V roce 1998 proběhl na jedné americké střední škole zajímavý experiment – výzkumníci požádali chlapce a dívky, aby se zúčastnili módní přehlídky. Do šatny jim k přehlídce připravili plavky a svetry. Smyslem experimentu pochopitelně nebylo vybrat adepty pro módní mola – ale ověřit, jak oblečení a vlastní vzhled ovlivňují intelektuální schopnosti jeho nositele. Zatímco modelové a modelky čekali na přehlídku, dostali za úkol vyplnit krátký matematický test.

TIP: Barva vlasů a inteligence: Jak jsou na tom blondýny s IQ?

Výsledky ukázaly, že ženy, které si vybrali plavky, dosahovaly horších výsledků, než ženy, které se oblékly do svetrů. U mužů byly výsledky vyrovnané bez ohledu na to, do čeho se oblékli.

Osmnáct let starý experiment se nyní vědci rozhodli opakovat. Scénář byl v podstatě totožný - namísto matematického testu ale tentokrát respondenti vyplňovali test zaměřený na soustředění a pozornost. Ani po téměř dvou desítkách let se ale nic nezměnilo – dívky, které si zvolily plavky, dopadly i tentokrát mnohem hůř než ty, které zvolily konvenčnější oděv.

Podle statistik, jež nedávno zveřejnil Wine Institute, najdeme největší pijany vína překvapivě v katolickém Vatikánu. Tamní obyvatelé zkonzumují ročně v průměru 74 litrů vína – tedy asi 105 lahví – na osobu. Je to přitom zhruba dvojnásobek oproti množství, které průměrně vypijí Francouzi a Italové dohromady, nebo trojnásobek ve srovnání s průměrnou spotřebou ve Velké Británii. 

Podle odborníků se pro překvapivého vítěze nabízí hned několik vysvětlení: Obyvatelé Vatikánu představují zvláštní demografický vzorek, v němž častěji figurují starší a velmi vzdělaní muži, kteří navíc obvykle jedí – a popíjejí – ve větších skupinách. Pro některé z nich je také konzumace obřadního vína dána jejich povoláním…

V absolutních číslech vedou ve spotřebě vína Američané, následovaní Francií, Itálií, Německem a Čínou, kde obliba vína v posledních letech stoupá.

Když Václav I. udělil v lednu 1243 „našim milým měšťanům z Brna“ privilegium, nezaložil tím město v pravém slova smyslu, ale spíše dal právní podklad již existující městské obci.  

Brněnské královské privilegium

Privilegium se skládá ze dvou částí, větší a menší (Privilegium Maius a Privilegium Minus). Menší z nich textově navazuje na první část, takže je zjevné, že se práva prostě nevešla na jeden papír. Brněnské privilegium je pozoruhodné ze dvou důvodů. Za prvé šlo o nejobsáhlejší městské privilegium do této doby, a za druhé založilo v českých zemích jeden z okruhů městského práva, který potom vzala za svůj základ Jihlava, Uherské Hradiště a další města, včetně již dříve založeného Znojma.

Privilegium vymezuje především roli rychtáře, jenž zastupoval krále. Měl k ruce sbor 24 přísežných (později radních či konšelů), s nimiž měl dohlížet na dodržování práva na soudech i v každodenních záležitostech – například na tržní poplatky. Zdůrazňuje, že v obvodu města nemá šlechta žádné pravomoci.

Důležité je mílové právo, které zakazuje provozovat krčmy do jedné míle od města. Vypočítává též možný rozsah trestů pro odsouzené provinilce, který jde od finančních pokut přes fyzické tresty po propadnutí hrdlem. Potvrzuje, že všichni měšťané mohou svobodně nakládat se svými majetky ve městě, tedy je prodat nebo odkázat příbuzným. Privilegium zmiňuje i existenci městských hradeb, což dokládá, že se začaly stavět už za markraběte Přemysla.

Jejím cílem je stát se nejtlustší ženou na světě a svou váhu chce vyhnat až na 1000 liber (454 kilogramy). Na nabírání dalších kil pracuje velmi usilovně – denně prý spořádá okolo 10 tisíc kalorií. Někdy je žvýkáním natolik unavena, že ji musí krmit její přítel. Týdně Monica utratí za jídlo okolo 8 500 korun.

I přes svou extrémní nadváhu si Monica pochvaluje svůj zdravotní stav. „Nemůžu se sice moc hýbat a většinu dne trávím ve své posteli, podle lékařů jsem ale zdravotně v pořádku. Mám jen vysoký krevní tlak,“ říká Monica. „S přítelem si skvěle rozumíme a máme perfektní vztah. A klape nám to i v sexu,“ dodává mladá Američanka.

Mezinárodní tým astronomů detekoval velice nafouklého plynného obra, který obíhá kolem 2 miliardy let staré hvězdy KELT-12, téměř dvaapůlkrát větší a více než 1,5 krát hmotnější než Slunce. Jde o jednoho z nejřidších a nejvíce nafouklých horkých jupiterů, které dnes známe.

Daniel Stevens z Ohijské státní univerzity a jeho kolegové zachytili planetu KELT-12b v datech robotického teleskopu KELT-North, který je umístěn na Winer Observatory v Arizoně. Teleskop je součástí projektu KELT (Kilodegree Extremely Little Telescope), jehož hlavním cílem je hledat tranzitní metodou exoplanety u jasných hvězd.

Planeta, která by plavala

Nově objevený svět je plynný obr, který oběhne hvězdu za 5 dní. Je tedy velmi blízko hvězdě a musí být žhavější než samotné peklo. KELT-12b je o něco málo lehčí než náš Jupiter, zároveň je ale podstatně větší – jeho poloměr činí asi 1,8 Jupiteru.

Výpočty lze odvodit, že KELT-12b je extrémně řídký horký jupiter. Jeho hustota je asi 0,2 gramu na centimetr krychlový, což odpovídá například balsovému dřevu, zřejmě nejlehčímu dřevu na světě. Tato planeta by zcela bez problémů plavala, mít dost vody.

TIP: Lovec exoplanet HARPS poprvé spatřil „horký Jupiter“ ve viditelném světle

Objevitelé KELT-12b nezastírají, že nemají tušení, jak podobné planety vznikají. Jak je vidět, v planetárních vědách je ještě dost záhad k vyřešení.

Kdo kdy viděl pandu velkou na vlastní oči, musí mu být jasné, že tohle zvíře nepatří k těm, co by se rvali o existenci. I když je to medvěd. Pandy jsou pohodáři, kteří celé dny jenom žvýkají bambus.

Přesto se pandám podle všeho daří. Dokonce se jim daří tak dobře, že Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN pandy velké v těchto dnech přeřadil z kategorie „ohrožený druh“ do kategorie „zranitelný druh“. Jednoduše řečeno, pandy jsou stále ještě ohrožené, ale nehrozí jim vyhynutí v blízké budoucnosti.

TIP: Emancipace pand velkých: Partnera si hledají samci i samice

Ke zlepšení situace pand došlo zejména díky nekompromisní politice Číny, která aktivně bojuje proti pytlákům a zároveň rozšiřuje přírodní rezervace, v nichž pandy žijí. Výsledkem je, že se počet pand velkých ve volné přírodě mezi lety 2004 a 2014 zvýšil z 1 596 na 1 864. A to není vůbec špatné. 

Micubiši A6M2 Reisen výrazně přispěla k triumfu císařského námořního letectva, které v úvodním půlroce bojů zcela deklasovalo své protivníky. Pod označením „Zero“ (anglicky nula) se stroje A6M2 staly skutečnou legendou. Vývoj byl zahájen na základě požadavků vypsaných leteckým úřadem císařského námořnictva roku 1937.

Prototyp A6M1 vzlétl 1. dubna 1939. Představoval první japonskou námořní stíhačku s uzavřenou kabinou a zatahovacím podvozkem. Po třech prototypech následovalo 16 předsériových strojů A6M2. Poté se rozběhla sériová produkce. V císařském námořním letectvu byl A6M2 označován jako palubní stíhací letoun 0, tedy japonsky Rei-Šiki Kandžó Sentóki (palubní stíhací letoun 0) nebo zkratkou Reisen (přičemž název palubní stíhačka, Kandžó Sentóki, byl někdy zkracován do podoby Kansen).

Samurajský meč

Jeho oficiální americké kódové označení znělo Zeke. Micubiši A6M2 představoval moderní a výkonný typ, konstrukčně vybroušený jako samurajský meč do podoby vyhovující představám japonského námořního letectva. Stíhačka spojovala maximálním způsobem odlehčený celokovový drak s motorem NK1C Sakae 12 (podle západních kritérií při hodnotě 709 kW nepříliš výkonným) v pozoruhodný celek.

Strukturální pevnost a případná ochrana pilota pancéřováním byla vědomě obětována ofenzivním možnostem – zejména obratnosti, ovladatelnosti, kvalitní střelecké výzbroji a současně extrémně dlouhému doletu, nezbytnému pro úspěšnou útočnou válku v širých oblastech Pacifiku. Úvodní část nasazení reisenů během pacifické války provázely velké úspěchy.

Vedle kvalit konstrukce k nim rozhodujícím způsobem přispěla vysoká úroveň císařských pilotů. Úspěšnost A6M však začala klesat již v druhé polovině roku 1942, poté, co odezněl na spojenecké straně šok z jejich výjimečných bojových vlastností. Jakmile A6M narazily na takticky vyspělé protivníky (a nemuseli ovládat výkonnostně nadřazený typ), jejich ztráty začaly narůstat. Základem bylo nikdy se nepokoušet Zero sestřelit v manévrovém boji, a naopak volit taktiku rychlých útoků i úniků s využitím střemhlavého letu.

S tím, jak klesala kvalita japonských stíhačů a současně rostlo umění jejich rivalů (a výkony jejich letadel), hrály v soubojích stále větší roli nedostatky reisenů: příliš křehká konstrukce a absence pasivní ochrany letounu i pilota. Během roku 1942 byla do služby zařazena varianta A6M3 (od Američanů přechodně obdržela označení Hap, poté Hamp a posléze opět Zeke).

Nejpočetnější japonský stroj

Od roku 1943 lze Reisen považovat za zastaralý letoun. Závěrečná velkosériová varianta A6M5 již výkonnostně zaostávala za novými americkými stíhačkami námořního i armádního letectva. Nepomohlo ani to, že již prošla jistým zesílením konstrukce a získala pasivní ochranu pilota i nádrží. Jelikož japonské námořní letectvo nedokázalo nalézt za A6M adekvátní náhradu, stíhačky byly produkovány ve velkých počtech až do hořkého konce války.

Celkem 11 000 vyrobenými exempláři se A6M stal nejpočetnějším japonským letounem druhé světové války. Reiseny prošly celou pacifickou válkou, od úvodního útoku císařského palubního letectva na Pearl Harbor 7. prosince 1941 až po sebevražedné útoky proti americkým lodím a závěrečná střetnutí nad japonskými ostrovy bezprostředně před kapitulací. Staly se aktéry nejen vzestupu japonských letadlových lodí, ale také jejich pádu v sérii bitev proti stále sílícím Američanům.

Image

Čtěte také

Divoké kočky proti zerům: Americko-japonská letecká bitva o Guadalcanal (1)

Topmodelka Xenia Tchoumitcheva podcenila londýnský vítr. Na premiéře filmu Suicide Squad (Sebevražedný oddíl) jí odfoukl zadní díl šatů a odhalil modelčin sexy zadeček. Xenia se narodila v ruském Magnitogorsku, v dětství se ale přistěhovala s rodiči do Švýcarska kde i žije. V roce 2006 se zúčastnila soutěže krásy Miss Switzerland, kde se umístila na 2. místě a získala také tituly Miss Photogenic a Nejkrásnější tělo. Tato úspěšná účast v této soutěži jí odstartovala kariéru modelky. Zviditelnila se také jako milenka pilota Formule 1 Fernanda Alonsa.

Antonov An-225 Mrija je původně sovětský a nyní ukrajinský dopravní letoun s maximální vzletovou hmotností 640 tun. Jde o největší a také nejtěžší letadlo, jaké kdy vzlétlo.

Mriju navrhli k přepravě raketových motorů pro raketu Eněrgija a raketoplánu Buran v rámci sovětského kosmického programu. V továrně společnosti Antonov vyrobili jenom jediný stroj. Ten vzlétl 21. prosince 1988 a létá dodnes.

Společnost Antonov vyráběla ještě druhý letoun, jeho stavba byla ale přerušena po rozpadu Sovětského svazu v roce 1994. O nákup nehotového stroje projevilo zájem Rusko, ale po zhoršení vzájemných vztahů se Ukrajina domluvila s Čínou.

TIP: Čína posílá do služby AG600, největší obojživelné letadlo světa

V těchto dnech Ukrajina s Čínou uzavřeli dohodu o dokončení druhého stroje a jeho předání čínské společnosti Aerospace Industry Corporation of China. Výhledově zvažují licencovanou sériovou výrobu letadel Antonov An-225 Mrija v Číně.

Supermasivní černá díra o hmotnosti 4 milionů Sluncí v centru Mléčné dráhy připomíná spícího obra. Je skutečně obrovská, ale vlastně prakticky nic nedělá. Podle nového výzkumu to tak ale nebývá vždycky.

Italsko-americký tým odborníků tvrdí, že před pouhými 6 miliony let se naše galaktická černá díra chovala jako monstrum utržené ze řetězu. Podle nich supermasivní černá díra prošla velmi intenzivní fází kvazaru, během které citelně ohřívala hmotu, poháněla relativistické polární výtrysky a vytvořila bublinu horkého plynu, která měří 20 tisíc světelných let. Tato fáze trvala 4 až 8 milionů let, což je pro kvazar příznačné.

TIP: Obří exploze v supermasivní černé díře uprostřed Mléčné dráhy

Jak na to vědci přišli? Analyzovali stará data rentgenové observatoře XMM-Newton. Z nich vyplývá, že Mléčnou dráhu prostupuje bublina plynu o teplotě asi tak milion stupňů. A tuto bublinu podle všeho vyfoukl kvazar.