První část přehledu: Hrady a hradní zříceniny od A až do M.

Ani Ferdinandova pozice nebyla lepší než v létě, přesto byl však nucen postavit nové oddíly žoldnéřů. Jeho problémy s úvěry ale rostly a královská pokladna začala vykazovat značný schodek. Nakonec mu tedy nezbylo nic jiného, než se o pomoc obrátit opět k českým stavům.

TIP: Přečtěte si, jak konflikt mezi králem a stavy vznikl

Nové potíže

Na svolávání sněmů a zdlouhavé povolování daní nebyl čas a další postup Jana Fridricha také Ferdinanda přesvědčil, že pro Mořice udeřila v Sasku hodina dvanáctá. Nebyl si navíc zcela jistý jeho věrností a tak potřeboval vojáky a potřeboval je hned! Využil zpráv o útocích kurfiřtových oddílů a 12. ledna 1547 vydal zvláštní mandát, kterým opět rozhodl o svolání zemské hotovosti. Navzdory Ferdinandovým snahám se 24. ledna sešly v Litoměřicích pouze nepočetné oddíly. Ferdinand tak dosáhl toho, čeho se po celou dobu obával nejvíce – vůči jeho nařízením se vytvářela široká opozice, argumentující na rovině zemských zákonů a privilegií. 

Šlechtici a měšťané se nezávisle na Ferdinandovi dohodli, že na 17. března svolají zemský sněm. Odpor proti králi se začal podobat rozjetému vlaku a na konečné situaci už nic nezměnilo ani to, že Ferdinand nakonec od provedení mandátu ustoupil. Šlechta i města se začaly chystat na velkou konfrontaci se svým pánem.

Vrchol a pád

Ferdinand vzal pražský sjezd na vědomí a rozhodl se hrát o čas. Věděl, že sbory Karla V. jsou na pochodu směrem k česko-saským hranicím a že válečná situace pomalu spěje k habsburskému triumfu. Ferdinand si byl po spojení s bratrem Karlem jistý svou pozicí a stavům se rázně postavil. Jejich spolek označil za nezákonný a požadoval i rozpuštění zemské hotovosti. Shromáždění šlechtici a měšťané o jeho požadavcích jednali, když 27. dubna přišla jako blesk z čistého nebe zpráva o porážce Jana Fridricha katolickými oddíly v bitvě u Mühlbergu. 

Poslední smutné dějství této nedůsledné vzpoury se odehrálo ve dnech 2. až 8. července 1547 v Praze. Po Ferdinandově vjezdu do města se Pražané postavili jeho vojákům na ozbrojený odpor, v této době však už stáli proti svému panovníkovi sami. Následovaly už pouze procesy se zúčastněnými šlechtici a měšťany.

Trávníky vědce obvykle zajímají jenom kvůli sekání. Teď ale zaujaly výzkumníky Univerzity z Cardiffu, kteří vymysleli způsob, jak z obyčejného trávníku získat obnovitelnou energii v podobě vodíku.

Povedlo se jim vyrobit vodík z celulózy obsažené v kostřavě, běžné trávě, která roste v trávnících, aniž by ji bylo nutné předem komplikovaně zpracovat. Použili k tomu takzvanou fotokatalýzu, tedy proces, v němž hraje klíčovou roli sluneční záření společně s kovovým katalyzátorem.

Jako katalyzátor vyzkoušeli nejen drahé kovy platinu, palladium a zlato, ale také nikl, který je relativně dostupný a levný.

TIP: Levné zařízení s jedním katalyzátorem uvolňuje vodík 24 hodin denně

Výsledky experimentů ukazují, že tímto postupem lze vyrobit významné množství vodíku z posekané trávy. A stačí k tomu jenom špetka světla a laciný katalyzátor. 

Rozsáhlý rod Rhododendron z čeledi vřesovcovité (Ericaceae) obsahuje více než 900 uznaných druhů a patří k největším rodům kvetoucích rostlin. Tak obrovskou rozmanitost taxonomové pro větší přehlednost rozdělili do devíti podrodů, které se dále dělí na pro laika špatně stravitelné množství sekcí a podsekcí. Nás zajímá podrod Vireya – fascinující skupina 313 převážně tropických druhů.

Cesta do Evropy

První literární zmínka o virejích pochází z roku 1822, kdy byl popsán R. malayanum. Do Anglie bylo poprvé dovezeno pět druhů v roce 1845 do slavných školek rodiny Veitch. Šlechtitel Veitch se pustil do křížení a během krátké doby se na trhu objevilo přes 500 kultivarů. Druhá polovina 19. století byla zlatým věkem tropických rododendronů, ve sklenících zaujímaly téměř stejně významné postavení jako orchideje.

Pěstování upadlo koncem století, kdy se rozšířily mrazuvzdorné rododendrony z Himálají a Číny, vhodné do zahrad. S příchodem 1. světové války začalo být přílišným luxusem vytápění skleníků a tropické rododendrony z kultury téměř vymizely, ačkoli počet nově popisovaných druhů strmě narůstal – roku 1961 prof. Sleumer z Leidenu popsal 122 nových druhů, ponejvíce z Nové Guineje. Nyní zájem o tropické rododendrony opět ožívá a v roce 2006 dostali zájemci o tuto krásnou skupinu první úplnou monografii podrodu Vireya od dr. Argenta, který věnoval 25 let putování po horách jihovýchodní Asie a jejich vědeckému studiu.

Stvořeny k létání

Vireje jsou stálezelené, neopadavé keře s celokrajnými střídavými nebo spirálně rostoucími listy. Ty jsou, stejně jako prýty a někdy i květy, pokryté charakteristickými šupinkovitými výrůstky, které často zbarvují listy rezavě, hnědě nebo šedostříbrně. Šupinky u některých druhů opadávají a dodnes není jasné, k čemu vlastně těmto tropickým rododendronům slouží. Nejpravděpodobnější je názor, že chrání mladé části rostlin před nadměrným slunečním zářením vysoko v horách.

Listy bývají spíše velmi tuhé a kožovité. Jejich tvar je různý, od okrouhlého, přes oválný až po jehlicovitý. Pozoruhodným druhem je R. ericoides, který roste pouze v horních polohách hory Mt. Kinabalu, nejvyššího vrcholu Bornea. Husté jehlicovité olistění skutečně připomíná některé africké druhy vřesovců (Erica) z nichž vyrůstají drobné, svítivě červené a působivé zvonečky květů.

Větévky jsou ukončené hroznem nebo chocholíkem nálevkovitých, zvonkovitých nebo trubkovitých květů, jež u některých druhů vyrůstají jednotlivě. Největší květy má novoguinejský druh R. leucogigas – jsou světle růžové a mohou mít šířku až 14 cm. Na opačném konci velikostní škály najdeme více druhů s průměrem květu stěží 1 cm. Plodem je tobolka s početnými drobnými semeny. Semena mají dlouhé niťovité přívěsky na obou koncích, čímž se odlišují od ostatních podrodů. Takováto semena se dobře šíří větrem v horských oblastech a pomáhají rostlinám obsazovat nová stanoviště.

Obři a trpaslíci Nové Guineje

Většina druhů je přizpůsobena chladnému horskému klimatu, pouze několik je rozšířeno i v nížinách, obvykle v okolí řek nebo na strmých skalnatých svazích. Teprve od nadmořských výšek 1 000–1 200 m začíná virejí přibývat. Rostou v mlžných lesích na skalách porostlých mechem nebo často jako epifyty. Druhy z nejvyšších poloh se vyskytují až do nadmořských výšek 4 000 m a rostou jako skalničky ve spárách s větší vrstvou půdy. Podobně vysoko roste i jediný himálajský zástupce R. vaccinioides. Vyhovují jim i narušená stanoviště s dostatkem světla a tak lze některé druhy spatřit třeba i podél cest.

Rozmanitá je i velikost jednotlivých druhů. K nejmenším patří vysokohorské druhy, což jsou drobné, často plazivé skalničkové keříky do výšky 30 cm, R. saxifragoides připomínající polštářky lomikamenů bývá vysoký jen 15 cm, R. ultimum je sotva deseticentimetrový. Naopak největší vzrůstem jsou druhy tropických nížin, dorůstající velikosti až 10 metrů (např. R. zoeleri), ještě vyšší je druh R. macgregoriae, u něhož se udává výška až 15 m. Tito obři i trpaslíci jsou doma na Nové Guineji.

Málo známým faktem je značná jedovatost rododendronů, květy jsou považovány za obzvlášť nebezpečné. Domorodí obyvatelé to však vědí a například na západní vysočině Nové Guineje používají květy smíchané s hlízami batátů k trávení krys.

Hledání rozkvetlé vireje

Velké přání se s nějakým druhem setkat v přírodě se nám splnilo několikrát na cestách po Filipínách, Vietnamu, Malajsii i na vytouženém Borneu. Najít vireje však není nic snadného, většina druhů roste ve vysokých a často špatně přístupných horách, studium rodu se neobejde bez horolezecké výbavy a značné fyzické i psychické odolnosti. Rozeznat nekvetoucí rostliny v houštinách jiných keřů s podobnými listy zvládnou jen zkušení specialisté a laik je často nepozná, ani když stojí před nimi. Narazit na rozkvetlý keř se podaří díky náhodě nebo přesnému tipu od znalců.

Osobní setkání každopádně mnohdy vyžaduje několikadenní pěší pochod úzkými vyšlapanými stezkami do strmých svahů, přelézání padlých kmenů s těžkým batohem na zádech, brodění horskými potoky a krvavé souboje s drobnými suchozemskými pijavicemi a houštinami trnitých ratanů.

Jen málo druhů je běžnějších a lze je najít podél horských silniček a v okolí výše položených vesnic. Stojí však za to spatřit i tyto hojnější druhy – sedět na kameni uprostřed tropické vegetace a pozorovat křehké zvonečky květů, chvějící se ve větru a v mlhách tropické vysočiny je skutečně silný zážitek.

TIP: Všechny naše kosatce: Divocí bratranci zahradních okras

Nám přálo štěstí a horský les nám několikrát věnoval svou přízeň ve chvílích, kdy jsme to už ani nečekali, špinaví, otrhaní a utahaní po náročné cestě.

Pokochat se květy nížinných druhů je možno snad jen výjimečně v některém z národních parků, kde vedou skalami pracně vybudované stezky, zavěšené lávky ve výšce nebo vás cesta dovede na vyhlídku do korun stromů. Právě tam se totiž ukrývají epifytní rododendrony před zraky pěšáků na zemi. A nemají už takových úkrytů mnoho – kácení nížinných lesů pokračuje závratným tempem.

Kromě amerického, evropského a ruského „státního“ programu pro získání hornin z Marsu je ve hře i soukromá společnost SpaceX. Počátkem března 2014 totiž představilo Amesovo kosmické středisko NASA studii, podle níž lze odběr vzorků marsovské horniny uskutečnit již v roce 2022. Vycházelo přitom z dřívějšího projektu automatické sondy RedDragon, která měla vzniknout úpravou lodi Dragon společnosti SpaceX, přičemž by umožnila dopravit na povrch Marsu až jednu tunu užitečného zařízení. Dřívější spolupráce Amesova střediska a SpaceX počítala se startem „Rudého draka“ v roce 2016, ústředí NASA však projekt neschválilo. 

Uspěje Rudý drak?

„Původně jsme byli skeptičtí,“ uvedl inženýr Lawrence Lemke z Amesova střediska, „historie kosmických letů je totiž plná nápadů, jak využít k průzkumu vzdálených těles loď určenou původně pro mise na oběžnou dráhu Země. Když jsme se pak ponořili do technických detailů, museli jsme to zavrhnout. Pokaždé bylo nutné provést tolik úprav, že bylo mnohem lepší začít s vývojem na zelené louce.“ 

Studie však ukázala, že Dragon s minimálními modifikacemi dokáže misi uskutečnit „bez porušení fyzikálních zákonů“ (podle Lemkeho). Amesovo středisko přitom sází na to, že NASA plánuje na rok 2020 start jednotunového robotického vozidla Curiosity II, jež by mělo na Marsu odebírat vzorky hornin – neexistují však žádné plány, jak je dopravit zpátky na Zemi. A právě RedDragon tuto možnost nabízí, stejně jako nabízí ověření přistávací technologie, kterou by bylo možné využít pro budoucí pilotované lety.

Už v úvahách o misi RedDragon v roce 2016 se počítalo s odběrem vzorů z hloubky dvou metrů, tedy z „obyvatelné zóny“ planety. Kvůli vysoké intenzitě záření, velkým teplotním výkyvům a nízkému tlaku se totiž povrch Marsu považuje za extrémně nehostinný. Již v hloubce několika decimetrů však může být všechno jinak. 

RedDragon má přistávat nikoliv na padáku, ale jen s pomocí brzdicích motorů SuperDraco. Se stejným scénářem počítá do budoucna také pilotovaná verze lodi Dragon 2, která má od roku 2017 dopravovat kosmonauty na ISS. Plavidlo každopádně umožní přistát na Marsu i s raketou, jež pošle vzorky přímo na dráhu k Zemi (= musí jim udělit rychlost 5,03 km/s). Velkou výhodou mise se tak stane absence náročného přesunu vzorků mezi sondami na orbitě rudé planety, s čímž počítá většina současných scénářů. A to samozřejmě snižuje riziko mise. Kapsle s odebraným materiálem by ovšem nepřistála na Zemi, nýbrž by skončila na vysoké oběžné dráze, kde by počkala, až pro ni přiletí další modifikovaná loď Dragon. Ta by ji umístila do speciálního, sterilního, hermeticky uzavřeného kontejneru na palubě, který by se otevřel až v bezpečných pozemních laboratořích. K vypuštění obou lodí Dragon by sloužila raketa Falcon Heavy s kapacitou přes 50 t nákladu na nízkou dráhu, jež využívá trojici spřažených stupňů již existujícího nosiče Falcon 9.

Podotýkáme jen, že představený projekt se sice odehrál na půdě NASA, ale jako soukromá iniciativa několika nadšenců – tedy bez finanční či jakékoliv jiné podpory vedení organizace nebo bez spolupráce se SpaceX.

Tajuplná čínská hra

Čínská lidová republika si do svých kosmických karet příliš nahlížet nenechá, nicméně máme k dispozici alespoň kusé střípky poskládané z vystoupení vědců a z článků publikovaných v renomovaných časopisech. Současný čínský cíl představuje průzkum Měsíce, který zajišťuje řada sond Čchang-e. „Trojka“ s mobilním robotem Jutu úspěšně přistála na našem jediném přirozeném satelitu v roce 2013. V roce 2017 odstartuje Čchang-e 5, která má v automatickém režimu odebrat vzorky měsíčních hornin a vrátit se s nimi na Zemi. Také tuto expedici hodlá Čína zopakovat, a to v roce 2019. Především však při zmíněných dvou výpravách získá neocenitelné zkušenosti s automatickým odběrem vzorků.

Na rok 2015 pak nejlidnatější země světa plánuje vyslat sondu k Venuši a o rok později k Marsu. V roce 2022 má následovat automatické přistání na rudé planetě s mobilním robotem, poté sluneční polární sonda (2023), odběr vzorků z planetky (2024) a automat určený k dlouhodobému průzkumu Jupitera (2025). Odběr vzorků z povrchu Marsu a jejich návrat na Zemi by měl přijít na řadu kolem roku 2028. Čistě z technického hlediska nemáme o jeho provedení naprosto žádné informace. Čína však obvykle postupuje v kosmonautice vpřed pomalými krůčky a oznámené termíny poměrně přesně dodržuje.

Kontejner pro pasažéry z Marsu

Ačkoliv pro misi návratu vzorků z Marsu nebyl stanoven žádný pevný termín nebo scénář realizace, prezentovala ESA na podzim 2013 kapsli, ve které by měl cenný materiál přistát na Zemi. Jedná se vlastně o kouli o průměru 23 cm a hmotnosti 5 kg, jež obsahuje jedenáct oddělených komor pro vzorky horniny – a dvanáctou pro vzorek atmosféry. 

Kapsli si mají na orbitě Marsu předat dvě sondy: jedna ji vynese z povrchu planety na dráhu a druhá ji dopraví zpět na Zemi. Kapsle bude umístěna do tepelného štítu, v němž proletí hustými vrstvami atmosféry. Na zemský povrch má ovšem dopadnout bez brzdění padáky nebo raketovými motory, takže je konstruována tak, aby snesla přetížení až 400G.

Strašák jménem kontaminace

Nejvíce diskusí na téma získání vzorků půdy z Marsu se kupodivu netočí kolem technických aspektů mise (ty dnes považujeme za víceméně zvládnuté), ale kolem rizika biologické kontaminace. Jde o to, že případná nová forma života objevená na rudé planetě a zavlečená na Zemi by pro nás mohla mít fatální následky. Dokonce vznikla organizace ICASR (International Committee Against Sample Return), která proti odběru vzorků bojuje a prosazuje jejich průzkum přímo na místě. Mnozí odborníci však podobná varování považují jen za zbytečné strašení, protože ke kontaktu obou planet dochází přirozenou cestou: Země a Mars si historicky vyměnily už miliardy kilogramů horniny (vyvržené třeba při střetech s asteroidy).

NASA dnes již každopádně ví, že pokud by se pro odběr vzorků rozhodla, musí projekt projít revizí vlivu na životní prostředí NEPA (National Environmental Policy Act). V něm se bude moct k riziku vyjádřit kdokoliv, přičemž bude nutné zpracovat i ty nejhorší představitelné scénáře.

22. července 1972 přistál na Venuši výsadkový modul sovětské sondy Veněra 8. Dalších 50 minut pak vysílal na Zemi data a informace, přičemž potvrdil zjištění své předchůdkyně Veněry 7 o vysoké teplotě (470 °C) a silném tlaku (90 fyzikálních atmosfér) na povrchu planety. Těmto podmínkám ostatně lander po zmíněných 50 minutách podlehl.

Modul měřil také chemické složení místní půdy a kamenů i množství světla, které na povrch Venuše dopadá. Výsledky byly srovnatelné s podmračeným dnem na Zemi se zhruba kilometrovou viditelností.

Laboratoř konektivity Facebooku plánuje propojit celý svět pomocí solárních dronů pro přenos internetu. Zní to trochu bláznivě, ale lidé z Facebooku zaznamenávají první úspěchy.

Nedávno se poprvé vznesl dron Aquila, což je prototyp internetového dronu v měřítku jedna ku jedné. S rozpětím křídel 42 metrů předčí Boeing 737, ale zároveň váží méně než elektromobil, přičemž polovinu váhy dronu představují jeho baterie.

Dron Aquila byl ve vzduchu jenom 96 minut kvůli testování technologie. Až budou tyto drony nasazeny pro přenos internetu, tak zvládnou kroužit ve vzduchu nepřetržitě 90 dní, ve výšce 18 až 28 kilometrů.

TIP: Britská armáda zakoupila drony Zephyr. Mohou brázdit oblohu celé měsíce

Příštím krokem ve vývoji internetových dronů bude let více dronů jako je Aquila ve formaci a ve větších výškách. Facebook zatím intenzivně pracuje na vývoji laserové komunikace a dalších nezbytných technologiích.

Na pozadí celého konfliktu zároveň probíhala válka proti protestantům v sousedním Německu. Poslední fází stavovského odporu byla otevřená vzpoura, která však ztroskotala na neschopnosti vzájemné domluvy.

Královská hra

Když v červnu 1546 proběhly na německém válčišti první vojenské srážky takzvané šmalkaldské války, armáda německých protestantů měla zpočátku určitou převahu. Navzdory příznivému vývoji však nedokázala nastalou situaci využít a v polovině září začala iniciativa přecházet do rukou katolíků a císaře Karla V. Jeho bratr Ferdinand I. se už od počátku svého angažmá potýkal s finančními problémy a spoléhal se především na českou pomoc. Čechy se také měly stát nástupištěm válečných akcí proti Sasku. 

Území Čech se na konci srpna stalo hlavní zásobárnou císařské armády. Ferdinand se také rozhodl na základě předchozího povolení českého zemského sněmu vydat výzvu ke shromáždění zemské hotovosti (viz Zemská hotovost), která se po výzvě druhé měla dostavit do tábora položeného u města Kadaně. Jako důvod uvedl přítomnost oddílů saského kurfiřta v blízkosti Jáchymova. Celá akce však byla v první řadě dobře promyšleným trikem. Ferdinanda neopouštěly finanční problémy a zemská hotovost byla jediným způsobem, jak mohl postavit do pole výraznou vojenskou sílu.

Nespokojená armáda

Mezi vojáky v ležení u Kadaně se mezitím začaly šířit nepokoje. Protesty se ozývaly především z městských oddílů, mezi nimiž prim měli opět Pražané, kteří svým příkladem strhávali města ostatní. Nejvyšší polní hejtman Šebestián z Vejtmíle proto na konci října konečně obdržel rozkaz k vytažení do Saska. Jaké překvapení ho však čekalo, když po předání tohoto rozkazu nižším velitelům část hotovosti prostě vypověděla svou poslušnost! Ferdinandovi se sice nakonec vyjednáváním a nátlakem podařilo část vojska přimět k poslušnosti, i tak ale některé oddíly zůstaly v ležení a následujícího tažení se vůbec nezúčastnily. Český král také musel počítat s tím, že datum rozpuštění hotovosti bylo určeno na 11. listopad 1546.

Neslavné tažení

Do sousedního Saska proniklo české zemské vojsko až na úplném konci října. Saské území však bylo hájeno pouze slabě a Češi se nesetkali při svém postupu s větším odporem. 1. listopadu 1546 pak u Adorfu se značnou přesilou rozprášili mnohem slabší uskupení pod velením kurfiřtova syna Jana Viléma. Poté se spojili s oddíly knížete Mořice. České vojáky se ale Ferdinand následně odvážil použít pouze k zajištění českých lén na území tzv. Fojtlandu. Hotovost samotná byla nakonec rozpuštěna ještě před stanoveným termínem. 

Lidé, které by jen o století dřív poslala nemoc či zranění spolehlivě do hrobu, dnes díky výdobytkům moderní medicíny bez problémů přežívají. Vděčíme za to kdysi nepředstavitelným zásahům do lidského organismu, jakými jsou krevní transfuze, transplantace orgánů, chirurgické zákroky nejrůznějšího druhu a nové léky od antibiotik až po chemoterapii. Jakými dalšími prostředky bude vládnout medicína za padesát, sto nebo pět set let? Zcela jistě si poradí s mnoha chorobami, na něž je dnes ještě krátká. Jak ale přečkat ony dlouhé desítky roků, než budou nové možnosti běžně dostupné? Kryonika vidí řešení v tom, že dáme své tělo „k ledu“. A to téměř doslova.

Zastavit čas 

Termín „kryonika“ se odvozuje od řeckého výrazu pro chlad – „kryos“. V tekutém dusíku při teplotě −196 °C se zastaví prakticky veškeré biochemické reakce – jinými slovy, zastaví se biologický čas. Dnes se uvedeným způsobem běžně uchovávají lidské spermie, vajíčka nebo embrya vzniklá oplozením ve zkumavce. Po zmrazení na teplotu tekutého dusíku přežijí prakticky neomezeně dlouho a po rozmrazení jsou jejich buňky živé. 

S využitím mrazených spermií, vajíček i embryí už se narodily zástupy zcela zdravých dětí. Otázka tedy zní: Nemohli bychom v tekutém dusíku uchovat rovnou celé tělo nebo alespoň mozek, kde sídlí naše osobnost? 

Napodobíme přírodu?

Inspiraci pro kryoniku lze hledat také v přírodě. Někteří živočichové, třeba ryby či žáby, mohou v zimních měsících zmrznout na kost, načež s pozdějším oteplením opět procitnou a vrátí se k plnohodnotnému životu. Jejich tkáně přitom prodělávají během mrznutí řadu proměn. Prosycují se například látkami, které brání poškození buněk rostoucími ledovými krystaly. Nemohli bychom tento ryze přírodní proces napodobit uměle s lidským tělem? 

Už v roce 1962 razil uvedenou myšlenku americký fyzik Robert Ettinger ve své knize Vyhlídky na nesmrtelnost. Dostalo se mu podpory od hvězd sci-fi literatury Isaaca Asimova a Frederika Pohla, a koncepce kryoniky tak pronikla do povědomí široké veřejnosti. 

Příliš mnoho buněk 

Pokusy na laboratorních zvířatech však ukázaly, že u savců je zmrazení těla silně problematické. Nikdo zatím nedokázal uložit do tekutého dusíku myš nebo potkana a pak je opět oživit. O tvorech velikosti člověka nemluvě. Nízká teplota páchá na organismu savců těžké škody. Je to dáno velkým objemem tělesné schránky a různými typy buněk. Každý typ má totiž jiné nároky na mrazení a univerzální recept vhodný pro všech 230 typů buněk lidského těla zatím neexistuje.

Při zmrazování spermií, vajíček či embryí se chladí jednotlivé buňky nebo nanejvýš několik desítek buněk; tělo dospělého člověka však tvoří masa 30 bilionů buněk a jejich rovnoměrné „prosycení“ ochrannými látkami a „prochlazení“ na potřebnou teplotu je za současné technické úrovně prakticky nemožné. 

Na druhou stranu ovšem buňky z těl myší uchovávaných po několik desetiletí v obyčejném mrazáku při teplotě −20 °C použili vědci úspěšně ke klonování. Neznamená to, že by buňky v těle myši zůstaly živé. Jádro některých z nich si ale zachovalo nenarušenou strukturu a po vnesení do živého vajíčka zbaveného vlastní dědičné informace „naskočilo“ do normálního provozu, což umožnilo vznik nového jedince. Také z buněk býka uložených v „pouhých“ −80 °C se v Japonsku podařilo naklonovat zcela zdravá telata. 

Čekání na probuzení

U člověka navrhuje kryonika následující postup: Tělo nebožtíka se co nejdřív po oficiálním prohlášení za mrtvého prosytí speciálním roztokem a následně se zchladí na teplotu tekutého dusíku. V kontejneru s tekutým dusíkem pak bude daný jedinec při −196 °C čekat na probuzení. Je však třeba zohlednit fakt, že se nemrazí živý organismus, ale mrtvola. A v té začínají velmi rychle probíhat rozkladné procesy, kterým nezabrání ani okamžité zmrazení. Obzvlášť rychle pak nastupuje rozklad nejdůležitějšího orgánu – mozku. 

Samotné zmrazení způsobí škody i v dalších orgánech: Při pokusech se zvířaty se například stávalo, že zmrazovaný orgán v důsledku vnitřního pnutí pukl na několik částí. 

Nanorobotická generálka

Pozdější oživení nebožtíka bude rovněž představovat složitý úkol. Nejprve se bude muset napravit většina škod vzniklých zmrazením. Zastánci kryoniky předpokládají, že se k tomu využije záplava nanorobotů vpravených do těla – zatím je ovšem nemáme k dispozici. 

I po nanorobotické „generálce“ navíc tělo zůstane mrtvé, jako kdyby nebožtík právě skonal, a bude nutné mu znovu „vdechnout“ život. Dokáže to však medicína vůbec někdy? Zástupci firem, jež se čekáním na zmrtvýchvstání v tekutém dusíku zabývají, se snaží potenciální zákazníky přesvědčit, že tomu teoreticky nic nebrání. Ve Spojených státech již kryonické služby nabízejí společnosti Alcor a Cryonics Institute a v Rusku na stejném poli podniká firma KrioRus.

Právní kličky a etické otazníky

V rámci kryoniky je třeba zohlednit rovněž množství etických a právních otázek. Uložit do tekutého dusíku lze jen tělo člověka, který je oficiálně prohlášen za mrtvého. Zmrazení umírajícího pacienta nebo jedince ve stavu klinické smrti by se totiž muselo kvalifikovat jako zabití či vražda. 

Vzniká tak právní komplikace. Člověk je prohlášen za mrtvého a z hlediska zákonů jako osoba „zaniká“. Jenže – pokud existuje teoretická možnost, že jednou „vstane z mrtvých“ – bude vůbec možné po něm dědit? A jestliže ano, co se stane s dědictvím ve chvíli, kdy se nebožtík znovu probere k životu? Jiná otázka pak zní: Získá probuzený zpět svou starou identitu a bude mít v dokladech věk počítaný od data narození? 

Na právní bariéry naráží kryonika již dnes, ještě než se stihla reálně dostat ke slovu. Některé státy, například Francie, mají jasně definovány způsoby, jak lze naložit s lidskou mrtvolou: Počítá se s kremací, pohřbem do země nebo s darováním těla pro vědecký výzkum. Uložení v tekutém dusíku pro potřeby kryoniky mezi povolenými praktikami nefiguruje, a tak je v těchto státech kryonika nelegální. Zájemci však mohou vycestovat do zemí, jež popsané metodě žádné překážky do cesty nekladou, například do USA či do Ruska. 

Těžkosti v novém světě

Nemalé trable by oživenému nebožtíkovi připravil i čas strávený mimo běh dějin. Představme si, že bychom dnes postavili doprostřed rušného velkoměsta člověka z 15. století. Co by z našeho světa chápal? Jak by se v něm orientoval a jak by si v něm našel své místo? Máme vůbec právo vyslat někoho v kontejneru s tekutým dusíkem do budoucího „cizího světa“? Malý vhled do uvedeného tématu poskytuje například film Navždy mladý s Melem Gibsonem v hlavní roli. 

S popsaným problémem souvisí i otázka, kde a jak by probuzený člověk získal prostředky na obživu. Kryonické společnosti sice nabízejí uložení peněz do investičních fondů, které by v budoucnu vyplatily oživenému majiteli naspořenou sumu. Jen těžko však mohou garantovat, že si finance ukládané dnes udrží svou hodnotu třeba za dvě stě let.

Faktem zůstává, že kontrolované ochlazování lidského těla nebo alespoň jednotlivých orgánů je v současnosti stále technicky neproveditelné. Teprve čas ukáže, zda jednou půjde o běžný lékařský postup. Firmy nabízející kryonické služby mohou být v každém případě klidné: Pokud k rozmrazení nedojde nebo se nezdaří, zákazníci zcela jistě nebudou vadné služby reklamovat.

Druhá část přehledu: Hrady a hradní zříceniny od N až Ž.