11. srpna 1962 odstartoval do kosmu Vostok 3 s Andrijanem Nikolajevem, který se měl jako první člověk v historii během vesmírného letu odpoutat z křesla a vznášet se volně v beztížném stavu. Mise trvala čtyři dny a došlo při ní i na setkání s Vostokem 4, na jehož palubě se nacházel Pavel Popovič.

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Přestože měl Vostok jen velmi omezené manévrovací schopnosti, plavidla se k sobě přiblížila asi na 6 km a oba kosmonauti hlásili vizuální kontakt s druhou lodí. Nikolajev rovněž prováděl vědecká pozorování, testoval systémy plavidla a natočil první barevné záběry Země z vesmíru a také interiér lodi.

Pro jisté americké manžele z Wisconsinu se vlastní domov proměnil téměř v hororovou scénu – jejich kočka je terorizovala natolik, že museli zavolat o pomoc na tísňovou linku.

Kočičí terorista

Netradiční hovor, který zaznamenala operátorka na lince 911, začínal slovy: „Já vím, že to asi bude znít velice divně, ale naše kočka se zbláznila, napadla mého manžela a teď nás oba drží doma jako rukojmí.“

Vyděšená žena zřejmě zněla dostatečně zoufale na to, aby ji brali vážně, a na místo činu proto vyjela policejní hlídka, která pak nebožáky vysvobodila – agresivní kočku zpacifikovala a odvezla ji do útulku.

TIP: Kočka domácí: Jeden z nejvýkonnějších zabijáků

Překvapené manžele navíc muži zákona uklidnili vysvětlením, že podobné případy není radno podceňovat, protože k nim dochází častěji, než by se zdálo: V roce 2014 například držela jistá kočka v pomyslném šachu dokonce celou rodinu – i se psem. Pokud byste tedy nabyli dojmu, že vás milovaný mazlíček terorizuje, nebojte se volat o pomoc. 

Vědci společnosti IBM vyvinuli novou laboratoř na čipu (anglicky lab-on-a-chip), tedy zařízení, které spojuje několik laboratorních úkonů na ploše maximálně pár čtverečních centimetrů. S touto technologií je teď poprvé v historii možné roztřídit biologické částice o velikosti pár desítek nanometrů.

Týmu IBM se povedlo s tímto zařízením rozdělit podle velikosti částice biologického původu, až do minimálního průměru 20 nanometrů. To znamená, že může pracovat s řetězci DNA nebo třeba viry.

Když laboratoř na čipu rozdělí biologické částice, tak je pak odborníci mohou mnohem snadněji a také rychleji analyzovat. Až doposud bylo možné podobnými technologiemi třídit minimálně 50krát větší biologické částice, což přibližně odpovídá velikosti nádorové buňky.

TIP: Důmyslné ledviny na čipu by mohly zachraňovat lidské životy

Lékaři od nového zařízení očekávají především to, že jim pomůže detekovat rakovinu a další závažná onemocnění v jejich nejranějších fázích, což bývá pro vyléčení rakoviny zcela klíčové.

Jezero Tanganika leží ve východní Africe, na hranicích Demokratické republiky Kongo, Tanzanie, Zambie a Burundi. Jde o nejstarší a také nejhlubší jezero v Africe s maximální hloubkou 1 470 m, jehož rozloha činí 34 tisíc kilometrů čtverečních.

Přibližně 75 procent druhů živočichů v jezeru Tanganika jsou endemiti, tedy druhy, co nežijí nikde jinde. Týká se to hlavně ryb, krevet, korýšů a plžů.

Jezero Tanganika se postupně otepluje a to se podepisuje na jeho obyvatelích. Vědci analyzovali vrstvy sedimentů jezera, které pocházejí z posledních více než 1 500 let. Vyčetli z nich tehdejší teplotu vody, produkci řas a zastoupení rybích fosilií.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Problém jezera Tanganika spočívá v tom, že rostoucí teploty zabraňují promíchávání jednotlivých vrstev jeho vod. To vede k omezování živin v horních vrstvách jezera a zároveň ke snižování obsahu kyslíku u dna jezera. Výsledkem je dramatické snižování množství řas, měkkýšů a korýšů v jezeře.

Rosie the Riveter (Nýtovačka Rosie) se stala jednou z kulturních ikon Spojených států a symbolizuje všechny americké ženy, jež pracovaly ve válečném průmyslu. Nahrazovaly tam dělníky, kteří v uniformách U. S. Army odešli bojovat do severní Afriky, Evropy či Pacifiku. Tato postava se poprvé objevila ve stejnojmenné písni z konce roku 1942, jež se rychle stala celonárodním hitem nazpívaným mnoha interprety v řadě verzí. Její text vypráví o neúnavné dělnici Rosie, která za svoje pracovní výkony dostala vyznamenání „Production E“ – tedy ocenění americké armády a válečného námořnictva, jež se udělovalo podnikům a jejich zaměstnancům odvádějícím excelentní práci.

Tajemná inspirace

K napsání textu autory inspirovala Rosalind P. Walterová, která pracovala na noční směny ve výrobě stíhaček Corsair firmy Vought, ačkoliv pocházela z velmi bohaté rodiny. O této inspiraci se však nevědělo, a tak se kolem původu tajemné dívky z plakátů a obalů gramofonových desek vytvořila řada legend. 

Podle jedné z nich mělo jít například o dělnici Rosie Bonavitasovou, jež pracovala v továrně letecké společnosti Convair v kalifornském San Diegu. Další tvář si symbolická Rosie vypůjčila od Rose W. Monroeové, která byla zaměstnána ve výrobě bombardérů B-24 v továrně společnosti Willow Run ve městě Ypsilanti. Právě ona účinkovala v propagačním filmu o domácím válečném úsilí z roku 1943. 

Pracující ženy 

Nýtovačka Rosie se rychle stala jedním z nejznámějších kulturních symbolů a slavnou píseň brzy následovaly plakáty. Ty dokázaly mnoho žen přesvědčit, aby „splnily svoji vlasteneckou povinnost“ a na domácí frontě se zapojily do amerického válečného úsilí. Svým dílem Rosie přispěla k tomu, že se něžné pohlaví zbavilo ostychu z „mužských“ profesí v průmyslu a výrobě. Jen za první polovinu roku 1943 vzrostl podíl zaměstnání, jež pro sebe ženy považovaly za přijatelné, z 29 % na 85 %. Celkově se pak počet pracujících žen zvýšil z 12 milionů v roce 1940 na 20 milionů o čtyři roky později. Američanky tak dokázaly sobě i celému národu, že mohou bez problémů zastat jakoukoliv práci, což významně přispívalo k jejich emancipaci. 

Pokrok v emancipaci

Poprvé v americké historii se pracující žena v montérkách, a nikoliv matka v domácnosti, stala objektem celospolečenského zájmu. Zatímco někteří odborníci upozorňují, že tato emancipace neměla dlouhého trvání a po válce Američanky opět přijaly tradiční úlohu, jiní v ní vidí klíčový předpoklad pro pokrok při zrovnoprávnění žen ve druhé polovině 20. století. V každém případě, Američanky v pracovních overalech – podobně jako Britky, Kanaďanky, Australanky či občanky Sovětského svazu – přispívaly nezpochybnitelným dílem k vítězství své vlasti ve válce.

Image

Čtěte také

Film v komunistickém Československu: Nástroj propagandy i vzdělávání

Lupič, rváč a terorista s věčně zanícenou tváří od akné, se srostlými prsty na noze, s pochroumanou rukou a vysoký jen 160 centimetrů. Jeho kumpáni mu říkali Koba a později vstoupil do dějin jako „muž z oceli“ – Josif Vissarionovič Stalin, původním jménem Džugašvili. Byl inteligentní, pracovitý, urážlivý a současně velmi pomstychtivý, schopný prosadit svou vůli bez ohledu na cokoliv, a z provinčního gruzínského městečka to dotáhl až na nejvyšší stupínek v bývalé carské říši. Později – už jako ikona světového komunismu – zametal s pečlivostí sobě vlastní stopy svých neúspěchů v roli revolucionáře. Jeho kariéra nebyla čistá ani lemovaná výraznými úspěchy.

Násilí na denním pořádku

Stalin se narodil do ševcovské rodiny v gruzínském městě Gori. Otec alkoholik ho mlátil tak, jak bylo v té době obvyklé – do krve. Nicméně matka syna hýčkala, protože jeho dva starší sourozenci zemřeli brzy po narození. Chtěla mít z Josifa kněze, ale on v semináři dlouho nevydržel a vrhnul se do víru života. Chvíli si v Baku vydělával jako drobný úředník, ale záhy se zhlédl v revolučních myšlenkách socialismu, jak je prezentoval Lenin, a začal organizovat demonstrace.

Pochopitelně tak neunikl pozornosti tajné policie a byl několikrát zatčen. Nic méně díky relativní shovívavosti carského režimu vůči politickým protivníkům skončil pokaždé nanejvýš na Sibiři, odkud se mu vždy podařilo uprchnout. Tuto slabost si Stalin velmi dobře zapamatoval a z lekce se poučil – své oponenty nechával rovnou střílet. Pro Lenina se v té době stal zcela nepostradatelným hlavním hybatelem událostí na Kavkaze. Bolševická strana nutně potřebovala peníze a Koba se nebál si je vzít. Byl už revolucionářem na plný úvazek a skrýval se se svou bandou před policií, přičemž se „živil“ vydíráním a loupežemi.

Roku 1907 se na Leninův příkaz pokusil přepadnout ozbrojený konvoj, který ve městě Tiflis (dnešním Tbilisi) převážel peníze na výplaty státních zaměstnanců. Nešpinil si však ruce sám – operaci svěřil svému psychopatickému zástupci Kamovi. Loupež se uskutečnila za bílého dne přímo uprostřed hlavního Jerevanského náměstí plného lidí. Konvoj zasypaly granáty, což si vyžádalo život nejméně čtyřiceti osob. A v nastalém zmatku se peníze skutečně podařilo ukrást.

Bezcenné bankovky

Konvoj ovšem převážel pouze velké, pětisetrublové bankovky, přičemž se u každé z nich poctivě evidovalo výrobní číslo. Lenin i Stalin zjistili, že pokud se tyto peníze v nějaké bance v Rusku či za hranicemi pokusí rozměnit, okamžitě je zatknou. Reakce úřadů byla navíc nezvykle zuřivá a oba organizátoři přepadení zjistili, že figurují na prvních místech seznamu hledaných osob. Lenin, žijící v té době ve Finsku, musel uprchnout před zatčením. Podobně i Stalin opustil Baku. Ani to však nepomohlo – nakonec jej zadrželi a deportovali na Sibiř.

Loupež měla i dalekosáhlé politické důsledky. Bolševici v té době ještě spolupracovali s další socialistickou stranou, menševiky, kteří ovšem už předtím ozbrojený odboj a loupeže odsoudili a zakázali. Následně se ukázalo, že bolševici ani v nejmenším nerespektují jejich názor, a následná roztržka spojenectví nadobro zničila. Čin navíc v celé Gruzii narazil na vlnu veřejného nesouhlasu a definitivně rozmělnil už tak nevalnou popularitu tamních bolševiků. Carská tajná policie navíc stranu téměř zlikvidovala. K vlastní smůle ovšem carský režim protivníky opět pouze vykázal na Sibiř… 

Stalin se později snažil svou roli v incidentu důsledně tajit. Spolu s jeho naprostým selháním v roce 1920, kdy během sovětsko-polské války zavinil porážku Rudé armády při dobývání Varšavy, patřila zmíněná loupež k jeho nejlépe střeženým tajemstvím.

Přestože Anna Svídnická byla výrazně mladší než její manžel, ani ona Karla IV. nepřežila. Při porodu třetího dítěte společně s ním zemřela a následovala tak podobný osud svých předchůdkyň.

Rozbouřená Evropa

V době smrti třetí císařovy manželky se politická situace ve střední Evropě velmi změnila. Proti stabilní Lucemburkově vládě se utvořila silná opozice, která hrozila dokonce válečným střetnutím. Obratná Karlova předvídavost však hrozbě čelila s nadhledem a díky příhodnému sňatku s Eliškou Pomořanskou se mu podařilo katastrofu zcela odvrátit. Přitom se původně zdálo, že nový svazek římského císaře s nepříliš známým a mocným rodem bude jen jakýmsi bezúčelným plácnutím do vody. 

Teprve šestnáctiletá Eliška byla dcerou pomořanského a štětínského vévody Bogislava a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra. Tak se jedním tahem dostal do dalšího příbuzenského svazku nejen s méně známým vévodou, ale i s polským králem, který dosud vystupoval jako odpůrce lucemburské politiky. Bylo to již vskutku potřeba. Už několik let se Karel IV. svářil se svým zetěm Rudolfem IV. Habsburským, jemuž na pomoc přispěchala koalice v podobě uherského krále Ludvíka a polského Kazimíra. Vpád velkého vojska na české pomezí byl na spadnutí. Velkolepá svatba v Krakově roku 1363 však veškeré dřívější spory zažehnala a Karel IV. s pomocí Elišky Pomořanské zase jednou bez úhony vyvázl.

Navíc manželství bylo prý šťastné a velmi plodné a Eliška Pomořanská jako jediná ze čtyř Karlových žen českého krále přežila. 

Asi každého zajímá, jestli je někde ve vesmíru planeta podobné té naší, na které by mohl být život pozemského typu. V hledání exoplanet je expertem vesmírný teleskop Kepler, který jich už objevil několik tisíc, z nichž je už téměř 2 500 potvrzených dalším pozorováním.

Vědci z týmu teleskopu Kepler nedávno zveřejnili kompletní katalog exoplanet, které tento teleskop objevil v obyvatelných zónách hvězd – tedy tam, kde na planetě u příslušné hvězdy může být kapalná voda. Takových planet našel Kepler celkem 216.

Dvacítka planet nejpodobnějších Zemi

Badatelé mezi nimi vytipovali celkem 20 exoplanet, které podle přísných kritérií mají pevný povrch a spolehlivě obíhají uvnitř obyvatelné zóny. A právě tyto planety jsou nejpodobnější Zemi.

Podle astronomů se teď dostáváme do situace, kdy víme o celé řadě velmi zajímavých exoplanet, ale přitom máme k dispozici jenom omezené množství pozorovacího času na zařízeních, kterými můžeme tyto planety studovat.

TIP: Superzemě za humny: Od Zemi podobné planety nás dělí jen 16 světelných let

S rostoucím počtem objevených obyvatelných planet podobných Zemi každopádně můžeme uvažovat o tom, jak běžné jsou planety jako Země v Mléčné dráze a jak asi častý na nich může být život.

Hlavním tématem letošního Tankového dne bude představení nových přírůstků do sbírek VHÚ, které tato instituce získala letos v červenci prostřednictvím výměny ze Švédska. Některé ze zbraní, ze sféry těžké automobilové a pásové techniky, se představí přímo v bojových ukázkách v letos inovované lešanské aréně. Návštěvníci si budou moci prohlédnout lehké tanky československé výroby (např. Lt-35) a také ty současné, tedy např. izraelský tank Merkava nebo českou verzi tanku T-72, tedy tank T-72M4CZ.

K vidění budou také dobové tábory klubů vojenské historie: Gardekorps (Wehrmacht), 16. obrněná divize (US Army, 2. světová válka), 4th Infantry Division (US Army, současnost). Součástí Tankového dne bude také křest knihy vojenského historika Vladimíra Franceva Československé zbraně ve světě. K vidění bude mimo jiné ukázka výcviku služebních psů z Centra vojenské kynologie v Chotyni, probíhat bude rovněž vědomostní soutěž. Výherci se budou moci posléze svézt v bojové technice v aréně.

Program začíná v 10.30, areál bude otevřen v 9.30. Vstup je ZDARMA.

Více informací na http://www.vhu.cz/tankovy-den-29-srpna-v-lesanech-informace-o-programu/

Jsou důležité okamžiky, které širší veřejnost mine téměř bez povšimnutí. Patří mezi ně i některé milníky kosmonautiky, konkrétně rozvoj komerčních letů na oběžnou dráhu. Konkureční prostředí a s ním spojená snaha o snižování nákladů zatím pomalu, o to ale zásadněji proměňují létání do vesmíru. Donedávna se totiž nešlo na oběžnou dráhu dostat jinak než s pomocí vládních agentur jako NASA, ESA nebo Roskosmos. 

Než se v září 2008 kalifornské společnosti SpaceX jako první soukromé firmě povedlo vypustit na oběžnou dráhu raketu na tekuté palivo. Tato firma také jako první dostala do vesmíru vesmírnou loď, plavidlo Dragon v roce 2010, které dnes vozí zásoby na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). SpaceX čím dál úžeji spolupracuje s NASA, která s firmou dokonce počítá pro robotickou misi k Marsu v roce 2018, která by mohla být předehrou letu lodě s posádkou k rudé planetě. 

O čem sní kluci 

SpaceX v roce 2002 založil Elon Musk, vynálezce a snílek, který zbohatnul jako majitel online platební služby PayPal, úspěšně rozjel výrobu elektomobilů Tesla a na titulní stránky se dostal i se svým projektem Hyperloop, vysokorychlostním transportem pasažérů či nákladu v kapslích podtlakovými trubkami. Dosavadní příběh SpaceX se může jevit jako vršení úspěchů, na přelomu tisíciletí ovšem šlo o vysoce rizikový krok mladého podnikatele, který svůj život zasvětil úsilí o osídlení Marsu.  

Pro začátek se soustředil na vylepšení technologii nosných raket. Muskova první raketa, jednadvacet metrů vysoká Falcon 1 pojmenovaná podle lodi Millenium Falcon z Hvězdných válek, se do vesmíru sice dostala až na čtvrtý pokus, už následující start ovšem byl komerčním letem s malajským satelitem na palubě. S ním také první Muskův nosič odešel do výslužby a byl nahrazen Falconem 9, pětapadesátimetrovou raketou, která na nízkou oběžnou dráhu vynese téměř deset a půl tuny nákladu. Její nejnovější verze s přídomkem Full Thrust tamtéž dostane 22,8 tun nákladu a na geostacionární orbit 8,3 tuny. V této vzdálenosti od Země přitom operují družice, které zajišťují televizní vysílání a další telekomunikační služby.

TIP: Rakety, co změnily svět: Falcon, první soukromý vesmírný nosič

Létání do vesmíru je totiž také o penězích. Významného snížení nákladů na vypuštění čehokoliv lze dosáhnout vícenásobným použitím komponentů nosné rakety, řekli si tedy ve SpaceX. Padáky se ukázaly být slepou uličkou, nešlo je zcela ochránit před vysokými teplotami při návratu. Řízený sestup rakety vracející se z obězné dráhy pomocí k tomu určených motorů se poprvé povedl inženýrům SpaceX, i když až napotřetí. Po dvou tvrdých přistání v ohnivé kouli se náročná operace loni 21. prosince povedla v Kennedyho vesmírném středisku a letos v dubnu také na plošině v oceánu. 

S vícenásobným použitím nosičů mimochodem počítá také Blue Origin, projekt zakladatele dodávkové služby Amazon a majitele deníku Washington Post Jeffa Bezose. Narozdíl od SpaceX se jeho v roce 2000 založená firma veřejnosti spíše stranila, než loni v listopadu oznámila úspěšné dosažení stokilometrové hranice vesmíru se svojí raketou New Shepard. Výše alespoň prozatím létat nebude; na prahu vesmíru se od ní odpojí a v letu bude pokračovat kapsle s nákladem či až šesti pasažéry. Bezosovým lidem se už třikrát podařilo hladce přistát za použitím zpomalovacích trysek podobně jako to umí Falcon.  

Jízda na paprsku

Od června 2010 vystartovaly nosiče řady Falcon již pětadvacetkrát. A to nejčastěji s nákladem soukromých společností, které si spolupráci s Muskovou partou pochvalují stejně jako NASA. Družice SES-8 z flotily lucemburského satelitního operátora SES Astra byla v prosinci 2013 prvním geostacionárním satelitem vypuštěným na nosiči soukromého výrobce. Na raketě Falcon 9 kalifornské SpaceX byla letos v březnu vypuštěna i družice SES-9 a další čtyři starty už jsou naplánovány. Od základů se ovšem nemění jen technologie vypouštění satelitů, ale i ony samy. 

Geostacionární telekomunikační družice zdánlivě visí nad určitým bodem nad zemí, ve skutečnosti však letí stejnou úhlovou rychlost jako Země přibližně ve výšce 35 800 km nad rovníkem. To se samozřejmě neobejde bez občasných korekcí kurzu, po vypršení doby typicky patnáctileté životnosti musí být satelit navíc být odstaven na takzvaný hřbitovní orbit za geostacionární dráhou. Pro zvládnutí těchto manévrů jsou tedy telekomunikační družice vybaveny několika reaktivními motory zpravidla na kapalné palivo. 

V posledních několika letech jsou však i do komerčních družic instalovány iontové či plazmové motory, které pracují na principu postupného urychlování paprsku nabitých částic. Typem iontového pohonu zvaného Hallův motor budou vybaveny také satelity SES-12, SES-14 a SES-15, které mají být vypuštěny v roce 2017. V jejich útrobách probíhá ionizace xenonu v plynném stavu, tedy kladné nabití jeho atomů. Vzniklé plasma je poté urychleno v magnetickém poli a rychlostí až 50 km/s opouští trysky motoru.

TIP: Jak funguje iontový motor? Proč se využívá pro velké vzdálenosti?

Namísto palivových nádrží si takový motor vystačí s malou zásobou plynu, přičemž elektřinu k jeho ionizaci si satelit vyrobí sám svými solárními panely. Rychlost nabírá takto poháněný stroj postupně a pomalu – žádným z elektrických motorů nelze vystřelit raketu ze zemského povrchu, na to mají příliš slabý tah. Není ovšem problém, s tímto ohledem naplánovat poslední fázi startu, kdy se po odpojení od orbitálního stupně rakety družice sama přesouvá na svoji definitivní oběžnou dráhu. I tato starost jí ale bude odebrána – již se vyvíjí kosmické obdoby remorkérů, elektricky poháněné sondy zajišťující přepravu družic z nižších orbitů na geostacionární. 

Satelit jako služba

Pro srovnání: se stejnými přístroji na palubě, ale vybavená motory na tekuté palivo a nádržemi, by SES-12 vážila deset namísto pěti tun. Větší raketu jako je Ariane 5 by musela mít celou pro sebe, s poloviční váhou lze však jedním startem vyslat hned dva stroje. Srovnatelné satelity mívají tvar krychle o délce stran mezi půl druhého a dvěma metry. Iontový pohon si ale vystačí s desetinou místa, které zabere chemický motor a palivové nádrže. Menší váha a místo pro více transponderů znamenají nižší náklady a v důsledku dostupnější přenos pro zákazníky satelitních operátorů jako je SES. 

A v neposlední řadě mohou elektrické motory prodloužit operační dobu družic na oběžné dráze, která není limitována jen životností komponentů stroje, ale také množstvím paliva, kterého konvenčně poháněná družice pobere jen omezené množství. Moci ze satelitu vysílat dvacet namísto patnácti let znamená další úsporu v nákladech. Do konce dekády proto bude prý až polovina všech telekomunikačních geostacionárních družic poháněná nějakým druhem elektrického pohonu.

Změnou přístupu ovšem prochází také samotný vývoj a výroba telekomunikačních satelitů, dříve trvající tři, v některých případech ale i pět let. Což může být ve stále rychleji se měnícím světě technologií a trhů věčnost. Proto se družice čím dál více sestavují z modulů na jednotné platformě podobně, jako výrobci aut z jedné palety motorů a podvozků kombinují stále nové modely. To šetří nejen čas, ale opět také náklady na výrobu stroje. 

Vývoj telekomunikačních přístrojů také umožňuje větší flexibilitu samotného vysílání. Není nutné alokovat i účtovat pevně danou kapacitu jednomu zákazníkovi, když ji často ani zcela nevyužije. Počítač na palubě družice si sám spočítá, kolik, čeho a kam má respektive musí přenést, a průběžně upravuje svoje vysílání tak, aby se do technicky dané kapacity vešlo co nejvíce dat. Moderní telekomunikační družice jsou navíc stále univerzálnější – stroj, který přenáší televizní signál, může jinou částí svého vybavení vysílat třeba satelitní internet. 

Můžeme tedy očekávat velké změny ve způsobu, jakým se satelitní telekomunikační byznys provozuje. Vysílání přes oběžnou dráhu zásadně zlevní a bude dostupné i krátkodobě a nebyrokraticky na vyžádání, v různých balíčcích jako dnes řadový konzument užívá různé online služby. Zvyšující se poptávka spolu s technologickým vývojem budou snižovat i ceny za vypuštění čehokoliv raketou, což doufejme zlevní a nastartuje i kosmický výzkum. Spolu s Elonem Muskem se tak snad opravdu dožijeme okamžiku, kdy se do marsovského písku zaboří lidská noha.