Pokojové rostliny obvykle nepovažujeme za vhodné partnery ke konverzaci. Nejspíš je to to tím, že neslyšíme, co rostliny říkají.

Švýcarská společnost Vivent SARL se to rozhodla změnit. S podporou crowdfundingové kampaně na Kickstarteru pracují na vývoji zařízení Phytl Signs, které umožňuje detekovat nepatrné elektrické signály rostlin a pak je zprostředkovat k poslechu pomocí reproduktoru.

TIP: Jak najít diamanty? V Africe s tím pomůže rostlina pandán

Phytl Signs používá dva senzory. Jeden z nich se zasune do půdy poblíž rostliny, druhý se připne přímo k rostlině. Konečným cílem projektu je dokázat přeložit, co vlastně rostliny „říkají“ a pak to využít například v zemědělství.

Po mohutném zemětřesení ze dne 11. března roku 2011 zasáhla východní pobřeží ostrova Honšú ničivá vlna tsunami. Bezprostředně poté následovala celá série havárií na jaderných zařízeních, především v elektrárně Fukušima 1, během kterých unikly radioaktivní látky do moře i do ovzduší. Rozsáhlé oblasti byly zcela evakuovány. Přes veškerá nebezpečí a rizika bylo nutné vyslat do bezprostřední blízkosti poškozených reaktorů speciální oddíly, jejichž hlavním úkolem bylo ochladit reaktory a zabránit tak dalšímu stupňování nebezpečí.

Tímto úkolem byly pověřeny specialisté takzvaných Ústředních pohotovostních jednotek (Central Readiness Force). Asi 160 mužů v ochranných oblecích u Fukušimy pravidelně měřilo úroveň radiace a přímo ze speciálních obrněných vozidel nebo helikoptér polévalo tavící se reaktory vodou. Přes snahu o jejich maximální ochranu nastupovali do akcí statečně i s vědomím, že by jim jejich nasazení mohlo přinést značná zdravotní rizika, případně i smrt.

Japonské síly sebeobrany

Ústřední pohotovostní jednotky (dále CRF) japonských ozbrojených sil byly slavnostně ustaveny poměrně nedávno, na konci března roku 2007, brzy po zřízení prvního poválečného ministerstva obrany. Dnes v těchto jednotkách slouží na 4 200 lidí. Než si přiblížíme jejich úlohu, zaměřme se krátce na japonské ozbrojené síly obecně. Japonská ústava z roku 1947 vylučuje svým 9. článkem válku jako politický prostředek, s výjimkou sebeobrany.

Odpovědnost za obranu země převzaly po válce Spojené státy americké. Až válka na Korejském poloostrově a následný tlak americké strany přiměl Japonce vytvořit nejprve zvláštní Policejní rezervní složky, Pobřežní stráž a v roce 1954 nakonec tzv. Japonské síly sebeobrany. Japonci tak pozvolna opět přebírali významný podíl na ochraně svého území. 

K dalším významným změnám přistoupilo Japonsko v devadesátých letech, kdy se jeho vojáci objevili v roli členů mezinárodních mírových misí například v Kambodži a Mosambiku, a především po teroristických útocích 11. září 2001. Boj s terorismem se stal podobně jako v jiných zemích prioritou. Japonci se podíleli na operaci v Afghánistánu, kam vyslali dvě námořní flotily. Jejich úkoly ale byly zcela nebojové, měly především zajišťovat zásobování palivem a pitnou vodou.

V roce 2004 pak byly i pozemní vojenské síly vyslány do Iráku. To  vyvolalo velký odpor u převážně pacifistické japonské veřejnosti. Opět však šlo o nebojové úkoly humanitární a rekonstrukční pomoci. Přes všechny politické změny si země disponující mohutnou a technologicky mimořádně vybavenou armádou udržuje výrazně civilní charakter vyplývající z poválečné ústavy.

Speciální jednotky

Speciální síly CRF vznikly sloučením elitní 1. výsadkové brigády, 1. vrtulníkové brigády, 101. jednotky ochrany proti zbraním hromadného ničení a jednotky speciálních sil Special Operations Group (SOG). Tyto oddíly mají plnit roli jednotek rychlého nasazení především na území Japonska, ale v případě potřeby i v rámci mezinárodních tzv. peace-keepingových misí (operací na udržení míru). Vrchním velitelem byl jmenován generálporučík Josho Yamaguchi.

K prvnímu nasazení CRF došlo měsíc po jejich vytvoření v dubnu 2007, kdy pomáhaly hasit rozsáhlé lesní požáry v provincii Jamanaši. Speciální jednotka SOG, označovaná dnes názvem Special Forces Group (Skupina speciálních sil), má kolem 300 členů. Jejich identita podléhá přísnému utajení. Sídlo této jednotky se nachází v městě Narašino v prefektuře Chiba na ostrově Honšú. Návrhy Japonské obranné agentury (předchůdce ministerstva obrany) na vytvoření takového elitního oddílu existovaly již v roce 1998, kdy byly vládou vůči velení sebeobranných sil nastoleny požadavky účinné obrany před guerillovými útoky a před útoky chemickými, biologickými či nukleárními zbraněmi.

Země se cítila opět významně ohrožována komunistickou Severní Koreou, jejíž rakety Teapodong 1 v tomto roce přeletěly japonské ostrovy. Členové SOG byli vybráni z nejlepších mužů 1. výsadkové brigády a byli vysláni do USA k mimořádně náročnému výcviku u jednotky Delta Force. Tak byly v roce 2003 ustaveny první čety jako základ celé zamýšlené skupiny.

Charakter výcviku

Dnes tyto speciální síly tvoří kromě velení a tréninkové jednotky bojové čety, rozdělené podle zaměření na přepadovou výsadkovou jednotku a odstřelovače, dále námořní četu a čety specializované na boj v horách a ve městě. 

Vojáci této protiteroristické skupiny, jak byli veřejnosti oficiálně představeni, procházejí speciálním výcvikem. Vedle kondiční a psychologické přípravy jsou to metody komunikace, parašutistický výcvik, lezecká a horolezecká příprava, obrana před zbraněmi hromadného ničení a bodyguarding. Právě poslední ze zmíněných výcviků využili příslušníci této skupiny, kteří byli nasazeni jako osobní strážci velitelů japonských sil nasazených v Iráku.

TIP: Královské zelené barety: Britské Commandos vycvičili nejzkušenější sadisté armády

Z bojových technik ještě připomeňme známou Close Quarte Battle, která spočívá ve velmi rychlé razantní akci především v prostoru ulic, budov a všude tam, kde je omezena viditelnost i pohyb osob. Námořní četa se mimo jiné věnuje boji proti šířícímu se pirátství. 

Samozřejmostí jsou nejrůznější tradiční bojové techniky, jež v japonské společnosti tvoří pevnou součást národní kultury, a rovněž důraz na sebekázeň a sebeúctu. Nejen v těchto elitních jednotkách má každý voják povinnost si před spaním odpovědět na otázky typu: Neprovinil ses proti upřímnosti? Nemusíš se stydět za svá dnešní slova či skutky? Vyvinul jsi pokaždé nejvyšší možné úsilí? Cíleně tak v japonských jednotkách opět ožívá vojenský duch samurajů i pilotů kamikaze, jejichž odvaha a disciplína je mladým mužům v armádě dávána za vzor. 

Z kosmodromu Bajkonur odstartovala ve středu 6. července kosmická loď Sojuz MS-01. K Mezinárodní vesmírné stanici dopraví tříčlennou posádku Expedice 48 ve složení Kathleen Rubinsová (NASA), Anatolij Ivanišin (Roskosmos) a Takuja Óniši (JAXA). Posádka musela absolvovat poměrně dlouhou cestu - během dvou dnů je čekalo 34 obletů Země. Přílet ke stanici je plánován na dnešek.

Kromě obvyklých vědeckých experimentů se tentokrát budou astronauti věnovat i sekvenování DNA v prostoru, experimentům v oblasti regulace teploty a výzkumu úbytku kostní dřeně v prostředí mikrogravitace.

Karl Guthe Jansky se narodil 22. října 1905 v Normanu v Oklahomě. Později studoval na University of Wisconsin. Po ukončení studií v roce 1928 začal pracovat v Bellových laboratořích v Holmdelu v New Jersey. Pracoval na řešení problémů krátkovlnné radiotelefonie (vlnová délka 10 - 20 m) pro použití v transatlantické telefonii. V roce 1931 mu byl přidělen úkol nalézt příčinu praskání, které narušovalo příjem těchto telefonních hovorů ze zámoří.

Zneuznaný génuis

Na Holmdelově stanici vybudoval Jansky velký anténní systém pro příjem vln o frekvenci 20,5 MHz (vlnová délka asi 14,5 m). Anténní systém umožňoval natáčení antén a tím byla zajištěna možnost zjistit směr odkud přichází rádiové signály.

Jansky zaznamenal dva známé druhy atmosférické elektrostatiky: praskání z místních bouřek a zvuky ze vzdálených bouřek odražené od ionosféry. Ze svých záznamů Jansky později vybral ještě třetí velmi slabý druh elektrostatiky, který mohl být jen stěží rozeznatelný od vlastního šumu přijímače. Ve sluchátkách zvuk zněl jako stálé praskání.

Nejprve se Jansky domníval, že interference pochází ze Slunce. Po roce pečlivého měření usoudil, že rádiové vlny přichází přibližně každých 23 hodin a 56 minut z jednoho určitého místa na obloze. Na základě domněnky, že radiace přichází z astronomického zdroje, se pokusil určit její původ. Věděl totiž, že doba zemské rotace vůči hvězdám je asi o 4 minuty kratší než vůči Slunci. A to byl základ jeho hypotézy o zdroji pocházejícím mimo naši sluneční soustavu. Směr se shodoval s konstelací souhvězdí Střelce (tj. směrem ke středu Mléčné dráhy). Jansky předpokládal, že rádiové emise jsou nějakým způsobem spjaté s naší galaxií, a že nepochází z hvězd, ale z ionizovaných mezihvězdných plynů.

Zrození radioastronomie

Na základě svého výzkumu přišel Jansky s teorií, že nebeská tělesa mohou emitovat nejen světelné vlny, ale také vlny rádiové. Myšlenky publikované v roce 1933 (New York Times 5. 5. 1933) však nenašly výraznější ohlas. Jansky chtěl později vybudovat další anténní systém, ale Bellovy laboratoře na těchto výzkumech neměli zájem, protože se netýkaly problému rušení rádiových vln určených pro telefonii. Byl proto přesunut na jiné výzkumy. Uznání se Karl Jansky dočkal až na konci 2. světové války.

Janskeho objev znamenal zrození nového druhu astronomie - tzv. radioastronomie. Na jeho počest byla pojmenována jednotka rádiového záření jansky (1 Jy = 10⁻²⁶ W/m⁻²×Hz⁻¹), která byla používána k měření intenzity rádiových signálů přijímaných z objektů ve vesmíru. Karl Guthe Jansky zemřel 14. února 1950 ve věku nedožitých 45 let.

Zažil éru rakouského mocnářství, vznik Československa i obě světové války. Na dějiny si také řádně posvítil. Vynálezce obloukové lampy František Křižík se narodil 8. července 1847.

Přestože pocházel z chudých poměrů, díky svému talentu byl jako mimořádný student přijat na pražskou techniku. Potřeba vydělávat si na studia ho zavedla do továrny na telegrafní a signalizační zařízení. Díky tomu získal možnost propojovat poznatky z učebnic s praxí a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

TIP: Křižíkova fontána: Čarovná hra světel a vody

Za svůj život si připsal na konto zdokonalení celé řady technických vymožeností doby. Do podvědomí žáků základních škol ale vstoupil především coby vynálezce obloukové lampy. Ty byly sice známy už dříve, ale Křižík je zásadním způsobem inovoval a dokonce si na jejich výrobu otevřel vlastní dílnu. Až nástup konkurence a finančí problémy ve druhém desetiletí 20. století ho přiměly stáhnout se do ústraní. 

7. července 1746 se narodil italský řeholník theatin, matematik a astronom Giuseppe Piazzi. Piazzi založil observatoř v Palermu, dnes Osservatorio Astronomico di Palermo „Giuseppe S. Vaiana“ a 1. ledna 1801 objevil trpasličí planetku Ceres, což je vůbec první objevená planetka. Na jeho počest byla v pořadí tisící objevená planetka pojmenována Piazzia.

Klozetová revoluce přišla v 16. století. S převratným nápadem souvisejícím se splachováním přišel v roce 1597 Angličan John Harrington, který svou myšlenku nejprve uplatnil na svém panství v Kelstonu.

Nová éra toalet

Splachovací záchod byl nazván Ajax podle starého anglického slangového výrazu pro toaletu (a jakes). Svůj vynález, který si záhy oblíbila sama královna Alžběta I., publikoval v knize pod pseudonymem Misacmos. Dalšího pokroku v oblasti toalet bylo dosaženo teprve o dvě století později londýnským hodinářem Alexandrem Cummingsem, který dovedl Harringtonovo dílo zase o krůček dál. Jeho patent z roku 1775 totiž zvyšoval komfort toalet instalováním sifonu. Díky němu se zabránilo unikání nechtěných pachů do okolního prostoru.

O tři roky později se stal průkopníkem v sanitární oblasti Joseph Bramah. Zručný truhlář, který se měl na přání svého otce stát farmářem, si však zlomil nohu tak nešikovně, že by s takovým hendikepem nezvládl vykonávat zemědělskou práci. Díky tomu se Joseph Bramah vyučil truhlářskému řemeslu a jako vůbec první člověk na světě začal vyrábět toalety ve velkém. Jeho nový systém umožňoval splachování pomocí rukojeti spojené drátem s uzávěrem záchodové mísy.

TIP: Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Všechny zmíněné vynálezy se však potýkaly s nedostatečnou kanalizační sítí. Klozety sice začaly připomínat dnešní sanitární zařízení, výměšky však neměly kam spadávat a odplout. Nic na tom nezměnila ani další myšlenka, která začala místo kovu a dřeva používat k výrobě toalety porcelán. Teprve s rozvinutím kanalizace bylo dosaženo zapojení skutečně funkčního klozetu do každodenního života domácnosti. 

Šimpanzi bonobo jsou menším ze dvou druhů našich nejbližších příbuzných, šimpanzů. V jejich společnosti vládne matriarchát a významnou roli u nich hraje pohlavní styk ve všech možných podobách.

Vědci teď přišli na to, že se samice bonobů dostaly k moci a staly se dominantním pohlavím s pomocí důmyslné lsti. Povedlo se jim totiž přelstít samce klamnými sexuálními signály o možnosti oplodnění.

Jde o to, že když samice bonobů mohou být oplodněné, tak jim zduří genitálie. To je zřetelně vidět, zároveň jde ale o nespolehlivý signál. Genitálie mohou být zduřené až měsíc, takže není jasné, kdy přesně je samice nutné oplodnit. A pro samce bonobů je pak velmi obtížné si takovou samici nechat pro sebe a bránit ji před všemi ostatními.

TIP: Šimpanzice loví s nástroji častěji než šimpanzi

To vede ke snížení vzájemné agresivity mezi samci bonobů a také agresivity samců vůči samicím. Výsledkem je, že bonobové žijí v relativním klidu a míru. 

Co pohání tvorbu hvězd ve vesmíru? Podle astronomů, kteří analyzovali data ze Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS), je zhruba v polovině případů impulzem ke tvorbě nových hvězd proces splývání galaxií.

Situace, kdy splývají galaxie srovnatelné velikosti, jsou podle našich znalostí dost vzácné. Mnohem častěji dochází k tomu, že splývá větší galaxií s mnohem menší, trpasličí galaxií. Naše Mléčná dráha, která během historie "pozřela" mnoho trpasličích galaxií, by o tom mohla vyprávět. Není to až tak překvapující, trpasličích galaxií je prostě a jednoduše mnohem víc, než těch větších.

Splývání dvou velkých galaxií se sice dobře pozoruje, protože velké galaxie jsou jasnější a lépe viditelné, v evoluci galaxií ale podle dosavadních studií hraje klíčovou roli splývání velkých galaxií s malými. Vědci odhadují, že nebýt těchto splývání, tak by dnešní galaxie byly podstatně menší.

TIP: Kosmická Tykadla: Srážka galaxií nesmírných rozměrů

A právě splývání větších galaxií s trpasličími velmi často vede nejen k pouhému spojení galaxií, ale také spouští intenzivní tvorbu nových hvězd. Vědci dospěli k názoru, že pokud chceme pochopit evoluci galaxií v plné šíři, tak se neobejdeme bez důkladného prozkoumání procesů splývání galaxií.

Podle nejnovějšího žebříčku WHO je město s nejšpinavějším vzduchem pravděpodobně stotřicetitisícový íránský Zabol. Přívlastek pravděpodobně má své opodstatnění - ne na všech místech světa se totiž lze spolehnout na stejně přesná měření. Druhým důvodem proč nemusí být primát Zabolu jistý, je otázka metriky.

TIP: Drahé nadechnutí: Podnikavý Brit prodává bohatým Číňanům čerstvý vzduch

Při studiu kvality ovzduší se obecně hodnotí koncentrace pevných prachových částic různých velikostí. Částice menší než 10 µm pronikají za hrtan do dolních cest dýchacích. Někdy se proto označují jako vdechované částice nebo thorakální částice. Pokud jsou tyto částice menší než 2,5 µm mohou se usazovat v průduškách, případně u ještě menších částic (1 µm) pronikat až do plicních sklípků a způsobovat zdravotní problémy. Přestože všechny tyto částice představují zdravotní rizika, jsou částice PM2,5 a PM1 považovány za nebezpečnější.

Města s nejvyšší koncentrací PM2,5 částic

1. Zabol (Írán) 217 ug/m³
2. Gválijar (Indie) 176 ug/m³
3. Iláhábád (Indie) 170 ug/m³
4. Rijád (Saúdská Arábie) 156 ug/m³
5. Al Jubail (Saúdská Arábie)152 ug/m³

Města s nejvyšší koncentrací PM10 částic

1. Onitsha (Nigérie) 594 ug/m³
2. Péšávar (Pákistán) 540 ug/m³
3. Zabol (Írán) 527 ug/m³
4. Rávalpindí (Pákistán) 448 ug/m³
5. Kaduna (Nigérie) 423 ug/m³