Počátky úspěchu Johna Browninga spadají do roku 1880, kdy založil zbrojovku J. M. Browning & Bros. Firma začala brzy prosperovat a Browning rozvíjel spolupráci s řadou významných zbrojovek, mezi něž například patřila i slavná firma Winchester. Firma Winchester měla v této době velké renomé a konstruktér si uvědomoval, že by mu spolupráce s ní výrazně pomohla k ekonomickému růstu. O to větší pro něj bylo překvapení, když zjistil, že jím navržený model samonabíjecí brokovnice Winchester odmítl s tím, že se jedná o příliš revoluční model.  

Z dalších Browningových konstrukcí lze zmínit například automatickou pušku BAR (Browning Automatic Rifle) a kulomety ráže .30 a .50. Nezaměřil se jen na navrhování zbraní, ale pozornost věnoval i nábojům. Například dodnes používané a celosvětově rozšířené jsou ráže 6,35 mm Browning, 7,65 mm Browning a 9 mm Browning.

Navrhl také řadu samonabíjecích pistolí, první byla pistole FN-Browning model 1900. Pistoli pozdějšího Modelu 1910 si vybral Gavrilo Princip k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este. Přesto je bezkonkurenčně nejslavnější pistolí pocházející z Browningova konstruktérského prkna Colt 1911 Government, ráže .45 ACP. Browningův systém uzamčení závěru s vertikálním pohybem hlavně, poprvé použitý u Coltu 1911, se v modifikované podobě používá dodnes jako nejrozšířenější způsob uzamčení závěru u samonabíjecích pistolí.

Bez zajímavosti ale není ani to, že Browning byl silně nábožensky založený a působil v církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, jejíž příslušníci jsou u nás spíše známí pod označením mormoni.

Vznik hvězdy a případných planet představuje z astronomického hlediska poměrně rychlý proces, jenž trvá maximálně desítky milionů let. Kolem rodící se stálice začínají kondenzovat plyny a páry a vytvářejí se prachové částice, které se postupně spojují do stále větších útvarů.

Počítačové modely naznačují, že k růstu prachových zrn dochází slepováním při vzájemných kolizích. Jenomže při srážce ve vysoké rychlosti se větší zrna často opět rozbijí. Prachové částice zkrátka potřebují jakýsi „klidný přístav“, kde by mohly pokračovat ve vývoji až do okamžiku, kdy se z nich stanou tělesa schopná samostatného přežití, z nichž se následně zformují planety. 

Existence tzv. prachových pastí se předpokládala již dříve, ale dosud neexistovaly pozorovací důkazy. Teprve nedávno se astronomům podařilo pomocí radioteleskopu ALMA u jedné mladé hvězdy nalézt oblast, kde mohou prachová zrna dorůst do mnohem větší velikosti díky pomalým srážkám a vzájemnému slepování. Jde přesně o takovou prachovou past, o jaké teoretikové dlouho hovořili.

Trojúhelník měst Dubno-Luck-Brody se stal 26. června 1941 dějištěm souboje stovek obrněných monster. Mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem se strhla jedna z největších tankových bitev v dějinách, která vstoupila do historie jako bitva u Brodů.

Čtyřdenní střet probíhal poměrně zmateně. Do boje se mnohdy nekoordinovaně vrhaly další a další sovětské mechanizované sbory, které byly hnány pohrůžkou trestů z vyšších míst. Nekoordinovanost a snaha prorazit za každou cenu při nedostatku paliva a munice vedly k neúspěchu. Zatímco Německo spočítalo své škody na 200 tanků, sovětská strana se dostala až na číslo 800 tanků.

Sagrada Familia, Casa Mila nebo Casa Vicens. Všechny tyhle fenomenální stavby spojuje nejen město Barcelona, ale především jméno Antonia Gaudího, který se narodil 25. června 1852.

TIP: Katedrála Sagrada Família: Legendární barcelonské staveniště míří do finále

Zatímco v dospělosti ho provázela zářivá kariéra, v dětství se musel potýkat s řadou obtíží. Plicní infekce, která se rozvinula v revmatickou artritidu, chlapci značně ztěžovala život. V jejím důsledku se stal dokonce vegetariánem. Ve škole vynikal především v geometrii, která se měla stát hlavním pilířem jeho pozdější dráhy slavného architekta. Ač vedl poměrně asketický život, jeho stavby se vyznačovaly neotřelostí a působily fenomenálním dojmem už v době svého vzniku. A nutno říct, že veřejnost fascinují dodnes.

Solar Impulse 2, experimentální letoun na solární pohon, se opět zapsal do historie. Jako první stroj poháněný Sluncem překonal Atlantický oceán.

Jednomístný letoun pilotovaný Bertrandem Piccardem se vznesl z letiště JFK v New Yorku a po 71 hodinách letu přistál ve španělské Seville. Během tohoto letu Solar Impulse 2 urazil vzdálenost 6.765 kilometrů, přičemž letěl průměrnou rychlostí 95 km/h. Pohyboval se přitom ve výšce až 8.534 metrů.

TIP: Solární letoun Solar Impulse 2 přeletěl Pacifik a přistál v Kalifornii

Solar Impulse 2 chtěl zopakovat legendární let Charlese Lindbergha přes Atlantik v roce 1927, kvůli špatnému počasí nad Paříží ale musel změnit směr do Španělska.

Společnost Boston Dynamics vyrazila z bitevního pole do domácnosti. Jejich nový čtyřnohý robot SpotMini vám klidně přinese drink k televizi.

SpotMini je menší a tišší nežli roboti, které Boston Dynamics vyvíjejí pro armádu. Může se pohybovat v místnosti plné lidí, pod stolem i po schodišti. Když uklouzne po banánové slupce nebo něčem podobném, tak se SpotMini zase zvedne a všechny čtyři.

TIP: Boston Dynamics představili nového humanoidního robota Atlase

SpotMini váží necelých 30 kg a není vybaven žádnou hydraulikou. Funguje do značné míry autonomně, jen v těch nejvíce složitých úkolech potřebuje instrukce od svého lidského pána.

Fotografie zachycuje jednu z nejslavnějších pražských dominant, Karlův most, který spojuje oba břehy řeky Vltavy už více než šest set let. Pečlivě připravovaná stavba byla zahájena položením základního kamene dne 9. července roku 1357.

Již jen 10 dnů zbývá do zahájení největší vesmírné mise letošního roku – 4. července dorazí k největší planetě naší Sluneční soustavy sonda Juno. Nejde sice o první pozemskou návštěvu u tohoto plynného obra, žádná jiná sonda se ale k němu zatím nedostala tak blízko jako sonda Juno. Sonda zde bude vystavena zcela extrémním podmínkám – na orbitě Jupitera panuje prostředí jako na střelnici, Juno se bude muset vyrovnat s obřím magnetickým polem planety a také s radiačními pásy, s až tisíckrát vyšší energií než v jaká panuje v okolí Země.

Snímek z 16. května, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled, potvrzuje existenci tmavého víru v atmosféře Neptunu. Obrázek byl pořízen ve viditelném světle a jasně ukazuje tmavou skvrnu v blízkosti bílých mračen na jižní polokouli. Přestože podobné úkazy byly vidět už na fotografiích ze sondy Voyager 2, která proletěla okolo plynného obra v roce 1989, a na snímcích z Hubblea z roku 1994, toto je první pozorování tmavého víru v 21. století.

Tato tmavá skrvna je oblastí vysokého tlaku, která je doprovázena bílými mračny. ta se vytvářejí tehdy, když proud ambientního vzduchu proniká do oblasti tmavého víru a plyny zde kondenzují do metanových krystalků ledu.

Aby měl duel obřích zvonů smysl, porovnejme největší zvon, který je na světě k vidění, s největším zvonem, který stále slouží svému účelu. Leží-li tedy vůbec největší zvon, téměř třísettunový Dhammazedi, na dně myanmarské řeky Rangún, zůstává největším kolosem mezi zvony Car kolokol, který je k vidění na jednom z nádvoří moskevského Kremlu.

Car kolokol

Moskevský Car kolokol váží neuvěřitelných 202 tuny, je vysoký více než šest metrů a téměř stejný rozměr má i jeho spodní průměr. Zvon byl odléván třikrát a definitivní podobu získal v roce 1735. Jeho výrobu vedli proslulí ruští zvonaři Motorinové, kterým asistovaly zhruba dvě stovky dělníků. 

Poslední výzkumy provedené během renovačních prací (1979-1980) ukázaly, že Car kolokol je výroben z typického zvonového cínového bronzu, s obsahem příměsí zlata a stříbra. Jeho reliéf zdobí zobrazení císařovny Anny Ivanovny, na jejíž rozkaz byl tento zvon odlit, a také cara Alexeje Michajloviče, připomínající, že nový zvon byl odlit ze staršího, odlitého ještě v 17. století během Alexejovy vlády. Na zvonu jsou medailony se zobrazením světců, postavy andělů a tři pásy s rostlinným ornamentem.

Nesmírná masa zvonoviny se ovšem nikdy nerozezněla očekávaným majestátním zvukem. Při dokončování zvonu totiž nešťastnou náhodou vzplála dřevěná konstrukce, a když ji vystrašení dělníci začali hasit, rozžhavený zvon pod vlivem příliš prudkého ochlazování pukl. Z jeho dolní části se odlomil kus vážící jedenáct a půl tuny.

Zmrzačený zvon zůstal v odlévací jámě až do roku 1836. Pak byl vyzvednut, umístěn na kamenný podstavec a dnes je z něj jedna z nejvyhledávanějších turistických atrakcí ruské metropole.

Mingun 

Připustíme-li, že zvony slouží především k náboženským rituálům a smyslem jejich existence je vyzvánět k větší slávě boží, pak lze zvon Car kolokol srovnávat s dalším největším zvonem, který je takříkajíc stále v aktivní službě. Zvon Mingun z mingunské pagody v Myanmaru je ve skutečnosti až čtvrtým největším zvonem světa, ale jeho o něco větší bratr z čínského Pingdingšanu k náboženským účelům neslouží. 

Druhý největší zvon světa, na který lze zvonit a na nějž se v mingunské pagodě také stále zvoní, vyrobili na příkaz krále Bodawpayi kolem roku 1808. Čtyři metry vysoký a devadesát tun vážící zvon nerozeznívá zavěšené srdce, ale údery dřevěného kladiva. 

Zvon byl původně určen pro Bodawpayovu pagodu, což je rovněž pozoruhodná stavba, popisovaná jako největší cihlový chrám v Asii. Ze základny o průměru pětadvaceti metrů se pagoda zvedá do téměř padesátimetrové výšky a kvůli chybějící věži se mezi odborníky vedou spory, zda jde o stavbu nedokončenou, nebo zda se při stavbě od dokončení věže záměrně upustilo z bezpečnostních důvodů.

Slavný zvon je každopádně zavěšen v sousedství pagody a je běžně přístupný návštěvníkům, takže mezi oblíbené kratochvíle příchozích patří vstupování pod zvon a představy o tom, co by se stalo, kdyby se mnohatunová masa zvonoviny ze závěsu utrhla právě ve chvíli, kdy uvnitř zvonu postávají zvědavci. Mingunský zvon však v závěsu spočívá už celá léta nadmíru pevně a přečkal bez újmy i zemětřesení, které oblast postihlo v roce 1838.

Právě toto zemětřesení však zasáhlo slavnou Bodawpayovu pagodu na břehu řeky Irravadi, která v té době čněla do výše padesáti metrů. Otřesy země poškodily i obrovské třicetimetrové lvy, chránící vstup do chrámu. Pokud by pagoda skutečně vyrostla do původně zamýšlené výšky sto padesáti metrů, byla by katastrofa pravděpodobně mnohem větší.