Profesor Ritch Savin-Williams z Cornellovy University provedl zajímavý experiment. Na vzorku více než 300 homosexuálních, heterosexuálních a bisexuálních mužů a žen zkoumal reakci jejich zornic během sexuálního vzrušení. Testovaným subjektům profesor pouštěl videa se sexuální tématikou a kontroloval, jak na obrazy reagují jejich zorničky.

Co o nás prozradí oči?

Zatímco heterosexuálním mužům se vzrušením rozšiřovaly zornice u videí se ženami, homosexuálové reagovali takto na muže. Podle profesora Williamse jde o zcela nepodmíněnou a nekontrolovatelnou reakci s vyšší mírou přesnosti než u běžných vyšetření.

TIP: Homosexualita u zvířat: Je opravdu proti přírodě?

U skupiny žen byly výsledky testů méně jednoznačné – zatímco u homosexuálních žen byly výsledky obdobné jako u heterosexuálních mužů (jejich zornice reagovaly na erotické obrazy žen), heterosexuální ženy reagovaly obdobně na ženské i mužské podměty. Podle profesora Williamse ale nelze výsledky interpretovat tak, že by ženy byly přirozeně bisexuální. Ženské subjektivní vzrušení se jen nemusí shodovat se vzrušením těla. Proč tomu tak je sexuologové netuší. Jedna z teorií hovoří o tom, že jde o ženský automatický obranný mechanismus v obavě před znásilněním.

Korálové útesy mohou být dlouhé stovky kilometrů. Ve skutečnosti je ale tvoří jedinci o velikosti kolem jednoho milimetru. Pokud chceme porozumět dějům, které na korálových útesech probíhají, tak k tomu nezbytně potřebujeme mikroskop.

Obrazy z podmořského mikrosvěta

Vědci proto vyvinuli podvodní mikroskop Benthic Underwater Microscope (BUM), s nímž je možné přímo pod vodou pozorovat podmořský život. Jde o první přístroj, s nímž je možné získat snímky podmořského světa s rozlišením až pouhé 2 mikrometry.

Mikroskop BUM dovoluje pozorovat život přímo na útesu, aniž by vědci organismy nějak podstatně vyrušili. Při současné konstrukci lze s tímto mikroskopem pracovat až do hloubky kolem 30 metrů.

TIP: Žádné dobré zprávy: Prakticky celý Velký bariérový útes v Austrálii vybledl

Badatelé už s novým mikroskopem zaznamenali několik unikátních pozorování. Například poprvé při tomto zvětšení sledovali sehrané chování polypů v jedné kolonii korálů anebo jak řasy kolonizují korály napadené blednutím.

V roce 1984 vyhlásil Kongres Spojených států amerických oblast kaňonu řeky Paria a Vermillion Cliffs (Rumělkové útesy) o rozloze 455 kilometrů čtverečních takzvanou „wilderness“ (divočinou) – místem, kde platí ještě přísnější návštěvnický řád a také vyšší stupeň ochrany přírody než v národním parku. U řeky Paria, včetně kaňonu Buckskin Gulch, může v jednom dni přespat pouze dvacet lidí. Do severní části Coyote Buttes může denně vstoupit, se zákazem přenocování, pouze deset lidí, stejně tak jako do jeho jižní části. Snad právě proto, že vstup do těchto oblastí vyžaduje plánování dlouho dopředu (pokud chcete rezervovat konkrétní termín, musíte několik měsíců dopředu přes internet), či notnou dávku štěstí (vstupy do Coyote Buttes ke slavné Wave se losují v blízké stanici rangerů den dopředu, člověk musí být osobně přítomen), je tato červená perla Colorado Plateau daleko méně známá než její větší příbuzný, Grand Canyon.

Přísně losované výlety

Místní skály jsou nejen úžasným fotografickým objektem, ale také nepřeberným zdrojem informací o vývoji Země. Do velké hloubky jsou tu odhaleny vrstvy usazenin mapující historii této náhorní plošiny – ideální materiál pro geologa či paleobiologa. My jsme se je původně vydali obdivovat na tři dny v říjnu. Den předtím, než jsme chtěli nastoupit na trek, se však nad celou oblastí přehnala bouřka a hladina vody na všech tocích se nebezpečně zvedla. Na místě pojmenovaném White House, kde trek začíná, je možné vidět aktuální výšku hladiny. Představa, jak se hučící masa vody v některých místech prodírá jen několik metrů širokým kaňonem, jímž musíte jít, vás bezpečně odradí od výpravy navzdory varování. A tak nám povolenky zakoupené měsíce dopředu propadly.
O pár dní později jsme se však k White House vrátili alespoň na jeden den s úmyslem podívat se na kousek kaňonu Paria a potkalo nás štěstí, ve které jsme ani nedoufali – vylosovali nás na druhý den na slavnou Wave v nedaleké oblasti Coyote Buttes. Musím říci, že tento systém rozdělování povolenek mi přijde velmi jednoduchý a spravedlivý. Nikdo vás nemůže zastupovat, velké cestovní kanceláře nemohou skupovat větší množství povolenek, se kterými lze navíc jen stěží obchodovat.
Ten den jsme se tedy vydali do kaňonu řeky Paria. Někde jsme zaslechli, oficiálně se tato informace určitě nerozšiřuje, že někde uprostřed soutěsky Buckskin se dá vylézt nahoru na planinu a vrátit se oklikou zpět na tábořiště u White House. Že bychom to zkusili? Ale nepředbíhejme ...

Krásy úzkého prostoru

Trek začíná relativně pohodlnou cestou po suché části řečiště řeky Paria. Teprve po několika stech metrech se člověk musí poprvé po kolena namočit do studené, velmi kalné vody, aby řeku překročil. Když si na vodu zvyknete, budete již po 2,5 kilometrech bez problémů a pocitu chladu pobíhat mezi oběma stěnami kaňonu, abyste si pořádně prohlédli malé jeskyňky na úrovni řeky – tzv. Paria Windows. Zhruba po 6,5 km se kaňon mění v soutěsku natolik úzkou, že se musí jít vodou stále celých 19 kilometrů. Tady si člověk uvědomí, že před přívalovou vodou opravdu není kam utéci.
V kaňonu řeky Paria je několik zvlášť zajímavých míst, na něž upozorňují i knižní průvodci. Nutno ovšem říci, že každý si sám pro sebe může desítky dalších. Stačí se jen zastavit, otočit hlavu dozadu či nahoru, prozkoumat boční kaňon apod. Z těch nejznámějších míst můžeme jmenovat Slide Rock Arch, obrovský kus pískovce, který spadl do řečiště a zhruba na desátém kilometru vytvořil monumentální průchod. Na 30. kilometru je The Hole, soutěska je zde asi šest metrů široká a vede do velkého otevřeného kulatého prostoru. Za zmínku stojí boční Wrather Canyon, který má ve své horní polovině 200 metrů vysoký přírodní most. Cesta k němu je ovšem velmi obtížná a doporučuje se jen opravdu zdatným turistům. Pokud je dostatek vody, můžete na 36. kilometru spatřit kaskádovitý vodopád Shower Spring.

Sevřeni skálou

Na 12. kilometru se do Paria kaňonu vlévá malý potůček, jenž vytváří soutěsku Buckskin. My se vydali právě tímto směrem – do 24 kilometrů dlouhé průrvy, která je téměř po celé své délce pouze 1,5–5 metrů široká. Chůze je zde značně ztížená neustálým pohybem v rozměklém dně. Člověk si musí dávat pozor hlavně kolem kamenů, kde je bahno nejnebezpečnější a strukturou je podobné pohyblivým pískům. Nezbytnou výbavou jsou hůlky, zejména kvůli kalužím, které jsou nepředvídatelně hluboké. Po prozkoumání hůlkou alespoň tušíte, jak hluboko zapadnete.

TIP: Tajemství mexického poloostrova aneb Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Když už se začalo připozdívat, náš krok se zrychlil a zastávek na prohlížení neuvěřitelných barev a stínů ubývalo. Chtěli jsme se dostat k Middle Trail Exit, kudy se dá ze soutěsky vyjít, ještě za světla. A taky – i když zrovna netrpím klaustrofobií – mi po osmi hodinách v úzké soutěsce začalo být docela nepříjemně. Původně plánované tři dny bych tam asi také vydržela, ale musím říci, že jsem někdy měla podivné pocity.

Kolem dokola, nahoru a dolů

Za zbytku denního světla jsme se ještě s pomocí krátkého lana dostali nahoru na planinu, určili směr a vydali se zpět. Cesta za svitu měsíce a čelovek byla zajímavá. Mapu jsme měli jen velmi schematickou a naneštěstí jsme nevěděli, že mezi námi a tábořištěm je několik kaňonů. Několikrát jsme slezli do menšího suchého kaňonu, abychom zjistili, že dál to nejde, vrátili se zpět, kaňon zdlouhavě obešli a po několika stech metrech narazili na další kaňon. Když jsme se blížili ke konci, průvodcem, jak a kde slézt stěnu kaňonu, nám byly fotografie ze začátku dne a svítící světlo archeologů v táboře White House.
O půlnoci jsme unavení, ale celí a zdraví, dorazili k brodu, kde jsme ráno startovali. Rada na závěr: Cesta zpět soutěskou Buckskingulch a kaňonem Paria by byla o mnoho rychlejší a asi i kratší.
I když jsme uléhali velmi unaveni, procházka určitě stála za tu námahu. Za každým záhybem soutěsky čekalo nějaké tvarově a barevně zajímavé místo a my nevěděli, kam se koukat dřív.
Výlet následující den k Coyote Buttes a ke slavné Wave byl už jen jednoduchou procházkou a třešničkou na dortu. Šlo o relativně krátký, zato však vůbec neznačený „choďák“, takže člověku hrozí jediné nebezpečí, že Wave nenajde.
Celá oblast Coyote Buttes je sice jen malý kousek od kaňonů, ale z hlediska fotografa je to úplně jiný zážitek. Je jen škoda, že The Wave je tak působivá, že z celé oblasti nejsou ve světě známé téměř žádné jiné pohledy. A že jich je na výběr.

Rostliny a zvířata u Vermillion Cliffs

Nejblíže vody se nachází orobince, rákosí, šáchory, sítiny a přesličky o trošku výše potom vrba dlouholistá, americký topol, jasan, tamaryšek a pomíšenka.
Ze zvířat je možno spatřit orla bělohlavého a skalního, sokola stěhovavého, jestřába Cooperova či káně rudochvosté. Na zemi pak jelence ušatého, ryse červeného, králíka pouštního, kojota, bobra či zajíce tmavoocasého. Když budete opatrně hledat, možná najdete leguánka ostnitého, pestrého či obojkovitého, některý druh pakaprovce, ropuchu tečkovanou či nebezpečného chřestýše. Pokud ovšem nemáte oko zkušeného zoologa a nechováte se velmi tiše, výše zmíněná zvířata asi neuvidíte. Potkáte především některé druhy kachen, sysla nebo ovci tlustorohou, která zde byla úspěšně znovu vysazena v osmdesátých letech minulého století.

Kdy se vydat na cestu

Na treky kaňony řeky Paria a Buckskin Gulch se po získání povolenek můžete vydat ze tří výchozích bodů – White House, Lees Ferry a Wire Pass. Kaňonem řeky Paria je to od začátku treku u White House k Lees Ferry celých 61 kilometrů, od Wire Passu na soutěsce Buckskin k soutoku s řekou Paria je to něco přes 24 kilometrů. Většinou se doporučuje vyhradit si na trek 4–5 dní, protože cesta vede náročným terénem, nevyplatí se při ní pospíchat a rovněž vedlejší kaňony stojí za prozkoumání.
Nejvhodnější dobou na návštěvu obou oblastí je duben nebo květen. Hlavně proto, že srážky nejsou tak časté, nebezpečí přívalové vody je nejmenší a vodní propadliny v soutěsce Buckskin nejsou tak hluboké.
Před vstupem do kaňonu je nezbytná návštěva stanice rangerů. Jednak si zde musíte koupit či vyzvednout povolenku, i když jdete jen na jeden den. Dostanete také úhledný igelitový pytlík a s ním instrukci, že v kaňonu po sobě nemůžete zanechat nic tuhého. Rovněž budete upozorněni na zákaz močení přímo do řeky a dozvíte se přesnou předpověď počasí na příští dny konkrétně pro tuto oblast – zejména očekávaný úhrn srážek.

Když se řekne „A“, mělo by se rovněž dopovědět „B“. V oboru historie pěchotních zbraní to lze analogicky vyložit i tak, že když někdo řekne puška Mauser M 98, ozvěnou zazní Peter-Paul Mauser. Tak se totiž jmenoval německý konstruktér zbraní a průmyslník, jenž se proslavil jako iniciátor řady zbraňových novinek a zdokonalení. Za nejvýznamnější z těchto inovací lze určitě považovat vytvoření válcového odsuvného závěru, který se zapsal do dějin jako revoluční krok ve vývoji palných zbraní, přičemž o jeho vysoké aktuální hodnotě vypovídá fakt, že se v konstrukci opakovacích pušek, kulovnic a malorážek používá dodnes.

Nástupce jehlovek

Peter-Paul Mauser se narodil 27. června 1838 v Oberndorfu nad Neckarem ve Württembersku. Zřejmě zdědil geny puškaře po otci Franzu Andreasovi, jenž pracoval v této profesi v místní zbrojovce. 

Mauser měl již během své vojenské služby u dělostřeleckého pluku možnost důkladně se zamýšlet nad přednostmi a nedostatky pušky Dreyse M 1841, kterou držel denně v ruce. Říkalo se jí  Zündadelgewehr, „jehlovka“.

Tvůrcem této pušky, která se proslavila zejména při vítězství Pruska nad Rakouskem v roce 1866, byl německý konstruktér Nicolaus von Dreyse. Měla sice oproti puškám nabíjeným zepředu řadu progresivních prvků, kupříkladu se snadněji nabíjela jednotnými náboji a dalo se z ní střílet až třikrát rychleji než z předovky. Přesto trpěla některými technickými nedostatky, jako například značným rozptylem při střelbě na vzdálenější cíle, přičemž účinný dostřel se pohyboval asi kolem 600 metrů. 

Mladý Mauser se ve spolupráci se svým o čtyři roky starším bratrem Wilhelmem po návratu z vojny pustil do intenzivní práce, která vyústila v řadu novinek, zejména v úpravu zmiňované pušky Dreyse M 1841. Především se jednalo o zdokonalení funkce závěru. Bicí mechanismus upravené pušky se napínal během pohybu závěru a zbraň se nabíjela jednotnými náboji s kovovou nábojnicí.

Ale jak už to u vynálezců mnohdy bývá, ani Paul Mauser nebyl zpočátku u vojenských pánů vyslyšen. Dlouhou řadu let musel spolu s bratrem zápasit, než se jeho převratné vynálezy uplatnily. Neustále trpěl nedostatkem kapitálu, zakládal i rozpouštěl firmy a marně předváděl své modely. Teprve když se o jeho opakovačky začali zajímat v cizině, konkrétně v roce 1894 Španělé a Turci, přilákaly jeho zbraně i pozornost německých zkušebních komisařů. 

V roce 1895 proběhlo rozhodující kolo armádních zkoušek. Vše dopadlo na výtečnou. A tak byla konečně 5. dubna 1898 puška Mauser M 98 (Gewehr 98) zavedena do armády – nyní již nikoli královské pruské, ale císařské německé. Sám konstruktér se pak i nadále zabýval konstrukčními pracemi, jak to tom svědčí vývoj samonabíjecích pušek a kapesních pistolí. Za své technické přínosy byl Maser v roce 1912 povýšen do šlechtického stavu s právem užívání jména von Mauser. První světové války, v níž sloužila jeho puška M 98 jako základní pěchotní zbraň německé armády a velice osvědčila, se však už nedožil. Skonal 29. května 1914 ve věku 76 let.

Masová produkce

Mauser M 98 brzy proslula jako jedna z nejlepších německých pušek a dočkala se mnoha modifikací. Nejvýznamnější variantou M 98 byly Mauserovy karabiny (Karabiner). Šlo o krátké pušky nebo zkrácené varianty standardní dlouhé pušky (Gewehr). Oproti klasické pušce měly karabiny kratší hlaveň a tudíž i nižší úsťovou rychlost a maximální dostřel. Jejich předností byla lepší ovladatelnost.

Karabina Mauser 98k byla ve výzbroji německé armády od roku 1902, ale pouze na omezenou dobu. V praxi nechvalně proslula především svým nasazením v letech 1904–1905 v jihozápadní Africe, kdy ji němečtí vojáci použili při potlačování povstání domorodých kmenů. Známou modifikací je i karabina M 98k, která se v Německu, především v podniku Erma v Erfurtu, vyráběla od roku 1935.

Když pak Němci v roce 1942 výrobu v Erfurtu zastavili, protože zde přešli na produkci samopalů (MP-40), začaly být karabiny vyráběny ve filiálním závodě brněnské Zbrojovky v Povážské Bystrici, kde se před válkou vyráběly armádní pušky vz. 24, které sloužily československé armádě. Ve zmíněném slovenském podniku bylo zhotoveno celkem 942 tisíc těchto pěchotních zbraní.

TIP: Odstřelovačská puška VSS Vintorez: Tichý zabiják z Ruska

Již v roce 1943 byla zahájena výroba M 98k přímo v hlavním závodě brněnské Zbrojovky. Do konce války jich zde bylo vyrobeno přes milion kusů. Produkce M 98k (jako pušky vzor 98 N) nicméně pokračovala v Brně ještě několik let i po válce. Čechoslováci je zařadili do výzbroje své vlastní armády, kde vydržely až do počátku 50. let, kdy je postupně začaly nahrazovat samopaly vzor 23/24/25/26 a samonabíjecí pušky vzor 52. Jistě není bez zajímavosti, že část těchto zbraní byla v roce 1948 poslána z Československa na pomoc Izraeli, který kromě 74 letounů typu Messerschmitt a Spitfire dostal i šest tisíc pušek 98 N a dva miliony nábojů k tomu.

Krása Mlhoviny Tužka je výsledkem exploze supernovy, která se odehrála již před 11 tisíci lety. Samotná 5 světelných let dlouhá mlhovina je vlastně jen fragmentem této exploze. Rázová vlna se mezihvězdným prostorem stále sune rychlostí přes 500 tisíc kilometrů za hodinu. Výchozí rychlost vlny byla přitom několik miliónů kilometrů za hodinu. Celý pozůstatek exploze tvořící toto vesmírné mračno měří zhruba 100 světelných let a k vidění je nedaleko pulzaru Vela v souhvězdí Plachet.

18. července 1921 se v Ohiu narodil John Glenn, který později jako první Američan obletěl Zemi. Krátce po svém prvenství opustil NASA a začal budovat politickou kariéru – kandidoval dokonce na prezidenta USA.

TIP: John Glenn: První Američan na oběžné dráze a nejstarší astronaut ve vesmíru

Do vesmíru se vrátil až v roce 1998 na palubě raketoplánu Discovery, ve svých 77 letech. Kolegové z posádky později v duchu černého humoru vzpomínali, jak se po divoké jízdě na orbitu na počátku mise přesvědčovali, zda John upoutaný v křesle ještě žije. Kosmonautů je hodně, ale John Glenn byl opravdu jen jeden. 

18. července 1980 nastal velký den pro indickou kosmonautiku: Raketa SLV neboli Satellite Launch Vehicle poprvé úspěšně vynesla do vesmíru svůj náklad – 35kg družice Rohini dosáhla oběžné dráhy s nejvyšším bodem až 920 km nad Zemí. Hlavním cílem bylo získat data o chodu horního stupně SLV.

TIP: Ostrý test nové nosné rakety: Další úspěch indické kosmonautiky

Družice Rohini (RS-1) fungovala na oběžné dráze 9 měsíců. Součástí její vědecké výbavy byl fotosnímač, magnetometr a různá teplotní čidla.

Od počátku 17. století se svět potýkal s krizí, drahých kovů totiž nepřibývalo zdaleka tak rychle, jak se očekávalo. Nové konsorcium se svými představiteli i řadou dalších, v pozadí se ukrývajících společníků, hodlalo této krizi čelit tím nejjednodušším způsobem. Každé platidlo vyšlé z mincoven mělo od tohoto okamžiku nižší obsah stříbra, čímž jejich hodnota valem upadala.

TIP: Přečtěte si, jak se vzniku konsorcia došlo

Vytunelování státu

Navzdory fantastickým částkám, které konsorcium během jediného roku vydělalo, jako by ani tato suma nebyla jednotlivým podílníkům dostatečná. Skloubením moci konfiskačního komitétu a mincovního konsorcia do jedněch rukou totiž vznikl prostředek, jak přijít k ještě dalekosáhlejšímu bohatství. Osoby, třímající v rukách nevýslovnou moc, se mohly pomocí „nepatrného“ a těžko doložitelného podvodu obohatit nejen na úkor postižených přívrženců stavovského povstání, ale i na účet státu.

Celá záležitost fungovala na velmi jednoduchém principu. Obvinění šlechtici či měšťané se mohli radovat z nově nabyté svobody. Na rozdíl od méně šťastných prominentů rebelie, kteří byli popraveni na Staroměstském náměstí, získali od císaře milost. Svou existenci si však museli tvrdě vykoupit tím, že za náhradu odevzdají určitou část svých statků. Tato zásada by byla ještě přijatelná za podmínky, že by se jednotlivá panství odprodávala za skutečnou tržní cenu. Pánové dozorčí však rychle pochopili, že právě v této klauzuli se skrývá možnost výnosného obchodu. A tak se příliš nerozpakovali a odkupovali jednotlivá panství za odhadní sumy, přičemž zhodnocení majetku zůstávalo v jejich pravomoci. Karel z Lichtenštejna a suita jeho věrných obchodních přátel tak rychle a levně přicházela k dalším a dalším majetkům.

Zcela opačně na tom byli ti, kteří se do finančních machinací čile a s vervou zapojovali na druhé straně. Protože si členové konsorcia byli vědomi nevýhodnosti stávajících peněz, mincovní hotovost okamžitě otáčeli za další nákup nemovitostí. A aby tento grandiózní tunel nebyl na první pohled nápadný, rozprodávali si statky mezi svými rodinami a přáteli. Do jejich kapes proudilo čím dál více pozemků, z nichž jednotliví představitelé skládali svá vznikající dominia.

I dnes považujeme zamilování za něco mimo naše rozhodovací schopnosti. Psychologie jako věda to však vidí jinak. Existuje mnoho teorií, jak zamilovanost podpořit a přímo si k ní dopomoct. Zamilovanost, ale i láska totiž představují pocity, které můžeme ovlivňovat, a dokonce aktivně budovat.

Jak se zamilováváme?

Jedna z teorií vysvětluje pocit zamilování jako kombinaci tělesného vzrušení a přiřazení emocí ke druhé osobě. V praxi to znamená, že v situacích, kdy jsme rozrušení, stresovaní, nadšení či vystrašení a setkáme se s někým, kdo je nám sympatický, můžeme směs pocitů vyhodnotit jako zamilování.

K pocitu zamilovanosti přispěje i zvýšený srdeční tep a vyplavování adrenalinu. V roce 1974 byl v souvislosti se sexuální atraktivitou v rámci experimentu zkoumán dokonce i strach. Psychologové Donald Dutton a Arthur Aron potvrdili, že u mužů se může vnímání sexuální přitažlivosti zesílit právě v podmínkách vyšší úzkosti či obav.

Uložit

Uložit

Nejrozsáhlejší sociální síť světa, Facebook, nenakládá se smrtí zrovna efektivně: Jestliže uživatel zemře, jeho účet není smazán kvůli nečinnosti. Pokud tedy pracovníkům sítě nepodá někdo o smrti zprávu a nedoloží ji patřičným důkazem, zůstane profil zesnulého aktivní prakticky napořád.

TIP: Sociální sítě jsou návykovější než cigarety

Podle některých odhadů umírá víc než osm tisíc uživatelů Facebooku denně a Hachem Saddiki z University of Massachusetts na základě současné situace předvídá, že v roce 2098 přijde zvrat, kdy mrtví převáží nad živými. Otázkou zůstává, zda se zmíněného roku dožije samotný Facebook.