Bělorusko zakoušelo jako součást říšského komisariátu Ostland pod názvem Weißruthenien ty nejhorší stránky nacistické okupace. Genocida, hospodářské plenění, tuhé boje s partyzánskými skupinami v lesích.

Místo biče více cukru

Nejvyšším činitelem okupační správy se stal Wilhelm Kube, jeden ze zakládajících členů NSDAP. Tento jinak bezohledný nacista však dokázal taktizovat. Při pohledu na každodenní masové vraždy přehodnotil svůj do té doby velmi tvrdý postoj a dokonce kvůli přehnané brutalitě odsoudil několik velitelů SS.

Nejúspěšnější atentáty druhé světové války:

• Likvidace varšavského kata Kutschery
• Třaskavé lože Wilhelma Kubeho
• Konec sadistického bachaře Bürkla

Pochopil, že zločiny proti obyvatelstvu budou jeho vůli k odporu jen posilovat. Navázal tedy dialog s protisovětsky orientovanou běloruskou inteligencí a nacionalistickými kruhy, které se pokoušel získat ke spolupráci proti Moskvě. Vznikly tak kolaborantské organizace, například běloruská domobrana a mládežnické útvary.

Moskva se obávala, že tímto přístupem Kube získá širší podporu, a nařídila jej zlikvidovat. Ve hře byly různé varianty. Provrtat limuzínu říšského komisaře kulkami, zaminovat kinosál, kam pravidelně chodíval sledovat filmy, nebo pódium určené pro sledování vojenských přehlídek.

Nenápadná pomocnice

Vše ale nakonec dopadlo jinak. Dvaadvacetiletá Jelena Grigorijevna Mazaniková, která pracovala v ostře hlídané Kubeho rezidenci jako pomocnice v domácnosti, byla zároveň členkou partyzánského hnutí. Obdržela malou, sotva kilogramovou časovanou nálož, již umístila pod matraci na posteli. V noci z 21. na 22. září 1943 se v ulicích potemnělého Minsku ozvala exploze. Kube na místě zemřel, nálož mu roztrhla hrudník, levou ruku a obě nohy oddělila od těla. Mazanikové se podařilo zázračně proklouznout a přidat se k partyzánům v lesích.

Vrch, který je pojmenován po pražském měšťanovi Vítkovi z Hory, se stal 14. července 1420 svědkem husitského vítězství. Křižácké vojsko, které se vypravilo proti českým kacířům, bylo nemilosrdně odraženo. 

TIP: Slavná bitva na Vítkově: Vítězství husitů a potupa křižáků

Do čela křížové výpravy, kterou proti Čechám vyhlásil papež Martin V., se postavil budoucí bojovník o královskou korunu Zikmund Lucemburský. Jeho oponentem se nestal nikdo jiný než Jan Žižka. Pod jeho vedením byli v bitvě na Vítkově účastníci katolické strany zahnáni na ústup a první kruciáta skončila nezdarem. Husité mohli slavit první vítězství. 

Ukončení třicetileté války, vytvoření Karlo-Ferdinandovy univerzity, rekatolizace a utužování absolutismu. Takové úkoly nadělily hvězdy do kolébky Ferdinandovi III., když se 13. července 1608 narodil.

Nutno říct, že mladý Habsburk nenastoupil na trůn ve zrovna jednoduché době. Psal se rok 1637, velká náboženská válka spěla do své poslední třetiny a neutěšené poměry v monarchii bylo třeba konsolidovat.

TIP: Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?

Když Vestfálský mír utišil hřmot zbraní, mohl se Ferdinand pustit naplno do práce. Přestože je s jeho vládou spojeno utužování katolické víry i projevy absolutistické moci, oproti svému předchůdci se vydal mírnější cestou. Snad na tom měla podíl jeho rodinná povaha, neboť narozdíl od svých kolegů na trůnu si na milostné eskapády nepotrpěl.

Tesla Model S

Představení elektromobilu Tesla Model S předcházela velká očekávání už proto, že za celým projektem stál jeden z nejvýraznějších mladých miliardářů a vizionářů Elon Musk. Prvních deset modelů pětidveřového liftbacku bylo na trh slavnostně uvedeno v červnu 2012, tehdy už však měla společnost tisíce dalších objednávek. O tři roky později vyráběla každý týden tisíc vozů a celosvětový prodej elektromobilu se vyšplhal na 75 tisíc kusů.

Rekordní dojezd 

Model pohání lithium-iontová baterie o kapacitě 85 kWh, díky níž má vůz dojezd až 430 km, a v současnosti tak drží na trhu rekord. Spotřeba se přitom pohybuje kolem 24 kWh na 100 km, což představuje ekvivalent 2,6 l benzinu na 100 km. Vozidlo je možné každou hodinu dobít na dalších 100 km jízdy. 

Kromě luxusního interiéru, v němž na první pohled upoutá dotykový displej vévodící palubní desce, nabízí elektromobil Tesla i vysokou bezpečnost: Baterie je totiž uložena v podlaze vozu, což zajišťuje odolnost celé  konstrukce, která je mimochodem z 97 % hliníková. Vůz pro pět cestujících se tak řadí k nejbezpečnějším na trhu. 

Nejzelenější auto roku 

Cena vozidla začíná v přepočtu na 1,7 milionu korun. Nového majitele však může hřát představa, že vůz produkuje téměř nulové emise, a dokonce si vysloužil ocenění pro nejzelenější auto roku. Nabízí se samozřejmě otázka, jak je to se „zeleností“ elektromobilů ve skutečnosti. Podle mnoha odborníků totiž nepatří výroba ani likvidace jejich baterií zrovna k ekologickým činnostem, zejména proto, že obsahují množství olova, niklu a kadmia. 

Jistou nevýhodu elektromobilů představuje také počet dobíjecích stanic, který je v porovnání se servisem pro benzinové modely ve většině zemí stále ještě značně omezený.

Porsche Panamera X

Osobní vůz vyšší třídy Porsche Panamera vyráběný německou automobilkou se veřejnosti poprvé představil v roce 2009 na autosalonu v Ženevě. Známá společnost se sídlem ve Stuttgartu jej označila jako čtyřdveřové sportovní kupé. 

Tiché bezpečí 

Šestiválcový motor o objemu 3,6 l je uložen vpředu, přičemž vyvažovací hřídel snižuje vibrace a zajišťuje velmi tichý chod. Sedmistupňová převodovka nabízí jak manuální, tak automatický režim řazení. I model Panamera disponuje vysokou mírou bezpečnosti: Speciální systém senzorů sledujících směr, rychlost a další parametry jízdy udržuje vůz stabilní i ve chvílích, kdy dosahuje maximální rychlosti. 

Téměř dokonale recyklovatelné 

Podobně jako elektricky poháněná Tesla se německé vozidlo pyšní luxusním interiérem, navrženým speciálně pro dlouhé cesty čtyř pasažérů i se zavazadly. Ačkoliv automobil samozřejmě produkuje určité emise, výrobce vyzdvihuje především jeho ekologickou výrobu: Používají se při ní materiály jako hliník, plasty a speciální ocelový plech, jež jsou podstatně lehčí než běžná ocel. Všechny komponenty pak mají být snadno recyklovatelné, a každý materiál se navíc jednotlivě označuje, aby se jeho opakované využití zjednodušilo. Modely Panamera jsou tak podle výrobce recyklovatelné z 95 %.

Boleslav I. se inspiroval Velkou Moravou, jejíž vládci spoluprací s papežem dosáhli na čas vlastní nezávislé zemské církve v čele s arcibiskupem Metodějem. Jejich příklad vedl Boleslava I. na sklonku šedesátých let 10. století k vyslání diplomatického poselstva, jehož cílem byl Řím.

Nezávislost na Řezně

V čele poselstva stála poněkud překvapivě žena, kterou byla Boleslavova vlastní dcera Mlada. Ta dosáhla na svou dobu neobyčejného vzdělání, jež získala pravděpodobně v bavorském Řezně, městě, s nímž měly přemyslovské země úzké kontakty. Zde také sídlil biskup, do jehož sféry vlivu přemyslovské země od přijetí křesťanství církevně spadaly. Při pražském sídle Přemyslovců pak zřejmě působil jeho zástupce, který přímo dohlížel na tyto oblasti. Aby se od řezenského biskupství směly odštěpit a mohla vzniknout nová diecéze, musel by k tomu tamní biskup dát souhlas. 

Z důvodu odporu řezenského biskupa Michaela ale Boleslavovy země neobdržely nic. Teprve s jeho smrtí v roce 972 mohlo dojít ke změně. Jeho nástupcem se totiž stal Wolfgang, později svatořečený, který již měl pro potřeby sousedního státu větší pochopení. To však již nežil ani český kníže, v jeho úsilí nyní pokračoval syn Boleslav II. 

Výsledkem dlouhých jednání byla nakonec bula papeže Jana XIII., jež představovala zakládací dokument biskupství. Nakonec akt schválil i řezenský biskup Wolfgang a zbýval tak ještě souhlas říšského panovníka jakožto hlavní světské autority, který kandidáta s konečnou platností dosazoval do úřadu. 

Biskupská role

Jelikož v domácích vodách neexistoval dostatečně vzdělaný a schopný kandidát pro takovou funkci, musel na pražský biskupský stolec nastoupit Sas. Cizinec se jmenoval Dětmar a původně žil jako benediktinský mnich v saském klášteře Corvey. České prostředí však znal, v Praze totiž nějakou dobu před svým zvolením pobýval.

TIP: Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha

Císař Ota volbu potvrdil tím, že mu udělil prsten a berlu v aktu takzvané investitury. Poté se již mohlo přistoupit k samotnému Dětmarovu vysvěcení, k němuž došlo v lednu roku 976 v alsaském Brumptu. Obřad provedl mohučský arcibiskup Willigis, jenž se stal novým Dětmarovým nadřízeným, stejně tak jako jeho moravského kolegy. České země totiž od nynějška patřily pod církevní provincii s centrem v poměrně vzdálené porýnské Mohuči. 

Existence domácího biskupství však v každém případě znamenala značný krok vpřed. Noví kněží již nemuseli odcházet pro vysvěcení do ciziny a dohled mohučského metropolity se postupem času stával stále více formálním.

Američtí vojenští vývojáři DARPA jsou skutečně všestranní. Vedle bojových robotů, chytrých vakcín nebo autonomních automobilů pracují i na nové generaci náhradních končetin v programu Revoluční protézy.

Společně s výrobcem medicínských zařízení Mobius Bionics teď DARPA posílá na trh bionickou ruku nové generace LUKE arm. Nová protéza využívá elektrody elektromyogramu (EMG), které jsou schopné přečíst elektrické signály ze svalů pacienta.

TIP: Jako živá. Mechanická ruka s neurálním rozhraním umožňuje cítit dotyk

Protéza LUKE arm je vybavena celou řadou komplexních pohybů. Pacient s touto protézou udrží skleničku vody, aniž by ji rozlil, a může s ní nosit těžké náklady nebo třeba vajíčka. Nová protéza již prošla testy na pacientech a získala povolení amerických úřadů k prodeji.

Vlčí stopy najdete v severské tundře i tajze, v polopouštích a pouštích, ve stepích, v lesích, v nížinách i velehorách. Ve Skalistých horách přebývají ve výškách až do 3 000 m n. m., v Tibetu ještě podstatně výš. Jsou nejproměnlivější nejen ze všech psovitých šelem (pokud vyloučíme psy, jejichž předky jsou právě vlci), ale nepochybně i ze všech šelem vůbec.

Jejich velikost a hmotnost v různých oblastech se liší tak výrazně, jako by ani nešlo o zástupce jednoho druhu. Například vlk arabský (Canis lupus arabs) průměrně váží 16 kg, naproti tomu vlk kanadský (Canis lupus alces) dosahuje hmotnosti až 80 kg. Liší se samozřejmě i zbarvení, typ a kvalita srsti, stavba těla a dokonce i vzorce chování jednotlivých poddruhů. Pro všechny je však společná setrvačná nevraživost lidí, kteří za staletí přisoudili vlkům množství vlastností, jež jsou jim naprosto cizí.

Velmistři kompromisů

Vlci jsou společenská zvířata se silným sociálním cítěním. „Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší,“ píše Roger Abrantes v knize Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých. „To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi…“ Vlci skutečně objevili jiné způsoby, jak jednat s neoblomnými soukmenovci. Úkolem každého jedince je splnit své přání bez zabití nebo poškození druha, kterého potřebuji pro přežití a pro přežití svých potomků. 

Život vlka zkrátka závisí na spolupráci smečky, nikoliv na sporech a šarvátkách uvnitř vlčí komunity. Složitá alchymie života ve smečce se neobejde bez nepostradatelných nástrojů – vzájemné komunikace a hierarchie členů smečky.

Jak „mluví“ vlci

Vlci mají ze všech psovitých šelem nejpestřejší mimiku a tělesnou výrazovost (řeč těla). Jejich dorozumívání je tvořeno složitým ritualizovaným jazykem plným gest, imponujících a podřízených postojů, zježených chlupů na šíji, postavení ocasu, nakrčení čenichu a odhalení tesáků, kradmých i dlouhých pohledů, postavení uší, olizování, šlechtění, uchopení za čenich (varování či malý trest), vylizování koutku úst druha (symbolické juvenilní chování prosby či žebrání potravu, v dospělosti podřízené a uklidňující gesto).

V rámci komunikace vydávají vlci celou škálu zvuků – výhružné vrčení vymezuje mocenskou pozici, krátké vyštěknutí varuje ostatní před hrozícím nebezpečím. Naříkavé kňučení mláďat přivolává matku… A samozřejmě vlčí vytí, které má mnoho významů: svolává k lovu, varuje sousedící cizí smečky, upevňuje sociální soudržnost, ale může rovněž vyjadřovat pocity, nálady, informace…

Dosud málo prozkoumaná je pachová komunikace – značení močí, trusem a sekrecí vlčích žláz. Dešifrování „vlčí řeči“ však nemusí být ani pro zkušené terénní zoology vždy jednoznačné a ani zdaleka není jednoduché.

Dominance, podřízenost a trpělivost

Ve vlčí smečce panuje přísná hierarchie, která ovšem není neměnná. Nejvyšší postavení zaujímá plemenný pár (i v odborné literatuře je zažitý ne zcela výstižný termín alfa pár). Vůdčí páry jsou si v drtivé většině případů po celý život věrné a zpravidla jako jediné ve smečce se mohou rozmnožovat. Jejich protipólem je vlk omega, jímž se může zvíře stát z několika příčin. Jednou z nich je prohraný boj o vůdčí pozici, důvodem může být i určitá dispozice, zdravotní handicap atd. Omega vlk je do určité míry obětním beránkem, na kterém si ostatní členové smečky odreagovávají svoje frustrace či sociální napětí. Už indiáni však vypozorovali, že role omega vlka je pro život smečky nezastupitelná, a proto jej nazývají „mírotvůrce“.

Nejprivilegovanější součástí smečky jsou jednoznačně vlčata, kterým žádný člen smečky neodepře potravu a žádný jim neublíží, byť jsou jejich hry sebedivočejší a sebeotravnější. Vlci jsou nejen pozorní a obětaví rodiče, ale i trpěliví „strýcové“ a „tetičky“. Početnost vlčí smečky je různá a například v zimním období zaručuje větší počet šelem úspěch při lovu. Výzkumy terénních zoologů prokázaly, že nejlepších loveckých úspěchů zaznamenává smečka v počtu šesti až sedmi jedinců.

Teritoria vymezená i volná

Hans Magnus Enzesberger řekl: „Zvířata bojují, nevedou však války.“ To velmi přesně charakterizuje chování vlků uvnitř smečky a vyvrací pověry o „agresivních“ vlcích, kteří jsou i vůči lidem za normálmích okolností nesmírně plaší. Obdobně je potřeba přehodnotit další zažitý názor, který říká, že vlci jsou šelmy přísně teritoriální a jejich teritoria jsou přísně vymezená. Výzkumy totiž prokázaly, že například smečky žijící v tundře stálé teritorium nemají. Během zimních měsíců sledují migrující stáda sobů a putují rozsáhlými oblastmi. Sobi pro ně navíc nejsou jen potravou, ale v zimě představují „sněžné pluhy“, protože udupávají sníh a vytvářejí cesty. Na jednom místě se severští vlci zdržují zpravidla pouze v období rození a výchovy vlčat.

Naopak lesní vlci, kteří loví nemigrující vysokou zvěř, mají stálejší teritoria a území jednotlivých smeček jsou v některých specifických oblastech (např. americký národní park Isle Royale) opravdu zřetelně odlišená. Pak se ovšem nabízí několik zajímavých otázek: Kam odcházejí jednotliví vlci, kteří každým rokem opouštějí smečky? Připojují se k jiným smečkám? Pokud ne, jak a kde si vyznačují nová území? Může se pro ně náhle uvolnit prostor o rozloze řekněme sto čtverečních kilometrů? Jelikož si samotáři každopádně nacházejí prostor pro život, logický závěr může znít jedině ve smyslu, že teritoria jsou proměnlivá a nemají pevné hranice.

Výkonní „pastýři sobů“

Jak už bylo řečeno, vlci jsou mistry týmové práce, což jim umožňuje úspěšně lovit i skutečně velkou kořist. Asi nejmohutnější z vlčích obětí jsou bizoni, na něž smečky pořádají hony v národním parku Wood Bufalo v Kanadě a v americkém Yellowstonu. Umění lovu se získává dlouho a trpce v nemilosrdné škole života, která většinou mnoho reparátů svým žákům nepovoluje a za chyby platí šelmy zraněním nebo životem.

Tradičně se předpokládá, že vlci loví převážně zvířata nemocná, zraněná, napadená vnitřními parazity, přestárlá či naopak mláďata. Tímto selektivním výběrem zároveň mimoděk zajišťují dobrou kondici ostatních zdravých býložravců a zvyšují jejich schopnost přežít. Inuité proto vlky přezdívají „pastýři sobů“.

Do jisté míry zaměření vlků na slabší jedince skutečně platí, ale v přírodě nic není rovné, přímočaré a černobílé. Každý lov, každá kořist a každý predátor je dnes a denně novým originálem, novým aktérem prastarého divadla přírody, které nefandí komediím ani tragediím, nýbrž životu.

Vymítání „ďáblů“ a jejich naděje

Pro přírodní národy (indiány, Inuity i mnoho národů Sibiře) byl vlk posvátným zvířetem. Byla mu prokazována úcta a respekt a loven byl jen k rituálním účelům. Pro křesťanský svět se však stal symbolem ďábla a podle toho s ním bylo nakládáno. Vlci postupně mizeli ze svých domovin jak jarní sníh a s nástupem palných zbraní a strychninu nabrala situace děsivých rozměrů. „V Evropě jsme vlky zabíjeli a nenáviděli je, ale to vše nebylo nic proti tomu, co se dálo v Americe,“ napsal respektovaný biolog a expert na vlky Erik Zimen. Vyplacené odměny za vlčí skalpy dosahovaly netušených částek, ale záhy nebylo zač platit – vlci vymizeli z většiny států USA a v Evropě jich přežívala jen hrstka v posledních divočinách odlehlých končin.

Obrat k lepšímu nastal až v americkém národním parku Yellowstone v roce 1995, kdy zde bylo v repatriačním projektu vypuštěno čtrnáct vlků dovezených z kanadské Alberty. Pro projekt vskutku revolučního významu bylo uvolněno obrovské množství finančních prostředků a výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Vlčí populace prospívala, došlo k ozdravení jelení zvěře, významně se zlepšily podmínky pro mladé topoly a vrby, které dříve nezneklidňovaná jelení stáda ničila okusem. Na návrat vlků doplatili pouze kojoti, kteří se v krajině při absenci vlků přemnožili a téměř vyhubili lišku šedohnědou. Po návratu vlků se rychle vzpamatovaly nejen lišky, ale i rosomáci, kuny rybářské a rysi.

Stále v nemilosti

Letošní rok ovšem v USA opět vlkům nepřál. Od roku 1973 figurovali na federálním seznamu ohrožených druhů, ale jelikož je jejich populace na vzestupu (což vyvolává protesty některých farmářů) bylo letos povoleno zastřelit v Idahu 220 vlků a 75 vlků v Montaně. Stát Woyming prozatím naštěstí žádný odstřel nepovolil. Cena za možnost zastřelit vlka je pro lovce směšná – občané Idaha a Montany zaplatí 19 dolarů, obyvatelé jiných států USA 350 dolarů. Po vyhlášení podmínek vlčích lovů v září 2009 se okamžitě přihlásilo 10 700 zájemců.

Pokud jde o Evropu, asi před patnácti lety se vlci začali vracet z Itálie do svých někdejších držav ve Francii a zlepšené stavy populace v Polsku vedly k migraci několika kusů do Německa. Ochranářské kruhy ve Velké Británii se v současnosti vážně zabývají projekty repatriace vlků do ostrovního království.

Situace u nás odpovídá staronovému postoji k těmto šelmám. Poslední český a moravský vlk byl zastřelen na začátku 20. století (v Beskydech na Bukovci v roce 1914) a po dlouhá léta u nás volně nežil jediný kus. V roce 1994 začali vlci přecházet ze slovenských Kysuc do Moravskoslezských Beskyd, ale jejich přítomnost nevyvolala žádné nadšení. Výsledkem naopak byla mediální hysterie. Mohlo by se zdát, že evropským vlkům se blýská na lepší vlčí. Bohužel ale migračním koridorům těchto šelem často brání v cestě dálnice a rychlostní komunikace a stejně často na ně čekají i pušky pytláků. I moravská vlčí populace na česko-slovenském pomezí je pod stálým tlakem a lze tvrdit, že neroste, nýbrž povážlivě stagnuje.

Přírodě, vlkům i lidem by podle mého názoru prospělo, kdyby se každý z nás řídil podle slov Mahátmy Gándhího: „Velikost národa a jeho morální úroveň lze měřit tím, jak se chová ke svým zvířatům.“

Šampioni v hladovění

Vlci jsou znamenitými lovci, ale zároveň i šampiony v hladovění. Obvykle jsou bez potravy tři čtyři dny, ale dokáží hladovět mnohem déle. Doloženým rekordem byla prý sedmnáctidenní hladovka. Když se však smečce podaří ulovit velkou kořist, dokáže každý dospělý jedinec spořádat najednou až osm (podle některých pramenů i deset) kilogramů masa. Masitou potravu zapíjejí vlci mimořádným množstvím vody, čímž vlastně účinně zabraňují otravě močovinou, která se v jejich tělech při jejich „masové dietě“ vytváří ve velkém množství. Vlci mají velká játra a pankreas, což jim ulehčuje trávení. Po vydatném nakrmení odpočívají, dokud – po asi dvou až třech hodinách – neukončí trávení potravy.

Nesmyslný útok na šlachy

V populární vědecké literatuře i dobrodružných románech autoři často zarputile uvádějí, že vlci při lovu velké kořisti překusují své oběti kolenní šlachy. Faktem je, že vlci překusují šlachy lovené kořisti jen výjimečně a spíše náhodou. Ve skutečnosti loví smečka velkou kořist stejně jako psi hyenovití na afrických pláních. Svou kořist nejprve testují a pak štvou (štvanice může trvat několik sekund i několik dnů). Samotné strhnutí zvířete má několik fází: vlci zraňují oběť na bocích a slabinách; kousání a trhání zvíře vysiluje a způsobuje šok. Často je také kořist znehybněna zkušeným vlkem uchopením za mulec, zatímco ostatní členové smečky útočí na břicho. Jakmile se vlkům podaří zvíře strhnout k zemi, roztrhají mu dutinu břišní a způsobí rychlou smrt.

Jak mizeli čeští a moravští vlci

Vlci z českého a moravského území mizeli kvůli lidskému pronásledování v průběhu 19. století. Na Českomoravské vrchovině byl poslední vlk zastřelen V. Marzikem 2. ledna 1830 (jeho vycpaný exemplář je umístěn v depozitu hradu Pernštejna); na Šumavě posledního vlka ulovil knížecí stavitel Jan Štěrbík 2. prosince 1874 (vlk je vystaven jako exponát v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou). Poslední vlci se udrželi na našem území pouze v příhraniční oblasti se Slovenskem – v Beskydech. Ne na dlouho: posledního z nich zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce.

Jednou z mála možností, jak se můžeme dozvědět něco o supermasivních černých dírách, je pozorovat je v okamžku, kdy něco pohltí. Mezinárodní tým astronomů teď právě k tomu využil celoplanetární síť radioteleskopů.

Dotyčná černá díra se nachází v galaxii vzdálené 3,9 miliard světelných let a vědci ji přistihli, jak si dává k svačině hvězdu. Jde o první přímou detekci roztrhání hvězdy, které doprovází výtrysk proudu částic, pohybujících se relativistickou rychlostí.

Virtuální superteleskopy

Astronomové mohli tato pozorování uskutečnit díky metodě zvané Very Long Baseline Interferometry (VLBI). Jde o postup, při němž se všechny radioteleskopy zapojené do sítě European VLBI network (EVN) změní v jediné zařízení, o velikosti funkčně odpovídající rozměrům celé naší planety.

TIP: Vědci z MIT testují virtuální superteleskopy k pozorování černých děr

Díky pozorování celé sítě radioteleskopů byli astronomové schopni změřit výtrysk doprovázející zánik hvězdy v supermasivní černé díře s takovou přesností, jako kdyby ze Země sledovali minci na povrchu Měsíce. Podle vyjádření vědců jde o jedno z nejpřesnějších pozorování, jaká kdy byla provedena s radioteleskopy.

12. července 2006 vynesla ruská raketa Dněpr do kosmu testovací nafukovací modul Genesis 1 postavený americkou společností Bigelow Aero­space, jež plánuje po roce 2020 vybudovat na orbitě nafukovací hotel pro turisty a vědce. Ostatně její modul BEAM se letos v květnu nafoukl také na ISS v rámci kontraktu za 18 milionů dolarů na testování nových technologií, který s firmou uzavřela NASA.