Reportážní fotografie vznikla 17. června 1928 při prezidentově cestě po Moravě. Do dvoutisícového Žďáru nad Sázavou přijel Masaryk na slavnostní kladení základního kamene pro výstavbu sokolovny.

Antonie Neugebauerová sebe i svou tříletou dcerku Evičku oblékla do vlastnoručně vyšívaného kyjovského kroje. Stály v první řadě, když k nim přistoupil nějaký pán a vyzval dívenku, aby donesla panu prezidentovi kytičku. Holčička během uvítací řeči bloumala po tribuně a občas někomu šlápla na nohu. Prezident se na ni celou dobu usmíval. Protože byla opravdu malinkatá, podali mu ji poté do náruče a ona mu předala kytičku. „Neuvědomovala jsem si, že se jedná o nějakou zvláštní událost, ale také jsem se nebála, ani nestyděla. Pan prezident se mne ptal, jak se jmenuji a kde mám maminku. Snažila jsem se ji v tom davu najít, ale to se mi nepodařilo.“

Když 13. září 1907 zemřela Josefa Náprstková, přišla česká kulturní scéna o významnou českou vlastenku. Aby také ne, když tato žena spojila své osudy s předním národopiscem a mecenášem Vojtou Náprstkem. 

TIP: Století odvážných průkopnic: Ženy si svá práva u nás musely tvrdě vybojovat

Mladí lidé se setkali díky Vojtově mamince, podnikatelce Anně Fingerhutové, u které Josefa pracovala. Díky své píli si brzy získala uznání a po Aninně smrti se starala také o chod domácnosti. Za Vojtu se ale provdala až po patnáctileté známosti, a co víc, s českým pokrokářem uzavřela pouze civilní obřad! Celý život mu pak stála jako šedá eminence věrně po boku a po jeho smrti dokonce převzala vedení knihovny a Náprstkova muzea.

Středověký Západ zaznamenal ve vrcholném období řadu změn a novot, mezi které patřil vznik nejrůznějších náboženských hnutí. Ve Francii měli co do činění s Albigenskými, kteří hlásali chudobu církve a opovrchovali bohatými kněžími a biskupy. Papež nemohl nechat Řím zahanbit a nabádal katolické vládce k tažení proti bezvěrcům. Ti se rozhodli zasáhnout 12. září 1213 v bitvě u jihofrancouzského Muretu. Na úplné potlačení hnutí ale bylo třeba ještě pár desítek let počkat. 

Rodný dům Karla Jacoba Svenska čelil během druhé světové války bombardování německé Luftwaffe. Dům válku jako zázrakem přečkal, Karl ale musel ze své rodné domoviny uprchnout. Příběh dávného uprchlíka nyní inspiroval v New Yorku žijící ukrajinskou umělkyni Agatu Oleksiak. Ta s pomocí dvanácti žen z řad uprchlíků z Ukrajiny a Sýrie obháčkovala Karlův rodný dům růžovou přízí.

Růžové poselství má připomenout, že válka v jakékoli době plodí utrpení obyčejných lidí. Dvanáctka uprchlic pracovala na domě tři týdny a na růžový kabátek padlo přes 160 kilometrů příze.

Teoreticky lze opravdu konzumovat 24karátové zlato do sytosti a nevystavit své zdraví žádné úhoně. Čisté zlato totiž chemicky nereaguje a prochází zažívacím traktem, aniž by se vstřebávalo do těla. Vzácný kov je v rámci Evropské unie schválen coby bezpečné potravinářské aditivum E175 a ve formě plátků, vloček, kuliček či prachu slouží jako drobná dekorace čokolád, likérů a cukrovinek.

TIP: Sladké pokušení: Kobliha posypaná 24karátovým zlatem

Evropané však přidávali plátky zlata do pokrmů i nápojů již od renesance. Jedlé zlaté plátky nalezneme také v některých japonských bonbonech a jihoasijském pečivu. Léčitelé zlato po staletí předepisovali na řadu chorob jako artritidu, deprese či onemocnění srdce, ovšem pozitivní účinky vzácného kovu na naše zdraví se nikdy nepodařilo vědecky prokázat. Jedlé zlato seženete i dnes: Je bez chuti, neobsahuje žádné kalorie a za gram zaplatíte asi čtyři tisíce korun. Ve světové gastronomii patří k nejvzácnějším „pochoutkám“ a zdobí se jím například luxusní dorty, káva, ale i suši nebo lasagne. 

Vzdělaný Budovec často jednal se zahraničními poselstvy přicházejícími do Prahy. Zároveň působil jako královský úředník a v této funkci se účastnil i zemských sněmů. Když ale císař Rudolf II. vydal roku 1602 mandát proti Jednotě bratrské, vystoupil Budovec na sněmu jako obhájce jejích práv.

TIP: Přečtěte si, jak se český šlechtic dostal do Cařihradu

Když přišel německý útok v květnu 1940 a okupace, Francouzi byli zrovna uprostřed práce na novém a modernějším těžkém tanku. Konstruktéři přesto práci nepřerušili; ovšem za války ji prováděli pouze v ilegalitě, v nejpřísnějším utajení. Základem se staly komponenty stávajícího tanku Char B-1, nasazené na moderně navržený trup s novou progresivní věží.

Vývoj probíhal v kancelářích Atelier de Construction de Rueil (ARL) a program se naplno rozběhl až po osvobození v roce 1944. Projekt se po kritickém zhodnocení změnil v moderněji pojatý ARL-44. Armáda na základě válečných zkušeností požadovala instalaci moderní výkonné pohonné jednotky. Tank měl mít hmotnost 50 tun, a aby bylo možné zajistit jeho dostatečnou mobilitu, musela být instalována dostatečně výkonná pohonná jednotka, která by mu dala potřebnou rychlost a akceleraci.

Francouzské továrny nemohly v danou chvíli nabídnout jednotku těchto parametrů, proto byl vybrán kořistní motor německého typu Maybach HL 230, benzinový dvanáctiválec o obsahu 23 500 cm3, pocházející ze středního tanku Panther. Podvozek zakrývaly boční krycí plechy, připevněné velkými nýty. Toto řešení bylo v té době už skutečně archaické a při porovnání s jinými současníky působil ARL-44 zvláštním dojmem. Samotný trup byl elektricky svařovaný a jeho příďové pláty spojeny pod ostrým úhlem. Při tloušťce 120 mm zajišťovaly slušnou pasivní ochranu.

Svařovanou otočnou věž vytvořili v koncernu Schneider. Byla sestavena z rovných plátů, mírně skloněných k horizontální rovině. Seděli v ní tři členové osádky, velitel, střelec a nabíječ. Otáčení věže se provádělo pomocí elektricko-hydraulického systému SAMM, část dílů dodával koncern Schneider-Westinghouse. Výzbroj v podobě poloautomatického kanónu SA 45 ráže 90 mm měla zničit jakýkoliv tehdejší těžký nebo střední tank.

Zbraň s dlouhou hlavní měla úsťovou rychlost 1 000 m/s a představovala i pro příští léta účinný prostředek k likvidaci nepřátelské obrněné techniky. Doplňoval jej spřažený kulomet ráže 7,5 mm. Muniční zásoba činila 50 dělostřeleckých granátů a 5 000 kulometných nábojů. Osádku tvořilo pět mužů, řidič a radista seděli v trupu, velitel, střelec a nabíječ byli ve věži. Radista měl k dispozici radiostanici SCR 528. První prototyp vznikl roku 1946 a záhy byla objednána série 300 exemplářů pro francouzskou armádu. Vzhledem k tomu, že ARL-44 přece jen nepředstavoval zcela moderní konstrukcí, byla později objednávka snížena na 60 kusů.

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

Tento stroj, jenž se stal posledním francouzským sériovým těžkým tankem, vycházel z výrobní linky v letech 1947–1951. Tvořil výzbroj jediné obrněné jednotky, těžkého tankového pluku 503. RCC v Mourmelonu. Sloužily zde jen asi do poloviny padesátých let, potom je jako zastaralé vyřadili. Veřejnost je mohla spatřit při slavnostních přehlídkách, jako byla ta v Paříži 14. července 1951, kdy stroje defilovaly před  obyvateli na Place de la Concorde. Jeden z ARL-44 se dodnes dochoval v expozici tankového muzea v Saumuru. 

V předchozím díle článku jsme se podívali na počátek a současně konec britského kosmického programu, který stál u zrodu Evrospké kosmické agentury. 

Podobně jako na začátku v Anglii se i na opačné straně průlivu La Manche těžilo ze zajištěných zbytků programu V-2. Von Braunova zamýšlená (ovšem již nerealizovaná) raketa A9 se stala základem testovacích střel Veronique, které zaměstnávaly francouzské vesmírné nadšence v 50. letech. V roce 1961 založila Francie národní kosmickou agenturu CNES a v zemi galského kohouta se začalo pracovat na vlastním nosiči pro vypouštění družic. 

Výsledný stroj Diamant A využil osvědčenou dvoustupňovou raketu Saphir, obohacenou o horní, třetí stupeň. Devatenáct metrů vysoký Diamant A poprvé vzlétl z alžírského kosmodromu 26. listopadu 1965 a hned se zapsal do historie: vynesl na zemskou orbitu malou francouzskou družici Astérix, která ze své rodné vlasti učinila teprve třetí zemi světa (po SSSR a USA), jež dokázala poslat na oběžnou dráhu naší planety vlastní družici.

Koncem 60. let však francouzskou kosmonautiku zasáhly velké změny. Kosmodrom se přesunul do Francouzské Guyany a Diamant tak skončil – ovšem jen proto, aby uvolnil cestu větším projektům. 

Kosmodrom v zámoří

Evropský (dříve francouzský) kosmodrom Kourou (čti Kurú) se nachází poblíž stejnojmenného městečka ve Francouzské Guyaně, zámořském departementu Francie v severovýchodní části Jižní Ameriky. Z fyzikálního hlediska je základna situována ještě lépe než třeba americké středisko na Floridě: rozkládá se totiž na území s hodnotou severní šířky pouhých 5 stupňů a 3 minuty, tedy asi jen 500 km severně od rovníku. 

Pokud se startuje ve směru rotace planety na východ nad Atlantik, dodává otáčení Země kolem vlastní osy vzlétajícím raketám rychlostní „kopanec“ o hodnotě až 460 m/s, což přirozeně šetří palivo i peníze a prodlužuje to aktivní život vynášených satelitů. ESA udává, že je kosmodrom (nyní již v její správě) umístěn dokonce tak dobře, že z něj lze startovat v podstatě na jakoukoliv dráhu. Do jeho výstavby a modernizace infrastruktury investovala evropská organizace dodnes přes 1,6 miliardy eur. Z Kourou vzlétají především rakety Ariane a nově také nosič Vega s ruským Sojuzem. Vzniklo zde rovněž patřičné zázemí – konkrétně přípravná montážní hala pro rakety a družice, továrna na pevné palivo do pomocných motorů i veškerá potřebná řídicí střediska.

Okolí je navíc mimořádně bezpečné: Francouzská Guyana má jen o málo větší rozlohu než naše republika, přičemž je z 90 % neobydlená a pokrytá deštným pralesem. Místní, povětšinou černošské obyvatelstvo (v počtu 158 tisíc) se soustředí hlavně na pobřeží a živí se zemědělstvím, chovem dobytka, těžbou zlata a dřeva. Země je silně zaostalá a závislá na Francii. Kosmodrom Kourou se rozkládá zhruba na 700 km² a vzhledem k omezením v přístupu poskytuje mimo jiné ochranu místním živočichům (používání střelných zbraní a lov jsou zde zakázány). Loni v říjnu dokonce francouzská vesmírná agentura podepsala smlouvu s ochránci přírody o tříletém studiu zvířat, například srn, laní, tapírů či jaguárů. 

Nové evropské rakety 

Evropská kosmická agentura byla založena roku 1975 a ve stejném roce odešla do výslužby francouzská raketa Diamant. Zástupci nově ustavené organizace si velmi dobře uvědomovali, že pokud chtějí budovat nějaký vesmírný program, musejí postavit a vyvinout vlastní nosič. Inspiraci pro jeho název hledali v řecké a římské mytologii: nová raketa starého kontinentu nakonec dostala jméno (respektive jeho francouzskou podobu) po krétské princezně Ariadně, která dala Theseovi pověstnou nit a pomohla mu tak najít cestu z Minotaurova bludiště. Za technickým vývojem rakety Ariane stála z největší části francouzská národní vesmírná agentura CNES: země galského kohouta zaplatila rozjezd projektu z 60 % výměnou za to, že bude mít, co se týče nového nosiče, rozhodující slovo; dvaceti procenty se podílelo Německo a zbylých dvacet si rozdělily ostatní členské státy ESA. 

Práce na první raketě Ariane započaly roku 1974: jako základ tehdy posloužila neotřelá technologie pohonu na bázi kapalného vodíku a kyslíku o silně kryogenních teplotách. Ve výsledku stála 15. prosince 1979 na startovací rampě v Kourou připravena k premiéře Ariane 1. Nový nosič nepředstavoval žádnou technickou špičku, nicméně postupem času se ukázal jako spolehlivý. Zmíněného předvánočního dne uprostřed džungle se před publikem se zatajeným dechem zažehl motor pod padesátimetrovým kolosem – a zase zhasl. Závada detekovaná automatikou nebyla naštěstí nijak vážná, ale špatné počasí a pár dalších technických zádrhelů pozdržely start až do Štědrého dne. 

Těžko říct, do jaké míry za to mohl Ježíšek a do jaké míry šikovní technici a letoví kontroloři – každopádně 24. prosince 1979 odpoledne místního času se Ariane 1 úspěšně vydala do jihoamerických nebes a evropské vesmírné dobrodružství dostalo nový rozměr. Zajisté šlo o nejkrásnější vánoční dárek pro tisíce Evropanů, kteří na vývoji a přípravě zbrusu nového nosiče pět let tvrdě pracovali. Byl to však jen začátek: s dalším vývojem projektů ESA vás seznámíme v některém z následujících vydání Tajemství vesmíru.

Astérix: Francie vstupuje do kosmu

Celkem 42kg rádiový vysílač (zjednodušeně řečeno, samozřejmě) vypustila Francie z alžírského kosmodromu na velmi vysokou oběžnou dráhu (s apogeem až 1 700 km) 26. listopadu 1965 s pomocí rakety Diamant A. Země galského kohouta se tak stala šestým státem, který měl ve vesmíru družici vlastní výroby, ale teprve jako třetí na světě ji dokázala vynést do kosmu vlastní raketou. Astérix se původně jmenoval pouze A-1 (stal se prvním satelitem francouzské armády), nicméně později byl překřtěn podle populární kreslené postavičky. Vzhledem k výšce své dráhy nezanikne v zemské atmosféře ještě několik staletí. 

Když je řeč o ochraně přírody, tak mnoho lidí pomyslí na pandu nebo podobné charizmatické organismy. Tak trochu mimo naši pozornost ale postupně přicházíme o divokou přírodu, tedy takovou, která je prakticky nedotčená lidskou činností.

Mizející divočina

Vědci nedávno porovnali rozlohu přírodních oblastí v letech 1993 a 2009. Použili k tomu satelitní snímky Země a další údaje. Ukázalo se, že za necelé dvacetiletí na celé planetě zmizelo asi 10 procent rozlohy divočiny a například v jižní Americe to bylo téměř 30 procent.

V roce 2009 se divočina rozkládala na přibližně 30,1 milionech kilometrů čtverečních, hlavně v severní Americe, na severu Asie a Afriky, a v Austrálii. Oproti roku 1993 to bylo o 3,3 milionu čtverečních kilometrů méně, což zhruba odpovídá velikosti Aljašky.

TIP: Oceány vymírají: Od roku 1970 zmizela polovina obyvatel moře

V minulosti se podobné odhady týkaly odlesňování. Teď je to poprvé, kdy se badatelé zaměřili na mizení celého spektra různých typů přírodních krajin. Odborníci považují tyto výsledky za velmi alarmující.

Překvapivý objev učinila Kimberly Bostwicková, která se ve své studii zaměřila právě na zdroj ptačího „zpěvu“. Pomocí speciálního zařízení zkusila v laboratoři třít zvláštně tvarovaná pírka pipulky kadeřavokřídlé při frekvenci 1 500 hertzů a zjistila, že společná vibrace pírek kyjovitého tvaru a rýhovaného peří vydává za těchto podmínek zvuk typický pro vábení samiček. Jedná se o první nezvratný důkaz, že ptáci používají křídla nejen k udržení tělesné teploty a k létání, ale také ke komunikaci.

TIP: Sloní zemětřesení aneb Jak obří savci využívají zem k dálkové komunikaci

Dvojice pírek však podle Bostwickové tvoří jen část celého orchestru. Když se k nim přidalo dalších devět kyjovitých a rýhovaných pírek, která se na těle pipulky nacházejí v bezprostřední blízkosti, začalo teprve vše dokonale ladit a vznikl přesně ten zvuk, který je v andském deštném pralese tak často slyšet. Komunikace pomocí křídel je na poli biologie zatím horkou novinkou a odhalení jejího původu a vývoje je pro vědce velkou výzvou.