Zjednodušeně řečeno, objekty, které se nachází na rovníku, jsou zobrazovány výrazně menší a naopak objekty ležící blízko pólů výrazně větší než ve skutečnosti. Originální srovnání nabízí aplikace The True Size Of, s jejíž pomocí lze přesouvat jednotlivé země v rámci světa a porovnat tak jejich skutečnou velikost.

Překrásné krajinné scenérie, více než tisíc jeskyní a propastí, pět veřejnosti zpřístupněných podzemních systémů. K tomu připočtěte síť cyklostezek a turistických tras a bohatou historii. To vše se ukrývá na ploše necelých sto kilometrů čtverečních severně od Brna. Vítejte v Moravském krasu.

Jeskyně i cykloturistika

Oblast, dříve též nazývaná Moravské Švýcarsko, je nejlépe vyvinutým krasovým územím v České republice. Začala se utvářet před 380 miliony let ve středním devonu, v průběhu dlouhé mořské záplavy. Do dnešní doby se tu vytvořilo široké spektrum povrchových i podzemních krasových jevů, které jsou dominantním prvkem celého území. Kromě jeskyní jsou typickou ukázkou krasu hluboké suché kaňony – žleby, mísovité propadliny komunikující s podzemím, tzv. závrty, či vodou modelované skalky nazývané škrapy. Povrchové toky mizí v ponorech a propadáních, aby se po několikakilometrové pouti podzemím objevily na denním světle ve vyvěračkách. Území, které je jihozápadním cípem Drahanské vrchoviny, nabízí pestrou škálu turistického, sportovního i kulturního vyžití. Členitá krajina je protkána sítí nenáročných cest i cyklostezek, jež skýtají nádherné výhledy a hodnotně představí mnohé zajímavosti tohoto regionu.

Smrtící křižovatka mnoha cest

Nejznámějším turistickým lákadlem Moravského krasu je bezesporu světoznámá propast Macocha s Punkevními jeskyněmi, kde návštěvníci plují po podzemním toku této říčky na motorových člunech. Macocha byla známa odnepaměti a první člověk, který do ní dle historických pramenů poprvé sestoupil, byl roku 1723 brněnský minorita Lazarus Schopper. Po něm následovala řada dobrodruhů i krasových badatelů, z nichž nejvýznamnější byl profesor Karel Absolon. V první polovině 20. století se podílel na objevu a dokumentaci mnoha jeskyní a také zpřístupnění Punkevních jeskyní veřejnosti.

K Macoše (což je místní název pro nevlastní matku – macechu) se váže pověst o ženě, která kdysi svrhla dolů nevlastního syna. Když si uvědomila, co provedla, sama skočila do propasti. Macecha svůj skok nepřežila, mládence, jemuž usilovala o život, nakonec lidé vytáhli – zle potlučeného, ale živého.

Dnes je propast zpřístupněna na dvou úrovních – Horním a Dolním můstkem, kde se návštěvníkům Punkevních jeskyní nabízí neopakovatelný pohled ze dna. V těsném okolí Macochy je několik dalších zajímavostí. Lanovkou je možné sjet přímo ke vchodu do Punkevních jeskyní a od propasti vede několik turistických tras – do Sloupu, do Ostrova u Macochy nebo ke Kateřinské jeskyni.

Od neandertálců po chrám

Bohatou historii území dokládá několik kulturních památek. Romantické zříceniny hradu Blansek a Holštějn či jiné významné archeologické lokality. Nejstarší sídliště neandertálců, jeskyně Kůlna, je přístupná v rámci turistického okruhu Sloupsko-šošůvských jeskyní. Pravěcí lidé zde pobývali již před 120 tisíci lety, o čemž svědčí nálezy kamenných nástrojů.

TIP: Zimní půvab jeskyně Pekárna aneb Vernisáž pomíjivé krásy

Zajímavou expozici nabízí speleologické muzeum ve Vilémovicích nebo zpřístupněný větrný mlýn v Rudici, obci s hornickou minulostí a známou jeskyní Rudické propadání. K místům, kde tady do podzemí mizí Jedovnický potok, vede malebná turistická stezka. Podzemní tok se znovu objevuje v jeskyni Býčí skála ve Křtinském údolí, jejíž vstupní prostora byla proslavena nálezem halštatského obětního pohřebiště. Dalším místem, které nabízí turistům několik lákadel, je křtinské údolí, jež protíná oblast Moravského krasu od východu k západu. Zajímavostí je veřejnosti zpřístupněná jeskyně Výpustek, překrásný barokní chrám Panny Marie ve Křtinách od Jana Blažeje Santiniho nebo Stará huť Františka – vysoká dřevouhelná pec v Josefovském údolí.

Návštěvy ze všech zemí

V nejjižnější části Moravského krasu je přístupné údolí Říčky. Stejně jako v ostatních částech krasu, i tady je samozřejmě mnoho jeskyní a povrchových krasových jevů, které jsou součástí zdejší naučné stezky. V těsném sousedství Moravského krasu jsou pak dvě rozhledny – Alexandrova rozhledna v Adamově a Návrší ve Veselici. Zvláště Veselická rozhledna umožňuje přehlédnout celou severní část Moravského krasu. V širším okolí se nachází mnoho dalších turistických zajímavostí. Zámek v Rájci, muzeum v Blansku nebo moderní kostel Sv. Josefa v Senetářově. Moravský kras patří mezi nejkrásnější přírodní oblasti u nás a nejen díky zpřístupněným jeskyním jej ročně navštíví statisíce turistů z celého světa.

Když například jeden ze spolustolovníků Karla Velikého spořádal hromadu masa až ke kostem, z nichž lačně vysál všechen morek, císař se o něm pochvalně vyjádřil jako o pravém muži, který je hoden být synem langobardského krále.

Chutě vládnoucí vrstvy

Titan, největší měsíc Saturnu a druhý největší měsíc Sluneční soustavy, má hustou atmosféru. Díky tomu se v mnohém podobá naší planetě. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po kterém tečou proudy kapalného metanu, jež končí v tmavé oblasti představující moře. Jde také vedle Země o jediný objekt v naší Sluneční soustavě, kde dochází působením tekoucích kapalin k erozi povrchu.

Život bez vody?

Zde ovšem podobnost s naší planetou končí. Teplota na povrchu Titanu je mnohem nižší než na Zemi, podle dosavadních zjištění okolo −180 °C. Má také nedýchatelnou atmosféru složenou převážně z dusíku, kynovodíku a metanu a gravitace na jeho povrchu je o něco nižší než na našem Měsíci.

Nová studie vědců z Cornellovy univerzity přesto naznačuje, že by v tomto drsném světě mohl existovat život. Podle vědců zde mohou probíhat prebiotické reakce – chemické procesy, které kdysi umožnily vznik života na Zemi. Své závěry vědci vyvozují ze simulace, která ukázala, že v teplotách panujících na Titanu může docházet k reakcím kyanovodíku a následnému vzniku molekulárních struktur teoreticky podporujících mikrobiální život.

Titan, jak jej v roce 2005 zachytila sonda Huygens

25. července 1984 vystoupili sovětští kosmonauti Vladimir Džanibekov a Světlana Savická na tři a půl hodiny ze stanice Saljut 7, aby testovali nové vybavení. Cílem však byl zejména historicky první výstup ženy ve skafandru mimo vesmírné plavidlo – než se to povede Američanům na některém z raketoplánů.

TIP: Nejdelší, nejkratší, nejnebezpečnější: Rekordní výstupy do otevřeného vesmíru

Podle nepotvrzených spekulací měla Savická na Saljutu s jedním kolegou zkoušet i možnosti sexuálního styku v beztížném stavu. Jde však o oficiálně popřené a nepravděpodobné konstrukce.

Rivalita mezi Francií a Anglií nabrala ve vrcholném středověku na obrátkách. Když se 27. července 1214 postavila vojska krále Filipa II. Augusta proti anglicko-německo-flanderské koalici v bitvě u Bouvines, jednalo se nejen o monstrózní, ale především rozhodující bitvu. Její výsledek přinesl zajímavou změnu na mapě Evropy. Filipovi se podařilo utužit integritu Francie a državy anglické koruny na francouzském území prakticky přestaly existovat. Definitivně tuto ztrátu potvrdila až stoletá válka.

Král Vladislav Jagellonský neměl na manželství štěstí. Až třetí svazek s mladičkou Annou z Foix mu přinesl vytoužené dědice a domácí pohodu. Ta ale netrvala dlouho. Za narození následníka trůnu zaplatila Anna 26. července 1506 svým životem.

Vladislav byl o více než dvacet let starší než Anna a sňatek měl plnit čistě politickou funkci. Na východě ohrožovali královy uherské državy Osmané a ve střední Evropě řinčeli zbraněmi Habsburkové. Anna byla spřízněna s vládnoucím rodem z Valois a spojenectví s francouzským dvorem se jevilo jako výhodný tah. Manželství nakonec přineslo Vladislavovi milující ženu, z jejíž společnosti se však radoval pouhé čtyři roky. Zanechala po sobě ale dvě děti (dceru Annu a syna Ludvíka), které prostřednictvím dynastických smluv spojily svůj osud i osud českých zemí právě s Habsburky.

Do českých dějin se Ferdinand I. Habsburský vepsal jako „první“ hned několikrát. Byl první toho jména, první Habsburk, který si nasadil českou královskou korunu a také první panovník, který podlomil moc stavů. Když 25. července 1564 zemřel, zůstaly české země už pevně v rukou rakouského rodu.

TIP: Výchova na dvoře nejkatoličtějším: Jak vypadalo dětství a mládí Ferdinanda I.?

Zatímco dětství prožil ve slunném Španělsku a bohatém Nizozemsku, v budoucnu na něho čekalo chladnější klima českých zemí. A to nejen kvůli zeměpisné šířce. Stavy se netajily, že přijali Habsburka nikoli na základě dědických práv coby manžela jagellonské princezny Anny, ale v návaznosti na svobodnou volbu. A to měl Ferdinand během své vlády pociťovat stále častěji, až do osudného roku 1547, kdy nevydařený odboj srazil domácí stavovskou obec na kolena. Než se její vliv obnovil v dřívější síle, klepala na dveře Bílá hora.

Dobová fotografie zachycuje jednu z nejslavnějších staveb Vídně, zámek Schönbrunn, který je nerozlučitelně spojen s habsburským domem. Jaká je jeho historie?

Nejkrásnější studánka

Na jihozápadním okraji Vídně stával v 16. století lovecký zámeček obklopený rybníky a lesy plnými zvěře, kam panstvo vyráželo na hony. Jednoho dne roku 1619 se tam na lov vydal i císař Matyáš. Hnal se zrovna za vyhlédnutou zvěří, když na něj zpoza houští vykoukla studánka. Překvapením zvolal: „Jaká to krásná studánka!“ Jen samozřejmě německy: „Welch’ schöner Brunn!“ A tak, když kolem roku 1642 nechala císařská rodina na místě loveckého areálu postavit letohrádek obklopený zahradami, dostal jméno Schönbrunn.

Jenže vídeňská smetánka se z nového sídla neradovala dlouho. V roce 1683 přitáhli na Vídeň Turci a zámek i s okolními budovami a zahradami proměnili v hromadu sutin. Už čtyři roky nato povolal císař Leopold I. do Vídně známého architekta Fischera z Erlachu, aby na tom krásném místě postavil reprezentativní sídlo pro následníka trůnu. Fischer se do práce vrhl s nadšením a brzy císaři představil plány na sídlo ještě větší a krásnější než francouzské Versailles. Jenže tahle nádhera měla být příšerně drahá, a Leopold smetl návrh ze stolu. Architekt nakonec přišel se skromnějším plánem a mohlo se začít stavět. Dnešní podobu zámku vtiskla Marie Terezie, která ho roku 1740 dostala darem od svého otce. Za její vlády přibylo třeba jedno patro, zoologická a botanická zahrada i divadlo.

Téměř ve všech světových pouštích žijí nomádi, kterým se říká různými jmény podle daných oblastí. Na Arabském poloostrově jsou to beduíni, což v arabštině znamená „obyvatelé pouště“, na Sahaře jsou označováni přímo názvem etnika – Tuaregové. Ačkoliv kočovné kmeny dělí často obrovské vzdálenosti a mají odlišný etnický původ, spojuje je velmi podobný životní styl, který si nezávisle na sobě vytvořili jako reakci na drsný život v extrémních podmínkách.

Králové Sahary

Ještě před sto lety byli Tuaregové absolutními pány Sahary. Báli se jich Arabové na severu, černí obyvatelé Sahelu (pásu stepí a savan na jižní hranici Sahary) a dokonce i evropští kolonizátoři s moderními zbraněmi. Nebojácní kočovníci totiž ovládali saharské obchodní cesty a se svými karavanami naloženými zbožím představovali nejdůležitější spojku mezi černou Afrikou a Středomořím. Nebýt vytrvalosti Evropanů v systematickém ničení afrických hodnot, udrželi by si Tuaregové svoje výsadní postavení dodnes.

Nástup moderní civilizace však otřásl základy všech afrických společností a neušetřil ani kočovníky černého kontinentu. Saharu již nekřižovali dromedáři, ale kamiony na nově vybudovaných asfaltových silnicích – ty definitivně pohřbily tisíciletou tradici karavanových obchodů. Pro Tuaregy už nebylo v novém světě místo a jejich hrdost jim nedovolila se těmto cizím hodnotám přizpůsobit.

Jen to nejnutnější

Filozofie a veškeré zásady Tuaregů jsou založeny na svobodě. Opovrhují usedlým městským životem, domy vnímají jako hrobky živých. Ideálním obydlím je pro ně kožený stan, jejž s sebou vozí, nebo chýše ze stébel, kterou lze snadno postavit na jakémkoliv místě, kde se nachází suchá vegetace.

Nomádi vlastní velmi málo věcí: jen tolik, kolik mohou uvézt při častých pře- sunech. Celá domácnost se tak musí vejít na hřbet dvou velbloudů. Co se týče oblečení, ženy nosí obvykle vzdušné šaty a na hlavě šátek spadající přes ramena až k pasu. Muži oblékají dlouhou širokou košili, pod ni volné kalhoty a sandály z velbloudí kůže. Nejdůležitější je ale pokrývka hlavy chránící před sluncem, větrem, pískem a zimou, která je zároveň znakem mužské identity. Má různé barvy a způsoby uvázání, vždy podle dané společenské události. První zahalení okolo osmnácti let představuje zároveň slavnostní rituál dospělosti, po němž je muž připraven se oženit.

Vůdcem je žena

Na rozdíl od Arabek si tuarežské ženy nezahalují obličej. Uspořádání společnosti je matriarchální a ženy v ní zastávají důležité postavení. Rozhodují nejen o chodu rodiny, ale i celé komunity a v nepřítomnosti mužů řídí tábor. Ačkoliv by podle islámu mohl mít muž čtyři manželky, je to v rozporu se silnou pozicí tuarežských žen, takže rodiny jsou monogamní. Při svatbě musí muž přivést nevěstě věnem jednohrbé velbloudy dromedáry.

Porody jsou tvrdé: v zimě se odehrávají venku jen u ohniště při teplotách okolo bodu mrazu, při dlouhých přechodech v horkých suchých obdobích zase ve vedrech okolo 50 °C – proto často umírají jak ženy, tak novorozenci. Nomádi totiž raději zemřou, než by se nechali dopravit do nemocnice, a spíše než moderní medicíně věří léčivým rostlinám.

Ačkoliv je ve státech, po jejichž území se Tuaregové pohybují, povinná školní docházka, většina dětí nomádů do škol nechodí. Vzdělávají je matky, které je učí základy jejich kultury: písně, básně, přísloví, hádanky a písmo tifinar.

Dromedár – nerozlučný druh

Dromedáři slouží nejen jako dopravní prostředek, ale symbolizují i úspěšnost rodiny. Pro Tuaregy jsou tak cenní, že s nimi jednají jako se sobě rovnými. Po dlouhé cestě nakrmí nejdříve dromedáry a teprve pak se ze stejné mísy najedí muži. Velbloudí moč slouží k dezinfekci při poranění kůže a jejich trus se přikládá do ohně místo dřeva.

Základ stravy kočovníků představuje nekvašený chléb z hrubé mouky, který se peče v rozpáleném písku pod ohništěm. Chleba se pak naláme do toho, co je zrovna k dispozici – vařená cibule, olej, mléko. Nomádi loví také drobná divoká zvířata: sledují jejich stopy v písku až k noře, ze které pak zvíře klackem vystrnadí a ubijí ho kameny.

Nomádi znají v poušti všechny přírodní studny, ze kterých pijí i divoká zvířata. Voda v nich vypadá jako hnědá kaše smíchaná se zvířecí močí a trusem, jiná alternativa však není a ten, kdo by jí pohrdl, volí smrt. Skladuje se ve vacích vyrobených z mrtvých vykuchaných koz s uříznutou hlavou, svázaných u řitního otvoru a na krku – díky mírnému odpařování přes kůži zůstává stále chladná.

Doba změn

Kritické sucho v 70. a 80. letech minulého století donutilo mnoho Tuaregů trvale se usadit v oázách. Tam asimilovali s Araby a jejich tradiční kultura se začala vytrácet. Pro dopravu začali využívat terénní vozy a pickupy a místo stanů žijí v hliněných domech se zahradami, kde pěstují datlové palmy.

Mladí muži postupně upouštějí od zahalování obličeje a nezřídka odcházejí do měst za prací. Tam musejí přijmout oficiální jazyk země, francouzštinu nebo arabštinu. Jejich rodný jazyk tamašek ale dál zůstává hlavní řečí v oázách a mezi příbuznými. Kočovné skupiny, které se vytrvale odmítají usadit, dnes žijí v chudobě, neboť sucho stádům brání v kvalitním rozmnožování. Období dávné slávy Tuaregů se tak nezadržitelně chýlí ke konci.