Dlouhé roky bojů za třicetileté války vyvolaly nesmírný tlak na panovníkovy finance. Po bitvě na Bílé hoře potřeboval císař Ferdinand II. urychleně získat zdroje na vyplacení armády a navíc musel v českých zemích vnést do financí nějaký řád – v oběhu totiž bylo několik druhů mincí, jež si nárokovaly status oficiální měny. Vlastní peníze razili císař, vzdorokrál Fridrich Falcký, stavové i někteří šlechtici. Situaci mělo vyřešit panovníkovo opatření, kterým však císař nevědomky spustil největší „tunel“ v našich dějinách.

Ferdinand II. vyhlásil jakési „výběrové řízení“ na provoz české mincovny. V lednu 1622 jej vyhrála nabídka, kterou podali Nizozemec Jan de Witte (katolickému císaři kupodivu nevadilo, že je protestant) a židovský bankéř Jakub Baševi se svými anonymními společníky. Jejich tzv. měnové konsorcium tak získalo za šest milionů zlatých monopol na ražbu mincí a obchod s cennými kovy v Českém království. Později se ukázalo, že oni tajemní společníci patří k politické elitě: zemský místodržící Karel z Lichtenštejna, kardinál a správce Moravy František z Ditrichštejna, velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna a sekretář české dvorské kanceláře Pavel Michna z Vacínova.

V poměru deset ku jedné

Konsorcium nahrazovalo všechny mince v oběhu za nové – ovšem s desetinásobně nižším obsahem stříbra: Jednu minci roztavili, přimíchali k ní obyčejné kovy a vyrazili deset nových. Stříbro z devíti starých mincí šlo potom do kapes členů konsorcia, kteří ho obratem směňovali za pevnou cizí měnu. Užívání jiné měny než nových mincí bylo v zemi zakázáno. Za tuto „dlouhou minci“, jak se nové měně říkalo, pak podvodníci skupovali statky zkonfiskované po stavovském povstání.

Na popsaných majetkových přesunech vydělali hned dvakrát: Nejenže sami coby představitelé zemské vlády stanovovali odkupní cenu statků od eráru, ale ještě státu platili znehodnocenou měnou. Jen během svého působení v konsorciu scelil Albrecht z Valdštejna ve svém dominiu 64 nových panství.

Státní bankrot

Mincovní konsorcium mělo působit čtrnáct měsíců, zmíněná lhůta se však protáhla až do 28. prosince 1623, kdy nastal v důsledku vytunelování měny státní bankrot – tzv. měnová kaláda. Bylo vyhlášeno, že se hodnota obíhajících mincí snižuje o 80 %, a padlo nařízení vyměnit je za nové. Členy konsorcia ovšem nečekal za zpronevěry trest – naopak, za příkladné zaplacení nájmu mincovny získali jako odměnu zvláštní privilegia: Valdštejnovo panství bylo povýšeno na knížectví, Witte zasedl v císařské radě a Baševi obdržel titul, a stal se tak prvním židovským šlechticem v naší historii.

Katla je islandská štítová sopka, která se nachází po ledovcem Mýrdalsjökull. Jde o jednu z nejaktivnějších sopek Islandu.

Kráter sopky má průměr asi 10 kilometrů. V poslední době tento vulkán vybuchuje vždy asi dvakrát za století. K poslední erupci přitom došlo v roce 1918, takže vědci jsou ve střehu. Otázkou není jestli, ale kdy dojde k další erupci Katly.

Oblast Katly teď zasáhly série menších zemětřesení, které by mohly souviset s prouděním magmatu směrem vzhůru a s blížící se explozí vulkánu. Žádné konkrétní důkazy o vzestupu magmatu ale zatím nejsou.

TIP: Kolem hory St. Helens se třese země. Známá sopka se nabíjí na další výbuch

Jestli Katla vybuchne, tak na Islandu mohou čekat ohromný mrak sopečného popelu, podobný jako při explozi nedalekého vulkánu Eyjafjallajökull, ke které došlo v roce 2010. Ještě nebezpečnější by ale bylo, kdyby došlo k náhlému roztátí ledovce nad Katlou. Okolní krajinu by zaplavily katastrofální povodně.

Bezmála deset metrů dlouhý Sin City Monster Truck je nejdelší monster truck na světě. Uveze 12 osob a můžete se jím projet v poušti White Hills, která leží 45 minut cesty od Las Vegas. Kdybyste si tohoto drobečka chtěli pořídit, budete si muset připravit rovný milion dolarů (v přepočtu zhruba 24 milionů korun). A k čemu takový kolos vlastně slouží? Kromě nejrůznějších předváděcích jízd jej jeho majitelé Brad Campbell s manželkou Jennifer využívají k přepravě svých zákazníků a horkovzdušných balónů.

V době dinosaurů, tedy během druhohor brázdili oblohu obrovští pterosauři, čili ptakoještěři. Někteří z nich, jako například pterosauři rodů Quetzalcoatlus, Hatzegopteryx nebo Arambourgiania, patřili k největší létajícím živočichům všech dob. Při hmotnosti až 250 kg dosahovali rozpětí křídel až 18 metrů.

Nebyli ale jediní. Na samotném konci druhohor, ke sklonku období křídy, žili s těmito obry i drobní pterosauři s rozpětí křídel 1,5 metrů, kteří se velikostí těla blížili kočce. Ukazují to fosilní nálezy ze západní Kanady.

Badatelé tyto nálezy pečlivě prozkoumali a došli k závěru, že prakticky jistě nejde o potomka některého z gigantických druhů pterosaurů. Naopak, je to téměř dospělý jedinec.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Doposud nejmenší známý pterosaurus z pozdní křídy měl rozpětí křídel asi 2,5 metru. Samotná fosilie nového pterosaura ale není nijak zvlášť kompletní a ještě bude určitě nutné naše představy o těchto zvířatech usměrňovat dalšími nálezy.

Velmi neobvyklá nehoda se odehrála během včerejšího odpoledne na  Mysu Canaveral. Krátce po třetí hodině odpolední našeho času zde explodovala raketa Falcon 9 patřící společnosti SpaceX. Během exploze byla zničena raketa i její náklad a značně poškozena byla i startovací rampa. Dobrou zprávou je, že se havárie obešla bez zranění a ztrát na životech. Podle měření při explozi nevznikly žádné výrazně škodlivé splodiny, což je dáno i povahou paliva, které Falcony 9 používají.

TIP: SpaceX už ví, co způsobilo zářijovou explozi Falconu 9

Podle společnosti SpaceX šlo o anomálii, přičemž bližší informace o příčinách havárie nesdělila. K nehodě došlo během rutinního předstartovního zážehového testu, respektive během doplňování paliva k tomuto testu. Raketa měla odstartovat v sobotu a na oběžnou dráhu měla vynést izraelský satelit Amos-6 v hodnotě 200 milionů dolarů.

Když už si myslíme, že něco není ve vesmíru možné, tak se může stát, že to nakonec najdeme. To je případ i hvězdného systému HD 133131, který nedávno fascinoval astronomy.

Tento systém tvoří dvě hvězdy, HD 133131A a HD 133131B, které jsou podobné Slunci, jak velikostí, tak i zářivostí. Tyto hvězdy jsou od sebe vzdálené asi 350 AU, což sice není málo, je to ale zároveň dost málo na to, že každou z nich obíhají planety.

Hvězda HD 133131A hostí dva a HD 133131B jednoho plynného obra. Doposud jsme nenašli vícehvězdný systém, kde by hvězdy měly své planety a byly tak blízko u sebe. Ještě tak před 30 nebo i 20 lety odborníci pochybovali, že je možné, aby hvězdy ve vícehvězdných systémech vůbec měly nějaké planety. Dnes víme, že své planety mohou mít hvězdy dokonce ve čtyřhvězdných systémech.

TIP: Překvapení v planetárním systému: Obří planeta u příliš mladé hvězdy

Hvězda HD 133131A obsahuje o něco méně těžších prvků než její hvězdné dvojče. To by mohlo znamenat, že hvězda HD 133131B pohltila jednu nebo více svých planet. I to se občas stává.

K velmi zajímavým postavám současné paleontologie patří poněkud kontroverzní vousatý badatel Robert Thomas Bakker. Dnes již bezmála legendární kacířský paleontolog, kněz, učitel, ilustrátor a příležitostný komik stál na přelomu 60. a 70. let u zrodu tzv. dinosauří renesance. Sám Bakker se označuje výmluvnou zkratkou WGWB, tedy White Guy With Beard neboli „bílý chlápek s bradkou“. Již několikrát o sobě prohlásil, že je „prostě jen další bílý chlápek s bradkou, který v pustině vykopává dinosaury“.

Seriál Podivíni, šílenci a géniové paleontologie

• William Buckland: Pojídač pštrosů, štěňat a netopýrů (vyšlo 24. srpna)
• Ernst Stromer: Svéhlavý odpůrce nacistického režimu (vychází 27. srpna)
• Franz Nopcsa: Excentrický baron jako z románu (vychází 30. srpna)
• Robert Bakker: Kacíř paleontologie a otec dinosauří renesance (vyšlo 2. září)

Jeho zájem o pravěk odstartoval článek v časopise Life ze 7. prosince 1953. Osmiletého Roberta dinosauři a jejich dávno zmizelý svět fascinovali – a již tehdy se rozhodl, že tento intenzivní zájem přetaví v celoživotní vášeň. V roce 1963 nastoupil na Yale University, kde se stal jeho mentorem slavný paleontolog John H. Ostrom. Ten pak vedl zvídavého studenta správným směrem: Bakker si brzy osvojil představu dinosaurů jako rychlých, pohyblivých, inteligentních a teplokrevných obratlovců, zcela nepodobných těžkopádným monstrům z dřívějších rekonstrukcí. Coby talentovaný ilustrátor promítal své vize pohyblivých dinosaurů také do jejich grafického ztvárnění. V roce 1975 pak shrnul výsledky svého výzkumu v dnes již slavném článku Dinosauří renesance (Dinosaur Renaissance) v časopise Scientific American.

Svěží závan změny

Jedním z vrcholů Bakkerova díla se stala jeho úspěšná kniha Dinosauří kacířství (The Dinosaur Heresies) z roku 1986. Autor v ní rozhodně nenechal čtenáře na pochybách, že do paleontologie pronikl svěží závan změny. Dosavadní představy se pod jeho argumentací hroutily jako příslovečné domečky z karet. 

Robert T. Bakker je však také poněkud kontroverzní postavou, která se občas nechává příliš unést fantazií. Známé jsou například jeho nadnesené výpočty rychlosti běhu tyranosaura, jež podle něj dosahovala asi 65–80 km/h. Zmíněný údaj ovšem představuje zhruba dvojnásobek oproti všem dnes uznávaným výpočtům.

Nepochybně přehnaná je také Bakkerova představa o inteligenci některých dravých dinosaurů, kterou autor povyšuje na úroveň současných šelem. Pro takové vývody nemáme žádné hmatatelné fosilní doklady, přesto zůstává význam osobnosti Roberta Bakkera pro moderní paleontologii zcela nezpochybnitelný.

Podle většiny biologů je kryptozoologie pseudovědeckou disciplínou, která sice může být prospěšná, ale pouze v závislosti na způsobu a cíli svého výzkumu. Kromě snah o potvrzení existence Yettiho, Olgoj Chorchoje a dalších problematických tvorů se kryptozoologové zaměřují také na hledání známek existence relativně nedávno vyhubených živočichů (např. vakovlka) nebo přítomnosti některých druhů mimo jejich běžné geografické rozšíření. Příkladem poslední kategorie jsou třeba opakující se pozorování velkých kočkovitých šelem v Anglii. Je pochopitelné, že pátrání po fotograficky dobře zdokumentovaných velkých kočkách v Evropě je v očích rigorózních vědců přece jen lépe hodnoceno než kupříkladu hledání domněle žijících dinosaurů v rovníkové Africe.

Legendy skrývají pravdu

Biologové vytýkají kryptozoologům zejména nedostatek systematického přístupu a vědecké metodiky, a proto na ně pohlížejí spíše jako na dobrodruhy než skutečné vědce. Přes všechny výtky je ale potřeba přiznat, že kryptozoologie má reálný podklad.

Legendární tvorové, jako jsou třeba draci a gryfové, mají původ v mytologii (v některých případech mohly mít na vzniku legend zásluhu nálezy zkamenělin některých vyhynulých živočichů). Mnozí z těchto mytických tvorů mohli být samozřejmě pouhým výplodem fantazie, ale často šlo o chybnou aplikaci známých faktů. Tak například jednorožec se zřejmě „narodil“ díky informacím cestovatelů a obchodníků, kteří se v jižní Asii poprvé setkali s nosorožcem. Mnohé příklady takových fantastických tvorů s reálnou předlohou lze nalézt i ve středověkých bestiářích.

Objevy pokračují

Někteří živočichové, kteří byli dlouho považováni jen za výplody fantazie, byli objeveni až v moderní době. Mezi nejznámější příklady patří největší bezobratlý živočich – obří oliheň („Kraken“). Na pevnině byla pro vědce podobným překvapením třeba gorila nebo později žirafovitý kopytník okapi z Konga. V obou případech o těchto savcích už dlouho před jejich spatřením moderními učenci referovali místní domorodci, kterým však zoologové až na výjimky nevěřili.

Ještě v 90. letech minulého století byl v pralesích Vietnamu objeven zcela neznámý kopytník saola a unikátní objevy nových druhů obratlovců přicházejí z různých míst světa téměř každý rok. Jak se tedy názorně ukázalo, nejsou ani v 21. století popsány již všechny druhy obratlovců, natož bezobratlých. Z tohoto hlediska je kryptozoologie bezpochyby disciplínou smysluplnou a lidskému poznání prospěšnou.

Velbloudí leopard

Značnou část kryptidů (legendárních, leč vědou neuznaných druhů) tvoří hybridé, tedy živočichové kombinující znaky více druhů živočichů. Příkladem mohou být kentaur – muž s tělem koně, mínótauros – muž s hlavou býka a mořská panna – žena s tělem ryby. Z dnešního úhlu pohledu jde o úsměvné báchorky, ne vždy však byli zmínění kryptidé chápáni jako doslovná směsice různých druhů.

V období starověku a středověku, kdy zmíněné legendy obvykle vznikaly, neměli cestovatelé a učenci k dispozici podrobný popisný slovník. Proto si často vypomáhali přirovnáváním a srovnáváním s tvarem a podobou některých jim známých živočichů. Tak například věřili, že žirafa je poloviční velbloud a poloviční levhart (kvůli charakteristickým skvrnám na srsti), což se projevilo také na původním latinském názvu camelopard.

Menší prostor pro kryptidy

Existence některých bizarních kryptidů je mnohými kryptozoology považována za pravděpodobnou dokonce i v dnešní době. Za mnohé lze uvést třeba velké vzpřímené lidoopy podobné člověku nebo různé druhy mořských obratlovců i bezobratlých. Právě nepředstavitelné prostory do značné míry stále neprobádaných oceánů jsou místem, ke kterému s nadějemi vzhlíží většina kryptozoologů. Přitom poukazují na nečekané objevy zcela nových druhů velkých zvířat v moderní době. Právě tyto unikátní objevy umožňují kryptozoologům tvrdit, že hon za tajemnými živočichy má praktický smysl. Činností člověka však bohužel každoročně ubývá životního prostoru, na kterém by se takoví vzácní tvorové případně mohli vyskytovat v dostatečně velkých populacích.

Dravé rostliny

Méně známou sestrou kryptozoologie je kryptobotanika, zabývající se pátráním po člověku dosud neznámých druzích rostlin. Obdobně jako v případě živočišných druhů, i tady se jedná o druhy exotické, jejichž existence není vědecky doložena, ale objevují se o nich zprávy v mytologii, zápiscích cestovatelů nebo v domorodých svědectvích. Stejně jako v případě kryptozoologie, není ani kryptobotanika pokládána za skutečnou vědní disciplínu a její reálný přínos je poněkud problematický.

Je jisté, že mnohé rostlinné druhy ještě nebyly popsány a pátrat po nich jistě má smysl. Kryptobotanici se však obvykle zaměřují na fantastické legendární rostliny, často se zázračnými léčivými vlastnostmi nebo jinými neobvyklými schopnostmi. O existenci valné většiny z nich lze přitom velmi úspěšně pochybovat. Mezi nejznámější příklady patří lidožravé rostliny, údajně žijící na nedostupných místech africké džungle. Na obří masožravky schopné lapit a pozřít dospělého člověka dnes pochopitelně věří jen málokdo. Podle britského kryptozoologa Karla Shukera však existují četné neověřené zprávy o velkých a dosud nepopsaných masožravých rostlinách především z hlubin amazonských pralesů.

Chtěli bychom Yettiho

Honba za legendárními monstry samozřejmě není žádnou „módní vlnou“. Víra v existenci dosud neznámých a nebezpečných živočichů i rostlin je naopak stará jako lidstvo samo.

Setkáváme se s nimi v mytologii starověkých národů, stejně jako na erbech středověkých šlechticů. Děti dnes hrají počítačové hry s gryfy, draky a obry, často inspirovanými tajemnými kryptidy. Množství legendárních tvorů se objevuje také ve vědecko-fantastickém žánru, vycházejícím namnoze z původní mytologie. Svým způsobem do této kategorie spadají také všichni domnělí mimozemšťané.

TIP: Na stopě yettimu: Je sněžný muž výmysl, medvěd, nebo skutečně existuje?

Je třeba zmínit, že ve skutečnosti žádný biolog nepochybuje, že dnes stále existují tisíce dosud nepopsaných druhů živočichů, a to především v oblastech tropických deštných lesů a v hlubinách oceánů. Drtivou většinu těchto zatím jen tušených tvorů však představují brouci a jiné skupiny hmyzu. Naproti tomu kryptozoologové by rádi potvrdili existenci větších a mnohem zajímavějších kryptidů, z nichž proslulá jména Bigfoot, Yetti nebo Lochnesská příšera tvoří jen pověstný vrchol ledovce.

Sedmnácté i osmnácté století lemují jména slavných osobností z řad vzdělanců, filozofů a vědců. Jeden z největších pedagogických odkazů té doby nám přitom zanechal Jan Amos Komenský, jenž svoje didaktická doporučení stavěl na třech pilířích: smyslovém poznávání, Aristotelově logice a znalostech psychologie. 

Změna poměrů

Ačkoliv povinné vzdělání pro všechny prosazovali mnozí pedagogové i filozofové po dlouhá staletí, v praxi se poprvé uplatnilo až roku 1763 v Prusku. Systém, u jehož zrodu stál Fridrich II. Veliký, pak hojně přebíraly a napodobovaly ostatní mocnosti. V Rakousku, Maďarsku a českých zemích zavedla školní docházku pro žáky od 6 do 12 let císařovna Marie Terezie roku 1774. Nebyla ale povinná a například venkovské děti musely v létě pomáhat na polích. 

TIP: Tereziánská reforma po česku: Co čekalo žáky po zavedení školní docházky? 

V každé obci monarchie tak do konce 19. století vyrostly tzv. triviální školy, kam současně chodili různě staří žáčci. Ve městech vznikaly školy hlavní s třemi až čtyřmi třídami a normální se čtyřmi třídami. Od roku 1869 se školní docházka stala povinnou a prodloužila se na osm let. Objevily se tzv. národní školy sestávající ze školy obecné (pět let) a měšťanské (tři roky). Místo „měšťanky“ mohli žáci – pouze chlapci – navštěvovat gymnázium či specializovanou střední školu (ta přijímala i dívky). Roku 1837 pak v Německu vznikla první mateřská škola, načež následovala doslova lavina podobných zařízení po celé Evropě. 

Těžko si lze představit horší zbraň než takovou, která má usmrtit vlastního vojáka. Právě to se však stalo podstatou některých typů techniky, k nimž Japonsko sáhlo kvůli zhoršující se válečné situaci. Mentalita a výcvik císařských vojáků vedly k sebevražedným útokům, při nichž piloti zamířili své stroje na nepřítele s cílem do něj narazit, již dříve, v podstatě od začátku války.

Sebevražda jako bojový prostředek

Jednalo se však většinou o individuální akce, k nimž koneckonců někdy sahali i vojáci jiných zemí. Systematický ráz tyto akce v Japonsku získaly až v roce 1944, kdy se též poprvé objevil pojem „kamikaze“ neboli „božský vítr“. Oficiální japonské označení jednotek pro tyto útvary však znělo tokkotai (speciální útočná jednotka). Jejich první útok se odehrál 25. října 1944 v bitvě v zálivu Leyte a hlavním cílem byly americké válečné lodě. Nejdříve se užívaly běžné stíhací a bombardovací letouny. Ačkoli první takové operace přinesly relativní úspěchy, Američané brzy našli způsoby, jak se jim bránit, takže účinnost kamikaze postupně klesala.

Japonci tak udělali další krok a rozhodli se zkonstruovat pro tento účel speciální letadlo, jehož rychlost mu umožní uniknout americkým stíhačkám a překonat lodní protivzdušnou obranu. Firma Jokosuka tedy vytvořila kompaktní a jednoduchý celodřevěný letounek s trojicí raketových motorů v zádi a náloží 1 200 kg výbušniny v přední části. Stroj zvaný MXY7 Ohka do prostoru cíle dopravoval bombardér Mitsubishi G4M2e.

Letec byl ve své kabině uzamčen a jeho úkolem bylo nejprve doklouzat nad cíl, pak letounek přesně nasměrovat na vybranou loď, zažehnout motory a přejít do střemhlavého letu. Stroj dosahoval skutečně velké rychlosti, až 1 000 km/h, což ale znamenalo, že se dal nejen obtížně zastavit, ale také špatně ovládat, takže letci často míjeli cíl. Američané dali zbrani přiléhavý kódový název „Baka“ (blázen).

Podle dostupných zdrojů letadla Ohka zničila jenom tři americké lodě, což je vzhledem k asi 850 vyrobeným kusům vskutku tragikomický výsledek. Operačně byla nasazena jen první varianta Ohka Model 11. Japonci však navrhli či zkoušeli i jiné verze, mezi nimi i tu s proudovým motorem, která měla nabídnout delší dosah (základní model měl totiž dolet jen 36 km), či provedení pro starty z katapultů na palubách ponorek nebo na pobřeží.

Živá torpéda

Pro sebevražedné útoky byl vytvořen i vrtulový letounek Nakadžima Ki-115, který se ale k operačnímu nasazení nedostal. Bojového použití se však dočkaly jiné sebevražedné prostředky, a sice ty plovoucí, neboť japonské loďstvo využívalo  „lidská torpéda“ Kaiten a rychlé „výbušné“ čluny Šinjó. Sebevražedná torpéda měla metrový průměr a nesla 1 550 kg trhaviny. Dosahovala rychlosti 56 km/h a vypouštěla se z palub ponorek, které mohly přepravovat až šest exemplářů. Podobně jako v případě raketových letounů Ohka však byly výsledky dosti hubené, jelikož kaiteny potopily nejspíše jen tři americké lodě.

Další obměny, jež měly mít mimo jiné vyšší rychlost a měly být vypouštěny z hladinových lodí nebo z pobřeží, již do války nestačily zasáhnout. Vysokou efektivitu neměly ani čluny Šinjó či jejich derivát pro pozemní vojsko, nazývaný Maruni. Ačkoliv bylo vyrobeno celkem přes 9 000 kusů, potopily nebo těžce poškodily jen deset lodí US Navy. Je ale zjevné, že ani v případě větších úspěchů nemohly sebevražedné zbraně zvrátit drtivou americkou převahu.