V předchozím díle článku jsme se podívali na počátek a současně konec britského kosmického programu, který stál u zrodu Evrospké kosmické agentury. 

Podobně jako na začátku v Anglii se i na opačné straně průlivu La Manche těžilo ze zajištěných zbytků programu V-2. Von Braunova zamýšlená (ovšem již nerealizovaná) raketa A9 se stala základem testovacích střel Veronique, které zaměstnávaly francouzské vesmírné nadšence v 50. letech. V roce 1961 založila Francie národní kosmickou agenturu CNES a v zemi galského kohouta se začalo pracovat na vlastním nosiči pro vypouštění družic. 

Výsledný stroj Diamant A využil osvědčenou dvoustupňovou raketu Saphir, obohacenou o horní, třetí stupeň. Devatenáct metrů vysoký Diamant A poprvé vzlétl z alžírského kosmodromu 26. listopadu 1965 a hned se zapsal do historie: vynesl na zemskou orbitu malou francouzskou družici Astérix, která ze své rodné vlasti učinila teprve třetí zemi světa (po SSSR a USA), jež dokázala poslat na oběžnou dráhu naší planety vlastní družici.

Koncem 60. let však francouzskou kosmonautiku zasáhly velké změny. Kosmodrom se přesunul do Francouzské Guyany a Diamant tak skončil – ovšem jen proto, aby uvolnil cestu větším projektům. 

Kosmodrom v zámoří

Evropský (dříve francouzský) kosmodrom Kourou (čti Kurú) se nachází poblíž stejnojmenného městečka ve Francouzské Guyaně, zámořském departementu Francie v severovýchodní části Jižní Ameriky. Z fyzikálního hlediska je základna situována ještě lépe než třeba americké středisko na Floridě: rozkládá se totiž na území s hodnotou severní šířky pouhých 5 stupňů a 3 minuty, tedy asi jen 500 km severně od rovníku. 

Pokud se startuje ve směru rotace planety na východ nad Atlantik, dodává otáčení Země kolem vlastní osy vzlétajícím raketám rychlostní „kopanec“ o hodnotě až 460 m/s, což přirozeně šetří palivo i peníze a prodlužuje to aktivní život vynášených satelitů. ESA udává, že je kosmodrom (nyní již v její správě) umístěn dokonce tak dobře, že z něj lze startovat v podstatě na jakoukoliv dráhu. Do jeho výstavby a modernizace infrastruktury investovala evropská organizace dodnes přes 1,6 miliardy eur. Z Kourou vzlétají především rakety Ariane a nově také nosič Vega s ruským Sojuzem. Vzniklo zde rovněž patřičné zázemí – konkrétně přípravná montážní hala pro rakety a družice, továrna na pevné palivo do pomocných motorů i veškerá potřebná řídicí střediska.

Okolí je navíc mimořádně bezpečné: Francouzská Guyana má jen o málo větší rozlohu než naše republika, přičemž je z 90 % neobydlená a pokrytá deštným pralesem. Místní, povětšinou černošské obyvatelstvo (v počtu 158 tisíc) se soustředí hlavně na pobřeží a živí se zemědělstvím, chovem dobytka, těžbou zlata a dřeva. Země je silně zaostalá a závislá na Francii. Kosmodrom Kourou se rozkládá zhruba na 700 km² a vzhledem k omezením v přístupu poskytuje mimo jiné ochranu místním živočichům (používání střelných zbraní a lov jsou zde zakázány). Loni v říjnu dokonce francouzská vesmírná agentura podepsala smlouvu s ochránci přírody o tříletém studiu zvířat, například srn, laní, tapírů či jaguárů. 

Nové evropské rakety 

Evropská kosmická agentura byla založena roku 1975 a ve stejném roce odešla do výslužby francouzská raketa Diamant. Zástupci nově ustavené organizace si velmi dobře uvědomovali, že pokud chtějí budovat nějaký vesmírný program, musejí postavit a vyvinout vlastní nosič. Inspiraci pro jeho název hledali v řecké a římské mytologii: nová raketa starého kontinentu nakonec dostala jméno (respektive jeho francouzskou podobu) po krétské princezně Ariadně, která dala Theseovi pověstnou nit a pomohla mu tak najít cestu z Minotaurova bludiště. Za technickým vývojem rakety Ariane stála z největší části francouzská národní vesmírná agentura CNES: země galského kohouta zaplatila rozjezd projektu z 60 % výměnou za to, že bude mít, co se týče nového nosiče, rozhodující slovo; dvaceti procenty se podílelo Německo a zbylých dvacet si rozdělily ostatní členské státy ESA. 

Práce na první raketě Ariane započaly roku 1974: jako základ tehdy posloužila neotřelá technologie pohonu na bázi kapalného vodíku a kyslíku o silně kryogenních teplotách. Ve výsledku stála 15. prosince 1979 na startovací rampě v Kourou připravena k premiéře Ariane 1. Nový nosič nepředstavoval žádnou technickou špičku, nicméně postupem času se ukázal jako spolehlivý. Zmíněného předvánočního dne uprostřed džungle se před publikem se zatajeným dechem zažehl motor pod padesátimetrovým kolosem – a zase zhasl. Závada detekovaná automatikou nebyla naštěstí nijak vážná, ale špatné počasí a pár dalších technických zádrhelů pozdržely start až do Štědrého dne. 

Těžko říct, do jaké míry za to mohl Ježíšek a do jaké míry šikovní technici a letoví kontroloři – každopádně 24. prosince 1979 odpoledne místního času se Ariane 1 úspěšně vydala do jihoamerických nebes a evropské vesmírné dobrodružství dostalo nový rozměr. Zajisté šlo o nejkrásnější vánoční dárek pro tisíce Evropanů, kteří na vývoji a přípravě zbrusu nového nosiče pět let tvrdě pracovali. Byl to však jen začátek: s dalším vývojem projektů ESA vás seznámíme v některém z následujících vydání Tajemství vesmíru.

Astérix: Francie vstupuje do kosmu

Celkem 42kg rádiový vysílač (zjednodušeně řečeno, samozřejmě) vypustila Francie z alžírského kosmodromu na velmi vysokou oběžnou dráhu (s apogeem až 1 700 km) 26. listopadu 1965 s pomocí rakety Diamant A. Země galského kohouta se tak stala šestým státem, který měl ve vesmíru družici vlastní výroby, ale teprve jako třetí na světě ji dokázala vynést do kosmu vlastní raketou. Astérix se původně jmenoval pouze A-1 (stal se prvním satelitem francouzské armády), nicméně později byl překřtěn podle populární kreslené postavičky. Vzhledem k výšce své dráhy nezanikne v zemské atmosféře ještě několik staletí. 

Když je řeč o ochraně přírody, tak mnoho lidí pomyslí na pandu nebo podobné charizmatické organismy. Tak trochu mimo naši pozornost ale postupně přicházíme o divokou přírodu, tedy takovou, která je prakticky nedotčená lidskou činností.

Mizející divočina

Vědci nedávno porovnali rozlohu přírodních oblastí v letech 1993 a 2009. Použili k tomu satelitní snímky Země a další údaje. Ukázalo se, že za necelé dvacetiletí na celé planetě zmizelo asi 10 procent rozlohy divočiny a například v jižní Americe to bylo téměř 30 procent.

V roce 2009 se divočina rozkládala na přibližně 30,1 milionech kilometrů čtverečních, hlavně v severní Americe, na severu Asie a Afriky, a v Austrálii. Oproti roku 1993 to bylo o 3,3 milionu čtverečních kilometrů méně, což zhruba odpovídá velikosti Aljašky.

TIP: Oceány vymírají: Od roku 1970 zmizela polovina obyvatel moře

V minulosti se podobné odhady týkaly odlesňování. Teď je to poprvé, kdy se badatelé zaměřili na mizení celého spektra různých typů přírodních krajin. Odborníci považují tyto výsledky za velmi alarmující.

Překvapivý objev učinila Kimberly Bostwicková, která se ve své studii zaměřila právě na zdroj ptačího „zpěvu“. Pomocí speciálního zařízení zkusila v laboratoři třít zvláštně tvarovaná pírka pipulky kadeřavokřídlé při frekvenci 1 500 hertzů a zjistila, že společná vibrace pírek kyjovitého tvaru a rýhovaného peří vydává za těchto podmínek zvuk typický pro vábení samiček. Jedná se o první nezvratný důkaz, že ptáci používají křídla nejen k udržení tělesné teploty a k létání, ale také ke komunikaci.

TIP: Sloní zemětřesení aneb Jak obří savci využívají zem k dálkové komunikaci

Dvojice pírek však podle Bostwickové tvoří jen část celého orchestru. Když se k nim přidalo dalších devět kyjovitých a rýhovaných pírek, která se na těle pipulky nacházejí v bezprostřední blízkosti, začalo teprve vše dokonale ladit a vznikl přesně ten zvuk, který je v andském deštném pralese tak často slyšet. Komunikace pomocí křídel je na poli biologie zatím horkou novinkou a odhalení jejího původu a vývoje je pro vědce velkou výzvou.

Pokud máte v plánu příbuzným žádné peníze neodkázat, obvykle tyto prostředky buď investujete do vlastního blahobytu, nebo je darujete charitě. Jistá Rakušanka si však řekla, že své jmění vyrve z rodinných spárů jinak: Všechny peníze – bezmála milion eur, v přepočtu tedy asi 27 milionů korun – vybrala z účtu a bankovky rozstříhala. 

„Posmrtná radost“ jí ovšem dlouho nevydržela. Finanční ústav totiž zdrcenou rodinu ujistil, že pokud prokáže původ bankovek (což by neměl být podle jejich čísel problém), vymění znehodnocené peníze za nové.

V předchozím díle článku jsme si přibližili mise meziplanetární sondy Voyager 1 a 2, družic Viking 1 a 2, které přistály na Marsu a Věněry 9, která jako první přistála na Venuši.

4. Vega: Vlasatice pěkně zblízka

Sondy Vega zahrnovaly i československou plošinu, jež zajišťovala při průletu kolem Halleyovy komety orientaci na těleso

Dvojice sond Vega se stala největším triumfem sovětské kosmonautiky na poli meziplanetárních letů – a zároveň zřejmě největším úspěchem kosmonautiky československé. Naše země totiž dodala pro pár exemplářů orientovanou plošinu ASP-G, která umožnila sledovat Halleyovu kometu i během průletu kolem tělesa rychlostí 80 km/s. Zajímavé je, že plošina „Made in Czechoslovakia“ směřovala původně do projektu jen jako formální náhradník plošiny sovětské, která však během testů opakovaně selhala, a náš výrobek tak dostal zelenou. 

Sondy Vega odstartovaly v prosinci 1984, kolem Venuše proletěly v červnu 1985 (kromě povrchového přistávacího pouzdra vysadily do její atmosféry i průzkumné balony francouzské výroby) a v březnu 1986 minuly ve vzdálenosti 8 000 a 9 000 km jádro zmíněné komety.

5. NEAR: Premiéra u planetky

Sonda NEAR úspěšně přistála na planetce Eros, odkud ještě několik týdnů vysílala 

„Faster, better, cheaper“ neboli „Rychleji, lépe, levněji“ – tak znělo krédo, které si dal do štítu při nástupu do funkce v roce 1992 nový ředitel americké NASA Daniel Goldin. Zmíněné motto přitom dokázal maximálně prosadit u meziplanetárních sond v souvislosti s veleúspěšným programem Discovery. Premiérová automatická stanice nazvaná NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) odstartovala v jeho rámci v únoru 1996: šlo přitom o první sondu určenou výhradně k průzkumu planetek – a zároveň první, která se stala umělou družicí některého z těchto těles. Hlavní cíl představovala planetka 433 Eros, nicméně NEAR předtím proletěla i kolem její kolegyně 253 Mathilde.

Kolem planetky Eros kroužila družice od února 2000 po dobu jednoho roku. Misi završil pokus o přistání, ačkoliv k němu zařízení nebylo uzpůsobeno. Pravděpodobnost úspěchu zmíněného manévru odhadovali odborníci zhruba na jedno procento – přesto se vydařil. Sonda dosedla na podstavu, naklonila se a „opřela“ se o konce slunečních baterií. Několik dalších týdnů pak vysílala: celkem předala na Zemi 160 tisíc snímků a získala desetkrát více vědeckých dat, než vědci plánovali.

6. Cassini: Vyhlídková jízda u Saturnu

Cassini pracuje u Saturnu už dvanáct let a díky ní se jedná o nejlépe prozkoumanou obří planetu naší soustavy

Bezkonkurenčně největší žrout peněz z rozpočtu NASA na meziplanetární mise, sonda Cassini, stojí každým rokem zhruba 60 milionů dolarů. Od okamžiku, kdy se v červenci 2004 stala umělou družicí Saturnu, se tak jedná o více než půl miliardy: za stejnou částku by přitom bylo možné postavit docela slušnou novou výzkumnou sondu. Vědci ovšem nelitují, protože Cassini představuje skutečný „kombajn na objevy“, čemuž odpovídají i její technické parametry: při startu v říjnu 1997 dosahovalo zařízení hmotnosti 5 632 kg, z toho 3 132 kg tvořily pohonné látky a 350 kg připadalo na výsadkový modul Huygens. Jen pro představu: sonda zahrnuje 1 630 elektrických prvků, které spojuje 22 tisíc drátů o celkové délce 14 km! 

Cassini měla fungovat do poloviny roku 2008, ale její mise byla opakovaně prodloužena. K největším dosavadním přínosům sondy patří objev gejzírů tryskajících do výše stovek kilometrů na Saturnově měsíci Enceladus (na němž se kromě jiného podařilo pozorovat polární záři), stejně jako nález vody na dalších přirozených satelitech planety. Před příletem Cassini jsme znali devatenáct měsíců zmíněného plynného obra, dnes už je jich šedesát.

Sonda řízeně zanikne v hustých vrstvách Saturnu 15. září 2017: NASA tak chce předejít jejímu možnému dopadu na Titan či jiný měsíc, kde by mohly existovat příhodné podmínky pro život. Panuje totiž obava, že by je vysloužilé zařízení „biologicky znečistilo“.

Pokračování příště

V cizině podle některých zpráv strávil Budovec dohromady celých 12 let, od roku 1565 až do návratu v roce 1577. Přesto se doma zdržel pouze několik měsíců, neboť dostal lákavou nabídku na účast v císařském poselstvu mladého císaře Rudolfa II. k tureckému dvoru do Cařihradu.

Do osmanské říše

Císařským vyslancem, v jehož průvodu se Budovec ocitl, byl jmenován Joachim ze Sinzendorfu, evangelický šlechtic z Dolních Rakous. V jeho doprovodu cestovalo asi deset šlechticů s doprovodem. Celkem poselstvo čítalo 48 osob. Skupina vyrazila z Vídně 10. listopadu 1577 na pěti lodích a po několika dnech doplula k nejzazší císařské pevnosti, Komárnu. Pak byla se všemi poctami uvítána na tureckém území, neboť tehdy patřilo k Osmanské říši i prakticky celé území dnešního Maďarska.

Po týdenní plavbě se Sinzendorfovo poselstvo hlásilo u tureckého bega v Budíně. Zde dostal Budovec důležitý úkol: vyslanec jej poslal napřed s tureckou poštou, aby „dosluhujícího“ předchůdce, uherského pána Davida Ungnada ze Sonneku, informoval o příjezdu nového císařova důvěrníka. Budovec vyrazil rychle koňmo přes Bělehrad, Niš a Sofii do Cařihradu, kde se hlásil již po dvanáctidenní cestě, 30. listopadu. Sinzendorf jel se zbytkem poselstva po Dunaji až do Bělehradu a teprve odtud na vozech. Kvůli přicházející zimě a nesjízdným cestám se dostal do turecké metropole až na Nový rok, prý za strašlivé vánice. Sultán Murad III. pak poselstvo přijal dne 19. ledna 1578.

Léta v Cařihradě

V metropoli Osmanské říše neměl Budovec mnoho úředních povinností. Turkům hlavně záleželo na tom, aby císařské poselstvo nebylo v kontaktu s dalšími vyslanci ve městě, zejména pak se zástupci Francie a Benátska (oba měli svůj úřad v Galatě, zatímco císařský vyslanec ve vlastním konstantinopolském Starém městě), nebo aby tu neprováděli pro císaře špionáž v míře přesahující diplomatické zvyklosti. Budovec se ve městě stýkal s italskými, zejména dubrovnickými kupci, nejvíce přátel ale získal v poselstvu samém. Sblížil se například s Janem z Lichtenštejna a Kryštofem z Fictum, kteří ostatně měli oba blízký vztah k českým zemím. Zatímco ale Budovec zůstal v Cařihradě, oni záhy putovali dále do Svaté země, kam se sultánovým dovolením odpluli v polovině dubna 1578.

V červnu 1578 odjel domů i s částí poselstva včetně hofmistra Auera doslouživší Ungnad a úřad hofmistra přešel na Budovce. Podrobnější zprávy o jeho úřadování nemáme, krom toho, co sám Budovec napsal v dopisech domů a přátelům. Nemáme ostatně ani přesné zprávy o Budovcově návratu. S určitostí víme, že tu byl i při příchodu nového vyslance Fridricha Preynera, který se v Cařihradě ohlásil 19. ledna 1581. Sinzendorf se pak do Vídně vrátil v létě téhož roku. Že s ním jel také Budovec je pravděpodobné, ale není o tom bližších zpráv.

Protipancéřová podkaliberní střela (APDS – armor piercing discarding sabot) má menší ráži než kanón, pro něhož je učena a pro utěsnění v hlavni je osazena těsnicím pouzdrem, jež se po průletu hlavní rozpadne. Pokud například došlo k vystřelení podkaliberního 37mm náboje ze 75mm děla, střela měla mnohem vyšší kinetickou energii než při použití 37mm děla. Pro podkaliberní náboj se dá použít mnohem větší prachová nálož, protože dělo velké ráže je na podobnou zátěž dimenzováno.

Předchozí část: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (1)

Taková střela má menší čelní odpor, proto je přesnější a lépe proniká pancířem. Dnes se používají tankové podkaliberní střely ze speciálních kovových slitin a ochuzeného uranu, jež mají lepší poměr hmotnosti ke svým rozměrům, a tudíž prorazí silnější pancíř než střely ocelové. Jelikož však části nábojových pouzder odpadají až stovky metrů od tanku, je třeba v případě vedení palby přes vlastní pozice bránit zásahu vlastních vojáků.

Kumulativní protitankové střely (HEAT – high explosive anti tank), někdy nazývané průpalné, vznikly původně na základě vývoje tzv. kumulovaných náloží, používaných v dolech a strojírenství. Mají tvar duté polokoule nebo jiného rotačního tělesa a jsou opatřeny aerodynamickým krytem. Při výbuchu tvarované nálože, jež probíhá velmi rychle a za velkého tlaku, vzniká směrovaný proud přehřátého kovu, který propálí pancíř tanku a dokáže zapálit i jeho interiér.

Tento princip se používal také u příložných magnetických náloží, na hlavicích panzerfaustů, protitankových ručních granátů a britských PT vrhačů PIAT. Celý systém je velmi náročný na konstrukci a výrobu, protože nálož musí explodovat ve správné vzdálenosti od pancíře, aby vznikl žhavý proud kovu. Pokud dojde k explozi dříve, proud se rozptýlí a pancíř zásahu odolá. Když naopak vybuchne až při dopadu, rotační tvar nálože se zdeformuje a dojde jen k neškodné explozi.

Ochrana proti střelám

Za druhé světové války se tanky opatřovaly předsunutými pancíři (Němci nazývanými Schürzen – zástěry), doplňkovou ochrannou vrstvou pytlů s pískem, případně částí tankových pásů. Jako nouzové řešení se obrněnce obkládaly postelovými rámy s pružnými drátěnkami, což vypadalo sice bizarně, ale stačilo to k předčasnému výbuchu dopadající střely a emisi přehřátého kovu do prázdna.

Na konvenční protitankové střely neměly předsunuté drátěnky žádný vliv; obranu proti nim přinesl až tzv. aktivní pancíř, což je soustava malých náloží na povrchu stroje, likvidující střelu výbuchem dřív, než stačí proniknout do pancíře. Vývoj se ale nezastavil a dnes má kumulativní munice tandemovou konstrukci, kde první slabší nálož likviduje ochranu pancíře a až druhá jej propálí.

Zatímco na začátku druhé světové války představovala ráže 37 mm standard, na konci konfliktu to už bylo 85–90 mm. Po jejím skončení se už ráže zbraní kvůli dostatečným výkonům až do 60. let nezvětšovala a vývoj šel cestou vylepšování nábojů. Mimo jiné se zjistilo, že pro kumulativní střely není vhodná stabilizace rotací, protože zhoršuje jejich funkčnost při výbuchu. V moderních tancích se proto používá velkorážný kanón s hladkou hlavní a střely se stabilizují křidélky, takže připomínají spíše malé rakety. 

Rutinní detekci planet mimo náš solární systém umožnily teprve moderní metody, související s rozvojem přesné spektroskopie a fotometrie. První takové těleso obíhající kolem hvězdy slunečního typu se podařilo objevit v roce 1995, nicméně od přelomu milénia počet identifikovaných exoplanet utěšeně narůstá a k počátku letošního listopadu jsme již znali bezmála dva tisíce těchto objektů a téměř stejné množství kandidátů čekajících na potvrzení. 

Přímé zobrazení exoplanet však představuje značný oříšek: Při pohledu ze Země se totiž nacházejí velmi blízko svých mateřských stálic, a ztrácejí se tedy v jejich záři. Je proto nutné využít ty největší dalekohledy s nejlepším rozlišením a často i dodatečné techniky, například disky zastiňující danou hvězdu. 

První takto zobrazená planeta – objekt typu jupiter kroužící kolem hnědého trpaslíka – nese označení 2M1207a. K jejímu přímému zobrazení přitom napomohla právě skutečnost, že neobíhá klasickou hvězdu (hnědí trpaslíci jsou také slabými objekty); tatáž skutečnost ji ovšem v očích některých astronomů z planetárního světa diskvalifikovala. Za planety totiž považujeme tělesa kroužící kolem hvězd, nikoliv kolem hnědých trpaslíků či jiných objektů. Metody se však postupně zlepšovaly a dnes známe dvě desítky planet obíhajících „pravé“ hvězdy, jež se podařilo zobrazit přímo.

10. září 1943 se narodil Richard Michael Mullane, americký zkušební pilot a astronaut, který letěl třikrát do vesmíru.

Premiéru si Mullane odbyl na palubě raketoplánu Discovery na konci léta roku 1984. Druhý let absolvoval po čtyřleté odmlce, v prosinci 1988. Šlo o čtyřdenní misi s raketoplánem Atlantis. Potřetí a naposledy letěl Mullane do vesmíru v roce 1990, opět na palubě raketoplánu Atlantis. Ve vesmíru Mullane strávil celkem 14 dnů, 20 hodin a 20 minut.

Bacillus cereus je tyčinkovitá bakterie, která se velmi běžně vyskytuje v půdě. Také se podílí na bakteriálních otravách jídlem, nebývá ale považována za zabijáka. Teď se to ale nejspíš změní.

Němečtí vědci totiž izolovali z mrtvých šimpanzů, goril a slonů v afrických zemích Kamerunu, Středoafrické republice a Pobřeží slonoviny nový kmen bakterie Bacillus cereus, který podle jeho projevů nazvali Bacillus cereus biovar anthracis.

Jak jméno napovídá, tato bakterie vyvolá infekci, která připomíná děsivou, smrtelnou chorobu sněť slezinnou, čili anthrax. Není to úplná náhoda. Původce anthraxu je blízce příbuzný bakterii Bacillus cereus a nově objevený kmen se z nějakého důvodu projevuje tak, že je to právě anthraxu dost podobné.

TIP: Zombie epidemie anthraxu z roztátých mrtvol sobů děsí Sibiř

Badatelé teď intenzivně zjišťují o novém kmeni bakterie Bacillus cereus co nejvíc informací. Obávají se, že když už infikuje šimpanzy a gorily, tak by mohl zasáhnout i místní obyvatele.