Čtrnáctiletý autista Ollie Jones se může radovat, neboť mu jeho maminka Karen zařídila netradiční narozeninový dárek. Karen prostřednictvím Facebooku oslovila širokou veřejnost s prosbou poslání narozeninového přání pro jejího nemocného syna. Jaké bylo překvapení obou, když na Ollieho narozeniny dorazilo na tisíce přání z celého světa, z nichž některá byla od stejně postižených dětí.

Jak na oheň? Časem možná bude nejlepším možností pro uhašení požáru zahájit na něj palbu. Společnost Boeing nevyvíjí jenom letadla, ale pracuje například i na protipožární dělostřelecké munici.

Hašení rozsáhlých požárů v krajině z letadel a helikoptér je v mnoha případech jen málo efektivní. A požární vozy se nedostanou všude. Boeing navrhuje zkusit salvy z houfnic ráže 155 milimetrů.

Houfnice jako je M777 Light Towed Howitzer dostřelí do vzdálenosti několika desítek kilometrů. Salvy houfnic s protipožární municí by měly hasit požár na úctyhodnou vzdálenost a dvakrát rychleji než helikoptéra.

TIP: Létající pyromani? Vědci otestovali v praxi drony, které mají zakládat požáry

Protipožární houfnice by neměly nahradit letadla a podobné stroje. Mohly by ale vylepšit naše možnosti, jaké máme proti požárům, kterých bude v budoucnu nejspíš přibývat.

První dáma Athén

• Kdo: Aspasia z Milétu
• Kdy: asi 465–400 př. n. l.

Aspasia přišla stejně jako Thargelia do Řecka z Malé Asie. Když se usadila v Athénách, bylo jí asi dvacet let. Díky své kráse a obdivuhodné znalosti politiky rychle pronikla do centra všeobecné pozornosti. Historikové se dodnes přou, zda jí pohodlný život v řecké metropoli umožnilo bohatství její rodiny, nebo příležitostný sex za odměnu. Pokud platilo to druhé, patřila Aspasia zřejmě díky svému všestrannému vzdělání a inteligenci k nejluxusnějším řeckým kurtizánám. Do jejího domu přicházeli diskutovat řečníci, politici a také filozofové, včetně Sokrata.

Bystré Miléťanky si brzy všiml téměř o třicet let starší státník Perikles, kterého Athéňané právě zvolili na nejvyšší post ve městě. Z dvojice se stali milenci a záhy se ukázalo, že má Aspasia na svého mentora obrovský vliv. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že o osudu obce ve skutečnosti nerozhoduje Perikles, ale ona. Slavný autor komedií Aristofanes například v jednom ze svých děl hetéru obvinil, že vyprovokovala krvavou peloponéskou válku mezi Athénami a Spartou. 

Periklovi političtí rivalové si proto vzali Aspasii na mušku. Pohnali ji před soud kvůli bezbožnosti a údajné neúctě k místním zvyklostem. Perikles ji však bránil jako lev. „Athéňané, nejenže mi tato žena nikdy nebránila, ale naopak mi nesčetněkrát pomohla konat skvělá díla pro náš stát. Dnešní sláva Athén je i její zásluhou!“ pronesl v emotivním projevu se slzami v očích. Soud hetéru nakonec osvobodil, načež zůstala po Periklově boku až do jeho smrti během morové epidemie v roce 429 př. n. l.

Temná hvězda večírků

• Kdo: Neaira z Korintu
• Kdy: 4. stol. př. n. l.

Když jistá korintská otrokyně Nikareta konečně získala vytouženou svobodu, uvědomila si, že až jí dojdou úspory, nebude mít z čeho žít. Naštěstí dostala spásný podnikatelský nápad: Koupila sedm velmi mladých dívek, které v budoucnu plánovala prodávat jako hetéry. Mezitím je vydávala za své dcery a školila je v umění nevěstek, vtipné konverzaci a hudbě. Chovala se k nim ale spíš jako bordelmamá, a jakmile děvčata povyrostla, okamžitě byla ochotná je za peníze půjčit na pobavení tomu, kdo nabídl nejvíc. Po důstojnosti hetér ani slechu. 

Když Nikareta vytěžila ze svých svěřenkyň dostatečnou sumu, nabídla je k prodeji, jako by šlo o zestárlé nosnice. Nejvyšší cenu – tři tisíce drachem, tedy asi šest ročních dělnických platů – požadovala za krásnou Neairu. O koupi se přeli dva z jejích pravidelných návštěvníků, ale nakonec se jako gentlemani dohodli, že si mladou krasavici pořídí napůl. Teprve když se oba pánové oženili, milostivě Neaiře dovolili vykoupit se na svobodu. 

Mladá hetéra se pak přestěhovala do Athén, kde dál vedla bouřlivý život, na jaký byla zvyklá z Korintu: Vymetala hostiny, opíjela se, souložila na veřejnosti. Vyprávělo se, že se na jedné z hostin zpila do němoty, takže si ani nevšimla, že mnoho hostů, a dokonce i domácích otroků využilo zdarma jejích služeb – pochopitelně před zraky ostatních pozvaných. Jako starší žena se Neaira nakonec ocitla před soudem, paradoxně nikoliv kvůli svým aktuálním zvrhlostem, ale proto, že se usadila a začala žít jako athénská občanka. Podle žalobců totiž vzhledem ke své minulosti na něco takového neměla právo.

Oběť vlastní krásy

• Kdo: Lais z Hykkary
• Kdy: 4. stol. př. n. l.

Hetéra Lais proslula jako jedna z nejkrásnějších žen své doby. Vyprávělo se, že Demosthenes byl za jedinou noc s ní ochoten zaplatit tisíc drachem. Když jí ovšem starého a nepříliš sympatického řečníka představili, Lais požadovala desetkrát tolik. Její krása oslňovala všechny současníky, snad s jednou výjimkou. Filozof Diogenes ze Sinopy, známý svým životem v sudu a odmítavým postojem k moci i pozemským statkům, zůstával k jejím svodům netečný. Mladá hetéra se přesto rozhodla dokázat, že chtíč je silnější než jakákoliv filozofie. Domnívala se, že Diogenes její krásou pohrdá jen proto, že si ji nemůže koupit, a tak se mu nabídla zadarmo. Když ji pak odmítl, s pláčem si stěžovala přátelům, že není muž, ale socha.

Láska – i když nikoliv k filozofii – nakonec přemohla i slavnou hetéru. Zamilovala se do jistého Hippostrata z Thesálie a odešla s ním do jeho domoviny. Thesalské ženy však prý natolik žárlily na její krásu, že ji pod záminkou vylákaly k Afroditinu chrámu a ukamenovaly ji k smrti.

Zvrhlá světice

• Kdo: Theodora I.
• Kdy: 6. stol.

Theodora zřejmě pocházela z Kypru, ale od mládí žila v Konstantinopoli, hlavním městě Východořímské říše. Živila ji kombinace herectví a prostituce. Historik Prokopios zaznamenal, že nad ostatními kurtizánami vynikala především přirozenou komičností a nekonečnou sexuální nenasytností. Říkalo se, že dokáže uspokojit i čtyřicet mužů za noc. A aby jí práce rychleji odsýpala, otevírala svým milencům „tři brány Amorovy“. Ani to jí však nestačilo. Údajně si stěžovala, že ji příroda neobdařila dostatečně širokými bradavkami, aby mohla najednou zvládnout další dva zákazníky.

Theodořina krása, bystrost a zábavný charakter nakonec uhranuly i samotného císaře Justiniána, který se ve jménu lásky nerozpakoval změnit zákon tak, aby si ji mohl vzít za ženu. Jako císařovna Theodora I. však bývalá kurtizána začala sekat dobrotu: Přijala křesťanství, věnovala se charitě, a církev ji dokonce později – navzdory její temné minulosti – prohlásila za svatou.

Zatímco jednorázově vytvořené tetování imunitní systém dočasně oslabí, necháte-li si tělo ozdobit postupně několika obrázky, můžete si obranyschopnost naopak posílit. S takovým závěrem přišli vědci z University of Alabama, podle nichž celý proces funguje podobně, jako když začínáme s fyzickým tréninkem: Nejprve naše tělo oslabí stres – v případě cvičení přichází bolest svalů, u tetování zase pocit celkového vyčerpání. Při opakování aktivity si však organismus zvykne. 

Badatelé zkoumali dobrovolníky z tetovacích salonů a ptali se jich, kolik sezení již podstoupili, jakou při tom pociťovali bolest a jak dlouho trvala. Následně analyzovali vzorky jejich krve na přítomnost protilátky imunoglobulinu A a stresového hormonu kortizolu. U jedinců, kteří podstoupili první tetování, zaznamenali vědci výrazný pokles imunoglobulinu A (značící oslabenou imunitu) a naopak velký nárůst hladiny kortizolu (ukazující na vzestup stresu). U lidí s mnoha „kérkami“ byla odezva v obou případech mnohem slabší a příliš se neodchylovala od normálu.

Jak vysvětlil jeden z autorů studie Christopher Lynn: „Po prvotní stresové reakci se tělo vrací k rovnováze. Nicméně pokud jej takto budeme stresovat stále znova, místo aby se dostalo do původního stavu, upraví své vnitřní nastavení a vytvoří si rovnováhu novou.“

O Ludvíkovi XVIII. se po jeho nástupu na trůn posměšně říká: „Dovezli ho spojenci v zásobovací koloně.“ Jedním dechem se dodává, že se zástupci královského bourbonského rodu v exilu „nic nenaučili a nic nezapomněli“. Nenaučili se, že si Francouzi zvykli na úplně jiný typ vlády, na nízké daně, na školy s omezeným vlivem církve a v neposlední řadě na vítězství a slávu z bitevních polí. Bourboni však nezapomněli, jak museli ze země prchat a jak šlechta, která nebyla na útěku dost rychlá nebo opatrná, končila na popravištích.

Předchozí část: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi (1)

Napoleon vyčkává...

Napoleon dostává zprávy z Francie a je mu jasné, že na příhodnější situaci pro návrat už nemá cenu čekat. S malou flotilou a hrstkou mužů přistává 1. března 1815 na jihofrancouzském pobřeží. Král proti němu posílá armádu, ale ta přejde bez jediného výstřelu na Bonapartovu stranu. Večer 20. března 1815 usedá Napoleon v královském paláci Tuileries k večeři, kterou kuchaři začali odpoledne připravovat pro Ludvíka XVIII. Král stačí prchnout jen pár hodin předtím, než k bráně paláce dorazí prostý kočár a z něj vystoupí staronový císař Francie.

Divoká šelma chce mír

Spojenci jsou zaskočeni. Jejich zástupci rokují ve Vídni a zpráva o Napoleonově útěku z Elby se k nim dostane 7. března. Zpočátku ale nemají jasno, kam se uprchlík uchýlil. O čtyři dny později už to vědí a vydávají tzv. Vídeňskou deklaraci. V ní prohlašují Napoleona za člověka, který „překročil všechny meze občanských i společenských pravidel a jako nepřítel a narušitel klidu ve světě se sám vystavil veřejné odplatě.“

Napoleon válku nechce. „Nemám nyní v plánu jiná soupeření, než ta, která posílí mír, a jiná tažení, než která zajistí lidem štěstí,“ píše. Jenže proti němu stojí mocná koalice, kterou spojuje jediný cíl: zničit Napoleona a tentokrát definitivně. Oficiální zdůvodnění tažení předních evropských mocností i jejich menších spojenců proti Napoleonovi tvrdí, že se mu nedá věřit, i když slibuje mír. To snad platilo v dobách, kdy byl na vrcholu moci. Nyní je v úplně jiné pozici a všem je jasné, že jeho jedinou šancí je mír. Ve válce proti celé Evropě může dlouho vyhrávat, ale nikdy nemůže zvítězit. 

Zpátky do starých časů

Vše nasvědčuje tomu, že se Napoleon chce vrátit k činnostem, kterým se věnoval jako první konzul republiky. Hodlá napsat novou liberální ústavu, která by zavedla soudní procesy s porotou, uzákonila svobodu slova a dvoukomorový parlament, který by výrazně omezil Napoleonovy vlastní pravomoci. Plánuje hospodářskou obnovu Francie a obnovu státní správy, která za Ludvíka XVIII. zkolabovala. Obnovuje budovy a instituce, které za Bourbonů utrpěly škody nebo byly zrušeny. Zároveň se ale ze všech sil připravuje na válku. Je mu jasné, že Francouzi se po 23 letech nepřetržitých bojů do válčení nepohrnou s nadšením. Ale také ví, že mu nic jiného nezbývá.

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Autokratické vlády Rakouska, Ruska a Pruska si nemohou dovolit Francii v čele s Napoleonem prosazujícím revoluční myšlenky vycházející z osvícenství. Nemohou strpět, aby v Evropě byl stát, kde je vláda svěřována těm, kdo k tomu mají schopnosti, a ne těm, kdo nejvyšší posty zdědili. Stejně nepřijatelná je pro ně rovnost všech lidí před zákony nebo náboženská tolerance. Jde jim o to, aby se kolo dějin otočilo zpátky. A porážkou Napoleona u Waterloo se jim to zdaří. Staré pořádky se udrží až do propuknutí první světové války. 

Vývoji francouzských těžkých tanků se v průběhu dvacátých let věnovalo několik firem, ze kterých vyšel vítězně Renault, jehož prototyp byl po úpravách v roce 1929 přijat do výzbroje. Vznikla série 32 tanků, označovaných Char B-1. Stroj spočíval na podvozku typu Holt, tvořeném na každé straně sadou 16 malých pojezdových kol, celý bok chránil plech.

Podvozek doplňovalo hnací a napínací kolo a kluzná dráha, po níž se pohybovala vrchní část pásu. Výzbroj tvořily dva kanóny – 75mm v trupu a 47mm ve věži. Starší stroje s věží APX-1 disponovaly typem SA-34, v dokonalejší APX-4 se nacházel SA-35 stejné ráže, avšak lepších parametrů. Výzbroj doplňoval 7,5mm kulomet Hotchkiss lafetovaný ve věži vedle děla. Vozidla v této konfiguraci dostala označení Char B-1 bis. Výroba pokračovala pomalu a do kapitulace v červnu 1940 vzniklo jen 414 strojů všech verzí.

Char B-1 vstupovaly do služby u samostatných tankových praporů, jež se později staly součástí tankových divizí DCR (division cuirassée). Ty postavila francouzská armáda celkem čtyři, každá disponovala mimo jiné i těžkými Char B-1. 1. DCR se střetla 15. května 1940 s částmi německé 5. tankové divize. Krátce po poledni došlo k těžkému boji, v němž obě strany zaznamenaly citelné ztráty, Francouzi přišli o devět Char B-1, protivník dokonce o 25 obrněnců.

Do večera se však poměr ztrát obrátil, francouzská tanková divize odepsala celkem 65 obrněnců, z toho 40 Char B-1, německé ztráty nepřekročily celkově čtyři desítky strojů. Následujícího dne se u Solre-le-Château dostaly zbytky 1. DCR do obklíčení. Většina Char B-1 byla zničena v boji a poslední kusy opuštěny, neboť jim došly pohonné hmoty.

Char B-1/B-1BIS

• Osádka: 4 muži/ 4 muži
• Hmotnost: 28 t/ 32 t
• Délka: 6,35 m/ 6,37 m
• Šířka: 2,50 m/ 2,50 m
• Výška: 2,79 m/ 2,79 m
• Pancéřování: 14–40 mm/ 14–60 mm
• Pohonná ednotka: Renault/ Renault
• Výkon motoru: 187 kW/ 224 kW
• Rychlost: 28 km/h/ 28 km/h
• Dojezd: 180 km/ 160 km
• Hlavní výzbroj: 75mm kanón 75mm kanón
• Vedlejší výzbroj: 47mm kanón 2× 7,5mm kulomet/ 47mm kanón 2× 7,5mm kulomet 

2. tanková divize DCR bojovala ve stejné době na obranné čáře podél řeky Oise, kde během pěti dnů ztratila 55 Char B-1 a musela se stáhnout k doplnění stavu; 4. června se zapojila do dalších bojů v prostoru Mont de Caubert, kde opět zaznamenala vážné ztráty. 3. DCR operovala v prostoru Sedanu a snažila se přes narůstající ztráty zastavit postup nepřítele. Ještě 12. června měla divize 15 Char B-1, schopných boje. Těžké tanky ustupovaly na jih od Châlons-sur-Marne, kde je jeden za druhým vyřadila německá palba.

4. tanková divize DCR pod velením generála de Gaulla vedla 16. května úder směrem na Montcornet, neměla však ženijní prostředky pro překonání řeky Serre. Dne 18. května de Gaullovy obrněnce zaútočily na německé jednotky před Laonem a zpomalily jejich postup. Stejně jako ostatní tankové divize utrpěla i 4. DCR těžké ztráty a v následujících týdnech přišla o většinu výzbroje. 

1. Veněra 9: Do pekla Venuše

Sonda Veněra pořídila první fotografie na povrchu Venuše

Sovětský svaz se nepouštěl do náročných a dlouhodobých meziplanetárních misí. Jeho elektronika zkrátka „proslula“ svou nespolehlivostí, a tak země uskutečňovala jen relativně krátké, několikaměsíční průzkumné výpravy, jakými se staly například jednoduché lety k Marsu či k Venuši. 

Zatímco čtvrtá planeta Sluneční soustavy zůstává pro ruské inženýry dodnes „začarovanou“, u Venuše triumfovali. Zkonstruovali totiž řadu sond Veněra, jež vesmírné těleso dlouhodobě zkoumaly z jeho oběžné dráhy a zároveň provedly výsadek na jeho povrch. Jedná se přitom o technicky nesmírně náročný manévr, protože tlak na povrchu Venuše dosahuje téměř stonásobku tlaku pozemského a teplota se tam pohybuje okolo 500 °C. Jednou z nejúspěšnějších z celé série sond se stala Veněra 9 (startovala v červnu 1975 a přistála v říjnu téhož roku), která dokázala jako první v historii pořídit fotografie na povrchu jiného kosmického tělesa. Přistávací modul pracoval na planetě 53 minut.

2. Viking: To nejlepší pro Mars

Biochemická laboratoř složená ze čtyřiceti tisíc součástek hledala na Marsu stopy života

Američtí novináři označili ve své době sondy Viking slovy „nejlepší laboratoře, jaké bylo možné naložit do rakety a poslat na Mars“. A nepřeháněli. Z dat, která kvarteto zmíněných zařízení ve druhé polovině 70. let získalo, žijeme dodnes.

Dvě sondy Viking vypuštěné na sklonku léta 1975 měly identickou podobu, přičemž se skládaly z družicové části a přistávacího modulu. Obě sekce byly společně naváděny na oběžnou dráhu Marsu, kde se uskutečnil finální průzkum přistávací oblasti; teprve poté došlo k vysazení výsadkového modulu. Družicová část pak sloužila jako retranslační stanice pro komunikaci se Zemí a zároveň fungovala coby samostatná pozorovací jednotka.

Hladké přistání zajišťovaly tři hydrazinové motory, z nichž každý disponoval 18 tryskami (aby se vznikající spaliny rozptýlily rovnoměrně). Devět přístrojů vážilo jen 29 kg, přičemž mezi všemi jednoznačně vynikala biochemická laboratoř složená ze 40 tisíc součástek, která využívala k analýze získaných vzorků tři metody. Jednak šlo o pyrolýzu ke zjištění, zda materiál obsahuje organické látky (živé organismy) schopné vázat oxid uhličitý; dále se jednalo o detektor rozkladu organických látek na oxid uhličitý („tlení“) a nakonec o zaznamenání plynové výměny mezi zkoumaným vzorkem a atmosférou („dýchání“).

Biologická laboratoř, do níž vědci vkládali mnohé naděje, však žádný život ani jeho stopy nenašla. Identifikovala sice některé neobvyklé procesy, které se někdy dávají do souvislosti s možnou přítomností látek organického původu, ale všechny bylo možné vysvětlit i procesy neorganickými.

3. Voyager: Až na konec světa

Voyager 1 je nejdéle fungující sondou vůbec. Od jeho startu uplynulo téměř 40, přičemž stále komunikuje

Když v srpnu a září 1977 startovaly sondy Voyager 2 a Voyager 1 (v tomto pořadí, protože NASA se je rozhodla očíslovat podle toho, v jakém sledu dorazí k Jupiteru), měli jejich konstruktéři upřímný strach, zda vydrží fungovat celé čtyři roky na cestě k Saturnu. Obavy se nakonec ukázaly jako liché, protože Voyager 1 bez větších problémů navštívil Jupiter (v březnu 1979) a Saturn (v listopadu 1980), Voyager 2 pak Jupiter (v červenci 1979), Saturn (v srpnu 1981), Uran (v lednu 1986) a Neptun (v srpnu 1989). 

K našemu velkému překvapení přitom obě sondy fungují v omezeném režimu dodnes: tedy v roce, kdy si připomeneme 39. výročí jejich vypuštění. Voyager 1 se dokonce v srpnu 2012 stal prvním tělesem vyrobeným lidskou rukou, které vstoupilo do mezihvězdného prostoru – od Země jej k 28. 6. 2016 dělilo přes 134,6 AU.

Pokračování příště

Izraelci mu říkají jam „ha-Melach“, což v překladu znamená „moře Soli“. V Česku máme pro slané jezero, rozkládající se mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, poněkud temnější jméno – říkáme mu „Mrtvé moře“. Právě toto unikátní místo si pro svůj umělecký projekt vybral izraelský performer Sigalit Landau. Pod jeho hladinu umístil na dva měsíce černé šaty, inspirované temnou divadelní hrou Dybbuk, ruskožidovského autora píšícího pod pseudonymem S. Ansky. Extrémní slanost Mrtvého moře jeho šaty vyzdobila fascinujícím solným povlakem. Šaty jsou nyní k vidění v londýnské galerii Marlborough.

Nejmenovaná cestovatelka se na palubě ocitla poprvé v životě a její premiéra neproběhla zrovna hladce. V letadle si totiž potřebovala odskočit, jenže všechny záchody byly obsazené. Zoufalá pasažérka se snažila najít úlevu také za dveřmi nouzového východu, jejichž otevřením se nafoukla i záchranná skluzavka. Stroj se naštěstí teprve chystal ke startu z letiště Čchung-čching, takže se nikomu nic nestalo. Z bezpečnostních důvodů však museli letadlo opustit všichni cestující a let nabral dvouhodinové zpoždění. Nešťastná Číňanka v letu nepokračovala, přepravce její lístek zabavil a z letiště putovala rovnou na policejní služebnu.

To co na první pohled vypadá jako poněkud nepravděpodobná historka, je ve skutečnosti poměrně běžná záležitost. Čínské aerolinky v souvislosti s incidentem vydaly zprávu, z níž vyplývá, že podobných incidentů se jen v loňském roce odehrálo patnáct. Jen několik dnů před událostí v Čchung-čching se chtěl muž v letadle společnosti China Southern Airlines „nadýchat čerstvého vzduchu“. Výsledkem bylo hodinové zpoždění letu. Podobné události evidují také další přepravci po celém světě.

Posledních 12 let je to každý den stejný obrázek. Po silnici z Cass County se do 6 kilometrů vzdáleného Longville šourá starý tulák Bruno. Psí tulák prý vždy absolvuje stejnou trasu – tu a tam se štěkotem pozdraví s místními, jinde vyžebrá něco na zub, nebo si jen tak poleží před místní radnicí nebo na zápraží u cukrárny. Bruno se stal maskotem městečka a místní na něj nedají dopustit. Dokonce si vysloužil vlastní dřevěnou sochu. Jeho majitel má pro toulky Bruna pochopení, sám jej našel, když byl Bruno ještě štěně.