Její oficiální název zněl Národní strana svobodomyslná, ale do historie vstoupila pod jménem mladočeši. Hlásila se k liberálním zásadám a směřovala k úsilí „o zřízení vpravdě svobodárné, spočívající na základech demokratických, tj. na rovném právu všech“.  

TIP: Přečtěte si, jak se formovaly první české politické strany

Osudné punktace

Vznik nové strany ale neznamenal, že by staročeši ihned ztratili na významu. Právě naopak, mladočeši v dalších letech nijak výrazně neprorazili a na oblibě jim ubraly i některé skandály, které staročeský tisk škodolibě komentoval. Obě strany mezi sebou sváděly tvrdý boj, který silně poznamenal tehdejší společnost. Jak napsal Rieger v roce 1876: „Kdekoli se občané pohádají mezi sebou o zájmy čistě místní, nebo osobní – třeba o stříkačku nebo purkmistrovství – ihned věc bere na sebe ráz víceméně politický…a hned jsou z nich staročeši nebo mladočeši“.

Staročeši pak nakonec skončili s politikou pasivní rezistence a v roce 1878 vstoupili poslanci obou stran do českého zemského sněmu, v následujícím roce i do říšské rady. Obliba staročechů mezi lidmi pak začala klesat až koncem osmdesátých let. V českých zemských volbách naposledy těsně zvítězili roku 1889, ale následující neúspěch při jednáních o národnostním smíru s německými liberály v rámci takzvaných punktací byl oním příslovečným posledním hřebíkem do rakve, v níž mohla být pohřbena dosavadní staročeská politická nadvláda. Drtivý triumf mladočechů ve volbách do říšské rady 1891 vynesl tuto stranu na první místo a předáci Národní strany tomu už jen bezmocně přihlíželi. Objevovala se i další konkurence v podobě nových stran (například roku 1878 byla v Čechách založena sociální demokracie).

Úpadek a pád

Vliv staročechů tedy klesl, i když měli nadále silné pozice hlavně v komunální politice a existovali až do rozpadu Rakouska-Uherska roku 1918. Poté splynuli s Českou státoprávní demokracií, z níž se posléze stala Československá národní demokracie. Přes svůj úpadek však Národní strana zanechala v českých dějinách trvalou stopu a to jí už nikdo upřít nemůže.           

Nepořádníci se prý dělí na dvě kategorie: na ty, kteří nedokážou nic vyhodit, a na ty, kteří neumějí nic uklidit na své místo. Až 90 % klientů japonské expertky na úklid Marie Kondo však údajně patří do třetí kategorie, jež představuje kombinaci obou předchozích. Pro všechny, kdo s pořádkem bojují, má Marie dobrou zprávu. Tvrdí, že zná způsob, jak si domácnost uklidit jednou provždy. Své poznatky navíc sepsala do knihy, z níž už se stal světový bestseller – prodaly se tři miliony výtisků v třicítce zemí. Časopis Time dokonce autorku zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí pro rok 2015. 

Lenka Dvořáková učí, jak prezentovat v angličtině. A ještě loni by ji ani nenapadlo, že bude jednou svou domácnost ukazovat médiím. Jenže mezitím se setkala s metodou KonMari od Marie Kondo. „Jednoho dne jsem dospěla k pocitu, že je potřeba něco změnit, a tak jsem se rozhodla, že každý den aspoň jednu věc vyhodím. Začala jsem hledat, jak to dělat ‚odborně‘, a narazila jsem právě na metodu KonMari. Najednou mi připadalo, že jsem poslední na světě, kdo o ní ještě neslyšel,“ popisuje cestu k radikální změně domácnosti paní Dvořáková. 

Uklidit si v celém životě

Zmíněná metoda je úplně jednoduchá – zbavit se maxima věcí a ponechat si jen to, co nám přináší radost. Při úklidu se postupuje po jednotlivých kategoriích, nikoliv po pokojích. Marii prý trvalo tři roky, než k této zdánlivě banální radě dospěla. 

Začíná se u oblečení. „Komínky jsou zakázané. Výjimku představují snad jen ručníky,“ vysvětluje programátor a divadelní režisér Tomáš Horáček, který revoluční metodu úklidu rovněž vyzkoušel. „Důležité je, aby se oděvy nedávaly na sebe, protože pak se ty spodní používají méně. Všechno je tedy ve skříních vertikálně,“ dodává. Podobně se postupuje u kuchyňských skříněk: dát věci stejné kategorie na jedno místo, potom je vytřídit a zase uložit zpátky – nejlépe do odlišných krabiček, aby bylo všechno přehlednější. Přitom byste si měli být jisti, že vám každá věc, kterou si ponecháte, přináší radost. 

Popsaný způsob úklidu může mít i jistý přesah. „Pro mě je metoda KonMari celkově o životě – o tom, co si v něm nechat, a co ne. Totéž se tak vztahuje třeba i na lidi, které vídám, na práci, zda mě baví, a vlastně na všechno. Myslím, že je možné KonMari použít v podstatě na úklid celého života,“ dodává Horáček. Vařit jsme se ve škole učili, stejně jako jiné praktické dovednosti. Uklízet nás ale neučil nikdo. A to je chyba – alespoň podle „uklízecí fanatičky“, jak se Marii Kondo někdy přezdívá.

Vousy, chlupy, svaly

TESTOSTERON: zodpovídá za typicky mužské znaky 

Navzdory obecně rozšířenému mýtu se mužský pohlavní hormon testosteron nevyskytuje jen u mužů. Najdeme jej i v těle žen, ale v mnohem nižších koncentracích než u dospělých zástupců silnějšího pohlaví. U mužů jsou jeho hlavním zdrojem varlata, přičemž spolu s dalšími podobnými „mužskými“ hormony (například dihydrotestosteronem) zodpovídá testosteron třeba za růst vousů, tělesného ochlupení či svalů.

Varlata jej začínají vyrábět dlouho před narozením dítěte a pod jeho vlivem se pak formují typické mužské znaky patrné už u novorozených chlapců. Testosteron a jemu blízké hormony zajistí například vývoj šourku a penisu. Ve stáří jeho produkce ve varlatech klesá, což s sebou nese řadu neklamných průvodních znaků: například nižší sexuální výkonnost, úbytek svaloviny či sklon k nabírání tuku.

V současnosti na trhu existují nejrůznější přípravky ve formě náplastí nebo gelů, které umožňují koncentraci tohoto hormonu v těle zvýšit. V řadě případů však muži testosteron užívají už ve věku, kdy ještě k poklesu jeho hladin nedochází. Mohou si tak vyhnat koncentraci hormonu vysoko nad obvyklé hodnoty, což sice podpoří libido či nárůst svalové hmoty, ale nemusí to zůstat bez následků. K možným nežádoucím účinkům amatérsky provedené testosteronové kúry patří i zvýšená náchylnost k rakovině prostaty.

Lidé malí a velcí

SOMATOTROPIN: řídí tělesný růst 

Hormon produkovaný malou žlázou zvanou podvěsek mozkový řídí úroveň metabolismu i tělesný růst. Pokud se ho v těle nachází nedostatek, dojde k růstové poruše a daný jedinec zůstane i v dospělosti malý. Dnes je ovšem možné zmíněné onemocnění léčit injekcemi somatotropinu vyráběného uměle. Naopak, nadbytek tohoto hormonu v dospělosti vede k nadměrnému růstu některých částí těla, k tzv. akromegalii.

Pozitivní účinky somatotropinu na celkový metabolismus a dostupnost látky na trhu vyústily v její zneužívání pro sportovní doping. Na růstový hormon dlouho nebyly k dispozici spolehlivé antidopingové testy, tudíž figuroval v pozadí mnoha špičkových sportovních výkonů nedávné minulosti. Například olympiádě konané v roce 2000 v Sydney se někdy přezdívá „hry růstového hormonu“: Žeň medailí padající na vrub dopingu somatotropinem tam byla nejvydatnější.

Tukový barometr

LEPTIN: reguluje tělesný tuk

Mezi tkáně, jež produkují vlastní hormony, patří poněkud překvapivě i tělesný tuk. Jedním z významných „sádlových“ hormonů je leptin. S tím, jak v těle přibývá tuku, stoupá i jeho produkce. Leptin působí coby regulátor, a jakmile jeho koncentrace překročí určitou mez, tělo se nadměrně obaluje tukem. Zmíněný fakt vede k potlačení chuti k jídlu a k hubnutí. Pokud naopak organismus strádá, tuková tkáň mizí a leptinu ubývá. Nedostatek hormonu působí jako poplašný signál, jenž vyzývá k urychlenému doplnění energetických rezerv v organismu. Výsledkem bývá zvýšený příjem potravy s preferencí vysoce kalorických jídel.

Hladiny leptinu fungují jako ručička na ukazateli energetických rezerv, což je klíčové pro činnost řady dalších orgánů. Například pro otěhotnění je důležité, aby měla nastávající matka v těle dostatečné zásoby energie. Pokud je vyhublá třeba v důsledku extrémní námahy nebo hladovění při nejrůznějších dietách, zastaví se jí menstruační cyklus a počít nemůže. Pro zdárný vývoj embrya a plodu nemá její organismus dost sil.

K leptinu se upíraly naděje lékařů v boji s šířící se obezitou. Ukázalo se však, že obézní lidé mají tohoto hormonu jen zřídkakdy málo. Jejich tuková tkáň jej produkuje v obrovském množství, nicméně tělo volání po omezení příjmu potravy z různých důvodů ignoruje a nadále holduje přejídání a lenošení.

Ředitel cukrů

INZULIN: řídí metabolismus cukrů 

Hormon vylučovaný poměrně malou populací buněk slinivky břišní hraje jednu z klíčových rolí při hospodaření organismu s energií. Řídí totiž metabolismus cukrů v těle. Pokud dojde k poruše jeho funkce, hrozí člověku cukrovka, jež se mimo jiné projevuje silně zvýšenými hladinami glukózy v krvi.

Zmíněné onemocnění však může mít víc příčin. Tzv. cukrovka prvního typu propuká u malých dětí, kterým jejich imunitní systém příslušné buňky ve slinivce nedopatřením zničil. Tito pacienti se léčí injekcemi: Dřív se používal inzulin izolovaný ze slinivek porážených prasat a dobytka; dnes se inzulin vyrábí pomocí kvasinek, do jejichž dědičné informace vnesli vědci metodami genového inženýrství lidský gen pro zmíněný hormon. Mimochodem, inzulin představuje vůbec první lék vyráběný metodami genového inženýrství. Jeho produkci se podařilo zvládnout už v roce 1978 a o čtyři roky později uvedla farmaceutická společnost Eli Lilly and Company lék na trh. 

Mnohem častěji se ovšem vyskytuje cukrovka druhého typu, při které zůstává produkce inzulinu ve slinivce nenarušená, nicméně organismus na signály hormonu neodpovídá. Takové „ohluchnutí“ k inzulinu hrozí převážně jedincům se značnou nadváhou. Cukrovka druhého typu proto figuruje na předních pozicích seznamu tzv. civilizačních chorob.

Krev pod kontrolou

ERYTROPOETIN: řídí tvorbu červených krvinek

Hormon vylučovaný ledvinami řídí tvorbu červených krvinek. Při některých onemocněních ledvin se jeho produkce naruší a pacientovi hrozí nedostatek červených krvinek čili anémie. Zmíněný stav má pak za následek mimo jiné snížené zásobování organismu kyslíkem a pokles celkového tělesného výkonu.

Lidé s nedostatkem erytropoetinu se léčí injekcemi uměle vyráběného hormonu. Dřív se látka takřka masově zneužívala ve vytrvalostních sportech, protože způsobovala namnožení červených krvinek, a tudíž lepší fungování organismu při extrémní dlouhodobé zátěži. Erytropoetin se jako doping velmi rozšířil v profesionální cyklistice, ale i mezi atlety, plavci či běžci na lyžích.

Zavedení spolehlivých antidopingových testů sice zneužívání hormonu omezilo, zcela mu však zabránit nedokázalo. Někteří sportovci se uchýlili k tzv. mikrodávkám: Jelikož se podle antidopingových pravidel nesměly kontroly provádět v noci, píchli si večer malé množství erytropoetinu s tím, že do rána hladina podaného hormonu klesne pod detekovatelné hodnoty. V roce 2015 byly proto povoleny i noční dopingové kontroly.

Mezi dnem a nocí

MELATONIN: řídí biologické hodiny

Malá žláza v mozku, tzv. šišinka čili epifýza, se probouzí po setmění, aby vyráběla hormon melatonin. V noci nám proto kolují tělem vyšší koncentrace melatoninu než přes den. Zmíněný hormon se podílí na chodu vnitřních biologických hodin a jejich průběžném „seřizování“ střídáním dne a noci. Nelze opomenout, že jeho zapojení do popsaného procesu objevila česká vědkyně Helena Illnerová.

Melatonin se podílí i na vnitřním biologickém kalendáři. V našich zeměpisných šířkách jsou v zimě dny nejkratší a v létě nejdelší, proto máme v zimě melatoninu víc než v létě. Některá zvířata využívají sezonních změn v jeho koncentracích k načasování životně důležitých aktivit: Například jelení říje nastupuje pod vlivem narůstajících koncentrací tohoto hormonu se zkracujícími se podzimními dny. Naopak zvířata s jarními námluvami poznají „správný čas“ podle úbytku melatoninu s tím, jak se zjara dny prodlužují.

Lidé, kteří často cestují napříč časovými pásmy a mívají narušený denní režim, si někdy pomáhají užíváním tablet s melatoninem. V poslední době se v lékařských časopisech objevila varování pro matky, jež se snaží podobnými tabletami „srovnat“ denní režim svým dětem, někdy dokonce i kojencům. Dětský organismus je však vůči jakémukoliv zásahu do hormonálního systému velmi citlivý a následky neuváženého podávání hormonů nelze nikdy předem odhadnout.

Když kručí v břiše

GHRELIN OBESTATIN OREXIN: hormony hladu a sytosti

Jak se mozek dozví, že máme prázdný žaludek a že je načase shánět něco k snědku? Trávicí soustava signalizuje nedostatek práce s trávením tím, že produkuje hormon ghrelin. Látka se pak dostává do krevného oběhu a putuje až do mozku, kde probouzí k činnosti příslušná nervová centra. Výsledkem zmíněné akce je intenzivní pocit hladu.

Obdobně dává trávicí soustava na vědomí, že má dostatek jídla. V tom případě obdrží mozek zprávu v podobě dalších hormonů, k nimž patří obestatin nebo orexin. V odezvě na jejich signál se následně dostaví pocit sytosti. Lidé trpící poruchami příjmu potravy, například chorobným přejídáním nebo naopak nechutenstvím, se mohou potýkat s nerovnováhou hormonů regulujících chuť k jídlu.

Vetřelec z plastů

BISFENOL A: ovlivňuje hormony řídící rozmnožování

Do jemného přediva hormonů a jimi řízených procesů mohou jako horda nájezdníků vtrhnout látky, jež vyprodukoval člověk a které se jeho přičiněním dostaly do životního prostředí, například do vody či do potravin. Odborníci je souhrnně označují jako endokrinní disruptory.

Příkladem takového „bořiče hormonů“ je bisfenol A: Hojně se používal jako tvrdidlo do mnoha plastů, ale i pro zpevnění bankovkového papíru nebo papíru do tepelných tiskáren, jež slouží například pro tisk pokladních účtenek. Bisfenol A se však z plastů v malém množství uvolňuje a v organismu mnoha živočichů včetně člověka nabourává funkci řady hormonů řídících rozmnožování. Kupříkladu u žab může vyvolat změnu pohlaví: Samec vyrůstající v prostředí znečištěném bisfenolem A se nakonec vyvine v samici. Tyto „falešné samičky“ se pak mohou dokonce pářit se samci a plodit potomstvo. U laboratorních myší vyvolává bisfenol A neplodnost, přičemž se zřejmě může podílet i na neplodnosti lidí. Zasahuje také do funkce hormonů řídících hospodaření s energií a přispívá ke vzniku obezity.

Odhaduje se, že účinky endokrinních disruptorů má asi tisícovka látek vyrobených člověkem. K jejich nejzákeřnějším vlastnostem přitom patří působení při velmi nízkých koncentracích. Proměnili jsme životní prostředí v koktejl endokrinních disruptorů. Účinky mnoha z nich se navíc navzájem posilují, a také proto vědci stále nevědí, co všechno mohou mít tyto látky na svědomí.

Pomocník z dusíku

OXID DUSNATÝ: roztahuje cévy, reguluje imunitu

Oxidy dusíku známe především ze zpráv o čistotě ovzduší. Jde o toxické látky, které se dostávají do zemské atmosféry ve zvýšeném množství ze zplodin spalovacích motorů. Oxid dusnatý (NO) si však v malém množství vyrábí tělo člověka i dalších organismů jako signální molekulu: Tento maličký a čiperný posel snadno proniká do buněk, odvede tam svou práci a opět rychle zmizí. Jedná se o nejmenší známý hormon.

Oxid dusnatý řídí v našem těle například roztahování cév nutné pro zvýšený průtok krve. Lidé s nemocným srdcem někdy užívají léky odvozené od molekuly výbušniny nitroglycerinu právě proto, že se z nich uvolňuje oxid dusnatý. Molekuly plynu napomáhají k rozšíření cév v srdečním svalu, k jeho lepšímu prokrvení a k úlevě od potíží vyvolaných nedostatečnou srdeční činností. Oxid dusnatý se však podílí i na řízení aktivity neuronů, na činnosti buněk imunitního systému a na mnoha dalších životně důležitých procesech.

V poslední době se ukazuje, že roli signálních molekul mohou sehrávat i jiné toxické plyny, konkrétně oxid uhelnatý a sirovodík čili sulfan. Jejich úlohu se ovšem zatím podařilo prozkoumat podstatně méně než u oxidu dusnatého: Oxid uhelnatý funguje jako vydatný pomocník oxidu dusnatého při regulaci průtoku krve; sulfan má zase pozoruhodnou vlastnost potlačit životní procesy a uvést organismus do stavu podobného hibernaci zimních spáčů. Zatím se však daří takto uspávat jen menší zvířata, například laboratorní myši a potkany.

Když se pití alkoholu vymkne kontrole, mívá to tragické následky. Americkým vědcům se teď povedlo identifikovat neurony v mozku myší, které mohou pití alkoholu do jisté míry ovládat.

Dotyčné neurony se vyskytují v oblasti mozku zvané dorsomediální striatum, která podle našich znalostí souvisí s cílově orientovaným chováním. A jak se zdá, mohou hrát klíčovou roli v ovládání závislosti na alkoholu.

TIP: Náramky pro pijany hlídají hladinu alkoholu: Dají vědět, když pijete přes míru

Vědci prohlašují, že jejich výsledky sice ještě nepovedou k tolik potřebné nové a účinné léčbě závislosti na alkoholu, je to ale jejich konečný cíl. Pokud bude jejich výzkum úspěšně pokračovat a výsledky se potvrdí i u lidí, jednou by na tyto neurony doopravdy mohla zacílit léčba alkoholiků.

Na počátku roku 1944 polní maršál Erwin Rommel jako velitel německé obrany u Lamanšského kanálu včas upozornil na rizika spojená s předpokládanou anglo-americkou invazí. Stavěl se za svedení rozhodného střetnutí s invazními jednotkami spojenců ještě přímo na plážích. Byl přesvědčen, že německá vojska mají dost sil a prostředků, aby útočníkům znemožnila zkonsolidovat se na březích. Proto doporučoval, aby byla pro potřeby protiofenzivy v hloubce francouzského území postavena silná záloha, která by byla okamžitě nasazena v době, kdy vyloďovací jednotky ještě pevně nedrží předmostí.

Rommelovi šlo o akci, která by se vypořádala s chaosem prvního dne vylodění, tedy onoho pověstného dne „D“, kdy má být protivník vlastně vlákán do pasti ve tvaru kapsy a pak rozhodnými tankovými údery smeten zpět do moře. Rommelův návrh na uskutečnění takové bojové operace hned v první den vylodění Spojenců, a k tomu ještě touto cestou, nebyl v Berlíně přijat. A tak se stalo to, co je dobře známé z historie invaze do Normandie.

Opravdu měnil názory?

I když Rommel patřil k nesmírně houževnatým bojovníkům, kteří jen tak lehce nevzdají ani píď bráněného území, přesto se po spojenecké invazi 6. června 1944 dostal do stadia vnitřního přemítání, ve kterém zřejmě převládalo rozčarování, že se Spojencům daří naplňovat svůj záměr, zatímco jeho vlastní plány se hroutí. Rozhodně mu sloužilo ke cti, že se odvážil několikrát u Hitlera otevřeně vyjádřit svůj názor. Přimlouval se za ukončení války v ještě relativně výhodné situaci, kdy německé ozbrojené síly byly stále ještě bojeschopné, a kdy tedy bylo možné přijmout čestný mír.

Na poradě u Hitlera, která se konala nedaleko Soissons 17. června 1944, se Rommel spolu s vrchním velitelem západní fronty (a svým přímým nadřízeným) polním maršálem Gerdem von Rundstedtem otevřeně vyslovil o nesmírném nebezpečí hrozícím německé armádě, protože k tomuto dni již měli spojenci na 600 000 mužů v Normandii s tím, že v prvním červencovém týdnu to měl být dokonce jeden milion. Nebylo to nic platné. Názory těchto profesionálních vojáků se setkávaly jen se zběsilým křikem vůdce, jenž oba polní maršály obvinil z poraženectví a nařídil vést boj bezpodmínečně do posledního muže. Rommelovi podle svědectví generála Speidela Hitler řekl: „Nemějte žádné obavy o budoucí vývoj války. Hleďte si své invazní fronty!“

Zvláštní osobnost Hanse Speidela 

Když je řeč o Hansi Speidelovi (1897–1984), je třeba poznamenat, že si ho Rommel v polovině dubna 1944 vybral za nového náčelníka svého štábu. Jednalo se o téhož muže, jenž později získal důvěru a stal se vysokým vojenským činitelem v paktu NATO (v letech 1957–1963 působil jako velitel pozemních sil aliance ve střední Evropě). Rommel ovšem neměl tušení, že tento poměrně mladý důstojník byl vlastně už od porážky u Stalingradu zapojen do spiknutí proti Hitlerovi. Spiklenci ho pověřili, aby se pokusil získat Rommela. Potřebovali jeho slavné jméno, aby přitáhlo širší veřejnost. 

Když se 11. června 1944 Rommel vracel se Speidelem z Paříže na frontu, náčelník jeho štábu ho informoval o hromadných vraždách, kterých se jejich krajané dopouštěli ve vyhlazovacích táborech v Polsku. O měsíc později, konkrétně 9. července 1944, vyslali spiklenci za Rommelem na jeho velitelské stanoviště v La Roche-Guyon podplukovníka letectva Caesara von Hofackera ze štábu německého vojenského velitelství v Paříži. Letecký důstojník měl maršála definitivně přesvědčit. Oba muži spolu hovořili naprosto o samotě asi půl hodiny. I když přesný obsah této debaty není znám, jedno je jisté: Hofacker Rommelovi sdělil, že situace už nazrává a žádá si okamžitou akci. A jelikož vůdce odmítl jednání se západními spojenci, musí být odstraněn. Hofacker však neřekl, že vůdce musí být zlikvidován fyzicky, protože spiklencům bylo známo, že Rommel by s tímto krokem určitě nesouhlasil.

Těžce zraněn

Události pak dostaly prudký spád. Hofacker se v Paříži nezachoval jako profesionál, protože dával před několika lidmi až příliš okázale najevo, že Rommel souhlasí a „dává se nám k dispozici“ a že je ochoten „vést jednání o příměří se západními mocnostmi“.

Nikdo již dnes nedokáže, zda se k takové „vlastizrádné“ činnosti Rommel skutečně zavázal právě v této formě, i když lze předpokládat, že sám už měl Hitlera a jeho války dost. Pak přišel 17. červenec 1944, kdy byl Rommel těžce zraněn. Jeho vůz se dostal do palby britského hloubkového stíhače. S rozbitým spánkem a tváří zraněnou roztříštěným předním sklem vozu byl v bezvědomí převezen do polní nemocnice a nakonec k léčení do Ulmu.

Když plukovník von Stauffenberg pokládal 20. července 1944 v Hitlerově hlavním stanu ve Východním Prusku aktovku s bombou k vůdcovým nohám, ležel Rommel stále ještě v bezvědomí. Ani další osud nebyl k Rommelovi příznivý, protože 7. září 1944 gestapo zatklo generála Hanse Speidela. Rommel přirozeně vycítil nebezpečí, ale přesto napsal 1. října 1944 Hitlerovi dopis, ve kterém se za svého podřízeného generála zaručil a žádal jeho propuštění.

Těžko říci, jak to vlastně se Speidelem bylo doopravdy. Jedna varianta hovoří o tom, že právě on a další generál Adolf Heusinger (1897–1982) gestapu vše prozradili a tak si zachránili životy. Heusinger byl pak vězněn do konce války a zřejmě očištěn, neboť se stal generálním inspektorem bundeswehru (1957–1961). Druhá verze říká, že Speidel při výslechu nic neprozradil a nikoho nekompromitoval. Podle třetí varianty měl Speidela zachránit právě Rommel. To se zdá dost nevěrohodné, protože není nikterak prokázáno, zda Hitler Rommelův přímluvný list vůbec dostal. Maršál jej totiž v přirozeném spěchu poslal po prvním vysokém činiteli, jenž cestoval přímo do vůdcova hlavního stanu. A v tomto případě to byl generál Sepp Dietrich, nejen Hitlerův starý přítel, ale také generál zbraní SS. Faktem zůstává, že Hans Speidel zůstal ve vězení až do svého osvobození na konci války. 

Zpečetění Rommelova osudu

Osud polního maršála Erwina Rommela se zřejmě naplňoval v okamžiku, kdy zmíněný podplukovník letectva Hofacker údajně těsně před svou smrtí způsobenou krutým mučením zamumlal Rommelovo jméno. To gestapákům pochopitelně stačilo, i když nešlo o žádnou konkrétní informaci usvědčující polního maršála z účasti na spiknutí. Když dostal Rommel 7. října 1944 rozkaz, aby se zvlášť pro něho vypraveným vlakem dostavil 10. října 1944 do Berlína na důležitou poradu, poprvé v životě odmítl splnit příkaz nadřízeného. „Nejsem přece takový blázen,“ řekl tehdy Rommel synovi Manfredovi. „Už jsem tyto lidi poznal. Nikdy bych se do Berlína nedostal živý.“

Maršál promluvil s profesorem Albrechtem, mozkovým specialistou z Tübingenské univerzity, jenž trval na tom, že jeho pacient není po trojité zlomenině lebky schopen takové námahy. Rommel byl tedy na chvíli uchráněn bezprostřední hrozby. Ale opravdu jen na krátké období.

Avšak již 14. října 1944 se v jeho domě v Herrlingenu objevily dvě vysoce postavené vojenské osoby z Berlína. Prvním příchozím byl generál Wilhem Burgdorf, nechvalně známý svou brutalitou. Druhým byl generál Ernst Maisel z personálního oddělení vrchního velení. Není divu, že si Rommel nejdříve pomyslel, že přijeli proto, aby s ním prodebatovali jeho další služební zařazení. Smířil se prý s eventualitou, že tentokrát půjde tam, kde zuří největší boje – na východní frontu.

Ale všechno bylo úplně jinak. Generálové plnili morbidní roli poslů smrti. Přivezli maršálovi zprávu, že ho vůdce obviňuje z velezrady. Na seznamu spiklenců, s nimiž se počítalo do vysokých funkcí po odstranění nacistů, jenž byl gestapem nalezen při zatýkání u bývalého starosty Lipska Carla Goerdelera, prý mělo být rukou napsáno Rommel – prezident Říše. Nelze vyloučit, že taková varianta mohla existovat, i když kandidátů na tuto funkci bylo mezi spiklenci několik. Patřil k nim například sám Goerdeler, stejně jako generál Ludwig Beck a nakonec prý i princ Ferdinand, představitel letecké společnosti Lufthansa a vnuk císaře Viléma II.

Generálové Rommelovi sdělili Hitlerovu vůli, podle které si má maršál jako zasloužilý voják zvolit dobrovolný odchod ze života. Slíbili, že se nikomu z rodiny ani z jeho štábu nic nestane a jemu samému bude vypraven skvostný pohřeb se všemi poctami a vybudován památník. V opačném případě bude postaven před „lidový soud“ a rodina půjde do koncentračního tábora.

Maršálův syn vypráví

Podle vyprávění Manfreda Rommela se otec, bledý ve tváři, vydal nejprve za matkou a pak se rozloučil i s ním. Paní Rommelová se snažila manžela přimět, aby šel před soud. Maršálův pobočník kapitán Hermann Aldinger zase Rommela přemlouval, aby se nevzdával a uprchl i za cenu, že spolu zlikvidují oba generály, kteří čekali venku před vozem. Syn Manfred pomohl otci do jeho velkého koženého pláště. Rommel pak náhle vytáhl peněženku a řekl: „Je tam asi 150 marek. Mám si je vzít sebou?“

„To teď není důležité, pane polní maršále,“ odpověděl překvapený Aldinger a znovu naléhavě dodal: „Zkusme to, pane polní maršále. Ještě nám zbývá chvilka.“

„Ne,“ řekl Rommel, „ti lidé mají své rozkazy. Kromě toho musím myslet na ženu a Manfreda.“

Bylo to již stejně beznadějné. Ulici neprodyšně zablokovaly vozy SS a dům obklopovali agenti gestapa. Rommel ve svém velkém plášti, s vojenskou čepicí na hlavě a s maršálskou holí v ruce opustil dům a usedl do velkého vozu značky Opel s Burgdorfem a Maiselem.

Co se odehrálo v autě?

Po několika stech metrech vůz zastavil. Dále se již neví, co se všechno odehrávalo. Podle jedné verze Burgdorf podal Rommelovi cyankáli, jak se tehdy říkalo kyanidu draselnému, velmi prudkému jedu s okamžitými smrtícími účinky. Podle druhé verze tuto „službu“ maršálovi poskytl Maisel. Řidiče těsně předtím oba generálové vykázali z vozu ven, kde zůstal asi deset minut. Existuje ještě jedna varianta, že Burgdorf s Maiselem násilím Rommelovi vpravili jed do úst. Maršál údajně zůstal několik minut sám ve voze. Pak se generálové se šoférem vrátili a maršála našli již beze známek života.

„Když jsem manžela spatřila,“ uvedla později paní Rommelová, „okamžitě jsem si všimla výrazu hlubokého pohrdání v jeho tváři. Nikdy předtím jsme něco takového v jeho obličeji nespatřili.“

Nacistická propaganda využila známé skutečnosti, že Rommel byl zraněn po leteckém útoku britské stíhačky, a rozhlásila, že příčinou jeho skonu bylo selhání srdce v důsledku celkového vyčerpání organismu. Veřejnost o tom byla dlouho přesvědčena. Pohřeb maršála Erwina Rommela se konal v Ulmu 17. října 1944.

Raketového konstruktéra jsme v první částí článku opustili ve chvíli, kdy si v roce 1914 po prodělané tuberkulóze patentoval Raketový aparát.

Po uzdravení v září 1914 nastoupil na Clarkově univerzitě jako asistent na katedře fyziky. Za pomoci dvou studentů se pustil do řešení některých praktických problémů konstrukce raket: nejprve zdokonalil kapalinový motor, potom hledal nejvhodnější rozměry, stavební materiály, rozložení hmoty, …

Jako docent dostával Goddard ročně už 1 500 dolarů. Některé laboratorní pokusy dělal v rámci svého univerzitního úvazku, přesto však pociťoval, že práce přesahuje jeho finanční možnosti. Proto požádal o pomoc Smithsonův institut ve Washingtonu, instituci vlastnící některé laboratoře a observatoře, jež podporovala rozvoj vědy. Začátkem ledna 1917 dostal první dotaci na raketové studie – první z pěti slíbených šeků na tisíc dolarů.

Vstup Spojených států do první světové války v dubnu 1917 však změnil Goddardovy plány – mladý vědec odjel do kalifornské Pasadeny pracovat pro armádu. V září 1918 předvedl důstojníkům dva nové typy prachových signálních raket. Za měsíc odevzdal vojákům prachovou bojovou raketu. Střela se později stala vzorem pro bazuku – postrach tanků ve druhé světové válce.

„Měsíční muž“ z Massachusetts

Po podepsání příměří se Goddard vrátil na univerzitu ve Worcesteru a začal pracovat na studii, v níž shrnul veškeré své dosavadní zkušenosti a teoretické závěry. Obsáhlá práce nazvaná Metoda dosahování mimořádných výšek vyšla ve druhém čísle 71. ročníku Smithsonian Miscellaneous Collections; celkem 1 750 výtisků odborného věstníku pak rozeslali v prosinci 1919 podle obvyklého adresáře. Bulletin přitom dostávala i redakce New York Times, a 12. ledna 1920 tak deník na titulní stránce otiskl senzační článek nazvaný „Věří, že raketou dosáhne Měsíce“. Neznámý profesor fyziky ze zapadlého amerického města se rázem ocitl ve středu pozornosti domácího i zahraničního tisku. Reportéry pochopitelně nejvíce fascinovala možnost, o níž se autor vědecké studie zmínil pouze v náznaku – let na Měsíc. „Měsíční muž“ ze státu Massachusetts měl už takovou raketu stavět.

Docent s hluboce zakořeněným odporem k reklamě nesl novinářskou kampaň těžce. Nakonec mu nezbylo než zaslat tisku upozornění, že uveřejnil pouze teoretickou studii a že příprava na praktické vypuštění rakety s přístroji nebude ani snadná ani laciná. Zároveň vyzval veřejnost ke sbírce, která by vynesla 50 až 100 tisíc dolarů na jeho pokusy. O jeho články začaly usilovat přední vědecké časopisy a na Clarkově univerzitě ho zvolili řádným profesorem fyziky.

„Poletíme na Měsíc!“

V letech 1920–1923 pracoval Goddard znovu pro armádu: pomáhal při vývoji bojových raket na tuhé pohonné látky. Později se opět pustil do kapalinových raket. Navíc mu přibyly povinnosti – byl jmenován ředitelem univerzitních fyzikálních laboratoří. A 21. června 1924 se oženil s Esther Christine Kiskovou, sekretářkou rektora. Před prázdninami se pak jeho jméno znovu ocitlo na prvních stránkách tisku. Rektor Clarkovy univerzity chtěl propagovat svou školu a oznámil novinářům, že Goddard dokončil model zcela nové rakety, přičemž ji chce v létě vypustit nedaleko Worcesteru. „O této raketě se tvrdí, že jakmile bude postavena ve větších rozměrech, mohla by zasáhnout Měsíc,“ končil svou zprávu New York Herald Tribune. Ve skutečnosti však Goddard do té doby vyvinul pouze malý kapalinový raketový motor se slabounkým tahem.

Do Worcesteru se scházely přihlášky zájemců: „Poletíme na Měsíc!“ Snad právě tenhle velký rozruch způsobil, že se vynálezce uzavřel ještě více do sebe a o postupu svých prací přestal informovat i odbornou veřejnost. Začátkem prosince 1925 se mu vydařila statická zkouška raketového motoru v laboratoři a také několik dalších pokusů proběhlo úspěšně. Goddard mohl uvažovat o prvním startu. Teta Effie mu nabídla pozemek u svého statku v Auburnu…

Černý pátek

V listopadu 1929 navštívil Goddarda ve Worcesteru plukovník Charles A. Lindbergh, pilot, který jako první přeletěl Atlantik. Potom získal další mecenáše – bratry Guggenheimovy. Na jaře 1930 vznikla Americká meziplanetární společnost a hned jej zvolila čestným členem. Pomohli mu i vojáci, kteří nabídli raketovému týmu nové výhodné místo – ranč Mescalero v oblasti střelnice Roswell ve státě Nové Mexiko. V červnu 1930 se tam všichni přestěhovali. Koncem prosince téhož roku vypustil Goddard v poušti novou raketu, už čtvrtý typ. Monstrum měřící přes tři metry dosáhlo výšky 600 m a rychlosti 800 km/h. Raketa se ovšem mírně kolébala, proto ji její tvůrce vybavil gyroskopem a na zadní část instaloval čtyři stabilizační křidélka. Vylepšený model pak vypustil 19. dubna 1932. 

Černý pátek na newyorské burze na podzim 1929 bohužel zasáhl i zapadlý ranč a v červnu 1932 museli raketoví odborníci přerušit práci kvůli nedostatku peněz. Nadace Guggenheimových naštěstí brzy obnovila příspěvky.

Zarputilý tajnůstkář

Od srpna 1934 série statických zkoušek pokračovala a 8. března 1935 pak překonala jedna raketa poprvé rychlost zvuku. Za největší úspěch považoval Goddard vypuštění více než 4,5 m dlouhé a 38 kg těžké Nelly – 31. května dosáhla výšky 2 285 m. Podařilo se mu totiž zdokonalit stabilizaci rakety pomocí setrvačníků a řídicích ploch.

Avšak jeho modely i motory zaostávaly za prací konstruktérů Starého světa. Také tamní výzkum se totiž kryl pod pláštíkem tajemství, v tomto případě tajemství vojenského. Nejtěžší roswellská raketa vážila v roce 1941 pouze 340 kg, naproti tomu v německém Peenemünde odstartovala už o čtyři roky dřív von Braunova A-3 o hmotnosti 750 kg. Profesor z Worcesteru však i nadále pečlivě chránil své know-how a odmítal rozšířit stálou skupinu spolupracovníků. Jeho tajnůstkářství a nechuť k širší spolupráci se ovšem staly bumerangem: Goddard nepochopil svůj význam a ve jménu hledání nových technických řešení, která žárlivě střežil před ostatními, ochudil sebe, své kolegy i společnost. Poslední raketu vypustil 8. května 1941 – ve srovnání s existujícími německými typy šlo o trpaslíka o délce pouhých 7 m. Zaznamenal tak 48. start, z toho 17. úspěšný.

Těsně před druhou světovou válkou se geniální konstruktér několikrát marně snažil vzbudit podstatnější zájem o svou práci u armády. Vojáci změnili názor teprve v létě 1941, a Goddard tak mohl začít pro Úřad námořního letectva vyvíjet pomocný motor s regulovatelným tahem, určený pro start letadel. Později ho jmenovali ředitelem výzkumu námořního letectva ve městě Annapolis ve státě Maryland.

Ukradené patenty?

V červnu 1944 spadla jedna von Braunova zkušební raketa A-4/V-2 na území neutrálního, nicméně Spojencům přátelsky nakloněného Švédska. Angličtí a američtí odborníci dostali možnost ji prozkoumat. Ve srovnání s Goddardovým posledním typem dosahovala dvojnásobné délky, vážila šedesátkrát tolik a překonávala vzdálenost 300 km. Ve svém článku z prosince 1944 americký profesor dotčeně napsal, že se všechny její základní charakteristiky shodují s jeho raketami z 30. let. Jedinou výjimku představovalo palivo: Němci použili etylalkohol, zatímco on setrval u benzinu. Později dokonce sepsal seznam svých patentů, které nepřítel na V-2 využil. Šlo však o nepodložené argumenty – jeho patenty v Peenemünde neznali. Němečtí konstruktéři zkrátka využili všech dostupných znalostí ze zbytku světa, a to na nejvyšší úrovni. Americká armáda se rozhodla zahájit obdobný program pod označením projekt Hermes a Goddarda jmenovala jeho vědeckým poradcem.

V červnu 1945 prožil profesor svůj poslední slavný den – Clarkova univerzita mu udělila čestný doktorát. Vzápětí se musel podrobit v baltimorské nemocnici operaci jícnu. Zemřel několik dnů po zákroku, 10. srpna. Odešel tak muž, jenž poskytl světu řadu matematických důkazů, že člověk může přervat okovy zemské přitažlivosti, a který zkonstruoval první kapalinovou raketu. Bohužel jen nedokázal překročit stín své vlastní velikosti. 

Otevřená brána

Věznice Suomenlinna, Finsko

Pobyt ve finském ostrovním vězení Suomenlinna, které funguje od roku 1971, lze bez problémů zaměnit za poněkud omezenou pracovní dovolenou – jedná se totiž o tzv. otevřené nápravné zařízení. Vězni si tam neodpykávají své tresty „za mřížemi“, ale právě naopak: Mají k dispozici velkou část ostrova, kde se mohou věnovat mnoha druhům práce. Žijí v dřevěných chatkách a každý má svou vlastní místnost, kam si může pronajmout miniledničku nebo televizi. Za poskytované služby nicméně musejí chovanci platit, což je motivuje k práci a k poslušnosti: Někteří vydělávají v přepočtu až 190 korun za hodinu. Životní volnost podtrhuje také absence přísných pravidel pro oblékání – vězni nemusejí nosit stejnokroj. Mnohým z nich dokonce nechává vedení věznice mobilní telefon. Každé dva měsíce mohou navíc chovanci pod dozorem GPS náramků odjet na třídenní dovolenou do nedalekých Helsinek.

Protože veřejně přístupnou část ostrova nedělí od té vězeňské žádný plot, jsou známé kuriózní případy, kdy někteří turisté nechtěně zabloudili až do nápravného zařízení. Jeden z nich se pak anonymně svěřil na internetu, že neměl tušení, že se na ostrově nachází vězení – a když se s přítelkyní vydali na procházku, nedopatřením minuli výstražné cedule. Nakonec prý skončili v samoobslužné restauraci v příjemné malé vesničce, na které jim bylo divné pouze to, že ji obývají výhradně muži ve středním věku. Šok se prý dostavil ve chvíli, kdy si jeden z nich přisedl a turistům vysvětlil, že nejsou v restauraci, ale ve vězeňské kantýně. 

Finsko patří v oblasti vězeňství k nejprogresivnějším zemím: Patnáct tamních nápravných zařízení má klasicky uzavřený systém, bez možnosti volného pohybu vězňů, zatímco ve dvanácti funguje podobně otevřený režim jako v Suomenlinně.

Ekologický žalář

Věznice Bastøy, Norsko

Ostrovní věznice Bastøy s minimální ostrahou stojí v místech, kde v roce 1900 zřídila norská vláda kontroverzní kárnici pro nezletilé. Brutální zacházení a útlak však nakonec vyústily v povstání, při němž mimo jiné lehla popelem stodola, a dokonce musela zasáhnout armáda. Roku 1970 se brány Bastøy zavřely definitivně, následovala rekonstrukce a v roce 1982 vzniklo na ostrově vězení se zcela odlišným přístupem k odsouzeným: Chovanci tam žijí – podobně jako v sousedním Finsku – v dřevěných chatách a jejich hlavní denní náplní je práce na farmě. Ve volném čase pak mohou jezdit na koni, chytat ryby nebo hrát tenis. Z ostrova se lze dostat pouze lodí, takže nehrozí, že by chovanci utekli – ačkoliv v noci hlídá 115 vězňů jen pětičlenný personál. 

Podle statistik se po propuštění z Bastøy vrátí k trestné činnosti jen 16 % delikventů – přičemž nejde o žádná neviňátka: Průměrná délka trestu dosahuje pěti let, zatímco průměrný věk se pohybuje okolo čtyřicítky. Tamní „šetrné“ zacházení tedy zřejmě nese plody.

Chovejte se jako doma

Centrum spravedlnosti Leoben, Rakousko

Centrum spravedlnosti Leoben stojí v rakouském Štýrsku a jeho moderní vzhled, který vzdáleně připomíná univerzitu, pochází z hlavy architekta Josefa Hohensinna. Komplex tvoří soud a věznice, jejíž brána se poprvé otevřela v roce 2004. Vězení se řídí heslem „Všichni jsou si rovni“ a jeho vedení se stará, aby nešlo jen o ozdobný nápis na zdi.

V Leobenu žijí odsouzení, kteří nespáchali násilné trestné činy. Mají vlastní cely s toaletou, malou kuchyňkou a televizí, přičemž z některých ubikací lze dokonce vyjít ven na balkon. Součástí zařízení je i posilovna, basketbalové hřiště a venkovní odpočinková zóna. Dohled není nijak přísný – na dvě stovky vězňů připadají pouze tři strážci, což má pozitivní vliv především na rozpočet zařízení. A podobně jako Suomenlinna je i Leoben benevolentní, co se týče pravidel odívání. Velmi mírná nařízení mají zajistit, že trestanci povedou co nejnormálnější život, čímž se usnadní jejich návrat do společnosti po vypršení trestu.

Přátelští strážci

Věznice Halden, Norsko

Norské nápravné zařízení Halden vzniklo v roce 2010 a je stylové: Součástí každé cely je vedle designového nábytku také lednička, televize, záchod a sprcha. Na venkovní svět se navíc mohou odsouzení dívat okny bez mříží. Vedení ústavu sází na poslušnost vězňů natolik, že zakazuje většině dozorců nosit zbraně, které prý chovance zbytečně zastrašují. Pracovníci vězení tedy fungují spíš jako „přátelští strážci“, kteří dokonce společně s trestanci sedávají u jídla, případně s nimi závodí v lezení na tamní horolezecké stěně. 

V areálu věznice se nacházejí i běžecké stezky, fotbalové hřiště nebo řezbářská dílna. Hudebně nadaní jedinci mají k dispozici rovněž nahrávací studio a muzika, která tam vzniká, posléze zní z lokálního rádia. A aby Halden neustrnul a neustále se vyvíjel, vyplňují všichni propouštění vězni při odchodu dotazník o svém tamním pobytu a navrhují případná zlepšení.

Snadný návrat

Nápravné zařízení Otago, Nový Zéland

Vedení novozélandské věznice Otago podporuje myšlenku, že by trestem neměly být špatné životní podmínky, nýbrž samotné odnětí svobody. Odsouzení proto žijí v plně vybavených celách s okny, nábytkem, televizí, záchodem i sprchou, a v zimě dokonce využívají podlahové topení. Pracovníci zařízení mají sice u vězňů přirozenou autoritu, zároveň je však nesmějí zastrašovat – a naopak s nimi musejí jednat jako se sobě rovnými. 

Součást areálu a hlavní zdroj práce představuje farma s pozemkem o rozloze 140 hektarů, kde se pase 370 krav. Pokud však někomu dobytek zrovna nevoní, může se uplatnit na řadě dalších odborných pracovišť, která slouží k rekvalifikaci a dodatečnému vzdělávání. Odsouzení mohou také trávit čas v obsáhlé knihovně či ve společenské místnosti s širokým výběrem stolních her. Pro vězně, jimž se blíží návrat na svobodu, připravilo navíc Otago resocializační program: Přesunou se do samostatně fungujících bytů až pro čtyři osoby, kde mají k dispozici vlastní kuchyň a starají se o sebe sami – jako v běžném životě.

Rodinné vězení

Věznice Aranjuez, Španělsko

Španělské vězení Aranjuez staví svou pověst na rodinných hodnotách. Zatímco v jiných zemích pobyt za mřížemi páry rozděluje a děti často končí v pěstounské péči, v Aranjuezu si mohou rodiče ponechat ratolest u sebe. A pokud přijde dítě na svět přímo ve vězení, zůstane s matkou na jedné z 36 „rodinných“ cel. Tam ovšem nečeká žádné depresivní prostředí, které by mohlo děti poznamenat do konce života – právě naopak: Dětské pokojíky mají pestrobarevnou výzdobu, ve výbavě speciálních místností nechybějí hračky a v areálu věznice vyrostlo i hřiště, kde se ratolesti všech uvězněných setkávají. Rodiče se navíc mohou potomkům věnovat prakticky celé dny – pravidla ústavu jim pouze nařizují, aby se hlásili při ranním a večerním sčítání. 

Oproti jiným vězením je Aranjuez výjimečný i svým smíšeným osazenstvem, přičemž se muži se ženami mohou setkávat. Platí při tom samozřejmě jistá pravidla, ale pokud se oba vězni chovají dobře, mají dovoleno se stýkat, vzít se a založit rodinu.

Bez peněz za mříže nelez

Věznice Pondok Bambu, Indonésie

Věznice Pondok Bambu dokazuje smutnou životní pravdu, že za peníze si lze koupit prakticky cokoliv. S náležitě napěchovaným kontem je v Indonésii docela jedno, co člověk provede, protože se následně může svézt na vlně „národní korupční tradice“. Namísto cely, kde si podávají ruce přeplněnost s otřesnými hygienickými podmínkami, jej pak přivítá luxus Pondoku. 

Správně cílená investice dokáže tamní ubikaci změnit v pokoj pětihvězdičkového hotelu, jehož nábytek navrhují známí designéři, zdi zdobí velké obrazovky plochých televizí a vzduch ochlazuje klimatizace. Aby se na sebe odsouzení rádi dívali do zrcadla i za mřížemi, mohou trávit dlouhé hodiny ve zkrášlovacím salonu nebo využít některou z lázeňských služeb. Specialitou Pondoku je také netradiční spojení s metadonovou klinikou, která vězňům pomáhá bojovat s drogovou závislostí. Krásní, spokojení a „čistí“ se pak mohou účastnit například večerních karaoke dýchánků.

Existuje dokonce víc představ, jak by mohl zmíněný vesmír vypadat. První říká, že vlastně navazuje na ten náš, že náš kosmos v jistém místě končí a právě tam začíná jiný. Další představa předpokládá, že jiný vesmír existuje na stejném místě jako ten náš, ale v jiných prostorových či časových dimenzích. Některé teorie vycházejí z toho, že náš kosmos vznikl při Velkém třesku jako bublina rozpínající se z jiného, staršího vesmíru. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?
• Jsou přírodní zákony vyladěny pro život?
• Existuje život mimo Zemi?
• V kolika dimenzích žijeme?
• Jaká je budoucnost kosmu?

Podle některých takových teorií by jiné vesmíry dokonce mohly existovat těsně vedle nás, ve vzdálenostech v řádech velikosti atomového jádra – nicméně v jiných rozměrech, které nedokážeme žádným způsobem vnímat. Představte si, že bychom byli dvourozměrnými bytostmi pohybujícími se v listu papíru. Také bychom nedokázali vnímat jiné listy papíru, i když by se k tomu našemu přiblížily jakkoliv těsně. Všechny tyto úvahy o jiných vesmírech však víceméně nepřekračují stín teorie. Stejně jako případné další dimenze ani existenci paralelních vesmírů nedokážeme v pozemských laboratořích nijak testovat.

Kdy najdeme řešení?

Je třeba si uvědomit, že mnohé problémy popsané výše mají společné překážky bránící jejich řešení. Chybí nám energie, abychom mohli otestovat například hypotetické červí díry jako možné cesty hyperprostorem. A postrádáme teorii kvantové gravitace, která by odhalila záhadu Velkého třesku. Teorii můžeme objevit kdykoliv, avšak na dostupnost energií si budeme patrně muset počkat ještě značnou řadu let.

Jako první byla založena Národní strana, pro kterou se vžil název staročeši. Vznikla jako původně neformální seskupení významných politiků českého národa, které postupně dostávalo určitou pevnější strukturu. V čele stáli lidé, kteří už měli dlouhodobé politické zkušenosti a značnou váhu ve společnosti. V Čechách šlo o Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra a Františka Braunera. Na Moravě se do čela Národní strany dostal advokát Alois Pražák.

Cesta k pasivní rezistenci

Vznik staročechů souvisel s politickými změnami v letech 1860–1861 a jejich předáci chtěli dosáhnout toho, aby byla strana považována za mluvčího celého českého národa. K tomu bylo třeba nejprve zajistit vycházení politického tisku, který by hrál úlohu důležitého propagačního nástroje. Rieger podpořil žádost advokáta Julia Grégra a ten získal souhlas s vydáváním politického deníku Národní listy. Tak byly položeny základy moderního českého politického života

První číslo národních listů vyšlo 1. ledna 1861. Rieger v něm nastínil český politický program založený na národní rovnoprávnosti, občanských právech a rozsáhlé samosprávě. Nejvíce problémů způsobil požadavek uznání svébytného postavení zemí Koruny české. Přestože jej slíbila podporovat i zemská šlechta, která se staročechy spolupracovala, říšská rada ve Vídni tento požadavek zamítla. Čeští poslanci se proto rozhodli, že se dalších zasedání rady nezúčastní, což Rieger vyhlásil 18. března 1863. Tato politika pasivní rezistence měla podpořit český státoprávní program, ale ve skutečnosti nikam nevedla. Fakt, že se čeští zástupci nezúčastnili zasedání říšské rady a s přestávkami posléze i českého a moravského sněmu, totiž nikomu jinému příliš nevadil a ve svých důsledcích to bylo spíš na škodu.

Vznik mladočechů

Čeští politikové neměli dostatečnou sílu, aby dokázali svůj státoprávní program prosadit na úkor rakouských a uherských liberálů a svou neúčastí v zastupitelských orgánech jen oslabovali vlastní pozici. To si začalo uvědomovat radikálnější křídlo ve straně reprezentované Karlem Sladkovským a bratry Juliem a Eduardem Grégrovými. Dlouhou dobu sice nemělo sílu k tomu, aby se mohlo se Staročechy rozejít. Když ale politická situace přituhovala, pokusili se mladočeši roku 1873 přimět ke vstupu do zemského sněmu všechny české poslance. V tom ovšem neuspěli, protože staročeši odmítali ustoupit ze svého stanoviska. Politiku pasivní rezistence podporovali zejména Palacký a Rieger, a jelikož staročeská strana byla typicky vůdcovskou stranou, měli dostatek autority své plány prosadit.

Lopburi, ležící zhruba 150 kilometrů severovýchodně od Bangkoku, má zvláštní populační složení: spolu s 27 tisíci lidí tu žije dva tisíce makaků. Opice ve městě zabydlely lampy veřejného osvětlení, římsy domů, televizní antény na nich, o kus dál střechu nádraží a občas, na malou chvilku, než se lidský majitel vzpamatuje, i nějaký ten voňavý stánek v městské tržnici. Ale především si oblíbili dva chrámové komplexy Sarn Phra Karn a Prang Sam Yot, kde se k jídlu dostanou úplně bezpracně – lidé jim ho tam sami nosí až pod nos.

Z pralesa do města

Sebevědomí makaků je na místě, nejde totiž o žádné přivandrovalce. Naopak, z hlediska thajských mýtů jsou původními obyvateli města právě oni. Podle národního eposu Rámakien (jde o verzi indické hinduistické Rámájany) totiž Lopburi založil opičí král Hanumán, poté co zdejší kraj dostal darem od hlavního hrdiny Rámy za pomoc proti vládci démonů Tótsakanovi.

Historicky jsou však opice ve městě doloženy přece jen později – od osmdesátých let 17. století. Tehdy se makakové začali stahovat z okolních pralesů k svatyni Sarn Phra Karn, zasvěcené hinduistické bohyni Kálí, kde si pochutnávali na vystavených obětinách. Lidé je za to kupodivu nepotrestali, naopak je začali považovat za posvátná zvířata chrámu. A tak malých, ale vitálních opiček přibývalo a postupně se nastěhovaly i do jiných částí města.

První v kosmu

Makakové jsou velmi sociální zvířata, která vytvářejí velké skupiny o desítkách (v mimořádně příznivých podmínkách, jako mají v Lopburi, i stovkách) členů, v nichž bývá dvakrát až třikrát více samic než samců. Ve skupině platí striktní hierarchie. Jasné postavení mají jak individua, tak celé rodiny, a status se do jisté míry přenáší i na další generace. Samci mají díky větší síle obecně vyšší postavení, ale pro utváření skupiny jsou důležitější samice, které zůstávají na jednom místě a vytvářejí kolem sebe strukturu jedinců příbuzných po mateřské linii. Samci po dosažení dospělosti naopak migrují mezi skupinami.

Tento druh opic je pro svoji společenskost, příbuznost člověku a snadný chov v zajetí populární mezi vědci jako testovací zvíře. Skupina jávských makaků kupříkladu posloužila pro pozorování zvířecí prostituce: samice byly ochotny častěji se pářit s těmi samci, kteří jim za odměnu vybírali blechy z kožichu. Makak rhesus dal jméno krevním skupinám – známý Rh faktor je zkratkou pro Rhesus faktor. A stejní makakové jménem „pan Able“ a  „slečna Bakerová“ byli prvními primáty, kteří v roce 1950 v americké raketě vylétli do kosmu a ve zdraví se vrátili na Zemi.

Hostina s mnoha chody

Makakové se vůči větším tvorům, včetně člověka, chovají velmi nebojácně. Svoji odvahu ovšem v Lopburi projevovat nemusí, i když je těžké říct, zda přízeň místních má stále ještě rituální, anebo spíš už komerční důvody. Ekonomický přínos opic pro město si každopádně dobře uvědomil místní hoteliér jménem Yongyuth Kitwatananuson. V roce 1989 poprvé upořádal hostinu, v níž královsky pohostil místní makaky – jako výraz díku za to, že do města lákají turisty, kteří Yongyuthově rodině přinesli nevídanou prosperitu. Nápad se okamžitě ujal a od té doby se každou poslední neděli v listopadu lopburští makakové strašlivě přejí.

Hostina začíná slavnostním průvodem, ve kterém nechybí maškarní převleky, samozřejmě především ty opičí. Dav místních obyvatel a turistů se poté shromáždí v centru města v areálu chátrajícího khmérského chrámu Prang Sam Yot, kde žije největší část opičí populace. Když je pak makakům uvolněn přístup k desetimetrové tabuli, začne nevídaný spektákl: opice hltavě požírají nejen ovoce a zeleninu, ale i další vybrané lahůdky, rok od roku obměňované: smaženou rýži, čínské nudle, rajčatovou polévku, vajíčka nebo párky. Jako dezert si dají zmrzlinu a coca-colu v plechovce, kterou bez problému otevřou. Ale nejraději prý mají durian – asijské ovoce, které po dozrání silně zapáchá a navíc je velmi drahé...

Drzé jako opice

Celý banket nevyjde zrovna levně. Předminulý rok prý stály dvě tuny lahůdek, chystaných 20 kuchaři z místních i bankogských hotelů, více než půl milionu bahtů, v přepočtu zhruba 250 tisíc korun. Pro srovnání: obyčejný oběd o jednom chodu pořídíte v Lopburi za patnáct korun.

Péče lopbuřanů o opice však nekončí jídlem. V roce 2003 byla ve městě zřízena specializovaná klinika, jenž navrací zdraví makakům, kteří přišli k úrazu v dopravním provozu, nešikovným pádem z výšky nebo při soubojích o dominanci ve skupině. A když o rok dříve v městské zoo zemřel milovaný orangutan Mike, na pohřeb mu přišlo 500 lidí, smuteční řeč pronesl sám guvernér provincie a armádní stráž pak vypálila čestnou salvu...

TIP: Opičí lázně v Japonsku: makakové milují horkou vodu

Každého potenciálního návštěvníka je však třeba varovat – opičky umějí být pořádně protivné. Leckterý turista již zjistil, že když vejde s trsem banánů do opičího území, několik makaků se na něj okamžitě vrhne a ovoce mu vyrvou z ruky. Než se vzpamatuje, další nestydatá opice mu rozepíná tašku a obsah prohlíží tak, že jej vyhazuje ven. Jen se mu ji podaří shodit, zkoprněle zírá na další malou bestii, jak jeho ženě rozepíná náušnici a prchá s ní pryč. A dost: tohle přehnala. Turista malého zloděje nemilosrdně pronásleduje, přestože opice je mrštná... jako opice. Naštěstí přibíhá nečekaná posila v podobě místního kluka. Vytáhne z kapsy prak a – mýtus nemýtus – zažene makaka zkušeně do rohu. Turista přiskočí, vřískající potvoře vyrve náušnici z tlapky, a zachrání tak svoji samčí čest. Ano, ten turista jsem byl já. Další opičky už zblízka vidět nemusím.