2. července 1985 odstartovala raketa Ariane 1 z evropského kosmodromu v amazonské džungli, aby vynesla sondu Giotto k blížící se Halleyově kometě. Malý průzkumník dosáhl cíle v březnu 1986 a prolétl necelých 600 km od aktivního jádra vlasatice. Utrpěl přitom zásahy částicemi kometární hmoty – poničily například snímací kameru a narušily stabilizaci plavidla. Vědecká mise však byla splněna a podařilo se odeslat na Zemi snímky a informace o kometárním jádru „zblízka“.

K přibližující se Halleyově kometě se tehdy vydala celá plejáda sond z různých zemí (například ze SSSR či z Japonska), evropská Giotto se ovšem k jejímu jádru přiblížila nejvíc. V červenci 1992 pak prolétla asi 200 km od další vlasatice – Grigg-Skjellerup – a studovala ji. Giotto byla zachycena ještě v roce 1999 při průletu kolem Země, ale spojení už se obnovit nepodařilo.

Počet UFO neboli neidentifikovaných létajících objektů (z anglického „Unidentified Flying Object“) pozorovaných nad územím Kanady za poslední léta strmě stoupá. Zatímco v roce 1989 tam lidé hlásili 141 případů, v roce 2000 už se jednalo téměř o dvojnásobek, a v roce 2008 dokonce o víc než tisícovku. Rekordních 1 267 případů pak Kanaďané oznámili loni, kdy tamní ufologická společnost zaznamenala v průměru tři až čtyři hlášení za den.

Víc než třetina objektů byla spatřena na nebi nad provincií Quebec, především nad městy Montreal, Toronto a Vancouver. Následující otázka se tudíž přímo nabízí: Stěhují se mimozemské hlídky nad Kanadu, nebo tkví vysvětlení někde úplně jinde? 

Pomoc od jiných světů? 

Existuje celá řada teorií, jež podivné útvary na obloze objasňují. Podle některých jde ve skutečnosti o tajné vojenské lety, které se nyní častěji odehrávají nad obydlenými oblastmi Kanady. Jiné přikládají význam moderním technologiím jako mobilu či internetu, s jejichž pomocí lze podivný úkaz zaznamenat a nahlásit mnohem snáz než dřív. A podle poněkud bizarních hypotéz souvisí vše s poklesem ekonomiky, jenž nutí občany víc upírat oči k nebi a hledat tam pomoc od jiných světů. 

Zřejmě nejpravděpodobnější vysvětlení zní, že si Kanaďané – podobně jako lidé jinde na Zemi – pletou UFO s přírodními úkazy: například s kulovým bleskem, hořícími bahenními plyny či s meteory. Odpovídal by tomu i fakt, že víc než polovinu neidentifikovaných objektů představovala právě světla nejrůznější intenzity, barev a tvarů. Kanadská ufologická společnost záměnu s přírodními jevy uznává, přesto však tvrdí, že určitou část případů prostě nevysvětlují. Podle zmíněné organizace tak zůstává 12 % všech hlášení z roku 2015 stále neobjasněných. Ve své zprávě navíc společnost zdůrazňuje, že mnohá oznámení pocházejí od pilotů, policistů i dalších lidí, u nichž lze předpokládat dobré pozorovací schopnosti a zdravý úsudek. Co tedy létá nad hlavami Kanaďanů? Pravda zní, že nemáme nejmenší tušení. 

Noční světla a blízká setkání 

Pojem „UFO“ se používá v případě, kdy lidé vidí na obloze zvláštní jevy, které nelze vysvětlit žádným racionálním způsobem – rozhodně tedy nejde o popis mimozemského života. UFO je to, co jeho název říká: neidentifikovaný létající objekt neboli něco, co létá a co pozorovatel nedokáže správně určit.  

Zvláštní objekty se dnes dělí do řady kategorií. Je-li například vzdálenost UFO od pozorovatele větší než 150 m, může se jednat o tzv. noční světla, denní disky či radarové případy. Nachází-li se naopak neidentifikované těleso blíž než 150 m, jde o tzv. blízká setkání prvního až čtvrtého druhu. Pozorování „létajících talířů“ známe již z minulosti, jejich počet však poměrně strmě narůstal po druhé světové válce v USA a později se obdobná hlášení rozšířila i ve zbytku světa. 

V současnosti se zaznamenané případy na celé planetě počítají v desítkách tisíc ročně. V řadě zemí existuje množství organizací a spolků zabývajících se ufologií, kterou však akademická sféra jako seriózní disciplínu neuznává. Punc pseudovědy si vysloužila především kvůli množství bizarních či nepravděpodobných předpokladů, jimiž si ufologové při svém „vědeckém“ bádání často vypomáhají. 

Mezi vědou a pseudovědou 

Není samozřejmě pravda, že by fenomén UFO zůstával zcela bez povšimnutí vědeckých týmů. Jednu z prvních studií na toto téma provedli odborníci v rámci projektu nazvaného Project Sign pro americké vzdušné síly již v letech 1947–1949. Badatelé tehdy prozkoumali 243 případů, z nichž mnohé detailně prošetřili přímo na místě. Následně vypracovali zprávu, která zadavatelům poněkud vyrazila dech. V tzv. Odhadu situace zaslaném do Pentagonu totiž stálo: „Létající talíře jsou pravděpodobně skutečně mimozemskými dopravními prostředky.“ Zmíněný závěr však nebyl pro řadu lidí včetně šéfa vzdušných sil přijatelný, a projekt tak v tichosti skončil. 

Již o tři roky později na něj rovněž pod patronací americké vlády navázal projekt Blue Book, který trval až do roku 1970. Vědci v jeho rámci prozkoumali víc než deset tisíc hlášení a potvrdili, že drtivou většinu z nich lze objasnit racionálně, především přírodními úkazy. Ačkoliv v závěrečné zprávě tentokrát zdůraznili, že neexistuje žádný důkaz o návštěvách mimozemských civilizací, přesto prý byla asi na 6 % zkoumaných případů veškerá logická vysvětlení krátká. 

Možná ano, možná ne 

K podobným výsledkům dospěla koncem 90. let minulého století i francouzská skupina s pracovním názvem Cometa, která s pomocí národní vesmírné agentury analyzovala všechna hlášení o UFO od 50. let. Mezi členy týmu figurovali vysoce postavení důstojníci a velitelé leteckých sil a výzkum měl směřovat k analýze UFO z hlediska jeho možných dopadů na bezpečnost Francie. 

V roce 1999 uveřejnila Cometa výsledky svého bádání: Většinu případů bylo možné objasnit logicky, asi pro 5 % z nich se ovšem žádné racionální vysvětlení nenabízelo. Francouzi došli v závěru zprávy k tomu, že existují „neznámé létající objekty s pozoruhodným letovým výkonem a pohybující se bezhlučně, přičemž je zřejmě řídí inteligentní bytosti“. Zároveň však zprávu uzavírala poněkud dvojaká formulace: „Hypotéza o mimozemských návštěvnících má k nejlepším vědeckým teoriím daleko. Rozhodně nebyla kategoricky prokázána, existují ovšem silné předpoklady v její prospěch.“

Pravdou zůstává, že většina dosavadních pokusů o vědeckou analýzu UFO skončila poněkud „mlhavě“ a naopak dala prostor dalším kontroverzním teoriím, které ufologii vrhají do ještě nelichotivějšího a nevědečtějšího světla. 

Záhadná Oblast 51

Problém je, že se s UFO setkávají nejen fantasté, ale i lidé, u nichž se předpokládá střízlivé uvažování. Patří k nim také Fife Symington, bývalý guvernér Arizony, který byl jako pilot nasazen ve Vietnamu. A ten v roce 2007 na tiskové konferenci oznámil, že na arizonském nebi velmi jasně viděl tiše se vznášející UFO a že si ho zcela jistě nespletl s žádným běžným letadlem, protože je všechna zná. Uvedenou zkušenost spolu s ním potvrdili další přítomní vojenští piloti. Společně pak žádali vládu, aby se do výzkumu fenoménu opět pustila.

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

Dnes víme, že měla tato setkání pravděpodobně co dočinění s vládním projektem, konkrétně s experimentálními letadly startujícími z utajované Oblasti 51. Existenci zmíněné základny přiznala zpravodajská služba CIA před třemi lety a lačné veřejnosti přidala i dokumenty o některých odtajněných projektech. Právě v okolí nehostinné pouštní lokality, jež mimochodem sousedí s Arizonou, bylo v minulosti hlášeno nesčetné množství UFO – a většina zřejmě souvisela s vývojem „neviditelných“ bombardérů nebo dronů. 

Stovky svědectví

Aby se snaha CIA o demytizaci UFO završila, rozhodla se nyní jinak tajnůstkářská instituce otevřít svůj starší archiv z let 1947–1960, věnovaný zmíněným setkáním. Z dokumentů je zřejmé, že si zpravodajská agentura s přetlakem „mimozemských hlášení“ zprvu jednoduše nevěděla rady. Kvůli zpracování neustále se kupících „důkazních materiálů“ proto vzniklo speciální oddělení Air Technical Intelligence Center (ATIC). A ze statistik vyplývá, že mezi lety 1947 a 1952 přistálo na jeho stolech přes 1 500 hlášení o spatřeném UFO, která pak musel tým prozkoumat a vyvrátit, nebo dál řešit. 

V návaznosti na to začala brát CIA mimozemskou problematiku víc na zřetel a ujasnila si případné problémy, které se pojily s cizími letouny: V první řadě mohly „nezvané návštěvy“ způsobovat mezi lidmi hysterii a davovou paniku. Pro blaho veřejnosti bylo proto nutné komentovat mimozemskou otázku velmi obezřetně. Další komplikace hrozily v důsledku zahlcení nekvalitními důkazními materiály. Oddělení ATIC zaplavovalo množství zfalšovaných či nepoužitelných fotek a filmů, mezi nimiž mohli jeho pracovníci snadno přehlédnout skutečně nevysvětlitelné fenomény hodné řádného prozkoumání.  

V reakci na neustávající přísun nevěrohodných svědectví se proto CIA rozhodla uspořádat veřejnou osvětu, aby se „bedliví“ občané dozvěděli, jak případné mimozemské artefakty správně fotografovat a natáčet. Následovalo školení týkající se optických klamů v atmosféře a vzdělávací program, v němž se lidé učili rozeznávat létající talíře od horkovzdušných či meteorologických balonů nebo letadel.   

Příliš dobrý důkaz

Pokud se však objevil dostatečně kvalitní důkazní materiál a pracovníci ATIC si jej všimli, nenechávali nic náhodě a potenciální mimozemskou záhadu pečlivě prověřovali. Šlo například o létající talíře, které 2. července 1952 svítily i na zcela jasné obloze nad americkým městem Tremonton. Delbert Newhouse zachytil dvanáct světélkujících teček na kameru: Chvíli se pohybovaly ve formaci a pak zmizely z dohledu.  

Záznam byl natolik přesvědčivý, že jeho zkoumáním strávil specializovaný tým ATIC celých tisíc hodin. Místo senzačního potvrzení pravosti však přišel pouze s mnoha způsoby, jak „důkaz o existenci mimozemského života“ vyvrátit. Jeden z hlavních problémů přitom spočíval v kopírování: Původní nahrávka měla údajně mnohem světlejší pozadí, na kterém vzdálené svítící objekty nevypadaly tak „nadpřirozeně“. Jenže pracovníkům oddělení ATIC se dostala do rukou kopie, jejíž pozadí bylo záměrně ztmaveno. 

Každopádně, pokud i vy toužíte po brouzdání kdysi přísně tajnými dokumenty, máte možnost: Stačí si otevřít archiv na stránce zpravodajské agentury na adrese www.cia.gov. 

O počátku existence vesmíru máme již docela slušnou představu: podle moderních poznatků vědy vznikl před 13,8 miliardy let v jediném okamžiku, který nazýváme Velký třesk, a od té chvíle se rozpíná. O jeho budoucnosti pak rozhodne právě způsob, jak bude zmíněné rozpínání pokračovat. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?
• Jsou přírodní zákony vyladěny pro život?
• Existuje život mimo Zemi?
• V kolika dimenzích žijeme?

Zatím připouštíme tři možnosti, z nichž první se nazývá Uzavřený vesmír. V tomto případě je v kosmu dost hmoty, aby její gravitace jednoho vzdáleného dne přemohla síly ovládající rozpínání. Poté se směr otočí a vesmír se bude smršťovat, až jednou skončí v něčem, co lze nazvat Velkým křachem. Druhou možnost jsme pojmenovali Otevřený vesmír: Síla rozpínání gravitaci porazí a rozpínání tak nikdy neskončí. Nakonec bude kosmos neuvěřitelně rozlehlý, ale také neuvěřitelně prázdný. Jeho teplota se přiblíží absolutní nule, přičemž se tomuto stavu často říká Velký zámrz. Poslední možnost představuje přesné vyvážení sil, načež vesmír dosáhne konečného objemu. 

Prozatím nedokážeme zodpovědět otázku, která z možností je správná. Poslední výzkumy však ukazují, že expanze vesmíru zrychluje, což má na svědomí dosud nepochopená temná energie. V každém případě mluvíme o neuvěřitelných časových intervalech, proti nimž představuje současné stáří vesmíru jen prchavý okamžik. A do toho ještě vstupuje otázka stability částic. Je ovšem téměř jisté, že vesmírná budoucnost nenahrává zachování inteligentního života: čeká nás buď pekelná výheň, nebo zničující mráz a prázdnota, přičemž dojde k rozpadu částic tvořících naše těla a vše kolem nás.

Kdy najdeme řešení?

Dokud nepochopíme fungování temné energie a nezískáme rovnice kvantové gravitace, jen těžko dokážeme odpovědět na otázku, jak vesmír skončí, pokud k takovému konci vůbec dojde. Zmíněná otázka je navíc ryze teoretická – jedná se o ohromné časy, mnohonásobně převyšující očekávanou dobu existence naší planety. Její zodpovězení by sice přineslo další poznatky o fundamentální podstatě vesmíru, lze však bohužel očekávat, že na konečnou odpověď si ještě počkáme.

Ještě dlouho před tím, než zaburácel poslední výstřel z muškety a po nekonečném dohadování v Münsteru a Osnabrücku bylo podepsáno vytoužené příměří ukončující neobyčejně krvavou a dlouhou třicetiletou válku, vydal český panovník a německý císař Ferdinand II. dokument, jenž měl poznamenat tvář českého království na několik budoucích generací. 

Nové uspořádání

Ptakopysk, čili odborně platypus je bizarní stvoření. Nejenom že připomíná křížence mezi bobrem a kachnou, také žije ve dvou světech – nad vodou i pod vodou.

Plavidlo Platypus sice tvarem ptakopyska nepřipomíná, pohybuje se ale také jako on ve dvou světech. Je to katamarán, jehož dva pontony s elektrickým pohonem plují na hladině. Platypus má ale ještě střední část, kterou lze ponořit metr a půl pod hladinu, a kde je místo k sezení pro dva potápěče.

TIP: iBubble je podvodní dron, který následuje majitele při potápění

Posádce pak stačí jen dva dýchací přístroje, kterým může kompresor na palubě vhánět vzduch až 8 hodin. Dobrodružnější povahy mohou odplavat až do vzdálenosti 15 metrů, kam dosáhnou přívody vzduchu. Plavidla Platypus by se měla brzy objevit na trhu.

Ve Sluneční soustavě známe přes 170 měsíců planet, z nichž některé jsou zajímavé kvůli potenciálnímu výskytu jednoduchého života. Pokud by se nacházely v místě oběhu Země kolem Slunce, jejich povrch by možná pokrýval globální oceán kypící životem… Jedná se především o ledové průvodce Jupitera a Saturnu, tedy Europu, Ganymed, Kallisto, Titan a Enceladus. Výzkumy ukazují, že se pod jejich ledovým povrchem rozkládají globální oceány, v nichž může podle některých odborníků existovat život. Připomeňme, že na Zemi žijí kolonie organismů mimo jiné v okolí podmořských vulkanických sopouchů, o jejichž výskytu se pak uvažuje i v případě Europy a dalších satelitů.

Sonda Cassini několikrát prolétla skrz gejzíry vodní páry a ledových krystalků na Enceladu a zkoumala tyto drahocenné vzorky materiálu. Kromě vodní páry se jí podařilo detekovat metan, oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Tento malý ledový měsíc tak obsahuje vše, co život ke své existenci potřebuje – přesto zatím nevíme, zda na zmíněných souputnících skutečně existuje, a stejně tak můžeme pouze odhadovat jeho podobu. Podle vědců by se mohlo jednat spíš o bakterie, případně řasy a podobně, nikoliv o větší organismy. Přímý výzkum pomocí kosmických sond však zůstává hudbou vzdálené budoucnosti.

Osudným dnem bylo pro císařovnu Alžbětu 10. září 1898. Sissi chtěla ten den odjet ze Ženevy do Montreaux pravidelnou lodní linkou. V černých šatech, v jedné ruce vějíř, ve druhé slunečník, vyrazila k přístavišti vzdálenému jen kousek od hotelu. Avšak nedaleko číhal anarchista Luigi Lucheni. Ten sice toužil zavraždit prince Henriho Orleánského, ale ani císařovna mu nepřipadala jako marná oběť. Když se k němu Sissi a její dvorní dáma přiblížily, vyskočil z úkrytu. Vrhl se na Alžbětu a bodl ji dlouhým úzkým pilníkem. Císařovna padla na záda, ihned potom ale vstala. Poděkovala všem, kdo jí pomohli na nohy a očistili zaprášené šaty.

TIP: Luigi Lucheni: Kdo byl vrah milované císařovny Sissi?

Protože doba odplutí se blížila, pokračovaly dámy rychlým krokem k přístavišti. Alžběta se během cesty zeptala své společnice: „Co ten muž vlastně chtěl? Vzít mi hodinky? “ Teprve na lodi se zhroutila. Když jí uvolnili šněrovačku, spatřili nepatrnou zahnědlou skvrnku a dírku na batistové košilce. Kapitán lodi byl okamžitě informován o identitě zraněné ženy a loď se vrátila do přístavu. Na břehu ale mohl lékař už jen konstatovat smrt. František Josef prý nad skonem své drahé nesmírně plakal. Podle svědků dokonce řekl: „Nikdo ani netuší, jak jsem tuto ženu miloval!“

Heliodor Píka, který se narodil 3. července 1897, chtěl původně studovat farmacii. Události první světové války ho ale odvály na frontu, která určila jeho budoucí dráhu.

Už roku 1916 byl odeslán na haličské bojiště, odkud se dostal do Ruska. Netrvalo dlouho a mladý Píka vstoupil do legií. V náručí ruského medvěda se ale dlouho neohřál a na Masarykův příkaz zamířil na západní frontu. Jen co válka skončila, vyrazil ve jménu nového Československa bojovat o Těšínsko. Až v meziválečném období složil zbraně na úkor diplomatické činnosti. 

Významně se angažoval také v exilu za druhé světové války, kdy sloužil jako prostředník mezi londýnským a moskevským křídlem. Brzy odhalil, že Stalin neusiluje o obnovení nezávislého Československa. To se mu mělo o pár let později stát osudným. Krátce po komunistickém převratu byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Neveřejný soudní proces s Píkou začal 26. ledna 1949 a trval tři dny. Soud při něm dospěl k předem připravenému rozsudku - trestu smrti oběšením. Prezident Klement Gottwald odmítl Píkovi udělit milost a justiční vraždě tak přihlížel i Píkův bývalý spolubojovník a tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda. Generál Píka zemřel 21. června 1949 ve věznici na Borech.

Církevní dráha, studium humanismu a díla Erasma Rotterdamského, to vše dostal 2. července 1489 do kolébky Thomas Cranmer. Duchovní cesta mu otevřela dveře k nejvýznamnějším teologům doby stejně jako k anglickému dvoru.

TIP: Od velké lásky na popraviště: Manželství Anny Boleynové a Jindřicha Tudora

Jindřich VIII. totiž neměl mužského dědice, za to ztratil srdce pro dvorní dámu Annu Boleynovou. Rozvod ale nebyl jen tak, zvlášť když jeho manželkou byla dcera španělských křesťanských veličenstev a teta nejmocnějšího muže Evropy Karla V. Cranmer ale dokázal využít příležitosti. Manželství Jindřicha a Kateřiny rozvedl a sňatek s Annou prohlásil za právoplatný. Na výsluní poté zůstal až do nástupu Jindřichovi dcery Marie, katoličky, která se rozhodla udělat s anglikánským arcibiskupem zúčtovat. Dřívější důvěrník jejího otce byl uvězněn a poté upálen.

Devětašedesátiletý Peter Browne a pětašedesátiletý Mervyn Huggett z britského Sussexu sestrojili originální mašinku z filmu Wallace a Gromit. Jejich bizarní stroj „Sunday Morning Breakfast Machine“ vám naservíruje snídani, přinese noviny a také po sobě uklidí. Šikovným důchodcům trvala stavba snídaňového stroje tři měsíce.