Exempláře Atlasu řady A až D (tedy zkušební plus první operační) měly radioinerciální řízení. To znamená, že informace o letu se rádiem předávaly na Zem, kde data společně s informacemi z radiolokátoru zpracovával počítač.

Předchozí část: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (1)

S přesností pod dva kilometry

Odtud pak se zpracované informace o dráze letu vysílaly zpět na raketu. Tímto způsobem se podařilo dosáhnout na svoji dobu úžasné přesnosti: v roce 1961 dosahovala odchylka na 8 000 km maximálně 3,2 km. Toto řešení však mělo také svá úskalí. V prvé řadě nedovolovalo s tehdejší technologií řídit větší množství nosičů najednou, což popíralo smysl mezikontinentálních střel jakožto „zbraní okamžitého úderu“. Ale především – v případě řízení rakety ze země existovala možnost, že by kontrolu nad ní mohl převzít nepřítel.

Toho si byli vědomi již nacisté za druhé světové války, kteří věděli, že radiová navigace je přesnější. Přesto však tehdy dali přednost té inerciální, tedy systému založenému na výpočtu polohy na základě rychlosti, poloze a směru. Je jasné, že kdyby se (nejen v případě Atlasu) nepřítel dozvěděl, že rakety s atomovými bombami lze na dálku ovládat, udělal by i nemožné, aby nad nimi převzal kontrolu nebo alespoň spojení rušil. I s inerciálním řízením se přitom podařilo dostat na odchylku pod 2 km od cílového místa. Verze Atlas E a F již disponovaly nezávislým řídicím systémem „odpal a zapomeň“.

Úspěchy i selhání

Rakety Atlas začala firma Convair vyrábět v roce 1955 v San Diegu. V červnu 1956 proběhly první testy motorů, koncem roku byl první kompletní kus odeslán na zkušební střelnici na mysu Canaveral. Jednalo se o verzi A, jež neměla hlavní motor, pouze pomocné a vernierové motory. Bojovou hlavici tvořila neoddělitelná maketa, dolet byl zhruba 1 000 km. Dne 11. června 1957 odstartoval Atlas A poprvé, ale pro technickou závadu musela proběhnout aktivace jeho autodestrukčního systému. Stejně si vedla i druhá raketa 25. září téhož roku. Až třetí, jež odstartovala 17. prosince, slavila konečně úspěch.

Řada B již byla kompletně funkční (včetně oddělitelné hlavice) a také její lety začaly selháním. První se uskutečnil 19. července 1958. Už za dva měsíce ale Atlas B letěl plánovaných 4 000 km a v listopadu dokonce 9 650 km. Dne 18. prosince 1958 se zapsal do historie, když vynesl na oběžnou dráhu telekomunikační zařízení SCORE (Signal Communication by Orbiting Relay Equipment), které z vesmíru vysílalo vánoční pozdrav amerického prezidenta Eisenhowera.

Hovořit o samostatné družici však nelze, jelikož zařízení zůstalo pevně spojené s raketou Atlas. Předoperační verze Atlas C startovala hned napoprvé (23. prosince 1958) úspěšně. První exemplář verze Atlas D pak letěl v dubnu 1959 a ještě v srpnu téhož roku se dočkala tato varianta zařazení do výzbroje. Na letecké základně Offutt v Nebrasce byly umístěny tři letky (přičemž jednu letku tvořily tři roje po třech nosičích), dohromady se jednalo o 27 střel.

V betonových krytech

Na Warrenově letecké základně ve Wyomingu se nacházely dvě letky o devíti a šesti střelách. Problém verze Atlas D spočíval ve špatné ochraně palebného postavení: raketa byla na rampě umístěna v horizontální poloze pouze pod ochrannou plachtou. V případě vyhlášení poplachu trvalo vztyčení do vertikální polohy 115 sekund, následujících 15 minut probíhalo tankování a bezprostředně po jeho dokončení následoval start. Atlas E již využíval betonové ochranné kryty.

Na leteckých základnách Fairchild ve Washingtonu, Forbes v Kansasu a Warren ve Wyomingu byly dislokovány celkem čtyři letky (vždy tři roje po třech exemplářích). Atlas F se dočkal ještě lepšího uskladnění – pro rakety byly vybudovány odolné pozemní šachty. Avšak před startem se nosiče beztak musely nechat vyvézt pomocí protizávaží na povrch. Aby se tento zdlouhavý proces eliminoval, vznikl návrh na vytvoření sila, jež by umožňovalo přímý podzemní start, avšak k realizaci této stavby nakonec nedošlo.

Dokončení: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7

Uskladněné Atlasy F přitom byly natankované palivem, chybělo jen okysličovadlo. Podzemní šachty se nacházely celkem na šesti leteckých základnách (například Lincoln v Nebrasce či Walker v Novém Mexiku) a každá disponovala šesti nebo dvanácti nosiči. Celkem došlo k operačnímu nasazení 132 raket Atlas, avšak protože rychle zastaraly, Američané je od roku 1965 vyřazovali ze služby. Poslední se dočkala deaktivace o rok později.

Turbulentní kosmické hlubiny mlhoviny Laguna jsou domovem hřebenů zářivého mezihvězdného plynu a tmavých prachových mračen. Tato jasná hvězdotvorná oblast, též známá jako M8, se nachází asi 5 tisíc světelných let od Země. Mlhovina Laguna je populární zastávkou na teleskopických toulkách souhvězdím Střelce v blízkosti středu naší Galaxie.

TIP: Spektakulární podívaná v centru mlhoviny Laguna

Laguna na hloubkovém pohledu měří skoro 100 světelných let a dominuje jí červená emise atomů ionizovaného vodíku po rekombinaci s odtrženými elektrony. Útvar vpravo od středu ve tvaru přesýpacích hodin je plyn ionizovaný a opracovaný energetickou radiací a extrémními hvězdnými větry hmotných mladých hvězd. Mnohé jasné hvězdy v otevřené hvězdokupě NGC 6530, které se v mlhovině Laguna nacházejí, vznikly teprve před několika miliony let.

9. září 1975 odstartovala z kosmodromu Eastern Test Range na Floridě na svou cestu k Marsu sonda Viking 2. Let k Marsu trval 333 dní. Během letu bylo provedeno několik úprav dráhy a na oběžnou dráhu planety se dostala sonda 7. srpna 1976.

TIP: Historický milník: Sondy Viking dobyly rudou planetu

Místa vybraná k přistání se ukázala jako nevhodná, takže volba nakonec padla na oblast Utopia. Přistání se uskutečnilo 3. září 1976, ale došlo při něm k poruše stabilizace družicové části – a tím i k přerušení spojení s přistávajícím modulem.

Biologická laboratoř pak pracovala až do 28. května 1977 a ostatní přístroje ukončily svá pozorování 29. března 1980. Družicová část Vikingu 2 byla poté – stejně jako její sesterská stanice – po vyčerpání zásob plynu v orientačním a stabilizačním systému vypnuta povelem ze Země. Kalendář ukazoval 25. července 1978.

Vláda čokoládového tria – hořké, mléčné a bílé, trvala dlouhých 87 let. Nyní se ale zdá, že tento čokoládový triumvirát doplní čtvrtý parťák. Ve Švýcarsku se po 13 letech experimentování podařilo připravit růžovou čokoládu.

Novinka, která pochází z dílny belgicko-francouzského čokoládového koncernu Barry Callebaut, není výsledkem prostého přimíchání barviv. Základní ingrediencí jsou růžové kakaové boby původem z Ekvádoru, Brazílie a Pobřeží slonoviny.

Ochutnat růžovou novinku mohli doposud pouze obyvatelé Číny a lokálně také zákazníci dalších klíčových trhů. Na celosvětové pulty by se měla podle vyjádření zástupce společnosti Barry Callebaut Petera Booneho dostat v průběhu příštích 6 až 18 měsíců.

„Provokatér“ si totiž nedal pozor a veřejně vyjádřil sympatie u obrázku, jenž zachycuje digitálně upravený portrét thajského krále Pchúmipchona Adunjadéta. Místní orgány si však takové jednání vyložily jako urážku panovníka, která je v zemi trestná. Následná prohlídka počítače odhalila, že nešťastník mimo jiné sdílel se svými přáteli infografiku o korupci v asijském státě, za což byl následně obviněn z pobuřování. Sedmadvacetiletému mladíkovi teď hrozí až třicet let za mřížemi. 

Za větší nebezpečí než zápal plic hodně lidé považovalo třeba automobilové nehody, i když ty ve skutečnosti zahubí mnohem méně lidí. Zápal plic například roku 2013 zabil v ČR 2250 lidí, zatímco na silnicích jich téhož roku zahynulo necelých šest stovek.

Výzkum s názve PneuVUE se soustředil na respondenty starší padesáti let. Právě lidé nad padesát se řadí k ohroženým skupinám, pokud mají nějaký další rizikový faktor (kuřáctví, chronická nemoc, oslabená imunita), ve vysokém riziku je potom kvůli slábnoucí imunitě celá populace 65+.

„Ukázalo se, že Evropané sice o nemoci většinou slyšeli, vesměs však selhávají, když o ní mají správně uvést něco bližšího. Češi si v odpovědích vedli ještě relativně dobře. Paradoxně jsou ale rizikové skupiny v ČR velmi slabě chráněné. Proti nejčastějšímu původci zápalu plic, bakterii pneumokoka, jsou podle vlastního vyjádření očkována jen asi 4 procenta osob z vysoce rizikových skupin. Tento podíl byl vůbec nejnižší ze všech sledovaných zemí,“ shrnuje prof. MUDr. Petr Pazdiora, CSc., přednosta Ústavu epidemiologie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni

V tomto hraje velkou roli přístup lékaře. Z českých respondentů, kteří očkovaní nebyli, uvedlo 48 procent jako hlavní důvod to, že jim jejich lékař očkování nenabídl. Naopak 57 procent ze skupiny očkovaných se vyjádřilo, že dali na radu svého lékaře. „Musíme apelovat na praktické lékaře, aby problematiku zápalu plic lidem nad 50 let s rizikovými faktory a všem lidem nad 65 let vysvětlovali. Je škoda, že je prevence u starších osob opomíjena,“ zdůraznil epidemiolog prof. Pazdiora.

Okolo roku 1600 tedy v Čechách a na Moravě žily vedle sebe dva různé světy, dvě odlišné kultury.

Rozděleni ve víře

Na jedné straně stála menšina radikálních katolíků, kteří měli podporu panovníka, jenž je od roku 1599 systematicky prosazoval do úřadů. Tito lidé dostali solidní vzdělání, procestovali jižní a západní Evropu, obdivovali se kultuře katolického středomořského světa a po návratu z kavalírských cest se cíleně usazovali v palácích v Praze, aby byli neustále u dvora císaře a mohli prosazovat své názory rychle do praxe. Využívali toho, že reformovaná náboženství nebyla v českých zemích oficiálně povolena a dařilo se jim tedy zejména Jednotu bratrskou a její příslušníky značně perzekuovat. V roce 1602 dokonce prosadili obnovení jejího zákazu. V čele katolíků stál mocný nejvyšší kancléř Království českého, jímž byl od roku 1599 Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, pomáhali mu ale i Jaroslav Bořita z Martinic, posléze také konvertita Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a celá řada dalších osob.

Stranu protestantskou představovali především novoutrakvisté, kteří se blížili luteránům, a Jednota bratrská, v níž sílil vliv kalvinismu. Na počátku 17. století stáli přes svou početní většinu v jasné defenzivě. Byli vychováváni v tradici tolerantního soužití s ostatními, ovšem i oni poznávali na svých cestách po západní a střední Evropě, že přichází jiná, bojovnější doba. Jejich prvořadým politickým cílem se stala legalizace české konfese, ovšem to se jim moc nedařilo, protože byli vytlačováni z nejvyšších úřadů. Řada z nich navíc preferovala venkovský životní styl a do Prahy přijížděli jen tehdy, když zasedal zemský sněm, a to bylo čtyřikrát ročně. Jen na této platformě, kde se přijímaly zákony, ovšem mohli dosáhnout požadovaných změn, proto sněmovní jednání nezanedbávali. Největší autoritě se mezi nekatolíky v Čechách těšil stárnoucí Petr Vok z Rožmberka, jenž ale po roce 1603 do Prahy už nikdy nepřijel. Fakticky se tedy prosazovali jako mluvčí nekatolíků Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik z Holejče a Pasounu či Jan Jiří ze Švamberka.

Obyvatelé zmíněného městečka v Severní Karolíně se měli vyjádřit k potenciální stavbě již čtvrté solární farmy v okolí. Namísto souhlasu se v nich však probudila „středověká“ pověrčivost: Solární panely podle nich vysávají světlo z okolí, zabraňují fotosyntéze a zabíjejí přírodu. Drasticky se prý také podepsaly na tamním rozšíření rakoviny a jsou součástí nadvládního spiknutí. Pod tíhou neuvěřitelných argumentů nakonec radní stavbu zamítli a společnost Strata Solar Company bude muset jít o město dál. 

Jmenuje se Wrinkles („wrinkle“ znamená „vráska“) a pod jeho maskou s černými otvory místo očí se skrývá 65letý válečný veterán, který se na stará kolena rozhodl vydělat trochu peněz a ještě si při tom pořádně užít. Pokud potřebujete strašáka na své ratolesti nebo třeba chcete vyděsit kolegu v práci, jednoduše zavoláte, pošlete na účet peníze – a vaše oběť bude mít do konce života noční můry. Floridské matky si však klauna pochvalují: Prý stačí zlobivému dítěti pohrozit návratem přízraku a na dlouhou dobu je klid.