Pokud máte v plánu příbuzným žádné peníze neodkázat, obvykle tyto prostředky buď investujete do vlastního blahobytu, nebo je darujete charitě. Jistá Rakušanka si však řekla, že své jmění vyrve z rodinných spárů jinak: Všechny peníze – bezmála milion eur, v přepočtu tedy asi 27 milionů korun – vybrala z účtu a bankovky rozstříhala. 

„Posmrtná radost“ jí ovšem dlouho nevydržela. Finanční ústav totiž zdrcenou rodinu ujistil, že pokud prokáže původ bankovek (což by neměl být podle jejich čísel problém), vymění znehodnocené peníze za nové.

V předchozím díle článku jsme si přibližili mise meziplanetární sondy Voyager 1 a 2, družic Viking 1 a 2, které přistály na Marsu a Věněry 9, která jako první přistála na Venuši.

4. Vega: Vlasatice pěkně zblízka

Sondy Vega zahrnovaly i československou plošinu, jež zajišťovala při průletu kolem Halleyovy komety orientaci na těleso

Dvojice sond Vega se stala největším triumfem sovětské kosmonautiky na poli meziplanetárních letů – a zároveň zřejmě největším úspěchem kosmonautiky československé. Naše země totiž dodala pro pár exemplářů orientovanou plošinu ASP-G, která umožnila sledovat Halleyovu kometu i během průletu kolem tělesa rychlostí 80 km/s. Zajímavé je, že plošina „Made in Czechoslovakia“ směřovala původně do projektu jen jako formální náhradník plošiny sovětské, která však během testů opakovaně selhala, a náš výrobek tak dostal zelenou. 

Sondy Vega odstartovaly v prosinci 1984, kolem Venuše proletěly v červnu 1985 (kromě povrchového přistávacího pouzdra vysadily do její atmosféry i průzkumné balony francouzské výroby) a v březnu 1986 minuly ve vzdálenosti 8 000 a 9 000 km jádro zmíněné komety.

5. NEAR: Premiéra u planetky

Sonda NEAR úspěšně přistála na planetce Eros, odkud ještě několik týdnů vysílala 

„Faster, better, cheaper“ neboli „Rychleji, lépe, levněji“ – tak znělo krédo, které si dal do štítu při nástupu do funkce v roce 1992 nový ředitel americké NASA Daniel Goldin. Zmíněné motto přitom dokázal maximálně prosadit u meziplanetárních sond v souvislosti s veleúspěšným programem Discovery. Premiérová automatická stanice nazvaná NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) odstartovala v jeho rámci v únoru 1996: šlo přitom o první sondu určenou výhradně k průzkumu planetek – a zároveň první, která se stala umělou družicí některého z těchto těles. Hlavní cíl představovala planetka 433 Eros, nicméně NEAR předtím proletěla i kolem její kolegyně 253 Mathilde.

Kolem planetky Eros kroužila družice od února 2000 po dobu jednoho roku. Misi završil pokus o přistání, ačkoliv k němu zařízení nebylo uzpůsobeno. Pravděpodobnost úspěchu zmíněného manévru odhadovali odborníci zhruba na jedno procento – přesto se vydařil. Sonda dosedla na podstavu, naklonila se a „opřela“ se o konce slunečních baterií. Několik dalších týdnů pak vysílala: celkem předala na Zemi 160 tisíc snímků a získala desetkrát více vědeckých dat, než vědci plánovali.

6. Cassini: Vyhlídková jízda u Saturnu

Cassini pracuje u Saturnu už dvanáct let a díky ní se jedná o nejlépe prozkoumanou obří planetu naší soustavy

Bezkonkurenčně největší žrout peněz z rozpočtu NASA na meziplanetární mise, sonda Cassini, stojí každým rokem zhruba 60 milionů dolarů. Od okamžiku, kdy se v červenci 2004 stala umělou družicí Saturnu, se tak jedná o více než půl miliardy: za stejnou částku by přitom bylo možné postavit docela slušnou novou výzkumnou sondu. Vědci ovšem nelitují, protože Cassini představuje skutečný „kombajn na objevy“, čemuž odpovídají i její technické parametry: při startu v říjnu 1997 dosahovalo zařízení hmotnosti 5 632 kg, z toho 3 132 kg tvořily pohonné látky a 350 kg připadalo na výsadkový modul Huygens. Jen pro představu: sonda zahrnuje 1 630 elektrických prvků, které spojuje 22 tisíc drátů o celkové délce 14 km! 

Cassini měla fungovat do poloviny roku 2008, ale její mise byla opakovaně prodloužena. K největším dosavadním přínosům sondy patří objev gejzírů tryskajících do výše stovek kilometrů na Saturnově měsíci Enceladus (na němž se kromě jiného podařilo pozorovat polární záři), stejně jako nález vody na dalších přirozených satelitech planety. Před příletem Cassini jsme znali devatenáct měsíců zmíněného plynného obra, dnes už je jich šedesát.

Sonda řízeně zanikne v hustých vrstvách Saturnu 15. září 2017: NASA tak chce předejít jejímu možnému dopadu na Titan či jiný měsíc, kde by mohly existovat příhodné podmínky pro život. Panuje totiž obava, že by je vysloužilé zařízení „biologicky znečistilo“.

Pokračování příště

V cizině podle některých zpráv strávil Budovec dohromady celých 12 let, od roku 1565 až do návratu v roce 1577. Přesto se doma zdržel pouze několik měsíců, neboť dostal lákavou nabídku na účast v císařském poselstvu mladého císaře Rudolfa II. k tureckému dvoru do Cařihradu.

Do osmanské říše

Císařským vyslancem, v jehož průvodu se Budovec ocitl, byl jmenován Joachim ze Sinzendorfu, evangelický šlechtic z Dolních Rakous. V jeho doprovodu cestovalo asi deset šlechticů s doprovodem. Celkem poselstvo čítalo 48 osob. Skupina vyrazila z Vídně 10. listopadu 1577 na pěti lodích a po několika dnech doplula k nejzazší císařské pevnosti, Komárnu. Pak byla se všemi poctami uvítána na tureckém území, neboť tehdy patřilo k Osmanské říši i prakticky celé území dnešního Maďarska.

Po týdenní plavbě se Sinzendorfovo poselstvo hlásilo u tureckého bega v Budíně. Zde dostal Budovec důležitý úkol: vyslanec jej poslal napřed s tureckou poštou, aby „dosluhujícího“ předchůdce, uherského pána Davida Ungnada ze Sonneku, informoval o příjezdu nového císařova důvěrníka. Budovec vyrazil rychle koňmo přes Bělehrad, Niš a Sofii do Cařihradu, kde se hlásil již po dvanáctidenní cestě, 30. listopadu. Sinzendorf jel se zbytkem poselstva po Dunaji až do Bělehradu a teprve odtud na vozech. Kvůli přicházející zimě a nesjízdným cestám se dostal do turecké metropole až na Nový rok, prý za strašlivé vánice. Sultán Murad III. pak poselstvo přijal dne 19. ledna 1578.

Léta v Cařihradě

V metropoli Osmanské říše neměl Budovec mnoho úředních povinností. Turkům hlavně záleželo na tom, aby císařské poselstvo nebylo v kontaktu s dalšími vyslanci ve městě, zejména pak se zástupci Francie a Benátska (oba měli svůj úřad v Galatě, zatímco císařský vyslanec ve vlastním konstantinopolském Starém městě), nebo aby tu neprováděli pro císaře špionáž v míře přesahující diplomatické zvyklosti. Budovec se ve městě stýkal s italskými, zejména dubrovnickými kupci, nejvíce přátel ale získal v poselstvu samém. Sblížil se například s Janem z Lichtenštejna a Kryštofem z Fictum, kteří ostatně měli oba blízký vztah k českým zemím. Zatímco ale Budovec zůstal v Cařihradě, oni záhy putovali dále do Svaté země, kam se sultánovým dovolením odpluli v polovině dubna 1578.

V červnu 1578 odjel domů i s částí poselstva včetně hofmistra Auera doslouživší Ungnad a úřad hofmistra přešel na Budovce. Podrobnější zprávy o jeho úřadování nemáme, krom toho, co sám Budovec napsal v dopisech domů a přátelům. Nemáme ostatně ani přesné zprávy o Budovcově návratu. S určitostí víme, že tu byl i při příchodu nového vyslance Fridricha Preynera, který se v Cařihradě ohlásil 19. ledna 1581. Sinzendorf se pak do Vídně vrátil v létě téhož roku. Že s ním jel také Budovec je pravděpodobné, ale není o tom bližších zpráv.

Protipancéřová podkaliberní střela (APDS – armor piercing discarding sabot) má menší ráži než kanón, pro něhož je učena a pro utěsnění v hlavni je osazena těsnicím pouzdrem, jež se po průletu hlavní rozpadne. Pokud například došlo k vystřelení podkaliberního 37mm náboje ze 75mm děla, střela měla mnohem vyšší kinetickou energii než při použití 37mm děla. Pro podkaliberní náboj se dá použít mnohem větší prachová nálož, protože dělo velké ráže je na podobnou zátěž dimenzováno.

Předchozí část: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (1)

Taková střela má menší čelní odpor, proto je přesnější a lépe proniká pancířem. Dnes se používají tankové podkaliberní střely ze speciálních kovových slitin a ochuzeného uranu, jež mají lepší poměr hmotnosti ke svým rozměrům, a tudíž prorazí silnější pancíř než střely ocelové. Jelikož však části nábojových pouzder odpadají až stovky metrů od tanku, je třeba v případě vedení palby přes vlastní pozice bránit zásahu vlastních vojáků.

Kumulativní protitankové střely (HEAT – high explosive anti tank), někdy nazývané průpalné, vznikly původně na základě vývoje tzv. kumulovaných náloží, používaných v dolech a strojírenství. Mají tvar duté polokoule nebo jiného rotačního tělesa a jsou opatřeny aerodynamickým krytem. Při výbuchu tvarované nálože, jež probíhá velmi rychle a za velkého tlaku, vzniká směrovaný proud přehřátého kovu, který propálí pancíř tanku a dokáže zapálit i jeho interiér.

Tento princip se používal také u příložných magnetických náloží, na hlavicích panzerfaustů, protitankových ručních granátů a britských PT vrhačů PIAT. Celý systém je velmi náročný na konstrukci a výrobu, protože nálož musí explodovat ve správné vzdálenosti od pancíře, aby vznikl žhavý proud kovu. Pokud dojde k explozi dříve, proud se rozptýlí a pancíř zásahu odolá. Když naopak vybuchne až při dopadu, rotační tvar nálože se zdeformuje a dojde jen k neškodné explozi.

Ochrana proti střelám

Za druhé světové války se tanky opatřovaly předsunutými pancíři (Němci nazývanými Schürzen – zástěry), doplňkovou ochrannou vrstvou pytlů s pískem, případně částí tankových pásů. Jako nouzové řešení se obrněnce obkládaly postelovými rámy s pružnými drátěnkami, což vypadalo sice bizarně, ale stačilo to k předčasnému výbuchu dopadající střely a emisi přehřátého kovu do prázdna.

Na konvenční protitankové střely neměly předsunuté drátěnky žádný vliv; obranu proti nim přinesl až tzv. aktivní pancíř, což je soustava malých náloží na povrchu stroje, likvidující střelu výbuchem dřív, než stačí proniknout do pancíře. Vývoj se ale nezastavil a dnes má kumulativní munice tandemovou konstrukci, kde první slabší nálož likviduje ochranu pancíře a až druhá jej propálí.

Zatímco na začátku druhé světové války představovala ráže 37 mm standard, na konci konfliktu to už bylo 85–90 mm. Po jejím skončení se už ráže zbraní kvůli dostatečným výkonům až do 60. let nezvětšovala a vývoj šel cestou vylepšování nábojů. Mimo jiné se zjistilo, že pro kumulativní střely není vhodná stabilizace rotací, protože zhoršuje jejich funkčnost při výbuchu. V moderních tancích se proto používá velkorážný kanón s hladkou hlavní a střely se stabilizují křidélky, takže připomínají spíše malé rakety. 

Rutinní detekci planet mimo náš solární systém umožnily teprve moderní metody, související s rozvojem přesné spektroskopie a fotometrie. První takové těleso obíhající kolem hvězdy slunečního typu se podařilo objevit v roce 1995, nicméně od přelomu milénia počet identifikovaných exoplanet utěšeně narůstá a k počátku letošního listopadu jsme již znali bezmála dva tisíce těchto objektů a téměř stejné množství kandidátů čekajících na potvrzení. 

Přímé zobrazení exoplanet však představuje značný oříšek: Při pohledu ze Země se totiž nacházejí velmi blízko svých mateřských stálic, a ztrácejí se tedy v jejich záři. Je proto nutné využít ty největší dalekohledy s nejlepším rozlišením a často i dodatečné techniky, například disky zastiňující danou hvězdu. 

První takto zobrazená planeta – objekt typu jupiter kroužící kolem hnědého trpaslíka – nese označení 2M1207a. K jejímu přímému zobrazení přitom napomohla právě skutečnost, že neobíhá klasickou hvězdu (hnědí trpaslíci jsou také slabými objekty); tatáž skutečnost ji ovšem v očích některých astronomů z planetárního světa diskvalifikovala. Za planety totiž považujeme tělesa kroužící kolem hvězd, nikoliv kolem hnědých trpaslíků či jiných objektů. Metody se však postupně zlepšovaly a dnes známe dvě desítky planet obíhajících „pravé“ hvězdy, jež se podařilo zobrazit přímo.

10. září 1943 se narodil Richard Michael Mullane, americký zkušební pilot a astronaut, který letěl třikrát do vesmíru.

Premiéru si Mullane odbyl na palubě raketoplánu Discovery na konci léta roku 1984. Druhý let absolvoval po čtyřleté odmlce, v prosinci 1988. Šlo o čtyřdenní misi s raketoplánem Atlantis. Potřetí a naposledy letěl Mullane do vesmíru v roce 1990, opět na palubě raketoplánu Atlantis. Ve vesmíru Mullane strávil celkem 14 dnů, 20 hodin a 20 minut.

Bacillus cereus je tyčinkovitá bakterie, která se velmi běžně vyskytuje v půdě. Také se podílí na bakteriálních otravách jídlem, nebývá ale považována za zabijáka. Teď se to ale nejspíš změní.

Němečtí vědci totiž izolovali z mrtvých šimpanzů, goril a slonů v afrických zemích Kamerunu, Středoafrické republice a Pobřeží slonoviny nový kmen bakterie Bacillus cereus, který podle jeho projevů nazvali Bacillus cereus biovar anthracis.

Jak jméno napovídá, tato bakterie vyvolá infekci, která připomíná děsivou, smrtelnou chorobu sněť slezinnou, čili anthrax. Není to úplná náhoda. Původce anthraxu je blízce příbuzný bakterii Bacillus cereus a nově objevený kmen se z nějakého důvodu projevuje tak, že je to právě anthraxu dost podobné.

TIP: Zombie epidemie anthraxu z roztátých mrtvol sobů děsí Sibiř

Badatelé teď intenzivně zjišťují o novém kmeni bakterie Bacillus cereus co nejvíc informací. Obávají se, že když už infikuje šimpanzy a gorily, tak by mohl zasáhnout i místní obyvatele.

Neexistuje žádný záznam o tom, kdo gejzír Old Faithful spatřil první. Snad se s ním na území dnešního amerického národního parku Yellowstone, na severozápadě státu Wyoming, poprvé setkal John Colter. Ten byl členem průzkumné expedice Lewise a Clarka a v letech 1807–1808 se přidal k lovcům kožešinových zvířat, kteří měli namířeno právě k Yellowstonu. Není ani vyloučeno, že bělochem, jenž jako první spatřil mohutný proud tryskající vody, byl Daniel Potts. V jeho dopise bratrovi, otištěném roku 1827 v listu Philadelphia Newspaper, je vůbec první zveřejněná zmínka o termálních pramenech a gejzírech Yellowstonu. Posledním kandidátem na prvenství je horal Jim Bridger, který si pro své povídání o Yellowstonu vysloužil přezdívku „Baron Prášil“. Jméno dostal gejzír každopádně až v roce 1870, kdy jej členové Washburnovy průzkumné expedice pojmenovali pro jeho pravidelné silné výtrysky Old Faithful, což se do češtiny tradičně překládá jako Starý věrný.

Ohromení sílou země

Při objevu gejzíru si jeden z členů Washburnovy expedice do zápisníku poznamenal: „Vynořili jsme se z lesa a přímo před sebou jsme měli gejzír, který právě vrhal k nebi masy vřící vody. V tom okamžiku naše nadšení stouplo a všechny osobní nesnáze a utrpení byly zapomenuty“.

Popularita gejzíru Old Faithful byla hned v prvních letech po vyhlášení národního parku v roce 1872 obrovská. Bohužel, přinesla s sebou i negativní jevy. Ředitel parku P. W. Norris je v roce 1875 popsal takto: „Pokud byly do otvoru gejzíru naházeny dřevěné špalíky nebo klády o délce několika mužů, byly tyto v závěru erupce opět vyvrženy zpět.“

Je zaznamenán případ, kdy v roce 1883 jeden voják vhodil do sopouchu gejzíru „dlouhou kládu o váze přes 150 liber (68 kg)“. I tento obrovský kus dřeva, jako ostatně vše, dokázal mohutný proud vody vyplivnout opět ven.

Pračka pro chudé horaly

Ředitel Norris experimentování s vlastnostmi Old Faithful dále okomentoval: „Běžný Američan, poučen tímto jevem, začal místo využívat jako dokonalou lacinou automatickou pračku. Po skončení erupce naházel do otvoru gejzíru špinavé deky a prádlo. To vše se uvnitř dokonale vyvařilo a během hodiny bylo při další erupci vyvrženo zpět již vyprané a to bez jakéhokoliv povolení k praní nebo zaplacení jediného centu za použití. Je to opravdové dobročinné opatření pro chudé muže bez žen, bezdomovce a často špinavé horaly.“

TIP: Severoameričtí bizoni aneb Posvátní giganti amerických prérií

Shovívavost prvního ředitele národního parku byla zřejmě vysoká a jen obrovské síle gejzíru lze děkovat, že v „dobách praní špinavého prádla“ nebyl přírodní unikát nenávratně zničen. Sklon návštěvníků k vandalizmu nakonec každopádně byl jedním z důvodů, proč v roce 1886 převzala nad parkem dohled armáda. Její funkci potom přebrala Služba národních parků (National Park Service), ustanovená v roce 1916.

Věrný svému jménu

Erupce Old Faithful se neopakují pravidelně přesně po hodině, jak je někdy uváděno, ale přestávky mezi nimi se pohybují od 35 až po 120 minut. Sloupec vřící vody vystřikuje 18–22krát za den.

Je zajímavé, že když erupce vřící vody a páry trvá méně než dvě a půl minuty, další nastane průměrně za 65 minut. Trvá-li fáze aktivity déle než dvě a půl minuty, další erupce nastane průměrně po 92 minutách. Gejzír se chová, jako by byl napájen ze dvou rezervoárů. Z údajů trvání jeho právě ukončené erupce vycházejí strážci parku při předpovědi příštího vodního výbuchu a z 90 % předpovědí vychází s přesností na ± 10 minut.

Zatímco u jiných gejzírů v Yellowstonském národním parku se časem intervaly erupcí výrazně mění nebo jejich aktivita dokonce časem ustává (a po několika letech se třeba opět obnoví), gejzír Old Faithful se za celou svou známou historii ještě nikdy nezastavil. Jen po velkém zemětřesní „Hebgen Lake“ v roce 1959, se průměrný interval mezi erupcemi o několik minut prodloužil.

Úzká cesta dolů i vzhůru

Aby Old Faithful vůbec mohl fungovat, je třeba splnění několika podmínek. Především je nutný dostatečný přívod vody. Většina jí pochází z povrchových zdrojů, tedy z dešťových a sněhových srážek. Voda se vsakuje do země v okolních kopcích, kde se přes propustné horniny póry a puklinami dostává až do hloubek kolem tří kilometrů. Tam se střetává se žhavými horninami vyhřívanými polotekutým magmatem a ohřívá se až na teplotu kolem 200 °C. V hloubce, a také při průchodu vzhůru, se voda obohacuje minerály.

Při stoupání vzhůru voda částečně rozpouští stěny puklin a zvětšuje je. Současně se ale při stoupání k povrchu země ochlazuje a část minerálů z ní se postupně usazuje na stěnách puklin. U některých vývěrů se může i stát, že usazující se minerály pukliny zcela zaplní a ucpou. Gejzír tak zaniká, ale v případě Yellowstonu se průchodnost puklin čas od času obnovuje častými zemětřesnými záchvěvy země.
Přívodní kanály gejzíru jsou složité a časem se mění. Většinou jsou křivolaké a na mnoha místech zúžené. Sopouch gejzíru Old Faithful se podařilo změřit téměř do hloubky 15 metrů a v hloubce 6,7 metrů bylo zjištěno jeho zúžení na pouhých 10,5 centimetrů. To je nebezpečné místo, v kterém by se gejzír mohl snadno ucpat. Zatím se tak nestalo a doufejme, že ani nestane.

Jak tryská Old Faithful

Old Faithful stříká proud horké vody do výše 32 až 56 metrů, průměrně do 40 metrů. Voda těsně před erupcí má teplotu 95 °C (zde ve výšce 2 245 metrů nad mořem vře při teplotě 93 °C) a hned se ochlazuje. Při jedné erupci je vyvrženo 14 až 32 tisíc litrů vody, která odtéká do říčky Firehole River.

Samotnou aktivitu gejzíru lze rozdělit na několik etap. V přípravné fázi se projevuje jen vyšplouchnutím vody z ústí do výše 30 centimetrů až šesti metrů. Tato fáze se může několikrát opakovat a trvat až 20 minut. Teprve potom následuje hlavní fáze, kdy se gejzír vzchopí k mohutnému výtrysku, jenž trvá 10 až 20 vteřin a voda při něm dosahuje do maximální výše. Tato fáze se se stejnou intenzitou může ještě jednou nebo dvakrát opakovat. Během minuty začne činnost gejzíru slábnout a následující závěrečná fáze, kdy dozní poslední vyšplouchnutí vody, je důležitá pro předpověď času příští erupce.

„Chtěli jsme lidem zprostředkovat pocit, že se stali kořistí divokých šelem,“ vysvětluje mluvčí zahrady Čan Liang. Po zakoupení lístku můžete vstoupit do pojízdné klece s kusy masa, které pak z okolí přiláká lvy, tygry, ale třeba i medvědy. Agresivní dorážení zvířat na mříže je údajně nezapomenutelné, a pokud se navíc nebojíte jejich ostrých tesáků, můžete je nakrmit vlastnoručně. 

V dnešním Skotsku už podle všeho lochnesku nemají, ve druhohorách to ale bývalo jiné. Na skotském ostrově Skye už v roce 1966 objevili kosterní pozůstatky, které dostaly přezdívku Storr Lochs Monster.

Na pláži poblíž vodní elektrárny SSE Storr Lochs Power Station tuto fosilii objevil manažer elektrárny. Jde o nejkompletnější kostru plaza z období druhohor, která pochází ze Skotska. Kostra náležela čtyřmetrovému ichtyosaurovi, který se proháněl v oceánu období jury, před 170 miliony let.

TIP: V Kolumbii objevili nejstarší fosilní mořskou želvu

Fosilie ichtyosaurů jsou ve Skotsku velmi vzácné. Tento nález představuje skutečný klenot mezi skotskými fosiliemi. Po 50 letech v depozitáři muzea teď veřejnost dostane šanci shlédnout druhohorní lochnesku na vlastní oči.