Na satelitní mapě nočních Spojených Států Amerických je na východě patrná velká světelná skvrna měst New York, Philadelphia, Washington a Baltimore. V překvapivém protikladu s touto září je temná plocha od Philadelphie směrem k Atlantiku. Pro pochopení se musíme snést z výšin dolů na pevnou zem. Půda této oblasti je totiž tak neúrodná a písčitá, že nedává naději na výraznější zemědělský úspěch – vítejte ve světě Pine Barrens.

Jedinečný svět písku

Pine Barrens ve své typické podobě zabírají rozlohu přibližně 4 500 km² v americkém státu New Jersey. Územím protékají krásné říčky a potůčky, jejichž voda však není čirá, jak bychom od písčitého území čekali, ale od přítomných huminových kyselin má barvu slabého čaje. Podobné porosty existují na východním okraji ostrova Long Island v těsném sousedství New Yorku, menší fragmenty pak lze najít podél celého východního pobřeží USA až po stát Maine. 
Pro českého čtenáře bude zajímavá určitá paralela s českou realitou. Pine Barrens se totiž nacházejí v klimaticky podobných podmínkách, jaké má Česká Republika. Můžeme si dovolit přirovnání třeba k Bzenecké Dúbravě, i když je tvořena vátými písky, které jsou bohatší na živiny. Je to však také rozsáhlá plocha lesů v rovině jinak zemědělsky intenzivně využívané jižní Moravy. Dúbrava má však mnohem méně mokřin a tak jako druhý příklad můžeme uvést Třeboňsko s jeho bory a duboborovými lesy, přecházejícími do blatkových borů a rašelinišť, což je jeden z významných fenoménů Pine Barrens.

Trpasličí les

Pro ctitele hlubokých hvozdů se statnými velikány mohou být Pine Barrens určitým zklamáním. I staré porosty jsou totiž nevysoké a tudíž světlé. Na některých místech má les stěží dvoumetrovou výšku a tak můžete zažít neobvyklý pocit, že máte přehled i v korunách. Důvody, proč se na ploše více než 20 km² vytvořil takto extrémní porost, jsou předmětem podrobného výzkumu. Nebylo odhaleno mnoho rozdílů v půdních vlastnostech a tak budou patrně hlavní příčinou časté požáry, které nedovolí dřevinám dorůst výše a nutí všechny stromy a keře tvořit po ohni nové výmladky. Pokud se požáry opakují v intervalu 10–20 let, zůstává na místě nízký pokřivený les. 
Výzkumy ukazují, že zakrslé porosty existují již dlouhou dobu a třeba místní borovice tuhá (Pinus rigida) je zde geneticky odlišná od borovic z vyšších porostů a má opožděné otevírání šišek po požárech. Spolu s ní jsou dalšími hlavními dřevinami dva duby (Quercus marilandica a Q. ilicifolia), na místech s přítomným vyšším lesem se zapojují i další druhy dubů. V podrostu převládají drobnolisté keříky z čeledi vřesovcovitých, zejména libavka poléhavá (Gaultheria procumbens). Z kapradin je velice hojná i nám známá hasivka orličí (Pteridium aquilinum), z bylin například černýš (Melampyrum lineare), časté jsou také různé mechy a lišejníky. Na vlhkých místech lokálních mokřin střídá borové lesy jiný jehličnan, cypříšek zeravovitý (Chamaecyparis thyoides).

Hladové květiny

Nejen v lidské společnosti, ale i v rostlinném světě platí, že chudoba vyvolává extrémní řešení. Jednou z reakcí na nedostatek živin u rostlin je masožravost, tedy schopnost využít živiny z živočišné (zejména hmyzí) kořisti. V Pine Barrens se můžeme setkat se zástupci hned tří navzájem nepříbuzných masožravých rodů – špirlicí, rosnatkou a bublinatkou.

TIP: Jeden jako druhý: Anglické lesy ztrácejí biodiverzitu

Nejnápadnější rostlinou je špirlice Sarracenia purpurea. Její baňaté přízemní pasti se růžicovitě rozprostírají v rašeliníku, ostřicích, či na volném podkladu. V květnu až červnu kvete velkými jednotlivými květy na tuhých drátovitých stvolech.
Z rodu rosnatka lze potkat tři druhy. V rašeliništích roste i nám známá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Také rosnatka prostřední (D. intermedia) je k vidění v České republice, ale většina lidí tuto raritu nezná. Nejvzácnějším druhem je jedinečná rosnatka niťolistá (Drosera filiformis), endemit písčitých nížin USA od Cape Cod po Floridu. Ta roste z amerických rosnatek na nejsušších, ale pořád ještě hodně vlhkých místech. 
Voda je pak domovem necelé desítky druhů bublinatek. Jejich tělo se nerozlišuje na stonek, kořen a list, vše jsou jen prýty. Vodní druhy vypadají obdobně jako naše evropské, ale najdeme tu i bublinatky, které se rozrůstají do celých koberečků hustých zelených lístků, přičemž pasti směřují dolů do bahna.

Člověk a Pine Barrens

Ačkoliv jsem se vás na úvod pokoušel přesvědčit, že Pine Barrens jsou územím takřka neobydleným, není to pochopitelně úplně pravda. V tak hustě zabydlené krajině probíhalo mnoho snah o využití každé plochy a v Pine Barrens stále existuje několik menších sídel. Dnešní hlavní aktivity jsou dvě – těžba dřeva na palivo či výrobu papíru a pěstování klikvy („cranberry“), která je u nás často mylně překládána jako brusinka. Pro její pěstění jsou vytvořeny ohrázované nádrže s vrstvou písku na dně. Založený porost začíná plodit pátý rok a může být plně plodný i po více než sto letech. Počátky pěstování spadají do období první poloviny devatenáctého století. 
Cenný svět Pine Barrens požívá různé kategorie ochrany. Celé jsou chráněny státem New Jersey od roku 1978 jako Pinelands National Reserve a od roku 1983 jsou biosférickou rezervací UNESCO. Uvnitř tohoto prostoru jsou pak ještě tři zvlášť chráněná území, tzv. státní lesy – Bass River State Forest, Wharton State Forest a Brendan T. Byrne State Forest – což jsou území přímo vlastněná státem, kde jsou vytvořeny stezky, prostory pro piknik a také naučné centrum ve vesničce Batsto. 
Pokud tedy budete mít cestu do New Yorku a nebude vás svou zelení uspokojovat Central Park, stačí nasednout do auta a za necelé dvě hodiny se ocitnete uprostřed unikátního přírodního komplexu Pine Barrens – světa, který jakoby zamrzl v dobách o pár tisíciletí zpět.

Zvířata v Pine Barrens

Ačkoli lokalita je známá především díky své flóře, žije zde i velké množství nejrůznějších druhů zvířat. Především:
58 druhů obojživelníků a plazů (ČR má pouze 32 druhů)
více než 10 druhů želv včetně kajmanky dravé, kožnatky trnité a dvou druhů klapavek
množství hadů včetně chřestýše lesního nebo užovek z rodu Elaphe
dravec orel bělohlavý, ptáci pipilo rudooký a salašník modrý
vodní ptáci kachnička karolínská, pisík americký nebo rybařík pruhoprsý
34 druhů savců, například jelenec viržinský, vydra kanadská, skunk pruhovaný nebo medvídek mýval
z hlodavců zaslouží zmínku bobr kanadský, plachtící veverka poletuška asapan nebo zemní veverka čipmank východní
velkou vzácností je obojživelný krtek hvězdonosý, žije zde i vačice virginská

Borovice, která přežije vše

Borovice tuhá (Pinus rigida) by mohla být vzorem skromnosti i pro naše borovice, břízy, osiky a podobné stromy. Vydrží růst i na extrémně neúživných podkladech, poradí si s biotopy suššími i vlhkými a přežívá i časté požáry. Roste hodně pomalu, a tak není hospodářsky příliš využívaná, sem tam pro stavební dřevo, výrobu celulózy a hlavně jako zdroj pryskyřice – odtud pochází anglický název „Pitch pine“. Dorůstá výšky 2–20 metrů. Nejstarší, přibližně třistapadesátiletý strom je doložen ze státu New York, nejsilnější kmen dorostl průměru 1,29 m ve státě New Hampshire. Konečně nejvyšší změřený jedinec na jihu areálu v národním parku Great Smoky Mountains dorostl do výšky 41 metrů.

Německý výzkum v oblasti reaktivních letounů se v meziválečném období vydal několika směry, vedle proudových a raketových motorů probíhaly teoretické i praktické práce také na náporových nebo pulzačních pohonných jednotkách. I když v této oblasti nedosáhla proslulosti svých konkurentů, nesmazatelným způsobem se do historie proudových strojů zapsala firma Heinkel.

Testování plynových turbín

Zakladatel firmy Ernst Heinkel z vlastních prostředků dlouhá léta financoval výzkum proudových motorů a plynových turbín. Po úspěšném testování motoru HeS 3, podvěšeném pod střemhlavým bombardérem He 118, přistoupil k návrhu stroje, poháněného výhradně proudovou jednotkou. Jeho konstruktéři navrhli jednoduchý hornoplošník s elipsovitým křídlem.

TIP: Stíhací letoun Gloster Javelin: Britský nástupce legendárního Meteoru

Podvozek byl záďový, zatahovacího provedení. Kabina se uzavírala průhledným krytem. Pohonná jednotka s tahem 500 kilopondů byla uložena v trupu s nasávacím otvorem v přídi a výtokovým v zádi.

Historický okamžik se odehrál 27. srpna 1939, kdy legendární zkušební pilot Erich Warsitz usedl do kabiny a spustil motor. Stroj se rozjel po dráze, odlepil od země a začal stoupat. Warsitz provedl několik okruhů nad letištěm a pak bezpečně přistál. absolvoval tak historicky první let proudového stroje v dějinách. He 178 byl předveden Hermannu Göringovi a dalším důstojníkům letectva, o revoluční stroj však tehdy neprojevili větší zájem. S prototypem provedli ještě sérii zkušebních letů, pak Heinkel program zastavil a soustředil se na nový typ, určený již pro bojové operace. 

27. června 1978 odstartoval z Bajkonuru Sojuz 30 pod velením Pjotra Klimuka. Coby kopilot seděl na palubě první a zatím také poslední polský kosmonaut Mirosław Hermaszewski, po Vladimíru Remkovi druhý účastník programu Interkosmos. Transportní loď se na týden připojila k sovětské stanici Saljut 6, kde už v té době pracovala dlouhodobá posádka.

Hermaszewski zde plnil plánované vědecké pokusy, jež se týkaly například změn srdeční činnosti či vnímání chuti ve vesmíru nebo chování materiálů v peci orbitální stanice. Na Zemi se polský kosmonaut vrátil 5. července; v posledních letech se opakovaně účastnil veřejných besed v České republice – naposledy v Brně v roce 2012.

Uhlíkový minerál grafit je důvěrně známý z tužek nebo třeba z jaderných reaktorů. Vědci teď objevili stopy této formy uhlíku na povrchu trpasličí planety Ceres, která je největším tělesem Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Zároveň ho našli i na Charonu, velkém měsíci trpasličí planety Pluto.

Když loni kosmická sonda NASA Dawn poslala snímky trpasličí planety Ceres, objevil se před námi svět pokrytý tmavě šedivým ledem. Spektrální pozorování planety Ceres ukázala, že se na jejím povrchu vyskytuje grafit ve formě, která vzniká, když je uhlík vystaven vysokým teplotám bez přístupu kyslíku.

TIP: Způsobují změny jasných skvrn na povrchu Ceres těkavé sloučeniny?

Kde se vlastně takový materiál na trpasličí planetě Ceres vzal? Podle všeho pochází z uhlíkových meteoritů, které v průběhu historie zasáhly Ceres. Na uhlík z těchto meteoritů pak působily elektricky nabité částice slunečního větru a výsledkem je šedivý grafit. Grafit je zřejmě i na povrchu měsíce Charon u trpasličí planety Pluto, tam ale nejspíš vznikl odlišným způsobem.

Nově otevřená restaurace Bunyadi je tak trochu sociálním experimentem – veganská restaurace (kde se ale podává i neveganské jídlo) sídlí v omšelé budově v jihovýchodní části Londýna. Jídlo je zde připravované na ohni bez použití plynu, servis je ze dřeva a svítí se zde pouze svíčkami. Hlavním tahákem je ale něco jiného - návštěvníci zde mohou (ale také nemusejí) vychutnávat kulinářské speciality v rouše Adamově.

Triviální koncept se setkal s ohromujícím zájmem, restaurace, která otevřela 11. června, eviduje v pořadníku přes 46 tisíc žádostí o rezervaci. Kapacita restaurace Bunyadi je přitom pouhých 42 míst a otevřeno má mít pouze 3 měsíce. Uspokojit tak dokáže pouhý zlomek zájemců.

TIP: Londýn se těší na novou atrakci: V Soho bude otevřen první soví bar

Základní pětichodové menu v Bunyadi vyjde na 69 liber (v přepočtu zhruba 2 200 korun) a návštěva je omezena na jednu a tři čtvrtě hodiny. Strávníci si ale „nahou“ atmosféru i umění zdejších kuchařů nadmíru pochvalují.

To, co vypadá jako abstraktní obraz, je ve skutečnosti řeka protékající okolo Královského paláce ve španělském Aranjuezu. Barvy, které by se neztratily ani na plátně malířských mistrů, má na svědomí zdejší flóra – zejména mechy a nejrůznější květiny. Existuje několik teorií o původu názvu města – tou nejpřijímanější je teze, že výraz pochází z baskického „arantza“ („hloh“), jiná teze hovoří o tom, že výraz „Aranjuez“ pochází z latinského „Ara Jovis“, nebo „Ara Iovia“, tedy „Jupiterův oltář“. Renesanční Královský palác je od roku 2001 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. 

Když se chce kořist bránit predátorům, může se prát, utíkat nebo se maskovat. Ne každý živočich se ale dovede maskovat tvarem těla nebo jeho zbarvením.

Někteří živočichové si vyrábějí maskování z rozmanitého materiálu, který najdou kolem sebe. Nové nálezy fosilního hmyzu potvrzují, že je to velmi starý, ale osvědčený trik.

TIP: Fosilní sekáč s penisem: Erekce v jantaru, co trvá už 99 milionů let

Vědci nedávno prostudovali 300 tisíc jedinců hmyzu, kteří uvízli ve stromové pryskyřici. 35 z nich vykazuje neklamné známky maskování, přičemž někteří z nich pocházejí z doby před 130 miliony let, tedy z období křídy ve druhohorách.

Lidé se obvykle domnívají, že nejhorším důsledkem studia na vysoké škole jsou dluhy za školné, případně pocuchaná játra v zemích jako je ČR. Nedávno se ale objevila studie, podle které je skutečnost mnohem horší. Vzdělání prý přispívá ke vzniku mozkových nádorů.

Vědci prostudovali unikátní soubor dat ze švédského zdravotnictví, který zahrnuje celkem 4,3 milionu lidí narozených mezi lety 1911 a 1961. V letech 1993 až 2010 se u 12 836 lidí objevil mozkový nádor. A vzdělání v tom hrálo svou roli.

TIP: Kdo by mohl zvítězit nad nádory mozku? Chimérické viry příbuzné vzteklině

U mužů, kteří absolvovali alespoň 3 roky univerzitního vzdělání, se v porovnání s muži se základním vzděláním o 19 procent pravděpodobněji objevil zhoubný nádor mozku gliom. U žen byl neblahý vliv vzdělání ještě zřetelnější. Ženy s univerzitním vzděláním trpí o 23 procent častěji zhoubným nádorem mozku a o 16 procent častěji nezhoubným meningiomem.

Na císaře těžce doléhala ztráta vlivu v Itálii po roce 1859 a ještě více vytlačení moci Habsburků z Německa po prusko-rakouské válce roku 1866. Pokud se nyní na úkor habsburského vlivu na světovém jevišti etablovaly nové mocnosti, Itálie a hlavně Německo, vnímal to jako osobní prohru a urážku. Po porážkách z let 1859 a 1866 Františku Josefovi nezbylo, než zájmy své říše přeorientovat z italských a německých záležitostí do jediného prostoru, kde ještě mohla Vídeň potvrzovat své velmocenské postavení, totiž na jihovýchod. 

Osudné spojenectví

Balkánská politika se však stala pastí. Časté střety se zájmy Ruska, malých balkánských států a slábnoucího Turecka monarchii všestranně vyčerpávaly a nutily ji hledat si v mezinárodních vztazích vlivného spojence. Nabízel se Berlín, jehož vojska sice v roce 1866 pokořila císařskou armádu u Hradce Králové, ale od té doby se k podunajské monarchii choval vcelku korektně. Navíc se německý kapitál nejvýrazněji podílel na rozvoji ekonomiky říše.

Jenže v Berlíně se plánovala celková změna mocenského uspořádání světa, která pro Vídeň vzhledem k poměru sil nemohla být výhodná. Císař se války bál. Buď totiž habsburská říše tuto plánovanou „velkou válku“ po boku Berlína vyhraje, ale pak se Vídeň stane polokolonií světovládného Německa, nebo prohraje, a pak se s největší pravděpodobností rozpadne.

TIP: Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?

Stálé zaplétání se monarchie do ošidných balkánských záležitostí nebylo výhradně císařovou vinou, ale panovník si ze západní části Balkánu rád udělal jeviště pro demonstrace vojenské moci a pro podporu své dějinné image „rozmnožitele říše“. Toho po sérii porážek konečně dosáhl vojenskou okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878 (formálně byla tato území anektována v roce 1908). Sarajevský atentát a vstup do světové války pak byly jen logickými následky.

Přes těžkosti a nedostatky v práci zbrojních podniků a jednotlivých odvětví obranného průmyslu Sovětského svazu, stejně jako přes nelítostné stalinské čistky probíhající ve druhé polovině 30. let minulého století, jimž padla za oběť řada elitních sovětských velitelů a dalších vojenských odborníků, se léta 1937–1938 stala mezníkem ve vybavování Rudé armády rozličnou výzbrojí, která odpovídala potřebám té doby. 

Nejenže se podařilo rozpracovat řadu zcela nových vzorů zbraní a bojové techniky, ale podařilo se je i zavést do výroby a postupně jimi přezbrojovat útvary a jednotky. Kromě nových pěchotních zbraní, především samonabíjecích pušek a kulometů, a nových typů dělostřeleckého materiálu, kde dominovaly projekty známých dělostřeleckých konstruktérů V. G. Grabina, F. F. Petrova, L. I. Gorlického a dalších, byl ovšem v prosinci roku 1938 vyroben také zkušební prototyp odpalovacího zařízení k vypouštění reaktivních granátů salvami na pozemní cíle. Sestrojila jej skupina konstruktérů pod vedením K. K. Glucharjova, L. E. Švarce a I. I. Gvaje. Na základě zkoušek prototypu pak záhy nato zkonstruovali V. N. Galkovskij a P. A. Pavlenko šestnáctihlavňový raketomet na automobilovém podvozku, pozdější proslulou „Kaťušu“. 

Nová zbraň potom na podzim roku 1939 úspěšně prošla státními zkouškami a mohla být zavedena do výzbroje dělostřelectva Rudé armády. Raketomet „Kaťuša“ se stal jednou z nejúčinnějších zbraní druhé světové války. Jedna salva „Kaťuše“ představovala náklad 78,4 kilogramů tříštivotrhavé náplně, která dopadla během deseti sekund na plochu půl hektaru, což je téměř stejný účinek, jakého by bylo dosaženo jednou salvou houfnicového dělostřeleckého pluku, který například v roce 1941 disponoval šestnácti houfnicemi ráže 122 milimetrů vzor 1938.

Sovětské raketomety

První pracoviště pro zkoumání možnosti výroby raketové zbraně bylo založeno již v roce 1921, v jeho čele byl inženýr chemie N. I. Tichomirov. V roce 1928 dosáhla laboratoř inženýra Tichomirova prvních výrazných úspěchů při vývoji bezdýmného lisovaného prachu pro pohon raketových motorů a v témže roce byla přemístěna do Leningradu, přejmenována na Laboratoř dynamiky plynů a podřízena vojenskému velení. V třicátých letech začaly vznikat pod hlavičkou Osoaviachimu skupiny pro studium reaktivního pohybu, které kromě přípravy budoucích kádrů pro raketovou techniku také pracovaly na vývoji kapalinových raket. 

V roce 1933 Vojenská revoluční rada nařídila sloučení všech pracovišť, zabývajících se vývojem raketových zbraní, do Vědeckého výzkumného ústavu reaktivního, prvního ústavu svého druhu na světě. V ústavu postupně pracovaly desítky později známých vědců a raketových konstruktérů, ústav od samého vzniku spolupracoval s K. E. Ciolkovským, „otcem raketové teorie“.

Byly to především prachové neřízené rakety, na jejichž vývoj pro potřeby polního dělostřelectva a letectva byl kladen největší důraz a které přinesly ústavu a posléze i sovětskému dělostřelectvu největší slávu a věhlas. Téměř desetiletý vývoj, od počátečních problémů s pohonnými hmotami přes experimenty zkoumající vliv polohy těžiště, velikosti, tuhosti a nastavení stabilizátorů raket na stabilitu vlastní střely, byl završen zkonstruováním salvového raketometu a jeho následným zavedením do výzbroje. 

Orientace ústavu na prachové rakety se ukázala po vypuknutí Velké vlastenecké války jako více než oprávněná, což potvrdily zkušenosti získané během těžkých válečných let. Výroba těchto raket nebyla příliš náročná, v polních podmínkách se prachové rakety vyznačovaly vysokou spolehlivostí, jednoduchou obsluhou a především bezpečnou manipulací s nimi.  

Jako první ovšem vyzkoušelo prachové rakety v bojovém střetnutí nikoli pozemní vojsko, ale sovětské letectvo, a to na Dálném východě v roce 1939, kdy u řeky Chalchyn-gol Japonci zaútočili na Mongolsko. Zkušební roj pěti stíhaček I-16, vyzbrojených leteckou verzí neřízených prachových raket RS-82 ráže 82 milimetrů, pod velením kapitána N. I. Zvonarjeva sestřelil během čtrnácti akcí třináct japonských letadel, první z nich 21. srpna 1939. 

Kaťuše v boji

První bojové nasazení „Kaťuší“ u Orši a při následném ostřelování německé přepravy přes řeku Oršicu ukázalo jednoznačnou efektivitu nové zbraně. První baterie gardových minometů pod velením kapitána Fljorova pak byla následně nasazena během úporných obranných bojů u Rudni, pod Smolenskem, u Jelni, Roslavli a Spas-Děmjansku. Německé velení vyvíjelo značné úsilí k tomu, aby zjistilo pozici baterie a zničilo ji, proto nepřátelský průzkum pracoval nepřetržitě. Přesto baterie pokračovala v zasazování těžkých úderů na živou sílu nepřítele a jeho techniku. Kromě ničivého účinku dopadajících střel zde sehrál velkou roli i psychologický efekt nové zbraně na morálku protivníka, který tyto raketomety označil za „Stalinovy varhany“ (viz Proč právě „Kaťuša“ a „Stalinovy varhany“?). 

Začátkem října 1941, během ústupových obranných bojů, se baterie kapitána Fljorova, působící v sestavě vojsk Západního frontu, ocitla v německém týlu. Při přesunu k linii fronty v noci na 7. října 1941 byla baterie ve vesnici Bogatyr ve Smolenské oblasti vypátrána a zaskočena nepřítelem. Nová zbraň Rudé armády byla v ohrožení, ale všichni příslušníci baterie, věrni své vlasti a vojenské přísaze, bojovali až do konce. Poté, co příslušníci baterie na povel svého velitele vyhodili do vzduchu zbývající zásoby munice a totálně zničili svěřenou techniku, aby nová zbraň nepadla do rukou nepřítele, podstoupili nerovný boj, v němž převážná většina sovětských vojáků, včetně jejich velitele, padla. 

Ve výrobě dalších „Kaťuší“ ovšem Sovětský svaz pokračoval a postupně je ve stále větším množství zařazoval k nově formovaným jednotkám a útvarům. Jestliže v červenci 1941 na frontě operovala jedna jediná baterie těchto raketometů, do července následujícího roku to už bylo 216 oddílů a na počátku roku 1945 přes pět set oddílů gardových minometů. Během necelých čtyř let, od července 1941 do prosince 1944, sovětské závody vyrobily a dodaly na frontu téměř dvanáct miliónů dělostřeleckých a leteckých raket různých ráží.   

Gardové minomety prošly všemi bojišti na východní frontě, významně se podílely i na porážce japonské kvangtungské armády na Dálném východě během ofenzívy Rudé armády v Mandžusku v srpnu a září roku 1945. Staly se jedním z nejvýznamnějších faktorů vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.

Proč vlastně „Kaťuša“ a „Stalinovy varhany“?

Proč se vlastně raketometu BM 13-16 přezdívá „Kaťuša“? Existuje několik vysvětlení. Nejvíce pravdě bude asi to, které tvrdí, že při jednom z prvních bojových nasazení proti německému uskupení na Trhovém náměstí ve městě Rudňja baterie pálila z vysoké hory s přímým zaměřením, což vyvolalo u vojáků asociaci s populární předválečnou písní Kaťuša. V této známé písni dívka jménem Kaťuša také „vyšla na vysoký strmý břeh a zpívala píseň pro svého milého“.

Jméno „Kaťuša“ dal gardovým raketometům bývalý seržant štábní roty 217. samostatného spojovacího praporu 144. střelecké divize 20. armády Andrej Sapronov, v současnosti vojenský historik. Když dorazil k baterii krátce poté, co ukončila palebný přepad německých vojsk v Rudni, jeho průvodce, rudoarmějec Kaširin, pouze udiveně řekl: „To je ale píseň!“, na což seržant Sapronov pouze odvětil: „Kaťuša“.

Přes spojovací uzly se zpráva o nové zbrani s názvem „Kaťuša“ během několika dní rozšířila po celé 20. armádě a přes její velení do celé země.

Pro úplnost, 13. července 2010 se veterán a „kmotr“ „Kaťuši“ Andrej Sapronov dožil 89 let. Zatímco pro sovětské pěšáky byl „zpěv“ sovětských „Kaťuší“ velice příjemným zvukem, totéž v žádném případě nemohli tvrdit němečtí vojáci, kteří ze dvou důvodů novou zbraň Rudé armády překřtili na „Stalinovy varhany“. Prvním z nich byla jistá vnější podobnost odpalovacího zařízení se systémem varhanních píšťal a druhým důvodem byl mohutný ohlušující řev „Kaťuší“, který doprovázel odpal raket.