„Pošlete sem hlídku, na Deadwood Street někdo právě souloží s dodávkou…“ Podobně znějící hlášení přijala ústředna policie v americkém Daytonu. Muži zákona vyrazili na místo, kde nalezli spícího, namol opilého muže oblečeného pouze v trenýrkách. Podle svědků muž, identifikovaný jako Michael Henson, přistoupil k čelní straně zaparkované dodávky, stáhl si trenýrky, načež začal předvádět kopulační pohyby. Poté, co svůj láskyplný akt dokončil, usnul namol opilý v předzahrádce nedalekého domu, kde jej objevila přivolaná hlídka. Policie muže obvinila z veřejného pohoršení a převezla ho do městské věznice, kde mohl v klidu vystřízlivět. Kauci za neobvyklou „autoerotiku“ soudce stanovil na 2 500 dolarů (přibližně 58 tisíc korun).

Malajsijská Malakka leží na břehu Malackého průlivu, strategicky mezi Kuala Lumpurem a Singapurem. Do 14. století stála v místě jen hrstka rybářských chatrčí, současná metropole má ovšem přes 500 tisíc obyvatel. Dodnes není zcela jisté, co zapříčinilo rozvoj vesničky; pokud bychom se však spolehli na pravdivost mýtů, mohl za její rozmach král Paramešvara (viz Jméno podle stromu). 

Z ruky do ruky

Symbolem Malakky se stala pevnost A Famosa, kterou zbudovali Portugalci krátce poté, co v roce 1511 porazili malackého sultána Mahmúda Šáha. Z pevnosti se dochovalo jen malé, i když stále okázalé kamenné torzo v podobě brány Porta de Santiago. Avšak nebýt zakladatele moderního Singapuru sira Stamforda Rafflese, pravděpodobně už by nestála ani zmíněná brána. Když totiž pevnost v 18. století skončila pod britskou nadvládou, nechali ji noví vlastníci chátrat, a v roce 1806 dokonce nařídili její demolici. Poslední zbytky objektu zachránil právě sir Raffles, který v něm objevil jedinečnou historickou památku – jednu z nejstarších evropských staveb v celé jihovýchodní Asii. 

Bránu dodnes střeží dva kanony namířené na průplav. Čas z ní navíc ještě neobrousil všechny reliéfy, takže ji zdobí postavy stojící u krásných lodí, různé zbraně a nápisy. 

Malajsijský ráj

Bujná zahrada takřka v historickém centru města hraje mnoha barvami a vůněmi. Na první pohled zaujmou štíhlé palmy a další exotické dřeviny s listy nepopsatelných tvarů. Skutečný poklad však představují orchideje, které tam rostou jako plevel a jimž jen málokdo z místních věnuje pozornost. Středoevropan si ovšem díky nim bude připadat jako v maličkém kousku ráje. 

Svým způsobem zahrada rajská skutečně byla – stojí v ní totiž sultánský palác z 15. století a do jejích prostor neměl dřív přístup nikdo kromě královské rodiny a služebnictva. Původní sídlo vládce se však nedochovalo, a proto dnes návštěvníky vítá velmi působivá rekonstrukce, jež zachovává jedinečnost původní stavby: Je kompletně dřevěná a při jejím budování nebyl použit ani jeden hřebík. 

Bývalé sídlo sultána slouží už téměř dvě desetiletí jako muzeum malajsijských tradic a historie. Malby na jeho stěnách znázorňují příběhy rybářů, prvních obyvatel Malakky, ale i obchodní lodě, které na místo zavál vítr z Číny, Arábie a později z Evropy. Nádherný dřevěný interiér navíc doplňuje výstava tradičního oblečení, krojů a dobových zbraní či nástrojů.

Náboženské soužití

Podobně jako v mnoha dalších asijských městech, i v Malakce vedle sebe existují různá náboženství. Bez výrazných problémů spolu v metropoli žijí muslimové, křesťané, hinduisté i buddhisté. Přestože je Malajsie převážně muslimskou zemí, nevelkému pahorku zvedajícímu se nad starobylou částí Malakky vévodí ruiny křesťanského kostela sv. Pavla. 

Svatostánek, z něhož zbyly jen trosky, postavili Portugalci v roce 1521 a proslavil jej apoštol Dálného východu sv. František Xaverský, který se jako první pokoušel šířit křesťanství mezi obyvateli jižní a jihovýchodní Asie. Misionář se v Malakce usadil a pomohl u kostela vybudovat školu. Město si oblíbil také kvůli jeho strategické poloze – vyrážel odtam na cesty do Číny a Japonska. Jeho ostatky dokonce nejprve pohřbili přímo na pahorku, a teprve později byly přeneseny do indické Góy. 

Rudé náměstí

V srdci starého města se ukrývá náměstí, za jehož sytě červené odstíny by se nemusel stydět ani moskevský Kreml. Tamní dominantu tvoří nevelká hodinová věž, jaké za sebou zanechávali kolonisté po celé Asii. Přímo za ní stojí Stadthuys, tedy městská radnice, jejíž název odkazuje k 17. století, kdy v budově úřadovali Nizozemci. Nejfotogeničtější stavbou náměstí je však pronikavě červený kostel Christ Church z roku 1753, jenž se ovšem do červených odstínů zahalil až počátkem 20. století. 

Mezi rudými budovami se sbíhají rikšové, kteří své „povozy“ barví divokými odstíny a zdobí kýčovitými postavičkami či plyšáky. Evidentně však moc dobře vědí, co dělají, protože netradiční vzhled láká turisty. Kdekdo podlehne, nechá se před bizarní rikšou vyfotit a pravděpodobně jejímu majiteli rovnou zaplatí za projížďku městem. 

Tepna Malakky

Přilehlé nábřeží řeky Malakky obsadily malé domky s oprýskanými fasádami, které místní během posledních let přetvořili na útulné kavárny, čajovny, restaurace či malé rodinné podniky s tradičním jídlem. 

Můžete si tam v klidu vychutnat malajsijskou zmrzlinu, čaj s mlékem, hustou polévku loksa s příchutí kyselého tamarindu, krevetové kari, domácí rýžové koule či speciality peranakanské kuchyně, v níž se mísí malajsijské a indonéské vlivy. Za řekou pak pulzuje čínská čtvrť plná nádherných upravených domů, jejíž hemžení budí dojem, že se tam soustředí veškeré dění města. 

Chrám tří náboženství

Rozkvět zažilo centrum Malakky začátkem 20. století, kdy se tam přestěhovaly mnohé čínské rodiny pocházející z oblasti Singapuru. Některé místní domy pamatují i koloniální časy, přičemž každý je jedinečný. Fasády zdobí čínské znaky, kaligrafie, draci, červené lucerny a občas se mezi budovami ukrývá i maličká svatyně s vonnými tyčinkami. 

Hlavní tepnu čínské čtvrti lemuje tolik obchůdků, že připomíná tržiště. Avšak ani v místech, kde ještě přežívají vzpomínky na dávné spojení s Čínou, nekomplikuje lidem život náboženská rozdílnost. Na konci ulice stojí mešita Kampung Kling, kterou roku 1748 postavili muslimští obchodníci. Původní dřevěná stavba se nedochovala – na jejím místě proto vznikla cihlová rekonstrukce někdejšího svatostánku. 

Nedaleko zas narazíte na čínský chrám Cheng Hoon Teng ze 17. století zasvěcený bohyni milosrdenství Kuan-jin. Jedná se přitom o nejstarší dosud sloužící svatostánek svého druhu v celé Malajsii.

Slacklining jako sportovní odvětví je poměrně mladým sportem, jeho základy jsou už ale pořádně vousaté. Extrémní formě slackliningu se také říká highlining a používá se k němu lano napnuté vysoko nad zemí, například mezi vysokými skalisky. Přesně takové místo si pro svůj adrenalinovou procházku vybral odvážný slackliner Lukas Irmler - Hora Pedra da Gávea, která se stala místem jeho vybalancované procházky, se tyčí do výšky 842 metrů nad brazilskou pláží Copacabana.

Teoretické modely předpovídají, že galaxie rostou postupným požíráním menších galaxií. Mělo by se to týkat galaxií všech velikostí, zatím jsme při tom ale pozorovali pouze velké galaxie.

Astronomka Francesca Annibali z Italského národního institutu pro astrofyziku INAF teď ale nyní s kolegy pomocí teleskopu Large Binocular Telescope (LBT) v Arizoně objevila trpasličí galaxii DDO 68, která se oddává kanibalismu.

Hmota hvězd galaxie DDO 68 sice odpovídá pouhým 100 milionům Sluncí, což je zhruba jedna tisícina Mléčné dráhy, vědci ale tuto trpasličí galaxii jako vůbec první přistihli při pojídání menších trpasličích galaxií v okolí.

TIP: Hlavním motorem tvorby hvězd ve vesmíru je splývání galaxií

Galaxie DDO 68 má extrémně nepravidelný tvar, což je důsledkem nenasytného pojídání hvězd a hmoty méně šťastných galaxií z okolí. Jak je vidět galaxie holdují kanibalismu bez ohledu na velikost.

Solární nabíječky nejsou špatné. Jejich provoz ale úzce závisí na slunečním záření. Když Slunce dost nesvítí, tak mají cestovatelé smůlu.

Zajímavou alternativou by se mohly stát skládací větrné turbíny. Takovou přenosnou větrnou turbínu navrhl designér Nils Ferber. Podle jeho slov je lépe přenosná, jednodušší a účinnější, než jiná srovnatelná zařízení.

TIP: Zkrocení větru: V New Yorku vyroste největší větrná farma USA

Ferbera větrná turbína se jmenuje Micro Wind Turbine a je vyloženě vhodná všude tam, kde alespoň trochu fouká vítr. Prototyp turbíny váží méně než 1 kilogram a při větru o rychlosti alespoň 18 km/h poskytuje stálý výkon 5 wattů. Z turbíny lze přímo nabíjet elektroniku prostřednictvím USB portu anebo je možné energii uskladnit na horší časy v baterii.

Dnešní uživatelé virtuální reality většinou čelí hororovým zážitkům pro zábavu. Startup Cerevrum se ale rozhodl, že prostřednictvím své aplikace Speech Center VR pro virtuální realitu pomůže lidem, kteří mají trému z mluvení na veřejnosti.

Aplikace je určena pro soupravu virtuální reality Samsung Gear VR. Zahrnuje simulace celé řady scénářů, které v běžném životě mohou vyvolat děs a hrůzu – prezentace, obchodní jednání, pracovní porady, pohovory uchazečů o práci a další.

TIP: The New Revolution: Nová atrakce spojuje horskou dráhu s virtuální realitou

Scénáře obsahují množství animovaných avatarů – postav, které na uživatele zírají plny očekávání, podobně jako v reálných situacích. Scénáře lze rovněž přehrávat s dalšími uživateli, kteří mohou ovládat avatary ve stylu her pro mnoho hráčů a ještě tak umocnit unikátní zážitek z aplikace. 

Losi patřili před mnoha sty lety na území dnešního Česka k poměrně běžným, i když ne příliš hojným, zástupcům fauny. Od druhé poloviny 20. století, po několik století trvající přestávce, se k nám opět začínají vracet.

Na území našeho státu žili losi, pravděpodobně ne příliš hojně, do první poloviny minulého tisíciletí. Poslední archeologické nálezy zbytků losích kostí pocházejí ze slovanských sídlišť 14. století a příčinou jejich vymizení byl bezpochyby lov. To ovšem nebylo naposledy, co se na našem území objevil zástupce tohoto pozoruhodného zvířecího druhu.

Losi se vracejí

Losi se u nás začali znovu ukazovat ve druhé polovině dvacátého století, po několik set let trvající přestávce. Konkrétně v roce 1957 k nám doputovalo několik migrujících zvířat z rezervací v Polsku, kde předtím byli úspěšně vysazeni. Frekvence výskytu se postupně zvyšovala, losi přes české území nejen migrovali, ale začali se na vhodných lokalitách zdržovat stabilně. V konečné fázi se zde začali i rozmnožovat. Prvé narození mláděte bylo prokázáno v roce 1974, a to na Jindřichohradecku. Centrem výskytu zde byla severovýchodní část CHKO Třeboňsko a k ní přilehlé lesní komplexy, především polesí Vojířov. Další lokalitou pravidelného výskytu se stalo okolí Lipna a Nymbursko.

Útěk za dráty

Počátkem osmdesátých let, v době prvních roků činnosti Správy CHKO Třeboňsko, kdy početnost losů zřejmě dosahovala maxima, byla „třeboňská losí mikropopulace“ odhadována na 20 kusů. Losi se zdržovali především v prostoru přírodní rezervace Stará řeka a Novořecké močály a dále směrem k severovýchodu, k lesnímu komplexu Vojířov. Spatřit v té době známky pobytu – tj. stopy, trus či okousané dřeviny – bylo běžné. Pravidelně byli pozorováni i samotní losi, včetně samic s mláďaty.

TIP: Vyčerpávající daňčí vábení aneb Chraptět mohou i zvířata

Po revoluci v roce 1989 a odstranění hraničních „drátů“ losi bohužel migrovali na území Rakouska, kde byli z velké části postupně vystříleni. Několik jedinců bylo také zraněno či zabito po srážce s vozidly při přechodu silnic. Početnost na Třeboňsku se výrazně snížila, v následujících letech se tady objevovaly pouze náhodně jednotlivé kusy, některé roky nebylo registrováno jediné pozorování.

Naděje do budoucna

V průběhu jara tohoto roku jsme byli upozorněni na výskyt losa u Lásenice, obce ležící za hranicí CHKO Třeboňsko, ale v prostoru, který byl součástí jejich dřívějšího teritoria. Los se zde údajně víceméně pravidelně zdržoval na jednom místě už několik měsíců. Při jedné z kontrol se nám ho podařilo najít a dokonce z poměrně malé vzdálenosti fotograficky zdokumentovat. Na cvakání závěrky nijak nereagoval, takže se nám k němu pomalým pohybem podařilo přiblížit asi na dvacet metrů. Jednalo se o mladého samce. „Krotkost“ u tohoto losa nebyla projevem nějakého handicapu apod. S podobnou, tj. minimální reakcí na bezprostřední přítomnost člověka se v minulých letech setkala řada pozorovatelů.
Zbývá jenom doufat, že výskyt losa není ojedinělý, že se přece jenom stane stabilní součástí naší fauny. Situace vypadá příznivě, podle informací několika náhodných pozorovatelů se jich zřejmě v třeboňských lesích a močálech po delší přestávce zdržuje víc.

Fakta o losech

Los je největším zástupcem naší fauny. Dospělí samci mohou dosáhnout hmotnosti až 600 kg a výšky „v kohoutku“ až 2,2 metrů, což je přibližně velikost normálního koně. Los preferuje vlhké a bažinaté lesy, kde mu široká kopyta usnadňují pohyb v podmáčeném terénu.

Kromě samic vodících mláďata vede samotářský způsob života, pouze na podzim se sdružuje do menších skupin. Říje neprobíhá tak, jako u ostatních jelenovitých, samec se obvykle páří jen s jednou samicí, která většinou mívá jedno, méně často i dvě mláďata.

Potravou losů jsou především listy a větve měkkých dřevin, v menší míře i vlhkomilné a vodní rostliny. S oblibou požírá i vrcholové letorosty mladých jehličnanů a pokud se v porostu zdržuje delší dobu, dokáže ho značně poškodit. Náš los na snímku s chutí spásal souvislé porosty netýkavky žlaznaté rostoucí kolem rybníka.

Dámy, které se korzetům vzpouzely, předcházela v lepším případě pověst výstřednic, v horším nekultivovaných divých žen. Navzdory většinovému názoru se již v průběhu 19. století začínaly množit varovné hlasy požadující návrat k rozumnému, zdraví prospěšnému stylu oblékání. 

Lákadlo na muže

Sufražetky neváhaly označit korzet za nástroj mužské nadvlády. Omezoval v pohybu i samostatnosti, činil z žen slabé, povolné loutky závislé na libovůli pánů tvorstva. Podle duchovních autorit marnivé zdůrazňování ženských křivek podněcovalo chlípné myšlenky a přispívalo k morální zkáze, lékaři zase zdůrazňovali rozmanitá zdravotní rizika. Význačný anatom William Henry Flower neváhal sepsat naučnou publikaci, v níž slovem i obrazem demonstroval škody, jaké dokáže dlouhodobé nošení korzetu napáchat na ženském těle. Korzetiéři naproti tomu vyzdvihovali estetický potenciál šněrovaček. Tvarovaly přece postavu žádoucím způsobem, zpevňovaly trup a udržovaly vzpřímený postoj, čímž naopak zdraví jasně prospívaly.

Mediální přestřelka mezi odpůrci a zastánci korzetů se vesměs odehrávala na stránkách britského tisku, počínaje tehdejšími ženskými magazíny přes lékařský časopis Lancet po prestižní The Times. Vrcholu dosáhla v šedesátých letech 19. století, kromě několika krátkodobých oděvních výstřelků však výraznější změny nepřinesla. Korzety dál svrchovaně vládly dámským šatníkům, konvence připouštěla volnější variantu pouze pro venkovní sportovní vyžití, například pro jízdu na koni či nověji na bicyklu. Módu nakonec nedokázalo pokořit nic jiného než zase jen nová móda. Tu přinesla změna společenského klimatu až v prvních desetiletích 20. století, kdy se na výsluní vrátila splývavá linie podtrhující přirozený ženský půvab.

V areálu VTSÚ Záhorie se od 26. do 27. srpna 2016 můžete těšit na bohatý program a velké množství vojenské techniky. Již v pátek v 11.00 začnou soutěžní jízdy vozidel v terénu a o půl třetí začne více než hodinová ukázka bojů druhé světové války. V podvečer projede okolím kolona historických vozidel.

V sobotu mohou návštěvníci areálu od časného rána navštívit dobové vojenské tábory a prohlédnout si zblízka vojenskou techniku. V jedenáct hodin proběhne rekonstrukce bojů o Debrecín z roku 1944, jež se bude opakovat ještě jednou a sice v půl čtvrté. Kromě toho bude pro návštěvníky připraven další doprovodný program v podobě prezentace činnosti VTSÚ Záhorie, defilé vojenské techniky či módní přehlídka "Pin Up".

Vstupné: Dospělí 6 eur, děti 1 euro

Více informací na stránkách: http://www.sahara-slovakia.sk 

Tříletý výzkum vědců z univerzity v Bordeaux, arizonské státní univerzity, Caltechu a astrofyzikálního ústavu v Bostonu přinesl odpověď na otázku, kolik známe exoplanet, na kterých může existovat život. Vědci analyzovali data sesbíraná během mise Kepler a ze 4 tisíc objevených exoplanet vybrali 216 kandidátů, nacházejících se v tzv. obyvatelné zóně. Plná dvacítka z nich se pak podle vědců podobá Zemi – jde o planety menší než dvojnásobek naší planety, nacházejí se v obyvatelné zóně a jde s největší pravděpodobností o kamenné světy.

TIP: Které exoplanety by mohly hostit život

V top 20 se kromě již dříve identifikované devítky potenciálně obyvatelných exoplanet dostalo i 11 nových světů, které vědci doporučili k dalšímu podrobnějšímu zkoumání.