Z okolí Černobylské elektrárny se po katastrofě v roce 1986 vystěhovalo 350 tisíc lidí. V opuštěné oblasti o rozloze 2 600 čtverečních kilometrů ale nevznikla jaderná pustina plná zrůd, nýbrž bující divočina se spoustou vzácných živočichů a rostlin.

Ukrajinská vláda teď zvažuje, že v oblasti Černobylu zřídí rozsáhlý park obnovitelných energií, jehož součástí budou i solární elektrárny. Návrat obyvatel je zatím nepravděpodobný, protože místní úroveň záření sice tolik neškodí ostatním živočichům ani rostlinám, pro lidi je ale stále riziková.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

V Černobylu se rozvíjí turistický ruch a park obnovitelných energií by ho příliš nenarušil. Ukrajina by se z pochopitelných důvodů ráda co nejvíce zbavila závislosti na Rusku a právě obnovitelné energie, včetně solární, jsou k tomu vhodné.

Nová technologie fotosytetického článku je průlomem, který by mohl změnit náš přístup k výrobě paliva a zároveň i k redukci emisí. Fotosyntetický článek totiž řeší obě dvě tyto věci najednou.

Technologie funguje podobně jako listy rostlin. Rovněž využívá sluneční záření k výrobě energeticky bohatých molekul z oxidu uhličitého, kterého je v atmosféře až moc. Rozdíl je vlastně jenom v tom, že fotosyntetický článek nevyrábí cukr, ale takzvaný syntézní plyn, směs oxidu uhelnatého a vodíku.

TIP: Extrémně lehká fotovoltaika: Nové solární články unese mýdlová bublina

Chemické reakce tohoto druhu potřebují účinný katalyzátor. Klíčem k úspěchu se v případě fotosyntetického článku staly nanovločky diselenidu wolframu, které fungují asi tisíckrát rychleji než katalyzátory z drahých kovů, a zároveň jsou dvacetkrát levnější.

Když meziplanetární sonda Juno počátkem letošního července (2016) vstoupila na oběžnou dráhu kolem planety Jupiter, rozhodně nebyla první strojem NASA, který se k Jupiteru dostal.

První průlety kolem Jupiteru

V NASA mají ve skutečnosti dlouhou tradici průzkumu největší planety Sluneční soustavy. Začalo to už v sedmdesátých letech minulého století, kdy se do vydaly do vesmíru sondy Pioneer 10 a Pioneer 11. Kolem Jupiteru proletěly v letech 1973 (Pioneer 10) a 1974 (Pioneer 11), přičemž získaly první detailní pozorování a snímky z blízkosti, jak planety Jupiter, tak i okolních měsíců a samozřejmě i slavné Velké rudé skvrny. V roce1979 proletěly kolem Jupiteru sondy Voyager 1 a 2 a během několika měsíců získaly přes 52 tisíc snímků plynného obra a jeho měsíců.

Na svých cestách Sluneční soustavou Jupiter v blízkosti míjely i sondy Ulysses (1992, 2004), Cassini (2000, 2003) a New Horizons (2007). Všechny získaly množství zajímavých snímků i vědeckých dat, jak o planetě Jupiter, tak i o Jupiterových měsících.

Galileo na oběžné dráze Jupiteru

První pozemskou sondou, která vstoupila na oběžnou dráhu Jupiteru, se v roce 1995 stala sonda Galileo. Ve stejném roce vypustila atmosférickou sondu, která krátce zkoumala horní vrstvu atmosféry Jupiteru. Plynného obra studovala do roku 2003, kdy svoji činnost sonda završila řízeným pádem na Jupiter.

TIP: Dostaveníčko s vládcem bohů: Sonda Juno zítra vstoupí na oběžnou dráhu Jupitera

Na výzkumu Jupiteru se samozřejmě podílí i Hubbleův vesmírný teleskop, který od zahájení činnosti v roce 1990 sleduje plynného obra již více než čtvrtstoletí. Významně se podílel na sledování srážky rozpadlé komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem, k níž došlo v červenci 1994 a často též pozoruje Velkou rudou skvrnu a další zajímavé jevy na plynném obru i v jeho okolí.

Britské ministerstvo obrany prozradilo, s jakými technologiemi blízké budoucnosti počítá pro své vojáky. Plány britské armády zahrnují robotické vážky, laserové zbraně a tréninkové simulátory s virtuální realitou.

Drobné drony, které připomínají vážky, by měly výtečně manévrovat ve velkých rychlostech a zkoumat přitom bojiště, hlavně v městském prostředí. Další roboti a drony zase budou hledat nebezpečné chemické látky.

TIP: Americká armáda chce testovat 3D tištěné drony. Vojáci si je vytisknou přímo v akci

Britští vojáci by měli dostat k dispozici laserové zbraně nové generace, s nimiž budou řešit ohrožení ze vzduchu – rakety, drony nebo letadla. Na bojové nasazení je budou připravovat sofistikované simulátory s virtuální realitou.

Kosmické vycházky nebyly nikdy jednoduché a někdy šlo doslova o život. Například v předchozím díle článku se při misi Apolla 16 chtěl Charles Duke předvést, jak je šestinová gravitace úžasná, a vyskočil více než 1,2 metru do výšky. Za „letu“ se ovšem převrátil na záda a na to nebyl skafandr stavěný. Duke dopadl na zádovou jednotku, která však naštěstí vydržela. Dodatečně se pak kál: „V první chvíli jsem si myslel, že je po mně.“ Napomenul jej i velitel John Young: „Charlie! To není zábavné, že? A navíc to není ani moc chytré!“

Sovětská cesta

Když sovětští specialisté připravovali cestu na Měsíc, počítali s výsadkem jednoho kosmonauta. Z lunárního skafandru Krečet se následně vyvinul typ Orlan, který se používá dodnes. Filozofie „jednoho člověka“ přitom zůstala zachována: zatímco američtí astronauti si na Měsíci do skafandrů pomáhali a také na ISS potřebují někoho, kdo by jim při oblékání asistoval, ruští kosmonauti jsou samostatní a do vesmírného oděvu se nasoukají svépomocí. Existuje ovšem ještě jeden rozdíl: zatímco skafandry pro program Apollo byly „šité“ na míru (pro jednu výpravu jich vzniklo patnáct: pro tříčlennou hlavní posádku letový, záložní a výcvikový, pro náhradní posádku letový a výcvikový), na ruských stanicích používali různí kosmonauti jeden skafandr několik let.

Při výstupu v prosinci 1977 prý téměř došlo k tragédii, když od stanice Saljut málem odletěl nepřipoutaný Jurij Romaněnko – jeho kolega Georgij Grečko jej ovšem naštěstí včas zachránil. Skutečnost však byla poněkud jiná: Romaněnko se sice nepohyboval na jisticím laně, měl zůstat v přechodové komoře a skutečně se vlastní neopatrností dostal mimo stanici, ale v ohrožení života se neocitl. Stále jej totiž jistil silný kabel s komunikační linkou, elektrickým konektorem, přívodem vzduchu atd. Grečko si zkrátka po přistání zažertoval, že jeho kolega málem uletěl – a senzace byla na světě.

Do skutečných problémů se však oba dostali při návratu na stanici, kdy jim ukazatel hlásil, že se nepodařilo zavřít ventil pro odvětrání přechodové komory. Kdyby do ní začali napouštět vzduch, přicházeli by o něj. Nemohli ani vyjít ven a přesunout se k lodi Sojuz (do níž se dalo vstoupit skrz orbitální modul), neboť nedisponovali samostatnými klimatizačními jednotkami, ale byli odkázáni na připojení ke stanici. Navíc se vše událo v době, kdy se nacházeli mimo spojení se sovětskými sledovacími stanicemi. Když došlo k obnovení kontaktu, středisko jim nařídilo přechodovou komoru natlakovat, přičemž museli spoléhat na to, že je ukazatel vadný a ventil funguje správně. Naštěstí se uvedený předpoklad potvrdil.

V červenci 1990 zase zažili horké chvilky Anatolij Solovjov a Alexander Balandin, když se museli vydat do volného prostoru kvůli opravě tepelné obšívky lodi Sojuz. Hodně spěchali, neboť výstup vyžadoval vzdálit se poměrně daleko od přechodové komory – tudíž její dveře otevřeli ve chvíli, kdy se ještě všechen vzduch nevypustil. Dveře se následně prudce vymrštily ven, při čemž došlo k poškození pantů, což ovšem v daném okamžiku nikdo netušil.

Když se měli kosmonauti vrátit, zjistili, že dveře nedokážou zavřít – chyběly milimetry. Naštěstí byla středová část modulu Kvant 2, z něhož vystupovali, konstruována jako záložní komora, tudíž ji mohli použít k přestupu na stanici. Vycházka trvala 7 hodin a 30 minut, což se pohybovalo na hraně osmihodinové kapacity skafandru. Problém přitom nepředstavoval kyslík, protože se oba muži mohli připojit k systémům stanice, ale oxid uhličitý: po osmi hodinách by se totiž saturovaly filtrační patrony a zmíněná látka by se uvnitř hromadila…

Ačkoliv jsou skafandry Orlan velmi spolehlivé, několikrát u nich selhal chladicí systém: například při výstupu kosmonautů Arcebarského a Krikaljova v červenci 1991, kdy musel druhý jmenovaný svého kolegu se zamlženým průzorem navigovat zpět do stanice.

Vycházky z raketoplánů

Hned první pokus o vesmírný výstup z amerického raketoplánu, který se měl uskutečnit během pátého letu Columbia STS-5 v roce 1982, se musel zrušit kvůli problémům s oběma skafandry. Jednalo se jen o zkoušku, takže se mohla realizovat při další misi Challenger STS-6. Mnohem vážnější komplikace však potkaly astronauty při letech Discovery STS-51I/1985 a Endeavour STS-63/1993: v rukavicích jim promrzly konečky prstů.

V dubnu 1991 si při kosmické vycházce (mise Atlantis STS-37) jeden z astronautů Jerry Ross či Jay Apt (NASA nezveřejnila, který z nich) propíchl rukavici tak, že z ní začal unikat vzduch. Šlo nicméně o tak malý defekt, že jej přístroje vůbec nezaznamenaly a podařilo se jej odhalit až při poletové prohlídce.

Při misi Atlantis STS-98 v únoru 2001 unikl z raketoplánu toxický čpavek. I když Thomas Jones ani Robert Curbeam zřejmě nebyli přímo zasaženi, řídicí středisko je raději požádalo, aby zůstali několik desítek minut na přímém slunci – případná kontaminace by se tak ze skafandrů odstranila. Když se pak Curbeam vrátil do vesmíru v roce 2006 při misi Discovery STS-116, odhalila poletová kontrola drobný řez na jeho rukavici: poškodila se však jen svrchní vrstva, což vůbec neohrozilo hermetičnost skafandru. Podobnou příhodu zažil o rok později Richard Mastracchio při letu Endeavour STS-118: oznámil řídicímu středisku podezření na řez na palci levé ruky, načež byl výstup z preventivních důvodů ukončen. Opět se jednalo pouze o porušení svrchní vrstvy rukavice, ale ani tentokrát se nepodařilo zjistit, kde a jak astronaut k poškození přišel.

Při letu Atlantis STS-122 v únoru 2008 bylo nutné odvolat z jedné vycházky německého kosmonauta Hanse Schlegela, a to z blíže nespecifikovaných „zdravotních důvodů“. Příčina potíží nebyla s ohledem na jeho soukromí zveřejněna, objevily se však náznaky, že dočasně přišel o hlas. Při výstupu by se ovšem mohlo jednat o docela zásadní problém, protože právě hlasová komunikace hraje v daném případě kritickou roli.

Akvárium v přilbě

Když si Chris Cassidy a Luca Parmitano oblékali v úterý 16. července 2013 skafandry před svou druhou společnou vycházkou, nikdo neočekával žádné potíže. Jenže kosmonautika nám opět připomněla, že se rutina může ve vteřině změnit v dobrodružství hodné pera toho nejlepšího dramatika.

Zhruba 45 minut po začátku výstupu hlásil Parmitano vodu v přilbě. „Nevím, kde se bere,“ dodal. Nakonec ji prostě upil. O deset minut později však tekutiny přibylo a Cassidy se za ním přemístil, aby zjistil, co se děje. Parmitano hlásil, že se voda přesunuje ze zadní části přilby dopředu a že přestává vidět. Řídicí středisko výstup okamžitě ukončilo a nařídilo mu návrat do stanice.

Situace se ovšem rychle zhoršovala: voda se astronautovi ve stavu beztíže dostávala do očí, uší i úst – a neexistovala žádná možnost, jak se jí zbavit. Parmitano už dokonce nemohl ani komunikovat: řídicí středisko tak zažilo hodně horké chvilky, když nereagoval na opakované dotazy o svém stavu. Cassidy spěšně posbíral pracovní vaky a nářadí a zamířil za kolegou, aby mu pomohl do přechodové komory. Voda totiž Parmitana prakticky oslepila. Jakmile se komora natlakovala, vrhli se k napůl utopenému astronautovi ostatní členové posádky a přilbu mu rychle sundali. Uvnitř se podle jejich hlášení nacházelo až půldruhého litru vody!

Kde se stala chyba?

Vyšetřování incidentu trvalo přes půl roku a teprve letos v únoru došlo ke zveřejnění závěrečné zprávy: příčinou problémů se stala nečistota v jednom z filtrů zařízení pro odstraňování vlhkosti ze skafandru, a separovaná voda se tak vracela do přilby. Dosud se však nepodařilo objasnit, jak se nečistota do filtru dostala. 

Komise doporučila přijmout 49 opatření, jež mají do budoucna podobným situacím zabránit. Zároveň ovšem upozornila, že se stejná komplikace vyskytla už při několika dřívějších výstupech – a dokonce i při první vycházce Lucy Parmitana loni v červenci. Tehdy k ní však došlo až těsně před návratem do lodi, takže tomu nikdo nevěnoval pozornost. Vyšetřovací komise pak tvrdě kritizovala postup zodpovědných pracovníků, kteří přítomnost vody v přilbě považovali za normální, přestože mohla stát v konečném důsledku italského kosmonauta život…

Čínská kosmická vycházka

Při letu své třetí pilotované lodi Šen-čou 7 v roce 2008 provedla Čína první výstup do otevřeného prostoru. V rámci třídenní mise jej uskutečnil kosmonaut Čaj Č’-kang ve skafandru Fej-tchien (Sokol). Během 21 minut odebral technologické vzorky z povrchu lodi, zapózoval s čínskou vlaječkou a zase se bezpečně vrátil zpět. 

Mimochodem, právě bezpečí a bezpečnosti se při zmíněné misi podřídilo vše. Zatímco Čaj Č’-kang pracoval v otevřeném prostoru ve skafandru čínské výroby, další člen posádky Liou Po-ming uvnitř přechodové komory měl na sobě ruský skafandr Orlan – kdyby se první kosmonaut dostal do nesnází, měl mu jeho kolega přijít na pomoc. 

V rámci výcviku na misi pak oba společně trénovali přes 200 různých krizových situací, které mohly nastat. Další čínský výstup by se měl uskutečnit až z velké orbitální stanice Tchien-kung 3, jejíž první modul zamíří do vesmíru v roce 2018.

Česká republika je pomyslným ostrůvkem nevěřících: Náboženství u nás tvoří běžnou součást života zhruba jen pro pětinu populace. Z globálního hlediska však víra představuje pevnou a neustále se vyvíjející složku společnosti: Ze současných průzkumů vyplývá, že ve světě se k nějaké její formě hlásí šest z deseti dotazovaných. Podle společnosti Pew Research Centre je přitom nejzbožnější zemí planety Etiopie, kde věří v boha, bohy či duchy údajně až 98 % obyvatel. 

Ze statistik lze rovněž vyčíst, že s vírou v nadpřirozeno nesouvisí ani tak vzdělání, jako spíš obsah peněženky: Mezi lidmi s vyššími až nadstandardními příjmy se k víře hlásí méně než 50 % dotazovaných. Jedinci s nízkými či průměrnými výplatami naopak hledají nadpozemskou útěchu až v sedmi případech z deseti. 

Silný soupeř

Výjimku představují Spojené státy, kde nějakou formu náboženství praktikuje víc než 90 % obyvatel bez ohledu na gramotnost či finanční situaci. Celkem 75 % Američanů přitom vyznává křesťanství. Prognózy do roku 2050 počítají s tím, že se ani v následujících letech poměr sil na tomto poli v USA nijak dramaticky nezmění – nicméně zbytek světa se začne ubírat poněkud jiným směrem.

Zatímco dnes představuje křesťanství se svými 2,17 miliardy věřících nejrozšířenější náboženství světa, do poloviny 21. století mu vyroste silná konkurence v podobě islámu, který podle průzkumů z roku 2010 vyznává přibližně 1,6 miliardy lidí.

Dvojnásobný růst

Počet obyvatel planety se bude i nadále zvyšovat a podle odhadů společnosti Pew Research Center udrží křesťanství se zmíněným trendem tempo – v roce 2050 se k němu bude hlásit 31,4 % světové populace, tedy asi 2,9 miliardy jedinců. Nicméně islámská obec poroste neúměrně rychleji, oproti křesťanům až dvojnásobně, a v polovině století tak bude na Zemi 2,76 miliardy muslimů, tj. 29,9 % celkové populace.

TIP: Budoucnost světových náboženství: Počet muslimů v Evropě se zdvojnásobí

Za rapidním šířením islámu je v prvé řadě třeba hledat fakt, že se v muslimských domácnostech rodí víc dětí než u přívrženců ostatních náboženství: Na každou muslimku připadá statisticky 3,1 dítěte, zatímco křesťanské matky povijí podle statistik průměrně jen 2,7 dítěte. Roli hraje i skutečnost, že pouze zanedbatelná část vyznavačů islámu má tendenci svou víru opustit a hledat jinou. Od křesťanství naopak do roku 2050 „zběhne“ okolo 60 milionů věřících, a podle odhadů tak v polovině 21. století přijde o post převažujícího náboženství v zemích, jako jsou Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Austrálie, Nový Zéland, Bosna a Hercegovina či Makedonie. 

Veřejná přetvářka

Nutno však podotknout, že ne každá statistika je směrodatná a že strohá čísla nutně neodrážejí přesný obraz víry globálně, potažmo v konkrétních zemích. Výborný příklad představují už zmíněné Spojené státy: Průzkum, který provedl Public Religion Research Institute, totiž odhalil v tvrzení amerických věřících řadu trhlin.  

První vlna uvedeného průzkumu probíhala anonymně na internetu, v rámci té druhé odpovídali náhodně vybraní jedinci tazatelům po telefonu. Neosobní prostředí online formulářů umožnilo lidem mluvit o své víře otevřeně: 43 % z nich uvedlo, že kostel navštěvují buď velmi zřídka, nebo vůbec, a 31 % si tam prý naopak najde cestu jednou týdně a častěji. Během telefonického rozhovoru se však k velmi sporadickým návštěvám svatostánku přiznalo jen 30 % dotazovaných a naopak jednou týdně nebo častěji údajně do kostelní lavice zasedne až 36 % respondentů. 

Dobré vychování

Rozdílná statistika by sice mohla vyplývat z odlišných oslovených skupin lidí, nicméně podle vedoucího institutu Roberta Jonese může za různé odpovědi snaha vyvolat dobrý dojem. „V USA se chození do kostela odjakživa spojuje s dobrým vychováním. Je to zkrátka slušnost a tento trend stále nemizí,“ vysvětluje Jones. Lidé jednoduše nechtějí vyčnívat z davu a působit nevychovaně, proto tvrdí, že do kostela chodí pravidelně, i když to není pravda.

V České republice panuje oproti Spojeným státům zcela odlišná situace: Z údajů Českého statistického úřadu (sčítání proběhlo naposledy v roce 2011) vyplývá, že u nás žije pouhých 1,4 milionu věřících, kteří se hlásí k náboženské obci; dalších 700 tisíc lidí sice věří v „cosi nadpozemského“, ale nevyjadřují sounáležitost s žádnou oficiální náboženskou skupinou. Největší podíl si připsala římskokatolická církev, jež měla v roce 2011 pod křídly přesně 1 083 899 oveček. S 51 tisíci věřících následovala Českobratrská církev evangelická, zatímco k islámu se u nás hlásilo přibližně 1 400 lidí. Bez nadsázky lze tedy říct, že věřící jsou v české kotlině spíš tolerovanou menšinou než majoritním společenským proudem jako v USA. 

Statistické údaje nicméně napovídají, že situace nebyla vždy tak vyhraněná ve prospěch bezvěrců. Ze sčítání lidu plyne, že za posledních třicet let došlo k masivnímu odlivu věřících – obzvlášť z řad římských katolíků. V roce 2001 totiž statistiky hovořily zhruba o 2,7 milionu katolíků, a o deset let dřív dokonce o více než čtyřech milionech. 

Matrikoví katolíci

Tak prudký pokles vysvětlují sociologové fenoménem tzv. matrikových katolíků, tedy jedinců, kteří byli pokřtěni a v matrice jsou vedeni jako příslušníci církve. Života náboženské obce se však neúčastní, a proto se k ní ani nehlásí při sčítání.

TIP: Papež, Lenin a duchové: Unikátní víra mísí prvky Východu a Západu

O tom, že odliv zachycený Českým statistickým úřadem není ve skutečnosti tak zdrcující, svědčí i sčítání účastníků bohoslužeb, k němuž římskokatolická církev opakovaně přistupuje už od roku 1999: Poprvé tak zaznamenala 414 tisíc věřících, kteří pravidelně navštěvují svatostánky, načež jejich celkový počet klesl o devět tisíc; třetí součet církev oficiálně nezveřejnila a čtvrtý dosáhl hodnoty 419 tisíc, tedy víc než na začátku měření. Na jedné straně je tak pravda, že se k římskokatolické církvi oficiálně hlásí zhruba dvakrát víc věřících, než kolik jich ve skutečnosti chodí do kostela – na druhé straně však počet „poctivých“ katolíků roste.

Quincy Green z Washingtonu byl obviněn z ilegálního držení střelné zbraně a před začátkem soudního přelíčení měl setrvat v domácím vězení pod dohledem sledovacího zařízení připevněného k noze. Přestože však násilník podle lokátoru nevytáhl paty z domu, povedlo se mu obydlí opustit, načež ve městě spáchal vraždu… Policie nakonec takřka magický trik zbavila veškerého nadpřirozena a přiznala vlastní pochybení. 

Muži zákona totiž sledovací zařízení nedopatřením upevnili na končetinu – která byla umělá. Ačkoliv podle pravidel má být náramek v kontaktu s kůží, policisté si zjevně ulehčili práci a jednoduše ho připnuli přes oblečení, aniž by si čehokoliv všimli. Protézu pak Quincy vyměnil za jinou a vyklouzl na svobodu. Naštěstí byl záhy dopaden, takže tentokrát už trestu neunikne.

Zoologové objevili nového nejstaršího obratlovce. Poněkud překvapivě se držitelem tohoto primátu stal žralok malohlavý (Somniosus microcephalus), známý též jako žralok grónský nebo žralok ledový.

Podle nových důkazů se tito žraloci průměrně dožívají více než 200 let. A ti nejstarší z nich mohou žít téměř až 400 let. Dosavadním držitelem tohoto rekordu byla velryba grónská, která se zřejmě dožila 211 let.

Žraloci malohlaví žijí v severním Atlantiku, kde se pohybují mezi hladinou a hloubkami až dva kilometry. Doposud jsme toho o žralocích malohlavých mnoho nevěděli, kromě toho, že patří mezi nejpomalejší druhy žraloků.

TIP: Objev z hlubin moře: Vědci našli nový druh světélkujícího žraloka

Zásadní informace o věku žraloků přinesl průzkum očních čoček 28 samic žraloků malohlavých, které byly chyceny jako náhodný úlovek při vědeckých průzkumech okolí Grónska. Věk ryb vědci odhadují ze zvápenatělých tkání. Žraloci ale žádné nemají, takže badatelé použili radiokarbonové datování proteinů z jejich očních čoček.

Jak hrad vlastně přišel ke svému jménu? O českém knížeti a brněnském údělníkovi Konrádovi bylo známo, že vášnivě rád loví. Míval několik nádherných chrtů a zvláště miloval štvanice na statné jeleny. Jednoho takového pronásledoval v údolí řeky Svratky...

Ztracen v hlubokém lese

Sledoval ho tak urputně, že se stále více  vzdaloval od své družiny. Jelen mu po chvíli zmizel z očí a kníže si ani nevšiml, že zůstal sám. Lovecká posedlost ho však hnala stále kupředu. Ani to nezpozoroval a vjel na mýtinu ze všech stran obklopenou neproniknutelným houštím. Mezitím se na kraj začala snášet tma a v lese už skoro nebylo vidět. Konrád seskočil z koně a loveckým tesákem si začal klestit cestu pichlavým trním. Značně ho to vysílilo, ale nakonec se mu přece jenom podařilo prodrat se do volného lesa.

V úžlabině pod ním šuměla řeka a on ani netušil, že stojí na okraji strmě se svažující rokle. Dál se neodvážil. Koně přivázal k nejbližšímu stromu a na zem pod mohutný dub rozložil svůj plášť. Rozhodl se, že zde přenocuje a další cestu bude hledat až za ranního úsvitu.

Sen o veverkách

Všude okolo bylo ticho, a tak není divu, že Konrád za malou chvíli tvrdě usnul. Na místě, kde odpočíval, se před ním ve snu objevil mohutný hrad ozářený sluncem. Ozývaly se z něj veselé hlasů, hlahol trubek i štěkání psů. Ale co bylo na tom snu zvláštní? Ve větvích stromů, které celé prostranství před hradem obklopovaly, skákalo sem a tam nebývalé množství veverek. Byly všude, kam se podíval, zrzavé, černé, hnědé a snad i dokonce stříbřité. Kníže byl z jejich poskakování jako u vytržení. Vtom se jedna z nich objevila těsně u jeho ruky a dlouhým ocáskem mu ji pohladila. 

Kníže se probudil a uvědomil si, že veverka je skutečná a dívá se na něho takřka lidskýma očima. Vzal ji do rukou a začal hladit. Vtom si všiml, že vedle v houští se něco chvěje. Šel se tam podívat a spatřil pelíšek s malými veverečkami beznadějně uvězněnými v pichlavém trní. Hnízdo opatrně vyndal a veverka si své dětičky odnesla do bezpečí. Za malou chvíli mu všechny veverky na důkaz přízně přinášely oříšky. Nakonec ho „vyprovodily“ ze strmého srázu až k řece, kolem níž se vinula pěšina. Tam ho jeho záchrankyně opustila, nechala se ještě jednou pohladit a pak hup na nejbližší strom.

U řeky kníže spatřil vetchou chaloupku. Starý poustevník ho občerstvil džbánkem vody a po krátkém odpočinku vyšel Konrád z lesa. Teprve teď zaregistroval nebezpečný ostroh nad řekou a v duchu děkoval veverkám, že ho vlastně zachránily před smrtí. Za několik dní se sem vrátil a pod dubem, jako kdyby to tušily, už na něho veverky čekaly. Kníže se rozhodl, že na tomto místě vybuduje hrad, který se mu objevil ve snu. A o tom, jak se bude jmenovat, dlouho nepřemýšlel. Přece Veveří. A jeho devět věží?  Symbolizuje devět malých veverčátek, které zachránil z pichlavého trní…

Byli zde skutečně templáři?

Pověst je pověst, skutečnost líčí vždycky romantičtěji, než jak ji zosnovala obyčejná realita. Faktem zůstává, že původní hrad byl postaven velmi prostě. Ustanovili jej za hrad zeměpanský, určený jako sídlo purkrabích a kastelánů. Tyčil se na vysoké skále nad řekou Svratkou a jeho dominantní leč trochu chátrající budovy dnes majestátně přehlížejí brněnskou přehradní nádrž.

První zmínky o hradu pocházejí ze třicátých let 13. století, nicméně pravděpodobně je starší. Za  vlády Přemysla Otakara II. jej využívali jako vězení pro odbojné šlechtice. Mimo jiné zde pobyl Ota z Maisova, kterého dal král za zradu v roce 1265 popravit a stejný osud potkal i Beneše z Benešova, jehož bratr Milota z Dědic se za to králi „pomstil“ údajně tím, že ho nechal na holičkách v osudné bitvě na Moravském poli.

Knížecí poklad

Vše, co se týká templářů, halí tajemno. Zprávy o templářských pokladech lákaly spousty lidí, kteří se chtěli k jejich bohatství dostat. Není proto divu, že záhadou je opředen i poklad, který měli templáři ukrýt na Veveří. Jedna z legend připomíná, že roku 1304 předsedal generálnímu řádovému sjezdu templářů na místním hradě jejich velmistr Jacques de Molay.

Snad od něho měl vzejít návrh, jak se lstí a úskokem zmocnit pokladu knížete Břetislava I., dosud ukrytého v Předklášteří u Tišnova. Dvanáct stříbrných soch apoštolů, které Břetislav přivezl spolu s ostatky svatého Vojtěcha z Polska, prý templáři z kláštera odvezli na Veveří. Protože už tehdy se cítili ohroženi, poklad na hradě ukryli kdesi v jeho podzemí. Mezi skvosty prý dokonce ležel svatý grál, tedy číše, z níž měl pít Ježíš a jeho učedníci při poslední večeři. Na grálu ulpěly podle legendy snad i zbytky Kristovy krve. A k pokladu prý patřil i bájný bafonet, pohanská modla v podobě mužské nebo ženské hlavy. Měla údajně tak úděsnou moc, že lidé při pohledu na ni ztráceli hlas, zrak i sluch.

Legenda však barvitě vypráví i o lstivosti, s níž se Molay Břetislavova pokladu zmocnil. Navštívil prý abatyši tišnovského kláštera a navrhl jí, aby poklad darovala králi Václavu III. na pokrytí jeho válečných nákladů. Abatyše tedy navštívila mladého krále krátce před jeho vraždou v Olomouci a přinesla mu stříbrný klíč od klášterního sklepa, v němž bylo vše uschováno. Ještě tentýž den krále zavraždili, ale stříbrný klíč od pokladu u sebe neměl. A protože kromě krále a abatyše o něm žádný nevěděl, nikdo po něm ani nepátral. 

Uprostřed následující noci se před ženským klášterem v Tišnově objevila kolona vozů doprovázená skupinou po zuby ozbrojených rytířů. Překvapené abatyši oznámili, že je posílá sám král. Chce si oněch dvanáct stříbrných apoštolů raději odvézt. Když řeholnice spatřila klíč, který sama panovníkovi darovala, pochopitelně nic nenamítala. Nebylo jí podezřelé, proč jej přinášejí templáři. Rytíři sochy naložili na vozy a rychle zmizeli ve tmě. Na Veveří zastavili před kostelíkem Nanebevzetí Panny Marie a za svitu pochodní vzácný lup snášeli do podzemí. Od té doby jej nikdo nespatřil.

Žádný plánek ani zprávu templáři o pokladu na Veveří nenechali. Sice se o něm vědělo, ale rozsah hradu, obtížná přístupnost jeho podzemí a mohutnost jeho stěn skvosty uchránily. Dokonce existuje vyprávění, že templářský velmistr zle naložil i s dělníky, kteří v podzemí kutali tajnou pokladnici. Když s prací skončili, nechal jim zavázat oči, aby nemohli určit místo, kde sluj hloubili. Na hradním nádvoří jim rytíři za prudkého slunce šátky sňali. Tmě zvyklé oči kopáčů nápor nevydržely a dělníci jeden po druhém oslepli.

Co se dozvěděli hledači pokladů?

Uplynulo několik staletí. Nastal rok 1782. Velká bouřka, která se jednoho letního dne přehnala nad zdejším krajem, poznamenala i hrad Veveří. Prudký blesk udeřil do hradní věže naproti kostelu Matky Boží a srazil kovovou korouhvičku s vyobrazením páva. Když služební po bouřce sbírali předměty sražené z věže, našli uvnitř korouhvičky jakési dokumenty. Při bližším prozkoumání zjistili, že jde o listiny se znakem a heslem templářů. Stálo tam černé na bílém, že templáři onen Břetislavův poklad skutečně umístili na hradě Veveří. Zpráva navíc obsahovala jednu důležitou návodnou informaci, podle legendy shrnutou do tohto čtyřverší: „Nyní ale chová poklad páv, když den nejmíň délkou práv, když na celém patnáctá je orloji, ohon páva na pokladě postojí.“

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

Tento záhadný nápis si vysvětlovali tak, že stín ocasu plechového kohouta v den zimního slunovratu po východu slunce směřuje k místu, kde je uchován poklad. Staří Čechové totiž počítali hodiny od západu slunce. Tvrdí se, že tehdejší majitel hradu Prosper ze Sinzendorfu začal podle těchto informací hledat, leč jak jinak – marně. Nalezl pouze kovové rakve v podzemním sklepení, v nichž odpočívaly kosti pohřbených templářů.

Nejčastějšími hvězdami ve vesmíru jsou červení a žlutí trpaslíci. Najdou si však i hvězdy, jejichž hmotnost a velikost přesahuje více než stonásobně rozměry běžné hvězdy, jako je naše Slunce (viz první část článku). Taková monstra potřebují ke svému vzniku velké množství molekulárního prachu a plynu.

Jsou obři opravdu obří?

Pojem „obr“ je při popisu hvězd poněkud matoucí. Tělesa označovaná za obry byla poprvé klasifikována při sestavování Hertzsprungova-Russelova (H-R) diagramu, jenž graficky vyjadřuje závislost spektrálního typu hvězdy (povrchové teploty) na její celkové svítivosti. Již víme, že svítivost souvisí s hmotností – přinejmenším u hvězd ve stabilním stavu –, a tak se hmotnější objekty koncentrují ve svrchní části grafu. Jenže celková svítivost hvězdy závisí také na celkovém povrchu její fotosféry, tedy na druhé mocnině rozměru tělesa. Současně s hvězdami opravdu hmotnými se tudíž ve svrchní části H-R diagramu objeví i jejich ne tak úplně hmotné, avšak rozměrné kolegyně. Oba typy pak astronomové označují jako obry. 

Nejdéle známý typ z této kategorie představují červení obři. Jedná se o vývojové stadium hvězd, jejichž hmotnost je srovnatelná s hmotností Slunce nebo větší, přičemž se u nich vyčerpalo palivo v jádře a k jadernému hoření dochází ve slupce. V této fázi probíhají jaderné reakce ve vysokém tempu, tlak záření tedy těleso rozepne do vskutku obřích rozměrů. Mimochodem, Slunce se v závěrečných stadiích své existence rozepne za dráhu Země, ale fotosféry skutečně hmotných hvězd by na jeho místě dosahovaly až k orbitě Saturnu. Takové stálice opravdu patří k největším ve vesmíru. Rozepnutá obálka je však celkově chladnější, a její teplota tudíž odpovídá spektrálním typům, které označujeme jako červené. Odtud pak tito vesmírní vysloužilci získali svůj barevný přívlastek. Nicméně hvězdy spadající do skutečně těžké váhové kategorie se do stadií rudých obrů běžně nedostanou. A přestože tedy platí, že čím je rudý obr hmotnější, tím je větší, nejsou nejhmotnější známé hvězdy v skutečnosti těmi největšími. 

Nejhmotnější hvězdy vznikají v samotném centru matečného molekulového oblaku, a měli bychom je proto hledat v centrech mladých hvězdokup. Vzhledem k uvedenému však hvězdní cvalíci žijí jen krátce – pouze několik málo milionů let – a nemáme tak příliš mnoho času je spatřit. Zdá se, že maximální hmotnost hvězdy přece jen souvisí s celkovou velikostí matečného molekulového mračna: v Mlhovině v Orionu o celkové odhadované hmotnosti tisíc sluncí nalezneme nejhmotnější stálici s hmotností kolem 30 sluncí, zatímco v mlhovině označované katalogovým číslem NGC 3603 s hmotností 10 tisíc sluncí víme o hvězdách stokrát hmotnějších, než je ta naše. 

Stálice, jejichž hmotnost přesahuje asi desetkrát hmotnost Slunce, označují astronomové jako veleobry; jejich ještě hmotnější kolegyně – s hmotnostmi odpovídajícími 50násobku naší centrální hvězdy a více – pak řadí mezi hyperobry. Vzhledem k tomu, že se veleobři a hyperobři fyzikálně nijak zásadně neliší, není hranice mezi nimi ustálena a v literatuře nepanuje jednotnost. 

Jak vypadá hyperobr?

Strukturu veleobrů a hyperobrů nelze popsat jediným modelem. Jejich velikost, povrchová teplota a vnitřní rozvrstvení jsou nastaveny přesně tak, aby hvězda spočívala ve stavu hydrostatické rovnováhy, tedy aby se právě vyrovnávaly účinky gravitačního smršťování a tlaku záření působícího proti gravitaci. Hmotnost veleobrů zůstává víceméně stejná po celou dobu jejich života. Jak se postupně vyčerpává palivo v jádře, zvětšuje stálice svůj objem a její povrchová teplota klesá – původně modře zářící objekt pomalu žloutne a červená. Červení veleobři pak představují největší hvězdy ve vesmíru. 

Oproti tomu skutečně hmotní hyperobři nečervenají, neboť tlak záření neustále odfukuje vnější obálku a odhaluje jejich horké nitro. Zachovávají si tedy svůj modravý spektrální typ po celý život. Permanentně se rozpínající vodíková obálka zanechává svůj podpis ve spektru modrých hyperobrů a její přítomnost patří k základním určujícím znakům, jež modré hyperobry odlišují od velmi svítivých veleobrů. 

Na pomezí veleobrů a hyperobrů pak najdeme velmi zajímavé typy těles – například svítivé modré proměnné, velmi jasné stálice s pomalými změnami jasnosti s občasnými mohutnými vzplanutími; nebo žluté hyperobry, kteří nejspíš představují rudé veleobry ve fázi, kdy dochází k odvrhování vnějších obálek a k odhalování teplejších vnitřních vrstev. Nalezneme zde také extrémně horké Wolfovy-Rayetovy hvězdy a jejich příbuzné. 

Zbude jen nicota

Veleobři a hyperobři žijí rychle a umírají mladí, co po nich však zbude? Jakmile hvězda vyčerpá vodíkové palivo v jádře, odkloní se na H-R diagramu z hlavní posloupnosti. Nadále ji ovšem energeticky zásobuje hoření vodíku, avšak v tenké slupce obalující jádro z heliového popela. Po překročení kritické teploty dojde k zapálení helia v jádře, přičemž se proces po nějaké době opakuje. V jádře zůstane oblast popela heliového hoření obsahující prvky jako dusík, uhlík a kyslík, které bude obalovat hořící vrstvička helia. Dále pak nalezneme neaktivní helium, obalené vrstvou hořícího vodíku. Následně dojde k opětovnému zapálení samotného jádra…

Nitro obří umírající hvězdy postupně získává slupkovou strukturu. Každá další termojaderná reakce má strmější teplotní závislost, a hoření je tedy kratší, avšak stále dodává energii a záření, jež působí proti vlastní gravitaci hvězdy. A to vše až do okamžiku, kdy se v jádře začnou hromadit prvky skupiny železa. Jejich fúzí na těžší prvky již nelze energii získat – naopak, taková reakce energii spotřebovává. Jádro náhle nedokáže vzdorovat vlastní gravitaci a podlehne překotnému kolapsu. Na jeho místě se pak vytvoří neutronová hvězda, zatímco obálka je odvržena při výbuchu supernovy. 

U stálice s hmotností 130–250 sluncí se v závěru života objeví v nitru párová nestabilita. Srážkami atomových jader s vysokoenergetickými fotony vzniknou dočasně volné elektron-pozitronové páry, čímž dojde k redukci tlaku záření a k částečnému gravitačnímu kolapsu jádra. To však vede pouze k jeho ohřátí a zapálení dalších překotných termojaderných reakcí, které skončí naprostým rozmetáním hvězdy do okolí při výbuchu velmi svítivé supernovy typu II. 

A co tělesa hmotnější než 250 sluncí? Jejich nitro zaplavuje takové množství vysokoenergetických fotonů, že dochází až k fototransmutaci prvků, tedy k jejich změně na jiné účinkem gama záření. Tato energii odčerpávající jaderná reakce urychluje gravitační kolaps jádra, který se nezastaví ve stadiu neutronové hvězdy, ale pokračuje přímo až k černé díře. Doprovodný výbuch se označuje pojmem hypernova. 

Přestože jsou v současnosti skuteční hvězdní obři velmi vzácní, astronomové se domnívají, že v raném vesmíru se vyskytovali mnohem běžněji. Právě tyto hvězdy první generace, jež byly na konci života zcela rozmetány, patří k původcům převážné většiny prvků těžších než vodík a helium. Lidské tělo se tak z velké části skládá z materiálu, který nám připravili tito dávní giganti.