Užovka obojková (Natrix natrix) je naším nejhojnějším hadem, přesto není snadné ji spatřit. Vyskytuje se většinou v blízkosti vody, ať už na březích rybníků nebo vodních toků. Pro člověka je naprosto neškodná a je velmi plachá. Výborně plave, ve vodě také často hledá potravu. Živí se hlavně obojživelníky a menšími rybami, ale příležitostně i ještěrkami a hmyzem, či drobnými savci. Svůj jed nemůže použít, protože jej nemá vyveden do zubů, a tak kořist polyká živou.

Na fotografii je patrné, na jak velkou kořist si užovka troufá, což je u hadů naprosto běžné. Mohou si to dovolit díky faktu, že jejich čelisti nejsou v zadní části pevně spojeny. Zatímco horní čelist člověka je pevně spojena s lebeční kostí, u hadů ji s lebkou pojí pouze svaly, šlachy a vazivo, což umožňuje určitou pohyblivost ze strany na stranu a shora dolů. Horní a dolní čelist jsou pak vzájemně svázány čtvercovou kostí, která funguje jako pant se dvěma čepy, což hadům umožňuje otevřít chřtán až do úhlu 150 stupňů.

Obdobně jsou i pravá a levá část čelisti spojeny svazky šlach, takže se obě strany mohou vzájemně velmi volně pohybovat. Díky tomu dokáží hadi spolknout extrémně velké sousto. Když se plaz do čelisti zakousne, jeho spodní čelist začne pracovat jako podavač – zatímco jedna strana zakousnutá do oběti posunuje sousto hlouběji do jícnu, druhá se vysunuje vpřed pro další zaseknutí zubů.

Bělorusko v současnosti čelí jedné z nejhorších ekonomických situací v dějinách, a prezident Alexandr Lukašenko se proto rozhodl vyburcovat občany k lepším výkonům emotivním proslovem. Během projevu se však ve spojení „rozvíjet se a pracovat“ přeřekl a místo „razvivaťsja“, tedy „rozvíjet se“, pronesl „razděvaťsja“, v překladu „svléknout se“.

Národ vzal ovšem zkomolenou výzvu doslova a internet zaplavily fotky naháčů na pracovištích. Bez šatů se fotili jak úředníci, tak třeba zahrádkáři a hashtag #svlekneteseapracujte ovládl nejen běloruský, ale také ruský a ukrajinský internet.

Rudolf II. je označován za podivína a snílka, který před vladařskými povinnostmi utekl do „provinční“ Prahy. Do dějin se ale zapsal také jako milovník umění, vědy, alchymie a astrologie. Za jeho vlády prožívalo umění zlaté časy.

Prostory pro mé sbírky

Spolu s císařským dvorem se roku 1583 přesunula do Prahy i část vídeňské umělecké sbírky. Budovy, kde bylo toto bohatství uloženo, svou rozlohou několikanásobně převyšovaly císařovy obytné prostory. K několika sálům s uměleckými předměty, které byly součástí císařské rezidence na jižní straně Pražského hradu, se brzy připojily další. Roku 1585 se už císařské sbírky rozrostly do takových rozměrů, že pro ně bylo nutné postavit nové prostory. Pro tento účel císař vybral severozápadní část Pražského hradu a přestavba byla svěřena do rukou italských stavitelů v čele s Giovannim Gargiollou.

Kolem roku 1585 se začala při západní hradbě budovat takzvaná Dlouhá stavba (nazývána i Chodbové stavení), spojující jižní a severní křídlo Pražského hradu. Byla dokončena ještě před rokem 1600 a svou délkou 100 metrů byla opravdu velkolepá. V přízemí byla umístěna sedlovna, kde byla pravděpodobně sbírka vzácných postrojů na koně. V prvním patře se nacházela samotná kunstkomora, kde byly ve skříních, truhlách a kabinetech sochy, malé obrazy, kresby, grafiky, antické umění, sbírky uměleckého řemesla, numismatiky, botaniky, etnografie a zoologie ale také vědecké přístroje, hodinové stroje a kuriozity. Druhé patro Dlouhého stavení vyplňovaly dva sály obrazárny. Když se v roce 1600 začaly do těchto prostor stěhovat veškeré Rudolfovy sbírky, byl už téměř dva roky dokončen i takzvaný Španělský sál, dnešní Rudolfova galerie. Celý komplex završila dostavba Nového sálu (dnes označovaného jako Španělský) pro sochařskou sbírku.

Cesta za dokonalostí

Rudolf II. budoval svou sbírku výlučně pro vlastní potěšení. Měl dokonalý přehled o evropském umění, umělcích a sběratelích. Zatímco jiné šlechtické kunstkomory sloužily svému majiteli k reprezentaci a často je navštěvovala i širší veřejnost, přístup do Rudolfových sbírek byl téměř nemožný. Za umělecká díla byly z císařské pokladny vydávány nehorázné sumy.

Galaxie jsou kompaktním seskupením hvězd, mezihvězdné látky a temné hmoty. Dělíme je na spirální, spirální s příčkou, eliptické a nepravidelné. Obvykle tvoří součást větších celků, jako jsou místní skupiny, kupy či nadkupy galaxií.

Jádro galaxie M31 je dvojité. Jeho části jsou od sebe vzdáleny 4,9 světelného roku a skládají se z kompaktních disků obsahujících horké hvězdy. V jasnějším jádře „sídlí“ superhmotná černá díra, jejíž hmotnost se odhaduje na 230 milionů sluncí (černá díra v centru Mléčné dráhy má hmotnost asi čtyř milionů sluncí).

Galaktická výduť navazuje na jádro galaxie. Tato oblast je hmotnostně nejdůležitější složkou galaxie. Obsahuje malé množství plynu a prachu, a proto tu existuje jen málo mladých hvězd. Jsou tady soustředěny především staré hvězdy ve věku kolem osmi miliard roků a mimo jiné se zde podařilo objevit 26 černých děr hvězdné kategorie.

Spirální ramena galaxie M31 jsou zatočená ve směru pohybu hodinových ručiček, přičemž je v nich soustředěno velké množství stálic. Ramena se vyznačují přítomností řídkých oblaků částečně ionizovaného vodíku, v nichž se nachází mnoho nedávno zrozených horkých modrých hvězd.

Galaktický disk M31 dosahuje průměru asi 220 tisíc světelných roků. Vzhledem k rychlé rotaci mají spirální galaxie podobu obřího plochého disku, což je dobře vidět při pohledu z vnějšku, jsou-li k nám natočeny „bokem“.

Galaktické halo je oblast obklopující galaxii, přičemž jej tvoří řídká mezihvězdná látka. Nacházejí se v něm jak osamělé hvězdy (červení obři a trpaslíci), tak kulové hvězdokupy gravitačně vázané na mateřskou galaxii. Jedná se o nejstarší hvězdnou populaci galaxie – stáří zmíněných stálic se odhaduje na 10–13 miliard roků. Astronomové pozorovali červené obry daleko od galaktického disku, z čehož vyplývá, že galaktické halo může sahat až do vzdálenosti 500 tisíc světelných roků od středu M31.

Galaktická koróna navazuje na již zmiňované halo. Jde o obrovský oblak řídkého plynu zřejmě kulového tvaru. Koróna pravděpodobně obsahuje značné množství nezářící (skryté neboli temné) hmoty, jejíž gravitační působení se projevuje v pohybu kulových hvězdokup a blízkých trpasličích galaxií.

Satelitní galaxie tvoří početnou rodinu galaxie M31. Mezi největší průvodce patří galaxie M32, M33 v souhvězdí Trojúhelníku a dalších minimálně dvacet zatím známých trpasličích galaxií.

Více o galaxii M31 v Andromedě

V Nevadské poušti teď podle všeho probíhá elektrická revoluce. Jestli chce Elon Musk dostát své vizi a opravdu přijít s elektrickým automobilem pro masy, tak bude potřebovat spoustu baterií. A ty by mu měla vyrobit továrna Tesla Gigafactory.

Jestli bude Gigafactory dokončena v plánovaném rozsahu, tak bude dělat čest svému jménu. Bude obrovská. Zabere plochu větší než 100 fotbalových hřišť – zhruba 540 tisíc čtverečních metrů.

TIP: Startup Faraday Future spouští stavbu továrny na luxusní elektromobily

Šéf společností Tesla Motors a SpaceX Elon Musk tento týden představil Gigafactory novinářům. Stavba už běží a v tuto chvíli je hotovo 14 % továrny. Až bude kolem roku 2020 továrna dostavěná, měla by se stát největší budovou na světě. Ale už od roku 2018 by Gigafactory měla zdvojnásobit světovou produkci lithium-iontových baterií.

Když Reinhold Messner v roce 1972 vystoupil na vrchol Manaslu v Himálaji, bylo mi deset. Velká tragédie, která tuto expedici doprovázela, a o níž jsem jako chlapec s úžasem četl, ve mně vzbudila velký obdiv k horolezcům a zájem o nejvyšší hory světa. Tehdy mne ani nenapadlo že jednou i já uvidím na vlastní oči tuhletu Horu s podivným názvem Manaslu, Hora Ducha.
Předně chci napsat že osobně jsem nikdy netoužil a netoužím stát se horolezcem, spíše jsem vždy chtěl fotit velké hory. Proto i tento text je pouze subjektivním pohledem na jednu z mnoha úžasných možností v zásadě nenáročného chození a fotografování v Himálaji a nikoli dramatickým líčením prvovýstupu.

Na „zítra“ se nečeká

Po třech letech tréninku a příprav nastal vytoužený okamžik odletu do Nepálu. Nutné administrativní záležitosti v Káthmándú předznamenaly start treku kolem Annapurny, jehož začátek byl v Beshisaharu. Je úžasné pozorovat Annapurnu II a naproti Pisang Peak, tyto bílé obry tyčící se několik kilometrů nad vámi. Naším cílem byl Pisang Peak, v nepálštině zvaný Jong Ri. V prvních pěti dnech postupně nabíráme nadmořskou výšku a dostáváme se do vesničky Pisang Lower (Dolní Pisang) ve výšce 3 200 m. n. m., kde máme v slušném hotelu zajištěné ubytování. Náš průvodce je Suddip Aryal, inteligentní vysokoškolák z Káthmándů, jenž nás zásobuje detailními informace o každém místě, kterým procházíme.
Náš plán byl přizpůsoben tomu, abychom před vrcholem našli vhodné místo na vyfocení Annapurny II, Gangapurny, Tilicho Peak a dalších vrcholků. Podle mého měření času se špičky těchto hor zatřpytí do zlatova v plné kráse a síle pouze na čtyři minuty, pak můžete počítat již pouze s bílou barvou na samém vrcholu štítu. Ta podmanivá karmínově-zlatavá barva se přímo ztrácí před očima a světelný stín vám připomíná, že divadlo se bude opakovat zase až zítra. Ovšem zítra již nemusí být hezky, zítra již nemusíte byt tak vysoko … Jde skutečně o neopakovatelné chvíle na které jsem čekal roky.

Atmosféra před bouří

Nechtěli jsme podcenit aklimatizaci. Ačkoli jsem v Himálaji poprvé, bylo by nanejvýš vhodné nic neuspěchat. Proto následující den ráno jako obvykle vstávám a ve 4:30 ráno vybíhám na přilehlý kopec do výšky asi 3 500 m. n. m. Dostal jsem se nad starobylou vesničku Pisang Upper (Horní Pisang) a ještě za šera hledám vhodné místečko pro focení. S výběrem nejsem docela spokojen, ale času není nazbyt. Za chvíli začne představení, které jak jsem napsal, netrvá dlouho. Po zbytek dne odpočíváme a teprve následující den hned ráno celá expedice včetně nosičů a šerpy, který nás má „vyvézt“ až na vrchol Pisangu, vyráží do základního tábora ve výšce 4 280 metrů.
Do Base Campu se škrábeme skoro celý den za úžasného horka. Stále očekávám zdravotní potíže v podobě bolestí hlavy, průjmu, nevolnosti či slabosti. Naštěstí ale nic z toho nepřichází, a tak jako první vystupuji na náhorní plošinu tábora. Nádherný výhled přímo pobízí k vytvoření panoramatu a tak neváhám a začínám fotit. Světlo není ideální, ale ze severu jako obvykle každé odpoledne přichází hustá oblačnost a někde kolem sedmi tisíc a výš zřejmě bude i sněžit. Po hodině a půl přicházejí nosiči a dáváme se do stavby stanů a přístřeší. Blíží se bouře a déšť případně sníh je na spadnutí. Najednou se obloha rozhrne a na pár vteřin zpoza těžkých mraků vykoukne sluníčko. Svítí na protilehlé obry Annapurnu i Gangapurnu a dole v údolí je vidět řeku Marsyangi a její koryto. Prostě nádhera! Fotím s nadějí, že zachytím tu atmosféru Himálajské bouře.

Poprvé v pěti tisících

Ráno je všude mlha, která až před šestou ustupuje slunci, a proto rychle vyběhnu a stavím „nádobíčko“. Světlo není stoprocentní, ale jde to. Z Base Campu odcházíme nejdříve my tři – Petr, Suddip a já. Nosiči a šerpové skládají stany a pakují další věci. Nastává moje životní chvíle, poprvé v životě překročím dnes pětitisícovou hranici. Stále očekávám, že mne postihne nějaký zdravotní problémek, ale zatím nic, až na to, že musím neobvykle často „na malou“. Jak se později dozvídám, je to naprosto normální a jde o signál správně pracujícího organismu následkem dodržováni pravidelného pitného režimu. Právě díky tomu zřejmě nemám žádné problémy.
Dostáváme se na 5 200 metrů a přede mnou je ideální plácek na rozdělání stanů. Nechce se mi věřit, že jsem tak vysoko, cítím se že bych pokračoval dál, ale to je velmi ošidné. Není dobré podlehnout momentálnímu optimistickému rozpoložení. Kolega Petr přichází po mně, uléhá na skálu a spí. Čekám na nosiče a jako třetí vystupuje Suddip, náš průvodce a řekl bych i pečující záchranář. Po skoro dvou hodinách přicházejí nosiči. Opět nastává tradiční rituál a opět se hrozivě zatahuje. Čekáme na večeři a pak šup do spacáku. Je zima a následující ráno začne náš „den D“.

Se šerpou v koncích

Ve dvě hodiny zahajujeme výstup na špici Pisangu. Je odhadem -15 °C, spíš ještě míň. Dáváme se do kupy a vyrážíme za šerpou Dawou, jemuž bezmezně důvěřujeme, že i ve tmě pozná tu pravou cestu. To je ovšem omyl a poučení přichází po 30 minutách, když nám Dawa říká, že musíme zpět a změnit směr na jihovýchod. Poučení – vždy se ubezpečit, že máte doprovod, který byl na daném kopci již několikrát. Stane se, říkám si, a tak měníme směr a dramaticky začínáme opět nabírat výšku. Připadá mi, jako bych byl z olova – patnáct nanejvýše dvacet kroků a musím vydýchat. Řídký vzduch způsobuje, že nedokážu postupovat souvisle. Blížíme se k hranici 5 500 metrů a stále je hluboko pod nulou. Do svítání zbývá hodina, ale světla pomalinku začíná přibývat. To je pro mne signál nalézt vhodný plácek a připravit se.

TIP: Kaňon řeky Paria aneb Duha v rumělkovém kameni

Dosahujeme výšky cca 5 800 metrů. Obracím se a vidím fantastické světlo na Annapurně II, vzdálené ode mne asi 20–30 kilometrů. Neváhám a fotím – z nejvyššího bodu, na jakém jsem kdy stál. Vzduch je nádherně čistý, světelný orchestr zahájil své představení. Kolem mne je skoro tma ale dva kilometry nade mnou je světlo které se již nebude opakovat. V úžasu se nemohu odlepit od místa focení a pozoruji, jak se vrcholky mění v čistou sněhově bílou barvu.
V tu chvíli ještě netuším, jaké překvapení na nás čeká. Asi padesát metrů nade mnou nad skalním převisem sedí Dawa, drží si hlavu v rukách schoulen na skále a třese se. Dívám se na Petra a chvíli na sebe nechápavě zíráme. Pak říká: „Máme problém!“ To teda jasně vidím. Šerpa není schopen řádného kroku, a proto mu dáváme tabletku a čekáme, co se bude s jeho stavem dít.

Nahoru, nebo dolů?

Pokud nechcete riskovat ohrožení života a zažít tragedii, kterých bylo v Himálaji už dost, existuje v takových situacích jediná možnost – sestup. Těžko ovšem popsat pocity, které se ve mně odehrávaly. Já Evropan, nezkušený lezec s minimem zkušeností, spolu s kolegou Petrem, který je na tom stejně, máme 300 výškových metrů pod vrcholem zachraňovat nepálského šerpu? Nemá to být naopak? Nechci vypadat jako arogantní sobec bez soucitu a nadhledu k dané situaci, ale v těch chvílích bojuji sám se sebou – touha vystoupit na vrchol a osobní ctižádost na jedné straně a na druhé straně vážné ohrožení lidského života. Zkouším podat Petrovi návrh, aby s Dawou zůstali na místě, zatímco já sám vystoupím na vrchol. Pak všichni půjdeme dolů. Po společné výměně argumentů mne Petr důrazně žádá, ať to nedělám. Jde o život a rozhodnout mohou minuty. Zvažuji všechna pro a proti a právě v tuto chvíli si připomínám expedici Manaslu 1972, kdy Messnerovi společnící Franz Jäger a Andi Schlick na vrcholu umírají, přičemž se již nikdy nedozvíme, co přesně se tehdy tam nahoře odehrálo.
V duchu si říkám: ať to podobně nedopadne i s námi. Pak se dívám na šerpu, který ani není schopen s námi komunikovat. Čekáme dalších 30 minut – je pořádná zima, sluneční paprsky se na naší straně objeví teprve za hodinu a zahřejí nejen sníh a led ale především nás. Nakonec padá nevyhnutelné rozhodnutí – sestup! Rozum a soucit zvítězil nad mou ctižádostí. Beru vaky a batohy, Petr si dává na záda batoh s nářadím a společně se šerpou, který se zvolna vzpamatovává, sestupují za mnou. Z výšky 5 500 metrů dávám do tábora znamení, že se vracíme a potřebujeme pomoc… zaregistrovali to, ale i tak trvá další hodinu než první šerpa dorazí od stanů na půl cesty k nám a bere od Petra batohy a nářadí.

Kouzlo každé hodiny

V devět hodin jsme už všichni v táboře. Šerpa Dawa bezvládně leží ve stanu a vedoucí výpravy Suddip se mne ptá, zda budu chtít opakovat výstup zítra? Beru si půl hodiny na rozmyšlenou a po zvážení všech okolnosti a především zklamání z neprofesionálního přístupu dávám jednoznačný pokyn – jdeme zpět do Pisangu. Nehodlám riskovat svůj život. Říkal jsem si: raději zůstat naživu a zdravý, než podlehnout ctižádosti a zemřít. Jakoby nám velehory chtěly připomenout stále přítomnou hrozbu, za několik minut se dozvídáme o tragédii na Annapurně, která se stala osudnou Martinu Minaříkovi. Vidíme létat helikoptéry asi pětkrát za den a později se dozvídáme, že pátrací akce po těle jsou zastaveny. To je odvrácená strana Himálaje, smutná a tragická.

Náš sestup do Pisangu byl ukázkový a odpoledne, po šesti hodinách chůze, si užívám horké sprchy v Pisangu. V podvečer s překvapením zjišťuji, kolik mám energie, když s nosičem Chayntou vystupuji na přilehlý kopec asi do 4 000 metrů a v posledním světle fotím Pisang Peak. Dole se nádherně klikatí koryto řeky Marsyangi a napravo je vidět i obrovské sněhové pole Swargadwari Danda. Nad hlavou mám Annapurnu II a kompletní masiv všech Annapuren.
Všem, kdo budou v následujících měsících zvažovat, že navštíví Himálaj, doporučuji dávku trpělivosti a zejména pokory a skromnosti. Nikdy nepřeceňujte své tělesné a duševní schopnosti, zejména ve výškách nad 5 500 metrů. Co se týče fotografování, zatím mne příjemně překvapila jediná věc – v těchto výškách můžete fotit celý den, každá hodina má své kouzlo.

Jak se fotí velehory

Rozhodl jsem se popsat své skromné zkušenosti při fotografování Himálaje zejména proto. abych pomohl lépe se připravit těm, kdo jsou rozhodnuti tyto velehory navštívit. Z evropských Alp a Dolomit jsem byl zvyklý zvednout oči k vrcholkům hor, ale tady budete muset zvednout celou hlavu. Při prvních pohledech na tyto špice si kladu základní otázku: Budu vůbec schopen tak vysoké hory nafotit? A pokud ano, jak to mám udělat. Jelikož 98 % mých fotografii jsou panoramata, čekalo mne několik úskalí.

Za prvé: Himálaje se nedají srovnat s evropskými kopci. Jejich monumentálnost je taková, že spíše lákají k jednotlivým fotkám. Proto panoramatické fotografie od začátku vyžadují vynalézavost a neomezenou předvídavost konečného výsledku.
Za druhé: Doba ranního světla, o němž jsem si myslel, že na vrcholcích nějakou chvíli setrvá, uběhne třikrát rychleji než budete čekat. Připravte se na to. „Rudá Annapurna“ na vás nebude čekat. To vy musíte být každé ráno ve střehu.
Za třetí: Je tu problém z kompozicí. Ve výšce nad 5 000 metrů budete s obtížemi hledat něco do popředí. Ale přesto se dá vždy něco vymyslet.

Messner a Manaslu 1972

V roce 1972 se výprava pod vedením W. Nairza rozhodla dobýt Manaslu jižní stěnou. Dne 25. dubna dosáhl Reinhold Messner vrcholu, ale ve sněhové vichřici se ztrácejí dva další členové výpravy – Franz Jäger a Andi Schlick. Zhruba ve stejnou dobu se hora stala osudnou i jihokorejské výpravě, která hodlala dobýt vrchol tradiční cestou. Pod lavinou skončil život pěti horolezců a deseti šerpů.

Další díly trilogie

2. díl: Na střeše světa aneb Manang a Rudá Annapurna

3. díl: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa

Bílý trpaslík představuje jedno ze závěrečných stadií vývoje hvězd, jež se hmotností příliš neliší od Slunce. Jde o horké jádro stálice složené převážně z prvků, jako je dusík, uhlík nebo kyslík, které se odhalilo během pobytu hvězdy na asymptotické větvi obrů, kdy odvrhla své vnější obálky. 

Bílý trpaslík se skládá z elektronově degenerované látky, siláže kladně nabitých atomových jader, mezi nimiž se volně prohánějí elektrony z elektronových obalů zborcených gravitací. Typický bílý trpaslík má hmotnost srovnatelnou se Sluncem a rozměr odpovídající Zemi. Jedná se o nesmírně horké objekty s povrchovou teplotou až 150 000 K, přičemž nejvíc pozorovaných exemplářů dosahuje teplot mezi 8 000 K a 40 000 K. Očekává se však, že ve vesmíru najdeme mnohem víc chladnějších bílých trpaslíků s teplotami až kolem 4 000 K, které ovšem září velmi málo, a jejich pozorování tak podléhá značnému výběrovému efektu.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Bílý trpaslík ztrácí energii výhradně zářením, a protože nemá žádný vlastní zdroj – termojaderné reakce v něm již neprobíhají –, postupně chladne. Vzhledem k jeho malé velikosti (povrchu) k tomu však dochází velmi pomalu a navíc se ochlazování s ubíhajícím časem výrazně zpomaluje. Za mnoho desítek až stovek miliard let přesto objekt vychladne definitivně – a stane se z něj černý trpaslík.

Carol Howarthová si jen na malou chvíli odskočila nakoupit do města Haverfordwest v západním Walesu; když se však vrátila ke svému autu, nalezla jej „pokryté“ dvacetitisícovým rojem včel.

S potenciálně velmi nebezpečným hmyzem si nakonec poradil až tým přivolaných včelařů, kteří hrozbu opatrně přemístili do speciálních boxů a posléze osvětlili také důvod útoku: V kufru auta uvízla královna roje a její poddaní ji jednoduše přiletěli zachránit.

Nebohá Carol však našla své vozidlo pod „kobercem“ včel i následujícího dne, přičemž tentokrát už odborníci tak přesvědčivé vysvětlení neměli. Včely si údajně našly auto znovu, protože z něj dřív vyzařovalo příjemné teplo.

Společnost BMW používá nejnovější technologie nejen ve svých vozidlech, ale také při jejich navrhování a výrobě. Lidé z BMW ohlásili, že jako první výrobce automobilů na světě v experimentální továrně BMW Group v německém Mnichově zavedli robotické optické skenery.

Jde o plně automatizované 3D skenery, které dovedou vytvořit digitální model automobilu za polovinu času, než bylo doposud nutné.

Vytváření digitálních 3D modelů většiny velkých nebo divně tvarovaných komponent obvykle vyžaduje opakované skenování z více různých úhlů nějakým typem ručního 3D skeneru.

TIP: Jako mouchy kolem slona: Drony pomáhají Airbusu kontrolovat velká letadla

Robotický skener BMW se pohybuje kolem skenovaného automobilu ze všech stran, a přitom dosahuje přesnosti na méně než 100 mikrometrů.