Vědci stále hledají nové cesty, jak důkladně prozkoumat gravitaci a temnou energii, fenomény, na nichž závisí osud celého našeho vesmíru. Teď přišli s novou, pozoruhodnou strategií – chtějí prostudovat nicotu.

Mezinárodní tým badatelů uveřejnil studii, podle které dosáhli čtyřikrát přesnějšího měření uspořádání viditelné hmoty ve vesmíru, když analyzovali voidy, ohromné vesmírné prázdnoty. Tyto nezměrné prostory mívají průměr až stovky milionů světelných let a vyplňují prostor mezi galaxiemi, uspořádanými do vláken kosmické sítě.

TIP: Další krůček k pochopení tajemství temné hmoty: Proč nereaguje sama na sebe?

Vědci přirovnávají nový postup ke snaze zjistit víc o sýru ementálu studiem jeho dutin. A docela jim to vychází. V kosmických prázdnotách prakticky nic není – jsou plné temné energie, pokud tento stále velmi záhadný jev existuje. Přesto ale obsahují zajímavé informace, které mohou vědci využít.

Lithium-vzduchové, zkráceně li-air baterie by se mohly stát novou generací baterií. Stále ještě ale trpí nepříjemnými neduhy, které je nutné překonat. Jsou příliš složité, málo účinné a nevydrží moc dlouho.

Inženýři MIT teď ale vyvinuli nový design li-air baterií, který řeší většinu zmíněných problémů. V blízké budoucnosti by se mohl stát základem levných a výkonných baterií pro všechno možné, od elektroniky až po elektrické automobily.

TIP: Náhodný objev: Baterie s nanodrátky, které vydrží na celý život

Základní vylepšení li-air baterií spočívá v tom, že jejich design už není otevřený, a že už nepotřebují vyměňovat kyslík s okolím. Mají nový typ katody, která pracuje v mnohem praktičtějším uzavřeném prostředí.

Mezi vzdušné síly užívající během druhé světové války vírníky náleželo rovněž britské Královské letectvo. Provozovalo vojenské stroje Rota Mk.I i původně civilní Avra 671. RAF pro vírníky nalezlo smysluplné využití při kalibrování pobřežních radarů, velmi důležitých pro obranu ostrovů. Při této činnosti piloti těžili z unikátních letových vlastností strojů dané koncepce.

V roce 1934 zakoupila společnost A. V. Roe and Co. Ltd. sídlící v Manchesteru licenční práva na produkci dvoumístné autogiry Cierva C.30A. Ta mimochodem představovala snad nejúspěšnější Ciervův typ a současně nejrozšířenější vírník všech dob: vzniklo na 148 exemplářů.

Avro 671 Rota Mk.I

• Rozpětí (rotor): 11,28 m
• Délka: 6 m
• Vzletová hmotnost: 816 kg
• Max. rychlost: 153 km/h
• Dostup: 2 440 m
• Max. dolet: 465 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Armstrong Siddeley Genet Major
• Výkon motoru: 105 kW OSÁDKA: 2 muži
• Uživatelé (rota MK.I): Velká Británie

Licenční práva zakoupila také francouzská společnost Lioré et Olivier, která vyprodukovala 25 exemplářů LeO C.301 s motory Salmson 9NE. Letouny se dočkaly omezeného užití u Armée de l'Air i námořního letectva Aéronautique Navale. V Německu C.30A produkovala pod označením C 30 Heuschrecke (kobylka) firma Focke-Wulf. Postavila 40 strojů s motory Siemens Sh 14A. Britské ministerstvo letectví objednalo pro zkoušky při spolupráci s armádou 10 (později 12) C.30A 14. února 1934.

Objednávku zastřešily specifikace šité na míru Ciervovy konstrukce. Stroj obdržel vojenské označení Rota Mk.I (tovární znělo Avro 671). RAF je přebíralo od srpna 1934 do května následujícího roku. Vzniklo také 66 civilních a exportních strojů Avro 671, stavěných v Manchesteru a distribuovaných prostřednictvím Ciervovy pobočky v Hanworthu. Řada původně civilních britských C.30A byla po vypuknutí války zabavena RAF. 

Navzdory vlně obav z viru zika zůstává nejničivější nemocí přenášenou komáry malárie. Ročně této nemoci podlehnou stovky tisíc lidí, zejména dětí a žen. Na mnoha místech světa se proti komárům přenášejícím malárii používají insekticidy. Problém je ale v tom, že si proti těmto látkám komáři postupně vyvíjejí rezistenci a insekticidy jsou rovněž problematické v životním prostředí.

TIP: Genetičtí inženýři udělali z pole tabáku továrnu na lék proti malárii

Nizozemští vědci proto v Keni, na ostrově Rusinga ve Viktoriině jezeře, testují nový projekt solárních pastí „SolarMal“. Pasti poháněné solární energií jsou nalíčené v domácnostech, kde lákají komáry na chemikálii napodobující lidský pach.

Když se komár přiblíží k pasti, nasaje ho proud vzduchu, který ho uvězní v síti. Tam komáři nakonec zahynou žízní. První výsledky testů jsou impozantní. Populace nejvýznamnějšího malarického komára na ostrově Rusinga poklesla o 70 procent.

Nemocnice v Čeng-čou stála v cestě rozšiřování tamních komunikací, a vláda proto nařídila její demolici. Jakmile však těžká technika začala bourat zdivo, vyšlo najevo, že se v budově stále nachází personál. Radiologické oddělení bylo dokonce plné pacientů, kteří se dostavili k pravidelné léčbě. Ačkoliv byla destrukce okamžitě zastavena, došlo ke zničení drahého lékařského zařízení v hodnotě přesahující pět milionů korun. Vedení nemocnice údajně o plánovaném bourání vědělo, přemístění svého pracoviště však odmítlo. Situaci nyní vyšetřuje policie.

Během studia na univerzitě v australském Queenslandu jsem díky stáži v místním parku Lone Pine Sanctuary měla možnost lépe poznat pro Austrálii tak typické koaly. Australská vláda ročně sponzoruje mnoho projektů na jejich výzkum a posláním parku zaměřeného zejména na chov těchto zvířat je zasvětit lidi do způsobu jejich života a problematiky ohrožení druhu, které je bohužel stále aktuální.

Samotáři v korunách stromů

Koala medvídkovitý je jedním z nejznámějších zvířat žijících v Austrálii. Nevyskytuje se nikde jinde na světě a dalo by se říci, že společně s klokany je tento druh považován za australský symbol. Přestože vzhledem bezpochyby připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec. Latinské pojmenování koaly (Phascolarctos cinereus) doslova znamená „šedý vačnatý medvěd“. Označení koala je ovšem domorodého původu – je odvozeno od slova „gula“, což znamená „nepije“, protože koalové pijí opravdu jen zřídka.

Šediví chlupáči se vyskytují prakticky po celém východním pobřeží Austrálie, od Adelaide k jižní části poloostrova Cape York v oblastech s dostatkem dešťových srážek vhodných pro růst lesů. Dostatečný porost je pro ně klíčový, neboť tráví valnou většinu svého života v korunách stromů.

Na pohyb ve větvích jsou velmi dobře vybaveni, pomáhají jim silné drápy a palec, který je podobně jako u primátů postaven proti ostatním prstům. Delší vzdálenosti ovšem překonávají po zemi kolébavou chůzí. Jsou to samotáři, s ostatními koaly se dorozumívají hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.

Tajemství dobrého spánku

Život koalů je úzce spojený s eukalyptovými stromy, z nichž ojídají kůru a listy. Eukalypty (říká se jim také blahovičníky) přitom obsahují velké množství vlákniny a terpeny, kvůli nimž jsou pro většinu zvířat jedovaté. Koalí játra jsou ovšem schopná velmi účinně odbourávat škodlivé látky obsažené v potravě.

Blahovičníky ovšem navíc obsahují jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je velmi nízká. Koalové proto musí šetřit energií – mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně. Průměrný koala denně zkonzumuje 500 g listí a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může zužitkovat i to málo živin, které eukalyptové listy obsahují.

Z vaku na záda

Koalové se dožívají až 17 let, samci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, samice o rok dříve. Páření probíhá od prosince do března a po zhruba 35 dnů dlouhé březosti se narodí zpravidla jen jedno mládě. V době, kdy se novorozenec vyškrábe do matčina vaku a přisaje se tam k jedné ze dvou bradavek, váží méně než jeden gram. V bezpečí vaku zůstává asi půl roku, během nějž se mu dovyvinou oči a uši.

Jakmile je dostatečně vyspělý, začíná ho matka nosit na zádech. Mládě je kojeno, ale také je živeno jakousi zvláštní kaší, o níž se dříve myslelo, že jde prostě o výkaly, ale nyní mají vědci zato, že pochází z matčina slepého střeva. Tato kaše obsahuje symbiotické bakterie potřebné k trávení blahovičníkového listí.

Primát umělého oplodnění

I když víte, jak důležité jsou pro koaly eukalypty, stejně vás při příchodu do Lone Pine Sanctuary překvapí jejich omamná vůně. Tento park je jedinečnou zoologickou zahradou, která klade velký důraz na chov koalů, jichž je tady více než 130. Je tady ale možné vidět i ostatní australskou zvířenu, včetně ochočených klokanů, které smí turisté krmit z ruky.

Institut s více než 75 let dlouhou tradicí je nyní zařazen do Guinessovy knihy rekordů jako světově první a největší park s chovem koalů. Podílí se na různých výzkumných programech zaměřených na ochranu australské flóry a fauny. Například v roce 1998 se zde po pětiletém výzkumu ve spolupráci s Queenslandskou Univerzitou narodilo první koalí mládě na světě, jehož matka byla uměle oplodněna. Nyní má Lone Pine Sanctuary spolu s univerzitou za cíl zdokonalit existující metody umělého oplodnění vačnatců.

Pod dohledem chovatelů

Koalí den začíná v Lone Pine pravidelnou ranní prohlídkou boxů, ve kterých vačnatci bydlí. Žijí na umělých stromech jen o něco vyšších než průměrný člověk, aby k nim byl snadný přístup. Ošetřovatelé do těchto stojících klád denně zapichují eukalyptové větve jako potřebný přísun potravy. Do ranní rutiny spadá i počítání zkonzumované potravy, vážení a jednou týdně odběry a výzkum koalí stolice. Je totiž potřeba vyloučit výskyt chlamydií, které jsou pro vačnatce velkou hrozbou. Většinu dne ovšem koalové prospí.

Důležitou misí je vzdělávání v oblasti ochrany životního prostředí, které probíhá zábavnou formou. Vzhledem k tomu, že je parku zasazen do krásného prostředí lemovaného řekou, je tady stále dost návštěvníků, kteří vyhledávají klid, odpočinek i poučení. Navíc park nabízí zcela unikátní možnost pochovat si koalu, kterého vám přinesou ošetřovatelé. Můžete se s ním i vyfotit za určitý obnos, kterým přispějete na ochranu druhu. Park navštívilo i mnoho známých osobností, jako například Janet Jackson, Mariah Carey, Claudia Schiffer a další, jejichž fotky s koaly v náručí si můžete v parku prohlédnout.

Z ruky do ruky

Pokaždé, když ošetřovatelé berou koaly do náruče, opakují jeden a ten samý rituál. Nejprve jim podstrčí jednu ruku, na kterou se je snaží přemístit. Poté, co se koala přichytí, je podepřen i zespodu. Se zvířaty je nutné manipulovat velice pomalu, protože jsou velmi citlivá na prudké pohyby. Podobná procedura se opakuje, když ošetřovatelé předávají koaly návštěvníkům parku na mazlení a následné focení.

Mazlení se s koaly je v Queenslandu regulováno zákonem. Vačnatci se smí chovat maximálně 30 minut denně, přičemž každý třetí den je dnem klidu, kdy medvídci mají dostatek času na spánek a potravu. V Lone Pine mají i svůj itinerář, který určuje jejich pořadí na mazlení. Možnost mazlení se s koaly je ale výborný způsob, jak nalákat širokou veřejnost a zároveň vzdělávat.

V císařových očích měl důstojnický sbor habsburské armády zůstat kastou stojící mimo zákony pro běžné občany, být tavícím kotlem národů se specifickým hodnotovým systémem a s neochvějnou věrností dynastii.

Panovníkova opora

Je paradoxem, že císař bojovým schopnostem své armády příliš nevěřil. Ve vlastní vojevůdcovské schopnosti ztratil víru po porážce u Solferina v roce 1859, důvěra v armádu jako celek u něj zřejmě nalezla svůj zlom po ponižující porážce u Hradce Králové o sedm let později. Rakouská armáda zaostávala za armádami hlavních velmocí počtem vycvičených branců, výzbrojí i kompetencí důstojníků. Ale určitě to nebyl špatně fungující válečný stroj, vždyť až do jara 1918 si ve světové válce dokázala udržet dobrou morálku a potřít své hlavní konkurenty – Srby, Rusy, Rumuny a po nich Italy, vždy ovšem za cenu stále větší závislosti na německém spojenci.

Habsburská armáda byla ovšem v první řadě nástrojem k potlačování vnitřních nepřátel dynastie. V době zásadních otřesů monarchie se císař třikrát rozhodl spolehnout výhradně na ni. A byl k tomu mnohými přímo vyzýván. Okřídleným se stalo rčení „Kdy vsedne císař na koně?“ V roce 1848 zachraňoval revolucemi zmítanou říši maršálek Radecký a spol., v době národnostních bouří v letech 1896–1897 se armáda opět ukázala jako pilíř státu. A v roce 1914 se císař také již nespolehl na politiky, ale výhradně na vojáky.

„22. ledna 1943 uplyne šest měsíců ode dne, kdy začaly deportace z Varšavy. Všichni pamatujeme na dny teroru, během nichž bylo 300 tisíc našich bratrů a sester krutě zavražděno v Treblince. (…) Musíme pochopit, že nacističtí vrazi nás nechávají žít pouze proto, aby nás využili k práci. (…) Jsme otroky, a až jim nebudeme užiteční, zabijí nás. (…) Židé, naše hodina se blíží. Musíte být připraveni vzdorovat, ne jít jako ovce na porážku.”

Bojovný andílek

Tato slova napsal vůdce Židovské bojové organizace Mordechaj Anielewicz (1919–1943) v otevřeném dopise lidem z varšavského ghetta. Mladík přezdívaný Aniołek (Andílek) se zapojil do odboje už v lednu 1940 ve Varšavě, vydával ilegální noviny a navazoval kontakty s odbojáři v jiných polských městech. V létě 1942 začali nacisté organizovat transporty obyvatel varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů. V reakci na to vznikla Židovská bojová organizace, jejímž velitelem se stal Anielewicz díky respektu, který si získal zajištěním zbraní a peněz a potrestáním zrádců.

Díky kontaktům se Zemskou armádou se podařilo do ghetta propašovat množství zbraní (většinou jen pistolí) a 18. ledna 1943, když nacisté obnovili deportace, vedl dvanáctičlennou skupinu, která zaútočila na německé vojáky. Většina členů skupiny padla, Anielewicz však dokázal uprchnout. Skutečné povstání v ghettu vypuklo 19. dubna 1943, kdy do něj napochodovalo 850 německých vojáků, kteří měli potlačit jakýkoli další pokus zabránit transportům.

Ještě předtím však na ně zahájily palbu stovky židovských odbojářů. Němci postupně přisunovali další a další posily, nasadili plamenomety, dělostřelectvo a letectvo, odpor obránců se jim nedařilo dlouho zlomit. Sedmého května oblehli velitelský bunkr, ve kterém se skrýval Anielewicz s přítelkyní a dalšími třemi stovkami lidí.

Pouze hrstce z nich se podařilo uprchnout kanalizací, Andílek však mezi nimi nebyl. Buď spáchal sebevraždu, nebo se otrávil plynem, který Němci do opevněného velitelství vháněli hadicemi. Polská exilová vláda udělila Anielewiczovi 25. července 1944 Kříž za chrabrost, v dubnu následujícího roku ho Polská lidová armáda ocenila Řádem grunwaldského kříže.

Že má Země jen jeden Měsíc, ví každé malé dítě. To ale není celá pravda. Sehranou dvojici Země s Měsícem doprovází ještě hejno malých těles ze skupiny blízkozemních objektů (NEO, anglicky Near-Earth Objects). Občas se dostanou tak blízko, že se z nich stávají dočasní společníci Země.

Když se takový blízkozemní objekt dostane až na oběžnou dráhu Země, stane se miniměsícem. Vědci na základě počítačových simulací odhadují, že Země má pravděpodobně prakticky neustále alespoň jeden miniměsíc o průměru větším než jeden metr.

Astronomové doposud pozorovali jediný takový miniměsíc. Byl to objekt 2006 RH120 o průměru asi tři metry, který se stal miniměsícem v dubnu 2006, udělal kolem Země čtyři oběhy a v září 2007 zase vyrazil do vesmíru.

TIP: NASA chystá obranu proti nebezpečným planetkám a meteoroidům

Kromě miniměsíců dělají společnost Zemi také kvazisatelity, jako je například objekt 2016 HO3. Na první pohled vypadají, že obíhají Zemi, ve skutčnosti ale jen krouží kolem Slunce po velmi podobné dráze jako Země.