Tým astronomů Caltechu vytvořil doposud nejpřesnější a nejpodrobnější simulaci vzniku naší Galaxie. Vizualizaci zpracovávalo během 700 tisíc hodin 2 tisíce počítačů (pro zajímavost: jednomu počítači by tato práce trvala přibližně 80 let).

Simulace ukazuje nejen to, jakým způsobem vznikla Mléčná dráha, ale vypořádává se také s dřívější otázkou, kam se poděly tisíce trpasličích galaxií, jejichž (nepotvrzenou) existenci předpovídaly předchozí modely. Fakt, že se v blízkosti naší domovské galaxie nachází jen asi třicítka menších uskupení, vědci nově připisují působení supernov.

Sulawesi neboli Celebes má rozlohu bezmála 175 000 km², což z něj dělá jedenáctý největší ostrov světa. Je součástí Indonésie a jeho členitý tvar je důvodem, proč je každá část Sulawesi jedinečná a velmi odlišná. Rozlišují se tři hlavní části – Jižní, Střední a Severní Sulawesi. V posledně jmenovaném regionu se nachází celosvětově vyhledávaná potápěčská destinace – Národní park Bunaken. Najdete jej kousek od hlavního města Severního Sulawesi Manada. Byl založen roku 1991, je tvořen pěti ostrovy a kouskem pobřeží Sulawesi. Celá oblast má rozlohu téměř 80 000 hektarů. Mezi ostrovy jsou hloubky přes 1 000 metrů, takže i když jsou blízko sebe, jsou vlastně velmi izolované. Bunaken je tak místem pro specifické potápění podél porostlých stěn, mnohdy v silném proudu. Ve volné vodě občas můžete zahlédnout velké želvy, delfíny, žraloky či dokonce dugongy. Roku 1997 zde byl na místním tržišti objeven nový druh latimérie – Latimérie celebeská (Latimeria menadoensis). Druhou význačnou potápěčskou lokalitou je Lembežská úžina u přístavu Bitung. V obou těchto lokalitách se skrývá množství unikátních mořských druhů.

Království podmořských rybářů

Lembežské úžině se často přezdívá Království rozedranců a opravdu zde naleznete nepřeberné množství těchto úžasných ryb. Některé druhy jsou veliké jen kolem deseti centimetrů, jiné mohou být až 40 cm veliké. Rozedranec není vůbec jedovatý a ani lidem nebezpečný, ale spousta lidí si ho plete s jedovatými ropušnicemi.

TIP: Rozhovor se Stevem Lovečkem Lichtagem: Napřed točte, pak se zachraňujte!

Ke zvýšení lovecké úspěšnosti slouží rozedranci „rybářská udička“. Jedná se v podstatě o anténku, na jejímž konci se kýve roztřepený konec připomínající červíčka, drobného korýše nebo rybku. Rozedranec stejně jako rybář láká svou potenciální kořist na návnadu. Nehybně sedí na útesu a čeká. Přitom se opírá o speciálně uzpůsobené prsní ploutve, které vypadají jako kráčivé nohy. Často také imituje trávu a vlní se společně s mořskými stébly v rytmu vln. Když se kořist dostane patřičně blízko, rozedranec otevře tlamu a rybku nebo korýše vcucne. Lov trvá zlomek sekundy, ale konzumace mnohem déle. Rozedranec dokonce dokáže sníst i jedovatého perutýna stejně velkého jako je on sám.

Osmiruká královna převleků

V roce 1998 byla u Sulawesi objevena proužkovaná chobotnice, jejíž ramena dosahují rozpětí až 40 cm a samotné tělo je velké pouhých šest centimetrů. Podle její schopnosti napodobovat ostatní mořské organismy dostala jméno „mimic octopus“ (volně přeloženo „chobotnice imitátorka“, Thaumoctopus mimicus). Dokáže imitovat minimálně 15 jiných druhů živočichů, mimo jiné jedovaté perutýny, mořské hady, trnuchy, sasanky, strašky, hvězdice, kraby, mušle, platýze a dokonce i medúzy.

Během napodobování používá nejen barvoměnu, ale také se přizpůsobuje celým tvarem těla a postavením ramen. U hlavonožců se často setkáváme s dokonalou kamufláží v prostředí a geniální barvoměnou, přesto je tento druh chobotnice první, u kterého pozorujeme napodobování ostatních živých zvířat. Imitátorská chobotnice navíc vykazuje vysokou inteligenci už jen tím, jak volí, které zvíře bude napodobovat. V případech kdy je napadena, zvolí podobu predátora, jindy se snaží být nenápadná a odplave jako platýz. Třeba před krabem může vystupovat jako potenciální sexuální partner, aby se dostala do úplné blízkosti a nečekaně zaútočila.

Jedovaté krásky a změna pohlaví

Na písečném dně i na korálovém útesu je možné objevit neobyčejné druhy jedovatých ropušnic – Rhinopias frondosa a Rhinopias eschmeyeri. Celkově existuje šest druhů ropušnic rodu Rhinopias, které mají poněkud jiný tvar těla než jiné rody ropušnic. Mohou mít různou barvu – od žluté přes červeno-růžovou až hnědou. Na těle mají někdy skvrnky a vypadají trochu jako listy. Další vzácnou ropušnicí v Celebeském moři je Pteroidichtys amboinensis, která je příkladem dokonalého maskování. V porostu mořských řas se dočista ztratí a důvěřivé rybky se stávají její snadnou kořistí.

Obávanými lovci jsou i úhořovité murény nosaté (Rhinomuraena quaesita), které žijí v dírách na písčitém dně a dokáží z nich bleskurychle vyrazit za kořistí. Dorůstají až přes metr délky, přitom jsou tlusté pouze asi jako prst lidské ruky. U tohoto druhu murény je zajímavá propojenost stářím, pohlavím a barvou jedince. Sexuálně nedospělá mláďata jsou černo-žlutá, dospělí samci jsou modří a samice žluté. Každá muréna projde všemi třemi stádii, svůj pohlavní život začíná jako samec a poté změní pohlaví a končí jako samice. U většiny druhů murén dochází ke změně pohlaví v průběhu stárnutí opačně, tedy ze samice na samce.

Lovci se šestinásobným viděním

V okolí všech ostrovů Indonésie můžete narazit na velmi nebezpečné mořské hady, jejichž jed dokáže usmrtit i člověka. Naštěstí ovšem nejsou agresivní. Na útesech pátrají po rybách, někdy měkkýších či korýších. Dospělí hadi dorůstají až jeden a půl metru délky, největší druh Hydrophis spiralis může být i třímetrový! Podobnosti s mořskými hady využívají neškodní hadovci, které podobné zbarvení chrání před predátory.

Na korálových útesech nebo v písku vykukují zvědavá očka. Patří zvláštní skupině korýšů, nazývané strašci (Stomatopoda). Existují dvě skupiny strašků, jež se od sebe liší způsobem lovu. Takzvaní drtiči atakují kořist silnou ranou, zatímco harpunáři se zachytí ostrými zubovitými klepety. Většinou jsou z nich vidět právě jen jejich oči, složené z až 10 000 částí. Každé oko je rozděleno na tři části a strašci tak vidí binokulárně, někdy až trinokulárně. Každým okem dokáží hýbat samostatně a v případě, že obě oči míří na stejný cíl, má strašek hexnokulární vidění. V době rozmnožování s sebou samice všude nosí vajíčka a tehdy nemůže přijímat potravu. Na Bunakenu i v Lembežské úžině můžete vidět několik odlišných druhů.

Další překvapení jsou možná

Žádný z výše zmíněných živočich není zrovna obr, ale rozhodně tak působí vedle překrásných nahožábrých plžů, kteří jsou téměř na každém kousku útesu. Rozmanitost jejich tvarů, barev a velikostí až bere dech. Dalšími úžasnými tvorečky jsou všemožné druhy krevet a jiných korýšů. V mělké vodě můžete vidět i dosud nedospělé jedince různých druhů ryb, které se od dospělců liší nejen barvou ale někdy i tvarem těla. Mnoho jich má speciální způsob chování. Například se vlní jako šílení hlavou dolů a tím napodobují nechutné barevné ploštěnky. Jde samozřejmě o obranu proti pozření.

Oblasti kolem ostrova Sulawesi jsou plné podmořského života a velmi unikátní je, že zde stále dochází k objevování nových druhů živočichů. V potápěči téměř přeplněných vodách zřejmě stále uniká pozornosti velké množství rozmanitého obyvatelstva zdejších korálových útesů i písčitého dna. Proto se stále můžeme těšit, co nás zde pod hladinou může překvapit příště.

Filosof, politik a věčný bojovník za pravdu, ale také první prezident samostatného Československa. Tím vším byl Tomáš Garrigue Masaryk, který zemřel 14. září 1937.

Ještě o tři roky dříve byl už počtvrté zvolen do prezidentského křesla, funkční období ale nedokončil. V roce 1935 ze zdravotních důvodů složil úřad a stáhl se z politické scény na zámek v Lánech. Jeho stav se zhoršil o dva roky později, kdy v září onemocněl zánětem plic, jenž se mu stal osudným.

TIP: Poloviční Slovačisko: Jak chápal „prezident Osvoboditel“ Čechy a Slováky?

S jeho smrtí odešla jedna z nejvýznamnějších osobností českého kulturního a politického života, jeho odkaz ale přetrval desetiletí. Snad nejlépe sílu Masarykovy osobnosti vystihl v nekrologu Karel Čapek, když napsal: „Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky.“

Reportážní fotografie vznikla 17. června 1928 při prezidentově cestě po Moravě. Do dvoutisícového Žďáru nad Sázavou přijel Masaryk na slavnostní kladení základního kamene pro výstavbu sokolovny.

Antonie Neugebauerová sebe i svou tříletou dcerku Evičku oblékla do vlastnoručně vyšívaného kyjovského kroje. Stály v první řadě, když k nim přistoupil nějaký pán a vyzval dívenku, aby donesla panu prezidentovi kytičku. Holčička během uvítací řeči bloumala po tribuně a občas někomu šlápla na nohu. Prezident se na ni celou dobu usmíval. Protože byla opravdu malinkatá, podali mu ji poté do náruče a ona mu předala kytičku. „Neuvědomovala jsem si, že se jedná o nějakou zvláštní událost, ale také jsem se nebála, ani nestyděla. Pan prezident se mne ptal, jak se jmenuji a kde mám maminku. Snažila jsem se ji v tom davu najít, ale to se mi nepodařilo.“

Když 13. září 1907 zemřela Josefa Náprstková, přišla česká kulturní scéna o významnou českou vlastenku. Aby také ne, když tato žena spojila své osudy s předním národopiscem a mecenášem Vojtou Náprstkem. 

TIP: Století odvážných průkopnic: Ženy si svá práva u nás musely tvrdě vybojovat

Mladí lidé se setkali díky Vojtově mamince, podnikatelce Anně Fingerhutové, u které Josefa pracovala. Díky své píli si brzy získala uznání a po Aninně smrti se starala také o chod domácnosti. Za Vojtu se ale provdala až po patnáctileté známosti, a co víc, s českým pokrokářem uzavřela pouze civilní obřad! Celý život mu pak stála jako šedá eminence věrně po boku a po jeho smrti dokonce převzala vedení knihovny a Náprstkova muzea.

Středověký Západ zaznamenal ve vrcholném období řadu změn a novot, mezi které patřil vznik nejrůznějších náboženských hnutí. Ve Francii měli co do činění s Albigenskými, kteří hlásali chudobu církve a opovrchovali bohatými kněžími a biskupy. Papež nemohl nechat Řím zahanbit a nabádal katolické vládce k tažení proti bezvěrcům. Ti se rozhodli zasáhnout 12. září 1213 v bitvě u jihofrancouzského Muretu. Na úplné potlačení hnutí ale bylo třeba ještě pár desítek let počkat. 

Rodný dům Karla Jacoba Svenska čelil během druhé světové války bombardování německé Luftwaffe. Dům válku jako zázrakem přečkal, Karl ale musel ze své rodné domoviny uprchnout. Příběh dávného uprchlíka nyní inspiroval v New Yorku žijící ukrajinskou umělkyni Agatu Oleksiak. Ta s pomocí dvanácti žen z řad uprchlíků z Ukrajiny a Sýrie obháčkovala Karlův rodný dům růžovou přízí.

Růžové poselství má připomenout, že válka v jakékoli době plodí utrpení obyčejných lidí. Dvanáctka uprchlic pracovala na domě tři týdny a na růžový kabátek padlo přes 160 kilometrů příze.

Teoreticky lze opravdu konzumovat 24karátové zlato do sytosti a nevystavit své zdraví žádné úhoně. Čisté zlato totiž chemicky nereaguje a prochází zažívacím traktem, aniž by se vstřebávalo do těla. Vzácný kov je v rámci Evropské unie schválen coby bezpečné potravinářské aditivum E175 a ve formě plátků, vloček, kuliček či prachu slouží jako drobná dekorace čokolád, likérů a cukrovinek.

TIP: Sladké pokušení: Kobliha posypaná 24karátovým zlatem

Evropané však přidávali plátky zlata do pokrmů i nápojů již od renesance. Jedlé zlaté plátky nalezneme také v některých japonských bonbonech a jihoasijském pečivu. Léčitelé zlato po staletí předepisovali na řadu chorob jako artritidu, deprese či onemocnění srdce, ovšem pozitivní účinky vzácného kovu na naše zdraví se nikdy nepodařilo vědecky prokázat. Jedlé zlato seženete i dnes: Je bez chuti, neobsahuje žádné kalorie a za gram zaplatíte asi čtyři tisíce korun. Ve světové gastronomii patří k nejvzácnějším „pochoutkám“ a zdobí se jím například luxusní dorty, káva, ale i suši nebo lasagne. 

Vzdělaný Budovec často jednal se zahraničními poselstvy přicházejícími do Prahy. Zároveň působil jako královský úředník a v této funkci se účastnil i zemských sněmů. Když ale císař Rudolf II. vydal roku 1602 mandát proti Jednotě bratrské, vystoupil Budovec na sněmu jako obhájce jejích práv.

TIP: Přečtěte si, jak se český šlechtic dostal do Cařihradu

Když přišel německý útok v květnu 1940 a okupace, Francouzi byli zrovna uprostřed práce na novém a modernějším těžkém tanku. Konstruktéři přesto práci nepřerušili; ovšem za války ji prováděli pouze v ilegalitě, v nejpřísnějším utajení. Základem se staly komponenty stávajícího tanku Char B-1, nasazené na moderně navržený trup s novou progresivní věží.

Vývoj probíhal v kancelářích Atelier de Construction de Rueil (ARL) a program se naplno rozběhl až po osvobození v roce 1944. Projekt se po kritickém zhodnocení změnil v moderněji pojatý ARL-44. Armáda na základě válečných zkušeností požadovala instalaci moderní výkonné pohonné jednotky. Tank měl mít hmotnost 50 tun, a aby bylo možné zajistit jeho dostatečnou mobilitu, musela být instalována dostatečně výkonná pohonná jednotka, která by mu dala potřebnou rychlost a akceleraci.

Francouzské továrny nemohly v danou chvíli nabídnout jednotku těchto parametrů, proto byl vybrán kořistní motor německého typu Maybach HL 230, benzinový dvanáctiválec o obsahu 23 500 cm3, pocházející ze středního tanku Panther. Podvozek zakrývaly boční krycí plechy, připevněné velkými nýty. Toto řešení bylo v té době už skutečně archaické a při porovnání s jinými současníky působil ARL-44 zvláštním dojmem. Samotný trup byl elektricky svařovaný a jeho příďové pláty spojeny pod ostrým úhlem. Při tloušťce 120 mm zajišťovaly slušnou pasivní ochranu.

Svařovanou otočnou věž vytvořili v koncernu Schneider. Byla sestavena z rovných plátů, mírně skloněných k horizontální rovině. Seděli v ní tři členové osádky, velitel, střelec a nabíječ. Otáčení věže se provádělo pomocí elektricko-hydraulického systému SAMM, část dílů dodával koncern Schneider-Westinghouse. Výzbroj v podobě poloautomatického kanónu SA 45 ráže 90 mm měla zničit jakýkoliv tehdejší těžký nebo střední tank.

Zbraň s dlouhou hlavní měla úsťovou rychlost 1 000 m/s a představovala i pro příští léta účinný prostředek k likvidaci nepřátelské obrněné techniky. Doplňoval jej spřažený kulomet ráže 7,5 mm. Muniční zásoba činila 50 dělostřeleckých granátů a 5 000 kulometných nábojů. Osádku tvořilo pět mužů, řidič a radista seděli v trupu, velitel, střelec a nabíječ byli ve věži. Radista měl k dispozici radiostanici SCR 528. První prototyp vznikl roku 1946 a záhy byla objednána série 300 exemplářů pro francouzskou armádu. Vzhledem k tomu, že ARL-44 přece jen nepředstavoval zcela moderní konstrukcí, byla později objednávka snížena na 60 kusů.

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

Tento stroj, jenž se stal posledním francouzským sériovým těžkým tankem, vycházel z výrobní linky v letech 1947–1951. Tvořil výzbroj jediné obrněné jednotky, těžkého tankového pluku 503. RCC v Mourmelonu. Sloužily zde jen asi do poloviny padesátých let, potom je jako zastaralé vyřadili. Veřejnost je mohla spatřit při slavnostních přehlídkách, jako byla ta v Paříži 14. července 1951, kdy stroje defilovaly před  obyvateli na Place de la Concorde. Jeden z ARL-44 se dodnes dochoval v expozici tankového muzea v Saumuru.