29. srpna 1975 se v souhvězdí Labutě rozzářila jasná nova, známá jako Nova Cygni 1975, a křížový obrazec Labutě na nočním nebi tak na několik týdnů doplnila další výrazná hvězda. Poté nova opět zeslábla pod hranici viditelnosti pouhýma očima.

Pixee Fox a Justin Jedlica, známí jako Barbie a Ken, utratili dohromady 500 000 dolarů (téměř 12 milionů dolarů) za své plastické operace. Justin podstoupil 340 nejrůznějších procedur, Pixee 17 plastických operací. Jejich honba za "dokonalostí" má ale svoji cenu. Oba nyní přiznali, že jim jejich závislost ničí vztahy. Zatímco Justin se po třech letech rozvedl se svým manželem, bývalá elektrikářka Pixee prý zase naopak nemá na žádný vztah čas.

Přestože sonda Juno tráví na orbitě Jupitera už bez mála dva měsíce, ostrá část její vědecké mise započala teprve včera. Krátce po poledni našeho času totiž sonda dokončila svůj první, z celkem 36 plánovaných okruhů okolo největší planety naší Soustavy. Poprvé tak mohla spustit některé své vědecké přístroje a přejít tak do ostré fáze své mise.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Juno se k horním vrstvám Jupiteru přiblížila na vzdálenost pouhých 4 200 kilometrů. Doposud žádná jiná lidmi vyrobená sonda se k tomuto plynnému obrovi nedostala tak blízko. První data se dají očekávat v řádu dnů, či spíše týdnů. Jejich následná analýza ale potrvá mnohem déle.

Další obrat čeká sondu na konci října, poté by se měla oběžná dráha sondy zkrátit z nynějších 53 dnů na 14. Tedy za předpokladu, že vyjde plánovaný korekční manévr.

Do Vídně dorazil francouzský vyjednavač Blondel a byl přijat neobyčejně laskavě. V polovině října roku 1750 nastoupil svou misi vyslanec markýz de Hautefort, zatímco rakouským vyslancem ve Francii byl z císařovnina rozhodnutí jmenován Kounic.

TIP: Přečtěte si, jak vznikla myšlenka na změnu aliancí

Kounicova pařížská mise

Dne 27. září 1750 opustil Vídeň a začátkem listopadu byl přijat králem Ludvíkem XV. na zámku Fontainebleau, kde právě francouzský panovník pobýval i se svým dvorem. Kounic nezahálel. Od prvního okamžiku navazoval kontakty s vlivnými osobnostmi dvora, aby je získal pro budoucí alianci. V mnoha případech bylo třeba překonávat tradiční averzi k Habsburkům, ale u jiných nacházel pochopení. Samotného Ludvíka musel přemlouvat dlouho. Král sice Prusko zvlášť nemiloval a Fridricha II. považoval za nezodpovědného dobrodruha. Věděl také, že Rakušané připravují novou válku o Slezsko. Obával se války, nikoli z humánních pohnutek, ale protože byl nerozhodný a nepřál si velké změny. Lépe mu bylo v roli lva salonů a milovníka žen, ze které si nepřál být rušen. Ale byla to právě jeho milenka markýza de Pompadour, nejen krásná, ale také bystrá, inteligentnější než Ludvík, kdo spolu s protiruskou stranou u dvora hraběte Kounice podpořil. A tak Ludvík XV., tlačen ze všech stran a s vyhlídkou, že by mohl za odměnu nového spojenectví získat rakouské Nizozemí (přibližně území dnešní Belgie), pomalu ustoupil.

Smlouva tří spodniček

Pruského krále zpráva o tomto novém diplomatickém svazku silně zaskočila. Za vznik aliance vinil „ty tři děvky“, Marii Terezii a ruskou carevnu Alžbětu Petrovnu, ale i milenku krále Ludvíka, madame de Pompadour. Alianci označil za smlouvu tří spodniček. Musel se s tím však vyrovnat a brzy našel nového spojence v Anglii. Nová válka už teď byla neodvratná. Pruský král stál tváří v tvář spojenectví tří silných států a právem se cítil obklíčen. A tak v srpnu 1756 vtrhl Fridrich se svou dobře připravenou armádou do neutrálního Saska a rozpoutal tak sedmiletou válku (1756–1763). Z té se brzy stala první válka světová, protože se v ní nebojovalo jen v Evropě, ale na všech do té doby známých kontinentech, v severní Americe, v Indii, na Filipinách a v západní Africe. Rakousko-francouzská obranná aliance se v tom okamžiku proměnila ve válečnou.

Japonská pyramida

Název: Monument Jonaguni
Lokace: Rjúkjú, Japonsko

Podmořská kamenná formace Jonaguni se nachází v jižní části japonského souostroví Rjúkjú. Vědci a archeologové se stále přou, zda se jedná o zaplavené dílo neznámé civilizace, nebo o přírodní úkaz, do jehož podoby zřejmě zasáhl člověk. Japonské ministerstvo kultury ani samotná vláda nepřisuzují obdélníkovému monumentu o rozměrech 150 × 40 m a výšce 27 m velkou hodnotu. Senzacechtiví badatelé či novináři jej naopak nazývají zatopenou pyramidou, a dokonce i dílem mimozemšťanů.

Požírač slunce

Název: Hadí kopce
Lokace: Ohio, USA 

Jedno z největších zpodobnění hada na světě byste našli v americkém státě Ohio. Tělo plaza měří 411 m, vlní se celkem v sedmi zákrutech a ocas je stočený. V otevřené tlamě se pak nachází dutý ovál o průměru 37 m, který podle některých symbolizuje vejce, zatímco jiní v něm vidí slunce. O stáří a původu podobizny se stále vedou debaty: Podle nejnovější, avšak dosud nepodložené teorie ji zhruba v roce 300 vytvořila indiánská kultura Adenů.

Beduínské tajemství

Název: Výtvory starých
Lokace: Saúdská Arábie, Jordánsko, Sýrie

Podivných terénních útvarů na území Sýrie, Jordánska a Saúdské Arábie si poprvé všiml letec Percy Maitland roku 1927. Beduíni o nich mluví jako o „výtvorech starých“, konkrétnější informace o jejich původcích však nemáme. Stáří obrazců vědci odhadují na tři až pět tisíc let. Podle některých sloužily k orientaci v poušti, jiní jim přikládají astrologický význam. Zaznívají i názory, že jejich tvar a rozmístění usnadňovaly lov divoké zvěře. 

Poklad na dně jezera

Název: Izraelský monument
Lokace: Izrael

Tým univerzitních vědců z izraelského Tel Avivu objevil v roce 2003 při sonarovém průzkumu dna Galilejského jezera útvar, který potápěči posléze popsali jako víc než 10 metrů vysokou a 70 mmetrů širokou „horu kamení“. Podivnou strukturu tvoří neupravené čedičové balvany, přičemž údajně váží přes 60 000 tun. Zatím stále nevíme, zda se jedná o hříčku přírody, nebo o lidský výtvor. Podle některých je však formace stará čtyři tisíce let a stvořili ji obyvatelé zaniklého města Khirbet Kerak.

Potěšení pro bohy

Název: Obrazce Nazca
Lokace: Peru

Při běžné procházce si starobylých „dekorací“ na jihoamerické planině Nazca nevšimnete. Z letadla lze ovšem zahlédnout stovky rytin různých velikostí a tvarů, které vznikly odstraněním vrstvy tmavé horniny na povrchu. Dodnes není jisté, proč indiánská kultura Nazca mezi léty 500 př. n. l. a 500 n. l. obrazce vytvořila. Existuje například teorie, že vznikaly jako potěšení pro bohy shlížející shora. Mnozí také rytiny chápou jako určitý astrologický kalendář.

Nejstarší observatoř

Název: Gosecké kruhy
Lokace: Německo, Sasko-Anhaltsko

Gosecké kruhy byly na východě Německa objeveny v roce 2003, údajně však vznikly již v roce 4 900 př. n. l., a mnozí je tak považují za jednu z nejstarších observatoří na světě. Jde o trojici soustředných kružnic – dvě tvoří dřevěné kůly, třetí má podobu příkopu –, přičemž v jejich středu kdysi zřejmě stál kmen, který pomáhal s orientací na hvězdné obloze. Podle vědce Wolfharda Schlossera však stavba sloužila výhradně pro zemědělské účely. Její konkrétní význam tedy neznáme. 

První chrám světa

Název: Göbekli Tepe
Lokace: Turecko

Součástí tureckého naleziště Göbekli Tepe je zřejmě nejstarší chrám na světě. Tvoří jej soustava kruhů měřících v průměru až 30 metrů, z nichž vyrůstají vápencové pilíře o hmotnosti až 20 tun. Svatyně vznikla údajně v rozmezí let 10000 a 9000 př. n. l., což vyvolává řadu otázek. Dodnes například nevíme, jak mohla tehdejší společnost – která nejspíš stále ještě žila převážně v jeskyních a nepoužívala ani kovové nástroje – usadit a následně precizně opracovat tak masivní kusy horniny.

Vyvrácené město

Název: Formace u ostrova Zakynthos
Lokace: Řecko

Prstencovité a sloupcovité formace nedaleko ostrova Zakynthos považovali vědci dlouhá léta za zatopené pozůstatky dávného přístavu. Začátkem letošního června však řečtí archeologové zveřejnili výsledky podrobného ohledání útvarů, kterými stávající teorii vyvrátili: Tajemné struktury vznikly přirozenou fosilizací průduchů, jimiž před pěti miliony let unikal z mořského dna metan. Svou jedinečnost si však „naleziště“ zachovává. Podobné formace totiž obvykle nacházíme v hloubce stovek metrů, zatímco nedaleko řeckého ostrova je moře relativně mělké a hladina sahá do výše pouhých šesti metrů.

Odpověď na otázku dlouhověkosti hledají vědci v přírodě, konkrétně u živočichů, kteří žijí mnohem déle než člověk. Patří k nim například velryba grónská, jež bez problémů pokoří hranici dvou staletí. Bezkonkurenčním rekordmanem zvířecí říše je však mlž arktika islandská: V roce 2006 vylovili britští výzkumníci z moře u Islandu exemplář starý 507 let. Měkkýš tedy žil už v době, kdy v Čechách vládl Vladislav Jagellonský a v Itálii maloval obrazy Leonardo da Vinci.

Živočicha, který dokáže zastavit čas, ovšem najdeme i v našich rybnících a řekách: Láčkovec nezmar obecný ani po deseti letech chovu v laboratoři nechřadne a nepolevuje v příjmu potravy či v rozmnožování. Kalkulace naznačují, že kdybychom jej poctivě sledovali 1 400 let, z původní populace by přežívalo asi 5 % dospělců. Zbytek by však nepodlehl stáří, jak by se dalo očekávat, ale uhynul by v důsledku nehod, chorob a dalších vnějších příčin. 

Gen dlouhověkosti

Nesmrtelnosti dosahují nezmaři zřejmě díky zvláštní variantě genu FoxO, který zvyšuje odolnost vůči negativním účinkům volných kyslíkatých radikálů: Ty vznikají v každé buňce během základních životních procesů a jejich reakce s nejrůznějšími vnějšími molekulami pak poškozují komponenty organismů, včetně jejich dědičné informace.

Vědci už prokoukli i další přírodní metody na prodloužení života: Velryby například vděčí za „metuzalémský věk“ unikátní pojistce proti rakovině – jejich buňky jsou díky variantám některých genů obzvlášť výkonné při opravování poškozené DNA. Jiný způsob ochrany proti nádorům se vyvinul u slonů, za jejichž dlouhověkost zodpovídá kromě jiného i 38 kopií genu p53, který pomáhá zastavovat zhoubné bujení.

Omládnout smrtí

Protože nám podobné vymoženosti nebyly dopřány, musíme si podle mnohých odborníků svou cestu k dlouhověkosti vydláždit genetickým inženýrstvím. Na slovutné Mayo Clinic v americkém Rochesteru například tým pod vedením Darrena Bakera a Jana van Deursena „vyčistil“ myší organismus od buněk vykazujících výrazné známky stárnutí, a tím zvířatům o čtvrtinu prodloužil život. 

Omlazení docílili vědci úpravou dědičné informace myší: Injekčně podaným lékem ji naprogramovali tak, aby přiměla zestárlé buňky páchat „přirozenou sebevraždu“, a tudíž je odstraňovala z organismu. Některé tkáně se tímto způsobem zbavily až tří čtvrtin starých buněk a očištěné následně fungovaly mnohem lépe než přirozeně stará konkurence. 

Slepá ulička?

Omlazené myšky byly také zdravější: Ve srovnání s jejich vrstevnicemi jim lépe fungovaly ledviny a srdce snáz vzdorovalo stresu. I rakovina, která je u stárnoucích hlodavců poměrně běžná, se dostavila až s výrazným zpožděním.

Smrt nepotřebných buněk však nevyřešila všechny problémy pokročilého věku: Laboratorní myši omládly jen zčásti a například paměť se jim s rostoucím věkem horšila přirozeným tempem. I „vylepšeným“ hlodavcům slábly svaly a klesala u nich schopnost koordinace pohybů. Recept na nesmrtelnost se tedy opět objevit nepodařilo.  

Lék na stáří

Podobných mechanismů zpomalujících stárnutí již vědci nalezli několik: Někdy prodlužuje věk například uměle vyvolaná blokáda určitého genu. Často má pozitivní dopad také drastické omezení příjmu energie z potravy. Většina postupů, které se osvědčily u zvířat, je však pro člověka nepoužitelná nebo nejsou dostatečně účinné. Nicméně vymýcení zestárlých buněk z lidského organismu představuje podle výzkumníků schůdnou cestu k prodloužení života. 

Člověk by navíc nemusel podstupovat zásahy do dědičné informace, jaké prováděli Baker a van Deursen u myší. Společnost Unity Biotechnology spoluzaložená odborníky z Mayo Clinic už ohlásila objev látky, která v organismu savců cíleně hubí jen zestárlé buňky, a podobně nadějné zprávy přicházejí i od dalších vědeckých týmů. 

Stěna života

Pátrání po receptu na nesmrtelnost nicméně komplikuje otázka, zda extrémně staré organismy nakonec nenarazí na jakousi „stěnu smrti“, tedy hranici, kdy umírají, protože jsou jejich těla beznadějně vyčerpaná a poškozená. Člověk nežije dost dlouho, aby mohl existenci zmíněné hranice zkoumat sám na sobě. Ke slovu proto musejí přijít živočichové s jepičím životem. 

Tým amerického entomologa Jamese Careyho z University of California sledoval tempo umírání v populaci více než milionu stejně starých mušek vrtule velkohlavé. A došel k závěru, že s rostoucím věkem procento umírajících jedinců nestoupá, nýbrž naopak klesá. Ze sto dní starých vrtulí uhyne po deseti dnech 10 % mušek. Za dalších deset dní už ale podíl uhynulých jedinců dosahuje pouze 9 %. 

V případě vrtulí tedy stěna smrti zřejmě není stanovena – stále však nevíme, zda do ní nemohou narazit lidé. Pokud by se nás ovšem pomyslná pevná hranice života netýkala, neexistoval by důvod, proč bychom se nemohli dožívat podstatně vyššího věku, než činí současný rekord Jeanne Louise Calmentové (1875–1997), která zemřela ve věku 122 let, 5 měsíců a 14 dní. .  

Chorobám navzdory

Nesmíme ovšem zapomínat, že i když je stáří neúprosné, není mu člověk vždy vydán na milost a nemilost – velmi záleží také na tom, jak se kdo umí s nástrahami vysokého věku poprat. Duševně aktivní a vytrvalí jedinci jsou například odolnější k nástupu projevů neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. 

Nedávná studie italských a australských vědců pod vedením Davida Lazzeriho odhalila, že slavný renesanční umělec Michelangelo Buonarroti trpěl od 60 let bolestivým onemocněním kloubů, tzv. osteoartritidou. Z dochované korespondence víme, že mu nemocné prsty v pozdějším věku nedovolovaly psát. Dopisy proto diktoval a pak je s velkými obtížemi podepisoval. Sochy z tvrdého mramoru však tesal prakticky až do smrti: Dobová svědectví dokládají, že naposledy pracoval s dlátem a kladivem, když mu zbývalo pouhých šest dní života – nakonec zemřel v 89 letech. 

Lékaři dlouho nechápali, jak mohl Michelangelo s těžce postiženýma rukama vykonávat tak náročnou práci. Lazzeri je však přesvědčen, že recept na odolnost vůči následkům osteoartritidy se skrývá v umělcově nezlomné vůli a tvrdé práci: Michelangelo svým rukám zkrátka nedovolil, aby zchromly – právě tím, že je denně nutil k činnosti a nijak je nešetřil.

V jihovýchodní Albánii, jižně od albánského poloostrova Karaburun, se nachází průsmyk Llogarë. Dostat se sem můžete po silnici ze 40 km vzdáleného přístavního města Vlorë směrem do etnicky řecké osady Himarë, kde dnes napříč průsmykem vede na Albánii celkem obstojná komunikace. Během relativně krátké doby se tak můžete dostat od hladiny Jaderského moře do tisícimetrových výšek. Z nich při pohledu do dálky spatříte nejen poloostrov Karaburun, ale i vedlejší ostrůvek Sazani. Pokud zaměříte pohled na bližší objekty a budete mít trpělivost, skoro určitě uvidíte pozoruhodné zástupce zdejší bohaté fauny.

Historické rozhraní dvou moří

Z biologického, turistického i rekreačního hlediska Llogarë rozhodně patří mezi to nejlepší, co v Albánii můžete vidět. Když člověk cestuje směrem od Vlorë, obdivuje na levé straně cesty holé, vápencové vrcholy pohoří Cikës, které jsou podél úpatí svahů porostlé borovicemi s větrem typicky deformovanými korunami. Takzvané „Flag Pine“ mají svou vědeckou i turistickou hodnotu. Zdejší přírodní podmínky jsou opravdu tvrdé a náročné a tomu odpovídá složení a růst místní vegetace.
Když budete sledovat pravou stranu průsmyku, spatříte hlavně z vyšších poloh hor útesy spadající téměř kolmo do moře. Zajímavé je i postavení celého regionu, který je vlastně na hranici mezi mořem Jaderským a Jónským, respektive tato dvě moře geograficky odděluje. Zároveň má významné historické dědictví, jenž má základy už v událostech z dob Césarových.

Plachý růžek s jedem

Celá oblast, která je tvořena dvěma hřebeny hor, je podle albánských kritérií vyhlášena za národní park 2. kategorie a je bohatá na výskyt rozličných druhů flóry i fauny. Bývají zde k vidění větší šelmy, jako je vlk, rys, či medvěd, mnoho druhů ptactva, ale zejména mnou preferovaní plazi. Z nejběžněji se vyskytujících můžete vidět například v Albánii relativně hojné a překrásné zmije růžkaté (Vipera ammodytes), jejichž charakteristickým znakem je šupinatý růžek nad čenichem. Když budete mít štěstí (tedy pokud jsou plazi vaším koníčkem), můžete je pozorovat zejména na kamenných polích v okolí cesty, která se klikatí průsmykem.

Většinou lze zmije nalézt ukryté pod kameny, kusy stržených kůr apod. Nejčastěji je však můžete spatřit, jak se volně vyhřívají na sutích, padlých kmenech stromů atd. Tento plaz se v Albánii vyskytuje v podobě dvou poddruhů – Vipera ammodytes ammodytes na severu a Vipera ammodytes meridionalis ve střední a jižní Albánii, tedy i v oblasti národního parku Llogarë. Albánci říkají zmiji růžkaté „Nepërka“ a kvůli jejímu jedu z ní mají velký respekt. Zmije se ovšem stejně tak bojí lidí a jako všichni hadi jsou velice plaché. Při náhodném střetnutí s člověkem proto usilují o to, aby se jako první odklidily do bezpečí.

Ráj plazů a jejich obdivovatelů

Když se vydáte dál do hor, skoro určitě zahlédnete v podrostu rychle mizející slabě jedovaté hady se zadními jedovými zuby (opistoglyfní typ), tzv. šírohlavce Malpolon insignitus. Tento druh jsem zde ale bohužel zaznamenal hlavně v podobně několika kusů přejetých na cestě. Šírohlavci jsou charakterističtí zejména nápadně velkýma očima s kulatou zornicí, jenž slouží pro dobrou orientaci v terénu a při lovu přirozené potravy, kterou jsou různé druhy ještěrek.

Půvabné jsou téměř jako tužka štíhlé užovky druhu Platyceps najadum. Zajímavé jsou svým vybarvením, jež je do jedné třetiny boků těla tvořeno velkými oválnými skvrnami, které následně přecházejí do uniformě světle hnědé. Procházku terénem „ruší“ neustále šustící a neposedně se vyhřívající ještěrky Podarcis muralis vázané, jak odborné druhové jméno říká, na kamenité biotopy a Lacerta viridis, jež se vzácněji vyskytují zejména v nižších partiích na krajích lesa.

TIP: Na lovu v ruské tajze aneb Když máš peníze, střílej, po čem chceš

Slunce mají rádi i u samců na břišní straně těla pestře vybarvení ještěrkovci Algyroides nigropunctatus a velké zelené ještěrky Lacerta trilienata. Při detailnějším průzkumu možná objevíte i želvy Testudo hermanni, které vystupují do nadmořských výšek kolem 1 000 metrů nad mořem. Z obojživelníků jsou zde k vidění třeba mloci Salamandra salamandra, či kuňky Bombina variegata. Právě ty měly v době mé návštěvy Albánie dobu rozmnožování, a proto nebylo těžké nalézt i více jedinců v jedné louži.

Zda zůstanou plazi a obojživelníci před vašimi zraky skryti, záleží jen na bystrosti očí a trpělivosti. Nicméně celá Albánie je na plazy opravdu bohatá a tak je pro zájemce o tuto úchvatnou skupinu obratlovců opravdovým rájem.

Nepřístupnost jako „opatření“

Ať už se na nejvyšší bod průsmyku dostanete pěšky nebo autem, jistě vás hned zaujme pohled na nepřehlédnutelný nejvyšší bod celého průsmyku Mali i Athanasit (2 018 m), z jehož hřebene lze vidět i další pohoří této ze 70 % hornaté země.
V nejvyšší části průsmyku se cesta láme zpět, teď již k Jónskému pobřeží. Nejvyšší autem dostupný bod je i křižovatkou, ze které se rozbíhají dvě trasy pro trekking. Jedna směrem k menšímu hřebenu, jehož dominantou jsou vysílače. Tato strana je z hlediska pěší turistiky nenáročná. Druhá pěšina ovšem míří přímo k nejvyššímu hřebenu a zejména díky strmému terénu, velkému převýšení a velmi neurčitému značení trasy, je dost problematická.
V Albánii je jen velmi málo národních parků skutečně chráněno. Z jistého hlediska to ani není potřeba, protože hlavními ochránci jsou nepřístupnost doplněná mezerami v infrastruktuře. Zvířata mají tím pádem klid a je fakt, že na rozdíl od strážců a turistů opravdu žádné značené trasy nepotřebují.

Rady do batohu

Jak se tam dostat

Do NP Llogarë se ze severu dostanete nejlépe cestou z pobřežního města Vlorë. Z jihu vede silnice od města Sarandë přes Himarë. Využít je možné autobusovou dopravu, která je poněkud zdlouhavější, protože autobusy se úzkými horskými cestami plazí pomalu. K průsmyku samotnému sice veřejná doprava nejezdí, ale po domluvě vás může vysadit autobus směřující právě z Vlorë, nebo naopak ze Sarandë. Stejně tak vás i vyzvednou. Je možné využít i stopování, přičemž v Albánii je zvykem za stopování platit. Proto je velmi vhodné řidiči něco dát. Člověk by tady ovšem nikdy neměl spoléhat na stopování po poledni. Albánci neradi cestují navečer a v noci, což pramení z dřívějších zkušeností, kdy ozbrojení lupiči a přepady aut a autobusů byly vážným problémem.

Měna

Albánský lek. Aktuální kurz je cca 1 Kč = 5 lek. Zmatky ale může zejména v odlehlých oblastech způsobovat revalvace měny, která proběhla před více než dvaceti lety. Lidé tak dodnes požívají starší systém, ve kterém se přidává jedna nula navíc. Albánci jsou ale většinově poctiví, a tak vám vrátí správně, i když jim budete vnucovat o něco víc.

Ceny

Rozpočet pro cestování po Albánii závisí na tom, kde se chcete pohybovat a jak dlouho. Při běžném cestování se ale vejdete pod hranici 50 dolarů za den, a to se vším všudy. Ceny se zvedají v Tiraně a během letní sezóny v pobřežních letoviscích. I když se to nezdá, z celkového hlediska je Albánie spíše dražší zemí. V turistické vesničce NP Llogarë je možné ubytovat se za 8–15 dolarů na den.

Jak tam cestovat

V okolí parku se všude dostanete pohodlně pěšky, případně můžete do sedla chytit stopa a vyrazit dál do okolních kopců. Pozor ale na pohyb v terénu. Trasy nejsou značeny, a tak je relativně velká možnost zabloudění! Je proto dobré vždy někoho informovat, kterým směrem a na jak dlouho vyrazíte.

Doporučená doba návštěvy

Délka pobytu strávená v NP Llogarë je individuální záležitostí každého návštěvníka. Strávit se zde dá jistě dost dlouho, ale pro základní průzkum a seznámení se s okolím postačují 2–3 dny. Nejlepšími měsíci pro návštěvu jsou duben, květen, červen a přelom září a října.

Fundamentální otázky týkající se zajištění komunikace museli během druhé světové války pochopitelně řešit také členové většiny odbojových uskupení nacházejících se na okupovaných územích. Stěžejní úlohu přitom sehrál styk se zahraničím, kam se uchýlily exilové vlády a další důležité orgány z obsazených zemí.

Pochopitelně za situace, která nastala po vypuknutí války, nebylo možné použít dříve dostupné prostředky komunikace. Přímé spojení z kontinentální Evropy do Velké Británie či do Sovětského svazu přestalo existovat. Navíc poštovní, telegrafický i telefonní styk podléhal velmi přísné kontrole okupačních úřadů. Hnutí odporu muselo tedy přejít na metody spojení používané jinak především tajnými službami. Ostatně logicky právě zpravodajské organizace zodpovídaly za komunikaci s evropskými odbojáři jak na sovětské, tak i na britské straně.

Tělní tekutiny v roli inkoustu

Ze stávajících metod přenosu zpráv mohli členové hnutí odporu využít prakticky jen poštovní styk. Samozřejmě ovšem v podobě velmi odlišné od běžného mírového života. Ke slovu přišla steganografie, tedy ukrytí zprávy takovým způsobem, aby ji neznalá osoba vůbec nezpozorovala. Používal se především neviditelný inkoust, kterým se většinou psalo na papír, ale francouzský odboj používal coby nosiče zpráv také zad svých členů.

Pro neviditelné psaní sloužila celá řada tekutin. Vzhledem k tomu, že šlo o metodu známou od starověku, lidstvo při jejím použití značně technologicky pokročilo. A tak například německá rozvědka měla v době druhé světové války uvedené přípravky odstupňovány podle kvality do pěti kategorií a přidělovala je podle významu agentů. Nicméně příslušníci odboje většinou nedisponovali těmito sofistikovanými technologiemi.

Tak si při přenosu tajných informací pomáhali ledasčím. Povětšinou se jednalo o tekutiny získané z běžně dostupných potravin. Někdy přišly dokonce na řadu i vlastní sliny či moč. Mimochodem, ještě pikantnější substanci, jinak sloužící k rozmnožování, použil jistý britský agent nasazený na nepřátelském území. Později to odůvodnil tím, že „nešla odhalit roztokem jodu“ a především „byla snadno dostupná“. Problém přenosu takto zamaskovaných zpráv tkvěl v tom, že metody vedoucí k opětovnému zviditelnění skrytého textu ovládal nejen příjemce, ale byly s nimi obeznámeny i kontrarozvědky operující na okupovaných územích. A tak při případné podrobnější kontrole hrozilo odhalení tajného obsahu.

Pokračování: Bez spojení není velení (2): Kurýři a rádiové vysílání ve službách odboje (vychází 1. září)

Komplikované bylo i samotné doručení takovéto pošty. Přímá cesta pochopitelně neexistovala, a tak zásilka musela putovat oklikou přes třetí, často neutrální stát. Samozřejmě adresátem nemohlo být přímo sovětské nebo britské velvyslanectví v této zemi, ale nějaká takříkajíc tuctová adresa. Na té poštu vybíral, nebo ji z ní odesílal příslušník zpravodajské služby.

28. srpna 1789 britský astronom William Herschel (mimo jiné oficiální objevitel Uranu) poprvé zpozoroval ve svém teleskopu Saturnův měsíček Enceladus.

TIP: Podpovrchový oceán na Enceladu je jen pár kilometrů pod ledem

Úchvatné ledové těleso, pojmenované po jednom z bájných Titánů, má poblíž jižního pólu velké trhliny, zvané Tygří drápy. Z podpovrchového oceánu jimi tryská do prostoru vodní gejzír – jak potvrdila sonda Cassini.

Singapur vstoupil do historie jako první město, v němž jezdí autonomní taxíky. Zákazníci této asijské metropole si teď mohou chytrým telefonem přivolat taxislužbu bez řidiče společnosti nuTonomy.

Není tajemstvím, že na provozování robotické taxislužby bez řidičů si dělá zálusk kde kdo. Pracuje na tom i společnost Uber, která hodlá co nejdříve spustit provoz autonomních taxi v americkém Pittsburghu. Společnost nuTonomy jim teď ale všem vypálila rybník.

V Singapuru zahajuje provoz šest autonomních vozidel na elektrický pohon od Renaultu a Mitsubishi, které zatím vozí řidiče připraveného v nouzi zasáhnout. Každé vozidlo je vybaveno LIDARem, jehož data využívá palubní počítač k navigaci.

TIP: 3D tištěný autonomní autobus Olli pobaví cestující umělou inteligencí

Koncem roku by měl vzrůst počet autonomních vozidel nuTonomy na dvanáct. V roce 2018 by už společnost chtěla mít k dispozici velkou flotilu plně autonomních taxíků. Vedení nuTonomy doufá, že se jim nakonec povede odstranit až 600 tisíc automobilů z chaotického provozu v Singapuru, což by městu ulehčilo život v mnoha ohledech.