V předchozích dílech článku jsme si přibližili mise meziplanetární sondy Voyager 1 a 2, družic Viking 1 a 2, které přistály na Marsu a Věněry 9, která jako první přistála na Venuši, dále družici Vegu, která zkoumala Halleyovu kometu, NEAR, která se jako první přiblížila k planetce, a Cassini, jež dosud pracuje u Saturnu.

7. Huygens: Největší evropský triumf

Data odeslaná sondou Huygens z Titanu změnila naše představy o vzniku a fungování Sluneční soustavy 

Ačkoliv jsou sondy Cassini/Huygens často považovány za jednu misi, dovolili jsme si je odlišit. Zmíněná „dvojjedinost“ má svůj význam: modul Huygens se na sondě Cassini až k planetě Saturn svezl a následně ji využíval jako retranslační stanici pro vysílání na Zemi. Tím ale symbióza končí.

Huygens vznikl zcela v evropské režii. Dne 25. prosince 2004 se odpojil od mateřské sondy Cassini, načež 14. ledna 2005 vstoupil do atmosféry Titanu. Využil tepelný štít, poté padákový systém a 2 hodiny a 42 minut klesal k povrchu měsíce, odkud pak ještě 1 hodinu a 12 minut vysílal. Získaná data přitom změnila řadu našich představ o vzniku a fungování Sluneční soustavy i jejích těles. A o triumf se jednalo také z technického hlediska – podle mnohých šlo dokonce o historicky největší úspěch ESA.

8. Hajabusa: Z asteroidu na Zemi

Sondu Hajabusa provázely od začátku problémy, přesto byl cíl mise splněn – pouzdro se vzorky přistálo na Zemi

Snad žádná jiná kosmická sonda se nemůže „pochlubit“ takovým množstvím změn plánu – před startem i v průběhu letu – jako japonská Hajabusa. Vydala se k planetce 1990 SF36, která byla později přejmenována po japonském raketovém pionýrovi Hideu Itokawovi. 

Ve dnech 19. a 25. listopadu 2005 se pak uskutečnily dva pokusy o přistání na povrchu zmíněného tělesa a odběr vzorků. Misi přitom od začátku do konce provázely komplikace: selhání iontových motorů, stabilizačních gyroskopů, elektroniky, zamrznutí paliva, … Dost závad, aby to zničilo deset sond. Hajabusa však vydržela a v červnu 2010 vysadila u Země návratové pouzdro. Až téměř po devíti měsících analýz japonská kosmická agentura JAXA konstatovala, že některé velmi drobné částice v pouzdru (bylo jich 1 500, ale jen několik málo přesáhlo tloušťku lidského vlasu) pocházejí z povrchu planetky.

V prosinci 2014 odstartovala sonda Hajabusa II, která se vydala ve šlépějích své předchůdkyně a měla by na Zemi dopravit z planetky přece jen o něco více materiálu.

9. Rosetta: Průvodkyně komety

Lidmi vyslané těleso poprvé přistane na kometě. Vyplní se tak dávná předpověď Julese Vernea

Přílet evropské sondy Rosetta ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko a následné vysazení modulu Philae na jejím povrchu se v roce 2014 stalo událostí kosmonautiky číslo 1.

Rosetta odstartovala na raketě Ariane 5 v březnu 2004. Na cestě k cíli se pak třikrát vrátila k Zemi (v březnu 2005, v listopadu 2007 a v listopadu 2009), aby provedla gravitační manévry. Mezitím (v únoru 2007) proletěla kolem planety Mars, načež ještě uskutečnila dva průlety u planetek 2867 Šteins (v září 2008) a 21 Lutetia (v červenci 2010). Od června 2011 pak hibernovala, protože její sluneční baterie nemohly v důsledku velké vzdálenosti od naší hvězdy vyrábět dostatek energie. Probudila se po téměř tisícidenním spánku letos v lednu. V květnu 2014 její kamery poprvé vyfotografovaly cílovou kometu, přičemž obě tělesa v tu chvíli dělilo zhruba dva miliony kilometrů.

Oba objekty se setkaly v srpnu téhož roku a od té doby spolu cestují vesmírem. Poprvé v historii tak nešlo pouze o průletový průzkum komety, neboť sonda mohla sledovat její „probouzení“ při přibližování ke Slunci. Zlatým hřebem programu se pak stalo listopadové vysazení modulu Philae na povrch vlasatice. Zařízení mělo pracovat nejméně tři dny, ovšem vysazení robota nedopadlo podle představ a při „přistání“ bylo spojení ztraceno. 2. září 2016 však Rosetta svůj výsadkový modul na povrchu přece jen objevila a poslala k Zemi jeho fotografii.

S tím, jak se kometa vzdaluje od Slunce, má družice stále méně energie ze solárních panelů, a tak bude 30. září navedena na povrch komety, kde bude pravděpodobně zničena. V průběhu „přistání“ bude k Zemi posílat fotografie povrchu a další data. 

10. New Horizons: První družice doletěla k Plutu

Ani po průletu kolem Pluta sonda New Horizons neskončila na „kosmickém vrakovišti“ a miří k dalším objektům

Po desítkách let plánů, snů a marného boje odstartovala v lednu 2006 k Plutu americká sonda New Horizons. K cíli dorazila v červenci 2015, mezitím se však mnohé změnilo: objevili jsme například dva nové měsíce zmíněného tělesa a především – Pluto bylo z planety „degradováno“ na trpasličí planetu. Uvedená administrativní změna mu však nijak neubrala na vědecké zajímavosti: ať už Pluto zařadíme do jakékoliv formální kategorie, zůstává prostě ve Sluneční soustavě jedinečným. 

Hlavním cílem mise New Horizons je charakterizovat globální geologii a morfologii trpasličí planety a jejích pěti dosud známých měsíců. K Zemi již poslala řadu fotografií Pluta, díky nimiž se naše znalosti o něm výrazně rozšířily. Ani po průletu však sonda neskončí na pomyslném „kosmickém vrakovišti“. Pokud to její technický stav a zásoby pohonných látek dovolí (rozpočítány jsou do roku 2020), proletí okolo tělesa 2014 MU69 v Kuiperově pásu v lednu 2019. Během cesty ale nezahálí a posílá nové snímky.

Na ulicích Pittsburghu se poprvé ve Spojených státech objevily autonomní automobily. Společnosti Uber nasadila čtyři taxíky Ford Fusion, které už začaly vozit zákazníky.

Uber je už druhou společností, která spustila autonomní taxislužbu. Před pár týdny zavedla taxíky bez řidiče společnost nuTonomy v Singapuru.

V taxících sice jezdí zaměstnanci Uberu, vozidla jsou ale schopna pohybovat se po městě samostatně. K navigaci používají 7 kamer sledujících provoz, radarový systém, řídící počítač a 20 laserů, s nimž neustále zkoumá okolí.

TIP: Bez řidiče: Singapur se stává prvním městem světa s autonomními taxíky

Proč právě Pittsburgh? Podle odborníků je provoz v Pittsburghu s jeho úzkými ulicemi dost komplikovaný. Specialisté Uberu jsou přesvědčeni, že když jejich autonomní taxíky zvládnou Pittsburgh, tak v pohodě uspějí ve většině měst světa.

Kdo by neznal nejslavnějšího upíra hraběte Draculu? Neměl rád sluneční svit, jeho špičáky hravě prokously lidské hrdlo a své krvavé běsnění prováděl v Transylvánii. Tento děsivý a zároveň přitažlivý příběh známe patrně všichni. Ne každý ale ví, že ve skutečnosti bylo všechno trochu jinak.

Vlad III. se narodil v zimě roku 1431 a za přízvisko Dracula vděčí svému otci, valašskému knížeti Vladovi II., který byl členem prestižního uherského Dračího řádu. Byl proto přezdíván „Dracul“ (čili Drak). „Dracula“ pak není ničím jiným než zdrobnělinou otcovy přezdívky. V roce 1442 putoval Vlad III. i se svým mladším bratrem Radem Krásným na turecký dvůr jako pojistka dohody mezi tureckým sultánem Muradem II. a jejich otcem. V zajetí strávil šest let a kromě zabití svého bratra byl údajně i několikrát svědkem bití a mučení vězňů. To prý mělo mít vliv na jeho pozdější sadistickou krutost.

V 17 letech se Dracula pokusil převzít vládu po svém otci, který byl zavražděn již v roce 1447. Nezkušenému mladíčkovi se ale moc nedařilo, a tak vlastně nikoho nepřekvapilo, když ho ze země vyhnal stávající kníže a jeho bratranec Vladislav II.

Domovem Vlada III. se pak na nějaký čas staly Moldávie a Sedmihradsko. O valašský trůn ale usilovat nepřestal. Pomohlo mu k němu paradoxně Turecko – lépe řečeno strach z Turecka. To totiž mohutně expandovalo a křesťanská Evropa se začínala bát. Proto Vlad III. dosedl v roce 1456 na valašský trůn coby ochránce křesťanství – nutno podotknout, že za výrazné pomoci uherského krále Ladislava Pohrobka a místodržícího Jana Hunyadiho. Dosavadního knížete Vladislava II. čekala poprava a Valašsko krvavá léta. 

Neskutečná muka obětí

Jestli Vlad III. Dracula něčím proslul už za svého života, byla to jeho bezmezná krutost. Ostatně jeho druhá přezdívka „Narážeč“ (rumunsky Vlad Țepeș) hovoří sama za sebe. Vladovým oblíbeným způsobem popravy totiž bylo narážení na kůl. Obětem byl do konečníku zaveden špičatý kůl, který byl poté i s nimi vztyčen. Zbytek zařídila gravitace – odsouzený se vlastní vahou napichoval na kůl, který tak velmi pomalu pronikal celým jeho tělem. Nemusíme zmiňovat, že oběti zažívaly neskutečná muka.

O Draculově krutosti kolovaly po celém Sedmihradsku děsivé historky a mnohdy skončily i na stranách kronik. Jednou prý například nechal na svůj hrad pozvat všechny žebráky na velkou hostinu. Místo zaplnění hladových žaludků je čekalo ohnivé peklo: Vlad je všechny nechal upálit. Navíc pak rozhlásil, že se mu tak podařilo snížit chudobu v zemi!

Jindy zase pořádal velkolepou hostinu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se ovšem nekonala mezi kůly, na nichž byla naražena těla. Ta už byla v pokročilém stadiu rozkladu, takže puch hnijících mrtvol přebíjel vůni sebelepší pochoutky. Když si ovšem někdo z hodujících postěžoval na zápach, nechal ho prý Vlad narazit na kůl s tím, že takhle bude alespoň na čerstvém vzduchu.

Když na Draculovo panství zavítalo turecké poselstvo, Vlad po vyslancích chtěl, aby smekli své turbany. To jim ale islám zakazoval. Když jeho rozkazu neuposlechli, nechal jim turbany k hlavě přibít hřeby. Jeho krutost byla tak pověstná, že když nechal u studny v lese ležet zlatý pohár, aby se z něj mohli pocestní napít, nikdo jej neukradl − všichni se báli trestu, který by případného zloděje mohl stihnout.

Krutý, ale spravedlivý

Panování Vlada III. Narážeče dnes nazýváme hrůzovládou a jeho samého označujeme za perverzního sadistu. Jeho činy mu samozřejmě nikdo neodpáře: za jeho vlády zahynuly hrůzným způsobem desetitisíce (odhady hovoří o 40 000 až 100 000 lidí). Musíme si však uvědomit, v jaké době kníže žil. V 15. století bylo kruté mučení na Balkáně zmítaném vleklou válkou s Turky běžnou součástí života. Draculovy tresty byly z dnešního pohledu sadistické, nijak ovšem nevyčnívaly nad činy jeho současníků.

Vlad proto nakonec přes veškerou svou krutost patřil spíše k lepším vládcům. Těšil se pověsti surového, ale spravedlivého vladaře, který se uměl ohánět mečem na bitevním poli. Navíc byl vzdělaný, za což paradoxně vděčil svému nucenému pobytu na tureckém dvoře. Právě zde totiž dostal možnost seznámit se s filozofií, historií, tureckou bojovou taktikou a nevynechal ani studium jazyků.

Astronomové v Argentině vytáhli na povrch možná druhý největší meteorit, který byl kdy nalezen. Váží přes 30 tun a na Zemi spadl před čtyřmi tisíci lety. Vědci jsou ale zatím opatrní a upozorňují, že nález se ještě musí převážit. O druhé místo totiž bude soupeřit s podobně těžkým meteoritem - 37tunovým El Chaco, který se našel ve stejné oblasti.

Vůbec největším ale zůstává meteorit Hoba, který před zhruba sto lety objevil farmář v Namibii, když oral pole. Obrovský meteorit s hmotností 66 tun přistál na území této jihoafrické země před asi osmdesáti tisíci lety.

Nejmenovaný devětačtyřicetiletý muž se procházel se svým synem ulicemi německého Neubrandenburgu, když je náhle zaskočil a ohrozil parkovací manévr řidiče BMW. Za svou bezohlednost si o dva roky mladší šofér následně vysloužil spršku nepříliš lichotivých výrazů, ale místo omluvy se s dvojicí začal hádat.

Slovní potyčka se nakonec vyostřila natolik, že vzteklý chodec zaútočil na zaparkované auto první věcí, kterou měl po ruce – třiceticentimetrovou klobásou.

Po úderu zůstala v kapotě viditelná prohlubeň, a na místo tak museli dorazit policisté. Oběma účastníkům sporu teď hrozí trest za slovní napadení, a chodec si možná odpyká i poškozování cizího majetku.

Zatímco titulky zejména evropských médií plní především burkiny a zákazy jejich nošení, Čína v souvislosti s plavkami skloňuje jiný výraz – tzv. facekiny. Facekiny jsou jednodílné obličejové plavky, které jsou v některých oblastech východní Číny mimořádně populární. Na rozdíl od tradičních typů plavek, není účelem facekin zakrýt intimní partie těla, ale ochránit obličej před některými nepříznivými vlivy – zejména pak před slunečními paprsky.

Primárně ale nejde o škodlivé účinky UV záření – ženy v Asii totiž pečlivě dbají na to, aby si i během slunečného léta zachovaly zářivě bělostnou pleť. Výrobci facekin ale slibují i ochranu před medúzami, slanou vodou a dokonce i před žraloky. Jak takové obličejové plavky mohou vypadat, odhaluje nová kolekce čínské designérky Zhang Shifan.

V meziválečném období se řada armád zabývala projekty obrovských obrněných vozidel, která se měla stát nástrojem dosažení dominance na bojišti. Třeba Francouzi udržovali ve službě tanky Char 2C, vážící 69 tun a navržené ještě za první světové války. Nahradit je měl gigant FCM F1 o váze téměř 140 tun, do výzbroje se ale vzhledem k francouzské porážce nedostal.

Značnou proslulost si naopak získal sovětský T-35, který budil skutečně impozantní dojem na přehlídkách. Kromě obrovských rozměrů se vyznačoval i pěticí věží, takže soupis jeho výzbroje zahrnoval 76,2mm kanón, dva 45mm kanóny a několik kulometů. Naneštěstí pro Rudou armádu se tento stroj k ničemu s výjimkou oněch přehlídek nehodil, jelikož byl slabě pancéřovaný a velice pomalý. V roce 1941 tak T-35 většinou končily jako snadné cíle pro zbraně Wehrmachtu a další vize sovětských obřích tanků (jako KV-4 či KV5) už nebyly realizovány.

Kouzlu gigantických obrněnců podlehli i Němci, respektive Adolf Hitler, známý svou vášní pro obrovské zbraně. S vůdcovou podporou tedy společnost Porsche vyrobila dva prototypy vozidla PzKpfw VIII, které dostalo komický název Maus (myš) a vážilo neuvěřitelných 189 tun. Ve věži, která měla stejnou hmotnost jako celý tank Tiger, se nalézaly dva kanóny ráže 128 a 75 mm. Oba prototypy následně ukořistila Rudá armáda, kdežto Američané získali rozestavěný prototyp vozidla E-100, které mělo vážit okolo 150 tun.

Tím však německé experimenty zdaleka nekončily, protože existovaly i plány na „pozemní křižníky“ P.1000 Ratte a P.1500 Monster o váze přes 1 000 tun! Nejtěžším bojovým vozidlem, které opravdu zasáhlo do boje, byl německý stíhač tanků Jagdtiger; nesl 128mm kanón a vážil téměř 76 tun. Idea supertěžkých tanků se dále nerozvíjela, protože všichni postupně pochopili, že tyto stroje jsou jen neohrabaným, zato však velmi lákavým terčem.

Vesmírné objekty mají tendenci se hierarchicky seskupovat: měsíce okolo planet, planety kolem hvězd, stálice v hvězdokupách a galaxiích. Shlukují se ovšem i galaxie do kup a následně vznikají nadkupy, jež vytvářejí celkovou velkoškálovou strukturu kosmu. 

Také Mléčná dráha je součástí většího celku, tzv. Místní skupiny galaxií, která zahrnuje celkem 54 v současnosti známých exemplářů, převážně trpasličích galaxií. K dominantním členům patří náš hvězdný ostrov, dále galaxie M31 v Andromedě a M33 v Trojúhelníku. Jedná se o jediné velké spirální galaxie v Místní skupině, přičemž Mléčnou dráhu a M31 obklopuje rozsáhlý oblak menších hvězdných ostrovů, takže celkové rozložení galaxií připomíná činku. 

Celou Místní skupinu bychom mohli uzavřít do koule o průměru 10 milionů světelných let. Odhaduje se, že souhrnná hmotnost hvězdných ostrovů, které ji tvoří, odpovídá 1,3–4,4 bilionu sluncí; nicméně 99 % uvedené hodnoty se nachází právě ve třech zmíněných spirálních galaxiích.

17. září 1969 byl ve Washingtonu, D. C. vůbec poprvé vystaven veřejnosti měsíční kámen. Tento premiérový kus přivezlo na Zemi Apollo 11. Armstrong a Aldrin se během mise pohybovali v okruhu asi 30 metrů kolem výsadkového modulu a nasbírali celkem 22 kilogramů vzorků.

TIP: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Kámen na snímku je tzv. Big Muley – s téměř 12 kilogramy největší měsíční kámen, který byl v rámci projektu Apollo dopraven na Zemi. Své jméno získal po Billu Muehlbergerovi, vedoucímu týmu geologů mise Apolla 16. Kámen byl objeven na východním okraji kráteru Plum, v oblasti Descartes Highlands. V současné době je kámen vystaven v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu. Na vloženém snímku je Charlie Duke, americký astronaut sbírající Big Muley.

Madeira byla na mapách uváděna již v polovině 14. století, ale o její skutečné objevení pro Evropu se postaral až známý portugalský princ Jindřich Mořeplavec (1394–1460). Ten chtěl rozšířit znalosti o západní části afrického pobřeží a proto vyslal na cesty několik zkušených lodivodů. Mezi nimi byli i João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira, které v roce 1419 zahnala bouře k neobydlenému ostrůvku Porto Santo, jenž je součástí Madeirského souostroví.

O rok později sem byla vyslána další portugalská výprava s úkolem důkladně zmapovat okolí, a tak byla Madeira „znovuobjevena“. V té době šlo o ostrov plný zeleně a především vavřínových pralesů s velmi špatnou přístupností a velkou zásobou vody. Od roku 1420 se datuje zdejší osidlování. Ačkoli původní objevitelé by dnes ostrov stěží poznali, stále jde o úžasné místo s bohatou přírodou.

Stále zelený ostrov

Název Madeira v překladu znamená dřevo a vyjadřuje fakt, že ostrov byl vždy pověstný svou bohatou zelení. Není divu, protože rostliny mají na většině ostrova ideální podmínky. Oblačnost nad Atlantikem je poměrně nízká a jednotlivé části ostrova jsou denně ponořeny v mracích. Je zde proto dostatek vláhy, která zeleni přeje.

Díky rozmanitosti ostrova a někdy i extrémním rozdílům ovšem není rostlinstvem pokryta celá Madeira. Západ je hustě zalesněn, východ je sopečnou polopouští, a jih s hlavním městem Funchal má příjemné subtropické podnebí. Klima je v období roku téměř stejné, průměrná teplota dosahuje v létě 21˚C, v zimě 16 ˚C. Podnebí se řadí mezi jedno z nejpříznivějších na světě, a proto je na Madeiře zastoupena bohatá vegetační škála.

Můžete se zde setkat s přibližně pěti vegetačními pásmy, s vegetací subtropickou, středomořským klimatem či dokonce třetihorním pralesem. V nadmořské výšce do 200 metrů se pěstují banány, avokádo, cukrová třtina. Do výšky 400 set metrů uvidíte fíky, pomeranče či ananasy a pak až do 700 metrů hrušky, akáty či borovice. Až do 1 000 metrů lze obdivovat eukalypty, buky, vavříny a nad touto hranicí rostou už jen mechy a vřesovce. V záplavě rozmanitých rostlin si každý botanik či milovník přírody jistě přijde na své.

Po hřebenu a tunely

Neuvěřitelně krásné hory jsou poznávacím znamením Madeiry. Ohromné prudké stěny pokryté zelení, hluboká údolí, pohledy z vrcholků hor, jež se vypínají nad valícími se mraky, propasti a tunely … to jsou místa, na něž se nezapomíná.
Abyste si mohli osahat to nejlepší ze zdejších hor, doporučuji místní nejkrásnější hřebenovou túru, která i zdatným jedincům zabere podstatnou část dne. Výchozím bodem může být vrchol Pico do Arieiro (1 818 m n.m.), kam se až téměř pod špici dá dojet pronajatým autem nebo taxíkem. Už cesta od hladiny oceánu vzhůru je opravdu silný zážitek. Čeká vás prudké stoupání a samozřejmě velké převýšení. Uprostřed cesty se pravděpodobně ponoříte do hustých mraků a když už budete mít pocit, že tentokrát jste si pro výlet nezvolili nejvhodnější dobu, vynoříte se z mlhavé oblačnosti a otevře se vám fantastický pohled.

TIP: Na pouštích Maroka aneb Živá poušť Erg Chebbi

Samotný trek vede na nejvyšší vrchol Madeiry – Pico Ruivo (1 862 m n.m.), což v překladu znamená „červený kopec“. Barva vrcholu plně odpovídá názvu a jsou zde umístěny dřevěné zabezpečené vyhlídkové plošiny a chodníky. Nenechte se ale zmást minimálním rozdílem nadmořských výšek obou kopců – po cestě zdoláte velké převýšení, projdete nespočet schodů, čekají vás i téměř dlážděné nebo zajištěné chodníky. Cesta tam a zpět trvá pět až sedm hodin, pro návrat můžete v části cesty zvolit jinou, dobrodružnější trasu, která vede i přes tunely a úzkými cestami vytesanými do skály.

Procházka podél lavád

Jak už bylo řečeno, Madeira má dostatek vláhy, díky níž se daří bohaté místní flóře. Aby se voda dostala i na všechna pole, byla zde v minulosti zbudována síť zavlažovacích kanálů, kterým se říká levády. Jejich původními budovateli byli první portugalští osadníci a jejich otroci a prodlužování a opravování samozřejmě pokračovalo i v dalších staletích. Dnes dosahuje celková délka levád úctyhodných 2 000 km.

Kanály jsou stále funkční a stezky kolem nich tvoří hlavní základ ostrovní turistiky. Na ostrově není téměř žádné rovné místo, i letiště muselo být pro nedostatek souvislé rovné plochy nadstaveno a podepřeno betonovými sloupy, aby letadla mohla bezpečně startovat a přistávat. I při budování levád bylo třeba překonat hodně překážek. Mimo jiné tak vznikly četné tunely, jichž je v současnosti vybudováno asi čtyřicet kilometrů. Nejdelší z nich je kolem pěti kilometrů dlouhý.

Procházka levádami je opravdu nezapomenutelný zážitek a vzhledem k nízkému sklonu jde o pohodlné procházky. Při nich si určitě všimnete rostliny, která většinu levád doslova lemuje. Jde o kalokvět (Agapanthus praecox), který se zde šíří téměř invazně. Vás ale určitě upoutá nádhernými modrými či bílými květy v ohromných trsech. V některých úsecích jsou kanály zase obsypány květy rozkvetlých hortenzií, jimž se daří převážně v zastíněných úsecích. Madeira je sopečný ostrov, tudíž je půda kyselého charakteru a hortenzie mají díky tomu nádhernou modrou barvu.

Botanické zahrady

Jestliže se někdy na Madeiru dostanete, určitě byste neměli minout tamější botanické zahrady. Naleznete v nich celou plejádu rostlin a to nejen původních, ale rovněž importovaných z Afriky, Brazílie či jiných končin světa. Opravdové skvosty jsou ke spatření v některé ze tří botanických zahrad poměrně snadno dostupných z centra Funchalu. Za návštěvu stojí především nádherná zahrada Jardim botânico da Madeira. Na rozloze asi 80 000 m² zde najdete kolem 2 500 druhů rostlin. Zahrada se pyšní sbírkou kaktusů a sukulentů, místních rostlin, arboretem, nádhernou kolekcí palem a dalších rostlin. Její součástí je i rozsáhlý park exotických papoušků.

Druhá zahrada je umístěna o několik set metrů níže, je rozlohou mnohem menší a je věnována výhradně orchidejím. Spatříte tady druhy jinak známé pouze z atlasů rostlin, jež obvykle není možné spatřit ani na výstavách. Zahrada se pyšní například nádhernou kolekcí Paphiopedií, Pragmipedií či Cattlejí. Některé druhy orchidejí si můžete i zakoupit.

O Madeiře se dá říct, že je to ostrov na koukání, nikoli na koupání. Pláže vhodné ke koupání tady nejsou téměř žádné, pobřeží tvoří převážně vysoké skály a nádherné útesy. Dokonce je tu druhý nejvyšší útes na světě Cabo Girão s výškou 580 metrů. Při pohledu dolů se vám určitě zatočí hlava a rozhodně to nebude jediný silný zážitek, který si z Madeiry odvezete.

Rady do batohu

Jak se tam dostat

Je možné využít služeb některé naší cestovní kanceláře. Pokud chcete cestovat po vlastní ose, můžete letět do portugalského Lisabonu, odtud na Madeiru létají pravidelné linky. Levně se taktéž na Madeiru dostanete se zahraničními cestovkami. Velmi se osvědčil pobyt s polopenzí, kdy se ráno nasnídáte, můžete vyrazit na výlet a večer vás čeká večeře, nezřídka i o pěti chodech.

Měna a ceny

Ceny na Madeiře jsou spíše vyšší kategorie, měnou je euro. Příklady cen: doprava – kratší trasa meziměsto 2,20–3,85 eur, nejdelší jízda jedním směrem 4,90 eur, lodí na Porto Santo a zpět od 50 eur, lanovka jeden směr/zpáteční 10/15 eur; vstupné do zahrad: Jardim Botanico 3 eura, Jardim Orquidea 5 eur; jídlo: průměrně cca 13–25 eur; nápoje: neznačkové nealko 1,5l – 0,49 eur, minerální voda 0,40 l – 1,60 eur, víno Madeira - nejlevnější 4,50, pětileté od 8,99 eur, desetileté od 15 eur.

Jak tam cestovat

Můžete využít půjčovny aut, přičemž půjčení auta vás vyjde od cca 35 euro/den. Natankujte však ve Funchalu, v jiných částech ostrova jsou benzínky spíše raritou. Cesty jsou zde velmi úzké, v zatáčkách se troubí, řidiči jezdí jak šílení. Překvapivě je zde málo dopravních nehod. K cestování lze využít poměrně rozvinuté sítě autobusové dopravy, ale autobusy nejezdí do všech částí ostrova. Ovšem pozor, jízdní řád je pouze ve výchozí stanici a vy si musíte přibližně spočítat, kdy autobus dorazí na zastávku, ze které chcete odjíždět. Na zastávce pak musíte na řidiče zamávat, aby vám zastavil. Jinak vám ujede. Pro cestování autobusy je ideální výchozí místo Funchal nebo blízké okolí, vše totiž začíná a končí právě zde. Linky mají svou barvu – městské jsou žluté, meziměstské červené a dálkové například zelené.

Doporučená doba návštěvy

Návštěva ostrova je možná celoročně, nejideálnější je asi období od února do května, kdy vše nádherně kvete. Pro vysokohorské túry je lepší letní až podzimní období, v zimě je totiž na vrcholcích hor chladněji, protože fouká studený vítr od Atlantiku.

Co byste měli vědět

Madeira je bezpečný a civilizovaný ostrov, nežijí zde žádná nebezpečná zvířata, potkáte pouze spousty ještěrek.
Madeira žije slavnostmi, nejkrásnější je zřejmě dubnová přehlídka květin, světoznámý je Silvestrovský ohňostroj nebo říjnové slavnosti vína.
Pokud se rozhodnete pro procházku tunelem, nezapomeňte na svítilny, pokud možno silnější.

Další zajímavosti Madeiry

V žádném případě si nenechte ujít alespoň malou degustaci vína, jež nese příznačný název „Madeira“. Když námořníci v minulosti dělali zastávky na ostrově, aby si odpočali a nabrali zásoby, brávali si vína velké množství. Při cestě rovníkovými oblastmi kdysi nespotřebovali jeden sud a ten se na slunci zahříval až na teplotu 45 ˚C. Díky tomu, že do vína byla přidávána pálenka, se ovšem nápoj nezkazil, ale naopak tímto procesem dostal mnohem lepší chuťové vlastnosti. Dnešní madeirské víno je vyhlášenou specialitou a chuťově je podobné portskému.

Dalším zážitkem je jízda proutěnými sáněmi. Pokud vyjedete na horu Monte lanovkou, můžete využít služeb zdejších mládenců, kteří vás na nich svezou po asfaltové cestě dolů.

V centru Funchalu navštivte proslulé trhy, objevíte zde spousty ovoce a zeleniny, vyhlášený je také rybí trh, kterému dominuje jedna nevzhledná asi metr a půl dlouhá ryba Espada. V okolí Madeiry je oceán hluboký až tři kilometry a tato ryba žije v hloubce cca dvou kilometrů. Když ji rybáři vytáhnou nad hladinu, změnou tlaku se jí vypoulí oči a kůže zčerná, vypadá tudíž jak ďábel, chuťově je to ale lahůdka.