Alžběta, dcera vévody Maxmiliána Josefa z vedlejší, nesuverénní větve bavorského panovnického rodu Wittlesbachů, se narodila na Štědrý den roku 1837. Její  otec si užíval života, studoval na univerzitě, byl filozofem, spisovatelem, cestovatelem, hudebníkem i básníkem, ale nikdy nevykonával žádnou důležitou funkci. Právě po něm zdědila dcera lásku k cestování i svobodomyslnou povahu.

Rodinné zázemí 

Alžběta vyrůstala stranou bavorského dvora a na rozdíl od většiny tehdejších princezen z ní vyrostla nekonvenční a citlivá dívka, která mluvila bavorským dialektem, byla skvělou plavkyní, jezdkyní a nadšenou horskou turistkou a rybářkou. Rakouská historička Brigitte Hamannová uvedla: „Nenucené ovzduší, pošetilé otcovy choutky od jízdy na cirkusových koních přes hru na citeru až k básnění přece jen vytvořily pro Alžbětu z tohoto dětství ztracený ráj.“

Alžběta přišla na vídeňský dvůr, jenž dával „vyzývavě a okázale najevo přednost urozenosti před talentem“ a který byl zvyklý na císařovny z královských rodin. Alžběta byla dcerou „pouhého“ vévody, což ji v přísné hierarchii řadilo za děti z velkovévodských, královských a císařských rodů. Její matka byla sice dcerou bavorského krále, ale otcova linie Wittelsbachů nikdy nepanovala a spřízňovala se i s neknížecími rody, takže vídeňští aristokraté ohrnovali nad Alžbětiným rodokmenem nos a přijali „malou bavorskou princeznu“ chladně. 

Když dvořané spatřili, že císařovna ráda pije pivo, byli zcela konsternováni, neboť je považovali za nápoj chudiny. I šestnáctiletá Alžběta byla zaskočena, protože se náhle musela začít učit nové jazyky, poznávat jinou zemi, neustále se kontrolovat, přetvařovat a samozřejmě podřizovat strohé disciplíně dvorského ceremonielu. Toto obrovské psychické vypětí, stejně jako tři porody nedlouho za sebou, měly za následek narůstající melancholii, churavění, klaustrofobii a poruchu příjmu potravy. Na počátku šedesátých let se odjela léčit a již nikdy nevedla standardní život císařovny plný slavností, audiencí, dobročinných akcí a reprezentace. Své „povolání“ vykonávala jen občas a s viditelnou nechutí.

S blížícím se koncem třetí říše si bavorský Mnichov s okolím prožil protinacistické povstání, které připravila bavorská odbojová skupina Freiheitsaktion Bayern (FAB). Vůdčí osobností a iniciátorem vzniku této organizace byl kapitán Wehrmachtu JUDr. Rupprecht Gerngross, který tehdy velel jako záložní důstojník německé armády rotě tlumočníků mnichovského VII. vojenského okruhu (Der Dolmetscher-Kompanie des Wehrkreises VII), která byla dislokována v budově mnichovských Sárských kasáren (Saarkaserne).

Přestože skupina FAB měla desetibodový program, ve kterém se mimo jiné hovořilo o nutnosti ukončení nacistického režimu a nastolení práva a demokracie v Bavorsku, hlavním cílem skupiny, ve které rezonovaly především ideály křesťanských sociálů a bavorských autonomistů, byla snaha rychle ukončit nesmyslné válčení. Vedle toho hodlali zabránit nacistům v provedení destrukcí ve městě a zamezit bojům s Američany, jež by přinesly ohrožení životů civilních obyvatel. 

Marné snahy spojit se s Američany

Jádrem odboje v Mnichově, které navazovalo styky s katolickými kruhy a některými představiteli samosprávy z dob před příchodem Hitlera k moci, byla právě Gerngrossova rota. V ní se nacházeli na jedné straně stejní antinacističtí liberálové jako on, na straně druhé bychom zde našli i pragmatiky, kteří možná v roce 1933 projevovali sympatie Hitlerovým myšlenkám, ale nyní považovali za nesmyslné pokračovat v odporu zvláště proti zničujícím leteckým i pozemním úderům anglo-amerických armád.

Podle pozdějších výzkumů bylo do příprav převratu zapojeno na 440 vojáků z několika útvarů. Plánované povstání mělo krycí označení „Lov na bažanty“, které bylo do jisté míry inspirováno hnědou barvou uniforem vyšších funkcionářů NSDAP. Jedna ze snah FAB bylo navázat spojení s Američany.

To se však dlouho nedařilo, i když americká zpravodajská služba OSS měla o plánech FAB určité zprávy, jež jí vysílačkou z Guglhöru u Garmisch-Parkenkirchenu zaslal jeden její agent-parašutista. Američané ale příliš nevěřili faktu, že by na německé straně mohl vůbec někdo chystat povstání. Když překročili Dunaj a rychle se blížili k Mnichovu, byli k nim vysláni dva kurýři FAB, aby je informovali o možnosti spolupráce s bavorským hnutím odporu. Zároveň již povstalci nemohli déle čekat…

S tanky k vysílací stanici

Povstání začalo v noci z pátku 27. na sobotu 28. dubna 1945 dvě hodiny po půlnoci, kdy osm bojových skupin FAB vyrazilo plnit předem stanovené úkoly. Bohužel hned pět z nich bylo neúspěšných, kdy se například jedné z nich nepodařilo zatknout generála Siegfrieda Westphala a další významné představitele nacistického režimu v jižním Bavorsku. Jedna ze skupin FAB naopak dokázala obsadit mnichovskou radnici.

Hlavní bojovou silou FAB měli být tankisté z výcvikové jednotky Panzer-Ersatz-Abteilung 17 ve Freisingu, kterým velel člen skupiny spiklenců bývalý učitel major Alois Braun (1892–1963). Stojí za zmínku, že tato výcviková tanková jednotka měla tehdy své nadřízené velitelství v Praze.

Braunův podřízený poručík Ludwig Reiter skutečně se dvěma tanky a asi stovkou vojáků obsadil rozhlasovou stanici v Ismaningu, odkud se zhruba v okruhu 100 km po dobu pěti hodin ozývalo vysílání FAB, které na 78 místech Bavorska inspirovalo posluchače k různým formám odporu od vyvěšování bílých praporů v obcích, sesazování starostů či kapitulace jednotek Volkssturmu před postupujícími Američany.

Pokračování:
Protinacistické povstání v Mnichově 28. dubna 1945 (2): Popravy na sklonku války (vyšlo 15. srpna)

Část vysílání FAB se četla i francouzsky, aby aktivizovala k akci četné francouzské totálně nasazené dělníky a válečné zajatce. Vysílání do jisté míry přispělo k útěku většiny dozorců z neblaze proslulého koncentračního tábora Dachau, kde se tak řada vězňů dočkala živá osvobození tábora americkými jednotkami 29. dubna.

Asi žádná jiná postava 20. století nereprezentuje tragédii Německa tak jako Adolf Hitler. Tento Rakušan dal po první světové válce Němcům naději (nebo iluzi, chcete-li), že nejsou národem poražených, ale zrazených, a že na Německo stále čeká zářná budoucnost. Rovněž jim předhodil Židy jako viníky neutěšeného stavu státu, čímž rozpoutal holocaust. To vše se stalo předmětem nespočetných výzkumů a o Hitlerově politice, motivaci, chybách i úspěších byly napsány miliony stránek. O jeho sexuálním životě však dodnes nevíme téměř nic.

Zájem současníků

O to, co vlastně Hitler dělal v posteli, se ovšem nezajímají jen dnešní historici. Zejména v kruzích americké rozvědky Office of Strategic Services (OSS) se jednalo o velmi diskutované téma. Psychiatr Walter Langer pro ni v roce 1943 vypracoval hloubkovou studii osobnosti nacistického vůdce, v níž velmi přesvědčivě popsal jeho megalomanství a víru, že jej vede vyšší princip – sama Prozřetelnost.

Vědec si však dal také práci s rozborem Hitlerova soukromého života a dospěl k závěru, že šlo o emočního mrzáka s jasně masochistickými tendencemi, a ke všemu koprofila – tedy že si liboval ve výkalech. Tuto domněnku Langer opřel o svou rozsáhlou praxi a zkušenost, podle níž dodržují pacienti s podobným postižením až chorobně ústní hygienu, čímž se snaží zmíněnou úchylku kompenzovat. A Hitler byl známý až maniakálně precizním čištěním chrupu.

Langer rovněž vycházel z údajného svědectví vůdcovy milenky René Müllerové, kterou prý Hitler žádal, aby jej místo klasického styku raději nakopala jako psa. Po dané zkušenosti spáchala žena sebevraždu. Podobně pak skončila i jeho přítelkyně Geli Raubalová a další dvě milenky se o dobrovolný odchod z tohoto světa zřejmě pokusily. Psychiatr poznamenává, že jde o úctyhodné skóre na muže, který měl s něžným pohlavím jen minimální kontakt. Nutno ovšem podotknout, že studie vznikala uprostřed válečné vřavy a cituje především svědectví lidí, kteří museli před nacistickým režimem uprchnout.

Čistý asexuál?

Nicméně poválečné studie už si tak jisté nejsou. Ačkoliv byla ve hře Hitlerova potenciální, ale nikdy nepřiznaná homosexualita (jeho velmi vřelé návštěvy internátních škol Hitlerjugend jsou legendární stejně jako veřejně deklarovaná „otcovská“ láska k osobním bodyguardům z elitní Leibstandarte SS), historici se dnes kloní spíše k názoru, že byl asexuál.

Hitlerovy románky prý vždy představovaly spíše platonickou záležitost a se svou dlouhodobou partnerkou Evou Braunovou ani nesdílel ložnici. Jeho osobní sluha pak tvrdil, že i když spolu Hitler a Braunová spali, prostěradla zůstala pokaždé bez poskvrnky. Znamená to, že nikdy nedošlo na pohlavní styk? Tak jednoduché to asi nebude, protože někdy koncem války žádal nacistický vůdce svého osobního lékaře o injekce testosteronu a látek z pohlavních žláz mladých býků, jak dokazují nové studie z roku 2010. Tehdy fyzicky chátrající padesátník možná skutečně toužil svou 32letou milenku potěšit. Frekvence jejich intimních styků však byla pravděpodobně velmi nízká, a jak si povšimli vysocí představitelé, jejich vztah se podobal spíše přátelství než partnerství.

Skutečná povaha Hitlerova sexuálního života tak nejspíš zůstane záhadou. Snad nejlépe ho nakonec popsala zpěvačka Marlene Dietrichová, když řekla, že Hitler je „hňup, který se bojí ženských“.

Infekcí virem HIV dnes trpí přes 36 milionů lidí z celého světa. Přesto víme jen málo o evolučním původu tohoto viru. Až doposud byla nejstarší linie viru HIV datována do doby před 12 miliony let. Teď však vědci České akademie věd vystopovali blízké příbuzenstvo viru HIV až do doby před 60 miliony let, tedy do doby jen pár milionů let po drtivém dopadu meteoritu v Chicxulubu.

TIP: Dávný virus v lidském genomu chrání zárodky našich dětí

Klíčovou roli v tomto objevu sehrály endogenní retroviry, tedy pozůstatky sekvencí virů z příbuzenstva HIV, které uvízly v genomu podivuhodných letuch – svérázných savců, co jsou blízkými příbuznými primátů.

Jistý odborník na výpočetní technologie Paul Kry z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu dostal před pár lety nápad. Zalíbila se mi myšlenky vymalovat prostory oddělení počítačových věd univerzity. A jako počítavý vědec k tomu nehodlal použít štětec, ale něco elektronického.

Kry se svými studenty proto vyvinul maličký dron, který je vybaven malou houbou nasáklou inkoustem. Dron využívá komplexní algoritmus, s jehož pomocí pracuje zcela autonomně. Vznáší se podobně jako kolibřík, namáčí houbu v inkoustu a pak s ní vytváří tečky na zdi, z nichž pak nakonec vznikne obraz.

Když při malování obrazu dojdek nějaké chybě, například foukne vítr nebo cákne inkoust, tak na to autonomní inteligence dronu zareaguje a upraví svůj následující postup.

TIP: Nový rekord: Autonomní drony postavily provazový most pro člověka

První varianta dronu musela dělat pravidelné zastávky kvůli doplnění barviva a baterií. Teď vědci experimentují s pokročilou verzí, která čerpá elektřinu a barvu pomocí jemmých kabelů. Díky tomu může malířský dron pracovat prakticky nonstop.

Celkově přišel chod dvora na ke konci Rudolfovy vlády na pěkných 262 tisíc zlatých ročně, počítaje jenom platy dvořanů. Část z nich byli urození šlechtici, kteří se chtěli hřát na výsluní panovníkovy pozornosti. Své podstatné místo zaujímala také skupina vědců, do nichž musíme zahrnout i mágy, alchymisty, šarlatány či dvorní astrology, kteří sestavovali pro císaře horoskopy.

Drahé koníčky

Říká se, že Rudolf za své záliby utrácel nehorázné sumy a mnozí vzdělanci a umělci se stahovali do Prahy jen proto, aby z nich kousek urvali pro sebe. Je pravda, že kromě rozsáhlých sbírek umění, byla na Hradčanech řada alchymistických laboratoří a hvězdářských pracoven. Sám císař si podle legendárního zakladatele alchymie rád nechával říkat německý Hermes Trismegistos. Přesto bychom na jeho dvoře nenalezli jediného „alchymistu“, ti se totiž skrývali pod jménem destilatori. Podle Balbína se jich u dvora vystřídalo více než dvě stě. Jak napsal, „Mnoho zlata pohltily alchymistické kuchyně císařovy!"

Ovšem nebylo to tak slavné, jak se povídá. Rudolf by zřejmě rád rozdal alchymistům polovinu celého říšského jmění (druhou by dal umělcům), ale ve skutečnosti sám jako nepříliš praktický člověk neměl říšské a dokonce dvorské peníze příliš pod kontrolou. Finanční záležitosti byly pevně v rukou úředníků, kteří si dobře hlídali, aby sami dostávali pravidelné platy, stejně jako nezbytná vojenská ochranka. Na umělce i vědce hleděli často spíš přezíravě, a tak jejich platy zadržovali někdy po dlouhé měsíce či roky, přestože je císař velkoryse přislíbil. Navíc podle propočtu několika historiků činily veškeré Rudolfovy investice do vědy a umění za celou dobu jeho vlády pouhých 1,53 % výdajů panovníkovy pokladny. Sbor 19 císařových umělců, mezi nimiž byla skutečně slavná jména, měl dohromady plat jako dva důstojníci. I proslulý Jan Kepler měl přiznáno pouhých několik stovek zlatých, o něž musel císaře opakovaně žádat.

Odpověď na zmíněnou otázku přinesla v roce 2010 společnost Google – po světě prý tehdy kolovalo 129 864 880 knižních děl. Při vytváření odhadu Google nejprve získal informace z katalogizovaného systému knih opatřených mezinárodním kódem ISBN. Nicméně tato data nebyla kompletní: Zmíněné kódy mají totiž pouze publikace vydané po roce 1970 a navíc především v západních zemích.

TIP: Nejkrásnější knihovny světa: Poklady skrývající moudrost

Nakonec tak inženýři z Googlu shromáždili na 150 různých katalogů a adresářů, z nichž poté odstranili duplicitní záznamy. Komplikovaný průzkum firma samozřejmě neprováděla jen z dlouhé chvíle – do roku 2020 totiž hodlá veškeré knihy světa digitalizovat. Výsledná virtuální sbírka má zahrnovat na čtyři miliardy stránek a zhruba dva biliony slov.

Planeta Venuše je sice velikostí téměř stejná jako Země, jinak je to ale extrémně pekelný svět. Na povrchu Venuše panuje drtivý tlak asi 92násobku pozemského atmosférického tlaku a spalující horko s průměrnou teplotou 464 °C. Nic živého ze Země by tam nepřežilo.

Mezinárodní tým vědců tvrdí, že tomu tak nebývalo vždy. Nasimulovali si podmínky na Venuši miliardy let do minulosti a zjistili, že Venuše docela dobře mohla být natolik přívětivá, že by tam mohl existovat život pozemského typu.

Podle simulací mohlo být zpočátku na Venuši podnebí velmi podobné Zemi, s oblaky, občasným sněžením a mělkými oceány. A takové podnebí mělo na Venuši vydržet o něco déle než 700 milionů let po vzniku Sluneční soustavy.

TIP: Neprodyšná atmosféra Venuše: Skleníkový efekt a pětisetstupňová výheň

Proč se to ale zvrtlo a z Venuše se stal děsivý mrtvý svět? Zmíněné simulace na to neodpověděly, protože zobrazovaly jen první 2 miliardy let po vzniku Venuše. Vědci se domnívají, že by to mohlo mít něco společného s rotací Venuše. Ta je dnes tak pomalá, že Venuše rychleji oběhne Slunce, než se otočí kolem své osy.

Něco se hnulo v podrostu. Ozvalo se krátké šramocení a zvuk utichl. Ušel jsem pár kroků a znovu – stejný šramot, který hned ustal. Tentokrát jsem aspoň zahlédl špičku ocasu a pohyb tlejícího listí na dně deštného lesa. Takhle jsem si tedy své setkání s tropickými plazy nepředstavoval. Před první cestou do tropů jsem snil o tom, jak se v pralese setkám se všemi těmi úžasnými tvory, které jsem znal pouze z terárií nebo literatury a jediné, co jsem zatím viděl, bylo pár ocasních šupin nějaké rychlé ještěrky.
Sedl jsem si do stínu, opřel se o strom a odpočíval v dusném podnebí tropického lesa. Po několika minutách se stalo něco, co jsem pak na svých cestách zažíval mnohokrát. Příroda přišla za mnou. Z pralesa se na vzdálenost necelých dvou metrů přiblížil úžasný ještěr, bazilišek páskovaný (Basiliscus vittatus). Od té doby uplynulo již sedm let a během té doby jsem se v tropech setkal s mnoha nádhernými plazy. Rád bych vám nyní přiblížil ta setkání, která se mi navždy vryla do paměti. Setkání s plazy vázanými na okolí vod.

Když zrají leguáni

Leguáni zelení (Iguana iguana) patří k nejatraktivnějším plazům Střední a Jižní Ameriky a včetně ocasu dorůstají až dvou metrů. Krátká setkání na cestě po Kostarice a Ekvádoru jsem si bohatě vynahradil v Belize. Seděl jsem pod mohutnými stromy lemujícími řeku a sledoval lovící volavku bělostnou. Náhle nade mnou začaly praskat větve, několik jich prosvištělo vzduchem a dopadly kousek přede mě do řeky. K mému úžasu se mezi nimi objevil i plachtící leguán, který s plesknutím zmizel pod hladinou řeky a po chvíli se vynořil na druhém břehu. Byl to statný cihlově zbarvený samec. Potupně lezl zpět do korun stromů, kde se nachází i jeho potrava – listí.

TIP: Lovec a kořist aneb Choutky největších ještěrů varanů komodský

Belizská forma leguána zeleného prochází zajímavou barvoměnou. Mláďata se rodí smaragdově zelená, v průběhu dospívání se jejich barva mění na cihlově červenou. V této fázi jsem je také viděl několikrát spadnout ze stromu do řeky či do bahna po neopatrném lezení v korunách stromů. Vždy jsem si při tom pomyslel: „uzrál“. Přestože jsou leguáni zelení vázáni na život v korunách stromů, jsou překvapivě neohrabaní. Toho využívají i místní obyvatelé, kteří si masem leguánů obohacují jídelníček. Jednou z technik odchytu leguánů je prosté chytání padajících ještěrů. Jeden ze dvou lovců stojí v tom případě s podběrákem v řece, zatímco druhý třese větvemi v korunách ve snaze pomoci leguánům k pádu. Díky chuťové podobnosti s drůbežím masem nazývají zdejší lidé tyto ještěry Bamboo Chicken (tedy bambusové kuře).

Ježíš mezi ještěry

Bazilišek páskovaný (Basiliscus vittatus) se vyskytuje ve Střední Americe. Nejčastěji ho najdete kolem říček nebo vodních lagun. Délkou těla nepatří k velkým ještěrům, dorůstá sotva 20 cm, ocas ale může mít až třikrát delší. Přestože je na vhodných biotopech poměrně běžný, jeho objevení může zpočátku činit potíže. Má totiž dokonalé kryptické zbarvení (jak ukazuje obrázek) a navíc dokáže v případě nebezpečí velmi rychle zmizet v podrostu. Při úprku po zadních nohou dokáže navíc překonat i krátký úsek po vodě. Díky této nevídané vlastnosti se těmto ještěrům říká Jesus Christ Lizard. Mnohokrát jsem toto chování bazilišků pozoroval a vždy mě překvapilo, s jakou rychlostí se ztratí z dohledu. Stačí však určitá dávka trpělivosti a zjistíte, že se rádi vracejí na svá oblíbená místa a pak je můžete pozorovat z velmi malé vzdálenosti.

Dinosauři v centru Bangkoku

Jako milovník plazů jsem se na cestě po Thajsku dostal do herpetologického nebe. Začalo to v národním parku Kaeng Krachan, kde jsem poprvé spatřil jednoho z největších ještěrů světa, varana skvrnitého (Varanus salvator). Bylo to příliš krátké setkání, ale poslední den pobytu v Thajsku jsem se s varany setkal tváří v tvář. Stalo se to přímo v centru Bangkoku v parku Lumpini. Mezi ornitology je tento park známý svou koncentrací ptactva a patří k pravidelným zastávkám na organizovaných ornitologických výletech.
Líně se vinoucí řeka uprostřed parku tvoří i výborný biotop pro varany. Loučil jsem se v duchu s Thajskem a v podvečerním čase seděl na okraji říčky. A pak to začalo. Z vody pomalu vylézalo několik varanů. Okamžitě jsem se k nim vydal a věděl, že půjde o poslední fotky zvířat této výpravy. Ulehl jsem na zem, abych získal zajímavější úhel a vzdor špatnému světlu udělal pár snímků jako z Jurského parku. Dvoumetroví ještěři se majestátně procházeli po břehu a hledali něco k snědku. Těžko se popisuje sebejistota, se kterou se pohybují. Vědí o své síle a vědí, že jim nikdo neublíží. Já tak mám ve svém archivu zvířata, o kterých jsem vždycky snil a v srdci vzpomínku na setkání s nimi.

V době, kdy ještě na světovém nebi kralovaly dvouplošníky, představovaly polské hornoplošníky jeden z pokusů posunout konstrukci stíhaček směrem k vyšším výkonům. Na samotné hornoplošné konstrukci nebylo nic novátorského, hornoplošníky s průběžným křídlem byly známy již dlouhou dobu.

Polské křídlo

Konstrukční tým společnosti PZL ovšem přišel s takzvaným „polským křídlem“, které bylo posazeno na trup a lomeno do tvaru písmene M. Vyznačovalo se mimořádnou pevností a současně uvolňovalo výhled pilota dopředu vzhůru. Prvním sériově produkovaným stíhacím hornoplošníkem této koncepce se stal PZL P.7. Následoval typ PZL P.11, v kterém koncepce dosáhla maximální účinnosti a výkonnosti (následující P.24 již vznikaly v čase nástupu samonosných stíhacích dolnoplošníků a byly od samého začátku koncepčně zastaralé).

PZL P.11c

Prototyp PZL P.11 vzlétl v srpnu 1931. Celkem bylo postaveno v Polsku a Rumunsku 350 strojů P.11 (225 z nich sloužilo v polském vojenském letectvu). Stíhačky P.11a P.11c tvořily základ výzbroje stíhací složky polského letectva v září 1939. Déle než polské stroje se ve službě udržely rumunské P.11. Dílem šlo o importované letouny P.11b, dílem o stroje P.11f vyrobené v rumunské licenci u továrny I.A.R. a částečně o P.11 a P.11c původně patřící polskému letectvu, s kterými piloti unikli do Rumunska po porážce své vlasti. Rumunské P.11f aktivně zasáhly v roli stíhacích bombardérů do bojů v úvodní fázi útoku na SSSR.