Internetový atlas původně vznikl v roce 2008 jako bakalářská práce, ovšem v klasické „tištěné“ podobě. Nově jej jeho autor – Jan Miklín, který pracuje jako odborný asistent se zaměřením na kartografii a geoinformatiku v ochraně přírody na Ostravské univerzitě – převedl do moderní, interaktivní podoby. Na adrese www.atlaspalavy.cz najdou zájemci 14 tematických kapitol, které textem, na fotkách a samozřejmě mapách popisují Pálavu doslova od skal po víno. 

„Proti tištěné verzi jsou webové mapy trochu zjednodušené, na druhou stranu obsahují třeba vyskakovací okna s dalšími informacemi, nebo se různě mění obsah mapy při zoomování,“ popisuje autor. Některé z tematických vrstev byly aktualizovány, proti původní verzi (která je na webu stále ke stažení ve formátu PDF) přibyla třeba kapitola popisující vývoj a změny krajiny za poslední dvě století. „Na atlasu jsem spolupracoval se Správou CHKO a plánujeme, že obsah by se do budoucna mohl ještě trochu rozšířit, protože mapy jsou ideálním prostředkem, jak se s územím chráněné krajinné oblasti seznámit“. 

Když se někdo narodí s podváhou, tak ho to ovlivní na celý život. Přišli s tím vědci, kteří sledovali zhruba 3 tisíce lidí od jejich narození v březnu roku 1946 ve Velké Británii.

V rámci jejich výzkumu vyšlo najevo, že lidé narození s podváhou mají v dospělosti sklon více se vyhýbat sportu a cvičení.

Už delší dobu není tajemstvím, že nízká porodní hmotnost souvisí s obezitou a nemocemi srdce. Zatím ale nebylo jasné, co je toho příčinou.

Ahmed Elhakeem z University College London a jeho spolupracovníci zjistili, že klíčovou roli ve vývoji zdravotních rizik u lidí s nízkou porodní hmotností hraje právě jejich nechuť sportovat.

TIP: Nemáte čas cvičit? Bleskové intenzivní cvičení funguje stejně dobře jako klasické

Proč ale novorozenci s podváhou nechtějí sportovat je zatím ve hvězdách. Podle vědců by to mohlo souviset s tím, že novorozenci s nižší porodní hmotností jsou zřejmě méně pohybliví, slabší, a také hůře koordinují své pohyby.

Oč vlastně se u Slavkova a Waterloo bojovalo? Šlo skutečně o mír a bezpečnost Evropy? K zodpovězení těchto otázek je třeba nejprve blíže představit samotného Napoleona. Není totiž pouze vojevůdcem, jak ho dnes máme nejvíce zafixovaného...

Modernizace země

Navzdory úspěchům na bitevním poli nevidí Napoleon svůj hlavní úkol v čele armády, ale za stolem pracovny. Od roku 1799 do roku 1804 zastává funkci prvního konzula republiky a vojenské řemeslo věší na hřebík. Vytvoří nový vzdělávací systém založený na lyceích a vysokých školách. Zemi rozdělí na menší správní celky, tzv. departmenty a do jejich čela postaví prefekty. Založí státní banku. Přestaví Paříž. Nechá zbudovat nové mosty, vodojemy i stoky pro kanalizaci. Účastní se i jednání, v kterých Francie dohodne odprodej rozsáhlých území americké Louisiany nově vznikajícím Spojeným státům. Francie získá 80 milionů franků, které investuje do modernizace. Byť velká část těchto peněz jde na vybudování armády.

Konzervativní režimy Evropy - Rakousko, Prusko nebo Rusko, sledují Napoleonem poháněnou proměnu Francie v moderní stát s rostoucím znepokojením. Jsou rozhodnuty zabránit vzestupu bonapartistické Francie na bitevních polích. První velký střet u Slavkova však Napoleonovi přináší triumfální vítězství. Stejně tak poráží o rok později i Prusy u Jeny a v roce 1807 Rusy u Friedlandu. O chatrnosti dojednaného míru svědčí fakt, že už v roce 1809 vyhlásí Napoleonovi válku Rakousko, které je vzápětí poraženo u Wagramu.

Poprvé do vyhnanství

Poražené mocnosti se nevzdávají a snaží se Francii její dominanci maximálně znepříjemnit. K jejich tahům patří i odříznutí Francie od ruských trhů. Napoleon v tom vidí porušení mírových smluv a v roce 1812 se rozhodne vyřešit konflikt tažením na Rusko. „Měl jsem se oženit se sestrou ruského cara,“ tvrdí později Napoleon a je přesvědčený, že pokud by ho s carem Alexandrem I. vázalo příbuzenské pouto, vyhnul by se drtivému debaklu. Historici ale míní, že ani tento „sňatek z rozumu“ by na běhu dějin mnoho nezměnil.

Z Ruska se Napoleon vrací se zlomkem armády, ale vojevůdcovské schopnosti neztrácí. Spojenci vtrhnou společně s Brity do Francie, aby Napoleonovi zasadili poslední ránu. Ale ten je v únoru 1814 dokáže v Champagni porazit čtyřikrát během pěti dnů. Pádu Paříže, které velí jeho přítel z dětství maršál Auguste de Marmont, však nezabrání. V březnu 1814 se hlavního města zmocní spojenecká vojska Rakušanů, Prusů a Rusů. Francii hrozí občanská válka mezi příznivci krále Ludvíka XVIII. dosazeného na trůn spojenci a táborem bonapartistů. V téhle situaci Napoleon abdikuje a v květnu je internován na středomořském ostrově Elba.

Prvním protiponorkovým letounem určeným pro provoz na letadlových lodích, který disponoval schopnostmi „lovce“ i „zabijáka“, se stal S-2 Tracker. Prototyp poprvé vzlétl v prosinci 1952. Firma Grumman vyrobila 1 185 sériových strojů, které začaly od února 1954 přicházet k útvarům. Dalších sto exemplářů postavila pro kanadské námořnictvo na základě licence firma De Havilland.

Kromě USA a Kanady se tracker dostal do výzbroje dalších třinácti zemí. Tři z nich provozují trackery poháněné turbovrtulovými motory namísto původních pístových. Argentinské námořní letectvo zařadilo do výzbroje celkem šestnáct strojů S-2. Letouny operující z paluby letadlové lodě Veinticinco de Mayo (a později z pozemních základen) se zapojily do bojových operací v průběhu války o Falklandy.

Grumman S-2 Tracker 

• Rozpětí: 22,12 m
• Délka: 13,26 m
• Výška: 5,33 m
• Max. vzletová rychlost: 11 860 kg
• Max. rychlost: 450 km/h
• Dostup: 6 700 m
• Dolet: 2 170 km

Další zemí, jejíž S-2 operují z letadlové lodě, se stala Brazílie. Její stroje Turbo Tracker vzlétají z paluby nosiče třídy Colossus pokřtěného Minas Gerais. Také australské, kanadské a nizozemské trackery absolvovaly alespoň část své operační kariéry na letových palubách. Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Peru, Tchaj-wan, Thajsko, Turecko, Uruguay a Venezuela umístily své stroje na pozemní základny.

Tracker je dvoumotorový hornoplošník s příďovým podvozkem a sklopnými křídly. Radar se nachází ve výsuvném pouzdře pod trupem, sonda detektoru magnetických anomálií je umístěna na ráhnu, které se vysouvá za záď letounu, a hydroakustické bóje se vypouštějí ze zadní části motorových gondol. Posádku tvoří čtyři muži, výzbroj o hmotnosti až 2 200 kg se umísťuje do pumovnice a na šest křídelních závěsníků. Pátrací světlomet ukrývá gondola vyčnívající z náběžné hrany pravého křídla.

Zdá se to možná paradoxní, ale otázka „počasí“ na hvězdách je více než namístě. Připomeňme, že na Zemi rozumíme zmíněným pojmem okamžitý stav atmosféry v dané lokalitě. Zajímá nás tedy teplota a tlak vzduchu, směr a rychlost větru, zda dochází ke kondenzaci vodní páry – laicky řečeno, zda je sucho, prší nebo sněží. 

Vnější obálky stálic se rovněž označují jako „atmosféra“ a také u nich lze uvažovat o lokálních změnách stavových parametrů hvězdné látky: Konkrétně se zaměřujeme na teplotu a tlak látky (převážně ve stavu vysoké ionizace, tj. plazmatu), směr a rychlost jejího proudění, anomálie v chemickém složení, existenci dalších vlivů působících na materiál – například magnetického pole. 

Na Slunci již „počasí“ studujeme téměř rutinně především pomocí helioseismických metod, jejichž výstupem jsou synoptické mapy proudění plazmatu. Figurují v nich velkorozměrové projevy konvekce, specifické proudění kolem aktivních oblastí se skvrnami – jež hrají roli tlakových níží – nebo systematické odchylky proudění ve formě tzv. diferenciální rotace či meridionální cirkulace. Analogicky lze pak o počasí uvažovat i na dalších hvězdách.

Přízemní mlha se zvedá a nad ní můžeme tušit sluníčko a modrou oblohu. Míříme na ranní sraz v srdci Jižní Moravy, kde už na nás u chaty místního mysliveckého sdružení čeká většina ostatních aktérů dnešních sokolnických lovů. Jsou tady i přátelé od Prahy, kteří museli vstávat z postelí mnohem dříve než my, Moraváci. Zdravíme se s loveckým průvodcem, který nás bude celý den ve své honitbě provázet i se všemi ostatními sokolníky a jejich doprovodem. Se zahájením se nesmí dál otálet. Kdo přijede pozdě, musí nás dohonit uprostřed polí.

Relaxace pod čepičkou

Po přivítání následují obvyklé „rituály“. Z aut jsou vypuštěni lovečtí psi, aby se po cestě vyvětrali, vyvenčili a protáhli. Hned po nich vytahujeme ze zavazadlových prostorů aut posedy, na které jsou umístěni lovečtí dravci. Všichni cestovali na speciálních posedech „zastíněni“, což znamená, že měli na hlavách čepičky, aby neviděli a byli nejen při přepravě zcela klidní a odpočatí.

Dravci si na čepičky, jež jim musí dokonale sedět, zvykají od začátku výcviku. Jejich účelem je odrušit vlivy okolí, aby se dravý pták před lovem zbytečně nerozptyloval. Je tak udržován v naprostém klidu a pohodě až do okamžiku, kdy je vypuštěn k lovu. Nezastíněný dravec by se snažil odlétnout i za kořistí kdesi v dálce, o které sokolník nemusí mít ani tušení. Lov se sokolem by se tak změnil v pronásledování a dohledávání sokola, který si loví „na vlastní pařát“.

Lovci a lovící pozorovatelé

V devět hodin je nástup k lovu. Každý sokolník přebírá svého dravce z posedu na rukavici, připevňuje mu vysílačku pro případ, že by při lovu zbloudil (viz Když se sokol ztratí) a přivolává psa. Lovecký průvodce nám dává instrukce ohledně průběhu a zaměření loveckého dne. Ve skupině je celkem osm dravců – převážně sokoli stěhovaví nebo kříženci sokolů a rarohů. Navíc je zde ještě jeden orel skalní a jeden jestřáb.

TIP: Bleskurychlý lovec orlovec říční aneb Nejlepší rybář ptačí říše

Dnes se tedy na lov vypravila tzv. sokolí skupina. Orel a jestřáb loví jiným způsobem a ve skupině jsou tak nějak navíc – pouze pro případ, že bychom cestou potkali lišku nebo srnu (v případě orla) nebo během přesunů na nová stanoviště cestou vyskočil zajíc (v případě jestřába). Ani jednomu z nich rozhodně nebude dán takový prostor k lovu jako sokolům. Ostatně sokolníci orla i jestřába se především přijeli podívat na lovící sokoly, a musí počítat s tím, že sami se dnes ke slovu možná vůbec nedostanou.

Trpělivé vyčkávání

Po nástupu přejíždíme do centrální části honitby, kterou z dřívějška dobře známe. Zdejší terén je ideální – rozsáhlé zemědělsky využívané pozemky jsou v téměř pravidelných intervalech rozděleny dlouhými strouhami a zavlažovacími kanály, které jsou zarostlé rákosím a vysokou trávou. Na několika místech jsou větrolamy a několik malých polních remízků. Nejsou tady téměř žádné nebezpečné elektrické sloupy vysokého napětí. V takovém terénu je nejen dostatek bažantů, ale navíc budeme mít dokonalý přehled po krajině.

Strouha, na které se chystáme lovit, vede daleko do polí. Proto je ve vzdálenosti asi dvou set metrů před námi předstoupena jedním z našich kolegů, aby bažanti po zemi neutíkali porostem zcela mimo náš dosah. Ostatní stojí na začátku strouhy a snaží se chovat co nejtišeji, aby schovaná zvěř neutekla. Bažanti o nás samozřejmě vědí, ale myslí si, že my nevíme o nich a zůstávají ve svém úkrytu.

Mírný větřík fouká proti nám, což je dobré pro práci psů, kteří jsou při sokolnických lovech nezastupitelní. Sokolníci většinou používají stavěcí psy – ohaře, z nichž jsou nejoblíbenější angličtí pointři. Jejich práce spočívá v nalezení zvěře a jejím „vystavení“, což znamená, že pes musí označit místo, kde se zvěř ukrývá, ale nesmí ji vyplašit, dokud nedostane pokyn. Psi musí být dokonale vycvičeni a nenechat se strhnout. I mezi nimi totiž panuje rivalita a někdy se překotná snaha dosud spolupracujících ohařů změní v nekontrolované závody, protože každý z nich se chce zavděčit svému pánečkovi a být právě tím, kdo první objeví zvěř.

Útěk od zubů pod pařáty

Zvěř je před námi, pointr je vypuštěn. Opatrně postupuje podél zarostlé strouhy, aby bažanty, o nichž evidentně ví, nevyplašil. Najednou se doslova zarazí uprostřed pohybu – vystavuje. Sokolník, na němž je právě řada, sejme svému dravci čepičku (odstíní jej), sokol se krátce rozhlédne kolem, protřepe si peří a odráží se ze sokolnické rukavice do prostoru. Prvních několik metrů letí nízko, pak začne razantně zabírat křídly a ve velkých kruzích nabírá výšku. Namáhavý stoupavý let bude trvat několik minut a dravec z předchozího výcviku ví, že se musí dostat do výšky minimálně 150 metrů. Čím výš bude na začátku útoku, tím větší bude mít při vyplašení bažanta šanci dostihnout jej a ulovit.

Laserový výškoměr ukazuje, že se sokol ve výšce 178 metrů zastavil. Dostal se „na pozici“ – stojí proti větru téměř na místě připraven zaútočit na kořist, která by měla každou chvíli vylétnout někde pod ním. Sokolník teprve nyní dává povel, aby pes vyhnal kořist z úkrytu. Ohař po několikaminutovém strnulém vystavování a střídavých pohledech na místo, kde je ukryta zvěř, na sokolníka i na dravce nad sebou, vytlačí bažanta z krytu s takovou razancí, že ten vůbec nemá čas přemýšlet nad tím, co by měl nebo mohl udělat. Instinktivně vylétá do výšky, aby se co nejrychleji dostal od psa do zdánlivého bezpečí.

I kořist má šanci

Ve výšce čekající sokol okamžitě zahajuje útok a vrhá se za letícím bažantem. Zpočátku ještě mohutně zabírá křídly, aby zrychlil střemhlavý pád za kořistí. Po několika mávnutích přitáhne křídla k tělu a v podobě dokonalé aerodynamické kapky se řítí k zemi rychlostí převyšující 250 kilometrů v hodině. Jako blesk se přibližuje k bažantovi a v poslední fázi útoku jej podlétává a snaží se jej „vázat“ (chytit) ve vzduchu. Bažantí kohout je ale starý mazák a v posledním zlomku vteřiny provede úhybný manévr. Sokol jej jen „lízne“ pařáty a vyškubne několik peříček. Při své rychlosti nedokáže tak rychle změnit směr letu, a než se ve vzduchu obrátí k dalšímu útoku, mizí kořist v rákosí sousední strouhy. Útok trval jen několik vteřin.

Pro dnešek má tento bažant vyhráno, podruhé na stejnou kořist sokolníci své dravce již nepustí. Dodržují prastaré zvyky, podle nichž je kořist, která dokázala dravci uniknout, pro tento den již ponechána na pokoji.

Sokol je přivolán zpět na rukavici, odměněn soustem masa za skvělý let a zastíněn, aby si po namáhavém výkonu odpočinul. Ještě přinejmenším jednou na něj dnes přijde řada. Počet vypuštění záleží na množství dravců ve skupině, na množství zvěře v honitbě, úspěšnosti ostatních a spoustě dalších faktorů, které ovlivňují průběh lovu.

Na řadu přichází další sokolník s odpočatým dravcem a celý proces se opakuje. Konečný výsledek je vždy nejistý. Přestože jsou sokoli od přírody výborně vybaveni k lovu letící kořisti, zdaleka ne každý jejich útok je úspěšný. Opak bývá pravdou a je spíše pravidlem než výjimkou, že po celodenním lovu se nakonec na výřadu objeví jen několik málo ulovených kusů zvěře.

Bohatý zisk z chudého lovu

Během přesunu na další vytipované místo vidíme dvě srny. Přebíhají přes silnici a z neznámého důvodu běží rovnou k nám. Zůstáváme nehybně stát. V okamžiku, kdy si nás všimnou ve vzdálenosti jen asi 50 metrů od nás a mění směr svého pochodu, je odstíněn a vypuštěn orel skalní. Předvádí dokonalý útok na slabší z obou srn. Během několika desítek metrů ji dohání, strhává k zemi a zápasí s ní až do doby, kdy mu na pomoc přibíhá jeho sokolník a dává srně lovecký záraz.

To, čeho jsme právě byli svědky, byla neuvěřitelná souhra náhod. Během dne byl orel už několikrát vypuštěn na zajíce, ale ti mu vždy v posledním okamžiku unikli za použití nejrůznějších zaječích triků. Teď ale i on ukázal, že je lovcem „par excellence“. Všichni úspěšnému lovci gratulují a neustále znovu a znovu hovoří o tom, co právě viděli. Jsou z výkonu a úspěchu orla nadšeni, ale své sokoly by nevyměnili ani za deset orlů. Každý si vybral takový druh dravce, který mu vyhovuje a líbí se mu právě jeho způsob lovu.

Končíme půl hodiny před soumrakem. Následuje závěrečný nástup, výřad a pocta ulovené zvěři. Ve skupině dravců s vynikajícím výcvikem, po spoustě vyložených šancí a množství útoků, leží na výřadu nakonec jedna srna a čtyři bažanti. Výsledek dnešního lovu je průměrný, ale všichni jsme nanejvýš spokojeni. Většina myslivců nechápe, jak můžeme vydávat tolik úsilí, energie, volného času a peněz pro, z jejich pohledu, tak ubohý výsledek. Ale lov s dravcem je o něčem zcela jiném, než o množství ulovené zvěře. Je především o všech těch nádherných zážitcích během lovů. O tom, že můžeme po celý den sledovat úžasné schopnosti dravců i obdivuhodné úniky jejich kořisti.

Když se sokol ztratí

Všichni sokolníci mezi sebou komunikují pomocí krátkovlnných vysílaček, které se osvědčily nejen při samotném lovu, ale především při dohledávání dravců, kteří zalétli za kořistí mimo dohled majitele. Každý z dravců sice má neustále na sobě nejen jasně znějící rolničky, které jsou slyšet při každém pohybu, ale také miniaturní vysílač, jenž vydává bez přestání signál. Ten se podle typu vysílače a v závislosti na členitosti terénu dá zachytit přijímačem až do vzdálenosti 25 km. Při zapadnutí sokola s kořistí do vysokého porostu však k co možná nejrychlejšímu dohledání jsou přece jen nejlepší ústní pokyny některého kolegy sokolníka, který celou akci viděl zblízka. Tím odpadá mnohaminutové dohledávání pomocí telemetrie, během něhož nesmí být vypuštěn žádný jiný dravec. Při vzájemné potyčce dvou dravců by totiž snadno mohlo dojít k poranění nebo dokonce usmrcení některého z aktérů. V takové situaci ostatním sokolníkům nezbývá, než čekat, až se ztracený lovec najde.

Státní opera byla postavena v šedesátých letech 19. století jako jedna z prvních honosných staveb na Ringstraße. 

Odmítaný projekt

Tuto nádhernou novorenesanční budovu architektů Eduarda van der Nülla a Augusta Sicarda von Sicardsburga provázelo od začátku jakési prokletí. Její stavbu, která trvala osm let, prováděla firma našeho známého stavitele a mecenáše Josefa Hlávky. Vídeňané se ovšem od začátku stavbě vysmívali, oficiální místa se na ni dívala s opovržením a noviny ji zcela zdupaly! Korunu tomu nasadil svým odsouzením sám císař! To už bylo příliš! Van der Nüll, jehož manželka byla v té době těhotná, v zoufalství spáchal sebevraždu. Slavnostního otevření se ovšem nedožil ani jeho přítel Sicardsburg. Podlehl krátce na to mrtvici! Sám císař byl hluboce otřesen a poučil se! Každé umělecké dílo již hodnotil již jen jako velmi pěkné.

Ve vídeňské opeře dnes účinkují jen špičkoví interpreti z celého světa. A významní hudebníci tuto operu i vedli. Na pozici ředitele se tu vystřídali Gustav Mahler, Richard Strauss či Claudio Abbado. Každý rok se zde koná také jedna z významných kulturních akcí – Ples v opeře. Na jediný večer se opera promění v jeden velký taneční sál. Společně se spolkovým prezidentem ples zahajuje více než stovka debutantských párů v dlouhých bílých večerních róbách či fracích. 

Václav jako by se podobal hodinovému kyvadlu. Jeho duševní i tělesné síly se zmítaly mezi dvěma krajními polohami – na jedné straně hluboká deprese, na straně druhé opačný stav, kterému psychiatři říkají mánie. 

Přemyslovské soustátí

Jednačtyřicetiletý Alexander Pieter Cirk poznal svou vyvolenou, Číňanku Čang, na internetu a jejich vztah se na první pohled vyvíjel velmi slibně. Po dvou měsících žhavého chatování se proto Alexander rozhodl dívku navštívit v její domovině. Ani ve snu ho přitom nenapadlo, že se řítí do pasti.

Čang jej po přistání na letišti nevyzvedla, a tak Nizozemec čekal a čekal… až po deseti dnech skončil v nemocnici kvůli celkovému vyčerpání. Dnes je již naštěstí zpátky v Evropě, kde se zotavuje z nepříjemného střetu s realitou – totiž že věřit lidem na internetu se často nevyplácí.