Na základě dat z družicových snímků vznikla nová mapa světelného znečištění ve světě. Závěry nejsou pro příznivce hvězdné oblohy vůbec příznivé – 83 % světové populace se dotýká světelné znečištění. V Evropě a v USA je to dokonce 99 %. Pro 60 % Evropanů a téměř 80 % obyvatel Severní Ameriky je Mléčná dráha vinou světelného smogu neviditelnou.

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Nejvyšší míru světelného znečištění vědci zaznamenali v Singapuru, naopak nejtmavší oblohu mají obyvatelé afrického Čadu, Středoafrické republiky a Madagaskaru. Na severní polokouli je to pak jen Grónsko. V západní Evropě zůstává nedotčených jen několik málo oblastí ve Skotsku, Švédsku, Norsku, v části Španělska a v Rakousku.

Krabí mlhovina (M1, NGC 1952 či Taurus A) je emisní mlhovina, která se nachází v souhvězdí Býka. Poprvé ji pozoroval John Bevis v roce 1731. Je pozůstatkem supernovy SN 1054, kterou v roce 1054 pozorovali čínští a arabští astronomové.

TIP: Jak se zrodila nádherná Krabí mlhovina? Výbuchem supernovy

Vydává rentgenové a gama záření o energii vyšší než 30 keV a v tomto oboru je největším dlouhodobým zdrojem energie na obloze. V době výbuchu byla šestkrát jasnější než Venuše a na denní obloze zářila třiadvaceti dní. Na noční obloze pak byla pouhým okem viditelná ještě zhruba rok.

Jan Hus kritizoval mravní úpadek katolické církve, která ho na oplátku exkomunikovala a prohlásila za kacíře. Spor českého reformátora a duchovních kruhů měl být projednán na koncilu v Kostnici. Setkání katolických prelátů, kterého se účastnil rovněž Zikmund Lucemburský, mělo vyřešit rozkol uvnitř církve. 

TIP: Osudná Kostnice: Kdo poslal mistra Jana Husa na hranici?

6. července 1415 ale právě kostnický koncil ukončil život Jana Husa. Jeho odsouzení vyvolalo v Čechách vlnu nevole, kterou dokonalo upálení Jeronýma Pražského. Napětí, jež zahraniční události způsobily, gradovalo ve vypuknutí husitské revoluce, která na dlouhá léta pozměnila tvář českého království.

V horkém letním dni 5. července 1554 porodila Marie Španělská císaři Maxmiliánovi dceru, která dostala jméno Alžběta a ihned se stala otcovým miláčkem. Přesto se i ona proměnila v nástroj dynastických zájmů.

Nutno podotknout, že jí otec vybral žádoucího manžela. Karel IX. se pyšnil nejen titulem francouzský král, ale navíc byl mladý a pohledný. Přesto s ním Alžběta neměla lehký život. Královna byla ve Francii sotva rok, když dal její muž souhlas k vraždění hugenotů, které vešlo ve známost jako Bartolomějská noc. Za další dva roky král zemřel a Alžbětě, která odmítla se odmítla provdat za jeho mladšího bratra, nezbylo než se vrátit na rakouskou půdu. Zde založila klášter a v jeho zdech v necelých čtyřiceti letech zemřela.

Nevyjasněné zavraždění posledního přemyslovského krále Václava III. výrazně zamíchalo kartami na domácí politické scéně. Strhl se boj o trůn, z něhož vyšel úspěšně Rudolf Habsburský. Kralování mu ale vydrželo sotva rok, protože už 4. července 1307 zemřel.

Ačkoliv si nároky na českou korunu dělal Jindřich Korutanský, manžel přemyslovské princezny Anny, římský král Albrecht nelenil, prohlásil Čechy za odumřelé léno a udělil je svému synovi Rudolfovi. Aby svůj nárok podepřel, oženil se nový panovník s vdovou po králi Václavu II. Eliškou Rejčkou.

TIP: Cesta do Čech: Jak vypadala první léta kralování Elišky Rejčky?

Rudolf se snažil ozdravit státní finance a neváhal být sám spořivý, díky čemuž si vysloužil přízvisko „král Kaše“. Přesto měl mezi panstvem řadu odpůrců, kteří nezapomínali na dědický nárok dvou neprovdaných Přemysloven. Než ale stihl do dějin českých zemí výrazněji zasáhnout, zemřel a cesta na trůn se otevřela Lucemburkům.

Od třicátých let se na Zemi vyrábějí freony, čili halogenované uhlovodíky, které našly uplatnění v chladicích směsích, sprejích, hasicích přístrojích nebo čisticích prostředcích.

Odborníci časem přišli na to, že se freony dostávají do stratosféry, kde se podílejí na rozkladu ozónu. Ozónová vrstva přitom slouží jako štít proti ultrafialovému záření o vlnové délce 280–320 nm, které je nebezpečné pro život na Zemi.

Klíčová dohoda z Montrealu

V roce 1987 proto 46 zemí podepsalo Montrealský protokol o ukončení výroby freonů a obchodování s nimi. K Montrealskému protokolu postupně přistoupilo celkem 196 zemí.

Jak Montrealský protokol funguje? Vědci už od roku 2000 sledují ozónovou díru nad Antarktidou. Jejich měření ukazují, že se ozónová díra postupně zmenšuje, od roku 2000 o 4 miliony čtverečních kilometrů. Na velikost ozónové díry působí celá řada faktorů, včetně teploty nebo větru, ale více než polovina tohoto úbytku by měla být přímým důsledek poklesu obsahu freonů.

TIP: Vývoj globálního klimatu: Přijde po období El Niño jeho protějšek La Niña?

Druhá ozónová díra je nad Arktidou. Není tak velká, její chování je ale proměnlivější, a zatím se nezdá, že by vyklízela pozice.

Celý dokument si samozřejmě vyžádal pečlivou přípravu a Ferdinandovi rádci na něm začali pracovat již v průběhu roku 1625. Jako předlohu využili staré zemské právo z 16. století, ovšem došlo k jeho dalekosáhlé revizi podle nových královských požadavků. Kromě omezení stavovské moci vedl Ferdinanda i náboženský motiv. Rekatolizační snahy, do jejichž čela se Habsburkové rádi stavěli, sice probíhaly již od začátku dvacátých let, ale v dlouhodobé perspektivě potřebovaly také své pevné ukotvení v zemském zákoně.

TIP: Vraťte se na počátek vydání neslavného dokumentu

Konec moci českých stavů

Obnovené zřízení přineslo dalekosáhlé změny. Na prvním místě se Habsburkové prohlásili za dědičné držitele českého království. Silně tím narušili dosavadní moc českých stavů. Především tím chtěli zamezit jakémukoli dalšímu pokusu o své budoucí svržení. Dokument mimo jiné zavedl absolutistické zřízení, neboť veškerou soudní a zákonodárnou pravomoc soustředil do rukou panovníka, který ji vykonával za pomoci svých centrálně řízených úřadů. Stavovským orgánům, především zemskému sněmu, byla ponechána jen minimální pravomoc kupříkladu v oblasti vyhlašování daní. Ve většině případů šlo však jen o formální činnost. Obnovené zřízení také výrazným způsobem zasáhlo do uspořádání zemského sněmu. Velkého posílení se dostalo zejména stavu duchovnímu. Naopak města a rytíři doznali citelného oslabení. Panovník si také přivlastnil právo dosazovat zemské úřednictvo a do budoucna si tímto činem zachoval zásadní vliv na chod státu. 

Další nepříjemný bod přineslo zrovnoprávnění češtiny s němčinou v rámci úředního styku. Zemské sněmy a důležitá zasedání, která řídila chod země, již do budoucna nemusela být vedena výlučně v češtině. Opatření mělo mnohem větší význam, než by se na první pohled zdálo. Z praktického hlediska tím nová šlechta ztratila veškerou motivaci se učit českému jazyku. Němčina totiž představovala do jisté míry módní záležitost již na počátku 17. století a reálně hrozilo, že češtinu postupně zcela vytlačí. Tedy alespoň v rámci zemských elit, které měly největší vliv na politický, náboženský a pochopitelně i kulturní vývoj naší země. 

Náboženské hledisko mělo také svůj obrovský význam. Obnovené zřízení zemské definitivně zavedlo katolicizmus jako jediné legální náboženství na území českého království. Jinověrci museli buď přestoupit anebo volit nedobrovolný odchod do exilu. Tento bod měl zásadní význam na budoucí rekatolizaci českého obyvatelstva a právě na jeho základě odešlo po roce 1627 z českého území mnoho významných osobností z řad protestantských vyznání, utrakvistů, ale například i členů jednoty bratrské, jako byl Jan Amos Komenský. Možnost legálně opustit zemi však mohla využít pouze šlechta. Poddanského obyvatelstva se to netýkalo, protože bylo, natrvalo připoutáno k půdě svého pána. Prostým lidem tedy nezbylo nic jiného než přestoupit na katolickou víru. V opačném případě riskovali represálie, které budoucí rekatolizace skutečně v mnoha případech přinesla. 

Zřejmě nejzajímavější a rovněž i nejdrsnější kapitolu sovětské vojenské kynologie představují protitankoví psi. V podstatě existovaly dva přístupy. První vycházel z představy geniálního psa, který měl na rozkaz vyběhnout a pod nepřátelský tank položit nálož.

Dále se předpokládalo, že jej bude řídit psovod pomocí píšťalky. Zvíře na sobě mělo vestu z plachtoviny s pouzdrem na trhavinovou nálož, kterou měl pes uvolnit tak, že vzal do zubů rukojeť s táhlem, která se nacházela vlevo za jeho hlavou, a zatáhl za ni. V ústřední škole to fungovalo, ale v praxi, zvláště během simulace bojové situace nikoli. Ani ta nejlepší zvířata nedokázala doběhnout k tanku, odhodit nálož, která se dopadem odjistila, a vrátit se zpět do vlastních zákopů. Proto dostala přednost sebevražedná varianta.

Krmení pod tankem

Druhá, primitivnější verze protitankového psa stála na reflexu. Dlouho hladovění psi dostávali žrádlo zásadně pod tanky. Den před akcí ale nažrat nedostali, takže si to ihned po vypuštění namířili pod obrněnce, kde hledali potravu. Cvičitelé předpokládali, že takto bude možné útočit také na tanky v pohybu. Jenže v praxi vznikl zásadní problém. Při výcviku k útoku na jedoucí tank se používaly sovětské typy se vznětovými motory, zatímco německé panzery měly motory zážehové a vydávaly jiný zvuk, což psy, kteří mají podstatně citlivější sluch než člověk, mátlo. Navíc nafta páchne jinak než benzin.

V některých zdrojích se uvádí, že psi pak běhali pod sovětské tanky. Ke zničení tanku mělo sloužit jednoduché zařízení upevněné pomocí plachtovinové vesty na hřbetu psa. Po stranách se nalézalo šest kapes, z nichž každá obsahovala dvě kilogramové nálože TNT. Mezi nimi byla na hřbetě psa upevněna kovová schránka s počinovou náloží trhaviny uchycená k základní desce, na níž se nalézal dvojitý plechový držák a v jeho středu otočně uchycená a odpružená dřevěná vypouštěcí páka, která trčela nahoru nad hřbet psa.

Pod ní bylo pouzdro s odpruženým úderníkem, jež v napnuté poloze držela závlačka nebo vidlička spojená s vypouštěcí pákou. Jakmile pes doběhl k tanku a vlezl pod něj pro žrádlo, páka se opřela o hranu pancíře. Jak pes postupoval dál pod podvozek, tlačil proti odporu pružiny až do chvíle, kdy došlo k vytažení závlačky či vidličky.

V tu chvíli vrhla pružina úderník proti kombinované rozbušce a došlo k iniciaci počinové náplně, která přenosem tlakové vlny pomocí bleskovice nebo i bez ní iniciovala nálože v postranních kapsách vesty. Nálož o hmotnosti více než 12 kg trhaviny dokázala těžce poškodit korbu tanku nebo pojezdovou soustavu.

Image

Čtěte také

Nepostradatelní pomocníci: Wehrmacht ve velkém spoléhal i na koně

Na statek své tety Effie M. Wardové v Auburnu, asi pět kilometrů od univerzitních laboratoří, přijel Robert Goddard s mechanikem Henrym Sachsem v úterý 16. března 1926 ráno. Zmrzlou zemi ještě pokrývaly zbytky sněhu. Obloha byla jasná. Několik set metrů od budov postavili oba muži podivnou tyčkovitou konstrukci – odpalovací zařízení. Na její vrchol ve výšce tří metrů umístili malou, ani ne půlmetrovou raketu. Vážila přes 4,5 kg, z toho 1,7 kg připadalo na tekutý kyslík a 0,34 kg na benzin.

Přesně ve 14.30 zažehl Sachs raketový motor. „Třebaže zapalování bylo spuštěno, raketa se zpočátku vůbec nepohnula, zato vyšlehly plameny a ozval se rachot. Zvedla se až po několika sekundách, pomalu opustila konstrukci a potom rychlostí rychlíku zatočila vlevo a sežehla led a sníh, přitom stále nabírala větší rychlost,“ zapsal si Goddard do deníku. „[…] Udivilo mě, že se neobjevil žádný dým, hluk byl poměrně malý a plamen krátký.“ První raketa na kapalné pohonné hmoty dosáhla za 2,5 s letu rychlosti 96 km/h, výšky 17 m a dopadla ve vzdálenosti 57 m od startovní věže. Podruhé vyzkoušel Goddard svou malou raketu 3. dubna – ve srovnání s premiérou uletěla necelou třetinu vzdálenosti.

První pokusy

Vynálezce nebyl spokojen. Motor vyvíjel malý tah a celý model byl příliš malý, než aby jej mohl dále dostatečně vylepšovat. Proto se rozhodl postavit raketu dvojnásobných rozměrů. Dokončil ji až za dva roky, na jaře 1928, a od července do října téhož roku se ji pak čtyřikrát marně pokoušel odstartovat. Její těleso se však vždycky zachytilo v konstrukci rampy. Teprve 26. prosince 1928 zamířila kapalinová raketa potřetí k nebi a překonala vzdálenost přes 60 m.

Pro další model postavil Goddard se svými asistenty na farmě startovací věž vysokou takřka 20 m. Nový typ měřil 3,5 m, vážil 14,5 kg a navíc nesl přes 6,5 kg pohonných látek. Raketa poslušně odstartovala odpoledne 17. července 1929: během 17 s letu dosáhla výšky takřka 30 m, načež dopadla 50 m od startovací konstrukce; pohybovala se přitom průměrnou rychlostí 16,5 m/s.

První tři pokusy se Goddardovi podařilo před veřejností utajit. Avšak několik minut po vypuštění čtvrté rakety přijely na farmu dvě sanitky a policejní vůz. Z nedalekého letiště navíc vyrazila vzdušná hlídka hledat místo leteckého neštěstí: jinak si totiž lidé ten strašný hřmot a plameny nedovedli vysvětlit. Vzápětí se v Auburnu objevili reportéři dvou worcesterských deníků. Konstruktér jim sdělil: „Dnešní odpolední zkouška představovala jeden z dlouhé série experimentů s raketami, které používají zcela nového pohonu. Nebyl to žádný pokus o dosažení Měsíce či jiná taková okázalá záležitost.“ Přesto v následujících dnech patřily první stránky novin opět Goddardovi. Deník Boston Globe přišel s titulkem „Zkouška ,měsíční rakety’ polekala celý venkov“. New York Times hlásal: „Raketa podobná meteoru vyděsila Worcester.“

Rakety se ovšem měly stále zvětšovat, což znamenalo i větší nebezpečí pro okolí. Smithsonův institut proto požádal vojenské úřady o přidělení vlastního prostoru pro další Goddardovy pokusy.

Sen včerejška, naděje dneška

První a jediný syn manželů Goddardových se narodil 5. října 1882. Chlapec byl odmalička domácím kutilem. Dělal pokusy s buzením elektřiny, s mycím práškem, vydržel celé hodiny čekat na vylíhnutí ptáků z vajec. V patnácti letech strávil spoustu času vymýšlením a konstruováním malého balonu. O rok později se pokoušel vyrábět umělé diamanty. Když jeho dílničku zdemoloval výbuch, musel skončit. Krátce nato vážně onemocněl a dva roky nechodil do školy. Do školních lavic se vrátil na podzim 1901. V prosinci poslal devatenáctiletý autor do časopisu Popular Science News svůj první odborný článek „Navigace ve vesmíru“. Neuspěl – redakce neměla zájem. Mezitím napsal úvahu o obyvatelnosti jiných nebeských těles.

V červnu 1904 ho učitelé vybrali, aby s několika spolužáky vedl slavnostní přednášku na závěr středoškolských studií. Hovořil na téma „O věcech, které můžeme předpokládat“. Na základě údajů známého astronoma Edwarda Charlese Pickeringa, s nímž si korespondoval, rozvinul myšlenku, že na Měsíci musí existovat vegetace. Svou řeč zakončil slovy „sen včerejška je nadějí dneška a skutečností budoucnosti“, která se stala jeho celoživotním krédem.

Patenty na rakety

Goddard studoval fyziku na místní technice. Experimentoval v laboratořích, hltal odbornou literaturu i nejnovější vědecké časopisy, psal články. Navrhl projekt rychlostní podzemní dráhy, uvažoval o využití atomové energie a významný populárně-vědecký časopis Scientific American otiskl jeho stať o zapojení gyroskopu do udržování stability a řízení letadla. Avšak úvahy o meziplanetárních letech všechny redakce odmítaly jako neuskutečnitelné fantazie. Mladý student se nicméně nevzdal a přemýšlel o konstrukci kosmické lodi. Především musel zvolit nejvýhodnější druh pohonu: Má využít radioaktivitu? Atomy, v nichž by reagovaly kladné a záporné náboje? Odpor přehřátých částic materiálu v ohnisku parabolických zrcadel? Sluneční energii? Obyčejné či elektrické dělo? Prozkoumal celkem 26 typů pohonu a 25 z nich zavrhl.

Nakonec se rozhodl pro několikastupňovou raketu poháněnou kapalným vodíkem a kapalným kyslíkem. Tuhle myšlenku si poprvé poznamenal do deníku v lednu 1909, kdy už pracoval jako asistent na katedře fyziky své alma mater, přičemž studium ukončil se zlatou medailí a s titulem bakaláře věd. V roce 1911 získal na Clarkově univerzitě ve svém rodišti doktorát z filozofie. O rok později dokončil na univerzitě v Princetonu, kam přešel, matematické výpočty úniku rakety z dosahu zemské přitažlivosti. Na podzim začal uvažovat o konstrukčním návrhu kapalinové rakety.

V březnu 1913 jej znovu vyřadila z pracovního tempa nemoc, tentokrát tolik obávaná tuberkulóza. Třebaže směl pracovat pouze hodinu denně, v říjnu téhož roku dopsal návrh svého prvního patentu: dostal název Raketový aparát, nesl datum 7. července 1914 a Goddard v něm konstrukčně načrtl několikastupňovou raketu. O týden později pak obdržel i druhý patent – na raketu s kapalinovým pohonem. Téměř od samého začátku trpěl totiž vynálezce představou, že by mu někdo mohl jeho závěry upřít nebo je bez jeho vědomí využít. Proto si každou konstrukční myšlenku nechával okamžitě patentovat, o všech svých teoriích a experimentech si vedl přesné záznamy a konečné výsledky uveřejňoval v ucelených studiích až po čase.

První raketoví průkopníci pracovali osamoceně a o svých protějšcích v jiných zemích neměli nejmenší ponětí. Proto ani Goddard ani americký patentový úřad netušili, že matematické výpočty pohybu rakety vesmírem a ideu kapalinového pohonu uveřejnil už v roce 1912 ruský učitel Konstantin Ciolkovskij, žijící v oblastním městě Kaluga, daleko od intelektuálních center. Nicméně první myšlenka na zkonstruování několikastupňové rakety patřila bezesporu Goddardovi.

Pokračování příští víkend