12. září 1970 byla vypuštěna sovětská automatická sonda Luna 16, která přistála na Měsíci a vrátila se s prvními vzorky měsíční půdy.

Start nosné rakety Proton K/D se sondou se uskutečnil krátce po poledni 12. září 1970 z kosmodromu Bajkonur. Nejprve byla vynesena na nízkou oběžnou dráhu 185-241 km nad Zemí (též uváděna jako parkovací) a z ní za 70 minut pomocí nosné rakety pokračovala v letu směrem k Měsíci. Jediná korekce během přeletu byla provedena 13. září.

TIP: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

Téměř v půlnoci 16. září se u Měsíce zapálil na chvíli brzdící motor a sonda se tak ocitla na selenocentrické oběžné dráze. Pomocí dvou drobných korekcí byly parametry dráhy upraveny. 20. září bylo provedeno měkké přistání na povrchu v oblasti Mare Fecunditatis (Moře hojnosti). Ještě před ránem se sondě podařilo odvrtat měsíční horninu, dopravit ji zpět do sondy a dvě hodiny poté již návratové pouzdro odstartovalo na zpáteční cestu k Zemi.

Dne 24. září se sonda dostala k Zemi, oddělilo se od ní přistávací pouzdro se vzorkem a pomocí padáků přistálo na území Kazachstánu - 80 km jihozápadně od Džezkazganu. Jedenáctidenní mise byla úspěšně splněna. Část vzorku 1,07 g byla později poskytnuta československým vědcům z ČSAV.

Superhydrofobní povlaky, tedy takové, které extrémně odpuzují vodu, mají velmi široké využití pro spotřební zboží i v průmyslových aplikacích. Většina z nich ale nebývá příliš trvanlivá. To znamená, že se jejich schopnost účinně odpuzovat vodu snadno ztrácí.

Vědci Australské národní univerzity teď ale vyvinuli nový superhydrofobní materiál ve spreji, se kterým lze vytvořit doopravdy trvanlivé voděodolné povlaky.

Nový materiál je založený na kombinaci dvou polymerů do propletené sítě. Je průhledný, samočistící a mnohem odolnější nežli soudobé superhydrofobní materiály, nejen vůči mechanickému poškození, ale také vůči kyselinám, UV záření a rozpouštědlům.

TIP: V tričku z nového supermateriálu nebudeme potřebovat klimatizaci

Navzdory svým pozoruhodným vlastnostem je tento materiál levný – pokud jde o jeho výrobu i aplikaci na místa, která má chránit proti vodě.

V našem okolí přibývá dronů a jejich aplikací. Drony pořizují pozoruhodné záběry, vozí rozmanitý náklad nebo třeba vypalují chráněná území. Představte si ale dron, který je vybavený končetinami, takže může uchopovat různé věci.

Právě takový dron nedávno představila japonská společnost Prodrone. PD6B-AW-ARM je první dron na světě, který má dvě končetiny. S jejich pomocí zvládne uchopit, nést a opět položit předměty o hmotnosti do 10 kg.

Pozoruhodný dron s rukama má k dispozici důmyslný software, s jehož pomocí si během letu s nákladem mění těžiště tak, aby byl stabilní. Na jedno nabití baterií může létat až 30 minut.

TIP: CRACUNS: Dron, který může odstartovat pod vodní hladinou

Dron je schopen vyvinout rychlost 60 kilometrů za hodinu při letu vpřed a může operovat ve výšce až 5 kilometrů. Kromě toho, že může přenášet předměty, lze tento dron využít například ke spojování součástí, přeřezávání kabelů nebo drátů, přepínání obtížně dostupných přepínačů anebo třeba k doručování záchranných vest.

Je to téměř dva roky, co se suborbitální kosmický letoun SpaceShipTwo společnosti Virgin Galactic VSS Enterprise rozlomil nad Mohavskou pouští kvůli lidské chybě. Jeden pilot tehdy zahynul a druhý byl vážně zraněn.

TIP: Fakta o havárii raketoplánu SpaceShipTwo

Teď se ale Virgin Galactic vrací na oblohu. Druhý letoun SpaceShipTwo VSS Unity se nedávno vznesl ze spaceportu Mojave Air and Space Port v Mohavské poušti, připojený ke svému nosnému letadlu WhiteKnightTwo. Oba stroje zůstaly spojeny po celou dobu letu, který trval 3 hodiny a 43 minut.

Podle společnosti Virgin Galactic nosný letoun WhiteKnightTwo fungoval vlastně jako létající aerodynamický tunel. Odborníci Virgin Galactic tak mohli testovat oba dva letouny zároveň. Teď budou analyzovat získaná data a připravovat další letové testy.

TIP: Virgin Galactic představila svůj nový raketoplán SpaceShipTwo

Společnost Virgin Galactic v čele se svým zakladatelem Richardem Bransonem tak pokračuje v projektu vývoje kosmického letounu pro dopravu turistů do vesmírného prostoru. Kdy se asi první turisté podívají s Virgin Galactic do vesmíru?

Nevšední podívaná byla v minulých dnech k vidění na hladině londýnské Temže. Do anglické metropole zavítala futuristická superjachta 11. nejbohatšího Rusa a 139. nejbohatšího člověka na světě - Andreje Melničenkova.

Plavidlo s prostým názvem „A“ (podle prvního písmene křestního jména jejího majitele a jeho manželky) je vskutku úchvatný stroj. V roce 2008 jej pro ruského oligarchu za více než 7 miliard korun navrhl designér Martin Francis. Jachta, připomínající svým vzhledem ponorku nebo válečnou loď, měří 119 metrů, pojme 14 pasažérů, kolem nichž může kmitat 37 lidí z posádky a služebnictva. Na její palubě jsou mimo jiné i tři vyhřívané bazény a nechybí ani přistávací plošina pro vrtulník.

Kuriózní případ bankovní loupeže řeší policisté v Kansas City. Místní banku přepadl sedmdesátiletý Lawrence John Ripple. Když ale pokladní vydala lupiči zhruba tisíc dolarů v hotovosti, namísto útěku si v klidu sedl v hale banky a vyčkal zde příjezdu policistů.

Vyšetřovatelům poté Ripple sdělil, že banku přepadl jen proto, aby se zbavil své hádavé manželky. „Volím raději vězení, než život s tou fúrií,“ řekl prý Kansasan vyšetřovatelům. Jeho přání se mu nejspíš splní. Bez ohledu na důvody jeho počínání jej policie obvinila z ozbrojené loupeže, za což mu hrozí několikaletý trest.

Koncem 10. století zahájil Erik Rudý osídlování Grónska – zločinem. Podle tradice musel totiž usvědčený viking opustit vlast, a přesně to se Erikovi stalo: Za dvojnásobnou vraždu si vysloužil tři roky v exilu. Vydal se tedy z Islandu hledat novou domovinu a skutečně ji objevil. Pojmenoval ji Zelená země a po návratu přesvědčil několik dalších sedláků, aby se do Grónska vydali s ním. 

Osadníci s pýchou založili „veliké město“ Gardar – osmnáct srubů obehnaných palisádovou hradbou. Učenec Snorri Sturluson však později vikingům oponoval, že Gardar nemůže být označen za město. Pobouřeným mužům poté vysvětlil, že nemají město, protože nemají biskupa. V roce 1125 tak před norským panovníkem Sigurdem stanulo šest grónských vikingů, kteří jej uznali svým králem, předali mu polárního medvěda – a na oplátku požadovali biskupa.

Nová diecéze

O rok později došlo k ustavení diecéze v Gardaru. Biskup Arnaldur dal vystavět kamenný kostel, u kterého si zřídil domek a kachní farmu. Komunikace se zbytkem světa však byla složitá. Když roku 1230 zemřel biskup Helgi, trvalo devět let, než dorazil jeho nástupce. V roce 1279 pak papež Mikuláš III. raději zprostil arcibiskupa v Trondheimu povinnosti konat v Grónsku vizitace.

Další roli sehrály klimatické změny, protože na počátku 14. století již byla námořní trasa z Islandu do Grónska nesplavná. Izolace ovšem nebyla jen na škodu: Například mor, který roku 1402 vyhladil třetinu populace Islandu, větší ostrov vůbec nezasáhl. 

V té době také přestali vikingové odvádět daně v podobě mrožích klů králi a papeži. V roce 1341 dorazil do Grónska Ivar Bardarson, aby nastoupil jako nový biskup a dluh na daních vybral: Zjistil však, že jeho předchůdce – který se ujal funkce o 25 let dřív a o němž neměl žádné zprávy – žije, a musel se tedy vrátit. 

Poslední viking Grónska

Po smrti posledního biskupa Alfa roku 1378 zůstalo biskupství neobsazené kvůli papežskému schizmatu. Ztráta církevního spojení znamenala konec písemných zpráv o Grónsku, nikoliv však samotných osadníků. Po objevení Newfoundlandu se většina mužů dala najmout na anglické obchodní lodě a na přelomu 15. a 16. století se zřejmě vikingové hromadně odebrali do Severní Ameriky. 

Nicméně neodešli všichni, protože ještě roku 1540 nalezl Jan Greenlander na jednom grónském ostrůvku u rybářské chýše „nedávno zemřelého muže evropského vzezření a šatu“. Mořeplavec John Hall však v roce 1605 spatřil už jen eskymácké komunity. 

Období padesátých let 19. století je v českém prostředí chápáno obvykle velmi negativně, ale i v této záležitosti platí, že nic není pouze černobílé. Na jedné straně došlo k potlačení veřejného života, výuka češtiny na školách byla od roku 1854 omezena a vědecké instituce se musely vyrovnávat s nepříjemným policejním dozorem. Perzekvováni byli četní politici, vědci, umělci i novináři, z nichž nejznámějším byl Karel Havlíček Borovský. Ale kulturní život přesto pokračoval dál a například Božena Němcová v této době napsala svou legendární Babičku.

Vývoj střely R-7 v 50. letech je – podobně jako u Atlasu – příběhem snahy o jednoduchost a účelnost. Raketa navíc vznikala v době, kdy v Sovětském svazu ještě vázly dodávky strategických surovin i pro klíčové zakázky pro projekty státního významu, takže R-7 je svým způsobem i dílem improvizace (i když v dobrém slova smyslu).

Předchozí část: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (2)

Legendární „sedmička“

Nosič vešel všeobecně ve známost pod neoficiálním označením „semjorka“ tedy sedmička. Konstrukce R-7 představovala svazek pěti podobných částí (takzvaných raketových stupňů) umístěných vertikálně vedle sebe a to mimo jiné i proto, aby se daly snadno převážet po železnici. Čtyři identické části přibližně kuželovitého tvaru tvořily první stupeň a byly umístěny do kříže kolem prodlouženého válcovitého druhého stupně.

Oba se přitom zapalovaly při startu najednou, přičemž středový (druhý) stupeň pracoval přesně 320 sekund. Kvartet bočních částí tvořících první stupeň byl odhazovaný po 140 sekundách letu. Pět velmi podobných stupňů umožnilo zvýšit počet motorů (navíc každá pohonná jednotka měla čtyři samostatné spalovací komory), což paradoxně zvýšilo spolehlivost nosiče. Jednotlivé motory a spalovací komory (kterých je celkem dvacet hlavních plus dalších dvanáct trysek směrovacích na raketě) tím pádem měly menší tah, byly jednodušší na výrobu i méně náročné na použité materiály.

Masová produkce motorů vedle toho umožnila snížit jejich cenu a zvýšit spolehlivost (oproti kusové výrobě). Ostatně čtyři spalovací komory vedle sebe znamenají i výrazně menší celkovou výšku motoru a úsporu místa i hmotnosti rakety.

Za vše může ventil

První exemplář R-7 odstartoval z kazašské základny Bajkonur 15. května 1957 a podobně jako u jeho amerického protějšku i zde první pokus skončil nezdarem. Už v okamžiku vzletu vypukl v motorové sekci jednoho z bloků prvního stupně požár zapříčiněný únikem paliva. Požár postupně zachvátil celou motorovou sekci stupně, který se nakonec v 98. vteřině odtrhl od rakety. Ta se následně vlivem nerovnoměrného tahu rozlomila a její trosky dopadly asi 400 km od místa startu.

Druhý exemplář však stál na rampě nachystán už za necelý měsíc po první havárii. Start ale automatika přerušila, protože se nepodařilo pomocí dusíku natlakovat nádrže pohonných látek. Při opětovném pokusu o start se závada opakovala. Stejně tomu bylo za několik dní, kdy už dokonce byly zapálené motory. Raketa se o několik centimetrů zvedla, aby si vzápětí zase „sedla“ zpět na rampu. Po sérii těchto tří neúspěšných pokusů padlo rozhodnutí poslední kus odvézt do hangáru, rozebrat a odeslat výrobci k prohlídce.

Zde odborníci zjistili, že hlavním viníkem opakovaného neúspěšného tlakování nádrží dusíkem byl obráceně umístěný ventil. Ani start třetího exempláře R-7 z 12. července 1957 nepřinesl kýžený úspěch. Elektrický zkrat způsobil v 33. sekundě letu ztrátu orientace rakety, která začala rychle rotovat. V důsledku toho se od středového stupně odtrhla čtveřice bloků stupně prvního. Automatika pak všechny motory vypnula a jednotlivé bloky dopadly do stepi ve vzdálenosti několika kilometrů od rampy, kde explodovaly.

Zdlouhavá příprava

Až konečně 21. srpna 1957 „semjorka“ bezchybně odstartovala a urazila celou plánovanou vzdálenost z Kazachstánu na Kamčatku. Maketa hlavice se sice při návratu do atmosféry rozpadla, ale s tím se před startem počítalo a s činností rakety to nemělo nic společného. Podstatné ale bylo, že R-7 splnila očekávání a fungovala přesně podle plánu. Navzdory úspěšným testům a faktu, že se po odstranění dětských nemocí R-7 stala spolehlivou a výkonnou raketou, nikdy nesplnila naděje, jež do ní vkládala armáda.

Její příprava na start trvala několik dní(!) a pozemní zařízení byla velmi drahá (vybudovalo se proto jen pět odpalovacích ramp). Kromě toho se pohonné látky nedaly snadno skladovat a bylo by zapotřebí vybudovat finančně náročnou infrastrukturu (závody na zkapalňování kyslíku ze vzduchu, rozsáhlé montážní haly a podobně).

TIP: Raketová hrozba středního doletu: Balistická střela MGM-31 Pershing

Navíc palebné postavení se prakticky nedalo ukrýt před špionážními letouny, a dokonce ani před špionážními družicemi. Přesná čísla nejsou dodnes k dispozici, ale uvádí se, že armáda neměla nikdy operačně nasazeno více R-7, než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky... Raketa se však stala výchozím modelem pro další typy, jež se v Rusku používají dodnes.