Od třicátých let se na Zemi vyrábějí freony, čili halogenované uhlovodíky, které našly uplatnění v chladicích směsích, sprejích, hasicích přístrojích nebo čisticích prostředcích.

Odborníci časem přišli na to, že se freony dostávají do stratosféry, kde se podílejí na rozkladu ozónu. Ozónová vrstva přitom slouží jako štít proti ultrafialovému záření o vlnové délce 280–320 nm, které je nebezpečné pro život na Zemi.

Klíčová dohoda z Montrealu

V roce 1987 proto 46 zemí podepsalo Montrealský protokol o ukončení výroby freonů a obchodování s nimi. K Montrealskému protokolu postupně přistoupilo celkem 196 zemí.

Jak Montrealský protokol funguje? Vědci už od roku 2000 sledují ozónovou díru nad Antarktidou. Jejich měření ukazují, že se ozónová díra postupně zmenšuje, od roku 2000 o 4 miliony čtverečních kilometrů. Na velikost ozónové díry působí celá řada faktorů, včetně teploty nebo větru, ale více než polovina tohoto úbytku by měla být přímým důsledek poklesu obsahu freonů.

TIP: Vývoj globálního klimatu: Přijde po období El Niño jeho protějšek La Niña?

Druhá ozónová díra je nad Arktidou. Není tak velká, její chování je ale proměnlivější, a zatím se nezdá, že by vyklízela pozice.

Celý dokument si samozřejmě vyžádal pečlivou přípravu a Ferdinandovi rádci na něm začali pracovat již v průběhu roku 1625. Jako předlohu využili staré zemské právo z 16. století, ovšem došlo k jeho dalekosáhlé revizi podle nových královských požadavků. Kromě omezení stavovské moci vedl Ferdinanda i náboženský motiv. Rekatolizační snahy, do jejichž čela se Habsburkové rádi stavěli, sice probíhaly již od začátku dvacátých let, ale v dlouhodobé perspektivě potřebovaly také své pevné ukotvení v zemském zákoně.

TIP: Vraťte se na počátek vydání neslavného dokumentu

Konec moci českých stavů

Obnovené zřízení přineslo dalekosáhlé změny. Na prvním místě se Habsburkové prohlásili za dědičné držitele českého království. Silně tím narušili dosavadní moc českých stavů. Především tím chtěli zamezit jakémukoli dalšímu pokusu o své budoucí svržení. Dokument mimo jiné zavedl absolutistické zřízení, neboť veškerou soudní a zákonodárnou pravomoc soustředil do rukou panovníka, který ji vykonával za pomoci svých centrálně řízených úřadů. Stavovským orgánům, především zemskému sněmu, byla ponechána jen minimální pravomoc kupříkladu v oblasti vyhlašování daní. Ve většině případů šlo však jen o formální činnost. Obnovené zřízení také výrazným způsobem zasáhlo do uspořádání zemského sněmu. Velkého posílení se dostalo zejména stavu duchovnímu. Naopak města a rytíři doznali citelného oslabení. Panovník si také přivlastnil právo dosazovat zemské úřednictvo a do budoucna si tímto činem zachoval zásadní vliv na chod státu. 

Další nepříjemný bod přineslo zrovnoprávnění češtiny s němčinou v rámci úředního styku. Zemské sněmy a důležitá zasedání, která řídila chod země, již do budoucna nemusela být vedena výlučně v češtině. Opatření mělo mnohem větší význam, než by se na první pohled zdálo. Z praktického hlediska tím nová šlechta ztratila veškerou motivaci se učit českému jazyku. Němčina totiž představovala do jisté míry módní záležitost již na počátku 17. století a reálně hrozilo, že češtinu postupně zcela vytlačí. Tedy alespoň v rámci zemských elit, které měly největší vliv na politický, náboženský a pochopitelně i kulturní vývoj naší země. 

Náboženské hledisko mělo také svůj obrovský význam. Obnovené zřízení zemské definitivně zavedlo katolicizmus jako jediné legální náboženství na území českého království. Jinověrci museli buď přestoupit anebo volit nedobrovolný odchod do exilu. Tento bod měl zásadní význam na budoucí rekatolizaci českého obyvatelstva a právě na jeho základě odešlo po roce 1627 z českého území mnoho významných osobností z řad protestantských vyznání, utrakvistů, ale například i členů jednoty bratrské, jako byl Jan Amos Komenský. Možnost legálně opustit zemi však mohla využít pouze šlechta. Poddanského obyvatelstva se to netýkalo, protože bylo, natrvalo připoutáno k půdě svého pána. Prostým lidem tedy nezbylo nic jiného než přestoupit na katolickou víru. V opačném případě riskovali represálie, které budoucí rekatolizace skutečně v mnoha případech přinesla. 

Zřejmě nejzajímavější a rovněž i nejdrsnější kapitolu sovětské vojenské kynologie představují protitankoví psi. V podstatě existovaly dva přístupy. První vycházel z představy geniálního psa, který měl na rozkaz vyběhnout a pod nepřátelský tank položit nálož.

Dále se předpokládalo, že jej bude řídit psovod pomocí píšťalky. Zvíře na sobě mělo vestu z plachtoviny s pouzdrem na trhavinovou nálož, kterou měl pes uvolnit tak, že vzal do zubů rukojeť s táhlem, která se nacházela vlevo za jeho hlavou, a zatáhl za ni. V ústřední škole to fungovalo, ale v praxi, zvláště během simulace bojové situace nikoli. Ani ta nejlepší zvířata nedokázala doběhnout k tanku, odhodit nálož, která se dopadem odjistila, a vrátit se zpět do vlastních zákopů. Proto dostala přednost sebevražedná varianta.

Krmení pod tankem

Druhá, primitivnější verze protitankového psa stála na reflexu. Dlouho hladovění psi dostávali žrádlo zásadně pod tanky. Den před akcí ale nažrat nedostali, takže si to ihned po vypuštění namířili pod obrněnce, kde hledali potravu. Cvičitelé předpokládali, že takto bude možné útočit také na tanky v pohybu. Jenže v praxi vznikl zásadní problém. Při výcviku k útoku na jedoucí tank se používaly sovětské typy se vznětovými motory, zatímco německé panzery měly motory zážehové a vydávaly jiný zvuk, což psy, kteří mají podstatně citlivější sluch než člověk, mátlo. Navíc nafta páchne jinak než benzin.

V některých zdrojích se uvádí, že psi pak běhali pod sovětské tanky. Ke zničení tanku mělo sloužit jednoduché zařízení upevněné pomocí plachtovinové vesty na hřbetu psa. Po stranách se nalézalo šest kapes, z nichž každá obsahovala dvě kilogramové nálože TNT. Mezi nimi byla na hřbetě psa upevněna kovová schránka s počinovou náloží trhaviny uchycená k základní desce, na níž se nalézal dvojitý plechový držák a v jeho středu otočně uchycená a odpružená dřevěná vypouštěcí páka, která trčela nahoru nad hřbet psa.

Pod ní bylo pouzdro s odpruženým úderníkem, jež v napnuté poloze držela závlačka nebo vidlička spojená s vypouštěcí pákou. Jakmile pes doběhl k tanku a vlezl pod něj pro žrádlo, páka se opřela o hranu pancíře. Jak pes postupoval dál pod podvozek, tlačil proti odporu pružiny až do chvíle, kdy došlo k vytažení závlačky či vidličky.

V tu chvíli vrhla pružina úderník proti kombinované rozbušce a došlo k iniciaci počinové náplně, která přenosem tlakové vlny pomocí bleskovice nebo i bez ní iniciovala nálože v postranních kapsách vesty. Nálož o hmotnosti více než 12 kg trhaviny dokázala těžce poškodit korbu tanku nebo pojezdovou soustavu.

Image

Čtěte také

Nepostradatelní pomocníci: Wehrmacht ve velkém spoléhal i na koně

Na statek své tety Effie M. Wardové v Auburnu, asi pět kilometrů od univerzitních laboratoří, přijel Robert Goddard s mechanikem Henrym Sachsem v úterý 16. března 1926 ráno. Zmrzlou zemi ještě pokrývaly zbytky sněhu. Obloha byla jasná. Několik set metrů od budov postavili oba muži podivnou tyčkovitou konstrukci – odpalovací zařízení. Na její vrchol ve výšce tří metrů umístili malou, ani ne půlmetrovou raketu. Vážila přes 4,5 kg, z toho 1,7 kg připadalo na tekutý kyslík a 0,34 kg na benzin.

Přesně ve 14.30 zažehl Sachs raketový motor. „Třebaže zapalování bylo spuštěno, raketa se zpočátku vůbec nepohnula, zato vyšlehly plameny a ozval se rachot. Zvedla se až po několika sekundách, pomalu opustila konstrukci a potom rychlostí rychlíku zatočila vlevo a sežehla led a sníh, přitom stále nabírala větší rychlost,“ zapsal si Goddard do deníku. „[…] Udivilo mě, že se neobjevil žádný dým, hluk byl poměrně malý a plamen krátký.“ První raketa na kapalné pohonné hmoty dosáhla za 2,5 s letu rychlosti 96 km/h, výšky 17 m a dopadla ve vzdálenosti 57 m od startovní věže. Podruhé vyzkoušel Goddard svou malou raketu 3. dubna – ve srovnání s premiérou uletěla necelou třetinu vzdálenosti.

První pokusy

Vynálezce nebyl spokojen. Motor vyvíjel malý tah a celý model byl příliš malý, než aby jej mohl dále dostatečně vylepšovat. Proto se rozhodl postavit raketu dvojnásobných rozměrů. Dokončil ji až za dva roky, na jaře 1928, a od července do října téhož roku se ji pak čtyřikrát marně pokoušel odstartovat. Její těleso se však vždycky zachytilo v konstrukci rampy. Teprve 26. prosince 1928 zamířila kapalinová raketa potřetí k nebi a překonala vzdálenost přes 60 m.

Pro další model postavil Goddard se svými asistenty na farmě startovací věž vysokou takřka 20 m. Nový typ měřil 3,5 m, vážil 14,5 kg a navíc nesl přes 6,5 kg pohonných látek. Raketa poslušně odstartovala odpoledne 17. července 1929: během 17 s letu dosáhla výšky takřka 30 m, načež dopadla 50 m od startovací konstrukce; pohybovala se přitom průměrnou rychlostí 16,5 m/s.

První tři pokusy se Goddardovi podařilo před veřejností utajit. Avšak několik minut po vypuštění čtvrté rakety přijely na farmu dvě sanitky a policejní vůz. Z nedalekého letiště navíc vyrazila vzdušná hlídka hledat místo leteckého neštěstí: jinak si totiž lidé ten strašný hřmot a plameny nedovedli vysvětlit. Vzápětí se v Auburnu objevili reportéři dvou worcesterských deníků. Konstruktér jim sdělil: „Dnešní odpolední zkouška představovala jeden z dlouhé série experimentů s raketami, které používají zcela nového pohonu. Nebyl to žádný pokus o dosažení Měsíce či jiná taková okázalá záležitost.“ Přesto v následujících dnech patřily první stránky novin opět Goddardovi. Deník Boston Globe přišel s titulkem „Zkouška ,měsíční rakety’ polekala celý venkov“. New York Times hlásal: „Raketa podobná meteoru vyděsila Worcester.“

Rakety se ovšem měly stále zvětšovat, což znamenalo i větší nebezpečí pro okolí. Smithsonův institut proto požádal vojenské úřady o přidělení vlastního prostoru pro další Goddardovy pokusy.

Sen včerejška, naděje dneška

První a jediný syn manželů Goddardových se narodil 5. října 1882. Chlapec byl odmalička domácím kutilem. Dělal pokusy s buzením elektřiny, s mycím práškem, vydržel celé hodiny čekat na vylíhnutí ptáků z vajec. V patnácti letech strávil spoustu času vymýšlením a konstruováním malého balonu. O rok později se pokoušel vyrábět umělé diamanty. Když jeho dílničku zdemoloval výbuch, musel skončit. Krátce nato vážně onemocněl a dva roky nechodil do školy. Do školních lavic se vrátil na podzim 1901. V prosinci poslal devatenáctiletý autor do časopisu Popular Science News svůj první odborný článek „Navigace ve vesmíru“. Neuspěl – redakce neměla zájem. Mezitím napsal úvahu o obyvatelnosti jiných nebeských těles.

V červnu 1904 ho učitelé vybrali, aby s několika spolužáky vedl slavnostní přednášku na závěr středoškolských studií. Hovořil na téma „O věcech, které můžeme předpokládat“. Na základě údajů známého astronoma Edwarda Charlese Pickeringa, s nímž si korespondoval, rozvinul myšlenku, že na Měsíci musí existovat vegetace. Svou řeč zakončil slovy „sen včerejška je nadějí dneška a skutečností budoucnosti“, která se stala jeho celoživotním krédem.

Patenty na rakety

Goddard studoval fyziku na místní technice. Experimentoval v laboratořích, hltal odbornou literaturu i nejnovější vědecké časopisy, psal články. Navrhl projekt rychlostní podzemní dráhy, uvažoval o využití atomové energie a významný populárně-vědecký časopis Scientific American otiskl jeho stať o zapojení gyroskopu do udržování stability a řízení letadla. Avšak úvahy o meziplanetárních letech všechny redakce odmítaly jako neuskutečnitelné fantazie. Mladý student se nicméně nevzdal a přemýšlel o konstrukci kosmické lodi. Především musel zvolit nejvýhodnější druh pohonu: Má využít radioaktivitu? Atomy, v nichž by reagovaly kladné a záporné náboje? Odpor přehřátých částic materiálu v ohnisku parabolických zrcadel? Sluneční energii? Obyčejné či elektrické dělo? Prozkoumal celkem 26 typů pohonu a 25 z nich zavrhl.

Nakonec se rozhodl pro několikastupňovou raketu poháněnou kapalným vodíkem a kapalným kyslíkem. Tuhle myšlenku si poprvé poznamenal do deníku v lednu 1909, kdy už pracoval jako asistent na katedře fyziky své alma mater, přičemž studium ukončil se zlatou medailí a s titulem bakaláře věd. V roce 1911 získal na Clarkově univerzitě ve svém rodišti doktorát z filozofie. O rok později dokončil na univerzitě v Princetonu, kam přešel, matematické výpočty úniku rakety z dosahu zemské přitažlivosti. Na podzim začal uvažovat o konstrukčním návrhu kapalinové rakety.

V březnu 1913 jej znovu vyřadila z pracovního tempa nemoc, tentokrát tolik obávaná tuberkulóza. Třebaže směl pracovat pouze hodinu denně, v říjnu téhož roku dopsal návrh svého prvního patentu: dostal název Raketový aparát, nesl datum 7. července 1914 a Goddard v něm konstrukčně načrtl několikastupňovou raketu. O týden později pak obdržel i druhý patent – na raketu s kapalinovým pohonem. Téměř od samého začátku trpěl totiž vynálezce představou, že by mu někdo mohl jeho závěry upřít nebo je bez jeho vědomí využít. Proto si každou konstrukční myšlenku nechával okamžitě patentovat, o všech svých teoriích a experimentech si vedl přesné záznamy a konečné výsledky uveřejňoval v ucelených studiích až po čase.

První raketoví průkopníci pracovali osamoceně a o svých protějšcích v jiných zemích neměli nejmenší ponětí. Proto ani Goddard ani americký patentový úřad netušili, že matematické výpočty pohybu rakety vesmírem a ideu kapalinového pohonu uveřejnil už v roce 1912 ruský učitel Konstantin Ciolkovskij, žijící v oblastním městě Kaluga, daleko od intelektuálních center. Nicméně první myšlenka na zkonstruování několikastupňové rakety patřila bezesporu Goddardovi.

Pokračování příští víkend

2. července 1985 odstartovala raketa Ariane 1 z evropského kosmodromu v amazonské džungli, aby vynesla sondu Giotto k blížící se Halleyově kometě. Malý průzkumník dosáhl cíle v březnu 1986 a prolétl necelých 600 km od aktivního jádra vlasatice. Utrpěl přitom zásahy částicemi kometární hmoty – poničily například snímací kameru a narušily stabilizaci plavidla. Vědecká mise však byla splněna a podařilo se odeslat na Zemi snímky a informace o kometárním jádru „zblízka“.

K přibližující se Halleyově kometě se tehdy vydala celá plejáda sond z různých zemí (například ze SSSR či z Japonska), evropská Giotto se ovšem k jejímu jádru přiblížila nejvíc. V červenci 1992 pak prolétla asi 200 km od další vlasatice – Grigg-Skjellerup – a studovala ji. Giotto byla zachycena ještě v roce 1999 při průletu kolem Země, ale spojení už se obnovit nepodařilo.

Počet UFO neboli neidentifikovaných létajících objektů (z anglického „Unidentified Flying Object“) pozorovaných nad územím Kanady za poslední léta strmě stoupá. Zatímco v roce 1989 tam lidé hlásili 141 případů, v roce 2000 už se jednalo téměř o dvojnásobek, a v roce 2008 dokonce o víc než tisícovku. Rekordních 1 267 případů pak Kanaďané oznámili loni, kdy tamní ufologická společnost zaznamenala v průměru tři až čtyři hlášení za den.

Víc než třetina objektů byla spatřena na nebi nad provincií Quebec, především nad městy Montreal, Toronto a Vancouver. Následující otázka se tudíž přímo nabízí: Stěhují se mimozemské hlídky nad Kanadu, nebo tkví vysvětlení někde úplně jinde? 

Pomoc od jiných světů? 

Existuje celá řada teorií, jež podivné útvary na obloze objasňují. Podle některých jde ve skutečnosti o tajné vojenské lety, které se nyní častěji odehrávají nad obydlenými oblastmi Kanady. Jiné přikládají význam moderním technologiím jako mobilu či internetu, s jejichž pomocí lze podivný úkaz zaznamenat a nahlásit mnohem snáz než dřív. A podle poněkud bizarních hypotéz souvisí vše s poklesem ekonomiky, jenž nutí občany víc upírat oči k nebi a hledat tam pomoc od jiných světů. 

Zřejmě nejpravděpodobnější vysvětlení zní, že si Kanaďané – podobně jako lidé jinde na Zemi – pletou UFO s přírodními úkazy: například s kulovým bleskem, hořícími bahenními plyny či s meteory. Odpovídal by tomu i fakt, že víc než polovinu neidentifikovaných objektů představovala právě světla nejrůznější intenzity, barev a tvarů. Kanadská ufologická společnost záměnu s přírodními jevy uznává, přesto však tvrdí, že určitou část případů prostě nevysvětlují. Podle zmíněné organizace tak zůstává 12 % všech hlášení z roku 2015 stále neobjasněných. Ve své zprávě navíc společnost zdůrazňuje, že mnohá oznámení pocházejí od pilotů, policistů i dalších lidí, u nichž lze předpokládat dobré pozorovací schopnosti a zdravý úsudek. Co tedy létá nad hlavami Kanaďanů? Pravda zní, že nemáme nejmenší tušení. 

Noční světla a blízká setkání 

Pojem „UFO“ se používá v případě, kdy lidé vidí na obloze zvláštní jevy, které nelze vysvětlit žádným racionálním způsobem – rozhodně tedy nejde o popis mimozemského života. UFO je to, co jeho název říká: neidentifikovaný létající objekt neboli něco, co létá a co pozorovatel nedokáže správně určit.  

Zvláštní objekty se dnes dělí do řady kategorií. Je-li například vzdálenost UFO od pozorovatele větší než 150 m, může se jednat o tzv. noční světla, denní disky či radarové případy. Nachází-li se naopak neidentifikované těleso blíž než 150 m, jde o tzv. blízká setkání prvního až čtvrtého druhu. Pozorování „létajících talířů“ známe již z minulosti, jejich počet však poměrně strmě narůstal po druhé světové válce v USA a později se obdobná hlášení rozšířila i ve zbytku světa. 

V současnosti se zaznamenané případy na celé planetě počítají v desítkách tisíc ročně. V řadě zemí existuje množství organizací a spolků zabývajících se ufologií, kterou však akademická sféra jako seriózní disciplínu neuznává. Punc pseudovědy si vysloužila především kvůli množství bizarních či nepravděpodobných předpokladů, jimiž si ufologové při svém „vědeckém“ bádání často vypomáhají. 

Mezi vědou a pseudovědou 

Není samozřejmě pravda, že by fenomén UFO zůstával zcela bez povšimnutí vědeckých týmů. Jednu z prvních studií na toto téma provedli odborníci v rámci projektu nazvaného Project Sign pro americké vzdušné síly již v letech 1947–1949. Badatelé tehdy prozkoumali 243 případů, z nichž mnohé detailně prošetřili přímo na místě. Následně vypracovali zprávu, která zadavatelům poněkud vyrazila dech. V tzv. Odhadu situace zaslaném do Pentagonu totiž stálo: „Létající talíře jsou pravděpodobně skutečně mimozemskými dopravními prostředky.“ Zmíněný závěr však nebyl pro řadu lidí včetně šéfa vzdušných sil přijatelný, a projekt tak v tichosti skončil. 

Již o tři roky později na něj rovněž pod patronací americké vlády navázal projekt Blue Book, který trval až do roku 1970. Vědci v jeho rámci prozkoumali víc než deset tisíc hlášení a potvrdili, že drtivou většinu z nich lze objasnit racionálně, především přírodními úkazy. Ačkoliv v závěrečné zprávě tentokrát zdůraznili, že neexistuje žádný důkaz o návštěvách mimozemských civilizací, přesto prý byla asi na 6 % zkoumaných případů veškerá logická vysvětlení krátká. 

Možná ano, možná ne 

K podobným výsledkům dospěla koncem 90. let minulého století i francouzská skupina s pracovním názvem Cometa, která s pomocí národní vesmírné agentury analyzovala všechna hlášení o UFO od 50. let. Mezi členy týmu figurovali vysoce postavení důstojníci a velitelé leteckých sil a výzkum měl směřovat k analýze UFO z hlediska jeho možných dopadů na bezpečnost Francie. 

V roce 1999 uveřejnila Cometa výsledky svého bádání: Většinu případů bylo možné objasnit logicky, asi pro 5 % z nich se ovšem žádné racionální vysvětlení nenabízelo. Francouzi došli v závěru zprávy k tomu, že existují „neznámé létající objekty s pozoruhodným letovým výkonem a pohybující se bezhlučně, přičemž je zřejmě řídí inteligentní bytosti“. Zároveň však zprávu uzavírala poněkud dvojaká formulace: „Hypotéza o mimozemských návštěvnících má k nejlepším vědeckým teoriím daleko. Rozhodně nebyla kategoricky prokázána, existují ovšem silné předpoklady v její prospěch.“

Pravdou zůstává, že většina dosavadních pokusů o vědeckou analýzu UFO skončila poněkud „mlhavě“ a naopak dala prostor dalším kontroverzním teoriím, které ufologii vrhají do ještě nelichotivějšího a nevědečtějšího světla. 

Záhadná Oblast 51

Problém je, že se s UFO setkávají nejen fantasté, ale i lidé, u nichž se předpokládá střízlivé uvažování. Patří k nim také Fife Symington, bývalý guvernér Arizony, který byl jako pilot nasazen ve Vietnamu. A ten v roce 2007 na tiskové konferenci oznámil, že na arizonském nebi velmi jasně viděl tiše se vznášející UFO a že si ho zcela jistě nespletl s žádným běžným letadlem, protože je všechna zná. Uvedenou zkušenost spolu s ním potvrdili další přítomní vojenští piloti. Společně pak žádali vládu, aby se do výzkumu fenoménu opět pustila.

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

Dnes víme, že měla tato setkání pravděpodobně co dočinění s vládním projektem, konkrétně s experimentálními letadly startujícími z utajované Oblasti 51. Existenci zmíněné základny přiznala zpravodajská služba CIA před třemi lety a lačné veřejnosti přidala i dokumenty o některých odtajněných projektech. Právě v okolí nehostinné pouštní lokality, jež mimochodem sousedí s Arizonou, bylo v minulosti hlášeno nesčetné množství UFO – a většina zřejmě souvisela s vývojem „neviditelných“ bombardérů nebo dronů. 

Stovky svědectví

Aby se snaha CIA o demytizaci UFO završila, rozhodla se nyní jinak tajnůstkářská instituce otevřít svůj starší archiv z let 1947–1960, věnovaný zmíněným setkáním. Z dokumentů je zřejmé, že si zpravodajská agentura s přetlakem „mimozemských hlášení“ zprvu jednoduše nevěděla rady. Kvůli zpracování neustále se kupících „důkazních materiálů“ proto vzniklo speciální oddělení Air Technical Intelligence Center (ATIC). A ze statistik vyplývá, že mezi lety 1947 a 1952 přistálo na jeho stolech přes 1 500 hlášení o spatřeném UFO, která pak musel tým prozkoumat a vyvrátit, nebo dál řešit. 

V návaznosti na to začala brát CIA mimozemskou problematiku víc na zřetel a ujasnila si případné problémy, které se pojily s cizími letouny: V první řadě mohly „nezvané návštěvy“ způsobovat mezi lidmi hysterii a davovou paniku. Pro blaho veřejnosti bylo proto nutné komentovat mimozemskou otázku velmi obezřetně. Další komplikace hrozily v důsledku zahlcení nekvalitními důkazními materiály. Oddělení ATIC zaplavovalo množství zfalšovaných či nepoužitelných fotek a filmů, mezi nimiž mohli jeho pracovníci snadno přehlédnout skutečně nevysvětlitelné fenomény hodné řádného prozkoumání.  

V reakci na neustávající přísun nevěrohodných svědectví se proto CIA rozhodla uspořádat veřejnou osvětu, aby se „bedliví“ občané dozvěděli, jak případné mimozemské artefakty správně fotografovat a natáčet. Následovalo školení týkající se optických klamů v atmosféře a vzdělávací program, v němž se lidé učili rozeznávat létající talíře od horkovzdušných či meteorologických balonů nebo letadel.   

Příliš dobrý důkaz

Pokud se však objevil dostatečně kvalitní důkazní materiál a pracovníci ATIC si jej všimli, nenechávali nic náhodě a potenciální mimozemskou záhadu pečlivě prověřovali. Šlo například o létající talíře, které 2. července 1952 svítily i na zcela jasné obloze nad americkým městem Tremonton. Delbert Newhouse zachytil dvanáct světélkujících teček na kameru: Chvíli se pohybovaly ve formaci a pak zmizely z dohledu.  

Záznam byl natolik přesvědčivý, že jeho zkoumáním strávil specializovaný tým ATIC celých tisíc hodin. Místo senzačního potvrzení pravosti však přišel pouze s mnoha způsoby, jak „důkaz o existenci mimozemského života“ vyvrátit. Jeden z hlavních problémů přitom spočíval v kopírování: Původní nahrávka měla údajně mnohem světlejší pozadí, na kterém vzdálené svítící objekty nevypadaly tak „nadpřirozeně“. Jenže pracovníkům oddělení ATIC se dostala do rukou kopie, jejíž pozadí bylo záměrně ztmaveno. 

Každopádně, pokud i vy toužíte po brouzdání kdysi přísně tajnými dokumenty, máte možnost: Stačí si otevřít archiv na stránce zpravodajské agentury na adrese www.cia.gov. 

O počátku existence vesmíru máme již docela slušnou představu: podle moderních poznatků vědy vznikl před 13,8 miliardy let v jediném okamžiku, který nazýváme Velký třesk, a od té chvíle se rozpíná. O jeho budoucnosti pak rozhodne právě způsob, jak bude zmíněné rozpínání pokračovat. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?
• Jsou přírodní zákony vyladěny pro život?
• Existuje život mimo Zemi?
• V kolika dimenzích žijeme?

Zatím připouštíme tři možnosti, z nichž první se nazývá Uzavřený vesmír. V tomto případě je v kosmu dost hmoty, aby její gravitace jednoho vzdáleného dne přemohla síly ovládající rozpínání. Poté se směr otočí a vesmír se bude smršťovat, až jednou skončí v něčem, co lze nazvat Velkým křachem. Druhou možnost jsme pojmenovali Otevřený vesmír: Síla rozpínání gravitaci porazí a rozpínání tak nikdy neskončí. Nakonec bude kosmos neuvěřitelně rozlehlý, ale také neuvěřitelně prázdný. Jeho teplota se přiblíží absolutní nule, přičemž se tomuto stavu často říká Velký zámrz. Poslední možnost představuje přesné vyvážení sil, načež vesmír dosáhne konečného objemu. 

Prozatím nedokážeme zodpovědět otázku, která z možností je správná. Poslední výzkumy však ukazují, že expanze vesmíru zrychluje, což má na svědomí dosud nepochopená temná energie. V každém případě mluvíme o neuvěřitelných časových intervalech, proti nimž představuje současné stáří vesmíru jen prchavý okamžik. A do toho ještě vstupuje otázka stability částic. Je ovšem téměř jisté, že vesmírná budoucnost nenahrává zachování inteligentního života: čeká nás buď pekelná výheň, nebo zničující mráz a prázdnota, přičemž dojde k rozpadu částic tvořících naše těla a vše kolem nás.

Kdy najdeme řešení?

Dokud nepochopíme fungování temné energie a nezískáme rovnice kvantové gravitace, jen těžko dokážeme odpovědět na otázku, jak vesmír skončí, pokud k takovému konci vůbec dojde. Zmíněná otázka je navíc ryze teoretická – jedná se o ohromné časy, mnohonásobně převyšující očekávanou dobu existence naší planety. Její zodpovězení by sice přineslo další poznatky o fundamentální podstatě vesmíru, lze však bohužel očekávat, že na konečnou odpověď si ještě počkáme.

Ještě dlouho před tím, než zaburácel poslední výstřel z muškety a po nekonečném dohadování v Münsteru a Osnabrücku bylo podepsáno vytoužené příměří ukončující neobyčejně krvavou a dlouhou třicetiletou válku, vydal český panovník a německý císař Ferdinand II. dokument, jenž měl poznamenat tvář českého království na několik budoucích generací. 

Nové uspořádání

Ptakopysk, čili odborně platypus je bizarní stvoření. Nejenom že připomíná křížence mezi bobrem a kachnou, také žije ve dvou světech – nad vodou i pod vodou.

Plavidlo Platypus sice tvarem ptakopyska nepřipomíná, pohybuje se ale také jako on ve dvou světech. Je to katamarán, jehož dva pontony s elektrickým pohonem plují na hladině. Platypus má ale ještě střední část, kterou lze ponořit metr a půl pod hladinu, a kde je místo k sezení pro dva potápěče.

TIP: iBubble je podvodní dron, který následuje majitele při potápění

Posádce pak stačí jen dva dýchací přístroje, kterým může kompresor na palubě vhánět vzduch až 8 hodin. Dobrodružnější povahy mohou odplavat až do vzdálenosti 15 metrů, kam dosáhnou přívody vzduchu. Plavidla Platypus by se měla brzy objevit na trhu.