Třikrát zažili křižáci v bojích s českými husity debakl. Napočtvrté se je rozhodli porazit jejich vlastní taktikou, za pomoci bojových vozů. Původní záměr dobýt město Tachov coby baštu husitů se ale nepovedlo. A tak křižácká vojska zamířila ke strategicky váhodnějším Domažlicím. 14. srpna 1431 měla ale zažít další zdrcující porážku.

Husité ale byli o jejich pohybu dobře informováni a rychle shromáždili dostatek vojáků. S neochvějnou bojovou morálkou zamířili vstříc křižákům, kteří začali v panice prchat. Vítězství mělo dalekosáhlý dopad. Především otevřelo husitům dveře na basilejský koncil k dalšímu jednání o otázkách víry.

Budoucí neapolsko-sicilská královna Marie Karolína se narodila 13. srpna 1752 do rodiny Marie Terezie a Františka Štěpána. Zatímco otci se podobala vzhledem, co do povahy byla věrnou kopií své matky.

Už ve své nové domovině se namísto svého flegmatického manžela pokoušela o reformy a navázala styky s předními anglickými diplomaty. Ještě více její angažovanost vzrostla ve chvíli, kdy se ve Francii chopil moci Napoleon Bonaparte.

TIP: Když je matkou císařovna: Jaký byl osud dcer Marie Terezie?

Malý Korsičan byl královně trnem v oku a ve chvíli, kdy jeho oddíly vtáhly na italskou půdu, rozhořela se mezi císařskou dcerou a obávaným vojevůdcem tichá válka, která vyustíla v její sesazení z trůnu. Ex-královně nezbylo nic jiného, než zemi opustit. Navzdory napjatým vztahům se svým zetěm Františkem I. prožila poslední měsíce života ve svém rodném městě.

Obraz Noční hlídka si u Rembrandta objednal cech arkebuzníků (střelců z krátkých pušek). Běžným zvykem bylo malovat skupinové portréty jako prostou přehlídku postav a tváří, v níž každý zúčastněný má zhruba stejně významné místo. Rembrandt však namaloval scénu, jak střelci vycházejí z průjezdu budovy a rozptylují se na náměstí.

Hlavní postavou je šlechtic Frans Banningh Cocq. Napůl skrytá tvář vyhlížející za mladým vojákem v přilbě je pravděpodobně Rembrandtův autoportrét. Arkebuzníci zaplatili malíři asi 1600 zlatých, ale s obrazem spokojeni nebyli. Přesto ho mnozí lidé obdivovali už v průběhu 17. století. Původně nebyl obraz pojmenován – Noční hlídka se mu začalo říkat až později díky jeho tmavým stínům vzbuzujícím pocit noční atmosféry, přestože nemá nic společného ani s nocí ani s hlídkou. 

Kulturní pýcha českého národa otevřela své dveře prvním návštěvníkům v červnu roku 1881. Slavnostního zahájení provozu nové divadelní scény, kterou přivítaly tóny pro tuto příležitost složené Libuše, se zúčastnil také korunní princ Rudolf. Následovalo dalších jedenáct představení, než došlo k přerušení kvůli dokončovacím pracem. Právě během nich, 12. srpna 1881, zachvátil divadelní budovu požár, který zničil kupoli, hlediště i jeviště. Katastrofa ale přinutila národ rychle jednat. Během necelých dvou měsíců se vybralo na jeden milion zlatých, který posloužil na obnovení divadla.

TIP: Národní divadlo: Nejen z kapes českého národa

Mezi prvními, kdo hned 12. srpna 1881 přispěli na jeho obnovení, patřili příslušníci „nejjasnějšího domu panovnického“. Císař František Josef I. a císařovna Alžběta přispěli úctyhodnou částkou 20 000 zlatých, korunní princ Rudolf s chotí Štěpánkou částkou 5 000 zlatých a arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší císařův bratr, částkou 1 000 zlatých.

Nejeden historik moderních dějin zastává názor, že druhá světová válka zdaleka nezačala okupací Československa nebo napadením Polska. Za její počátek lze považovat už konflikt, který roku 1936 vypukl ve Španělsku a v němž poprvé a naostro změřily síly politická levice a pravice. Jako vítěz z něj pak vyšel jen málo charizmatický, zato velmi schopný generál – Francisco Franco.

Byl ukázkovým vojákem: pocházel totiž z rodiny, v níž se služba v námořnictvu považovala za nejvyšší čest, a on se chtěl samozřejmě přidat k šesti generacím svých předků, kteří si připnuli prýmky. Španělsko-americká válka z přelomu století však natolik zdevastovala flotilu evropského státu (a s ní i zbytky jeho držav na americkém kontinentě), že Franco nenašel na palubě místo a musel se spokojit s kariérou v armádě.

Schopný a ctižádostivý

Jeho schopnosti i ctižádost ho však velmi rychle katapultovaly mezi nejslibnější vojenské kádry. Brzy se stal velitelem Španělské legie (obdoby Francouzské cizinecké legie) a později šéfem Vojenské akademie. Povolební tahanice z roku 1936 mezi pravicí a levicí (které skončily těsným vítězstvím socialistů) se ale výrazně vyostřily a konflikt zachvátil celou zemi. Pro konzervativního Franca představovala hrozba komunistické vlády noční můru a spolu s dalšími důstojníky zosnoval nacionalistickou rebelii. S podporou Itálie i Německa se vrhnul do tříletého konfliktu, který si vyžádal na půl milionu životů.

Franco se stal diktátorem a u moci zůstal i po druhé světové válce. Dokázal vítězné mocnosti přesvědčit, že zapálený antikomunista v čele totality je lepší než nejistý demokrat, který by mohl koketovat se socialismem. Pod vlajkou teroru a cenzury vládl Španělsku až do své smrti v roce 1975. 

Tajné malování

Jen málo se však o tomto bezohledném antikomunistovi ví, že miloval umění – především malířství. Na rozdíl od Hitlera neměl žádné velké ambice. Zatímco svět by dnes asi vypadal jinak, kdyby nacistického vůdce přijali na výtvarnou akademii (po čemž velmi toužil), Franco maloval jen tak – pro radost a především tajně. Tahy štětcem se učil sám a o jeho vášni věděla pouze nejbližší rodina.

Ani ve zmíněné malbě v sobě ovšem nedokázal zapřít predátora. Drtivou většinu jeho námětů (kromě několika portrétů dcery) tvoří lovecké scény – obvykle smečka psů štvoucí kance, medvědy a jeleny, případně draví ptáci trhající kořist. Nesměla přitom nikdy chybět divoká horská příroda. Idealizovaný svět násilí a volnosti pak Franco čerpal z děl starých mistrů barokní malby a doslova kopíroval jejich kompozice a techniku. Španělský monarchista a konzervativec nemohl vystát (podobně jako Hitler) moderní umělecké směry s jejich abstraktním zobrazováním skutečnosti. V době Joana Miróa a Pabla Picassa s jejich vizuálním světem rozloženým na dílčí prvky, poskládané následně volně do nových obrazů, se Franco dřel s pracnou technikou olejové lazury, která vytváří jemné přechody stínů a barev.

„Pravidelně se po večeři zamykal ve své pracovně, aby mohl malovat,“ vzpomíná Francův vnuk. „Jeho malby sice nepatří k velkým uměleckým dílům, ale mají v sobě kvalitu a realismus, které jsou pro většinu amatérů nedosažitelné.“ Takový byl muž, jehož vláda zanechala po celém Španělsku dva tisíce masových hrobů, v nichž leží na dvě stě tisíc popravených.

Po úspěchu prvního svazku Dějin Palacký ve své činnosti nepolevil. Věnoval se edici Matice české, vydávající českou literaturu a překlady cizích autorů, plnil funkci stavovského historiografa, začal pracovat na druhém svazku Dějin a založil ediční řadu Archiv český, vydávající důležité české písemnosti ze 14. a 15. století. Jeho profesní a společenský respekt rostl rok od roku tak, že se pomalu dostal do čela české vědy a veřejného života. 

Předchozí část: František Palacký: Otec národa a největší z Moravanů (1)

V čele národního života

Šel ale dál a překročil i hranice svého oboru. Pokusil se o modernizaci Vlasteneckého muzea v Praze a předložil impozantní návrh na vybudování víceúčelového paláce s konferenčním sálem, knihovnou, galerií a výstavními prostorami, kde by sídlilo nejen muzeum, ale i Královská česká společnost nauk, akademie výtvarných umění, konzervatoř a další spolky. Z nákladného projektu sice nakonec sešlo, ale podařilo se alespoň přestěhovat muzejní sbírky do vhodných prostor. K nim přibyla také knihovna a čítárna. Dále vstoupil do projektu majícího za cíl vybudovat české divadlo v Praze. A to vše za podpory českých stavů.

V první polovině 40. let se konečně dostal ve svých Dějinách k tématu nejmilejšímu, husitství. A nastaly problémy. Všudypřítomné rakouské cenzuře se nelíbil jeho výklad Husovy kritiky církve a procesu na Kostnickém koncilu. Prý se neslučoval s výkladem církve a byl zaměřen spíše proti ní. Palacký byl rozhořčen, protože zastával pravdivý výklad historie a najednou se muselo škrtat a přepisovat. Sice podal obhajobu svého stanoviska, ale neuspěl.

Odvážný sen: Národní divadlo

Kolem prostranství obehnaného tribunami stál altánek se svatováclavskou korunou na vrcholku. Okolo něj, na tribunách a za nimi se mačkal obrovský dav lidí, nad jejichž hlavami vlály korouhve s červenobílými vlajkami, cechovními a spolkovými prapory. Sbor dvou tisíc hrdel pěl hymnickou kantátu. Atmosféra byla vskutku vznešená a dojemná. Jak by ne, vždyť se pokládal základní kámen Národního divadla. Stoletý sen českého národa se naplňoval.

Slavnostní poklep kamene započal právě František Palacký. Pět bíle oděných družiček mu podalo podušku s bohatě zdobeným kladívkem. Uklonil se a do naprostého ticha pronesl: „Ve jménu národa, v Čechách a na Moravě jednotného! Požehnejž Pán bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda i krása!“ Trojitý poklep zanikl v bouři potlesku a provolávání slávy. Takto proběhl 16. května 1868 vyvrchol jeho kulturně-společenského života. Profesní vrchol jej však stále čekal, Dějiny stále nebyly dokončeny.

TIP: Národní divadlo: Nejen z kapes českého národa

Završil je až v lednu 1876, pátým česky psaným svazkem. V dubnu proběhla již zmíněná žofínská slavnost a v neděli 7. května se jej zmocnila slabost a musel ulehnout do postele. Jeho zdravotní stav, provázený otokem plic a únavou srdce, se den ze dne zhoršoval. Naposledy vydechnul o devatenáct dní později v půl čtvrté odpoledne. Jeho pohřeb se proměnil v celonárodní tryznu, které se zúčastnilo padesát tisíc lidí. 

Už otec kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij hovořil o tom, že k výstupu do otevřeného prostoru budou nezbytné dvě věci: přechodová komora (která zabrání úniku vzduchu z celé lodi) a skafandr. Jednalo se přitom o správnou, i když poněkud předčasnou představu. V Ciolkovského době si nikdo nedokázal představit komplexnost kosmické lodi. A skafandr vlastně představuje „odlehčenou“ verzi vesmírného plavidla.

První byl Leonov

Sovětský kosmický program počítal se zahájením výstupů do otevřeného prostoru ve skafandrech až s uvedením nové lodi Sojuz do operačního nasazení. Jenomže její vývoj se citelně zpožďoval a bylo jasné, že Amerika dokáže výstupy ve skafandrech realizovat dříve s pomocí programu Gemini – což pochopitelně neladilo se sovětským požadavkem na získávání dalších a dalších prvenství.

Proto vznikl program Voschod 2, a to úpravou lodi Vostok, v níž létal jeden kosmonaut. Hlavní problém představovala přechodová komora pro výstup do otevřeného prostoru: průlez lodi nebylo možné otevřít, protože její palubní elektronika využívala chlazení vzduchem a ve vakuu by se přehřála (nehledě na to, že některé elektrody by rovnou popraskaly). Řešení se nakonec našlo: na plášť Voschodu 2 se připevní nafukovací přechodová komora, do níž kosmonaut z plavidla vstoupí, uzavře za sebou průlez, vypustí vzduch a otevře průlez na druhé straně. Zpět se pak vrátí podobným způsobem.

V březnu 1965 měl uvedený systém osobně vyzkoušet Alexej Leonov. Jenže jeho skafandr se při práci ve vakuu nafoukl více, než se předpokládalo, a kosmonaut se tak nemohl skrčit, aby se dostal zpět do komory. Veškeré pokusy končily neúspěchem, a minuty rychle ubíhaly. Leonov se proto rozhodl opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod hranici, kterou lékaři označovali za životu nebezpečnou. Nakonec se tak dokázal vrátit.

Až na dno sil

Už od počátku 60. let představoval hlavní cíl americké kosmonautiky Měsíc a tomu se podřídilo vše – včetně programu Gemini, který měl zaplnit mezeru mezi lety Mercury a okamžikem, kdy bude připravena loď Apollo. Navíc při něm měly získat patřičné zkušenosti posádky, pozemní personál i řídicí středisko.

Ke klíčovým úkolům pak patřila příprava na kosmické vycházky. Vždyť celé Apollo vlastně spočívalo ve výstupech, byť na povrch Měsíce. Proto se s volným pobytem ve vesmíru počítalo u devíti z deseti misí! Jenže realita byla trochu jiná. Nejprve se změnil plán hned první vycházky z Gemini 4: Ed White se měl v červnu 1965 jen vyklonit z otevřených dveří mateřské lodi; jenže po výstupu Alexeje Leonova o tři měsíce dříve bylo rozhodnuto, že uskuteční plnohodnotnou vycházku – tedy že plavidlo opustí úplně.

Celkem 36minutový výstup dokládá mnoho barevných „pohodových“ snímků, které posádka lodi Gemini 4 pořídila. Ve skutečnosti se však pobyt ve volném prostoru ukázal jako nesmírně fyzicky náročný a White přiznal, že jej relativně krátký výstup totálně vyčerpal. Koneckonců jeho úkolem bylo dělat „všechno možné“, aby ověřil možnosti pohybu člověka v otevřeném vesmíru. Navíc se při návratu do kabiny objevily problémy: nedařilo se zavřít vstupní dveře. James McDivitt musel Whitea přidržovat a opakovaně postrkovat zpět do lodi, zatímco ten bojoval s neposlušnými zámky dveří. Když se je konečně podařilo zavřít, rozhodlo se řídicí středisko upustit od jejich dalšího plánovaného otevření, při němž se mělo hodit „přes palubu“ veškeré přebytečné vybavení. Zmíněný náklad se tak vrátil s lodí na Zemi.

Na jednu stranu se Whiteův výstup hodnotil jako úspěch, zároveň však bylo jasné, že se na konceptu vycházek musí ještě hodně pracovat. NASA proto zrušila výstupy plánované pro nejbližší lety a další chystala až pro Gemini 8. Z akce však sešlo, neboť loď postihla technická závada a musela předčasně nouzově přistát.

Americké tápání

Dalším Američanem, který se vydal do volného prostoru, se tak stal Eugene Cernan při letu Gemini 9. Plánovači považovali všechny problémy za vyřešené, a nachystali tedy dvouhodinový výstup, během něhož měl astronaut otestovat i jednotku pro pohyb v otevřeném prostoru – tzv. kosmické křeslo. Jak ovšem Cernan později ironicky poznamenal, „o kosmických vycházkách jsme tehdy věděli houby s octem“.

Jeho výstup byl doslova nabitý úkoly. Hned na začátku Cernan zjistil, že jeho skafandr vykazuje značnou pevnost, ovšem nikoliv ohebnost. Na každý pohyb tak musel vynaložit obrovské úsilí. Navíc si okamžitě po opuštění lodi poškodil neopatrnými pohyby švy svrchní ochranné vrstvy skafandru, která se následně odchlípla a neochránila jej tak před slunečním zářením a nepříjemnými popáleninami v dolní části zad. Současně nastaly potíže s přehříváním vesmírného oděvu, a Cernanovi se tudíž začal zamlžovat průzor.

Astronaut také záhy zjistil, že udržovat polohu při práci bude mnohem obtížnější, než očekával. Uvědomme si, že do té doby měly Spojené státy za sebou jen krátký výstup Whitea, který dostal jediný úkol – přežít a bezpečně se vrátit na palubu. Cernan se však musel neustále jednou rukou držet a druhou vykonávat činnosti, k nimž potřeboval obě ruce. Přitom se vlastně neměl čeho chytit: na lodi nebyla madla ani opěrky pro nohy.

Zamlžení přilby navíc představovalo čím dál větší problém. Když se astronaut nakonec víceméně po paměti vrátil do plavidla (aniž většinu úkolů splnil), jeho kolega Thomas Stafford mu přes zamlžený průzor vůbec neviděl do tváře. A když si Cernan konečně sundal skafandr, měl obruby rukavic zařezané až do masa a ruce oteklé vyčerpáním.

Komplikace nastaly i u dalších letů Gemini. Při „desítce“ ucítil Michael Collins během výstupu zápach. Nejprve se domníval, že jde o nový přípravek proti zamlžení na průzoru, patrně se však jednalo o hydroxid lithný, který je primárně určen k čištění vzduchu uvnitř skafandru. Na Gemini 11 měl Richard Gordon problémy s přilbou ještě před výstupem. Řešil je přitom tak intenzivně, že se mu už v lodi přehřál systém tepelné regulace. Vystupoval tak ven přehřátý a notně zpocený – pot mu tekl i do očí.

Až poslední mise programu – Gemini 12 – představovala skutečný triumf. Edwin Aldrin využil zkušeností svých kolegů, absolvoval zcela nový výcvik, loď měla konečně úchyty pro nohy i madla – a jeho tři výstupy v celkové délce 5,5 hodiny tak ve srovnání s očistcem, jímž prošli jeho předchůdci, působil jako procházka růžovým sadem. Cesta k Apollu byla volná.

Problémy Apolla

Ovšem hned první plánovaný výstup v rámci zmíněného programu Apollo v březnu 1969 při misi s číslem devět potkaly potíže. Během vycházky měl Russell Schweickart otestovat jednak lunární skafandr se zádovou jednotkou zajištění životních podmínek (do té doby používali Američané pro zásobování skafandru „pupeční šňůru“) a jednak přechod mezi lunárním modulem a mateřskou lodí pro případ, že by nebylo možné například kvůli technické závadě přestoupit pohodlnějším, vnitřním tunelem.

Při přípravách na oblékání skafandru však začal Schweickart zvracet. Všichni to nejprve považovali za běžnou anomálii s tím, že mu asi nesedla snídaně. Jenže při samotném oblékání zvracel znovu. Lékaři i zodpovědní činitelé zpozorněli a výstup okamžitě zrušili. Nakonec jej sice povolili, ovšem ve zredukované podobě: Schweickart nepřecházel z lodi do lodi, ale zůstal na lunárním modulu, aby se mohl kdykoliv bezpečně a rychle vrátit zpět.

Dokončení: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru (2.)

I na Měsíci měli astronauti při výstupech problémy. Během mise Apollo 16 chtěl Charles Duke předvést, jak je šestinová gravitace úžasná, a vyskočil více než 1,2 metru do výšky. Za „letu“ se ovšem převrátil na záda a na to nebyl skafandr stavěný. Duke dopadl na zádovou jednotku, která však naštěstí vydržela. Dodatečně se pak kál: „V první chvíli jsem si myslel, že je po mně.“ Napomenul jej i velitel John Young: „Charlie! To není zábavné, že? A navíc to není ani moc chytré!“

Ženy mohou mít orgasmus, stejně jako muži. Kolem ženského orgasmu ale stále zůstává celá řada nejasností. Třeba, jaký je vlastně evoluční význam orgasmu u žen?

V současnosti převažuje názor, že orgasmus žen je něco jako bradavky u mužů. Ženy citlivé bradavky potřebují a muži je mají proto, že patříme ke stejnému druhu. S orgasmem by to mělo být stejné, jen role pohlaví v tom jsou opačně.

Do záležitosti ženského orgasmu se ale vložili vědci z Yale. Dospěli k názoru, že ženský orgasmus v minulosti hrál významnou roli, jako spouštěč ovulace. Když totiž lidské ženy mají orgasmus, uvolní se jim do těla hormony oxytocin a prolaktin. Právě tohle ale u samic jiných druhů savců spouští ovulaci.

TIP: Mnoho žen má zkušenost se smutkem a slzami po sexu

Lidské ženy si během evoluce vyvinuly nezávislost na tomto typu spouštění ovulace. Ženský orgasmus převzal novou roli zajišťovat potěšení při sexu a utužovat tím partnerské svazky.

7. srpna 1969 zamířila k Měsíci sovětská loď Zond 7 – v podstatě upravený Sojuz pro dvoučlennou posádku určený k obletu našeho souputníka. Bezpilotní zkušební výprava dopadla dobře a Zond 7 se asi týden po startu vrátil na Zemi. K pilotované misi kolem Měsíce však Sověti nepřistoupili, protože závod o jeho dobytí už vyhrálo Apollo 11.