Je to téměř dva roky, co se suborbitální kosmický letoun SpaceShipTwo společnosti Virgin Galactic VSS Enterprise rozlomil nad Mohavskou pouští kvůli lidské chybě. Jeden pilot tehdy zahynul a druhý byl vážně zraněn.

TIP: Fakta o havárii raketoplánu SpaceShipTwo

Teď se ale Virgin Galactic vrací na oblohu. Druhý letoun SpaceShipTwo VSS Unity se nedávno vznesl ze spaceportu Mojave Air and Space Port v Mohavské poušti, připojený ke svému nosnému letadlu WhiteKnightTwo. Oba stroje zůstaly spojeny po celou dobu letu, který trval 3 hodiny a 43 minut.

Podle společnosti Virgin Galactic nosný letoun WhiteKnightTwo fungoval vlastně jako létající aerodynamický tunel. Odborníci Virgin Galactic tak mohli testovat oba dva letouny zároveň. Teď budou analyzovat získaná data a připravovat další letové testy.

TIP: Virgin Galactic představila svůj nový raketoplán SpaceShipTwo

Společnost Virgin Galactic v čele se svým zakladatelem Richardem Bransonem tak pokračuje v projektu vývoje kosmického letounu pro dopravu turistů do vesmírného prostoru. Kdy se asi první turisté podívají s Virgin Galactic do vesmíru?

Nevšední podívaná byla v minulých dnech k vidění na hladině londýnské Temže. Do anglické metropole zavítala futuristická superjachta 11. nejbohatšího Rusa a 139. nejbohatšího člověka na světě - Andreje Melničenkova.

Plavidlo s prostým názvem „A“ (podle prvního písmene křestního jména jejího majitele a jeho manželky) je vskutku úchvatný stroj. V roce 2008 jej pro ruského oligarchu za více než 7 miliard korun navrhl designér Martin Francis. Jachta, připomínající svým vzhledem ponorku nebo válečnou loď, měří 119 metrů, pojme 14 pasažérů, kolem nichž může kmitat 37 lidí z posádky a služebnictva. Na její palubě jsou mimo jiné i tři vyhřívané bazény a nechybí ani přistávací plošina pro vrtulník.

Kuriózní případ bankovní loupeže řeší policisté v Kansas City. Místní banku přepadl sedmdesátiletý Lawrence John Ripple. Když ale pokladní vydala lupiči zhruba tisíc dolarů v hotovosti, namísto útěku si v klidu sedl v hale banky a vyčkal zde příjezdu policistů.

Vyšetřovatelům poté Ripple sdělil, že banku přepadl jen proto, aby se zbavil své hádavé manželky. „Volím raději vězení, než život s tou fúrií,“ řekl prý Kansasan vyšetřovatelům. Jeho přání se mu nejspíš splní. Bez ohledu na důvody jeho počínání jej policie obvinila z ozbrojené loupeže, za což mu hrozí několikaletý trest.

Koncem 10. století zahájil Erik Rudý osídlování Grónska – zločinem. Podle tradice musel totiž usvědčený viking opustit vlast, a přesně to se Erikovi stalo: Za dvojnásobnou vraždu si vysloužil tři roky v exilu. Vydal se tedy z Islandu hledat novou domovinu a skutečně ji objevil. Pojmenoval ji Zelená země a po návratu přesvědčil několik dalších sedláků, aby se do Grónska vydali s ním. 

Osadníci s pýchou založili „veliké město“ Gardar – osmnáct srubů obehnaných palisádovou hradbou. Učenec Snorri Sturluson však později vikingům oponoval, že Gardar nemůže být označen za město. Pobouřeným mužům poté vysvětlil, že nemají město, protože nemají biskupa. V roce 1125 tak před norským panovníkem Sigurdem stanulo šest grónských vikingů, kteří jej uznali svým králem, předali mu polárního medvěda – a na oplátku požadovali biskupa.

Nová diecéze

O rok později došlo k ustavení diecéze v Gardaru. Biskup Arnaldur dal vystavět kamenný kostel, u kterého si zřídil domek a kachní farmu. Komunikace se zbytkem světa však byla složitá. Když roku 1230 zemřel biskup Helgi, trvalo devět let, než dorazil jeho nástupce. V roce 1279 pak papež Mikuláš III. raději zprostil arcibiskupa v Trondheimu povinnosti konat v Grónsku vizitace.

Další roli sehrály klimatické změny, protože na počátku 14. století již byla námořní trasa z Islandu do Grónska nesplavná. Izolace ovšem nebyla jen na škodu: Například mor, který roku 1402 vyhladil třetinu populace Islandu, větší ostrov vůbec nezasáhl. 

V té době také přestali vikingové odvádět daně v podobě mrožích klů králi a papeži. V roce 1341 dorazil do Grónska Ivar Bardarson, aby nastoupil jako nový biskup a dluh na daních vybral: Zjistil však, že jeho předchůdce – který se ujal funkce o 25 let dřív a o němž neměl žádné zprávy – žije, a musel se tedy vrátit. 

Poslední viking Grónska

Po smrti posledního biskupa Alfa roku 1378 zůstalo biskupství neobsazené kvůli papežskému schizmatu. Ztráta církevního spojení znamenala konec písemných zpráv o Grónsku, nikoliv však samotných osadníků. Po objevení Newfoundlandu se většina mužů dala najmout na anglické obchodní lodě a na přelomu 15. a 16. století se zřejmě vikingové hromadně odebrali do Severní Ameriky. 

Nicméně neodešli všichni, protože ještě roku 1540 nalezl Jan Greenlander na jednom grónském ostrůvku u rybářské chýše „nedávno zemřelého muže evropského vzezření a šatu“. Mořeplavec John Hall však v roce 1605 spatřil už jen eskymácké komunity. 

Období padesátých let 19. století je v českém prostředí chápáno obvykle velmi negativně, ale i v této záležitosti platí, že nic není pouze černobílé. Na jedné straně došlo k potlačení veřejného života, výuka češtiny na školách byla od roku 1854 omezena a vědecké instituce se musely vyrovnávat s nepříjemným policejním dozorem. Perzekvováni byli četní politici, vědci, umělci i novináři, z nichž nejznámějším byl Karel Havlíček Borovský. Ale kulturní život přesto pokračoval dál a například Božena Němcová v této době napsala svou legendární Babičku.

Vývoj střely R-7 v 50. letech je – podobně jako u Atlasu – příběhem snahy o jednoduchost a účelnost. Raketa navíc vznikala v době, kdy v Sovětském svazu ještě vázly dodávky strategických surovin i pro klíčové zakázky pro projekty státního významu, takže R-7 je svým způsobem i dílem improvizace (i když v dobrém slova smyslu).

Předchozí část: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (2)

Legendární „sedmička“

Nosič vešel všeobecně ve známost pod neoficiálním označením „semjorka“ tedy sedmička. Konstrukce R-7 představovala svazek pěti podobných částí (takzvaných raketových stupňů) umístěných vertikálně vedle sebe a to mimo jiné i proto, aby se daly snadno převážet po železnici. Čtyři identické části přibližně kuželovitého tvaru tvořily první stupeň a byly umístěny do kříže kolem prodlouženého válcovitého druhého stupně.

Oba se přitom zapalovaly při startu najednou, přičemž středový (druhý) stupeň pracoval přesně 320 sekund. Kvartet bočních částí tvořících první stupeň byl odhazovaný po 140 sekundách letu. Pět velmi podobných stupňů umožnilo zvýšit počet motorů (navíc každá pohonná jednotka měla čtyři samostatné spalovací komory), což paradoxně zvýšilo spolehlivost nosiče. Jednotlivé motory a spalovací komory (kterých je celkem dvacet hlavních plus dalších dvanáct trysek směrovacích na raketě) tím pádem měly menší tah, byly jednodušší na výrobu i méně náročné na použité materiály.

Masová produkce motorů vedle toho umožnila snížit jejich cenu a zvýšit spolehlivost (oproti kusové výrobě). Ostatně čtyři spalovací komory vedle sebe znamenají i výrazně menší celkovou výšku motoru a úsporu místa i hmotnosti rakety.

Za vše může ventil

První exemplář R-7 odstartoval z kazašské základny Bajkonur 15. května 1957 a podobně jako u jeho amerického protějšku i zde první pokus skončil nezdarem. Už v okamžiku vzletu vypukl v motorové sekci jednoho z bloků prvního stupně požár zapříčiněný únikem paliva. Požár postupně zachvátil celou motorovou sekci stupně, který se nakonec v 98. vteřině odtrhl od rakety. Ta se následně vlivem nerovnoměrného tahu rozlomila a její trosky dopadly asi 400 km od místa startu.

Druhý exemplář však stál na rampě nachystán už za necelý měsíc po první havárii. Start ale automatika přerušila, protože se nepodařilo pomocí dusíku natlakovat nádrže pohonných látek. Při opětovném pokusu o start se závada opakovala. Stejně tomu bylo za několik dní, kdy už dokonce byly zapálené motory. Raketa se o několik centimetrů zvedla, aby si vzápětí zase „sedla“ zpět na rampu. Po sérii těchto tří neúspěšných pokusů padlo rozhodnutí poslední kus odvézt do hangáru, rozebrat a odeslat výrobci k prohlídce.

Zde odborníci zjistili, že hlavním viníkem opakovaného neúspěšného tlakování nádrží dusíkem byl obráceně umístěný ventil. Ani start třetího exempláře R-7 z 12. července 1957 nepřinesl kýžený úspěch. Elektrický zkrat způsobil v 33. sekundě letu ztrátu orientace rakety, která začala rychle rotovat. V důsledku toho se od středového stupně odtrhla čtveřice bloků stupně prvního. Automatika pak všechny motory vypnula a jednotlivé bloky dopadly do stepi ve vzdálenosti několika kilometrů od rampy, kde explodovaly.

Zdlouhavá příprava

Až konečně 21. srpna 1957 „semjorka“ bezchybně odstartovala a urazila celou plánovanou vzdálenost z Kazachstánu na Kamčatku. Maketa hlavice se sice při návratu do atmosféry rozpadla, ale s tím se před startem počítalo a s činností rakety to nemělo nic společného. Podstatné ale bylo, že R-7 splnila očekávání a fungovala přesně podle plánu. Navzdory úspěšným testům a faktu, že se po odstranění dětských nemocí R-7 stala spolehlivou a výkonnou raketou, nikdy nesplnila naděje, jež do ní vkládala armáda.

Její příprava na start trvala několik dní(!) a pozemní zařízení byla velmi drahá (vybudovalo se proto jen pět odpalovacích ramp). Kromě toho se pohonné látky nedaly snadno skladovat a bylo by zapotřebí vybudovat finančně náročnou infrastrukturu (závody na zkapalňování kyslíku ze vzduchu, rozsáhlé montážní haly a podobně).

TIP: Raketová hrozba středního doletu: Balistická střela MGM-31 Pershing

Navíc palebné postavení se prakticky nedalo ukrýt před špionážními letouny, a dokonce ani před špionážními družicemi. Přesná čísla nejsou dodnes k dispozici, ale uvádí se, že armáda neměla nikdy operačně nasazeno více R-7, než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky... Raketa se však stala výchozím modelem pro další typy, jež se v Rusku používají dodnes.

Tým astronomů Caltechu vytvořil doposud nejpřesnější a nejpodrobnější simulaci vzniku naší Galaxie. Vizualizaci zpracovávalo během 700 tisíc hodin 2 tisíce počítačů (pro zajímavost: jednomu počítači by tato práce trvala přibližně 80 let).

Simulace ukazuje nejen to, jakým způsobem vznikla Mléčná dráha, ale vypořádává se také s dřívější otázkou, kam se poděly tisíce trpasličích galaxií, jejichž (nepotvrzenou) existenci předpovídaly předchozí modely. Fakt, že se v blízkosti naší domovské galaxie nachází jen asi třicítka menších uskupení, vědci nově připisují působení supernov.

Sulawesi neboli Celebes má rozlohu bezmála 175 000 km², což z něj dělá jedenáctý největší ostrov světa. Je součástí Indonésie a jeho členitý tvar je důvodem, proč je každá část Sulawesi jedinečná a velmi odlišná. Rozlišují se tři hlavní části – Jižní, Střední a Severní Sulawesi. V posledně jmenovaném regionu se nachází celosvětově vyhledávaná potápěčská destinace – Národní park Bunaken. Najdete jej kousek od hlavního města Severního Sulawesi Manada. Byl založen roku 1991, je tvořen pěti ostrovy a kouskem pobřeží Sulawesi. Celá oblast má rozlohu téměř 80 000 hektarů. Mezi ostrovy jsou hloubky přes 1 000 metrů, takže i když jsou blízko sebe, jsou vlastně velmi izolované. Bunaken je tak místem pro specifické potápění podél porostlých stěn, mnohdy v silném proudu. Ve volné vodě občas můžete zahlédnout velké želvy, delfíny, žraloky či dokonce dugongy. Roku 1997 zde byl na místním tržišti objeven nový druh latimérie – Latimérie celebeská (Latimeria menadoensis). Druhou význačnou potápěčskou lokalitou je Lembežská úžina u přístavu Bitung. V obou těchto lokalitách se skrývá množství unikátních mořských druhů.

Království podmořských rybářů

Lembežské úžině se často přezdívá Království rozedranců a opravdu zde naleznete nepřeberné množství těchto úžasných ryb. Některé druhy jsou veliké jen kolem deseti centimetrů, jiné mohou být až 40 cm veliké. Rozedranec není vůbec jedovatý a ani lidem nebezpečný, ale spousta lidí si ho plete s jedovatými ropušnicemi.

TIP: Rozhovor se Stevem Lovečkem Lichtagem: Napřed točte, pak se zachraňujte!

Ke zvýšení lovecké úspěšnosti slouží rozedranci „rybářská udička“. Jedná se v podstatě o anténku, na jejímž konci se kýve roztřepený konec připomínající červíčka, drobného korýše nebo rybku. Rozedranec stejně jako rybář láká svou potenciální kořist na návnadu. Nehybně sedí na útesu a čeká. Přitom se opírá o speciálně uzpůsobené prsní ploutve, které vypadají jako kráčivé nohy. Často také imituje trávu a vlní se společně s mořskými stébly v rytmu vln. Když se kořist dostane patřičně blízko, rozedranec otevře tlamu a rybku nebo korýše vcucne. Lov trvá zlomek sekundy, ale konzumace mnohem déle. Rozedranec dokonce dokáže sníst i jedovatého perutýna stejně velkého jako je on sám.

Osmiruká královna převleků

V roce 1998 byla u Sulawesi objevena proužkovaná chobotnice, jejíž ramena dosahují rozpětí až 40 cm a samotné tělo je velké pouhých šest centimetrů. Podle její schopnosti napodobovat ostatní mořské organismy dostala jméno „mimic octopus“ (volně přeloženo „chobotnice imitátorka“, Thaumoctopus mimicus). Dokáže imitovat minimálně 15 jiných druhů živočichů, mimo jiné jedovaté perutýny, mořské hady, trnuchy, sasanky, strašky, hvězdice, kraby, mušle, platýze a dokonce i medúzy.

Během napodobování používá nejen barvoměnu, ale také se přizpůsobuje celým tvarem těla a postavením ramen. U hlavonožců se často setkáváme s dokonalou kamufláží v prostředí a geniální barvoměnou, přesto je tento druh chobotnice první, u kterého pozorujeme napodobování ostatních živých zvířat. Imitátorská chobotnice navíc vykazuje vysokou inteligenci už jen tím, jak volí, které zvíře bude napodobovat. V případech kdy je napadena, zvolí podobu predátora, jindy se snaží být nenápadná a odplave jako platýz. Třeba před krabem může vystupovat jako potenciální sexuální partner, aby se dostala do úplné blízkosti a nečekaně zaútočila.

Jedovaté krásky a změna pohlaví

Na písečném dně i na korálovém útesu je možné objevit neobyčejné druhy jedovatých ropušnic – Rhinopias frondosa a Rhinopias eschmeyeri. Celkově existuje šest druhů ropušnic rodu Rhinopias, které mají poněkud jiný tvar těla než jiné rody ropušnic. Mohou mít různou barvu – od žluté přes červeno-růžovou až hnědou. Na těle mají někdy skvrnky a vypadají trochu jako listy. Další vzácnou ropušnicí v Celebeském moři je Pteroidichtys amboinensis, která je příkladem dokonalého maskování. V porostu mořských řas se dočista ztratí a důvěřivé rybky se stávají její snadnou kořistí.

Obávanými lovci jsou i úhořovité murény nosaté (Rhinomuraena quaesita), které žijí v dírách na písčitém dně a dokáží z nich bleskurychle vyrazit za kořistí. Dorůstají až přes metr délky, přitom jsou tlusté pouze asi jako prst lidské ruky. U tohoto druhu murény je zajímavá propojenost stářím, pohlavím a barvou jedince. Sexuálně nedospělá mláďata jsou černo-žlutá, dospělí samci jsou modří a samice žluté. Každá muréna projde všemi třemi stádii, svůj pohlavní život začíná jako samec a poté změní pohlaví a končí jako samice. U většiny druhů murén dochází ke změně pohlaví v průběhu stárnutí opačně, tedy ze samice na samce.

Lovci se šestinásobným viděním

V okolí všech ostrovů Indonésie můžete narazit na velmi nebezpečné mořské hady, jejichž jed dokáže usmrtit i člověka. Naštěstí ovšem nejsou agresivní. Na útesech pátrají po rybách, někdy měkkýších či korýších. Dospělí hadi dorůstají až jeden a půl metru délky, největší druh Hydrophis spiralis může být i třímetrový! Podobnosti s mořskými hady využívají neškodní hadovci, které podobné zbarvení chrání před predátory.

Na korálových útesech nebo v písku vykukují zvědavá očka. Patří zvláštní skupině korýšů, nazývané strašci (Stomatopoda). Existují dvě skupiny strašků, jež se od sebe liší způsobem lovu. Takzvaní drtiči atakují kořist silnou ranou, zatímco harpunáři se zachytí ostrými zubovitými klepety. Většinou jsou z nich vidět právě jen jejich oči, složené z až 10 000 částí. Každé oko je rozděleno na tři části a strašci tak vidí binokulárně, někdy až trinokulárně. Každým okem dokáží hýbat samostatně a v případě, že obě oči míří na stejný cíl, má strašek hexnokulární vidění. V době rozmnožování s sebou samice všude nosí vajíčka a tehdy nemůže přijímat potravu. Na Bunakenu i v Lembežské úžině můžete vidět několik odlišných druhů.

Další překvapení jsou možná

Žádný z výše zmíněných živočich není zrovna obr, ale rozhodně tak působí vedle překrásných nahožábrých plžů, kteří jsou téměř na každém kousku útesu. Rozmanitost jejich tvarů, barev a velikostí až bere dech. Dalšími úžasnými tvorečky jsou všemožné druhy krevet a jiných korýšů. V mělké vodě můžete vidět i dosud nedospělé jedince různých druhů ryb, které se od dospělců liší nejen barvou ale někdy i tvarem těla. Mnoho jich má speciální způsob chování. Například se vlní jako šílení hlavou dolů a tím napodobují nechutné barevné ploštěnky. Jde samozřejmě o obranu proti pozření.

Oblasti kolem ostrova Sulawesi jsou plné podmořského života a velmi unikátní je, že zde stále dochází k objevování nových druhů živočichů. V potápěči téměř přeplněných vodách zřejmě stále uniká pozornosti velké množství rozmanitého obyvatelstva zdejších korálových útesů i písčitého dna. Proto se stále můžeme těšit, co nás zde pod hladinou může překvapit příště.

Filosof, politik a věčný bojovník za pravdu, ale také první prezident samostatného Československa. Tím vším byl Tomáš Garrigue Masaryk, který zemřel 14. září 1937.

Ještě o tři roky dříve byl už počtvrté zvolen do prezidentského křesla, funkční období ale nedokončil. V roce 1935 ze zdravotních důvodů složil úřad a stáhl se z politické scény na zámek v Lánech. Jeho stav se zhoršil o dva roky později, kdy v září onemocněl zánětem plic, jenž se mu stal osudným.

TIP: Poloviční Slovačisko: Jak chápal „prezident Osvoboditel“ Čechy a Slováky?

S jeho smrtí odešla jedna z nejvýznamnějších osobností českého kulturního a politického života, jeho odkaz ale přetrval desetiletí. Snad nejlépe sílu Masarykovy osobnosti vystihl v nekrologu Karel Čapek, když napsal: „Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky.“