Rostoucí zájem o genealogii a množící se dotazy dohnaly úřady v americkém Suffolku k poněkud netradiční reakci. Město si za 20 tisíc dolarů nechalo vytvořit mobilní aplikaci, která pomocí GPS zájemcům vyhledá umístění konkrétního hrobu. Podle mluvčího radnice jsou některé městské hřbitovy natolik rozlehlé, že je pro návštěvníky obtížné nalézt konkrétní hrob. S novou mobilní aplikací to má být hračka.

TIP: Hřbitov jménem Facebook: Denně umírá přes 8 000 uživatelů

Kromě vyhledání konkrétního hrobu zobrazí aplikace také základní informace o nebožtíkovi a návštěvníci mohou na osobní stránku zesnulého přidávat příspěvky, fotografie a sdílet informace prostřednictvím sociálních sítí. Přidávání příspěvků je kvůli zachování piety chráněno procesem schvalování – negativní, nebo nevhodný obsah tak prý bude z digitálních náhrobků nekompromisně mazán.

Mít velký, nebo alespoň větší penis je tajným snem mnoha mužů. Dvacetiletý Sorence Owiti Opiyo z keňského města Kisumu touží naopak po tom, aby byl jeho penis menší. Mladík trpí vzácnou a podle Keňských lékařů zatím nepojmenovanou chorobou, kvůli které mu narostl penis do skutečně gigantických rozměrů. Kvůli svému stigmatu nedokončil školu a hledá lékaře, kteří by ho jeho prokletí zbavili.

TIP: Průměrná délka mužského penisu? Studie ukazuje, že jen 13,25 centimetru

Vše začalo v době, kdy bylo Sorencemu pouhých 10 let. Žil tehdy po smrti svých rodičů u babičky. Na jeho intimních partiích se objevilo něco, co v počátku připomínalo vřed. Sorence navštívil lékaře, po jehož zákroku obtíže na krátký čas ustoupily. Po nějaké době se ovšem problém vrátil, navíc s mnohem větší intenzitou. Sorenceho penis nezadržitelně rostl, až dosáhl přibližně desetinásobku běžné velikosti. Kromě gigantických rozměrů je jeho penis divoce znetvořený. Lékaři v Keni si s jeho chorobou nevědí rady. Jde pravděpodobně o jediný případ v Keni a možná i v celé Africe.

Rodina si od zveřejnění příběhu slibuje, že se jí ozvou lékaři, kteří by dokázali Sorencemu pomoci, případně, že se podaří nalézt dárce, kteří by zaplatili potřebnou lékařkou péči.

Když se malého dítěte zeptáte, které zvíře je nejvyšší na světě, většinou správně odpoví: „Žirafa“. Přesto ale jen málo lidí, včetně dávno dospělých, o nich ví něco víc, než že mají dlouhý krk a nohy a skvrnitou srst. Tím většinou vědomosti o tomto nádherném zvířeti končí i přesto, že je známe už od útlého věku například z pohádek. Podívejme se tedy do světa elegantních kopytníků trochu blíž.

Zvíře s hlavou v oblacích

Má dlouhé a štíhlé nohy jako velbloud, výška jejího těla je několikrát větší než délka, srdce je vzdáleno tři metry od mozku a krk je odpovědný téměř za polovinu celkové výšky těla. I přes tyto zvláštnosti v tělesné stavbě má žirafa nádherný a ladný pohyb, který nejlépe vyniká při běhu africkou savanou.

Téměř každý, kdo vidí žirafy poprvé z blízka v jejich přirozeném prostředí, je překvapen velikostí tohoto zvířete. Výška velkých samců se blíží šesti metrům, samice jsou menší a rozdíl mezi pohlavími je patrný na první pohled. S hlavou v této výšce nemají žirafy téměř žádné potravní konkurenty, což napomohlo jejich dřívějšímu rozšíření téměř po celé Africe. Neustálé zabírání půdy pro zemědělské účely ovšem způsobilo rozdrobení původních teritorií na malé oblasti, ve kterých žijí už jen zbytky populace těchto nádherných zvířat.

Žirafy žijí poklidným životem v rodinných stádech, která mají nejčastěji 5–12 zvířat a vede je zkušená samice. Počty kusů v jednom stádě se ale často mění a v určitých ročních obdobích dosahují třeba i 150 jedinců. Mladí samci stáda opouštějí a sdružují se do tzv. mládeneckých skupin. Dospělí samci jsou už zcela samostatnými příslušníky rodu. Nemají potřebu trávit všechen čas ve společnosti jiných a nejčastěji se pohybují jen v jejich blízkosti.

Smrtící rány něžných tvorů

Žirafí pohled je ztělesněním nevinnosti a mírumilovnosti. V době páření, kdy jedinou starostí samců je získání přízně vyvolené samice, jde ovšem mezi jednotlivými nápadníky veškerá nevinnost stranou. Samci se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Někdy slaví zastrašovací taktika úspěch, jeden z vyzyvatelů dá v určitém okamžiku skloněním hlavy najevo svoji podřízenost a odchází. Jestliže jsou ale oba přibližně stejně silní, může začít souboj, při kterém samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

TIP: Hrátky afrických tanků aneb S hrochy na plovárně

V případě, že ani v první fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Někdy získá bitka na takové intenzitě, že se samci tlučou „hlava nehlava“ do kterékoli části těla, nejčastěji do břicha a do slabin. V takovýchto případech se můžou i zabít. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Takhle tvrdé souboje jsou vzácné, ale zdaleka ne tak, jak se dříve myslelo.

Život s vyšším tlakem

Již mnoho lidí se zabývalo otázkou, jak je možné, že vzhledem ke své výšce nemají žirafy při zvedání hlavy problémy s odkrvením a při sklonění hlavy naopak překrvením mozku. Vděčí za to unikátnímu systému žil v krevním řečišti a také systému srdečních chlopní. Srdce žirafy je dlouhé až 60 cm, má stěny silné až 7,5 cm a váží víc než deset kilo. Z této mohutné pumpy vychází krev pod obrovským tlakem (2–3× vyšším než lidský). Než se ale dostane do cévního řečiště na spodní straně mozku, díky gravitaci se tlak sníží a mozek nemůže být poškozen. Krev se vrací dolů krční žilou širokou 2,5 cm a prochází řadou chlopní. Když zvíře skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je opět chráněn. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

Vysoký krevní tlak pomáhají žirafám zvládat tepny a žíly, které jsou v porovnání s ostatními zvířaty velmi silné. Nezanedbatelný vliv má i silná kůže žirafích nohách. Když dá žirafa hlavu k zemi, kůže stahuje tepny a žíly v nohách a působí tak proti gravitaci podobně jako oblečení pilotů stíhaček.

Ostražité pití a smrtící kopance

Žirafy jsou býložravci – okusují větvičky a listí nejčastěji na pichlavých akáciích, které omotávají svým fialovým až 45 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou proti trnům akácií odolné. V období sucha dokáže žirafa vystačit s vodou získanou z potravy a bez napití vydrží podle některých údajů třicet i více dnů.

Snaha vyhnout se pití z vodních nádrží má své dobré důvody. Tento úkon je pro žirafu poměrně obtížný, musí při něm roztáhnout přední nohy, aby dosáhla na hladinu a je v této pozici velice zranitelná. Žirafu také ze stejného důvodu velice zřídka uvidíte spásat trávu. U pití i spásání je vždy velmi ostražitá, neboť jde o okamžik, kdy se může stát snadnou kořistí predátorů. V případě napadení za normálních okolností ale není zdaleka bezbranná. Brání se kopanci předníma i zadníma nohama a svými kopyty dokáže roztříštit lebku i lvovi.

Žirafy v ohrožení…

Žirafám a ostatním býložravcům se v médiích bohužel nedostává takového prostoru jako například gorilám, nosorožcům nebo jiným ohroženým zvířatům. Ani antilopy nejsou pro lidi tak přitažlivé jako třeba malé „opičátko“. Jenže situace, ve které se žirafy nacházejí, je možná ještě závažnější, než například u kriticky ohrožených goril. O těch se totiž veřejně mluví a jejich stavy se lidé snaží hlídat. O žirafách se možná začne více mluvit teprve, až budou na pokraji vyhubení, stejně jako je tomu u spousty dalších druhů zvířat, o kterých si lidé myslí, že jejich v přírodě dostatek. Dalšími odstrašujícími příklady jsou různé druhy antilop, lvi, gepardi, sloni…

Podle posledních odhadů žije v Africe kolem 110 000 žiraf. Jenže například v Masai Mara, jedné z nejznámějších keňských rezervací, jejich stav během posledních zhruba 20 let poklesl až o 95 %. Když vezmeme v úvahu, že studie je již několik let stará, můžeme bez rizika pomýlení předpokládat, že zvířata na tom dnes budou ještě hůř. To je opravdu hrozivé číslo, obzvlášť když si uvědomíme, že se jedná o chráněné území. Dalším příkladem může být žirafa síťovaná (G.c. reticulata), která žije jen ve východní Africe. Její populace poklesla za posledních 10–15 let o více jak 90 % na necelé 3 000 kusů! V Africe zbývají poslední stovky žijících zvířat žirafy západoafrické (G.c. peralta) a také známější žirafy Rothschildovy (G.c. rotschildi). Tento katastrofální stav ale není jen v Keni. Stejné je to v drtivé většině ostatních afrických států a parků a mohli bychom tak pokračovat u dalších desítek zvířecích druhů. Bohužel na žirafu se často při její ochraně nahlíží jako na druh s několika poddruhy a nebere se v potaz, že některé poddruhy už nejsou daleko od úplného vyhubení ve volné přírodě.

Je libo žirafí ocas?

Prudké snížení počtu žijících zvířat se netýká jen žiraf, ale většiny kopytníků. Malé žirafy se stávají kořistí lvů, hyen, psů hyenových a levhartů a víc jak 50 % mláďat nepřežije první rok života. Jinak ale představují afričtí predátoři pro žirafy minimální riziko. Dospělou a zdravou žirafu dokáže ulovit jen lev. Příčina jejich úbytku je jasná – peníze a lidé.

V některých zemích jsou na vině vojenské konflikty. Jinde je to expanze lidských obydlí, která se stále více objevují i v blízkosti přírodních parků, což divoká zvířata značně omezuje. Spolu s tím přichází ve zvýšené míře také pytláctví a ani farmáři nezůstávají pozadu a zabíjejí divoká zvířata třeba proto, že jim ničí úrodu. Žirafy jsou stříleny pro maso a kůži, ale výjimkou nejsou ani případy, kdy jsou zabity jen kvůli ocasu, z nějž se vyrábí náramky nebo se používá k odhánění much. Za úbytkem žiraf stojí i turisté, vytvářející poptávku po těchto suvenýrech a „sportovní lovci“, kteří za vysoký poplatek získávají povolení zabíjet různá zvířata, aby ukojili svoji pochybnou ctižádostivost.

Mají ještě šanci?

Afrika už dávno není nepoznaným světadílem, kde usínáte za ohromujícího lvího řevu nebo strašidelného hyeního chechotu a široko daleko kolem vás je jen divočina. Možná, že když budete nocovat přímo v parku, tak na chvilku zapomenete, že žijete v „civilizovaném“ světě. Přitom ale jen pár kilometrů od vás, hned za hranicemi parku, je příroda zdevastovaná a žijí tam miliony lidí, kteří čekají na příležitost, aby si mohli vzít další kousek z afrického snu a přeměnit ho na políčko s kukuřicí.

Spousta lidí, kteří v Africe nikdy nebyli, ji znají jen z dokumentů a letáčků cestovních kanceláří. Většina turistů je ale vláčena po atraktivních parcích, kde je příroda až na výjimky zachovaná, a o pravém stavu divočiny se nemají šanci dozvědět. Nikdo vám neukáže skutečný stav a počty žijících zvířat. V Africe už není nic tak jak bývalo dřív, kontinent je vytržený z kořenů a jeho původní obrovské oblasti jsou rozsekány na malé kousky. O žirafách se říká, že dohlédnou až za obzor. Není vyloučeno, že tam vidí i svoji přicházející smrt, za kterou se neskrývá ani levhart ani lev, ale člověk.

Co o žirafách možná nevíte

• je nejvyšším zvířetem na zeměkouli, patří mezi přežvýkavé sudokopytníky
  dožívá asi 15 let, v zajetí cca 25 i více let
• její krk má sedm obratlů stejně jako náš, ale v poslední době se někteří vědci přiklánějí k číslu osm
• jejich srdce může přečerpat až 61 litrů krve za minutu
• mají jeden z nejvyšších krevních tlaků ze všech zvířat, proto jsou jejich žíly a tepny mnohem silnější, než u jiných druhů velkých savců
• mají největší oči ze všech pozemských savců
• ostatní zvířata savany (zebry, pštrosi, antilopy …) používají žirafy jako strážní věže varující před predátory
• růžky vyrůstají na hlavě obou pohlaví, žirafy je neshazují a jejich počet se liší podle poddruhu
• vzory na kůži žirafám s věkem tmavnou
• žirafa je mimochodník, chodí tedy oběma nohama na jedné straně zároveň
  při běhu kývá krkem dopředu a dozadu a udržuje tak rovnováhu
• nejsou němé, naopak vydávají několik různých zvuků
• po patnáctiměsíční březosti se samici většinou rodí jedno mládě
• žirafa přivádí svého potomka na svět ve stoje a mládě tak padá hlavou napřed zhruba z výšky dvou metrů
• malá žirafa při narození měří až dva metry a váží 50–80 kg, za několik desítek minut po porodu je schopná chůze
• žirafa spí tak, že když si lehá, složí pod sebe přední nohy a jednu zadní, druhá zadní trčí bokem; když opravdu tvrdě usne, složí krk podél těla dozadu a hlavu opře o zem nebo o zadní nohu; v této poloze spí pouze několik minut a je schopna dřímat i ve stoje

Žirafa, známá neznámá

Vědci z různých důvodů nejsou schopni shodnout, kolik je poddruhů žiraf. Nejčastěji udávané číslo říká, že existuje 7–10 poddruhů. Pokud se budeme řídit českým názvoslovím, tak jsou to:
žirafa angolská – Giraffa camelopardalis angolensis
žirafa kordofánská (súdánská) – Giraffa camelopardalis antiquorum
žirafa núbijská – Giraffa camelopardalis camelopardalis
žirafa kapská – Giraffa camelopardalis giraffa
žirafa západoafrická – Giraffa camelopardalis penalta
žirafa síťovaná – Giraffa camelopardalis reticulata
žirafa Rotschildova – Giraffa camelopardalis Rothschildi
žirafa zambijská – Giraffa camelopardalis thornicrofti
žirafa masajská – Giraffa camelopardalis tippelskirchi
A aby to nebylo tak jednoduché, někteří vědci přišli se zajímavou myšlenkou, že poddruhy žiraf jsou ve skutečnosti druhy.

Na přelomu 16. a 17. století se brambory šířily v evropských panovnických a šlechtických kruzích. Byly pěstovány v klášterních a učeneckých zahradách a sloužily nejen coby exotická pochutina, ale dokonce jako lék. Obyčejní lidé o nich vesměs pořád neměli potuchy. Během 17. století se jejich pěstování šířilo i do měšťanských kruhů, ale stále se jednalo jen o neobvyklý doplněk stravy. Navíc panovalo mínění, že jsou na pěstování háklivé.

Těžké časy

Změna nastala až v následujícím století. Z hlediska prostých venkovanů, kteří tvořili drtivou většinu obyvatelstva, to rozhodně nebyly lehké časy. Dodnes je všeobecně známo, že šlo o dobu dlouhých válek s Prusy, ale svoji roli sehrály také faktory, které lidská síla nedokázala ovlivnit.

Opakovaně přicházely vražedné epidemie, mezi nimiž vynikaly svou vražedností černé neštovice, které zkosily i rodinu císaře Josefa II. Výpovědi lidových písmáků a pozdější meteorologická měření v Klementinu dokládají, že v 18. století došlo k citelnému poklesu průměrných ročních teplot. Tuhé zimy střídala suchá léta a poté naopak prudké srážky. To vše mělo za následek neúrodu obilí. Nejhorší situace nastala na začátku sedmdesátých let. Tehdy v průběhu hladomoru zemřelo téměř 400 000 lidí v Čechách a víc než 80 000 osob na Moravě a ve Slezsku. O rozměrech pohromy vypovídá i to, že české země měly těsně předtím jen zhruba 4 172 000 obyvatel.

TIP: Dar bramborových bohů: Módní hit i záchrana před hladomorem

Kdysi se tradičně uvádělo, že nenáročné a přitom výživné brambory se rozšířily právě po sedmileté válce a hladomoru z let 1771–1772. Není to ale pravda. Shodou okolností proběhl pouhý rok předtím průzkum o pěstování brambor v Čechách. Od některých vrchnostenských úřadů došly zprávy o tom, že poddaní brambory vůbec nepěstují, ale jiné uváděly opak. Na Vlašimsku dokonce tvrdili, že jsou zde známy už 50 let. V každém případě byla poslední třetina 18. století obdobím, kdy se zemská jablka (zemáky, zemčata) masově rozšířila a vytvořila tak nanejvýš důležitý doplněk k obilí, na kterém bylo obyvatelstvo českých zemí do té doby jednostranně závislé. 

Po druhé světové válce, kdy bylo jasné, že podobu případného budoucího konfliktu budou zásadně ovlivňovat atomové zbraně, řešili generálové ve Spojených státech i v Sovětském svazu jeden problém. Jednalo se o to, jaký prostředek použít k dopravě této vysoce smrtící zbraně na území protivníka. Na obou stranách železné opony se uvažovalo o trojici možných prostředků: dálkových bombardérech, balistických raketách a raketách s plochou dráhou letu.

Protože armáda se vždy připravuje na minulou válku, konzervativní vojáci nejprve prosazovali osvědčené bombardéry. Záhy si ale uvědomili jejich nedostatky, jež spočívaly v nízké rychlosti a značné zranitelnosti. Rakety tak začaly získávat navrch. Stalo se tak i díky tomu, že už za druhé světové války nacistická V-2 ukázala, že takový nosič lze vytvořit i ve velkém měřítku. Ve prospěch tohoto druhu zbraně navíc hovořil ještě jeden fakt – byl prakticky nezastavitelný.

I v dnešní době představuje sestřelení balistické rakety skutečný technický a technologický oříšek a před šedesáti lety to bylo něco, o čem nikdo ani neuvažoval. Avšak k opravdové mezikontinentální střele byla ještě dlouhá cesta, V-2 měla nosnost „pouze“ jednu tunu a dolet 320 km. Právě nosnost představovala významný faktor, jenž po dlouhé roky brzdil větší rozmach raket. Atomové bomby si tak nejprve našly cestu na taktické rakety, a až po několika letech postupného výzkumu a zkoušení se dalo uvažovat o skutečné mezikontinentální zbrani.

U mezikontinentální dopravy jaderných zbraní bylo totiž zapotřebí vyřešit problém tepelného ohřevu při vstupu do atmosféry, který je srovnatelný s přistáním kosmické lodi. Vytvoření dostatečně odolného tepelného štítu přitom představuje větší výzvu než vytvoření vlastního nosiče.

Šalamounské řešení

Spojené státy se rozhodly pro souběžný vývoj dvojice mezikontinentálních raket, které vstoupily do historie pod názvy Atlas a Titan (jejich kódové označení znělo SM-65 a SM-68A). Na následujících řádcích se budeme věnovat pouze Atlasu, u jehož zrodu stál v roce 1951 Karel Bossart z firmy Convair.

V lednu 1955 udělilo americké ministerstvo obrany kontrakt na vývoj rakety, která měla vzniknout v šesti modifikacích: A až C byly zkušební, D až F operační. Atlas se vyznačoval dvěma sice technicky odvážnými, ale (jak se brzy ukázalo) funkčními řešeními. Aby se co nejvíce snížila hmotnost nádrží, byly jejich stěny velmi tenké. Nádrže zároveň tvořily tělo rakety: na nejvíce namáhaných místech byly silné méně než jeden milimetr, na těch nejméně exponovaných měly dokonce pouhých 0,25 mm, což je přibližně tolik, jako má tvrdý papír ze skicáku.

Aby se nádrže nezbortily vlastní vahou, musely být trvale pod tlakem. Přesto se několikrát v historii stalo, že došlo k úniku tlaku a promáčknutí stěny. Stávalo se tak při transportu, uskladňování, a dokonce i na startovací rampě. Takto poškozená raketa se již nedala opravit a byla určená na odpis.

Druhé odvážné řešení spočívalo v tom, že se mělo původně jednat o dvoustupňovou raketu. To znamená, že by se fakticky skládala ze dvou raket, přičemž v určitém okamžiku by došlo k oddělení první části s těžkými motory a prázdnými nádržemi. Tato konstrukce má sice mnohem lepší technické parametry (zvýšení nosnosti a přesnosti) než jednostupňová – ale její tvůrci musí řešit celou řadu problémů, jako kupříkladu zážeh motoru za letu nebo problém s tankováním paliva ve stavu beztíže (před zážehem motoru).

Pět motorů

Konstruktéři se v případě Atlasu ovšem rozhodli šalamounsky – raketa sice byla jednostupňová, ale po krátkém letu odhazovala dva ze tří hlavních motorů. Tím se zbavila podstatné části hmotnosti a nemusela přitom odhazovat celý stupeň. Ve skutečnosti měla v motorové sekci pět motorů: hlavní (takzvaný motor letového stupně) určený především k práci ve větších výškách, dva pomocné (které se odhazovaly) a dva řídicí (zvané vernierové).

Pokračování: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (2)

Pomocné motory se vypínaly po 120 sekundách letu. Umístěny byly přitom na kruhovém adaptéru, který se nazýval skirt – sukně. Ten pak byl jako celek pyrotechnickými patronami odhozen a po vodicích kolejnicích (aby se nestřetl s hlavním motorem) sklouzl pod raketu. 

Sonda Juno před pár dny dokončila první ze série 36 plánovaných oběhů okolo Jupiteru, a mohla tak poprvé vyzkoušet část svých vědeckých přístrojů. Z výšky 78 000 kilometrů se jí podařilo vyfotit oblast severního pólu tohoto plynného obra. Snímky ukazují svět, jaký patrně nemá v naší Sluneční soustavě obdoby – svět plný bouří a bez zjevného oddělení zeměpisných oblastí.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Snímky ukazují také pás bouří, připomínající pozemské hurikány, oddělený tryskovým prouděním způsobeným tzv. Rossbyho vlnami. Tyto vlny, které známe i z pozemské atmosféry, vznikají podle vědců rozdílem teplot v různých zeměpisných šířkách. Na Zemi jsou tyto vlny odpovědné za extrémní počasí.

Nový snímek také poprvé zachycuje stíny mraků v atmosféře Jupiteru. Znamená to, že se tato mračna musí nacházet v různých výškách.

Čtrnáctiletý autista Ollie Jones se může radovat, neboť mu jeho maminka Karen zařídila netradiční narozeninový dárek. Karen prostřednictvím Facebooku oslovila širokou veřejnost s prosbou poslání narozeninového přání pro jejího nemocného syna. Jaké bylo překvapení obou, když na Ollieho narozeniny dorazilo na tisíce přání z celého světa, z nichž některá byla od stejně postižených dětí.

Jak na oheň? Časem možná bude nejlepším možností pro uhašení požáru zahájit na něj palbu. Společnost Boeing nevyvíjí jenom letadla, ale pracuje například i na protipožární dělostřelecké munici.

Hašení rozsáhlých požárů v krajině z letadel a helikoptér je v mnoha případech jen málo efektivní. A požární vozy se nedostanou všude. Boeing navrhuje zkusit salvy z houfnic ráže 155 milimetrů.

Houfnice jako je M777 Light Towed Howitzer dostřelí do vzdálenosti několika desítek kilometrů. Salvy houfnic s protipožární municí by měly hasit požár na úctyhodnou vzdálenost a dvakrát rychleji než helikoptéra.

TIP: Létající pyromani? Vědci otestovali v praxi drony, které mají zakládat požáry

Protipožární houfnice by neměly nahradit letadla a podobné stroje. Mohly by ale vylepšit naše možnosti, jaké máme proti požárům, kterých bude v budoucnu nejspíš přibývat.

První dáma Athén

• Kdo: Aspasia z Milétu
• Kdy: asi 465–400 př. n. l.

Aspasia přišla stejně jako Thargelia do Řecka z Malé Asie. Když se usadila v Athénách, bylo jí asi dvacet let. Díky své kráse a obdivuhodné znalosti politiky rychle pronikla do centra všeobecné pozornosti. Historikové se dodnes přou, zda jí pohodlný život v řecké metropoli umožnilo bohatství její rodiny, nebo příležitostný sex za odměnu. Pokud platilo to druhé, patřila Aspasia zřejmě díky svému všestrannému vzdělání a inteligenci k nejluxusnějším řeckým kurtizánám. Do jejího domu přicházeli diskutovat řečníci, politici a také filozofové, včetně Sokrata.

Bystré Miléťanky si brzy všiml téměř o třicet let starší státník Perikles, kterého Athéňané právě zvolili na nejvyšší post ve městě. Z dvojice se stali milenci a záhy se ukázalo, že má Aspasia na svého mentora obrovský vliv. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že o osudu obce ve skutečnosti nerozhoduje Perikles, ale ona. Slavný autor komedií Aristofanes například v jednom ze svých děl hetéru obvinil, že vyprovokovala krvavou peloponéskou válku mezi Athénami a Spartou. 

Periklovi političtí rivalové si proto vzali Aspasii na mušku. Pohnali ji před soud kvůli bezbožnosti a údajné neúctě k místním zvyklostem. Perikles ji však bránil jako lev. „Athéňané, nejenže mi tato žena nikdy nebránila, ale naopak mi nesčetněkrát pomohla konat skvělá díla pro náš stát. Dnešní sláva Athén je i její zásluhou!“ pronesl v emotivním projevu se slzami v očích. Soud hetéru nakonec osvobodil, načež zůstala po Periklově boku až do jeho smrti během morové epidemie v roce 429 př. n. l.

Temná hvězda večírků

• Kdo: Neaira z Korintu
• Kdy: 4. stol. př. n. l.

Když jistá korintská otrokyně Nikareta konečně získala vytouženou svobodu, uvědomila si, že až jí dojdou úspory, nebude mít z čeho žít. Naštěstí dostala spásný podnikatelský nápad: Koupila sedm velmi mladých dívek, které v budoucnu plánovala prodávat jako hetéry. Mezitím je vydávala za své dcery a školila je v umění nevěstek, vtipné konverzaci a hudbě. Chovala se k nim ale spíš jako bordelmamá, a jakmile děvčata povyrostla, okamžitě byla ochotná je za peníze půjčit na pobavení tomu, kdo nabídl nejvíc. Po důstojnosti hetér ani slechu. 

Když Nikareta vytěžila ze svých svěřenkyň dostatečnou sumu, nabídla je k prodeji, jako by šlo o zestárlé nosnice. Nejvyšší cenu – tři tisíce drachem, tedy asi šest ročních dělnických platů – požadovala za krásnou Neairu. O koupi se přeli dva z jejích pravidelných návštěvníků, ale nakonec se jako gentlemani dohodli, že si mladou krasavici pořídí napůl. Teprve když se oba pánové oženili, milostivě Neaiře dovolili vykoupit se na svobodu. 

Mladá hetéra se pak přestěhovala do Athén, kde dál vedla bouřlivý život, na jaký byla zvyklá z Korintu: Vymetala hostiny, opíjela se, souložila na veřejnosti. Vyprávělo se, že se na jedné z hostin zpila do němoty, takže si ani nevšimla, že mnoho hostů, a dokonce i domácích otroků využilo zdarma jejích služeb – pochopitelně před zraky ostatních pozvaných. Jako starší žena se Neaira nakonec ocitla před soudem, paradoxně nikoliv kvůli svým aktuálním zvrhlostem, ale proto, že se usadila a začala žít jako athénská občanka. Podle žalobců totiž vzhledem ke své minulosti na něco takového neměla právo.

Oběť vlastní krásy

• Kdo: Lais z Hykkary
• Kdy: 4. stol. př. n. l.

Hetéra Lais proslula jako jedna z nejkrásnějších žen své doby. Vyprávělo se, že Demosthenes byl za jedinou noc s ní ochoten zaplatit tisíc drachem. Když jí ovšem starého a nepříliš sympatického řečníka představili, Lais požadovala desetkrát tolik. Její krása oslňovala všechny současníky, snad s jednou výjimkou. Filozof Diogenes ze Sinopy, známý svým životem v sudu a odmítavým postojem k moci i pozemským statkům, zůstával k jejím svodům netečný. Mladá hetéra se přesto rozhodla dokázat, že chtíč je silnější než jakákoliv filozofie. Domnívala se, že Diogenes její krásou pohrdá jen proto, že si ji nemůže koupit, a tak se mu nabídla zadarmo. Když ji pak odmítl, s pláčem si stěžovala přátelům, že není muž, ale socha.

Láska – i když nikoliv k filozofii – nakonec přemohla i slavnou hetéru. Zamilovala se do jistého Hippostrata z Thesálie a odešla s ním do jeho domoviny. Thesalské ženy však prý natolik žárlily na její krásu, že ji pod záminkou vylákaly k Afroditinu chrámu a ukamenovaly ji k smrti.

Zvrhlá světice

• Kdo: Theodora I.
• Kdy: 6. stol.

Theodora zřejmě pocházela z Kypru, ale od mládí žila v Konstantinopoli, hlavním městě Východořímské říše. Živila ji kombinace herectví a prostituce. Historik Prokopios zaznamenal, že nad ostatními kurtizánami vynikala především přirozenou komičností a nekonečnou sexuální nenasytností. Říkalo se, že dokáže uspokojit i čtyřicet mužů za noc. A aby jí práce rychleji odsýpala, otevírala svým milencům „tři brány Amorovy“. Ani to jí však nestačilo. Údajně si stěžovala, že ji příroda neobdařila dostatečně širokými bradavkami, aby mohla najednou zvládnout další dva zákazníky.

Theodořina krása, bystrost a zábavný charakter nakonec uhranuly i samotného císaře Justiniána, který se ve jménu lásky nerozpakoval změnit zákon tak, aby si ji mohl vzít za ženu. Jako císařovna Theodora I. však bývalá kurtizána začala sekat dobrotu: Přijala křesťanství, věnovala se charitě, a církev ji dokonce později – navzdory její temné minulosti – prohlásila za svatou.