Uhlíková pěna není nic moc nového. Je to ale populární materiál, který je lehký a funguje jako tepelný izolátor, kryt před elektromagnetickým zářením, a také vodič elektřiny. O uhlíkovou pěnu se intenzivně zajímá třeba letecký a kosmický průmysl, potíž je ale v tom, že výroba vhodné uhlíkové pěny bývá drahá.

Čínští vědci vymysleli nový postup, kterým vyrábějí uhlíkovou pěnu ze spáleného chleba. Ani použití jídla k výrobě uhlíkové pěny není nové, už se k tomu používaly banány nebo melouny. Až doteď ale bylo těžké takto vyrobit uhlíkovou pěnu s přesně nastavenými parametry.

TIP: Lehčí než pírko: Zlatá pěna se udrží na povrchu latté

Čínský postup je docela jednoduchý. Nejprve suší krajíce chleba při teplotě 80 °C po dobu 18 hodin, a pak je sežehnou ve speciální peci s argonovou atmosférou. Vznikne tak uhlíková pěna, která má perfektní vlastnosti a přitom je laciná. Upravením množství vody a kvasnic při pečení chleba je dokonce možné nastavit velikost otvorů ve výsledné uhlíkové pěně.

„Krása těchto chudých pastvin a lesů, tichá a nehlučná, je hlubší pro toho, kdo jí rozumí,“ napsal o kraji horního toku Svratky před více než sedmdesáti lety Karel Cejnek. V jistém smyslu platí jeho slova dodnes. Stručně popsat krásy tohoto území by bylo nadlidským úsilím. Vyberme tedy pouze několik drobků z hostiny, kterou Zubří země, jak ji lidé podle erbu rodu Pernštejnů, jenž kraji nesmazatelně vtiskl svou pečeť, nazývají.

Město, které propadlo peklu

Chcete-li pátrat po ztraceném městě, nemusíte jako Hiram Bingham do Peru nebo jako Heinrich Schliemann do Turecka. Stačí vyrazit do nitra Svratecké hornatiny. Dávná pověst praví, že někde v lese mezi Skoroticemi, Osikami a Broumovem kdysi stávalo velké město Přibyslavice, proslulé velkolepými trhy. Jednou zde prý byl neznámý pocestný neprávem označen za zloděje a nespravedlivě uvězněn v temnici. Když ho po čase propustili, za hradbami město proklel: „Propadněte se do horoucích pekel!“ Zvedl se vítr, země se zachvěla a Přibyslavice se opravdu navždy propadly. Když pak tudy za třicetiletých válek táhla švédská vojska, marně prý hladoví a žízniví vojáci hledali město, jenž měli zakreslené v mapách. Dodnes prý někde v lese existuje studánka, u níž je možno zaslechnout slabounké vyzvánění zvonů a městský ruch propadlých Přibyslavic.
Archeologický výzkum však nabízí mnohem střízlivější fakta: místní jméno Přibyslavice označuje v katastrálních mapách rozlehlou louku a část lesa asi tři kilometry severozápadně od Osik. Jméno připomíná někdejší ves stejného jména, která je doložena jediným záznamem v zemských deskách roku 1390. Archeologové zde jako pozůstatky dávných polí nalezli upravené terasy. Ves pravděpodobně zanikla (zcela přirozenou cestou) v první polovině 15. století. Rozloha plužiny kolem 120 hektarů přivedla odborníky k předpokladu, že tady s největší pravděpodobností stávalo dvanáct až patnáct usedlostí.

Falešná hradní zřícenina

Jestliže se přece jen pustíte do marného hledání Přibyslavic, naleznete kromě nehmatatelného ticha a vůně květin taky nádherně reálné Hrádky. V nadmořské výšce 627 metrů vytvořila rozmarná příroda mrazovým zvětráváním úchvatnou skalní skupinu z vrstevnatých bítýšských rul s dobře patrnými křemennými žílami. Hřibovité útvary z povzdálí evokují iluzi hradní zříceniny, na jejímž cimbuří hnízdí dravci. Okolní les je oázou v moři smrkových monokultur – prastarému lesu vévodí buk a javor klen s jasanem a jilmem. Starý porost je vyhledávaným hnízdištěm datlovitých ptáků.
Když sestoupíte pod Hrádky, objevíte další ze skvostů Svratecké hornatiny: údolí Chlébského potoka. Potoční luh je proslulý zejména na jaře, když rozkvete záplavou bledulí jarních. Potok skýtá ideální loviště pro skorce vodní, na které tu narazíte u každého meandru.

Čert, Cimrman a vřes

Pokud chcete vystoupit na „střechu“ Svratecké hornatiny, musíte na Sýkoř (702 m n. m.) – kopec, který je obklopen starými i současnějšími legendami. Podle té staré strašil na Sýkoři čert. Podle novější inspiroval vrch Járu Cimrmana k napsání dramatu Dobytí severního pólu, když si tu v prý „v tvrdém terénu na vlastní lyži a botě vyzkoušel to, co české dobyvatele čekalo, než překročili 50. rovnoběžku.“ Alespoň to tvrdí ctihodní patafyzikové, kteří vyznačili „Cimrmanovu plahočinu“ vedoucí z Lomnice u Tišnova na vrchol Sýkoře. U sýkořské myslivny uvidíte Cimrmanovu plostiku (pozor, to není tisková chyba), jejímž autorem je Jožka Zahradník. Odhalení pomníku byli přítomni i Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří zde také předvedli kuriózní přesun na jedné lyži.
Na úbočí Sýkoře naleznete přírodní památku Synalovské kopaniny, kde dosud hojněji roste vřes.

Výři a krkavci na Sokolí skále

O vyhlášení rezervace Sokolí skála se zasadil především doubravnický rodák, myslivec a milovník přírody MUDr. František Jelínek již v roce 1949. Rezervaci tvoří prudké skalní srázy, mrazové sruby s římsami, balvanová moře i izolované skalní útvary. Magické místo vděčí za svůj název faktu, že bývalo hnízdištěm sokolů stěhovavých. Přítomnost vzácných dravců však v roce 1953 definitivně zmařil nezodpovědný myslivec, který jednoho z páru sokolů zastřelil.
V současné době jsou Sokolí skály vyhledávaným hnízdištěm výrů velkých a krkavců velkých. Lokalita je velmi zajímavá i botanicky: roste tu jediná přirozená populace tařice skalní Arduinovy v povodí Svratky, dále lilie zlatohlavá, tis červený (jediný samčí exemplář) a mnoho dalších vzácných rostlin.

Tyrkysové šípy a vydří hrátky

Často na toulkách kolem Svratky sleduji fascinující tyrkysové šípy – ledňáčky říční. Řadu let jsem však marně pátral po jejich hnízdních norách. V loňském roce jsem je konečně objevil – dvě hnízdní nory ve strmém břehu. Při druhém hnízdění párek ledňáčků zneklidňoval norek americký, který se na jejich mladé – naštěstí a taky díky mně marně – dobýval. Bohužel letošní červencová velká voda příhodnou břežní část strhla a já mám zase co hledat …

TIP: Soutok řek Moravy a Dyje aneb Divočina na jihu Moravy

„Vydru říční (Lutra lutra) pozoroval na Svratce doktor F. Jelínek roku 1961, z pozdějších let již další záznamy nejsou,“ píše znalec na přírodu Tišnovska a Svratecké hornatiny RNDr. Jan Lacina, jeden z autorů knihy Doubravník v dějinách 1208–2008. Já mám jinou zkušenost. Vydry sleduji na Svratce již několik let, dokonce jsem v hrázi polovyschlého bývalého rybníčku našel i jejich nory. V roce 2008 tady vydra úspěšně vyvedla tři potomky, což je ve „vydřím světě“ skutečnou raritou. Jejich hrátky jsem měl možnost sledovat až do časného podzimu.

Další skrytá tajemství

Profesionálním zoologům unikl i další přírůstek vzácných savců: na Svratce se usadila dobře prosperující rodinka bobrů evropských (Castor fiber). Pracovitým zvířatům už padl za oběť mohutný topol, i když je dlužno přiznat, že bobřím zubům vydatně napomohly letošní nemilosrdné červencové vichřice. Bobry na Svratce pravidelně sleduji už dva roky, ale z pochopitelných důvodů nebudu v tisku přesněji lokalizovat jejich teritorium.
Bujný pobřežní porost Svratky, který v posledních letech znehodnocuje invazní neofyt křídlatka japonská, bohužel vyhovuje i dalším nežádoucím přivandrovalcům – minkům, tedy norkům americkým (Musela vison). Zřejmě jde o uprchlíky a jejich potomky z bývalých kožešinových farem. Tyto vitální šelmičky znamenají pro původní druhy savců i ptáků pohromu. V místech jejich hojného výskytu se třeba ještě nedávno hojná ondatra pižmová (Ondatra zibethicus), která ovšem rovněž není původním druhem, neboť byla v Evropě vysazena až v roce 1905, vyskytuje jen velmi vzácně.
Kdoví, jak se bude prostředí Svratecké hornatiny dále vyvíjet. Jisté je, že při každé další návštěvě mi zdejší příroda nadělí vždy nové překvapení.

To vše je Svratecká hornatina

Přírodní park Svratecká hornatina je rozlehlý a (naštěstí) opomíjený. Skrývá se za východním okrajem turisticky vytížených Žďárských vrchů – zahrnuje údolní zářez řeky Svratky až nad Jimramov a navazující kopcovitou krajinu včetně Sýkořské hornatiny. Na svém jižním okraji dosahuje až k Předklášteří u Tišnova, Lomničce a Jamnému. V podstatě jde o celý horní tok Svratky, včetně Vírské přehrady. S rozlohou 365 km čtverečních patří přírodní park k nejrozsáhlejším v Česku a zasahuje do tří okresů: Žďár nad Sázavou, Blansko a Brno–venkov.

Zajímavosti Svratecké hornatiny jsou téměř nesčetné. V případě, že se sem vydáte, by vaší pozornosti neměla uniknout zejména tato místa:

• Pilský rybníček, místo rozmnožování chráněných obojživelníků
• Míchovec se zbytky pralesovitých javořin a stanoviště nádherné měsíčnice vytrvalé
• Veselská lada s výskytem orlíčku planého
• skalnatý vrcholový hřbet Hrušín, Doubravnické ostrovy, Křížovická lada
• Divoká Svratka, jedinečný bystřinný úsek Svratky u Prudké s balvanitým korytem a hnízdištěm skorce vodního
• Bělečská skalka, Boračské ostrovy – loviště ledňáčka říčního a čápa černého
• proslulý hrad Pernštejn, zříceniny hradů Zubštejna, Pyšolce, Aušperka a Dalečína
• nádherný krytý dřevěný most v Černvíru
• úchvatný doubravnický kostel Povýšení sv. kříže s hrobkou Pernštejnů a hrabat Mistrovských
• roubenky v Nyklovicích a Ubušínku
• magická víska Křížovce se čtrnácti stálými obyvateli a vyhledávanou galerií Z ruky a atelierem geniálního sochaře a básníka dřeva Zdeňka Macháčka
• nová rozhledna v Karasínu

Přírodní park Svratecká hornatina vskutku má co nabídnout.

Rady do batohu

Popisované území najdete např. na mapě Edice Klubu českých turistů. Konkrétně jde o číslo 85 – Okolí Brna – Svratecko (1: 50 000). Zajímavé informace můžete získat mimo jiné z turisticko-vlastivědného průvodce obcemi a jejich okolím – Bystřicko, z pera Hynka Jurmana (1999). Z dílny stejného autora vás mohou zaujmout Smírčí kříže na Vysočině (1996) a kniha pověstí Zubštejnské dědictví (2001).

Bohemiae Rosa náleží do zvláštní skupiny mapových děl odborníky zvané kartografické kuriozity. V kartografii jsou za kuriózní pokládána taková díla, která se od běžných map liší účelem, obsahem či formou a jejichž umělecká hodnota obvykle převažuje nad geografickou.   

Umělecké dílo

Mapu českých zemí v podobě růže zveřejnil ve svém díle Epitome historica Rerum Bohemicarum (Výtah z dějin Království českého) historik, literát, zeměpisec, jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín. Nakreslil ji slezský kartograf Christoph Vetter (1575–1650) a technikou mědirytu zhotovil augsburský rytec Wolfgang Kilian (1581–1662). Přesnou dobu vzniku mapy neznáme, obvykle je datována rokem 1668, kdy začalo vycházet zmiňované Balbínovo dílo. To už byl ale Christoph Vetter 18 a Wolfgang Kilian 6 let po smrti.

Mapa je krásnou ukázkou barokního ryteckého umění. Rozvíjející se růže je výtvarně vyvedena podobně jako známá růže rožmberská, avšak s několika okruhy okvětních plátků. Zalévají ji paprsky slunce s královskou korunou, jež jakoby se před chvílí vynořilo z bouřkových, detailně vyvedených mraků. Květ růže představuje rozkvět země. Stonek vyrůstá z Vídně a naznačuje tak přirozenost spojení českých zemí s habsburskou monarchií. To je vyjádřeno i heslem tehdejšího panovníka Leopolda I. „Iustitia et Pietate“ (Spravedlností a úctou) v čele listu. Na mapě najdeme již i prvky typické pro moderní kartografii: v levém horním rohu délkové měřítko v tehdejších německých mílích a orientační růžici. Opačný roh zabírá barokně zdobný český lev, který jakoby vzácnou růži chránil.

TIP: Klaudiánova mapa: První obrazové zachycení české země

Na první pohled se zdá, že růže představuje Čechy, kališní lístky a listy pak sousední země: pod českým lvem se nalézá Slezsko, v pravém dolním rohu vidíme Moravu, na opačné straně rakouské země včetně Korutan a Štýrska, pod směrovou růžicí výhonek Bavorska a přímo pod sluncem vyrůstá Míšeňsko. Když však mapu začneme blíže zkoumat, zjistíme, že uvedené rozvržení není důsledné. Ve spodním okvětním lístku najdeme například moravskou Třebíč, vlevo zase řeku Regen (Řezná), která sice pramení na Šumavě, ale pak vesele bublá Bavorskem. 

SS-Brigadeführer Franz Kutschera působil od září 1943 jako velitel SS a policie ve Varšavě. Ve funkci si počínal s mimořádnou tvrdostí. Nařizoval například namátkové masakry Židů v ghettu: s oblibou nechával uzavřít náhodně zvolené ulice, zapálit budovy a postřílet všechny nebožáky, kteří se nestačili ukrýt a zrovna šli po chodnících.

S povolením exilové vlády

Exilová vláda na počátku roku 1944 souhlasila s neprodleným odstraněním generálmajora policie Kutschery, jenže nikdo nevěděl, jak vypadá ani kde se pohybuje. Nacista si totiž dával velký pozor a na veřejnosti se neukazoval. Nakonec se jej ale podařilo najít díky nápadné šedé limuzíně Opel Admiral. Ukázalo se, že z domova do ústředí SS to měl Kutschera pouhých 150 metrů. Přesto z bezpečnostních důvodů trasu každý den jezdil ve voze.

Nejúspěšnější atentáty druhé světové války:

• Likvidace varšavského kata Kutschery
• Třaskavé lože Wilhelma Kubeho
• Konec sadistického bachaře Bürkla

Provedení akce na hlavní ulici za bílého dne, navíc na dohled od přísně střežených budov, vyžadovalo perfektní plán a dokonalou součinnost dvanáctičlenného týmu. Ráno 1. února 1944 vyrazil nablýskaný opel na pravidelnou kratičkou cestu. Když se přiblížil ke křižovatce, na smluvený signál vystartovalo z vedlejší ulice připravené vozidlo a ve vší rychlosti mu narazilo do boku. Z něj vyskočil velitel odbojové skupiny s krycím jménem Lot a do pootevřeného okénka vyprázdnil zásobník svého samopalu Sten.

Potoky polské krve

Kutschera byl vážně raněn, k místu se okamžitě začali sbíhat Němci a propukla divoká přestřelka. Útočníci, z nich někteří ranění, se po splnění úkolu rozutekli všemi směry. Dva v ujíždějícím vozidle narazili na mostě přes Vislu na německou hlídku. Prostřílet se nedalo, a tak raději volili skok do ledové řeky a okamžitou smrt. Další dvojice střelným zraněním podlehla.

Bohužel nešlo o jediné polské oběti Akce Kutschera. Z Lublinu okamžitě přicestoval speciální vyšetřovací tým SS a na příkaz rozlíceného Hitlera nastala jatka. Tři sta Poláků nacisté okamžitě zastřelili, dalších 5 475 uvěznili a obyvatelstvo Varšavy muselo zaplatit odškodné sto milionů zlotých.

Hnědý trpaslík WISE 0855 ze souhvězdí Hydry od svého objevu ohlášeného v roce 2014 nepřestává udivovat astronomy. Nachází se ve vzdálenosti 7,2 světelných let od Země a je jedním z nejbližších známých objektů mimo Sluneční soustavu. Jeho povrchová teplota se pohybuje kolem mínus 23 °C, což z něj dělá nejchladnější známé těleso vně Sluneční soustavy.

Tým astronomů Kalifornské univerzity v Santa Cruz teď získal spektrum záření tohoto výjimečného trpaslíka, díky teleskopu Gemini North na Havaji. Poprvé jsme se tak dozvěděli něco víc o složení a chemii WISE 0855.

TIP: Voda v atmosféře poprvé mimo naši Sluneční soustavu

Vědci potvrdili dřívější výzkumy, podle nichž atmosféra WISE 0855 obsahuje mračna vody, nebo vodního ledu. Podle objevitelů jde o zatím nejlepší důkaz existence vody v atmosféře mimo Sluneční soustavu. Tento hnědý trpaslík představuje skvělou příležitost ke studiu objektu, který má blíže k plynnému obru, nežli ke hvězdě.

17. červenec 1453, Castillon, jihozápadní Francie. Tento pomyslný triumvirát se stal rozhodujícím milníkem stoleté války, jež se rozhořela mezi Anglií a Francií.

TIP: Obléhaní Calais za Stoleté války: Jak padlo nedobytné město?

Spor mezi dvěma mocnými zeměmi, jehož záminkou se stala nadvláda ve Flandrech, skončil porážkou Anglie, která kromě Calais ztratila všechny državy na francouzském území. Finální střetnutí u Castillonu však Francouzi nevybojovali pouze vojenskými schopnostmi, ale především lstivou taktikou. Vévoda ze Shrewsbury se nechal vlákat do pasti francouzského velitele Jeana Bureaua a podnikl neuvážený útok. Porážka na sebe nenechala dlouho čekat. A právě ta se stala výchozím krokem ke konci válečného konfliktu.

Když se budoucí manželka Edvarda Beneše ještě jako Anna Vlčková 16. července 1885 narodila, jen málokdo z jejího okolí tušil, že se z okouzlující dívky stane jednou první dáma mladé republiky. Vždyť habsburská monarchie vstupovala do belle epoque a Československo bylo hudbou budoucnosti. Ale studia v Paříži položila pevnému svazku základní stavební kámen. Po třech letech od zasnoubení následovala roku 1909 svatba. Do nové éry českých dějin vstoupila Hana jako pevná opora svého manžela a po boku mu stála také ve chvíli, kdy ho čekalo nelehké prezidentské období. 

Na první pohled to vypadá jako videohra, superpočítač Pleiades ale simuluje vznik a vývoj hvězd podle předem definovaných podmínek. V těchto simulacích se ohromná mračna vesmírného prachu a plynu hroutí do sebe vlivem gravitace a v divokém víření vznikají hvězdokupy plné hvězd.

Jde o komplexní simulace s vysokým rozlišením simulovaných objektů, které zahrnují záření, magnetická pole, gravitační síly a další fyzikální fenomény.

Simulace běží na superpočítači Pleiades, který je momentálně sedmým nejvýkonnějším superpočítačem ve Spojených státech. Pleiades je umístěn na pracovišti NASA Advanced Supercomputing (NAS), které je součástí výzkumného centra NASA Ames Research Center, v kalifornském Silicon Valley.

TIP: Jak se vznikl vesmír? Počítačová simulace ukazuje vývoj po Velkém třesku

Vědci teď své simulace vylepšují, aby v nich mohli pozorovat, jak se tvoří a vyvíjejí planetární disky kolem čerstvě zrozených hvězd, ve kterých v reálném vesmíru vznikají planetární systémy.

„Rád fotím místa, kam lidé nechodí,“ popisuje svou vášeň sedmadvacetiletý Keow Wee Loong a nemluví do větru. Na svém kontě má fotografie pořízené z vrcholků výškových budov v Dubaji, Kuala Lumpuru nebo třeba v Bombaji. Na počátku roku zase si vyzkoušel, jaké to je sjet z vrcholku nejznámější sopky Východní Jávy - 2 329 metrů vysoké Mount Bromo. Vulkán přitom v době jeho návštěvy několik měsíců chrlil mohutné sloupce kouře a popela do oblasti platil přísný zákaz vstupu.

Obrazy města duchů

Nejnovější Loongův počin je ještě divočejší – bez jakéhokoli vybavení navštívil uzavřenou zónu v okolí fukušimské jaderné elektrárny. Oblast je i pět let po katastrofě stále zamořená. Na místě se hromadí pytle se znečištěnou půdou a oblast zůstává neobydlená. 

Keow Wee Loong spolu se svou kamarádkou oblast navštívili tajně. Neměli přitom ani žádné vybavení nebo speciální obleky. Podle odborníků není jasné, zda a jaké dávce záření mohla být dvojice vystavena. Hodnoty radiace se v zakázané oblasti drasticky liší místo od místa. Podle svých slov strávili v uzavřené zóně přibližně 12 hodin, během nichž navštívili města Tamioka, Namie, Futaba a Okuma.

Výjevy jako z Apokalypsy

Jejich snímky odhalují fascinující mrtvý svět města duchů – nástěnné kalendáře stále ukazují datum havárie, v pračkách veřejných prádelen stále leží nevyzvednuté oblečení, regály v obchodech jsou plné časopisů a novin z 11. března 2011 a v opuštěné rybí tržnici leží na pultech množství úlovků.

TIP: Do poškozeného reaktoru elektrárny Fukušima se vydá robot-škorpion

Dvacetikilometrová zóna v těsné blízkosti uzavřené elektrárny není úplně bez života. Do oblasti mají přístup například lidé pracující na dekontaminaci. Platí pro ně ale speciální režim, který časově omezuje dobu jejich pobytu v oblasti. Trvalé bydlení v okolí elektrárny zatím není možné jednak z důvodu zvýšené radiace, ale částečně i proto, že zde chybí zničená infrastruktura.

Přesně předpovědět datum a čas velkého zemětřesení zřejmě není možné. Seismologové ale dovedou průběžně sledovat tektonickou aktivitu v podzemí a mohou docela slušně předpovědět, kde časem dojde ke zničujícímu zemětřesení.

Zkáza z hlubin

Nedávno objevili doposud neznámý a pořádně masivní tektonický zlom, tedy narušení masy hornin, jaké často souvisejí se zemětřesením. Tento zlom probíhá pod Bangladéšem, oblastmi východní Indie a také pod Myanmarem, čili Barmou.

Odborníci předpovídají, že tento zlom může rozpoutat brutální zemětřesení o síle 8,2 až 9,0 Richterovy škály. Pokud by k tomu doopravdy došlo, tak takové zemětřesení srovná se zemí celé hustě osídlené oblasti.

TIP: Neklid v hlubinách: Pod městečkem na Novém Zélandu se hromadí magma

Ve vzdálenosti do 100 kilometrů od nově objeveného zlomu žije 140 milionů lidí, obvykle ve stavbách, které nejsou právě stabilní, natož chráněné proti otřesům. Vědci se obávají, že pokud se zlom v dohledné době otřese, bude to nevýslovný masakr.