Jeden z významných problémů se střelnými zbraněmi spočívá v tom, že je velmi obtížné je udržet připravené k okamžitému použití a zároveň zabezpečené proti cizím osobám.

Kalifornský startup Safety First Arms ze San Diega tohle řeší pomocí samozamykací pistole Smart 2. Má vestavěné zařízení s PIN kódem a zabudovaný alarm, který funguje jak na zloděje, tak na všetečného člena rodiny.

Podobné zabezpečovací systémy se objevily už dříve a využívaly například otisky prstů nebo bezpečnostní čipy. Doposud ale nebyly příliš praktické.

TIP: Nesmrtící novinka v osobní obraně: Pepřová pistole Salt

Společnost Safety First Arms už vyrobila první funkční 3D tištěný prototyp a předpokládá, že pistole Smart 2 bude na trhu zhruba za 2 roky. Měla by se prodávat za 1 295 dolarů (něco přes 30 tisíc Kč).

Vědci už delší dobu intenzivně pracují na laboratorním mase, které by uspokojilo labužníky a přitom šetřilo životní prostředí. Výsledné produkty jsou ale obvykle příliš drahé anebo mají bídnou chuť i konzistenci.

Startup Impossible Foods ale prohlašuje, že jejich bezmasý Impossible Burger vypadá, voní a chutná, jako by ze skutečného masa. Jak toho mohli dosáhnout? Jejich tajemství se jmenuje „hem“.

Hem je látka obsahující atom železa, která představuje základní stavební jednotku hemoglobinu, klíčového proteinu červených krvinek, zodpovídajícího za přepravu kyslíku v těle.

TIP: Bezmasá budoucnost? V San Franciscu představili burger, co chutná jako hovězí

Společnost Impossible Burger získává hem z kvasinek. Látka poskytuje burgeru vzhled a chuť, kterou se blíží skutečnému masu. Na druhou stranu, vzhledem k obsahu hemu, Impossible Burger přísně vzato vlastně není kompletně bezmasý.

Jak to asi vypadá uvnitř planet a planetek? To je určitě hodně zajímavá otázka, dokud ale vědci nemají k dispozici ultravýkonné vrtací stroje, tak musejí k průzkumu vnitřku vesmírných těles využívat nepřímé postupy.

A přesně tohle teď udělal tým sondy NASA Dawn. Dawn je teď na oběžné dráze kolem trpasličí planety Ceres, která je se svým průměrem 975 km největším tělesem v oblasti hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Sonda teď pomocí svých signálů proměřila gravitační pole trpasličí planety a odborníci NASA z Laboratoře tryskového pohonu (JPL) pak mohli ze získaných dat odhadnout, jaký je Ceres uvnitř. Ukázalo se, že Ceres má husté jádro, a že poblíž povrchu se zřejmě nalézá vrstva tvořená materiálem o nízké hustotě, jako je například vodní led.

TIP: Způsobují změny jasných skvrn na povrchu Ceres těkavé sloučeniny?

Jednotlivé vrstvy vnitřku trpasličí planety Ceres jsou podle vědců méně rozlišené, než tomu je například na Měsíci nebo na Zemi a podobných kamenných planetách. Podle nich se voda a další materiály s nízkou hustotou mohly oddělit od hornin v jádru trpasličí planety během raného vývoje Sluneční soustavy. Možná v tom sehrál roli radioaktivní materiál uvnitř Ceres a není prý vyloučeno, že jádro této trpasličí planety je stále ještě horké, což je překvapení.

Mnohokrát jsem chtěl fotografovat tetřívčí tok, a mnohokrát jsem se o to také v Čechách pokoušel. Výsledek však odpovídal nízké populaci tetřívků u nás. Na velké tokaniště přilétli maximálně tři kohoutci a neměli chuť bojovat o přízeň jedné samičky. Několik let jsem za nimi chodil na Šumavu i do Krušných hor, ale teprve cesta do Ruska mi přinesla dlouho očekávaný zážitek.

Cesta za tetřívky

Cestu za tetřívky do Taldomské oblasti, která byla v roce 1979 vyhlášena přírodní rezervací, jsme plánovali zhruba půl roku. S vyřízením pozvání, víz a dalších formalit, které z  pohybu po Evropě již neznáme, to bylo tak akorát. Od okamžiku, kdy jsme od přátel dostali zprávu, že tetřívci jsou v plném toku, jsme byli do týdne na místě.
Nedaleko města Taldom, asi sto dvacet kilometrů od Moskvy, jsou zachovány bažiny, ve kterých se na cestě k severu zastavují jeřábi popelaví, tisíce husí a další severští ptáci. Žijí zde také losi, od nichž jsme viděli okusy, stopy a trus. Z moskevského letiště nás na místo přivezl Václavův přítel Oleg a na lovecké chatě juž čekal Sergej – náš průvodce a řidič.
Druhý den jsme připraveni k první cestě na tokaniště. Vstávání ve dvě ráno, rychlá snídaně s nedopitým čajem a Sergej už čeká se stařičkou Nivou. Cesta z chaty na začátek tokaniště je dlouhá asi osm kilometrů. „Půjdete směrem na to malé červené světlo vzadu a asi po kilometru uvidíte kryt,“ říká Sergej. Příliš jsme nevěřili, že ve tmě to místo najdeme, ale s pomocí baterek se to přece jen podařilo. Složitější to bylo jen v tom, že první cesta s výzbrojí vážila o kryt, židličku a stativ více než další cesty. Tyhle věci jsem pak na tokaništi nechávali.

Souboje rozehnané teplem

Chladné ráno s teplotou lehce pod nulou představovalo ideální podmínky pro tok. S rozedníváním bylo slyšet vzdálené bublání, které krátce utichlo. Pak jsme již slyšeli jen trochu těžkopádný let a jakoby nemotorné přistání někde před námi. Byla ještě taková tma, že jsme ani nerozeznávali obrysy tetřívků; bojům mezi jednotlivými ptáky jsme proto zpočátku jen napjatě naslouchali. Slunce na sebe naštěstí nedalo dlouho čekat a s přibývajícím časem bylo dost světla i na fotografování.

TIP: Ruskou tajgou aneb Svéráz národního lovu na vlastní kůži

Na tokaniště o velikosti zhruba házenkářského hřiště přilétlo osm kohoutků a čtyři další se zdržovali v trávě v okolí tokaniště. Každý měl již svůj prostor, který bránil obcházením ve výhružném postoji. Za plného světla každé ráno i odpoledne přilétl kohoutek, který kraloval nejlepšímu místu na tokaništi a vždy se popral s opovážlivcem, který v jeho nepřítomnosti prostor zabral. Aktivita zastrašování a soubojů vzrostla, když se v blízkosti objevila samička. Mnohokrát jsme ji neviděli, ale ruch, který mezi kohoutky nastal, se z krytu přehlédnout nedal. S přibývajícím teplem tok utichal a kohoutci jako na povel odlétli z tokaniště kolem sedmé hodiny. Dalekohledem jsme je pozorovali, jak se pasou na asi na kilometr vzdálené stráni.

Souboje v plném lesku

Zdárné pozorování tetřívčího toku neklade na člověka nijak přehnané nároky. Důležitou věcí je být v krytu vždy nejméně hodinu před příletem ptáků. Tetřívkům nevadí, když postavíte jeden nebo dva kryty, ale musí být v řadě; ne kolem tokaniště. Když je tok v plném proudu, nevadí jim kašlání, smrkání a dokonce ani telefonování. Z krytu ale rozhodně nesmíte vycházet, a včas pamatujte na své tělesné pochody. Bez možnosti jít ven budete nejméně tři hodiny.
Odpoledne nás Sergej vyzvedl ve čtyři hodiny a po páté jsme již byli v krytech. Kohoutci znovu přilétali na tokaniště kolem sedmé, když utichl vítr, který zde jinak foukal každý den. Samotné boje těchto ptáků jsou přímo závislé na počasí, odpolední tok byl proto již klidnější a kratší. I proto se vyplatí brzy ráno vstát, abyste mohli souboje těchto malých opeřených rytířů pozorovat v plném lesku.

Rytířství si musel urozený muž vysloužit svými zásluhami v boji, teprve potom mohl být pasován a přijat do elitního společenství rytířů. V rozvinuté rytířské kultuře sloužil mladý šlechtic nějakou dobu jako panoš, tedy rytířský sluha obvykle u svého příbuzného. Leštil mu zbraně, vodil koně a tím získával zkušenosti.

Výsada aristokracie

Obřad pasování se během staletí vyvíjel a šlo vlastně o iniciaci panoše „učedníka“, který se tímto stával pravým mužem. Nejprve mu pouze někdo ze starších spolubojovníků, či ideálně přímo panovník, obřadně předal zbraň, což vlastně navazovalo na starobylé rituály pohanských Germánů či Slovanů. Později se do toho vložila církev a zavazovala rytíře k čestnému jednání v duchu křesťanských zásad. Církev se obecně snažila rytířskou kulturu co nejvíce dostat pod kontrolu, což se jí ovšem nikdy úplně nepodařilo. Rytířství zůstalo vždy výsadou aristokracie a mnohé zvyky rytířů šly často proti přímým církevním zákazům a nařízením. Nejvýrazněji z nich vyčnívají právě turnaje a jiná „sportovní“ klání, v nichž se provozovalo násilí pro zábavu a to se kněžím nelíbilo.

Dalším příkladem je třeba kurtoazní láska spočívající v obdivu dámy k rytířovi, jenž bojuje v jejím jménu. Podle vzorového příběhu o Lancelotovi a Guenevře šlo totiž o lásku nemanželskou, a přestože ve většině literárních příběhů zůstávala v čistě platonické nefyzické rovině, v praxi se tím často omlouvala vášeň a nevěra, jíž se mnozí rytíři a dámy dopouštěly.

Pozdější hrdina francouzského námořnictva Henri Honoré d'Estienne d'Orves (1901–1941)  se původně věnoval studiu na polytechnice, ale učarovalo mu moře a po vystudování námořní školy nastoupil službu jako důstojník na bitevní lodi Provence a na dalších lodích. Ačkoliv byl silně pravicově orientován, nepřivítal nástup Pétainova režimu po porážce Francie, dezertoval z armády a odešel do Velké Británie, kde vstoupil do řad Svobodných Francouzů.

Přesvědčil generála de Gaulla, že on je tan pravý muž pro organizování zpravodajské sítě v západní Francii. Dne 21. prosince 1940 vyplul na rybářské lodi z Anglie spolu se dvěma spolupracovníky, z nichž jeden byl německy hovořící Alsasan. Do Francie dorazili následujícího dne a usadili se v Nantes, kde získávali informace o německých jednotkách v oblasti, o ponorkách, letištích a podobně. V následujícím roce dostal rozkaz navázat v Paříži spojení s představiteli odboje.

Ovšem v té době Němci zatkli radistu jeho skupiny a o pár dní později chytilo gestapo i samotného d'Overse. Obvinili ho ze špionáže a v květnu 1941 odsoudili k smrti. Po vynesení rozsudku se prý obrátil k soudci a řekl: „Pane, vy jste německý důstojník. Já jsem francouzský důstojník. Oba jsme konali jen svou povinnost. Dovolte, abych vás obejmul.” Rozsudek smrti byl vykonán 29. srpna 1941. 

Astronauté z Apolla 15 - Jim Irwin a Dave Scott - 31. července 1971 poprvé na Měsíci použili lunární vozidlo. Využili ho k průzkumu v místě přistání v oblasti Hadleyho Apenin, kde strávili téměř 3 dny. Toto digitálně spojené panoráma ukazuje, jak Scott zkoumá balvan na svahu 3,5 kilometru vysoké hory Mons Hadley Delta. 

Fotografující Jim Irwin má Slunce v zádech a napravo od roveru vrhá ostrý stín. Panoramatický pohled pokračuje dále doprava směrem ke Slunci přes brázdu Hadley Rille a ukazuje lunární terén v ostrém nefiltrovaném slunečním světle. Rover po měsíčním povrchu celkem urazil 28 kilometrů. Výprava Apolla 15 se na Zemi vrátila s 76 kilogramy měsíčních hornin.

8. srpna 2001 vynesla raketa Delta II do vesmíru sondu Genesis, pověřenou úkolem pátrat po okolnostech vzniku Sluneční soustavy. Šlo o historicky první misi zaměřenou na návrat vzorků ze vzdálenější lokality než z Měsíce.

TIP: Nové kosmické závody: Kdo jako první dostane na Zemi Svatý grál z Marsu?

Zhruba 1,5 milionu kilometrů od Země „chytala“ sonda částice slunečního větru, načež se s nimi vydala zpět k rodné planetě a přistála v září 2004 uprostřed pouště v Utahu. Návratovému modulu se však neotevřel padák, silný náraz při dopadu jej poškodil a citlivé vzorky kontaminoval zemský prach – přesto zůstaly pro vědu do jisté míry použitelné.

V cambridgeské kapli zazněly písně, jež napsal roku 523 křesťanský teolog a myslitel Anicius Manlius Severinus Boëthius. Hudební produkce završila dvacetileté úsilí odborníka na středověkou hudbu Sama Barretta. Při rekonstrukci skladeb bojoval nejen se ztracenou klíčovou stránkou dokumentu, ale hlavně s tím, že někdejší hudební zápis byl na rozdíl od současných notových záznamů daleko volnější: Muzikantům se do rukou dostávaly pouze náznaky, jak má melodie znít a jak se k ní má pojit text. Zhruba 90 % skladeb dešifroval Barrett, zbytek „doladil“ improvizací hudebník Benjamin Bagby.