Baron Ernst Stromer von Reichenbach pocházel ze starého německého šlechtického rodu, mnohem víc se však proslavil jako paleontolog, zkoumající především zkameněliny severoafrických dinosaurů. Do Egypta se dostal již roku 1901 a tamní paleontologické bohatství jej doslova uchvátilo. Spolu s německou expedicí se na místo vrátil v roce 1910 a brzy začal se svými legendárními výzkumy v oáze Baharíja, ležící asi 300 km od Káhiry.

Seriál Podivíni, šílenci a géniové paleontologie

• William Buckland: Pojídač pštrosů, štěňat a netopýrů (vyšlo 24. srpna)
• Ernst Stromer: Svéhlavý odpůrce nacistického režimu (vyšlo 27. srpna)
• Franz Nopcsa: Excentrický baron jako z románu (vychází 30. srpna)
• Robert Bakker: Kacíř paleontologie a otec dinosauří renesance (vychází 2. září)

Se svým pomocníkem Richardem Markgrafem záhy dosáhl pozoruhodných úspěchů, mezi něž se řadily i četné objevy fosilií savců. Jednoznačně nejvýznamnějším nálezem se však staly zkameněliny prvních v Egyptě nalezených dinosaurů: Stromer popsal celkem čtyři, přičemž ohromný Spinosaurus aegyptiacus zůstává dodnes největším známým dravým dinosaurem vůbec.

Těžká životní zkouška 

Stromer pracoval na afrických lokalitách společně s evropským i egyptským týmem čtyři roky a za tu dobu položil základy své budoucí slávy. Po návratu do Německa netrpělivě očekával zásilky fosilií, které v Egyptě pracně shromáždil. Vzhledem k průtahům, jež zavinila první světová válka, však cenné zkameněliny dorazily až roku 1922. Navíc byly značně poškozené, takže další měsíce a roky strávil vědec jejich tříděním a slepováním. 

Ve zmíněném období procházel i těžkou životní zkouškou, protože jako jeden z mála šlechticů odvážně vzdoroval nacistickému režimu. Odmítal zpřetrhat vazby s vědeckými kolegy židovského původu ani nehodlal vstoupit do národně socialistické strany. Také proto se jeho finanční situace značně zhoršovala. Navíc byli jeho tři synové posláni na frontu: Dva z nich nepřežili, třetí strávil mnoho let v sovětském vězení.

Celé dílo v troskách 

Velkou pohromu pro Stromera představovala také jiná ztráta – během druhé světové války bylo jeho celoživotní dílo v jediný den prakticky zničeno. Za vším stál opět fakt, že starý profesor upadl v nemilost u bezohledného režimu. Po zahájení pravidelného bombardování velkých německých měst požadoval opakovaně od příslušných úřadů ochranné opatření pro své fosilní sbírky: Chtěl je nechat převézt na bezpečnější místo, třeba do solných dolů či jeskyní. Žádal však marně.

Čtyřiadvacátého dubna 1944 uskutečnila britská RAF další z mnoha bombových náletů na Mnichov – a jeho cílem se bohužel stalo i tamní muzeum se Stromerovými kolekcemi. Během pouhých několika minut se tak výsledek jeho mnohaletých výzkumů proměnil v trosky. Zničeny byly bohužel také jediné tehdy známé pozůstatky obřího spinosaura. Zbyly prakticky jen nákresy, které německý paleontolog pořídil dřív. Stromer se až do své smrti v roce 1952 (dožil se úctyhodných 82 let) s válečnými ztrátami nesmířil.

Společnost Airbus se sídlem ve francouzském Toulouse je jedním ze dvojice největších výrobců civilních dopravních letadel na světě. Jak se ale zdá, budoucnost Airbusu patří dronům.

Airbus teď mnohé překvapil svým novým projektem Vahana. Tento projekt zahrnuje celé flotily autonomních dronů, které by měly létat nad klasickou městskou dopravou a nabízet zákazníků přepravu, která bude zároveň dechberoucím zážitkem.

Drony CityAirbus by měly fungovat podobně jako taxislužba Uber, jen ve vzduchu a bez lidských řidičů. Zákazník si pomocí aplikace sežene volný dron a dojde si k němu na nejbližší přistávací plochu.

TIP: Pohodová jízda pro jednoho: Čína představila jednomístný dron

Služba by měla být nejen rychlejší než klasické taxíky, ale také by neměla být dražší. Jestli to někomu přijde málo bláznivé, tak Airbus hodlá autonomní létající taxíky testovat už v roce 2017.

El Yunque je jediným tropickým pralesem, který patří do lesního systému Spojených států amerických. Zřejmě i proto se mu podařilo postoupit mezi finálové účastníky hlasování o sedm přírodních divů světa. V tomto pralese, kterému se dříve říkalo Karibský, průměrně spadne až šest metrů srážek ročně, což reprezentuje 380 milionů kubických metrů na ploše asi 110 km².

Toto neobyčejné místo se nachází uprostřed Karibského moře na ostrově Portoriko, jenž je přidruženým státem USA. Nejkrásnější deštný prales, jak je často charakterizován, je domovem pro více než 240 druhů původních stromů, z nichž 23 se vyskytuje pouze tady. Z rostlinného světa je dále významných 88 vzácných druhů stromů, 50 druhů orchidejí a 150 druhů kapradin. Až do listopadu 2006 zde žila i jediná populace kriticky ohroženého papouška amazoňana portorického (Amazona vittata) v počtu cca 30 kusů. Před třemi lety byly ovšem položeny základy pro druhou odloučenou populaci těchto vzácných opeřenců ve státním lese Rio Abajo na opačné straně Portorika.

TIP: Začarované ostrovy Galapág aneb Na lovu zdivočelých koz

Oblast dnešního pralesa El Yunque byla už na konci 19. století vyčleněna jako výjimečný přírodní prostor španělským králem Alfonsem XII. Ve skutečnosti prý hlavním královým cílem nebyla vizionářská ochrana, ale snaha položit další překážku, která by nepřátelům Španělska zabránila v kácení velmi odolného dřeva s oblibou používaného pro stavbu válečných lodí. Ať už ovšem byly úmysly Alfonse XII. jakékoli, faktem je, že El Yunque je nejstarších lesní přírodní rezervací západní polokoule a úžasné stromy zde rostou dodnes.

Husband Kimmel se narodil v roce 1882 do rodiny veterána konfederační armády. Rodinné vazby na vojenské prostředí později ještě více posílil, když si vzal sestru budoucího admirála Thomase Kinkaida. Ten se proslavil velením letadlovým lodím během války v Pacifiku. Naproti tomu Kimmel stál zprvu na můstku torpédoborců a bitevních lodí. Do povědomí nadřízených se zapsal také při zastávání různých postů na ministerstvu námořnictva.

Nadějný důstojník patřil k oblíbencům prezidenta Franklina Roosevelta, pod nímž sloužil, když budoucí prezident působil jako náměstek ministra námořnictva. Proto nebylo divu, že v únoru 1941 nahradil odvolaného velitele Tichomořské flotily admirála Jamese Richardsona právě Kimmel. Během svého havajského velení prokázal, že umí velmi tvrdě pracovat, přičemž to stejné vyžadoval od svých podřízených. Zároveň byl ale občas kritizován, protože se příliš soustředil na podrobnosti, aniž by věnoval náležitou pozornost celé koncepci obrany.

Husband Kimmel  (1882–1968) 

• 1904 absolvuje námořní akademii v Annapolisu
• 1915 stává se pobočníkem náměstka ministra námořnictva
• 1923 velí základně Cavite na Filipínách
• 1933 stává se velitelem bitevní lodě New York
• 1937 povýšen do hodnosti kontradmirála
• 1938 jmenován velitelem Průzkumného svazu křižníků a ponorek
• 1941 získává velení Tichomořského loďstva, poražen u Pearl Harboru, odvolán z funkce
• 1942 odchází do výslužby

Kimmel prý rád kontroloval provedení drobných úkolů a málo využíval možnosti delegovat tuto činnost na nižší důstojníky. Kvůli tomu ztrácel cenný čas a zabředával do detailů. Admirál prý nebyl příliš nadšen tím, že Tichomořské loďstvo nyní sídlí v Pearl Harboru místo tradičního umístění v San Diegu na západním pobřeží USA. Kimmel tušil, že flotila je zde na příliš exponovaném a zranitelném místě.

Obranné práce však komplikovala dvojkolejnost velení na Havaji, kde generálporučík Walter Short odpovídal za pozemní a protivzdušnou ochranu, zatímco do Kimmelovy kompetence náležela obrana samotného přístavu. Oba muži spolu vycházeli poměrně dobře, ale zdržením při předávání informací mezi námořnictvem a armádou se stejně nešlo vyhnout.

Obětovaný admirál

Americké zpravodajské služby měly informace, že se schyluje k válce, ale ne všechny se dostaly včas k odpovědným velitelům na Havaji. Kimmel se Shortem se nechali zaskočit a japonské bombardéry zastihly flotilu i letectvo nepřipravené. Nešťastný admirál sledoval nálet z okna svého velitelství a již během boje prý serval své nárameníky a odhodil je do rohu místnosti.

TIP: Americký den hanby: Jak probíhal japonský útok na Pearl Harbor

Asi již tušil, že jeho velení pomalu končí. Husband Kimmel se nemýlil – již deset dní po přepadení Pearl Harboru byl odvolán. Následné vyšetřování svalilo vinu za těžkou porážku právě na Kimmela a Shorta. Až později se zjistilo, že situace možná nebyla tak jednoznačná a oba důstojníky velitelství obětovalo (více na straně 32). Husband Kimmel přesto patří k nejvíce nedoceněným americkým admirálům. 

V dvojhvězdných systémech bílého trpaslíka a rudého obra jde o poměrně všední a vlastně i očekávanou událost. Gravitačně dominantní bílý trpaslík začne dříve nebo později „nasávat“ plazmu svého souputníka složenou převážně z vodíku a helia a vytvoří tak kolem sebe akreční disk. V akrečním disku ztrácejí částice plazmatu turbulencí, třením a vyzařováním postupně svoji energii a klesají po spirále na povrch trpaslíka, kde se po dlouhou dobu, někdy až desetitisíce let, hromadí. Spodní vrstvy vznikající atmosféry bílého trpaslíka se vlivem jeho gravitace stlačují a tlak a teplota s přibývajícím množstvím přeneseného plazmatu rostou, až dojde ke spuštění termonukleární reakce.

Popsaný scénář platil i v případě novy označované jako V1213 Cen, nebo též nebo Nova Centauri 2009. Polští astronomové, kteří tento dvojhvězdný systém v souhvězdí Kentaura pozorovali více než sedm let, měli neuvěřitelné štěstí. Jejich sedmileté čekání bylo odměněno a v roce 2009 se jim podařilo zachytit unikátní moment přerodu „spícího“ bílého trpaslíka v jasnou novu. Podobných událostí registrují vědci každoročně zhruba deset. Jen zcela výjimečně se ale podaří zmapovat hvězdný systém před finálním kataklyzmickým výbuchem, během něj i po něm.

Osvědčenému typu konstrukce a materiálu, tedy kamennému klenbovému mostu, zůstal v době, kdy se prosazovalo železo, věrný rakouský inženýr Alois Negrelli. Právě on je autorem mostu na dobovém vyobrazení.

Zkušený stavitel

Před polovinou 19. století projektoval Negrelli spolu s Janem Pernerem první železniční most přes Vltavu spojující Masarykovo nádraží přes ostrov Štvanici s Bubny (nyní část Holešovic), a to jako součást Severní státní dráhy Olomouc-Praha-Drážďany. Přes obě ramena Vltavy se sice táhne jen v délce 200 metrů, ale jeho celková délka je 1 110 metrů a tvoří jej 8 segmentových oblouků nad řekou a 77 kruhových oblouků nad Štvanicí a územím Karlína. Do roku 1910 to byl nejdelší most Evropy a dosud je to nejdelší železniční most ve střední Evropě. Pro svou monumentalitu si ve své době právem vysloužil přízvisko „římské dílo 19. století“.

Není bez zajímavosti, že Alois Negrelli projektoval v téže době také stavbu Suezského průplavu. Na viaduktu údajně pracovalo až 3 000 dělníků různých národností a poprvé zde ve větší míře byly použity parní zvedací stroje. Jako stavební materiál posloužila žula, která se těžila ve schwarzenberském lomu dnes zatopeném Orlickou přehradou a po Vltavě se přivážela na místo. Dodavatelem byly firmy bratří Kleinů a Vojtěcha Lanny. Negrelliho viadukt je druhý nejstarší dosud stojící most přes Vltavu v Praze.

Když se Alžběta Kristýna 28. srpna 1691 narodila, měly s ní dějiny velké plány. Vše začalo, jak už bylo v urozených kruzích zvykem, výhodným sňatkem. Manželem krásné princezny se nestal nikdo menší než pretendent španělského trůnu, arcivévoda Karel Habsburský.

Zvrat událostí ale poslal mladý pár na vídeňský trůn. A tak se začal psát příběh šťastného manželství, kterému stále chyběl následník trůnu. Když přišel vytoužený syn na svět, za pár měsíců zemřel. A tak spočinul osud podunajské monarchie na nejstarší dceři, která se stala jednou z nejvýraznějších postav habsburského domu. Tou dcerou byla Marie Terezie.

V Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou leží ostrov, nad nímž se tyčí děsivě vypadající vrchol. A právě ten o sobě dal 27. srpna 1883 vědět. Sopka Krakatoa se probudila už v červenci, avšak finální erupce začala o měsíc později. Výbuchy, které započaly časně ráno, vyvolaly třicetimetrové tsunami a sopečný prach se dostal až do vzdálenosti 60 km. Výbuch za sebou nechal zkázu několika desítek měst a tisíce mrtvých. Odraz našel také v českém prostředí. Spisovatele Karla Čapka inspiroval k napsání románu Krakatit.

Pozdně noční obloha nabídne v noci ze soboty na neděli unikátní podívanou, jaká bude k vidění až v roce 2065. Venuše a Jupiter se k sobě přiblíží na vzdálenost pouhé osminy Měsíce. Z některých míst tak dojde ke zdánlivému „doteku“ obou planet. K největšímu sblížení by mělo dojít mezi sobotní půlnocí a nedělní jednou hodinou ranní středoevropského času. V tento čas bude Venuši a Jupiter dělit jen zhruba 6 obloukových minut. Naneštěstí pro pozorovatele v Evropě budou už obě planety dávno neviditelné za horizontem.

I tak si lze sblížení obou planet vychutnat. Nejlepší pohled na toto setkání bude krátce před soumrakem okolo 19:30 hodin našeho času, kdy bude obě planety dělit zhruba 12 obloukových minut. 

Obě tělesa se budou nacházet asi 22° na východ od Slunce, přibližně 7° nad horizontem. Nehrozí tedy přímé nebezpečí, i tak si ale dávejte pozor, abyste dalekohled omylem nenamířili blíže ke slunečnímu disku. Hrozí jak poškození techniky, tak pochopitelně možné poškození zraku. Nejlépe tak uděláte, pokud si tento výjimečný úkaz vychutnáte v prostředí hvězdárny.

Když se někdo pohodlně opaluje na pláži, jeho tělo zaplavuje zhruba triliarda (miliarda bilionů), tedy deset na 27 fotonů za sekundu. Naprostá většina z nich pochází z našeho Slunce, ať už přímo anebo nepřímo – po odrazu od něčeho, co jim stálo v cestě.

Velice malá část z těchto fotonů ale přiletí z hlubokého vesmíru. Mohou být staré miliardy let a překonaly obrovské vzdálenosti, které se vymykají našemu chápání, aby nakonec zasáhly lidskou kůži a nepatrně ji ztmavily.

Záření z hlubokého vesmíru

Tvrdí to ve své nové studii astrofyzici, podle nichž naše tělo, kdykoliv jsme venku, dnem i nocí, bombarduje za každou sekundu asi 10 miliard fotonů, které nepocházejí z Mléčné dráhy. Tyto fotony tvoří takzvané záření mimogalaktického pozadí. Asi polovina z nich pochází ze záře cizích galaxií a druhá polovina vzniká aktivitou kolem černých děr.

TIP: Erupce na Slunci: Najdeme ochranu před nebezpečným slunečním zářením?

Vlnové délky fotonů z hlubokého vesmíru se pohybují od neškodných milimetrových až po potenciálně škodlivé mikronové. Žádné reálné nebezpečí z těchto mimogalaktických fotonů ale nehrozí. Představují tak nesmírně nepatrnou část opalujících fotonů. Člověk by se musel opalovat biliony let, než by mu tyto fotony dlouhodobě poškodily zdraví. Riziko slunečních fotonů při opalování je bohužel mnohem reálnější.

Infografika: Opalování očima astrofyziků

Nepatrná část našeho opálení nepochází z Mléčné dráhy (hodnoty jsou uvedeny v takzvané krátké škále, typické pro anglofonní státy) (foto: ICRAR, Dan Hutton, CC BY-SA 4.0)