Tento velkolepý panoramatický pohled kombinuje novou oblast kolem Wolf–Rayetovy hvězdy WR 22 v mlhovině Carina (vpravo) s dřívějším snímkem oblasti kolem unikátní hvězdy Eta Carinae v centru mlhoviny (vlevo). Obraz byl vytvořen ze snímků pořízených s pomocí Wide Field Imager na MPG/ESO 2,2 metrového dalekohledu na observatoři La Silla v Chile.

TIP: Eta Carinae: Prozkoumejte hvězdu, která září jako 5 milionů Sluncí

Eta Carinae je velmi velká a jasná proměnná hvězda v souhvězdí Lodního kýlu. Přestože je jen 100 až 150× větší než naše Slunce, její zářivý výkon naši hvězdu předčí až 5 milionkrát. Kvůli její obrovské hmotnosti a stádiu vývoje vědci předpokládají, že během několika milionů let vybuchne jako supernova nebo hypernova.

Také Wolf–Rayetova hvězda WR 22 je výjimečnou – tento dvojhvězdný systém je jedním z nejzářivějších jaké známe. Její zářivost se pohybuje okolo 2 milionů L☉ a povrchovou teplotu na primární hvězdě vědci odhadují na 44 tisíc stupňů Celsia.

V české historii bychom našli jen málo žen, které se tak výrazně angažovaly ve veřejném a politickém životě. Hnána ideou spravedlnosti a masarykovsko-benešovských myšlenek ale Milada Horáková ten svůj 27. června 1950 položila na oltář komunistického režimu.

Mladá právnička se díky svým ambicím a vytrvalosti dostala už v raném věku mezi přední osobnosti československé scény. Ze své funkce se snažila zrovnoprávnit postavení žen v legislativě stejně jako podpořit systém sociálního zabezpečení.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Nezahálela ani za druhé světové  války. Byla členkou odbojové organizace PVVZ a díky své vrozené neústupnosti nepodlehla ani před nátlakem gestapa. Až komunistický převrat pod Horákovou podřezal větev. Přestože vykonstruovaný politický proces, ve kterém byla obviněna spolu s dvanácti kolegy, vzbudil negativní ohlasy také za hranicemi Československa, na výsledku nezměnily nic. Byla jedinou ženou popravenou v rámci politických procesů v Československu.

V 19 letech dostal korunní princ nového hofmistra, který jej měl „naučit životu“. Uvedl Rudolfa do společnosti a nabídl mu zábavy, které skýtala – bály, pitky, ženy. První sexuální zkušenost prý Rudolf udělal s herečkou Johannou Buskaovou, která pro něj ovšem byla pečlivě vybrána. Ženy mu padaly k nohám a nadbíhaly mu. 

TIP: Přečtěte si, jaké bylo dětství a dospívání korunního prince Rudolfa

Cestující spisovatel

Součástí nového životního stylu následníka trůnu byly dlouhé poznávací cesty po Rakousku, do Švýcarska, Německa a Velké Británie. Mladý muž tak mohl srovnávat domácí poměry s cizinou. Obdivoval zejména Velkou Británii a v nadšení z britských hostitelů začal pohrdat jalovým životem rakouské šlechty. Pod tímto dojmem napsal spis „Rakouská šlechta“, který vydal anonymně. Cesty pokračovaly – Rudolf navštívil Španělsko, Egypt a Palestinu. Své dojmy z východních zemí vtělil do spisu „Eine Orientreise“, který se těšil velké čtenářské oblibě – a to nejen kvůli osobě autora, ale také díky exotické látce, kterou zpracovával. Cesty podnikal Rudolf z Prahy, kam přesídlil na císařův rozkaz v roce 1878 a kde se dostal do styku s českou politikou. 

Válka proti konzervatismu

V Praze se Rudolf dostal do ostrého střetu s konzervativními kruhy, především s katolickým duchovenstvem, reprezentovaným arcibiskupem Schwarzenbergem. V tomto sporu utrpěl těžkou porážku a nakonec využil narození Alžběty, aby koncem roku 1883 prosadil své přeložení do Vídně. Ani v hlavním městě monarchie ale neustaly boje následníka trůnu s konzervativními kruhy. Korunní princ tehdy žil v izolaci: císař jeho upřímně míněné nabídky ke spolupráci rozhodně odmítal, ale Rudolf získal silného spojence.

Spřátelil se s vydavatelem novin Moricem Szepsem – nesmírně bohatým Židem se stejnými politickými názory. Ve svých novinách zveřejňoval o hodně starší Szeps Rudolfovy anonymní články útočící na rakouskou oficiální politiku. Szeps byl spřízněn s významným francouzským politikem Georgesem Clemanceauem a zprostředkoval kontakt mezi ním a následníkem rakouského trůnu. Oba muži se několikrát setkali a Rudolf se netajil, že až usedne na trůn, ukončí spojenectví s Německem a bude se orientovat na Francii. K tomu ale nikdy nedošlo. Korunní princ zemřel za notoricky známých dramatických okolností na zámku Mayerling.

Obřad proběhl bez problémů, zamilovaní snoubenci si řekli „ano“ a následovala bujará oslava. Nejmenovaní novomanželé ze Saúdské Arábie se pak vydali do svého hotelového apartmá oddat se rozkoším svatební noci, jenže místo toho přišla krize: Když mělo dojít na intimnosti, odmítla se žena vzdát mobilního telefonu, skrz který komunikovala se svými přáteli.

Rozhořčenému muži se nelíbilo, že jej odstavila na druhou kolej, a v následné hádce se dozvěděl, že jeho milé ve skutečnosti záleží víc na známých než na něm. Rozlíceně tak z hotelu utekl a okamžitě podal žádost o rozvod.

Společnost Rolls-Royce není jenom automobilka. Věnují se i lodní dopravě a několik let pracují na konceptu robotických lodí bez posádky a palub.

Rolls-Royce je v čele iniciativy Advanced Autonomous Waterborne Applications (AAWA), která nedávno zveřejnila bílou knihu o robotických lodích, která popisuje možnosti takové technologie i překážky, co je nutné ještě zdolat.

TIP: Přes Atlantik právě pluje robotický autonomní člun na solární pohon

Autonomní robotické lodě budou operovat bez lidské posádky. Jejich umělým inteligencím budou pomáhat lidští operátoři v kontrolních střediscích na pevnině. V představách vývojářů by autonomní nákladní lodě měly připomínat obrovské velryby, které tiše kloužou se svým nákladem ve vlnách.

26. června 1994 proletěla americká sonda Ulysses jako první pozemské plavidlo nad polární oblastí Slunce. Družice byla vypuštěna z nákladového prostoru raketoplánu Discovery v říjnu 1990. Následně využila průlet okolo Jupitera k zahnutí své solární orbity mimo rovinu ekliptiky. Dostala se tak nad polární oblasti naší hvězdy, které bylo do té doby obtížné studovat. 

Nikdo není neomylný, ani příroda. Retroviry, mezi které patří i neblaze známý virus HIV, dovedou přepsat RNA zpět do DNA pomocí enzymu zvaného reverzní transkriptáza. Jenže tenhle enzym dělá chyby, protože předek všech takových virů neuměl přesně kopírovat genetický materiál.

Vědci se teď rozhodli 3 miliardy let starou chybu přírody napravit. Vytvořili novou variantu enzymu reverzní transkriptáza, která přepisuje RNA do DNA, a ještě navíc si po sobě kontroluje, co vytvořila. Nová varianta enzymu tudíž nedělá prakticky žádné chyby.

TIP: Světlušky inspirovaly vývoj diagnostických testů v medicíně

Molekulární biologové používají reverzní transkriptázu jako užitečný nástroj při výzkumu RNA, v medicíně i jinde. S opravenou reverzní transkriptázou to teď půjde mnohem lépe.

V lednu 1995 zastavili u obchodu v městečku Guthrie v Kentucky mladí manželé ve svém pick-upu. Řidič, devatenáctiletý David Westerman, byl známý jako člověk, jenž nejde pro ránu daleko a občas se dostává do konfliktů s černochy. Auto zdobil praporek s konfederační vlajkou, kterou používal baseballový tým z jeho střední školy. Pohled na zmíněný symbol však rozčílil čtveřici černošských mladíků ve věku 15 až 17 let. Nasedli do aut a sledovali Westermanovy přes nedalekou státní hranici do Tennessee. Jeden z nich po řidiči pick-upu několikrát vystřelil z pistole a skrz okno ho zasáhl přímo do srdce. Manželka oběti naštěstí vyvázla bez zranění. Sedmnáctiletý pachatel, odsouzený později k doživotnímu trestu, uvedl, že ke svému činu neměl kromě jižanské vlajky žádný jiný důvod…

Odkaz bílého Jihu 

Zmíněný šokující příběh naznačuje, jak citlivou záležitost konfederační vlajka pro mnohé obyvatele USA představuje. Zdánlivě absurdní problém nelze pochopit bez znalosti historického dědictví amerického Jihu, které sahá až do dob občanské války probíhající v letech 1861–1865. Tento konflikt vypukl kvůli obavám jižanské veřejnosti z likvidace otrokářství. Viceprezident Konfederace Alexander H. Stephens například prohlásil, že základním kamenem odtrženého Jihu je „velká pravda, že negr není rovný bílému muži a že otrokářství je přirozené a normální“. Když Abraham Lincoln vyhlásil osvobození otroků, otřásl tradičním uspořádáním jižanské společnosti. 

Papírové zrovnoprávnění nicméně neznamenalo v životě milionů černochů až tak radikální změnu. Netrvalo dlouho, a jednotlivé americké státy začaly navzdory ústavním dodatkům o rovnoprávnosti zavádět nejrůznější protičernošská opatření. Výsledek? Ke konci 19. století postihovala černochy v každodenním životě rasová segregace a většina z nich se nemohla účastnit voleb ani zastávat veřejné posty. 

Zároveň s tím, jak se běloši ze Severu smiřovali s poraženým Jihem, přijímali jižanský výklad občanské války. O otroctví v ní údajně nešlo: Byla jižanským zápasem za nezávislost a snaha o zrovnoprávnění černochů představovala tragický omyl. Když byl v roce 1915 obnoven Kukluxklan, nejednalo se už jen o jižanský fenomén, ale o celoamerickou organizaci s miliony členů. Nový zlom na cestě ke zrovnoprávnění černochů nastal teprve po druhé světové válce a bílý Jih mu kladl tuhý odpor. 

Rebelství i popkultura 

Celou zmíněnou historií se proplétá červený prapor s modrým svatoondřejským křížem posetým bílými hvězdami – všeobecně známý jako konfederační vlajka. Ironií zůstává, že onen motiv ve skutečnosti nebyl vlajkou Konfederovaných států amerických, ale jen některých vojenských jednotek. Postupem času se nicméně ujal jako symbol jižanské identity. 

Řada baseballových týmů na amerických školách má dodnes jako maskota jižanského rebela v šedé uniformě a při zápasech se hlediště hemží konfederačními vlajkami. Na Den obětí války se vlaječky objevují na hrobech konfederačních vojáků, a tytéž prapory dokonce vlají nad některými státními úřady. Atraktivní emblém pronikl do popkultury a stal se nedílnou součástí image rockerů ze skupiny Lynyrd Skynyrd či metalové legendy Pantera. Američtí obhájci konfederační vlajky razí heslo „Heritage not hate“, tedy „Odkaz, ne nenávist“. Ale pokud tato vlajka symbolizuje historii a kulturu amerického Jihu, jak může zároveň nepřipomínat diskriminaci černochů? 

Pohled z druhé strany 

Odlišnou perspektivu přibližuje vyjádření černošky z Guthrie, kde žil mladý vrah Davida Westermana: „Ta vlajka je v nás zapsaná jako symbol nenávisti […]. Ale vždycky se to drželo pod pokličkou. Jsme menšina, nemáme ekonomickou moc, takže protestování by nás postihlo. Jsem jen uklízečka a nechci přijít o práci.“ Rozdílnost pohledů dosvědčují statistická data. Zhruba 57 % Američanů se přiklání k tomu, že vlajka nepředstavuje nenávist, ale jižanskou kulturu. Loňský výzkum zveřejněný CNN zase uvádí, že v případě bělochů chápe na Jihu 75 % dotázaných vlajku jako projev kulturní hrdosti a jen 25 % ji považuje za rasistickou. Ovšem u tamních černochů je poměr opačný.

Negativní vnímání ještě utvrzuje skutečnost, že konfederační vlajku používají po celém světě pohrobci Kukluxklanu a neonacisté. Jednoznačně rasistický podtext lze ovšem najít i v americkém „mainstreamu“. Ještě v době rušení segregace došlo k demonstrativním změnám některých státních vlajek: Georgia například umístila notoricky známý symbol Konfederace na svou vlajku v roce 1956 a v upravené formě na ní zůstal až do roku 2003. 

Na nelibosti černochů nic nemění ani fakt, že se mezi nimi najde nepočetná menšina s odlišným názorem, která věří, že vlajka a rasismus spolu nijak nesouvisejí. Patrně nejvíc se v tomto ohledu proslavil podivín Anthony Hervey, autor knihy „Proč mávám konfederační vlajkou“. Když před rokem zemřel při autonehodě, objevily se konspirativní teorie o úkladné vraždě. A není divu. Záliba v jižanské Konfederaci jde často ruku v ruce s konzervativismem, křesťanským fundamentalismem a spikleneckými teoriemi.

Symbol masakru v Charlestonu 

Diskuse o kontroverzní vlajce nabraly na intenzitě po masakru v černošském kostele v jihokarolínském Charlestonu, kde loni v červnu povraždil jednadvacetiletý rasista Dylann Storm Roof devět černochů. Na svém profilu na Facebooku totiž zveřejnil fotografie, na nichž mimo jiné pózoval s konfederační vlajkou. Následně se od tohoto symbolu distancovala řada amerických středních škol. Po bouřlivém hlasování zmizel z kapitolu (sídla vlády) Jižní Karolíny a na půdě národních parků začal bojkot suvenýrů se zmíněným emblémem. Zavázal se k němu i obchodní gigant Amazon či závodní automobilová organizace NASCAR.

TIP: Neviditelné impérium v troskách: Minulost a současnost Kukluxklanu

Blíží se tedy okamžik, kdy konfederační vlajka skončí v muzeích, kam podle vyjádření prezidenta Baracka Obamy patří? Rozhodně ne. Ostatně Amazon svůj slib nedodržel a fanoušci automobilových závodů navzdory vyjádření NASCAR používají symbol nerušeně dál. Ochrana svobody vyjadřování zůstává v USA nadřazená i státním legislativám. Kalifornie sice po charlestonském masakru zakázala vystavování a prodej konfederační vlajky na půdě státních institucí, ale v soukromé sféře je problematický artefakt nadále nedotknutelnou záležitostí. 

Tyto tři rozměry jsou nám vlastní. Pokud budeme časovou informaci vnímat také jako jistý druh dimenze, pak dostaneme rozměry čtyři. Představa, že je jich více, působila dlouhá léta jen jako projev bláznovství. A přesto se tu a tam objevovaly teorie, které s více rozměry počítaly. První z nich zformuloval německý vědec Theodor Kaluza, který počítal s pěti rozměry. Sloučil totiž rovnice gravitace a elektromagnetismu, přičemž argumentoval tím, že v našem běžném prostoru jednoduše není dost místa, aby je bylo možné korektně zapsat. Jeho model některé problémy řešil, jiné však naopak způsoboval, a proto upadl v zapomnění.

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?
• Jsou přírodní zákony vyladěny pro život?
• Existuje život mimo Zemi?

Dnešní moderní teorie snažící se vystihnout podstatu světa pracují s deseti, jedenácti, či dokonce šestadvaceti rozměry. A jak vlastně takové rozměry vypadají? Proč je nevidíme? Proč se nám svět jeví třírozměrný (resp. čtyřrozměrný)? Možných vysvětlení existuje několik: Dodatečné rozměry mohou být tak malé, že je nedokážeme nijak zachytit – a když říkáme malé, myslíme opravdu malé – více než trilionkrát menší než rozměr jádra atomu. Je rovněž možné, že žijeme v třírozměrné varietě vložené do mnohorozměrného monstra. V každém případě ani v nejmenším nedokážeme detekovat dodatečné rozměry jakýmkoliv experimentem.

Kdy najdeme řešení?

Ať už je podstata problému jakákoliv, zůstane patrně ještě velmi dlouho mimo naše možnosti ověřit existenci vyšších dimenzí přímým experimentem. Jsou totiž buď příliš malé, nebo jejich odhalení vyžaduje obrovské energie, srovnatelné snad s energií uvolněnou při zrodu vesmíru. Lze očekávat pouze nepřímé projevy, kterými bychom prokázali, že je daná teorie správná. Existují sice i teorie, že by bylo možné využít tzv. hyperprostor a proniknout do něj, nicméně to opět vyžaduje energie daleko přesahující naše možnosti. 

V zámku Laxenburg nedaleko Vídně se 21. srpna 1858 císařovně Alžbětě, manželce rakouského císaře Františka Josefa I., narodil první (a zároveň také poslední) syn. Při křtu dostal jméno Rudolf po svém velkém předkovi, který ve 13. století založil moc habsburského rodu.

Vytoužený syn

Panovník byl Rudolfovým narozením nadšen: měl následníka a splnil tím jednu ze svých základních povinností. Z radosti udělil synkovi hned do kolébky řád Zlatého rouna. Záhy po narození malého Rudolfa vstoupila na scénu císařova matka, arcivévodkyně Žofie, která měla na Františka Josefa vždy silný vliv. Rozhodla, že se o výchovu chlapce bude starat sama. Mladá, mentálně a citově nevyzrálá císařovna Alžběta jí v tom nedokázala zabránit a František Josef I. ji v odporu proti své matce nemínil podporovat. Císařovna proto brzy po porodu syna opustila a cestovala po Evropě.

Císař chtěl, aby z Rudolfa vyrostl silný muž a voják každým coulem a arcivévodkyně Žofie usilovala o totéž. Korunní princ byl ještě v kolébce jmenován plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku. Když dosáhl tří let, začalo jeho systematické vzdělávání – jak ukazuje dochovaný rozvrh hodin, učil se především řečem, mezi nimi také češtině a maďarštině. Kromě toho se musel denně věnovat jízdě na koni a vojenskému výcviku. Na dětské hry, z nichž se těšili jeho vrstevníci, nezbýval Rudolfovi čas.

Voják, lovec, vědec

Hlavním vychovatelem následníka trůnu se ve věku jeho šesti let stal generálmajor hrabě Gondrecourt, který chlapce stresoval nesmyslně tvrdou vojenskou výchovou. Na nátlak císařovny Alžběty byl ovšem Gondrecourt vystřídán Josefem Latourem von Thurmburg. Spolu s ním ke dvoru nastoupili další učitelé, přední odborníci, dobří pedagogové a navíc všichni bez výjimky liberálně smýšlející. Podařilo se jim ve svém žáku probudit zájem o vědu a například roku 1873 se Rudolf poprvé osobně setkal se známým zoologem Alfredem Brehmem a českým cestovatelem Emilem Holubem. Osobnost zvídavého následníka vzbuzovala mezi vědci zájem: když rakouští polárníci objevili Zemi Františka Josefa, dali nejsevernějšímu ostrovu v Evropě název Rudolf.

Korunní princ byl, jako všichni Habsburkové, skvělým lovcem. Ve svých devíti letech, v srpnu 1867, střelil nedaleko císařova letního sídla v Bad Ischlu svého prvního jelena. Císař, pyšný na synův lovecký úspěch, jehož si cenil více než intelektuálních výkonů, zde nechal postavit pomníček. Rudolfa však více než zabíjení zvířat bavily vědy o přírodě. V 18 letech se stal protektorem Ornitologického spolku ve Vídni a o dvě léta později uspořádal ve společnosti Alfreda Brehma dvoutýdenní plavbu po Dunaji, věnovanou studiu ptáků. Výsledkem expedice byl spis „15 dní na Dunaji“, který napsal a nechal vydat.