Johana z Rožmitálu podporovala svého manžela během jeho kandidatury na uprázdněný český trůn. V lednu 1458 Jiří odjel na Moravu na setkání s nově zvoleným uherským králem Matyášem Korvínem, zasnoubeným již tehdy s Jiřího dcerou Kateřinou. Johana mezitím vedla za pomoci jeho přátel předvolební jednání.

Vše pro krále

Dne 2. března 1458 byl Jiří zvolen českým králem. Korunovace královnou 8. května byla samozřejmě pro Johanu (náležející stejně jako Jiří do „pouhého“ panského stavu), velkým triumfem. Podmínkou uznání volby papežskou kurií bylo, že manželé museli před korunovací tajně složit přísahu poslušnosti papeži a také, že nebudou trpět ve svém království kacířství. Kacíři pro ně na rozdíl od kurie ovšem nebyli utrakvisté, ale např. přívrženci Jednoty bratrské, které přísně stíhali.

Můžeme říci, že život průměrné královny ve středověku nebyl nijak zvlášť pestrý. Většinou se soustředila na péči o chudé a sirotky, doprovázela svého manžela na různá jednání a spravovala vlastní majetek. Johana se ale, kromě běžných činností, podílela i na politickém dění v zemi. Byla členkou manželovy rady a dokonce se stala jedním z jeho nejdůvěrnějších rádců. Jistě nebyla pouhá náhoda, že na cestu po evropských dvorech, které chtěl český král získat pro své zájmy, se v listopadu 1465 vydal královnin bratr Lev z Rožmitálu. Výhodou byl jak jeho příbuzenský vztah s královnou, tak i jeho katolická víra. Johana mu také poskytla průvodní dopis, který zastíral skutečný účel výpravy a měl navodit dojem, že jde jen o poznávací cestu.

Johana byla také častou prostřednicí mezi znesvářenými stranami. Spolu s knížetem Ludvíkem dosáhli v roce 1465 dohody v dlouhotrvajícím sporu mezi Jiřím a Otou II. Bavorským, který nakonec souhlasil přijmout jako léno České koruny hrady a města ležící v Bavorsku. I během odboje Plzeňských v únoru 1466 se na ně Johana pokusila (zřejmě po domluvě s Jiřím) neúspěšně zapůsobit a přimět je k poslušnosti. Když jí Zdeněk ze Šternberka požádal o přímluvu u krále, byla ochotná zprostředkovat i tuto dohodu mezi Zelenohorskou jednotou a manželem. Z jednání ale nakonec, vinou panské jednoty, sešlo.

Až do konce první světové války se do tanků montovala polní děla používající pouze tříštivou munici vhodnou proti živé síle a běžným stavbám. Původně se o nasazení obrněnců k ničení nepřátelských obrněných vozidel neuvažovalo a tuto funkci měla zajišťovat tažená protitanková děla zakopaná na linii obrany, odkud mohla snadno postřelovat pomalu jedoucí obrněnce v nekrytém terénu.

Jakmile ale začaly být tanky skutečně ofenzivní zbraní, nemohly spoléhat na podporu dělostřelectva a musely se samy vypořádat i s nepřátelskými obrněnci nebo zodolněnými objekty, na něž už tříštivé střely nestačily. Proto se v průběhu druhé světové války do obrněnců instalovaly stále výkonnější kanóny. Pro určení výkonnosti děla však nestačí znát jen ráži, ale i délku hlavně, jež se neudává v metrech, ale v násobcích dané ráže. (Britové nepoužívali ke značení kanónů ráži, ale hmotnost náboje v librách, což sice lépe vystihovalo výkon, ale komplikovalo porovnávání tankové výzbroje.)

Například do Pz III se montovala mimo jiné děla KwK 38 L/42 a KwK 39 L/60 se sice stejnou ráží, ale nesrovnatelnými výkony. Protitankové dělo musí mít dlouhou hlaveň, aby střela dosáhla vysoké úsťové rychlosti nutné k proražení pancíře. To si ovšem žádá větší robustnost kanónu, aby jeho konstrukce vydržela zvýšené namáhání při výstřelu. Dělo pak má i větší zákluz a zároveň se musí vejít do tankové věže. Skloubit tyto protichůdné požadavky se mnohdy dařilo jen s obtížemi, a tak se pro boj s obrněnci často používala samohybná děla nebo stíhače tanků, kde složitý prvek otočné věže chyběl.

Tříštivá a protipancéřová munice

S modernizací obrněnců a jejich hlavních zbraní postupoval i vývoj nábojů. V polovině druhé světové války už měly všechny tanky k dispozici kromě tříštivých také protipancéřové střely a objevily se i kumulativní a podkaliberní náboje, jež se ve vylepšených verzích používají dodnes.

Tříštivá střela (HE – high explosive), schopná ničit živou sílu, vozidla a lehké objekty, vybuchuje při dopadu. Je opatřena kontaktním zapalovačem a náboj má relativně tenké stěny, aby byl výbušný efekt nálože co největší. Zvláštní druh tříštivé střely s drtivým účinkem proti nekryté pěchotě představuje tzv. šrapnel, jenž je naplněn drobnými ocelovými kuličkami.

Protipancéřová střela (AP – armor piercing) probíjí pancíř pouze svou kinetickou energií. Skládá se z mohutné špice, vyrobené ze speciální legované oceli, a nálože výbušniny, jež musí odolat velkým změnám sil, které na ni působí při nárazu na povrch pancíře. Nálož má rozněcovač, jenž ji odpálí s takovým zpožděním, aby vybuchla až po proniknutí střely do interiéru vozidla. Zásah touto střelou dokázal odtrhnout věž lehkého tanku, ale pokud střela dopadla na zkosený nebo zaoblený pancíř, jaký měly např. obrněnce T-34, existovalo nebezpečí odrazu nebo neškodného sklouznutí.

Pokračování: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (2)

Zhotovení této střely vyžadovalo speciální přísady do oceli jako wolfram nebo nikl, které Němci museli dovážet ze zámoří. Spojenci měli své zdroje v Africe a Americe, ale Německo muselo tyto suroviny dovážet rychlými obchodními loděmi, tzv. lamači blokád z Dálného východu. Protipancéřová střela s čepičkou (APC – armor piercing capped) působí stejně jako AP střela, ale na jejím vrchu je namontována špice z měkkého kovu, jejíž deformace při dopadu na šikmý pancíř snižuje riziko odražení.

Zatmění Slunce, které se odehrálo první zářijový den, nebylo z území Česka pozorovatelné, nyní si je ale můžeme vychutnat v nezvyklé podobě. Tranzit přes sluneční kotouč se totiž podařilo zachytit sluneční observatoři SDO. Není to ale zdaleka vše – SDO zachytila takřka ve stejný čas i neobvyklé zatmění Slunce naší planetou. Pro SDO je to díky její poloze poměrně všední událost, pro nás pozemšťany jde ale o zajímavou podívanou.

Na záběrech observatoře SDO je patrné, že tranzitující Země má rozostřený okraj. Je to dáno atmosférou, která část slunečního svitu dokáže pohltit. Oproti tomu atmosféry prostý Měsíc se na slunečním kotouči vyjímá dokonale kontrastní.

Výstřední kanadský inženýr Charles Bombardier, který srší zajímavými nápady, nedávno navrhl kapsule Tridika. Vychází přitom z myšlenky, že by lidé mohli využívat svá vozidla i k jiným věcem, než jenom k transportu. A také asi z filmu o Karlíkovi a továrně na čokoládu, zejména pokud jde o raketový výtah pana Wonky.

TIP: Nový rekord rychlovlaku! Japonský maglev pokořil hranici 600 km/h

Kapsule Tridika by fungovaly jako autonomní osobní maglevy ve tvaru kostky, které by jezdily se svými obyvateli z místa na místo pomocí magnetické levitace. Takové dopravní prostředky se vyloženě hodí do přeplněných měst, kde by do značné míry řešily chronický problém s parkováním.

Vědci zkoumali borovice rostoucí blízko stromové hranice (která je určena poklesem výšky roztroušených stromů pod tři metry) a zjistili, že za období od roku 1951 do roku 2000 mají širší letokruhy než v předchozích 3 700 letech.
Rychlejší růst těchto nejstarších stromů světa je s největší pravděpodobností způsoben měnícími se teplotami, které v oblastech s vysokou nadmořskou výškou za uvedených padesát let znatelně stouply.

„Tyto změny jsme zaznamenali v několika lokalitách, včetně Skalistých hor“ říká Salzer a dodává, že v období několika tisíců let jde o unikátní jev a týká se pouze borovic vzdálených maximálně 150 m od stromové hranice. Výše položené stromy žádné zrychlení růstu nevykazují, protože rostou v chladnějších podmínkách, níže rostoucí dřeviny jsou zase ovlivňovány spíše vlhkostí než teplotou vzduchu.

TIP: Jeden jako druhý aneb Anglické lesy ztrácejí biodiverzitu

Borovice osinatá se vyskytuje na suchých horských svazích v západní části Spojených států amerických. Vědci odebrali pro výzkum vzorky ze stromů rostoucích v nadmořské výšce 3 300 m ve východní Kalifornii a Nevadě. Porovnali pak šířku letokruhů za jednotlivá půlstoletí počínaje rokem 2000 a konče rokem 2650 př. n. l. Když srovnali naměřené hodnoty s klimatickými daty, zjistili, že širší letokruhy odpovídají stoupajícím teplotám.

Podle spoluautora studie Malcolma Hughese přinese oteplující se klima ve vysoko položených oblastech velké změny i pro život v nížinách. Například v USA jsou horské oblasti hlavním zdrojem vody pro níže položená města a farmy. „Jestliže sníh roztaje dřív, voda se v horách neudrží a bude jí nedostatek,“ varuje Hughes.

Spolu se Salzerem chtějí výzkum rozšířit na další důležité lokality včetně San Francisco Peaks v Arizoně, aby zjistili, jak vážná je situace. Urychlení růstu borovic považují za další důkaz existence změn souvisejících s globálním oteplováním, podobně jako například rychlé tání ledovců vysoko nad mořem.

6. září 2013 vypustili Američané k Měsíci malou sondu LADEE (Lunar Atmosphere and Dust Environment Explorer), která do následujícího jara zkoumala tenkou lunární atmosféru, odhadovala negativní dopady působení měsíčního prachu na budoucí expedice a také testovala vysokorychlostní přenos dat na Zemi pomocí laseru.

TIP: Sonda LADEE poslala k Zemi první snímky povrchu Měsíce

Atmosféra okolo Měsíce je skutečně mimořádně tenká, odhaduje se, že mise Apollo nad Měsícem vypustily mnohonásobně větší množství plynu z motorů. Ve srovníní se zemskou atmosférou je tam měsíční zhruba 25 miliardkrát řidší.

Už jako malý kluk jsem snil o pláních Afriky a hltal knihy pánů Grzimka,Vágnera, van Lawicka a dalších. Moje dlouholeté touze se dostalo zadost v říjnu 2007, kdy jsem v doprovodu svého syna Jana vyrazil na safari do keňských parků Nakuru, Masai Mara a k jezeru Naivasha. Přestože již nebyla sezona, první pohled na jezero Nakuru s jeho plameňáky, pelikány a obrovským množstvím zvířat, mi učaroval víc než všechny knihy o Africe dohromady. Ihned jsem věděl, že se do Afriky musím vrátit. Mimo jiné proto, abych na vlastní oči spatřil jednoho z vysněných afrických predátorů – psa hyenového (Lycaon pictus), jehož smečky mají pověst nejúspěšnějších afrických lovců.

Trable vzácné „škodné“

Vábení Afriky mě přivedlo zpět v únoru tohoto roku. Společně se skupinou podobně zaměřených nadšenců jsem podnikl výpravu do delty řeky Okavango a přilehlé východní oblasti Kwando-Linyanti sevřené mezi řeky Okavango a Kwando v Botswaně. Kromě výjimečnosti a obrovské rozlohy této vnitrozemské delty nás přilákala i možnost pobytu v soukromých koncesích, kde je příroda ponechána bez lidského zásahu a skýtá příležitost vychutnat si jižní Afriku takřka bez setkání s jinými lidmi.

Pes hyenový (též hyenovitý) byl jedním z hlavních předmětů našeho zájmu. V současné době žijí poslední 2–3 tisíce jedinců tohoto živočišného druhu především na území šesti států Afriky – Keni, Tanzánie, Botswany, JAR, Zambie a Zimbabwe. Podle dostupných informací se zdá, že psi nikdy nebyli příliš hojní. Dnes je však jejich situace kritická a jednou z příčin žalostného stavu je fakt, že v minulých letech byli považováni za škodnou a na základě tohoto předpokladu vybíjeni. Svoje vykonala i jejich náchylnost k nemocem, například psince. Zmíněná území Botswany jsou jedněmi z mála posledních míst, kde se tyto šelmy hojněji vyskytují.

Dobří stopaři, nezbytné štěstí

Smečky psů hyenových jsou opravdovými nomády křižujícími svá obrovská teritoria o rozloze až tisíců kilometrů čtverečních. S výjimkou období, kdy v podzemních doupatech vychovávají mladé, představuje úkol najít smečku těchto vzácných zvířat opravdový oříšek. Chce to nejen šikovného stopaře, ale také notnou dávku štěstí. To první jsme bezesporu měli. Naši kolegové byli v oblasti Okavanga svědky střetu smečky psů se dvěma lvy. Sporným bodem byl, jak jinak zbytek kořisti.

Na výskyt smečky jsme byli okamžitě upozorněni a vydali jsme se udaným směrem. Po skupině psů jsme pak bezvýsledně pátrali několik hodin, ale našli jsem pouze stopy. Na další pozorování jsme si museli počkat až do druhé oblasti v okolí tábora Leballa. Odtud naše cesta vedla k Namibijské hranici, kam zasahuje teritorium jedné ze dvou smeček pohybujících se podél západního břehu řeky Kwando. Bohužel ani zde jsme objekty našeho zájmu nezahlédli. Jak už to ale v životě někdy chodí, na naší straně stála i druhá složka úspěchu – štěstí, které nám smečku naservírovalo přímo pod nos. Spící šelmy jsme náhodně objevili při odpoledním safari nedaleko našeho tábora.

Poklidný den nasycených

Sedm psů pospávalo po úspěšném lovu prasete bradavičnatého, které jsme poznali podle zbylých kostí povalujících se mezi mladými stromy mopane. Smečku tvořilo šest dospělých jedinců a jeden dospívající kus – podle průvodců šlo o jediné štěně z loňského vrhu. Alfa samec byl pro nás po určení dobře identifikovatelný podle výrazného šrámu přes čenich. Patrně šlo o následek posledního lovu.

Po zbytek dne jsme se zaujetím pozorovali společenský život psů hyenových, od probuzení přes vítací ceremoniál až po značkování teritoria. Při značení močí umí tito psi trik, za který by se nemuseli stydět ani jejich moderní cirkusoví bratranci. Dokáží se postavit na přední nohy a značkovat tak stébla trav či termitiště v dokonalé stojce.

Těsně před západem slunce se smečka vydala na pouť savanou. Jednotliví psi využívali louží a jezírek k napití a ochlazení a poté klusem doháněli zbytek skupiny. Možná se právě v tuto chvíli zaostávající jedinec lépe orientoval díky výraznému pachu, který všichni psi vydávají. Celý ten čas postupovali jeden za druhým v téměř dokonalé řadě. Na sklonku dne se uložili ke spánku a my doufali, že je zítra opět uvidíme.

Pod ochranou krokodýlů

Druhý den jsme se za smečkou opět vypravili a celé dopoledne jsme strávili v její blízkosti. Čekali jsme na nějakou akci, při které by psi potvrdili pověst nejúspěšnějších lovců Afriky. Zdálo by se, že pobývat v přítomnosti polehávajících divokých psů v africkém vedru je podivný způsob trávení dovolené, ale my jsme si kontakt s nimi opravdu užívali. Po dlouhých minutách, kdy se psi očichávali, společně se vítali a olizovali si pysky, se jako na povel zvedli a lehkým klusem vyrazili směrem k laguně, u které ležel náš tábor. Tento běh byl zcela odlišný než pohyb z včerejšího odpoledne. Smečka pátrala po kořisti – jednotliví psi nebo dvojice vyráželi daleko vpřed. Ostatní je pomalu následovali a dočerpávali tekutiny z kaluží.

Po čase smečka změnila taktiku a při běhu vytvořila rojnici. Připomínali vrcholový atletický tým připravující se na dlouhou a náročnou štafetu. Až později jsme si uvědomili, že objevili stádo vodušek červených (též v. lečve, Kobus leche). Antilopy vycítily nebezpečí a věrny svému jménu si to namířily do jezera mezi hrochy a krokodýly. Zřejmě toto nebezpečí donutilo smečku ukončit lov na břehu jezera. S přibývajícim vedrem aktivita psů, ale i ostatních zvířat klesala, a tak jsme naše oblíbence opustili s tím, že se později vrátíme.

Pronásledování pronásledovatelů

Když slunce ztratilo něco na své intenzitě a polední siesta skončila, měli jsme odpoledne možnost přihlížet opakování ranního rituálu – vstávání, vítání, očichávání a pročesávání krajiny. Tentokrát smečka vyrazila na sever, do oblasti, kde se podle našich dřívějších informací pohybovala stádečka impal. Netrvalo dlouho a psi doběhli do oblasti, kde se antilopy pásly. Tady se ukázala síla jejich lovecké taktiky. Prvním cílem bylo najít vhodnou kořist. Smečka zručně rozehnala antilopy, i když některé zvolily vyčkávací taktiku a zalehly do trávy.

Měl jsem jen velmi hrubou představu o průběhu následujících okamžiků. Náš průvodce Spencer suše prohodil: „Připoutejte se a držte se,“ natáhl si přes obličej šátek a začaly se dít věci. Psi vyrazili v rojnici jako prsty obrovské roztažené ruky a obrovskou rychlostí pronásledovali vybranou impalu. Nám nezbývalo než držet fotoaparáty, batohy a vyhýbat se svištícím větvím. Představte si jízdu po neproklestěném tankodromu, kdy se zoufale snažíte sledovat poměrně malou šelmu, která uhání šedesátikilometrovou rychlostí. Pokoušeli jsme se držet lovící smečky, nebo alespoň jejích nejpomalejších členů, nicméně po dvou kilometrech se nám ztratili z dohledu a pak už jsme jen křížem krážem projížděli mezi ostrůvky keřů.

Zasloužený odpočinek

K našemu štěstí a antilopí smůle se náhle ozvalo hlasité zaječení dáveného zvířete a my se vydali po zvuku. Přestože jsme na místo dorazili během pěti minut, z úlovku jsme viděli už jen zbytky nohou, části větších kostí a krvavou stopu v trávě. Psi roztrhali a sežrali kořist tak rychle, že ji ani nestihli zaregistrovat ostatní predátoři. Pouze jeden z afrických stepních orlů, který seděl opodál, využil příležitosti a ukradl kus kosti s masem. Po návratu do tábora, stále plni euforie z tohoto strhujícího zážitku, jsme dlouho do noci probírali každou minutu lovu. Připadalo mi, jako bych i já byl součástí úspěšné smečky a těšil jsem se na zítřejší setkání s „našimi“ psi.

Třetí den jsme našli smečku s ještě nacpanými břichy, když její členové odpočívali ve stínu. Chvíli jsme je sledovali, ale poté, co vyrazili na sever směrem k hranici s Namíbií, jsme se rozhodli zaměřit na jiná zvířata. Dobře vím, že lov psů hyenových už možná nikdy neuvidím. Trochu mne mrzí, že se kvůli špatným světelným podmínkám nadcházejícího večera nepodařilo zdokumentovat finální část, ale i tak byly ty tři dny s věčnými tuláky plání strhujícím zážitkem, na který se nezapomíná.

Virus zika a virus klíšťové encefalitidy patří do stejného rodu flavivirů. Vzhledem k jejich příbuznosti by proti nim mohla skutečně účinkovat podobná skupina látek. Do stejného rodu patří dále i viry žluté zimnice, japonské encefalitidy, horečky dengue a řada dalších. Společné mají to, že jim za „rezervoár“ slouží obratlovci a mezi nimi je roznáší hmyz. Či jiné „krev sající potvůrky“ – klíšťata totiž nepatří do třídy hmyzu, nýbrž třídy pavoukovců, řádu roztočů.

Odborníci ale dodávají, že k léku využitelnému v lidské medicíně je ještě velmi dlouhá cesta. Realistický odhad je deset až patnáct let. Úspěch navíc není zaručen. Při vývoji léku po prvotní fázi výzkumů nastupuje několik stupňů klinického testování, v závěru zase čeká zdlouhavý registrační a schvalovací proces. Ve kterékoli etapě vývoje může naděje pohasnout – například proto, že se prokáží závažné nežádoucí účinky. 

Zprávy o objevu by proto nikoho neměla ukolébat. Pořád platí, že do oblastí zasažených zikou by neměly cestovat těhotné ženy a lidé aktuálně plánující potomka kvůli možnému poškození vývoje plodu po nakažení budoucí matky. Důležitým způsobem ochrany před nemocemi je ochrana před bodnutím komárem a přisátím klíštěte – například pomocí repelentu. Základním prvkem prevence klíšťové encefalitidy zůstává očkování, které u nás přispívají všechny zdravotní pojišťovny (informace jsou dostupné např. na www.pozorkliste.cz).

Vysazování stromů v odlehlých lesích bývá komplikované a pomalé. Americká společnost DroneSeed chce dramaticky modernizovat zalesňování i další lesní práce a vyvíjí za tím účelem flotily autonomních dronů.

Drony DroneSeed ale mohou nejen vysévat semena stromů na špatně přístupných místech, ale také postřikovat invazní druhy rostlin nebo sledovat zdravotní stav lesních porostů.

Tyto drony postupují tak, že nejprve zmapují oblast výsevu lesa ve 3D a vytipují si místa, která jsou pro výsev dřevin nejvhodnější. Pak vybraná místa postříkají herbicidem, aby semenáčky dřevin měly dost prostoru.

TIP: Malý šikula: Drobný dron dokáže autonomně pomalovat zeď

Nakonec se drony pustí do výsevu semen, která vystřelují rychlostí 384 km/h. Podle společnosti DroneSeed by měly zvládnout vysévat až 800 semen za hodinu. Lidský zaměstnanec potřebuje na správné vysetí stejného počtu semen celý den. Drony přitom nejsou jen rychlé, ale také finančně úsporné.

Ztracený modul se podařilo najít díky snímkům z 2. září, kdy se Rosetta přiblížila povrchu komety na vzdálenost pouhých 2,7 kilometru. Snímky ukazují Philae ukrytou ve stínu balvanu v oblasti Abydos.

Nečekaný objev přišel „v hodině dvanácté“ – 12 let trvající mise sondy Rosetty se totiž blíží svému definitivnímu konci. 30. září sonda napodobí svůj vědecký modul a dosedne (či spíše dopadne) na povrch komety. Rozhodnutí o konci mise je dáno zvětšující se vzdáleností Rosetty od Slunce. Aktuálně sondu od Slunce dělí přes 553 milionů kilometrů a vědci chtějí využít zbývající energii k závěrečnému sběru dat během sestupu sondy na povrch komety.

Dva roky hledání

Philae dosedla na povrch komety 67P-Čurjumov/Gerasimenko 12. listopadu 2014. Poté co se jí nepodařilo uchytit se na povrchu pomocí harpun, modul absolvoval několik skoků, aby nakonec o dvě hodiny později přistál na neznámém místě v oblasti Abydos.

Philae dokázala během svého přistání a krátce po něm odeslat množství vědeckých dat. Poslední úspěšný kontakt s modulem se vědcům podařilo navázat 9. července 2015, další pokusy o navázání spojení již nebyly úspěšné a v červenci tohoto roku proto byla oficiálně ukončena mise Philae.