Vývoj britských torpédových člunů byl výrazně složitější než kupříkladu v případě Německa, což také ostatně vycházelo z geografických a strategických podmínek. Velká Británie totiž jako oceánská velmoc soustředila pozornost na těžké lodě pro dálkové operace a své pobřežní loďstvo dost zanedbala. Na rozdíl od německého velení, (které vítaloiniciativu soukromé firmy Lürssen), se britská admiralita o rychlé čluny dlouho vůbec nezajímala.

Fairmile se zapisuje do dějin

Teprve v polovině 30. let bylo rozhodnuto pořídit několik člunů od firmy Vosper s výtlakem kolem 40 tun a výzbrojí tvořenou dvojicí 533mm torpédometů, 20mm kanónem Oerlikon a kulomety. Konstrukce byla dřevěná s lomenými bočními žebry, což nabízelo velkou rychlost, až 40 uzlů. Bohužel to však znamenalo nízkou stabilitu na rozbouřeném moři, nehledě k tomu, že rychlostní potenciál této konstrukce závisel na síle motorů. 

A právě to znamenalo problém, protože kvalitní motory k dispozici nebyly. Jen několik člunů dostalo upravené letecké motory Merlin, většina musela vydržet se slabými agregáty Hall-Scott , až později se začaly montovat motory americké firmy Packard. V každém případě Britové používali jako palivo benzín. Tak tomu bylo i u lodí od nejúspěšnějšího britského výrobce člunů, společnosti Fairmile. Ta vznikla v roce 1939 a do dějin se zapsala dvěma zásadními kroky.

První z nich se týkal značného zvětšení člunů, neboť plavidla značky Vosper měřila něco přes 20 m, zatímco firma Fairmile stavěla plavidla dlouhá 33,5 m s výtlakem, který u posledních tříd překročil 100 tun. Druhou zásadní změnou, jež pak během války znamenala obrovský přínos, byla produkce z prefabrikátů. Kostra i obšívka byly z jednoduchých standardizovaných součástek, jaké mohly dodávat i nespecializované firmy, a loděnice zajišťovaly jen finální montáž.

První třídy člunů značky Fairmile, tedy plavidla Type A, B a C, však nebyly torpédové, ale dělové. Jako svou hlavní výzbroj proto měly 2liberní nebo 3liberní kanóny (tedy ráže 40 mm nebo 47 mm) a 7,7mm kulomety. Rozhodně nešlo o špatné lodě, ovšem již po prvních střetnutích se ukázalo, že na německé Schnellbooty nestačí. V roce 1942 ale přišel průlom v podobě člunu Type D.

Univerzální pobřežní člun

Plavidlo Fairmile Type D bylo v podstatě odpovědí na požadavek Royal Navy, jež požadovalo člun schopný vyrovnat se německým plavidlům jak výzbrojí, tak rychlostí. To zdánlivě znamenalo nesplnitelný úkol, neboť původně rychlejší britské čluny kvůli zvětšování výzbroje svou dříve výtečnou rychlost ztrácely, avšak inženýři společnosti Fairmile přišli s řešením.

Zkonstruovali pro Type D zcela nový trup, jenž měl v zadní části tvar širokého plochého V, zatímco v přední části měl hladké boky. Přechod mezi oběma částmi trupu tvořila ostrá hrana, což byl skutečně geniálně jednoduchý způsob ochrany před vodní tříští.

Nový člun spojoval stabilitu a rychlost, čemuž ještě napomáhal pohon čtyřmi americkými motory Packard 4M-2500, z nichž každý se mohl chlubit výkonem až 1 250 kW. Díky výrobě z prefabrikátů bylo možno čluny produkovat snadno, rychle a levně, takže vzniklo bezmála 230 kusů. Toto vysoké číslo ještě podtrhuje fakt, že firma Fairmile kromě toho zhotovila také přes 700 člunů Type A, B a C, jež fungovaly jako dělové, protiponorkové, záchranné nebo jako provizorní minolovky.

Fairmile Type D MTB

Posádka: do 30 mužů

Plný výtlak: 95 tun

Délka: 33,53 m

Šířka: 6,4 m

Ponor: 1,58 m

Celkový výkon motorů: 3 730 kW (5 000 koní)

Max. rychlost: 29 uzlů

Operační dosah: 1 600 km

Torpédová výzbroj: čtyři 457mm trubice, čtyři torpéda Hlavňové zbraně: 6liberní děla, 20mm kanóny, 12,7mm a 7,7mm kulomety

Samotný Type D se však také ukázal jako velice univerzální a flexibilní konstrukce. Zpočátku se stavěly tři základní verze, a to dělový člun (MGB, Motor Gun Boat), torpédový člun (MTB, Motor Torpedo Boat) a člun pro záchranu sestřelených letců (ASRL, Air-Sea Rescue Launch). Jako dělový člun měl typicky jedno dvouliberní dělo, 20mm dvojkanón Oerlikon, dva 12,7mm kulomety a čtyři 7,7mm kulomety.

V roli torpédového člunu měl na bocích čtyři 457mm torpédomety. Později se však výzbroj ještě rozšiřovala, přibyly 40mm kanóny Bofors a šestiliberní (57mm) děla; některé čluny obdržely dokonce děla ráže 114 mm.

Vrcholem vývoje byla konfigurace MGB/MTB, v níž se spojil arzenál dělového a torpédového člunu: čtyři torpédomety, dvě šestiliberní děla a po čtyřech 12,7mm a 7,7mm kulometech; cenou za to byl samozřejmě pokles rychlosti. Type D se ukázal jako asi nejlepší britský člun druhé světové války a je stále velmi populární mezi modeláři, do dneška se však bohužel nezachoval ani jediný kompletní kus. 

Jste vyučený zahradník, ale vaše znalosti přírody jsou mnohem obsáhlejší než odpovídá tomuto oboru. Jak jste se dostal ke všem poznatkům?

Já mám kolem sebe pořád rozházené vědecké knížky a vždycky mě strašně zajímalo všechno, co mělo nějakou spojitost s přírodou. Od roku 1964 jsem odebíral specializovaný přírodopisný časopis a to byl můj začátek. Po sobotách jsem roznášel noviny a za každou sobotu jsem měl deset korun, za které jsem si časopis kupoval. Vždycky jsem se těšil, až vyjde nové číslo, zajímali mě hlavně brouci, ale v podstatě mě fascinuje všechno – sukulenty, geologie, nerosty, antropologie i chovatelství. Příroda, to je obrovská inspirace.

Ve starším čísle Přírody, které jsem vám ukázal, jste okamžitě poznal několik brouků a určil místo jejich výskytu. Je entomologie zejména o tom, že kromě nadšení musíte mít hodně dobrou systematickou paměť?

Já mám paměť spíš vizuální. Pamatuju si každého brouka, kterého jsem kdy ulovil. Když jste mi ukázal ty fotky, hned jsem si vzpomněl, jak jsem přesně tyhle brouky chytal v severní Africe. Druh mi pak nějak vytane v paměti. A nebo taky ne, protože na latinu jsem levej. Naproti dobré vizuální paměti mám mizerné jazykové schopnosti. Byl jsem ve sto osmi zemích, ale pořád se nedomluvím anglicky. Takhle jsem to měl už ve škole. Neuměl jsem ani ruštinu, ani matematiku, ale šla mi chemie, přírodopis, kreslení, malování.

Čeští entomologové jsou ve světě dost uznávaní a v tropech mají na kontě nejeden objev nového entomologického druhu. A jestli se nepletu, některé z těchto úspěchů jsou připsány i na vaše konto ...

Brouků je víc neobjevených než objevených, takže ty úspěchy jsou relativní. Já brouky odjakživa sbíral proto, že mě okouzlovalo, co všechno si příroda vymyslí. Ty varice barev a tvarů jsou neuvěřitelné a mě hrozně baví to pozorovat. Dnes už si ani nedělám nějaké systematické sbírky. Brouky dál sbírám jenom rekreačně a mnoho z nich rozdávám odborníkům. Jedu například do tropů, tam se dívám na orchideje, rostliny a všechno kolem a když uvidím zajímavého brouka, tak ho chytnu.

Některé druhy je ale potřeba nalákat na trus nebo na mršiny. A o tom, co jsou entomologové schopni podstoupit, aby dopravili na příhodné místo žádoucí návnadu, se vyprávějí hrozné historky …

To je bohužel všechno pravda a je to holt oběť poznání. Já už tohle dnes nedělám, ale taky jsem s sebou vozil lecos. Kdysi jsem třeba jel s rodinou do Maďarska, tak jsem si v nuceném výseku nakoupil asi pět nebo šest kilo masa, zabalil jsem to důkladně do igelitových sáčků a doma mi to ještě tak dva dny hnilo. To měla být past na některé druhy brouků, kteří se živí rozkládajícím se masem. Jeli jsme vlakem a než jsme dojeli, tak se to nafouklo. Když jsem to sundával z horní přihrádky, najednou prsk a ta černá břečka ostříkla všechny kolem, jen mě ne! To byl smrad, že chtěli odpojit vagon. Mnohokrát se to ale obrátilo proti mně. Třeba kdysi jsem šel v Maroku pouští a přede mnou ležel mrtvý velbloud. Chtěl jsem ho převrátit a podívat se, jestli pod ním nebudou nějací brouci, kteří žijí ve zdechlinách. Jak jsem ho vzal za nohy a táhl, najednou mu prasklo břicho a já v tom stál až po kolena. To byl zážitek.

V posledních letech proběhlo několik případů českých entomologů, kteří byli v cizině obviněni z toho, že devastují tamní přírodu a loví chráněné endemické druhy. Co si o těchto případech myslíte?

Že je to nesmysl a přehnaná horlivost místních úředníků. Entomologové žádné škody na přírodě nepáchají. To bychom museli ty brouky odvážet z lesů náklaďákama. Devastace probíhá úplně jinými způsoby. Ve velkém přes průmyslové podniky, automobily, hnojení a co já vím co ještě ...

Kromě brouků jsou jednou z vašich zálib taky plísně. Prý jste na ně dokonce specialista ...

To je trochu přehnané. Já jen mám různé mikroskopy a těmi pozoruji různé druhy plísní. Baví mě a jeden čas to byla moje vášeň. Nejsem na ně samozřejmě odborník, ale jsem jejich obdivovatelem. Baví mě pozorovat, jak se rozrůstají. Měl jsem želatiny, na které jsem přenášel různé plísně z přírody a pěstoval je. Hodně jsem se zabýval plísněmi, které napadají mouchy a zabíjí je. Jejich spóry prorostou celé tělo napadené mouchy a je velmi zajímavé zkoumat ten proces, rozpitvávat muší tělo a hledat tam místa, kde se spóry rozrůstají. Plísně vypadají úžasně.

Vaší další vášní je cestování. Zdá se až neuvěřitelné, kolik jste toho stihl absolvovat za těch 20 let po revoluci. Jak vlastně to vaše ježdění začalo?

Před rokem 1989 jsem byl v Bulharsku, Německu, Polsku, Rumunsku – tam jsme jezdili na orchideje, vstavače. S rodinou pak do Maďarska a do Bulharska, ale dál jsme se dostat nemohli. Můj sen ale byl dostat se dál. K tomu jsem se přátelil se Zikmundem a Hanzelkou. Takže jsem snil a snil a jakmile se otevřely hranice, vyrazil jsem do Španělska do Pyrenejí, kde jsem lovil brouky a taky jsem se setkal se Salvátorem Dalím.

A asi měsíc nato jsem se vydal do Maroka a pak už se to rozjelo. Měl jsem tehdy štěstí, že jsem se znal s bohatými lidmi a ti mi cesty platili. S brněnským podnikatelem Hošnou jsme vyrazili do Thajska, na Borneo, Filipíny, na Jávu, do Ameriky, Argentiny, Paraguaye, Brazílie … S jiným kamarádem ze Šternberka jsme sjezdili dalších čtyřicet zemí. Dnes se ty svoje cestovatelské začátky snažím jakoby oplatit a občas někomu známému cestu uhradím, když na to sám nemá.

Máte den ve svých oblíbených tropech nějak naplánovaný?

Když jedu s nějakou partou, tak ano. Jel jsem například s kamarádem geologem na Jávu a stal se ze mě geolog. Chtěli jsme vidět co nejvíc sopek, tak jsme naplánovali trasu, aby odpovídala našim požadavkům. Ale jinak neplánuju. Říká se: „Chceš rozesmát Boha? Svěř se mu se svými plány.“ Neplánuju ani svůj život. I kdybych věděl, že zítra umřu, tak ještě dnes budu dělat to, na co budu mít zrovna náladu. Budu malovat, půjdu s kamarády na oběd, budu se smát a bavit a třeba jódlovat. Je dobré, že neznáme dne ani hodiny …

To mě přivádí k otázce: Co exotické choroby?

Měl jsem malárii, při které jsem zhubl sedmnáct kilo. Klepal jsem se v posteli a strašně mě svědily nohy, takže jsem si je škrábal do krve. V nemocnici mě musely držet sestry, abych něco snědl. Doma jsem ale hned snědl tři uzený kolena a ty mě spravily. Za čtrnáct dní jsem byl jako rybička. A to jsem měl mít doživotní dietu.

Slyšel jsem, že jste měl často i parazity ...

Škaredý parazity, škrkavky, tasemnice, dokonce v Guatemale jsem měl ve stolici brouka a jednou ze mě vylezla asi dvoumetrová tlustá potvora. Dodnes nevím, co to bylo. Stalo se mi to po návštěvě jižního Mexika, kde jsem v nepozornosti strčil do pusy pinzetu, kterou jsem předtím vybíral z trusu brouka.

Jestli si o tyhle problémy neříkáte. Pokud vím, jste při svých cestách v lecčem domorodější než domorodci …

Mě opravdu nedělá problémy živit se v pralese třeba larvami brouků. Taková potrava je velmi energeticky vydatná a nemusíte s sebou nic tahat – snad jen trochu soli. Na den mi stačí tak třicet čtyřicet larev nosatců. Ony se můžou různě upravovat, ale jí se i syrové.

Chystáte se letos ještě někam?

Já si po návratu často říkám, že už nikdy nebudu cestovat a za čtrnáct dní bych jel zas. Ale určitě zase pojedu. Nedávno jsem ovšem byl na Kubě a tahle země mě znechutila na dva měsíce. Připadala mi jako nejhorší stát vůbec. Co tam komunismus udělal s lidmi, to je neuvěřitelné. Každý člen komunistické strany by tam měl jet na měsíc. Určitě by pak ze strany vystoupil. Turisté musí nosit pásek na ruce. Vlastnit loď je trestný čin – mohli by utéct na Miami, že? Lidé jsou tam líní a podle mých zkušeností se chovají zle. Speciálně kubánští taxikáři. Ale jinak mám s lidmi v cizině převážně skvělé zkušenosti.

Oslovila vás nějaká země speciálně jako malíře?

Já mám rád hlavně tropy, mám rád liány. Když cestuju, tak na malování nemyslím, vnímám okolní přírodu a mám třeba oblíbené země, například Srí Lanku, tam se mi hrozně líbilo a rád bych tam jel znovu. Ale není to tak, že bych si v přírodě okoukl nějaký motiv, který pak při malování využiju. Spíš na cestách načerpám další elán k malování. Hlavně mě fascinuje symbióza lidí a přírody, která ještě v mnohých zemích funguje. Zapůsobily na mě třeba deštné pralesy na Kostarice, kde jsem pobýval asi měsíc. Mechy, ohořelé pahýly rozežrané termity a brouky a na nich překrásné parazitické houby.

Vzhledem k tomu, kolik toho máte proježděného a kolik jste toho viděl, baví vás ještě česká příroda?

Takhle se mě ještě nikdo nezeptal. Je to drsný, ale musím říct, že nebaví. Dřív jsem trampoval s kytarou po našich lesích a rašeliništích a zkoumal rostliny a naši přírodu a měl jsem pocit, že to stačí. U nás mě už asi nic nezaskočí, kdežto tropy, ty mě vždycky něčím překvapí. Tam je pořád co objevovat. Ale miluju spoustu míst v naší zemi, například mám opravdu rád Jesenicko. To je můj kraj. Jenom mě mrzí, že příroda je pořád chudší a chudší. Spousta rostlin a motýlů, které jsem tam pozoroval kdysi, už tam dnes nejsou, i když jsou snahy o obnovu přírody vidět skoro všude.

? První zoologické zahrady byly vlastně dočasnými zvěřinci, kde se předváděli nevídaní tvorové. Dnešní poslání je určitě ve zcela jiné rovině …

Samozřejmě a i tady ten vývoj pádí hrozně dopředu Ještě před pár lety, řekněme na konci minulého století, šlo především o záchranu druhů v exitu, tedy abychom udrželi nějakou genobanku ohroženého druhu. Pokud by byl vyhuben, byla by rezerva ve světových zoo a bylo by možné zvířata znovu uvést zpět do jejich přirozeného prostředí. Zní to hezky, ale prakticky to je možné pouze u omezeného počtu druhů, protože pokud lidé někde to přirozené prostředí zničí, není kam zvířata vracet. Je pravda, že řada takových projektů je úspěšná, ale zatím jde o poměrně malé procento. Dnes už se dostává poslání zoo do oblasti ochrany taxonu na místě původního výskytu. No a klíčovou úlohou je výchova. Na tuhle oblast se klade stále větší důraz, protože co vložíme do našich dětí, to se nám pak v důchodu vrátí, a to i prostřednictvím jejich vztahu k přírodě. Dnes už i v českých zoologických zahradách vznikají výchovně-vzdělávací centra, která tvoří a nabízejí výukové programy a zaměstnávají učitele.

? Dá se tedy říct, že otázka záchrany druhů trochu ustoupila do pozadí?

Ne, to ne. Jen už není naším jediným hlavním posláním. Stále se snažíme udržovat populace ohrožených druhů v čistých formách na určitých počtech a v rámci celosvětové spolupráce mezi zahradami probíhá koordinace jejich chovu. V současnosti jde v Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií o nějakých 126 taxonů.

? Zajímalo by mne, jak se tento výrazný posun v úloze zoo projevil na jejich vnímání veřejností. Setkáváte se ještě s tím, že byste byli osočováni z „věznění zvířat“?

Myslím, že toto vnímání už doznívá, ale někteří lidé si ho nenechají vzít. S řadou takových jsem jednal a došlo třeba i na to, že jsem argumentoval: „Co je podle vás lepší? Když to zvíře vymře v přírodě a bude aspoň chováno v péči člověka, nebo když vymře úplně?“ Odpověď někdy zněla: „Tak ať raději vymře!“ To je extrémní pohled lidí, kteří mají klapky na očích a normální člověk s nimi asi nesouhlasí.

? Troufnete si odhadnout, co by na téma věznění a omezený prostor říkala zvířata, která v zoo žijí?

Podívejte, devět z deseti zvířat vám doporučí život v zoologické zahradě, protože tam mají vše, co potřebují. Co jsou základní potřeby zvířete? Ulovit nebo najít potravu a chránit se před nepřítelem. To obojí tady odpadá. Já netvrdím, že je to bezvýhradně dobře. Je prokázáno, že už ve druhé generaci zvířat chovaných v péči člověka prokazatelně dochází ke snížení kapacity mozkovny. Pokud jde o omezené prostory, s tím se něco začalo dělat už před delší dobou …

? V téhle souvislosti se nemůžu nezeptat na kočkovité šelmy. Vždyť například tygr má ve volné přírodě teritorium velikosti stovek kilometrů čtverečních, ne?

Ano, sibiřský tygr sice má teritorium až 400 čtverečních kilometrů, ale je potřeba si uvědomit, že jeho velikost je dána množstvím potravy, kterou tam může ke své obživě ulovit. Nepotřebuje denně naběhat sto kilometrů. Když se nažere, tak lehne a neudělá ani krok, pokud ho něco neotravuje. Až na výjimky, kterými jsou především primáti, jsou zvířata vlastně líná a o šelmách to platí stoprocentně. Třeba lev prospí 20 hodin denně.

? Znamená to, že omezení v pohybu případně mříže vadí spíš návštěvníkům než zvířatům?

V posledních desetiletích se vytvářejí expozice, které do jisté míry kopírují přirozené prostředí. Jde o to, že chceme, aby od nás lidé odcházeli s dobrým estetickým zážitkem. Mimo jiné jsme prakticky všude odstranili mříže, které ale tomu zvířeti vůbec nevadí. K těmto změnám nás kromě snahy o vytvoření estetického prostředí přimělo veřejné mínění, protože pohled návštěvníka na zvíře v kleci je pohled do vězení, tam je ta asociace jasná. Dnes jsou díky rozvoji technologií možné dříve neuvěřitelné věci. Držíme zvířata za elektrickými ohradníky, které návštěvník ani nepostřehne a to je jedna z mnoha možných bariér. Zvířatům se snažíme obohatit expozice o předměty které je upoutají, potravu jim schováváme na různá místa, abychom je zaměstnali.

? Jak moc jsou tyto bariéry účinné? Stává se, že je zvíře překoná?

Občas k tomu dojde. Před mnoha lety jsem se třeba vracel z oběda a potkal jsem tady na cestě levharta. Velký drama bylo, když nám šestkrát za sebou utekl malajský medvěd. To zvíře je bezpečně zavřeno jedině v kleci a volné výběhy jsou téměř vždy na hraně. Když je zvíře ve výběhu nově, musí si na něj nejprve zvyknout a pak už je nepatrná pravděpodobnost, že uteče. Může se ale stát, že třeba bouchne tryskáč, jemu se to přepne a přeskočí to, co by normálně nedokázal. Minulý týden tady třeba takhle coural lemur. Z dlouhodobých zkušeností ale víme, že se zvíře vždy vrátí, protože pobyt venku je pro něj stres a ono se chce dostat zpět do známého prostředí. Takže když zrovna nejde o tygra, prostě se vypne elektrický ohradník, počká se dva tři dny a ono je doma.

? A co když jde o tygra nebo jinou šelmu? Jak se v zoo odchytává?

Samozřejmě nebezpečné zvíře, se musí co nejdříve uspat, jde o bezpečí návštěvníků, ale nevzpomínám si, že by se v posledních letech v našich zoo takového stalo.

? Obdobím, kdy do zoo chodí nejméně lidí je bezpochyby zima. Jak to tady v nejchladnějším ročním období vypadá? Je potřeba některá zvířata na zimu nějak speciálně zabezpečit?

Řada zvířat i z klimaticky mírného pásma chodí v zimě ven třeba do minus desíti stupňů, i když na omezenou dobu. Spousta jiných zvířat z tropických pavilonů se drží převážně uvnitř i v létě, takže tam to vyjde skoro nastejno. I sloni chodí, i když na chvíli, i do sněhu. Pro ošetřovatele je tohle období horší proto, že zamrzají napáječky, musíte se víc obléct a navíc k nám opravdu skoro nikdo nechodí. Takže pro nás je tohle období hodně neradostné a na zimu se nikdy moc netěšíme.

? Předpokládám, že aspoň letní návštěvy tenhle pocit vynahradí …

Ta návštěvnost opravdu vyletí nahoru, ale letní prázdniny jsou do jisté míry nevýhodou. Já radím všem, ať k nám přijdou mimo hlavní sezónu, protože ve špičce všude stojíte frontu a i u toho výběhu jste jeden z davu. Nám to působí problémy třeba hned na parkovišti. Budujte kvůli dvěma měsícům dvojnásobnou kapacitu parkoviště, když je pak deset měsíců úplně prázdný. Musí se to řešit kompromisy a návštěvníci prostě musí pochopit, že ten den, co přišli, tady zkrátka nejsou sami. My bychom strašně rádi tuhle sezónnost léto-zima nějak rozložili, ale zatím se to vůbec nedaří.

? Když odhlédneme od náročnosti zimního období, dá se říct, že některé zvíře je na ošetřování zvlášť náročné?

Já to vezmu z trochu jiné strany. Dělám tuhle práci už od roku 1963, kdy jsem nastoupil ve Dvoře Králové. Ještě před takovými dvaceti lety jsem mnohá zvířata, která jsem znal z knížek, v životě neviděl, protože jsem se nedostal na západ. Před deseti lety jsem je už třeba viděl, ale byl velký úspěch, když se je někde podařilo dlouhodobě chovat. Dnes, až na nepatrné výjimky, dokáží světové zahrady rozmnožovat téměř všechno. Je to dané opět rozvojem technologií a především výživy. Existují specializované firmy, které na základě dlouholetých zkušeností vyrábějí dieteticky vyvážené směsi, které obsahují vše, co to zvíře potřebuje. Vypadá to divně, protože jde často o granule, ale stoprocentně to funguje. Dnes tady třeba v Jihlavě máme osm mláďat plameňáků. Dřív, když se pro ně připravovalo krmení, jsme jim strouhali mrkev, vajíčka, vojtěšku a já nevím co. Nějak jsme je udrželi, oni přes zimu vybledli a když se podařilo, tak nechcípli. O rozmnožování se nedalo mluvit. Dnes máme dietu na období klidu i reprodukce, takže jim tam na jaře dáme tu reprodukční a oni začnou klást vejce a začnou se množit. To je jen jeden z mnoha příkladů.

? Takže je to zase o tom, že zvíře se potřebuje především nasytit ...

Když přijde do zahrady nový člověk, má představu, že si bude hrát se zvířátkama. To je ale nesmysl, protože většinu dne stráví uklízením výběhů. Než se zahrada otevře, musí se uklidit a připravit krmivo, na což jsou specialisti a kuchyně. Ošetřovatel pak musí sledovat, zda to zvíře sežere a jak to sežere. Musí zachytit začínající problém, protože on jediný je s tím živočichem v denním styku. Když už musí do expozice veterinář s kufříkem, tak to je malér, který se někdy podaří vyřešit a někdy ne. Takže to je to hlavní, co musí naši lidé dělat, a to 365 dní v roce, ať je to na Silvestra nebo na Prvního máje.

? Kolik zaměstnanců vlastně máte třeba konkrétně tady v Jihlavě?

Tady je 40 lidí, ale některé zahrady u nás mají třeba 160 lidí. Některé soukromé zahrady jsou ale stavěny tak, aby tam těch lidí mohlo být podstatně míň, protože pracovní síla je na provozu to nejdražší. Naopak třeba v Moskvě je zaměstnáno 600 lidí. To je takový postkomunistický jev. U nás jde o takový rozumný průměr srovnatelný třeba s Německem.

? Když mluvíte o srovnání se zahraničím … Jaká je prestiž českých zoologických zahrad? Je v této oblasti něco, co se nám povedlo opravdu extrémně dobře?

Já bych řekl, že ty zlatý český ruce i tady fungujou. Jednak v těch zahradách dělají fakticky nadšenci, někdy až blázni, kteří tomu obětují opravdu všechno. Za poslední roky se nám podařilo rozmnožit několik vzácných zvířat. Třeba v Praze se loni podařil světový prvoodchov krysy obláčkové z Filipín. I za komunistů ale byl v Praze prvoodchov ledního medvěda, takže i historicky je na co navazovat. Ve Dvoře máme první okapi, začaly se množit gorily, máme největší populaci žiraf Rotschildových v Evropě – ve Dvoře Králové jich odchovali tuším kolem dvou stovek. Teď před pár dny byli posíláni ze Dvora první odchovaní černí nosorožci do Tanzánie, což je opravdu bomba. To je opravdu hodně dobrý počin, který se dokonce odehrává pod záštitou anglického prince Williama.

? Už byla řeč o poslání zoologických zahrad. Zajímalo by mne, jak v tomto ohledu funguje mezinárodní spolupráce mezi nimi ...

Spolupráce funguje velmi úzce, a to jak v oblasti chovu a udržení druhově čistých jedinců a propojeni jsme i v oblasti osvěty. V tomto ohledu má svět zoologických zahrad jedno důležité specifikum. Zatímco ve světě byznysu si každý hájí svoje know-how a střeží firemní tajemství, u nás je to přesně naopak. Co se komu podaří, to okamžitě pustí všem ostatním. Pochopitelně, že zahrady, co jsou pár desítek kilometrů od sebe, si kradou návštěvníky, ale není to o nějakých pomluvách a o nespolupráci. Je strašně pozitivní, že takhle to funguje po celém světě – snaha, aby moje zahrada byla co nejlepší, ale aby se dařilo i těm ostatním. I když samozřejmě existují soukromé zahrady, které si jedou úplně po vlastní ose a taky zahrady, kde se při návštěvě stydím, že jsem sám pracovníkem zoo. Obecný trend to ale v žádném případě není.

Kdo je Vladislav T. Jiroušek

Ing. Vladislav T. Jiroušek – zoolog, fotograf přírody, cestovatel.
1967–2005 Ředitel ZOO Jihlava. Prezident Unie Českých a slovenských zoologických zahrad.
Výstavy: World Webphoto Gallery, www.wwg.cz, Jihlava 2002,2003, Praha 2003, Brno 2003, Purmerend,
Holandsko 2003, prezentace Fórum digitální fotografie 2005.
Knihy: S malým báglem velkou Čínou, Jak jsem fotografoval zvířata, Zvířata mého života, Pět misek rýže, Zoo Jihlava – cesta od kolébky k dokonalosti.

O financování zoologických zahrad v Česku

? Dokážou se zoologické zahrady v českém prostředí uživit z vlastních příjmů?

Kdybychom měli takové vstupné, jaké je běžné na západě, tedy v rozmezí osmi, dvanácti i více eur, nebudeme potřebovat ani sponzory. Jenže ekonomická síla českých domácností není taková, abychom si to mohli dovolit. Můj přítel Pierre Gay, majitel soukromé francouzské zahrady Doue-la Fontaine, tvrdí, že mu nevadí, když k němu bude chodit míň lidí za vysoké vstupné. Aspoň mu prý neponičí zahradu. Ono to má logiku, ale cíl výchovy obyvatelstva tak úplně přestává fungovat. My chceme, aby nám sem chodily celé rodiny, takže je nemůžeme odradit vysokým vstupným.

? Vstupné tedy tvoří jen část příjmů?

Kromě dvou krajských výjimek jsou všechny zoologické v ČR městská zařízení a z dob nedávno minulých byla města naštěstí zvyklá je financovat a tak to běží i dál. Dalším zdrojem příjmů je český stát, který nám přispívá na takovou tu nadstavbu, zejména pokud jde o mezinárodní spolupráci. Důležité samozřejmě jsou i sponzorské dary.

Hrobaříci malí (Nicrophorus vespilloides) vyhledávají mršiny malých zvířat, na nichž se i potkávají sexuální partneři. Přitom jsou vyhlášení svou vysoce vyvinutou péčí o potomstvo.

Vědci nedávno zjistili, že samice, které mají zkušenost se rvačkami o mršiny, se lépe a intenzivněji starají o potomky. Kladou sice stejné množství vajíček, oproti samicím bez zkušeností s konflikty ale tráví dvakrát více času sháněním potravy, čímž zajistí přežití většího množství svých potomků.

TIP: Útok na invazního brouka: V Americe nasadili parazitické vosičky

Samice těchto hrobaříků mezi sebou často bojují o mrtvoly malých ptáků a hlodavců, na nichž se živí. Nezáleží přitom, jestli samice vítězí nebo prohrávají. O své mladé lépe pečují ty, které za sebou mají nějakou bojovou zkušenost.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv FDA právě povolil první klinické testy vakcíny proti viru zika. Účelem testů je ověřit, zda vakcína neohrozí zdravé lidi. Nezjistí ale, zda vakcína funguje proti zice nebo ne.

Dosavadní experimenty nicméně ukazují, že vakcína, která nese jméno GLS-5700, velmi úspěšně vybuduje imunitu proti viru zika u laboratorních myší i opic. Jde o DNA vakcínu, která obsahuje gen pro obalový protein viru zika.

TIP: Společnost Bharat Biotech je nejdál ve vývoji vakcín proti viru zika

Klinických testů se zúčastní 40 dobrovolníků. Pokud vše dobře dopadne, tak budou následovat testy s pacienty nakaženými virem zika.

Rod Jitky ze Schweinfurtu patřil k těm nejpřednějším v říši, ale kdy se narodila známo není. Jisté je, že už v roce 1003 byla jak Jitka, tak její bratr Ota na světě. Jitka tedy byla přinejmenším stejně tak stará jako Břetislav.

Velkovévodství Lucemburské je sice jedním z nejmenších států světa, přesto ale vzhlíží k vesmírným technologiím. Nedávno ohlásili, že zavedou zákon upravující těžbu na planetkách.

Zatím je to stále spíše science-fiction, Lucembursko to ale myslí smrtelně vážně. Je prý nejvyšší čas proměnit sny o vesmírné těžbě ve skutečnost. Zákon by měl vejít v platnost roku 2017 a měl by odstartovat využívání surovin blízkozemních planetek.

Lucembursko se už dnes podílí na vesmírných technologiích a navíc má k dispozici velmi lukrativní bankovní sektor. Připravovaný zákon o těžbě na asteroidech je ještě vstřícnější k byznysu, nežli nedávno přijatá legislativa v USA. Nevztahuje se například jenom na místní společnosti, ale také na zahraniční, pokud mají v Lucembursku své zastoupení.

TIP: Těžba na asteroidech: Najdeme ve vesmíru zlato?

Lucembursko zároveň ohlásilo, že má pro výzkum a vývoj těžařství na asteroidech připravené investiční pobídky ve výši 200 milionů euro (téměř 5,5 miliardy Kč). Není divu, že si dva klíčoví hráči, společnosti Deep Space Industries a Planetary Resources, zřídily v Lucembursku své zastoupení.

V galaxiích je spousta hvězd a v nich se vytvářejí veliká množství atomů rozmanitých chemických prvků. Těžší prvky přitom vznikají ve výhni explozí supernov, jimiž končí existence masivních hvězd. Galaxie s takto vyrobenými prvky ale zrovna moc „nešetří“ a nechávají je proudit do okolního prostoru, někdy až do vzdáleností milionů světelných let.

Zjistili to vědci Coloradské univerzity v Boulderu, podle nichž se nachází více atomů kyslíku, uhlíku a železa v mezigalaktickém prostoru než v samotných galaxiích. V mezigalaktickém prostoru je takové množství atomů těžkých prvků, že se na jejich výrobě muselo podílet ohromné množství supernov. Uvnitř galaxií pak ale schází materiál, z něhož by jinak mohly vzniknout hvězdy a planety.

TIP: Spektrograf MUSE odhalil zajímavý příběh galaktické kolize

V tomto výzkumu sehrála stěžejní roli data ultrafialového spektrografu Cosmic Origin Spectrograph (COS), který je instalován na Hubbleově vesmírném dalekohledu. Pořizovací cena tohoto zařízení činila 70 milionů dolarů (téměř 1,7 miliardy Kč).

Když 22. června 1978 procházel James Christy z námořní observatoře v USA fotografie Pluta (pořízené o dva měsíce dřív 1,55m teleskopem ve Flagstaffu) všiml si, že tehdejší poslední planeta Sluneční soustavy vypadá na snímcích periodicky jaksi „protažená“.

TIP: Plutův měsíc Charon: Barevný svět plný hor, kaňonů a terénních zlomů

Zmíněný jev se poté podařilo vystopovat i na fotografiích Pluta z roku 1965 a další pozorování vedla k objevu měsíce Charonu, tedy největší oběžnice dnešní trpasličí planety. Pluto nese jméno boha smrti – kvůli nehostinným podmínkám, jež na vzdáleném a zmrzlém světě nepochybně panují. Pokřtít měsíček podle přízračného převozníka do říše mrtvých tak bylo nasnadě.

Napětí, zábava, sláva – ale hlavně pořádná dřina. Závodní koně dokážou tryskem běžet rychlostí i sedmdesát kilometrů v hodině. Není proto divu, že po takové námaze odcházejí do dostihového důchodu brzy, zpravidla kolem osmého roku. Před sebou však mají ještě velkou část života, protože koně se za staré považují až ve dvaceti.

Jenže co teď? Chov koně je pěkně drahá záležitost, takový mazlíček majitele měsíčně vyjde i na deset tisíc korun. Snad i proto jen v Austrálii končí ročně na jatkách dvacet tisíc koní. Přitom svému majiteli v době své dostihové slávy dokázali vydělat pořádné peníze. „Byl úžasný. V dostizích nám vyhrál čtvrt milionu dolarů a chtěli jsme pro něj najít nový důstojný domov,“ říká Brett Williams, bývalý majitel dostihového koně Obstinada.

Restart vysloužilců

Za v přepočtu více než pět milionů vydělaných korun si to tenhle kůň určitě zaslouží. Obstinado měl štěstí a stal se jedním z prvních svěřenců domova pro koňské důchodce. Platí tady jednoduché pravidlo – vysloužilé závodníky naučíme novým kouskům. Někteří se hodí na drezuru, jiní lépe zvládnou parkur. „Snažíme se vlastně o jakýsi restart vysloužilých dostihových koní – přeučujeme je na jiné úkoly a samozřejmě jim hledáme i nový domov,“ popisuje Pru Cottonová, zakladatelka domova pro koňské seniory.

A toho se už brzy dočká i Obstinado. Zatím ale tráví den jako ostatní dostihoví důchodci. Ráno ho čeká vyjížďka a žádné úlevy čekat nemůže. Klidně ho proženou potokem. Pak následuje protažení a nechybí samozřejmě ani trénink toho, co koně v budoucnosti čeká. A takový program trvá dva měsíce. „Přezdívali mu raketa. Má zkrátka nesmírnou cenu, je úžasný a opravdu je to osobnost,“ rozplývá se Pru Cottonová.

Za první rok existence domova pro koňské důchodce dostalo druhou šanci už dvanáct koní. „Máme jedinečnou možnost, jak dostihové koně lidem přiblížit a ukázat, jak užiteční mohou být i po konci dostihové kariéry,“ dodává Pru Cottonová.

Domov pro dostihové důchodce v Levendale už inspiroval i další milovníky koní a v Austrálii jich vzniká několik dalších. Štěstí, jaké měl Obstinado, tak snad bude mít víc závodních koní, kteří odejdou do důchodu.