Zatímco jednorázově vytvořené tetování imunitní systém dočasně oslabí, necháte-li si tělo ozdobit postupně několika obrázky, můžete si obranyschopnost naopak posílit. S takovým závěrem přišli vědci z University of Alabama, podle nichž celý proces funguje podobně, jako když začínáme s fyzickým tréninkem: Nejprve naše tělo oslabí stres – v případě cvičení přichází bolest svalů, u tetování zase pocit celkového vyčerpání. Při opakování aktivity si však organismus zvykne. 

Badatelé zkoumali dobrovolníky z tetovacích salonů a ptali se jich, kolik sezení již podstoupili, jakou při tom pociťovali bolest a jak dlouho trvala. Následně analyzovali vzorky jejich krve na přítomnost protilátky imunoglobulinu A a stresového hormonu kortizolu. U jedinců, kteří podstoupili první tetování, zaznamenali vědci výrazný pokles imunoglobulinu A (značící oslabenou imunitu) a naopak velký nárůst hladiny kortizolu (ukazující na vzestup stresu). U lidí s mnoha „kérkami“ byla odezva v obou případech mnohem slabší a příliš se neodchylovala od normálu.

Jak vysvětlil jeden z autorů studie Christopher Lynn: „Po prvotní stresové reakci se tělo vrací k rovnováze. Nicméně pokud jej takto budeme stresovat stále znova, místo aby se dostalo do původního stavu, upraví své vnitřní nastavení a vytvoří si rovnováhu novou.“

O Ludvíkovi XVIII. se po jeho nástupu na trůn posměšně říká: „Dovezli ho spojenci v zásobovací koloně.“ Jedním dechem se dodává, že se zástupci královského bourbonského rodu v exilu „nic nenaučili a nic nezapomněli“. Nenaučili se, že si Francouzi zvykli na úplně jiný typ vlády, na nízké daně, na školy s omezeným vlivem církve a v neposlední řadě na vítězství a slávu z bitevních polí. Bourboni však nezapomněli, jak museli ze země prchat a jak šlechta, která nebyla na útěku dost rychlá nebo opatrná, končila na popravištích.

Předchozí část: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi (1)

Napoleon vyčkává...

Napoleon dostává zprávy z Francie a je mu jasné, že na příhodnější situaci pro návrat už nemá cenu čekat. S malou flotilou a hrstkou mužů přistává 1. března 1815 na jihofrancouzském pobřeží. Král proti němu posílá armádu, ale ta přejde bez jediného výstřelu na Bonapartovu stranu. Večer 20. března 1815 usedá Napoleon v královském paláci Tuileries k večeři, kterou kuchaři začali odpoledne připravovat pro Ludvíka XVIII. Král stačí prchnout jen pár hodin předtím, než k bráně paláce dorazí prostý kočár a z něj vystoupí staronový císař Francie.

Divoká šelma chce mír

Spojenci jsou zaskočeni. Jejich zástupci rokují ve Vídni a zpráva o Napoleonově útěku z Elby se k nim dostane 7. března. Zpočátku ale nemají jasno, kam se uprchlík uchýlil. O čtyři dny později už to vědí a vydávají tzv. Vídeňskou deklaraci. V ní prohlašují Napoleona za člověka, který „překročil všechny meze občanských i společenských pravidel a jako nepřítel a narušitel klidu ve světě se sám vystavil veřejné odplatě.“

Napoleon válku nechce. „Nemám nyní v plánu jiná soupeření, než ta, která posílí mír, a jiná tažení, než která zajistí lidem štěstí,“ píše. Jenže proti němu stojí mocná koalice, kterou spojuje jediný cíl: zničit Napoleona a tentokrát definitivně. Oficiální zdůvodnění tažení předních evropských mocností i jejich menších spojenců proti Napoleonovi tvrdí, že se mu nedá věřit, i když slibuje mír. To snad platilo v dobách, kdy byl na vrcholu moci. Nyní je v úplně jiné pozici a všem je jasné, že jeho jedinou šancí je mír. Ve válce proti celé Evropě může dlouho vyhrávat, ale nikdy nemůže zvítězit. 

Zpátky do starých časů

Vše nasvědčuje tomu, že se Napoleon chce vrátit k činnostem, kterým se věnoval jako první konzul republiky. Hodlá napsat novou liberální ústavu, která by zavedla soudní procesy s porotou, uzákonila svobodu slova a dvoukomorový parlament, který by výrazně omezil Napoleonovy vlastní pravomoci. Plánuje hospodářskou obnovu Francie a obnovu státní správy, která za Ludvíka XVIII. zkolabovala. Obnovuje budovy a instituce, které za Bourbonů utrpěly škody nebo byly zrušeny. Zároveň se ale ze všech sil připravuje na válku. Je mu jasné, že Francouzi se po 23 letech nepřetržitých bojů do válčení nepohrnou s nadšením. Ale také ví, že mu nic jiného nezbývá.

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Autokratické vlády Rakouska, Ruska a Pruska si nemohou dovolit Francii v čele s Napoleonem prosazujícím revoluční myšlenky vycházející z osvícenství. Nemohou strpět, aby v Evropě byl stát, kde je vláda svěřována těm, kdo k tomu mají schopnosti, a ne těm, kdo nejvyšší posty zdědili. Stejně nepřijatelná je pro ně rovnost všech lidí před zákony nebo náboženská tolerance. Jde jim o to, aby se kolo dějin otočilo zpátky. A porážkou Napoleona u Waterloo se jim to zdaří. Staré pořádky se udrží až do propuknutí první světové války. 

Vývoji francouzských těžkých tanků se v průběhu dvacátých let věnovalo několik firem, ze kterých vyšel vítězně Renault, jehož prototyp byl po úpravách v roce 1929 přijat do výzbroje. Vznikla série 32 tanků, označovaných Char B-1. Stroj spočíval na podvozku typu Holt, tvořeném na každé straně sadou 16 malých pojezdových kol, celý bok chránil plech.

Podvozek doplňovalo hnací a napínací kolo a kluzná dráha, po níž se pohybovala vrchní část pásu. Výzbroj tvořily dva kanóny – 75mm v trupu a 47mm ve věži. Starší stroje s věží APX-1 disponovaly typem SA-34, v dokonalejší APX-4 se nacházel SA-35 stejné ráže, avšak lepších parametrů. Výzbroj doplňoval 7,5mm kulomet Hotchkiss lafetovaný ve věži vedle děla. Vozidla v této konfiguraci dostala označení Char B-1 bis. Výroba pokračovala pomalu a do kapitulace v červnu 1940 vzniklo jen 414 strojů všech verzí.

Char B-1 vstupovaly do služby u samostatných tankových praporů, jež se později staly součástí tankových divizí DCR (division cuirassée). Ty postavila francouzská armáda celkem čtyři, každá disponovala mimo jiné i těžkými Char B-1. 1. DCR se střetla 15. května 1940 s částmi německé 5. tankové divize. Krátce po poledni došlo k těžkému boji, v němž obě strany zaznamenaly citelné ztráty, Francouzi přišli o devět Char B-1, protivník dokonce o 25 obrněnců.

Do večera se však poměr ztrát obrátil, francouzská tanková divize odepsala celkem 65 obrněnců, z toho 40 Char B-1, německé ztráty nepřekročily celkově čtyři desítky strojů. Následujícího dne se u Solre-le-Château dostaly zbytky 1. DCR do obklíčení. Většina Char B-1 byla zničena v boji a poslední kusy opuštěny, neboť jim došly pohonné hmoty.

Char B-1/B-1BIS

• Osádka: 4 muži/ 4 muži
• Hmotnost: 28 t/ 32 t
• Délka: 6,35 m/ 6,37 m
• Šířka: 2,50 m/ 2,50 m
• Výška: 2,79 m/ 2,79 m
• Pancéřování: 14–40 mm/ 14–60 mm
• Pohonná ednotka: Renault/ Renault
• Výkon motoru: 187 kW/ 224 kW
• Rychlost: 28 km/h/ 28 km/h
• Dojezd: 180 km/ 160 km
• Hlavní výzbroj: 75mm kanón 75mm kanón
• Vedlejší výzbroj: 47mm kanón 2× 7,5mm kulomet/ 47mm kanón 2× 7,5mm kulomet 

2. tanková divize DCR bojovala ve stejné době na obranné čáře podél řeky Oise, kde během pěti dnů ztratila 55 Char B-1 a musela se stáhnout k doplnění stavu; 4. června se zapojila do dalších bojů v prostoru Mont de Caubert, kde opět zaznamenala vážné ztráty. 3. DCR operovala v prostoru Sedanu a snažila se přes narůstající ztráty zastavit postup nepřítele. Ještě 12. června měla divize 15 Char B-1, schopných boje. Těžké tanky ustupovaly na jih od Châlons-sur-Marne, kde je jeden za druhým vyřadila německá palba.

4. tanková divize DCR pod velením generála de Gaulla vedla 16. května úder směrem na Montcornet, neměla však ženijní prostředky pro překonání řeky Serre. Dne 18. května de Gaullovy obrněnce zaútočily na německé jednotky před Laonem a zpomalily jejich postup. Stejně jako ostatní tankové divize utrpěla i 4. DCR těžké ztráty a v následujících týdnech přišla o většinu výzbroje. 

1. Veněra 9: Do pekla Venuše

Sonda Veněra pořídila první fotografie na povrchu Venuše

Sovětský svaz se nepouštěl do náročných a dlouhodobých meziplanetárních misí. Jeho elektronika zkrátka „proslula“ svou nespolehlivostí, a tak země uskutečňovala jen relativně krátké, několikaměsíční průzkumné výpravy, jakými se staly například jednoduché lety k Marsu či k Venuši. 

Zatímco čtvrtá planeta Sluneční soustavy zůstává pro ruské inženýry dodnes „začarovanou“, u Venuše triumfovali. Zkonstruovali totiž řadu sond Veněra, jež vesmírné těleso dlouhodobě zkoumaly z jeho oběžné dráhy a zároveň provedly výsadek na jeho povrch. Jedná se přitom o technicky nesmírně náročný manévr, protože tlak na povrchu Venuše dosahuje téměř stonásobku tlaku pozemského a teplota se tam pohybuje okolo 500 °C. Jednou z nejúspěšnějších z celé série sond se stala Veněra 9 (startovala v červnu 1975 a přistála v říjnu téhož roku), která dokázala jako první v historii pořídit fotografie na povrchu jiného kosmického tělesa. Přistávací modul pracoval na planetě 53 minut.

2. Viking: To nejlepší pro Mars

Biochemická laboratoř složená ze čtyřiceti tisíc součástek hledala na Marsu stopy života

Američtí novináři označili ve své době sondy Viking slovy „nejlepší laboratoře, jaké bylo možné naložit do rakety a poslat na Mars“. A nepřeháněli. Z dat, která kvarteto zmíněných zařízení ve druhé polovině 70. let získalo, žijeme dodnes.

Dvě sondy Viking vypuštěné na sklonku léta 1975 měly identickou podobu, přičemž se skládaly z družicové části a přistávacího modulu. Obě sekce byly společně naváděny na oběžnou dráhu Marsu, kde se uskutečnil finální průzkum přistávací oblasti; teprve poté došlo k vysazení výsadkového modulu. Družicová část pak sloužila jako retranslační stanice pro komunikaci se Zemí a zároveň fungovala coby samostatná pozorovací jednotka.

Hladké přistání zajišťovaly tři hydrazinové motory, z nichž každý disponoval 18 tryskami (aby se vznikající spaliny rozptýlily rovnoměrně). Devět přístrojů vážilo jen 29 kg, přičemž mezi všemi jednoznačně vynikala biochemická laboratoř složená ze 40 tisíc součástek, která využívala k analýze získaných vzorků tři metody. Jednak šlo o pyrolýzu ke zjištění, zda materiál obsahuje organické látky (živé organismy) schopné vázat oxid uhličitý; dále se jednalo o detektor rozkladu organických látek na oxid uhličitý („tlení“) a nakonec o zaznamenání plynové výměny mezi zkoumaným vzorkem a atmosférou („dýchání“).

Biologická laboratoř, do níž vědci vkládali mnohé naděje, však žádný život ani jeho stopy nenašla. Identifikovala sice některé neobvyklé procesy, které se někdy dávají do souvislosti s možnou přítomností látek organického původu, ale všechny bylo možné vysvětlit i procesy neorganickými.

3. Voyager: Až na konec světa

Voyager 1 je nejdéle fungující sondou vůbec. Od jeho startu uplynulo téměř 40, přičemž stále komunikuje

Když v srpnu a září 1977 startovaly sondy Voyager 2 a Voyager 1 (v tomto pořadí, protože NASA se je rozhodla očíslovat podle toho, v jakém sledu dorazí k Jupiteru), měli jejich konstruktéři upřímný strach, zda vydrží fungovat celé čtyři roky na cestě k Saturnu. Obavy se nakonec ukázaly jako liché, protože Voyager 1 bez větších problémů navštívil Jupiter (v březnu 1979) a Saturn (v listopadu 1980), Voyager 2 pak Jupiter (v červenci 1979), Saturn (v srpnu 1981), Uran (v lednu 1986) a Neptun (v srpnu 1989). 

K našemu velkému překvapení přitom obě sondy fungují v omezeném režimu dodnes: tedy v roce, kdy si připomeneme 39. výročí jejich vypuštění. Voyager 1 se dokonce v srpnu 2012 stal prvním tělesem vyrobeným lidskou rukou, které vstoupilo do mezihvězdného prostoru – od Země jej k 28. 6. 2016 dělilo přes 134,6 AU.

Pokračování příště

Izraelci mu říkají jam „ha-Melach“, což v překladu znamená „moře Soli“. V Česku máme pro slané jezero, rozkládající se mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, poněkud temnější jméno – říkáme mu „Mrtvé moře“. Právě toto unikátní místo si pro svůj umělecký projekt vybral izraelský performer Sigalit Landau. Pod jeho hladinu umístil na dva měsíce černé šaty, inspirované temnou divadelní hrou Dybbuk, ruskožidovského autora píšícího pod pseudonymem S. Ansky. Extrémní slanost Mrtvého moře jeho šaty vyzdobila fascinujícím solným povlakem. Šaty jsou nyní k vidění v londýnské galerii Marlborough.

Nejmenovaná cestovatelka se na palubě ocitla poprvé v životě a její premiéra neproběhla zrovna hladce. V letadle si totiž potřebovala odskočit, jenže všechny záchody byly obsazené. Zoufalá pasažérka se snažila najít úlevu také za dveřmi nouzového východu, jejichž otevřením se nafoukla i záchranná skluzavka. Stroj se naštěstí teprve chystal ke startu z letiště Čchung-čching, takže se nikomu nic nestalo. Z bezpečnostních důvodů však museli letadlo opustit všichni cestující a let nabral dvouhodinové zpoždění. Nešťastná Číňanka v letu nepokračovala, přepravce její lístek zabavil a z letiště putovala rovnou na policejní služebnu.

To co na první pohled vypadá jako poněkud nepravděpodobná historka, je ve skutečnosti poměrně běžná záležitost. Čínské aerolinky v souvislosti s incidentem vydaly zprávu, z níž vyplývá, že podobných incidentů se jen v loňském roce odehrálo patnáct. Jen několik dnů před událostí v Čchung-čching se chtěl muž v letadle společnosti China Southern Airlines „nadýchat čerstvého vzduchu“. Výsledkem bylo hodinové zpoždění letu. Podobné události evidují také další přepravci po celém světě.

Posledních 12 let je to každý den stejný obrázek. Po silnici z Cass County se do 6 kilometrů vzdáleného Longville šourá starý tulák Bruno. Psí tulák prý vždy absolvuje stejnou trasu – tu a tam se štěkotem pozdraví s místními, jinde vyžebrá něco na zub, nebo si jen tak poleží před místní radnicí nebo na zápraží u cukrárny. Bruno se stal maskotem městečka a místní na něj nedají dopustit. Dokonce si vysloužil vlastní dřevěnou sochu. Jeho majitel má pro toulky Bruna pochopení, sám jej našel, když byl Bruno ještě štěně.

Jakýsi skutečný raketový program – tehdy však naprosto nesouvisející s vesmírem – odstartoval v Evropě za druhé světové války v režii nacistů. Rakety se vyráběly coby válečná zbraň pro údery na velkou vzdálenost, přičemž hovoříme především o legendární V-2. Byť se její vývoj a výroba odvíjely poměrně ztuha a válku se díky ní nijak výrazně zvrátit nepodařilo, představovala zmíněná raketa důležitý mezník na cestě lidí do kosmu – už jen proto, že Wernher von Braun a jeho lidé padli do rukou Američanů, spolu s několika exempláři střel.

Německý základ

Úspěšná premiéra nacistické rakety A4, jakési dřívější verze V-2, se uskutečnila koncem roku 1942, nicméně trvalo skoro další dva roky, než byla připravena k bojovému nasazení. Zdržení způsobilo například stěhování vývoje a výroby do příznivějších lokalit, pokud šlo o dolet bombardérů západních Spojenců. Hlavním střediskem masové výroby raketových komponent se stal tunelový komplex Mittelwerk pod horou Kohnstein ve středním Německu; v důsledku nelidského zacházení však zaplatily za účast na výrobě V-2 životem tisíce vězňů a zajatců. Také tým von Brauna přicházel se stále novými vylepšeními a úpravami, což přirozeně vedlo k dalšímu zdržení výroby (první exempláře V-2 se rozpadaly za letu ještě před dosažením cíle). Střely V-1 a V-2 se tak dočkaly reálného nasazení až v létě 1944, kdy už Spojenci poráželi Němce na evropské pevnině. 

O změnu názvu útočné střely z A4 na V-2 se zasloužil ministr německé propagandy Joseph Goebbels – písmeno V přestavovalo zkratku slova Vergeltungswaffe neboli Zbraň odplaty. Méně dokonalý létající stroj V-1 se někdy též nazývá „létající bombou“ s proudovým pohonem, jež startovala z betonových ramp, připomínajících můstky pro skokany na lyžích. Když začaly V-1 v červnu 1944 dopadat na britskou metropoli, varoval Angličany vždy charakteristický svist motoru rakety. 

O tři měsíce později se (především) Londýn stal i terčem V-2, jež teprve představovala skutečné zlo. Šlo o balistickou střelu, takže její raketový motor (jehož autorem byl Němec Walter Thiel, který roku 1943 padl za oběť americkému náletu) hořel pouze do dosažení nejvyššího bodu dráhy; pak se raketa snášela na cíl z výšky až 100 km rychlostí mach 4. Nebyla tudíž prakticky slyšet (už jen díky nadzvukové rychlosti), takže možnost ji detekovat a zneškodnit zůstávala velmi omezená. Raketa nesla přes tunu trhavin, a přestože neměla dobrý navigační systém, Němci ji vždy zaměřili na hustěji obydlenou oblast, kde mohla při dopadu zabít až stovky lidí. 

Odpálit V-2 z pojízdné plošiny však zabíralo německým jednotkám hodiny času a rychlý postup Spojenců ze západní Evropy na Říši znemožňoval nacistům efektivní využití odpalovacích základen. Definitivně se zbraně V přestaly proti Londýnu a dalším cílům nacistických útoků používat v březnu 1945, kdy už měly západní armády pod kontrolou všechny lokality, které by vzhledem k doletu V-2 mohly sloužit jako odpalovací stanoviště pro útoky na Británii. Němci stihli vyrobit asi šest tisíc kusů V-2, nicméně průběh války to již nijak neovlivnilo. 

Po válce neměla Evropa zdecimovaná válkou na nějakou kosmonautiku ani pomyšlení, navíc Wehrner von Braun padl do rukou Američanů a spolu s ním i program V-2, takže nacistické raketové projekty po válce na starém kontinentě již de facto nepokračovaly. Nebo ano?

Britové ve vesmíru

Nejen USA, ale také Británie a Francie si z válečné kořisti uštíply malé kousky mozaiky technologií V-2 a začaly nacistické rakety zkoumat a rozvíjet. Britové vyvíjeli od roku 1954 nosič Modrý blesk a testovali jej v pouštních oblastech Austrálie. Výsledky se jim nedají upřít, nicméně rostoucí náklady a armáda, jež neprojevila zájem, projekt pohřbily. Ne však definitivně.

Británie se Modrého blesku nechtěla jen tak snadno vzdát a přemlouvala Kanadu a Austrálii ke spolupráci na třístupňové raketě Černý princ, jejíž první stupeň měl být odvozen od Modrého blesku. Nakonec na projekt kývly Německo a Francie: jimi dodané druhé a třetí stupně však při pokusných startech ve druhé polovině 60. let selhávaly a Británie se nakonec rozhodla program ukončit. Šlo o slepou uličku. Rozhodně se ovšem nejednalo o jediné britské želízko v ohni kosmonautiky. Angličané viděli velký potenciál v létání na peroxid vodíku a v roce 1964 jejich vláda schválila projekt vývoje menší rakety pro vynášení vlastních družic na oběžnou dráhu. Nová raketová síla pak dostala jméno Černý šíp. 

Její příběh je velmi pozoruhodný a tragikomický. Program od počátku trpěl politickou nedůvěrou a strádal, co se týče přísunu zdrojů. První zkušební start rakety v červnu 1969 neuspěl, protože se nosič příliš vychýlil z kurzu. Druhý pokusný vzlet však dopadl dobře, Šíp se osvědčil a Britové se začali těšit na vlastní „Sputnik“. První umělá družice vyrobená v Anglii a vynesená anglickou raketou odstartovala na palubě Černého šípu v září 1970. Sonda však skončila neznámo kde, jelikož se druhý stupeň vypnul předčasně a oběžné dráhy nedosáhl. 

Šlo o poslední kapku pro podrážděné politiky, kterým se zdálo levnější využívat rakety americké – a projekt padl. Další start s novou družicí už ovšem pokročil v přípravách příliš daleko, a tak byl „milostivě“ povolen. Naprosto bizarní situace poté nastala 28. října 1971, kdy Černý šíp dopravil úspěšně na orbitu první britskou družici nazvanou Prospero, vypuštěnou vlastními silami. Zanedlouho byla zastavena také výroba dalších anglických satelitů, které vynášely americké rakety. Od 70. let se tak ostrovní království zapojilo pouze do společných činností Evropské kosmické agentury (ESA). 

Pokračování příště

Britská družice Prospero

Sonda Prospero vzlétla z Austrálie 28. října 1971 na raketě Černý šíp při jejím posledním startu a stala se prvním britským satelitem úspěšně vypuštěným na britském nosiči. Nešlo však o první družici ostrovní země jako takovou – tou byla Ariel 1, kterou v roce 1962 vynesla americká raketa. Prospero (o hmotnosti 66 kg) absolvovala sérii experimentů, jež sledovaly působení kosmického prostředí na komunikační družice, a zůstala v provozu dva roky. Podařilo se ji kontaktovat ještě více než 25 let po startu.

Raketa místo výfuku

Počátky raketového nadšení v předhitlerovském Německu se neomezovaly pouze na sny o vesmírných cestách: 15. března 1928 dosáhl řidič Kurt Volkhart rychlosti 75 km/h v automobilu RAK 1 s raketovým pohonem! Šlo o dílo německého magnáta Fritze von Opela, který se spojil s výrobcem raket na střelný prach Friedrichem Sanderem a s rakouským spisovatelem Maxem Valierem, jemuž se nakonec stala stavba raketových aut osudnou – v roce 1930 ho totiž v laboratoři zabila střepina z exploze nového motoru na kapalné palivo. 

Londýn si zítra připomene události ze září 1666. Ráno 2. září 1666 se dům královského pekaře Thomase Farrynora v londýnské ulici Pudding Lane vznítil plamenem. Přestože se jeho rodině podařilo uniknout, teplé a suché počasí nahrálo ohni do karet a ten se nezadržitelně šířil Londýnem. Když byl po několika dnech požár uhašen, nabyly škody nevídaných rozměrů. Zasaženy byly tisíce domů, ale také mosty a chrámy, mezi nimi také katedrála svatého Pavla. Jednalo se o jednu z největších pohrom v dějinách města. Zítra si tuto událost připomenou současní obyvatelé Londýna. V rámci připomínky 350 výročí velkého požáru vzplane na Temži 120 metrů dlouhá dřevěná replika Londýna z roku 1666.