Když jsem poprvé studoval mapu a přemýšlel, jak zdolat nejtěžší část naší expediční trasy, ani ve snu mne nenapadlo, jak náročný přechod nás vlastně čeká. Výstup přes Tilicho Lake, nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě, se ukázal být úkolem téměř nad naše síly.

Na skok „ve společnosti“

Po třech krásných dnech v Manangu se vydáváme směrem na Shree Kharka. Vyrážíme brzy ráno, abychom využili ještě přívětivé sluneční paprsky. Čím výš a lehčeji šplhá slunce po své každodenní dráze, tím namáhavější a únavější je pochod pro nás. Dnes překonáme hranici čtyř tisíc metrů nad mořem a přesuneme se do protilehlého svahu Ganggapurny a Roc Noir.
Úchvatná podívaná se nám otevírá hned po hodině cesty z Manangu – široké a v té době vyschlé říční koryto řeky Marsyangdy působí velkolepě. Přecházíme přes klasický himálajský most a pod námi je hluboká propast, jejímž dnem je právě vyschlá řeka. Po třech hodinách stoupání přicházíme ke zvláštní gompě (buddhistická náboženská stavba) nazvané Tasab. Nápadná a na místní poměry mohutná stavba na první pohled všem připomíná, které náboženství je tady dominantní. Krátce jsme zahlédli i buddhistické mnichy v karmínových rouchách. Když ale zpozorovali příchod cizinců, rychle se odebrali zpět za masivní zdi svého kláštera.

Nástup na svítání

Těsně po poledni přicházíme ke Shree Kharka – místu, kde dnes budeme aklimatizovat a přespíme. Úžasný plac na focení nacházím asi 250 výškových metrů nad táborem. Slunce se sklonilo nad obzor a momentálně ho mám v protisvětle, což znamená, že ráno o půl páté by se opět mohla konat velkolepá podívaná. Přede mnou jsou bázeň vzbuzující obři Grande Barriere a Roc Noir a současně vidím, jak je panenský sníh na vrcholcích Annapurny III a Ganggapurny rozfoukáván silným větrem.
Těsně před čtvrtou hodinou ranní, opět sám a s plnou výbavou, opouštím za tmy tábor a pomalým krokem začínám stoupat na skalnatý výstupek nade mnou. Funím jako lokomotiva, které uniká pára, což je opravdu případné srovnání – nejen pokud jde o úbytek sil, ale i zvukové projevy. Za několik minut ze mne leje, zastavuji co patnáct kroků a nemůžu se pořádně nadechnout. Svítání jsem ale stihl na minutu přesně. Nade mnou je modré nebe a průzračně čistý vzduch. Himálajská nádhera se v jedné z nesčetných podob znovu opakuje.

Vzhůru k ledovému jezeru

Scházím dolů a společně snídáme. Dnes nás čeká pochod pod skalními rozsedlinami až k základnímu táboru Tilicho, kde se koná poslední zastávka před náročným stoupáním a celodenním pochodem přes Mesokanto La Pass. Připravujeme vše na noční start ve dvě hodiny, abychom na vrcholu stihli okamžik, kdy Tilicho Peak nasvítí zlaté slunce. V této roční době je jezero zamrzlé a led skoro metr silný. Podle toho, co říkají šerpové, jde vlastně o běžný stav, protože led se mění ve vodu až na konci června a hned na konci září opět zamrzá.
Popůlnoční vstávání proběhlo bez obtíží a po necelých třech hodinách dost náročného stoupání za teploty -15 °C jsme se dostali k jezeru pod Tilicho Peak. Začíná moje obvyklá fotografická procedura. Těžko se dýchá, ale aspoň fotit zvládám. Nemůžeme se dlouho zastavovat na jednotlivých místech, i když by se člověku chtělo. Když se dívám dopředu a dochází mi, kam ještě musím vyšlapat, přechází mě chuť na celé Himálaje.

Kdo je nejpomalejší

Pod Mesokanto La si kladu otázku, proč tohle všechno vlastně dělám. Jaký má smysl se takhle trápit? Na pochodu jsme již sedm hodin a na dohled je konečně první vrchol, z kterého je nádherně vidět až na vzdálenou Manaslu. Docházejí mi síly.
Z průsmyku poprvé vidím špičku další osmitisícovky – Dhaulagiri. V tu chvíli je mi to ale celkem jedno. Vyčerpání u všech dosahuje myslím maxima a Sudip navrhuje hodinovou pauzu. Rozděluje se sendvič, jedna masová konzerva a cibule. V tu chvíli mi to připadá jako nejúžasnější oběd, jaký jsem kdy měl.

TIP: Na lovu v ruské tajze aneb Když máš peníze, střílej, po čem chceš

Po chvilce odpočinku, za stálého horka a nemožnosti se schovat do stínu, koukám na sněhové pyramidy před sebou: Niligri North, Niligri South a čtyřicet kilometrů vzdálený vrchol Dhaulagiri. Následuje nejnáročnější pasáž dne – dostat se o dalších dvě stě metrů výš na Tilicho Pass, který má 5 099 výškových metrů. Za neuvěřitelného horka se vlečeme po strmém svahu jako zbití psi.

Nečekané prodloužení

Ve dvě hodiny odpoledne, tedy dvanáct hodin poté, co jsme se vydali na cestu, odpočítáváme spolu se Sudipem poslední kroky na vrchol průsmyku a otevírá se nám neskutečný pohled do údolí. Nedostatek kyslíku je ovšem znát. Vše jde ztuha a hlavně se těžko dýchá. Mám pocit, jako bych měl na sobě skafandr. Ostré slunce k tomu všemu přidává svůj díl únavy a navíc mi nedovoluje dělat fotografie, jaké bych si přál. Vybírat si ale nemůžu.
Fotím, co se dá, a odpočívám. Konzultujeme situaci nad mapami a zvažujeme, jak dlouho nám ještě zabere cesta do Kaisangu – bývalé vojenské základny Nepálské královské armády. Je potřeba dostat se k ní do setmění. Když sem ale za dalších pět hodin doklopýtáme, nacházíme pouze rozvaliny, v nichž se prohánějí strach vzbuzující divocí psi. Tím je rozhodnuto o našem dalším osudu – musíme dojít, nebo se spíš doplazit, do Jomsonu. Teoretický časový odhad – další dva a půl hodiny po kamenném chodníku, který využívají nepálští dopravci se svými soumary. Je tři čtvrtě na osm a začíná se stmívat.

Spánek beze snů

Nasazujeme čelovky a opět uvádíme do pohybu zdřevěnělé nohy a ruce. Těžko hledat nějaký sval, který nás ještě nebolí. Toužím po sprše a představuji si, jak příjemné by bylo vykoupat se v mé „luxusní“ panelákové koupelně.
Závěr pochodu je mnohem náročnější, než jsem si vůbec ráno představoval. Musíme přebrodit řeku Kali Kandaki a najít ten správný chodník do Jomsonu, což, jak se ukázalo, je hlavolam obtížností srovnatelný se složením Rubikovy kostky. Teprve ve 23:10, zcela na pokraji sil, stojíme před hotelem v Jomsonu a klepeme na dveře. Nikdo neotevírá, zřejmě dnes spíme na dlažbě.
Teprve asi po deseti minutách klepání přichází rozespalá majitelka hotelu a otevírá nám vstupní dveře. První, co jsem uvnitř hotelu řekl, bylo: „Dejte mi toto pivo …“ Pak jsem se s ním svalil do křesla a následující půlhodinku jsem nebyl schopen si ani zout boty. Čekáme na zbytek výpravy. Po půlnoci se ihned po zavření očí ztrácím do bezesného spánku a až ráno mě probouzí šílený rachot vrtulového letadla.
Jomson – tady pro nás končí velké hory Himálaje. Nádherná ranní kulisa tohoto malého městečka s přistávací dráhou a hukot různých dialektů připomíná, že se tady potkávají různé národnostní skupiny. Strávíme zde žádoucí den odpočinku, abychom se připravili na závěrečnou část expedice. Na náš vzdálený obdiv a můj objektiv čeká poslední velký kopec – Dhaulagiri, jehož zasněžená osmitisícová špička je vidět i z naší terasy.

Z Mekky zase domů

Následuje několikadenní pochod po nyní vyschlém korytu řeky Kali Kandaki. Procházíme nádhernými městečky s buddhistickými kláštery a do tváří nám neustále fouká vítr. Po náročném pochodu z Kalopani do Tatopani se dostáváme do vesničky Sikha, odkud je nádherný výhled na celý masív Dhaulagiri. Teprve odtud je vidět, jak obsáhlé jsou jednotlivé části Himálaje. Posledním vyhlídkovým bodem naší trasy je Poon Hill a pak už jdeme jen dolů. Níž a níž až do Naypulu, kde začíná „civilizace“ s nepálskými vozy taxislužby. Pokud se někdy rozhodnete navštívit tuto stranu největších velehor, rozhodně si Poon Hill zapište na seznam míst hodných navštívení. Je to nezapomenutelné místo, z něhož můžete ráno žasnout nad nasvícenou Dhaulagiri a večer obdivovat vrcholky Annapuren a Machhapuchare.
Po 24 dnech je naše expedice u konce. Zpáteční šestihodinová cesta z Pokhary do Kathmandu je už o něčem jiném než o sněhu, ledu, větru a slunci Himálajských vrcholků, které už navěky budou Mekkou všech příznivců velehor.

Předchozí díly trilogie

1. díl: Odvrácená strana hor aneb Fotografický lov himálajských velikánů
2. díl: Na střeše světa aneb Manang a Rudá Annapurna

Enceladus patří k velmi zajímavým měsícům Saturnu. Je relativně malý, se středním průměrem 505 km, a v prostoru zaujímá ukázkovou polohu pro těleso s vázanou rotací: má tvar tříosého elipsoidu, přičemž nejkratší osa je totožná s osou rotace – na oběžnou rovinu je tedy kolmá – a nejdelší osa odpovídá spojnici Enceladus–Saturn. 

Snímky s relativně malým rozlišením z průletů sond Voyager odhalily vysoce odrazný povrch: Enceladus je možná nejlesklejším objektem ve Sluneční soustavě – odráží celých 99 % dopadajícího světla. Jeho povrch dále postrádá impaktní krátery, což svědčí o jeho nedávném vzniku. Detailní pozorování z družice Cassini pak potvrdila, že příčina tkví ve vulkanické aktivitě tělesa, jejíž nosnou látku představuje slaná voda s organickými příměsmi.

TIP: Nová hypotéza: Proč na Saturnově Enceladu praská led?

Zejména v okolí jižního pólu spatříme skutečně bizarní terén. Lokalitu zasahující až k 60° jižní šířky pokrývají tektonické zlomy a hřbety. Absence impaktních kráterů pak umožňuje omezit stáří povrchu na 500 tisíc let a méně. Poblíž centra oblasti nalezneme čtyři zlomy ohraničené z obou stran hřbety, které dostaly neoficiální název Tygří pruhy. Zdá se, že jde o tamní nejmladší útvary, lemované hrubě zrnitým vodním ledem. Z natavené kůry (taví se zevnitř) v Tygřích pruzích pak tryskají do vesmíru gejzíry vodní páry, jež dosahují výšky až několika set kilometrů.

13. srpna 1998 zamířil ke stanici Mir Sojuz TM-28 s novou dlouhodobou posádkou ve složení Gennadij Padalka (současný držitel rekordu v nejdelším celkovém čase stráveném ve vesmíru), Sergej Avdějev a Jurij Baturin (vlevo). Spojení s orbitální stanicí bylo ovšem poněkud dramatické, protože selhaly automatické systémy a velitel Padalka musel Sojuz navést ručně. Zhruba jeden a půl hodiny po úspěšném připojení kosmonauti otevřeli průlez a obě posádky se setkaly v základním bloku Miru.

Zajímavostí je, že Jurij Baturin se tímto stal prvním ruským politikem ve vesmíru. Baturin (bývalý poradce prezidenta Jelcina) se kromě Miru podíval i na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. Stalo se tak v rámci mise Sojuzu TM-32, který odstartoval 28. dubna 2001.

Posádka uskutečnila třicetiminutový výstup do otevřeného vesmíru jehož účelem bylo připojení nových kabelů k solárním panelům na modulu Spektr.

Tým vedený britskou zooložkou Gail Campbell-Smithovou z University of Kent po dva roky studoval život orangutanů sumaterských (Pongo abelii) v severosumatránském Bantang Seranganu. Tamější krajina je tvořena mozaikou zachovaných zlomků pralesa a malých farem s plantážemi kaučukovníků, chlebovníků, durianu a dalších stromů. Jak orangutani dokáží existovat v této k nepoznání změněné krajině?

Různé strategie primátů

Primáti reagují na změny v krajině různě. Kahau nosatý (Nasalis larvatus) se živí především listím stromů. Pokud jsou pralesy nahrazeny plantážemi dřevin s těžko stravitelným listovím, jako jsou například listy kávovníku s voskovitým povlakem nebo vláknité listy palmy olejné, kahauové z krajiny mizí.

Někteří primáti mají pestřejší jídelníček, což jim dovoluje přežít i v pozměněné krajině. Volí k tomu různé strategie. Například kočkodani zelení (Cercopithecus sabaeus) nebo šimpanzi (Pan troglodytes) se cpou méně výživnými rostlinami. Paviáni a makaci zase věnují mnohem víc času pátrání po zdrojích vydatné potravy. Přitom nejednou proniknou i na pole a plantáže a loupí úrodu.

Orangutani žijící v krajině silně pozměněné člověkem obvykle dělí svůj zájem mezi plantáže a zbytky původního pralesa. Po většinu dní hledají potravu v obou prostředích. Dnů, kdy nejedí nic jiného, než lup z polí a plantáží, je však málo. Když už se orangutani vydají na plantáže, neomezí se jen na „sklizeň“ plodů. Dopřejí si i kůru a lýko z větví a mladých stromů, které tvoří nedílnou součást jejich jídelníčku. Vzhledem k tomu, jak málo orangutanů v krajině žije, nejsou však tyto škody na ovoci, větvích a mladých stromech tak velké, aby to farmářům vadilo. Mnohem citelněji devastují plantáže v Bantang Seranganu hulmani ebenoví (Presbytis thomasi) a zemědělci je za to ze srdce nenávidí.

Samičky jako aktivnější lupiči

V nájezdech na úrodu zemědělců jsou výrazně aktivnější samičky orangutanů než samci, což je celkem nezvyklý fenomén. Pokud vyrazí na lup do zemědělské oblasti například šimpanzi, mají na výpravě hlavní slovo samci. Podobně je tomu i při nájezdech na plantáže podnikaných kočkodany. 

Důvodů, proč při orangutaních loupežných výpravách hrají prim samice, je zřejmě hned několik. Jednak zemědělci na plantážích v Bantang Seranganu pracují jen přes den a navečer odcházejí do vesnic. Orangutani čekají právě na tento okamžik. Nájezdy na úrodu jsou proto relativně bezpečné a mohou se do nich pouštět dokonce i samice nesoucí malá mláďata.

Samci navíc nemají ke shánění potravy na plantážích výrazný motiv. U jiných druhů primátů může samec díky vydatnější potravě z plantáží zesílit a získat navrch nad konkurenty. V narušené krajině však orangutani žijí v malých tlupách a samců je v nich mnohem méně než samic. Konkurence mezi samci je proto slabá a „pánskou společnost“ k výpravám na plantáže nic nepohání. Konkurence mezi samicemi je podstatně tvrdší a ty se proto pokoušejí loupit.

Dočasná rovnováha?

Nájezdy na plantáže mění orangutanům život. Lidoopi žijící v nenarušeném pralese věnují více než polovinu dne shánění potravy a čtvrtinu času odpočívají. Přiživování na plantážích převrací primátům denní režim. Zvířatům stačí ke shánění potravy čtvrtina dne, a tak více než polovinu dne prolenoší. Na první pohled nevypadá dieta orangutaních loupežníků nijak vydatně. Plnou třetinu tvoří jen málo výživná kůra a necelou polovinu výživné ovoce plné kaloricky vydatných cukrů. Orangutani z nenarušených pralesů přitom konzumují kůru a lýko jen vzácně – v jejich jídelníčku zaujímají pouhá 2 % a dvě třetiny potravy tvoří ovoce. Plody z plantáží, jako jsou chlebovníky nebo duriany, jsou však kaloricky natolik vydatné, že i malé porce stačí pokrýt valnou část energetických nároků orangutanů. Ti se pak mohou docpat kůrou, kterou nemusejí namáhavě shánět, a zbytek času lelkují.

I orangutani loupící na plantážích ovšem 80 % své potravy hledají ve zbytcích pralesních porostů. Díky tomu zemědělci orangutany celkem bez problémů tolerují. Lidé a lidoopi žijí vedle sebe bez problému i v krajině, kterou člověk zásadním způsobem změnil. Jak dlouho toto „příměří“ vydrží, není jasné. Pokud by orangutani začali loupit cennější úrodu nebo pokud by jejich nájezdy na plantáže významně nabraly na intenzitě, vzala by křehká rovnováha při soužití s člověkem zcela jistě za své.

Receptory na marihuanu má skutečně kromě člověka také mnoho dalších savců, ale i ptáků, ryb, a dokonce několik druhů bezobratlých. Je známo, že na požití konopí reagují silně kočky a psi; opice pak po aplikaci účinné látky přímo vyžadují další dávku.

Zmíněné receptory mají také pavouci: Zajímavé přitom je, že po požití drogy radikálně změní podobu tkaných sítí: „Zdrogovaní“ členovci totiž při práci často uhýbají od klasického pravidelného tvaru a navíc zanechávají svá díla nedokončená.

 TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Experiment ověřující reakce pavouků na marihuanu uskutečnila NASA v 90. letech minulého století – mimo jiné tak chtěla dokázat, že se podobné testy nemusejí provádět na vyšších živočiších, například na myších.

Druhá nejjasnější trpasličí planeta v Kuiperově pásu se oficiálně jmenuje Makemake, ale její objevitelé jí nejprve říkali „Easterbunny”, neboli velikonoční zajíček. O Makemake (na snímku označena červeně) je nyní známo, že má přinejmenším jeden měsíc.

Na tomto astronomickém snímku složeném z obrazových dat z 29. a 30. června je tento svět ledu vidět hned dvakrát vedle jasné spirální galaxie NGC 4725. NGC 4725 měří přes 100 000 světelných let a nachází se 41 miliónů světelných let od Země. K Makemake je to ze Země mnohem blíže – ve zmíněných dnech ji od naší planety dělilo asi 52,5 astronomických jednotek neboli 7,3 světelných hodin.

Ve východním Srbsku na stavbě elektrárny objevili hrob z římských dob. Kromě několika koster obsahoval i stočené zlaté a stříbrné plátky, které jsou zřejmě popsány dávnými kletbami.

K nálezu došlo na území dávného římského města Viminacium. Před 2 tisíci let to bylo hlavní město římské provincie Moesia Superior a žilo v něm asi 40 tisíc obyvatel.

Podle odborníků jsou podobné nálezy velice vzácné. Texty na plátcích jsou zapsány řeckou abecedou v aramejštině, významném semitském jazyce, kterým zřejmě mluvil i Ježíš Kristus.

TIP: Děsivý nález. V Itálii vykopali hrob středověké čarodějnice teenagerky

Jejich význam není úplně jasný, ale vědci na nich objevili jména démonů z oblasti dnešní Sýrie. Se vší pravděpodobností jde o kletby, které byly zakopány společně s mrtvými.

V roce 2013 NASA podpořila vývoj 3D tiskárny na jídlo. Odborníci doufali, že takový přístroj zajistí astronautům zdravou a gastronomicky hodnotnou stravu pro dlouhodobé mise ve vesmíru.

Pak ale NASA musela seškrtat výdaje a společnost BeeHex přizpůsobila 3D tiskárnu na jídlo k pozemskému využití. A z přístroje pro astronauty na mnohaleté vesmírné lety se stala 3D tiskárna na pizzu, která se uplatňuje na sportovních událostech a v turistických destinacích.

TIP: Pokrok v pohostinství? V Berlíně představili klobásového robota

Z jistého úhlu pohledu jde o mrhání veřejnými prostředky na výzkum, stejně tak ale lze vidět tuto 3D tiskárnu jako další příklad technologie, která byla původně určená pro vesmír a nakonec se uplatnila v každodenním životě na Zemi.

Přes čtvrtinu veškeré hmoty a energie vesmíru tvoří temná hmota. Tušíme, že je všude kolem nás, stále ale nevíme co je temná hmota zač.

Vědci navrhli už celou řadu zajímavých kandidátů na temnou hmotu. Mezi ty nejméně exotické patří takzvané objekty MACHO (česky přeloženo masivní halo objekty). To by měly být objekty z běžné hmoty v galaktických halo, jako hnědí trpaslíci, neutronové hvězdy nebo černé díry, které obvykle prakticky nezáří, takže jsou vlastně neviditelné.

S MACHO objekty to ale nevypadá moc dobře. Určitě nějaké existují, ale zřejmě jich není dost na to, aby vysvětlily temnou hmotu. Astronomové postupně vylučují jednu velikostní třídu MACHO objektů za druhou.

Vysvětlí MACHO objekty temnou hmotu?

Pozorováním gravitačních čoček už vyloučili, že by temnou hmotu mohly tvořit MACHO o hmotnosti 10 až 30 Sluncí, existenci MACHO o hmotnosti nad 100 Sluncí zase vylučují dvojhvězdy v galaktických halo, které by tam jinak nemohly být.

Teď se ukázalo, že nemohou existovat ani MACHO objekty o hmotnosti 30 až 100 Sluncí. Zjistil to Timothy Brandt z Institutu pokročilých studií v Princetonu, když pozoroval kulovou hvězdokupu v trpasličí galaxii Eri II.

TIP: První pozorování temné hmoty jinak než prostřednictvím gravitace

Jde o satelitní galaxii Mléčné dráhy, vzdálenou od nás 1,2 milionů světelných let. Eri II je velice tmavá a podle našich propočtů plná temné hmoty. Poblíž centra Eri II je ale zřetelně viditelná kulová hvězdokupa a Brandt spočítal, že kdyby temnou hmotu tvořily MACHO objekty o hmotnosti 30 až 100 Sluncí, tak by tam ve své podobě uvedená hvězdokupa nemohla existovat.

Z výšky 150 metrů se řítí obrovská masa vody a demonstruje nezkrocenou krásu přírodních sil. To jsou San Rafael, největší a nejimpozantnější vodopády na území Ekvádoru. Existence této přírodní atrakce je ovšem už několik desetiletí ohrožena stavbou hydroelektrárny Coca-Codo Sinclair. Práce začaly už v polovině 80. let 20. století, ale musely být přerušeny, když se v roce 1987 probudil blízký vulkán El Reventador a celou oblast zničil. I když je sopka stále aktivní, intenzivně se pracuje na nové verzi projektu, která zřejmě bere v potaz geologická omezení a zároveň zvyšuje na dvojnásobek plánovaný výkon elektrárny, jež by měla pokrýt 75 % energetické potřeby Ekvádoru.
V rámci projektu má být vybudována přehrada, která zadrží vodu v řece Coca, 24 kilometrů dlouhý tunel a pochopitelně budova vlastní elektrárny. Zároveň bude v tomto regionu, který je prakticky odříznut od světa, nutné postavit silnici biosférickou rezervací Sumaco. Všechny tyto faktoru mohou v součtu znamenat odvodnění a faktickou likvidaci vodopádů.

TIP: Srbské Ďáblovo město aneb Skály s pekelnou pověstí

Hlavním argumentem ekvádorského prezidenta  Rafaela Correy je vytvoření 4 000 pracovních míst přímo souvisejících s hydroelektrárnou a k tomu 15 000 dalších navazujících pracovních příležitostí. Výběrové řízení na stavbu získala čínská společnost Sinohydro. Celý projekt má stát dvě miliardy dolarů, z čehož 85 % pokryje čínská exportní a importní banka a zbylých 15 % ekvádorská vláda.