V Kolumbii roste kolem 3 600 různých druhů orchidejí. A tohle číslo zatím není konečné. Vědci tam loni objevili pozoruhodnou orchidej, která ve svých květech nese poměrně přesvědčivou podobiznu hlavy démona.

Není divu, že ji pojmenovali Telipogon diabolicus. Nově objevená orchidej je zřejmě velmi vzácná. Známe jenom jedinou její lokalitu. V jednom malém lese v jižní Kolumbii jich roste asi 30, a kvete jenom několik z nich.

TIP: Zajímavý trik: Drákulovy orchideje napodobují houby, aby lákaly mouchy

Démonova orchidej byla hned zařazena do Červeného seznamu IUCN jako kriticky ohrožený druh. Nejenom, že se vyskytuje na jediném známém místě, ještě navíc je ve velmi exponované oblasti poblíž hlavní silnice.

Při pobytu v buši je člověk odkázán pouze na své smysly, které jsou ve srovnání s těmi zvířecími zakrnělé. Zvířata vidí, slyší ale i cítí mnohokrát lépe než lidé. Člověk je však dostatečně chytrý na to, aby přednosti ostatních tvorů obrátil ve svůj prospěch. Pokud se naučí rozumět signálům buše, dokáže nalézat tvory, jež očím běžných návštěvníků zůstávají ukryty. Domorodí obyvatelé otevřené savany mají stopařské schopnosti rozvinuty v té nejdokonalejší míře. Pro ně a jejich rodiny je koexistence se savanou nezbytně nutná pro přežití. Potřebují vědět, jaký tvor hloubí jámu v místech, kde není voda, jaké zvíře po sobě zanechává obrovské pásy v trávě a proč je dobré se v noci vyhýbat rozvětveným stromům. Stopařské umění se dědí z generace na generaci a v současných dnech zažívá renesanci. Většina stopařů je zaměstnána nebo najímána zahraničními společnostmi jako zkušení průvodci. A právě na těchto lidech závisí, s jakými pocity se člověk z Afriky vrátí. Z vlastní zkušenosti vím, že neúspěšné stopování může být nakonec dobrodružnější než fotografování sebevypjatější akce.

Zpravodajská síť

Stopaři využívají širokou škálu indicií buše, která jim prozrazuje informace o lokaci a chování jejich obyvatel. Jde o zkušenosti získané dlouholetou praxí, které obyvatelé evropských velkoměst nemají žádnou šanci „vyčíst“ z knih. Kroužení supů na obloze například většina návštěvníků v Africe automaticky vnímá jako upozornění na probíhající lov nebo přítomnost mršiny. Jde o jeden z nejběžnějších omylů – supi afričtí nad savanou krouží často jen z toho důvodu, že s oblibou využívají teplé vzdušné proudy k plachtění. Jejich početnější uskupení nemusí nutně indikovat blízkost smrti. Stejně tak pokud supi hromadně obsazují strom, je to pouze projev jejich altruismu a nikoliv zpráva typu „schyluje se ke krvavé hostině“.
Jiná situace nastává v okamžiku, kdy se tito majestátní mrchožrouti začnou ve velkém snášet k zemi nad určitým místem. Pak se na 90 % jedná o vyhlédnutou kořist. V tomto ohledu lze savanu vnímat jako obrovskou síť informátorů, v níž si zvířata navzájem vypomáhají: například paviáni, veverky nebo jisté druhy ptáků (např. turako šedý) fungují doslova jako poplašná zařízení. Když spatří nebezpečí, spustí varovný křik důvěrně známý ostatním zvířatům. Z tohoto důvodu se tak např. zebry sdružují s buvolci topi, kteří hlídkují na termitištích. Pro predátory to znamená práci navíc – při plížení musí obelstít nejen kořist, ale celý informační systém. Toto je důvod, proč např. lvi velmi často mění své teritorium. Zvířata totiž poměrně rychle „prohlédnou“ jejich loveckou strategii a lvům hrozí, že skončí s prázdným žaludkem.

Řev lva – varování i vodítko

Lví řev patří k nejtypičtějším zvukovým projevům divoké Afriky a v lidech dodnes vzbuzuje neskonalou úctu a respekt. Kromě senzitivního zážitku je však tento akustický projev také „stopou“. Jednoho rána jsme sledovali tlupu paviánů, když jsme zaslechli majestátný hlas krále zvířat. Při sledování lvů je nezbytné znát jeho význam – lvi totiž řevem velmi často ohlašují příchod do nového teritoria, v němž hodlají setrvat. Zařvání se ozvalo ještě třikrát a nám se podařilo určit lví pozici. Pročesávali jsme určené místo velice důkladně, až jsme narazili na jasnou stopu. Z houštiny před námi se vyřítila poraněná zebra, které se na zadním stehně a na břichu rýsovaly obrovské krvavé šrámy. Kus masa měla dokonce vykousnutý. Podle velikosti škrábanců se naprosto bezpečně jednalo o útok lva. Rána byla relativně čerstvá, ještě nezatažená. Pročesávali jsme rozlehlé větvoví stromů akácií candlekob, jejichž husté přístřeší lvi s oblibou využívají jako slunečník. Stopování se protáhlo až do noci, ale bylo odměněno úspěchem. Podařilo se nám objevit dvě samice s mládětem.

Vhozená rukavice

Ne vždy je ovšem vystopování šelmy takto snadné. Jednoho dne jsme směřovali na sever do mopaniových lesů za samcem kudu velkého. Cestu uprostřed travnaté houštiny najednou zkřížilo několik hlubokých otisků v písku. Okamžitě jsme zastavili a vyskočili z auta, abychom si je mohli lépe prohlédnout. Všiml jsem si, že stopa patří poměrně velké kočkovité šelmě. Vzhledem k tomu, že u prstů chyběly rýhy, okamžitě jsme vyloučili možnost, že se jedná o geparda. Ten totiž při chůzi nezatahuje drápy. Na lva byly stopy zase příliš malé.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Záznam rozvážné chůze vypovídal o jiném tvorovi. Podívali jsme se směrem, kam stopy pozvolna směřovaly a prodloužili pomyslnou přímku – před námi se rýsoval opuštěný stromový háj s rozlehlými větvemi, ztělesněná představa levhartího ráje. Po celou dobu v Botswaně jsem neměl možnost tuto šelmu vyfotografovat, a nyní se rýsovala jedinečná příležitost. Zvedli jsme vhozenou rukavici a zamířili k branám jeho teritoria. Jenže hned u hranic podrostu se nám stopy ztratily. Nezbývalo nic jiného než vytáhnout dalekohledy a začít trpělivě pročesávat koruny stromů. Velké množství nízkých rozlehlých větví a poškrábané kmeny stromů nás utvrzovaly v tom, že stojíme u hranic levhartího hájemství. Jeho správce však nadále našim zrakům úspěšně unikal. Když se situace po hodině nezměnila, vrátili jsme se na cestu.

Stopařská výzva

Neujeli jsme však ani 50 metrů, když se levhartí stopy objevily na cestě znovu. Tentokrát byly mezi jednotlivými kroky větší mezery. Šelma měla naspěch. Přidali jsme plyn a začali ji znovu pronásledovat. Naše nadšení opadlo po sto metrech u obrovského houští, v němž levhartí stopy znovu zmizely! Vydali jsem se za nimi a celá anabáze se opakovala. Po další hodině bezvýsledného pátrání jsme zamířili zpět k cestě, kde jsme opět narazili na čerstvé šlépěje.
Teď už bylo zřejmé, že se nejedná o náhodu, ale o promyšlený levhartí plán. Auto šelmu evidentně rušilo, a tak se nás pokusila dvakrát setřást. Projeli jsme do nejužší části lesnatého pásu a minuli samotářského slona, který si nerušeně pochutnával na šťavnatých listech. Stopy se teď velmi těžko hledaly – na druhou stranu jsme věděli, že levhart musel být u některého z okolních stromů. Projít vedle slona by si pravděpodobně netroufl, a tak jsme se vydali na druhou stranu. Kvůli členitosti terénu museli oba naši průvodci už opustit vůz. Napětí živené hlubokým tichem vrcholilo. Jako rána z čistého nebe se za našimi zády ozval pronikavý křik frankolínů. Řev těchto ptáků je ve stopařské hantýrce jasným indikátorem blízké přítomnosti šelmy. Okamžitě jsme se vydali směrem, odkud jsme dostali echo. To už z oblohy začaly padat první kapky blížícího se deště.

Skutečný král zvířat

Vystoupili jsme z auta a pod stromy, na kterých ještě před chvíli seděli frankolíni, se v blátě rýsovaly čerstvé stopy. Srdce mi bušilo vzrušením.Věděli jsme, že levhart musí být poblíž. Přitom jsme ho stále neviděli ačkoli jsme tušili, že on vidí nás. Byla to neuvěřitelná hra, do které bohužel zasáhla vůle přírody. Během několika minut se obloha zcela zatáhla a zlověstné dunění odzvonilo příchod prudkého lijáku. Protože náš džíp neměl střechu, hodili jsme přes sebe nepromokavá ponča a zajeli pod nejbližší strom. Čekali jsme s pronásledovaným „pod jednou střechou“, ale nikdo z nás jej toho dne již neviděl. Déšť smyl všechny stopy a s nimi i veškeré naděje na spatření krále zlodějů.
Levhart je sice nejrozšířenější kočkovitou šelmou na světě, ale s tímto prvenstvím drží ještě jiný primát – je zároveň ze všech afrických predátorů nejméně nápadný. Vděčí za to jednak dokonalému maskování, které ho činí neviditelným v korunách stromů, ale hlavně své inteligenci. Mnoho loveckých příběhů vypráví o prohnanosti levharta, mimo jiné např. o tom, jak tato šelma dokáže své pronásledovatele vodit v kruzích, aby je zmátla. Spousta stopařů se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Jakmile se stopování levhartů začne zdát příliš zdlouhavé a soustředěné na jedno místo, je dobré zastavit a vyrazit za zvířetem v protisměru. S ohledem na schopnosti této šelmy je mnohými považována za skutečného krále zvířat.

Neklidný spánek gepardů

Stopařský úspěch měl teprve přijít. Jednoho večera jsme v savaně narazili na gepardí bratry, kteří se nešťastnou náhodou dostali mezi velké sloní stádo. Na fotografování bylo již příliš pozdě. Gepardi tušili, že pokoušet se projít mezi slony by nemuselo dopadnout dobře, a tak se uvelebili a dali nám znamení, že tu přenocují. Gepardi se na rozdíl od lvů či levhartů v noci nepřemisťují; výjimkou jsou pouze noci s úplňkem. Věděli jsme tudíž, že by nám neměli uniknout a na základě toho jsme se rozhodli, že se na toto místo s rozbřeskem vrátíme.
Druhý den jsme byli zpět ještě za šera, ale po gepardech nikde ani památka. Vystoupili jsme tedy z auta, abychom zjistili, co je přinutilo opustit stanoviště. Terén ke stopování nebyl příliš vhodný. V polámané trávě jsme nalezli místo, kde spali, ale čerstvé stopy nikde. Vtom jsem si všiml, že do středu úkrytu směřují obří sloní stopy vryté poměrně hluboko do země. Podíval jsem se pozorně a uviděl, že obří stopa překrývala malý otisk čtyř polštářků s drápy. Spící gepardy musel v noci zahnat slon. Sloni a šelmy jsou, jak známo, v nekonečné bratorovražedné válce. Vydali jsme se proto několik kroků směrem, kudy gepardi mohli prchat. Zhruba po 50 metrech jsme v písku skutečně našli čerstvé stopy! Nasedli jsme bleskově do auta a vyrazili po nich.

Setkání v buši

Asi po 30 minutách zmizely stopy z cesty do vysoké trávy. Nyní nám samotné otisky gepardích stop byly k ničemu – jejich sledování v trávě by zabralo hodiny. Náš stopař se proto podíval do míst, kam směřovaly. Na obzoru se rýsovala obří termitiště, která od sebe byla vzdálena desítky metrů. Gepardi tyto přírodní stavby používají nejen jako rozhledny po okolí, ale také jako místa vhodná ke značkování. Doufali jsme, že k termitištím právě proto zamířili a my v jejich okolí najdeme stopy.
U druhé termití stavby jsme se „chytli“. Smyčka se začala stahovat a my tušili, že snižujeme gepardí náskok. Když jsme pojížděli savanou, všimli jsme si, že všichni členové žirafího stáda hledí před sebe jedním směrem. Zvířata evidentně spatřila něco neobvyklého. Podíval jsem se na oblohu. Kroužily na ní asi dvě desítky supů – naše domněnka se zdála být potvrzena – museli to být gepardi!

Pět může být příliš

S gepardími bratry jsme strávili skoro celý den. Byli jsme dokonce svědky jednoho pokusu o lov, ale byl příliš ledabyle proveden, než aby se setkal s úspěchem. Gepardy navíc, s ohledem na jejich zakulacená a plná břicha, asi hlad tolik netrápil. Impala, která unikla o vlas smrti, to zcela jistě ocenila.
Opačné starosti měla gepardice s pěti mláďaty, kterou jsme vystopovali dva dny před tím. I podle slov všech průvodců se jednalo o naprostou raritu. Většinou se samicím podaří odchovat dvě až tři mláďata. Ta slabší se stanou obětí lvů nebo hyen. Gepardí mláďata jsou proslulá svými mohutnými hřívami připomínající účesy pankáčů. Podle některých vědců bílá hříva „nahrazuje“ gepardí břicho. Gepardím mláďatům totiž chybí submisivní chování a v případě konfrontace s predátory si nelehnou na záda, ale pouze ustrnou. Hříva připomínající bílé břicho je tak může ochraňovat. Při pohledu na pět hladových koťat jsem si uvědomil, jaké nároky na matku příroda nakladla.

Cesta k duši zvířat

Můj zájem o stopování zvířat místní průvodce potěšil. Dostal jsem dokonce přezdívku v botswanském jazyku Setswana. Vůdce stopařů mne přejmenoval na „Mpho“ – ten, který má dar vidět. Lepší vysvědčení jsem si nemohl přát, ale připadá mi logické zajímat se o drobnosti, které vám mohou nesmírně přiblížit život v buši.
Stopy zaznamenávají pravdivě všechno, co zvíře dělalo, nebo o co se pokoušelo v nedávné době. Také vypozorované nuance ve zvířecím vzhledu dokáží prozradit zajímavé informace. Sloni si například s oblibou dopřávají bahenní lázeň a jelikož během dne několikrát změní lokalitu určenou dostupností potravy, mění se i složení bahna, které na sebe nastříkávají. Načervenalé bahno pochází z akáciových lesů, tmavě hnědé bahno z řečišť a šedé z mokřadel. Vše se odvíjí od konkrétních pedosférických podmínek.
Stopy jsou autobiografickou kapitolou o životě tvora, napsanou bezděčně a naprosto upřímně. Ne nadarmo považují místní kmenoví příslušníci stopařské umění za dar, který vyvoleným umožňuje vstupovat do života tvorů a splynout s jejich duší v jednu bytost.

Před lvem nikdy neutíkej

Krajina v severní Botswaně je pokrytá poměrně vysokou trávou, jež místy dosahuje velikosti dospělého muže. V moři travin bylo pozorování zvěře velmi obtížné. Na druhou stranu vyjeté stezky od džípů zvířata s oblibou používala k přemístění se z jednoho teritoria do druhého. Písek na cestě navíc nabízel skvělou možnost vidět dokonale obtisknutou šlépěj jakéhokoliv tvora. Náš kemp se nacházel v otevřené buši bez jakéhokoliv oplocení. Mezi jednotlivými stany byly písečné stezky, které se každý den po setmění zametaly, aby se ráno zjistilo, kdo tábor navštívil. Dva dny před naším příjezdem procházela kempem smečka sedmi lvů. Možnost přímého kontaktu s divočinou byla vykoupena přísnými bezpečnostními pravidly. Museli jsme podepsat prohlášení, v němž bereme odpovědnost za naši případnou smrt. Dozvěděl jsem se také, co dělat v případě střetnutí se lvem. Pokud by člověk v buši na tuto šelmu narazil, má celkem velkou pravděpodobnost na přežití – jedna ze základních rad je nikdy neutíkat. Naopak dobré je hlasitě mluvit a snažit se lva preventivně odradit. Pokud jej ale zastihneme překvapeného a ve „špatné náladě“, je důležité nezmatkovat, ale rychle jednat. Jestliže lev švihá ocasem a cení zuby, dává nám poslední příležitost „zmizet po anglicku“. Pak je žádoucí okamžitě vycouvat z jeho zorného pole. Jakmile přestane vrčet, zaútočí.

Úskalí gepardího lovu

Gepard nepatří mezi příliš úderné útočníky a většina jeho pokusů o skolení kořisti končí neúspěchem. Na rozdíl od lvů či levhartů usmrcuje kořist zardoušením. Pokud se zakousne do krku oběti, nesmí jí pustit. Jelikož jej běh stojí příliš mnoho sil, potřebuje gepard ihned po skolení kořisti doplnit kyslík. A protože jsou ústa zaneprázdněná, rozšířila příroda gepardovy nozdry tak, aby kyslík mohl doplňovat i s kořistí v čelistech.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že gepard je naučen zabíjet pouze v běhu. Německý režisér R. Radke pozoroval samici, které se při útoku nepodařilo zakousnout mladou gazelu. Obě zvířata se v běhu jen překulila, pak se postavila na nohy a ze vzdálenosti dvou metrů na sebe nevěřícně hleděla. Ani jedno z nich nebylo na takovou situaci připraveno. Gepardice nevěděla, jak zvíře zahubit, antilopa nedokázala utíkat před něčím, co jí nepronásledovalo. A tak se po několika minutách rozešly v míru.

„Jeho rozhodný zásah u Moskvy, jemuž pomohla tvrdá a předčasná zima, vetřelce zastavil a pak ho přinutil k ústupu.“

Slova francouzského generála a prezidenta de Gaullea z jeho knihy Mémoires de guerre (Válečné paměti) jsou jen dalším potvrzením, že sovětský maršál Žukov byl nesporně nejlepším ruským vojákem po Michailovi Tuchačevském, kterého nechal žárlivý Stalin v roce 1937 popravit.

Syn venkovského příštipkáře

Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 19. listopadu 1896 ve vesnici Strelkovka v Kalužské gubernii. Na otce si vzpomínal jako na prostého venkovského příštipkáře, jenž se musel doprošovat, aby syna vzali do učení na řemeslo. S vojenským životem, který se mu stal osudem, se Žukov poprvé seznámil přímo v průběhu první světové války. Za odvahu byl vyznamenán dvěma Válečnými kříži svatého Jiří. Díky svému velkému talentu, který jeho nadřízení okamžitě poznali – a samozřejmě i vzhledem k projeveným organizačním schopnostem a pevnému charakteru – byl mladý Georgij vybrán do poddůstojnické školy.

Za občanské války bojoval v řadách jezdectva Rudé armády a po jejím skončení zůstal vojenskému životu natrvalo upsán. V období mezi válkami prošel všemi velitelskými stupni od velitele čety až po velitele vojenského okruhu. S výtečným prospěchem absolvoval válečnou akademii generálního štábu. V únoru 1931 se stal zástupcem inspektora jezdectva maršála Semjona Buďonného, jenž nad ním od té doby držel ochrannou ruku, což se příznivě projevilo zvláště za „čistek“ a procesů v letech 1937 a 1938. 

Od jara 1933 velel jezdecké divizi, která nesla jméno lidového komisaře (ministra) obrany Klimenta Vorošilova a pod Žukovovým velením se stala nejlepším svazkem v armádě. A byla to právě přízeň obou těchto významných činitelů, která mu nejen umožnila kariérní růst, ale uchránila ho před represemi, jejichž obětí se stali přední důstojníci v čele s maršálem Tuchačevským. 

Nejvíce však na sebe Žukov upozornil v srpnu 1939, když byl velitelem formace, která porazila Japonce na pohraniční řece Chalchin-Gol ve východním Mongolsku. Podle smlouvy mezi SSSR a Mongolskem z roku 1934 pomohla Rudá armáda odrazit útok japonské 6. (kvantungské) armády proti mongolskému území, kde chtěli Japonci vybudovat opevněnou linii chránící plánovanou výstavbu železnice strategického významu, jež měla vést k sovětským hranicím.

Vojevůdcem v nejtěžší chvíli 

O tom, jak si Žukov vedl za druhé světové války, svědčí shora uvedené bitvy, které pod jeho přímým velením Rudá armáda vyhrála. Jestliže jeho nadřízený maršál Timošenko hned v prvních dnech přepadení vydával nesmyslné rozkazy k zahájení všeobecné ofenzivy proti valící se německé smršti s úkolem zahnat německá vojska zpět za sovětskou hranici, pak Žukov v určitých situacích navrhoval vlastně naprosto opačný postup. Podnikal to, co dělají v podobných situacích jen nesmírně odvážní, realisticky a daleko kupředu uvažující stratégové. 

Řeč je o Kyjevu. Stalin, silně znepokojený prudkým tahem Němců napříč Ukrajinou, vyslal „na pomoc“ tamním sovětským vojskům maršály Vorošilova a Buďonného. Oba nesvedli naprosto nic. Proto musel opět nastoupit Žukov. Po návratu z Ukrajiny 29. července 1941 podal Stalinovi hlášení, ve kterém poukázal na několik nebezpečí. Především upozornil na bod dotyku mezi Západním a Jihozápadním frontem, kde německá vojska mohla snadno prorazit. Pak by hrozilo smrtelné nebezpečí jak Kyjevu, tak Moskvě. 

Proto Žukov navrhl zvolit menší zlo: stáhnout celý Jihozápadní front za Dněpr, což ovšem znamenalo vyklidit i Kyjev, a za oním chatrným stykem frontů soustředit zálohy o síle alespoň pěti zesílených divizí a na moskevský směr přesunout z Dálného východu nejméně osm zcela bojeschopných divizí. Žukov tehdy správně odhadl, že je třeba všemi silami, především těmi, které se získají odchodem z Ukrajiny, okamžitě organizovat protiúder, aby bylo možné zlikvidovat výběžek, kterým se Němci vklínili do sovětské obrany u Jelni a z něhož mohli vést úder na Moskvu. Stalin se velice rozčílil, když Žukov trval na vyklizení Kyjeva, a označil jeho návrh za nesmysl. Ani Žukov se tehdy neovládl a odsekl:

„Když se domníváte, že náčelník generálního štábu neumí nic jiného než říkat nesmysly, pak tu nemusí být.“ A požádal o zproštění funkce a vyslání na frontu. „Jen se neukvapujte,“ odpověděl Stalin a dodal: „Když už jste to ale nakousl, tak my se bez vás obejdeme.“

Geniální hrubián

Novým náčelníkem generálního štábu jmenoval Stalin maršála Borise Šapošnikova a Žukova velitelem Záložního frontu. Brzy se však ukázalo, že se Hlavní stan bez Žukova nemůže obejít. Došlo totiž na generálova slova – Kyjev stejně padl (18. září 1941) a s ním do zajetí na 655 000 sovětských vojáků, což mohla být výrazná posila při obraně přístupů k Moskvě. Ale ještě předtím – konkrétně to bylo 8. září 1941 – se německá vojska armádní skupiny Sever dostala k předměstí Leningradu. Stalin si 13. září Žukova povolal a dal mu stručně formulovaný úkol: zachránit Leningrad. Žukov tento nesmírně těžký rozkaz dokázal splnit.

A tak se nabízí otázka, byl Žukov génius? Nutno říci, že měl především tak obrovskou vůli, vytrvalost a houževnatost plus odvahu pouštět se po neznámých a neprošlapaných cestách, že tím až provokoval své okolí a zpanikařil nepřítele. Nebyl však bez chyb, někdy byl velice hrubý a příšerně přísný. Bývaly prý chvíle, zejména v bojích pod Moskvou, kdy doslova sahal po pistoli, když se věci nedařily vinou nerozhodnosti či lajdáctví neschopných podřízených generálů. 

I kdyby šlo o svědkovu „autorskou licenci“, faktem zůstává, že Žukov patřil k těm vojevůdcům, kteří s chybami dokonce programově pracují. Sám totiž říkával, že omylu se nedopouští pouze ten, kdo pracuje podle rozkazu shora a neprojevuje ve své činnosti tvůrčí iniciativu. Nejde přece ani tak o chyby, jako spíše o to, jak rychle jsou zpozorovány a odstraňovány.

K nedostatkům, o kterých věděl a ke kterým se později poctivě přiznal, náležela i občas projevovaná netolerance vůči přirozeným lidským slabostem. Mnohdy ho dokázal vyvést z míry i nepatrný projev nesvědomitosti v práci nebo chování podřízeného. Nikdy však nebyl zákeřný. Dokázal „vynadat“ z očí do očí a tím to končilo. Snad to byla tato jeho příslovečná tvrdost a smysl pro chlapský výklad událostí, které z něj později udělaly muže, jenž se jako jeden z mála, ne-li vůbec jediný, dokázal postavit i Stalinovi. 

Přelom u Kurska

Talent maršála Žukova se naplno projevil při řízení bitvy v kurském oblouku, která byla svedena v době od 5. července do 23. srpna 1943 ve výběžku fronty mezi městy Kursk a Orel. V první etapě – tedy do 11. července – byla sovětská vojska v obraně. Němci zde totiž plánovali útok (operace Zitadelle), který jim měl získat ztracenou strategickou iniciativu. Žukov správně odhadl možnosti nepřítele a rozhodl nejdříve pečlivě připravenou obranou vyčerpat jeho síly a pak v pravém okamžiku přejít do všeobecného útoku. A to se ve druhé etapě bitvy (od 12. července 1943) podařilo dokonale.

Bitva u Kurska vyústila ve strategickou a operační smrt pojmu Blitzkrieg, aneb bleskové války. Poprvé německý Blitzkrieg nezapracoval, jelikož Sověti omezili německý postup pouze na mělké operační hloubky. Skutečnost, že se Němcům nepodařilo prorazit hluboko do sovětské obrany, měla psychologický účinek na obě strany. Nejenže to otřáslo německou sebedůvěrou, beztak již podlomenou porážkou u Stalingradu, ale zbavilo sovětské vojáky obav z Němců, jaké zažívali v letech 1941 a 1942.

Kursk rovněž ukázal na taktický konec Blitzkriegu. Od začátku války se Němcům dařilo prorážet hluboké průlomy do nepřátelské obrany soustředěným úsilím dobře organizovaných tankových a pěchotních skupin podporovaných bombardéry typu Stuka. I když měli Němci technicky dokonalejší tanky a protitankové zbraně než Sověti, nedokázali se u Kurska prosadit. Sověti u Kurska předvedli, že dokážou vybudovat obranu, která vydrží každý útok na způsob Blitzkriegu.

Bitva u Kurska se stala obratem, jak z hlediska strategie, tak i operačního a taktického umění. Sověti se z ní v mnohém poučili. Vyvinuli techniku nasazení kombinovaných sil, kterou pak úspěšně používali v dalších taženích. Zatímco se sovětská taktika rozvíjela za pochodu, tedy během bojů, německá stagnovala. Když Žukov u Stalina prosadil, aby jeho velitelé měli více prostoru v řízení jak obranných, tak ofenzivních aspektů bitvy, Hitler naopak stále více omezoval rozhodování německých generálů a polních maršálů. Bitva u Kurska prokázala, že porážka Německa je záležitostí času, a zároveň rozbila mýtus, že německý válečný stroj je nepřemožitelný. 

Pád Berlína

Koordinací útoku na Berlín nemohlo nejvyšší moskevské vedení pověřit nikoho kompetentnějšího, než byl opět maršál Georgij Žukov. Zajímavé ovšem bylo, že Žukov v té době rovněž velel 1. běloruskému frontu, který měl útočit na německé hlavní město z předmostí u Küstrinu (Kostřín). Operace se účastnily také 2. běloruský front maršála Konstantina Rokossovského a 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva.

Ofenziva Rudé armády, která měla nad nepřítelem několikanásobnou převahu v počtu vojáků, tanků, děl i letadel, začala 16. dubna 1945. Avšak vlastní útok vojsk 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu byl zahájen 26. dubna. Sovětské jednotky se postupně prokousávaly do centra Berlína, a když ho dosáhly, spáchal Adolf Hitler ve svém bunkru sebevraždu. Téhož dne zavlál rudý prapor nad budovou říšského sněmu a odpor berlínské posádky prakticky ustal.

Dvakrát nepohodlným

Po skončení druhé světové války se Žukov stal nepohodlným. Stalin se obával, že maršálova popularita zastíní jeho vlastní, a tak ho v červnu 1946 přeložil z postu hlavního velitele sovětských pozemních vojsk do Oděsy a pak mu „svěřil“ velení nad Uralskýmu vojenským okruhem. V roce 1948, tedy při třetím výročí dobytí Berlína, o které se Žukov osobně velkou měrou zasloužil, se v moskevské Pravdě dokonce objevil článek pojednávající o tom, že celou berlínskou operaci plánoval a řídil „vojenský génius“ generalissimus Stalin.

Ihned po Stalinově smrti v roce 1953 nastaly v SSSR velké změny. Nejvyšším stranickým šéfem se stal Nikita Chruščov. Maršál Georgij Žukov byl znovu potřebný. Chruščov nyní potřeboval Žukova do bitvy s obávaným ministrem vnitra Lavrentijem Berijou. Právě za pomoci Žukova a tankové divize, která nedala početným a dobře vyzbrojeným Berijovým přívržencům žádnou šanci, byl obávaný Berija neutralizován a posléze postaven před soud za zločiny, jichž se dopustil za své patnáctileté kariéry v čele tajné policie. V únoru 1955 byl Žukov jmenován ministrem obrany.

Ale pak přišly pro trojnásobného hrdinu SSSR trpké chvíle, třebaže jeho popularita narůstala. Žukov se totiž nehodlal smířit s tím, že by měl být jen převodovou pákou strany při zajišťování úkolů obranyschopnosti země. A tak není divu, že se Chruščovovi brzy stal tím, čím se po válce stal Stalinovi. Nepohodlným.

Báli se ho? Těžko říci, ale faktem zůstává, že i když o stranickou pozici Žukov nestál, na státnickou funkci vůbec nebyl starý. Ještě mu nebylo šedesát. V polovině října 1957 podnikl maršál cestu do Jugoslávie a Albánie. Jak už se to dost často stávalo i stává, a nejen v jeho zemi, než se vrátil, už nebyl ve funkci. Na plenárním zasedání ústředního výboru KSSS bylo oznámeno, že ho ve funkci ministra obrany nahradil maršál Rodion Malinovskij. 

Proč? Z maršálova osobního popudu se údajně začal v ozbrojených silách „zahnízďovat kult jeho osobnosti“. Vytýkali mu okázalost. V oblečení. Ve vystupování. I to, že se nechal malovat v parádní uniformě na bílém koni. Z nedostatku stranické uvědomělosti ztratil stranickou skromnost, vykládal si to všechno falešně a přesvědčoval sám sebe, že pouze on je hrdinou dosažených vítězství.

Žukov byl nakonec vyloučen i z předsednictva ústředního výboru KSSS a dokonce obviněn z bonapartismu. Žukov totiž zcela logicky požadoval, aby hlavní slovo při výcviku a výchově vojáků měl velitel. Odpovědnost za úroveň vycvičenosti přece nemůže mít žádný stranický výbor, byť je to kolektivní orgán, a tedy zdánlivý nositel moudrosti podle rčení více hlav, více rozumu. V systému přísně organizovaného řízení se nemůže šéf s nikým dělit podle zásady „já řídím, ale odpovědnost máš ty“. Když si „to“ maršál nechtěl „uvědomit“, byl prostě ve vhodném okamžiku odvolán.

A tak jméno slavného maršála mizí z první scény. I když se po odchodu Chruščova v roce 1964 jeho jméno opět začíná objevovat a v zapomenutí upadají nálepky typu kult osobnosti a bonapartismus, už to nejsou návraty protagonisty, ale veterána. V labyrintu vzpomínání v prostředí Vojenské vědecké správy generálního štábu sovětských ozbrojených sil a Ústavu vojenských dějin to ani jinak už nešlo. Maršál Georgij Žukov zůstal svěží mysli i dobré nálady až do své smrti. Zemřel 18. června 1974.

Sen o získání „kamene z Marsu“ se přitom zrodil už zhruba před padesáti lety, dnes je však aktuálnější než kdy dříve. Pokud nepočítáme různé teoretické koncepty, začal jako první podobnou misi prakticky rozpracovávat již v 60. letech Sovětský svaz. Po úspěchu ambiciózního robotického průzkumu Měsíce sondami Luna mělo jít o další náplast na zraněnou duši po krachu pilotovaného lunárního programu.

Měsíční raketa na rudou planetu

Projekt dostal označení 4NM, přičemž jeho vývoj začal v roce 1970. Těžil ze zkušeností získaných při automatickém odběru vzorků hornin z Měsíce a předpokládal použití rakety N-1, která se v SSSR vyvíjela pro let s kosmonauty na Měsíc. Start se plánoval na 17. září 1975, přičemž z dvacetitunového stroje by čtyři pětiny hmotnosti připadaly na přistávací modul, zbytek na orbitální družici.

Zhruba o rok později (22. září 1976) měla dvojsonda 4NM dosáhnout cíle. Přistávací modul měl ihned vstoupit do atmosféry, přičemž by brzdil tepelným štítem o průměru 11 m. Jelikož sondu o takovém průměru nemohla raketa N-1 uvézt, měla být vnitřní část štítu pevná (6,5 m), kdežto zbytek by tvořily tři desítky výklopných ploch. Štít měl být odhozen při poklesu rychlosti sestupu na 200 m/s.

Po přistání mělo následovat vyklopení robotického manipulátoru, odběr vzorků hornin (asi 200 g) a jejich uložení do speciální kapsle. Po pouhých třech dnech pobytu na Marsu měla vzlétnout dvoustupňová raketa, která by výše zmíněnou kapsli dopravila na dráhu kolem planety (kruhová, ve výšce 500 km, s oběžnou dobou 12 h). Zhruba po 200 dnech by ji tam pak vyzvedla mateřská družice, jež by k Marsu přiletěla společně s výsadkovým modulem. Následoval by návrat na Zemi (27. července 1977) a konečně 14. května 1978 přistání, jež by zajišťovala 15kg kapsle s radiomajákem a padákem.

Po skončení vývoje N-1 v roce 1974 byla mise přesunuta na tři starty s raketou Proton. Kvůli nedostatku financí se pak uvažovalo jen o dvou raketách. Uvedený koncept se sice v roce 1976 dočkal schválení k realizaci – přičemž se o dva roky později dokonce začal vyrábět letový hardware –, avšak technické a rozpočtové potíže nakonec vedly k jeho ukončení.

S jednosměrnou letenkou

NASA měla v 90. letech minulého století velmi ambiciózní plán na průzkum Marsu: v každém startovacím okně chtěla vypustit orbitální a přistávací sondu a program korunovat návratem vzorků hornin v roce 2005 (opatrnější scénáře hovořily o letu v roce 2008). Po zničení „uspěchaných“ a nedostatečně otestovaných sond Climate Orbiter a Polar Lander se ovšem průzkum čtvrté planety Sluneční soustavy musel přepracovat a výrazně se zpomalil. Projekt se tak nesmírně vzdálil realizaci, přičemž mu dnešní doba nepřeje ani ekonomicky, protože náklady na misi byly vyčísleny na 4–10 miliard dolarů. Co se tak ještě před deseti lety jevilo jako celkem přijatelné, spadá v dnešní hospodářské situaci do říše snů.

Američané počítali s metodou ISRU (In-Site Resource Utilization, využití místních zdrojů): předpokládali, že sonda přistane na rudé planetě pomocí raketových motorů, ale při manévru spotřebuje veškeré palivo. Aby tedy mohla následně odstartovat k Zemi, musela by znovu naplnit nádrže – a to získáním metanu a kyslíku z atmosféry Marsu. Vzhledem k její nízké hustotě by sice „tankování“ trvalo relativně dlouho, ale v zásadě mu nic nebrání. Uvedená technologie drasticky snižuje náklady na vývoj sondy i na start (nižší hmotnost apod.) a NASA ji chtěla testovat už v roce 2001 na projektu Mars Surveyor Lander, který byl však po krachu dvou výše uvedených výprav zrušen. Nyní se má metoda stát součástí mise označované jako „Curiosity II“, a to v roce 2020.

Evropský sen o Marsu

V roce 2001 vyhlásila Evropská kosmická agentura (ESA) program Aurora – třicetiletý plán s cílem dostat na rudou planetu člověka. Šlo o velmi ambiciózní projekt zahrnující mnoho sond a misí, hovoříme o něm však v minulém čase: nebyl sice nikdy oficiálně ukončen, ale nepodařilo se splnit žádný z jeho mezníků. ESA pak o Auroře dlouhodobě mlčí. Pokus o vytvoření skutečně velké evropské kosmické vize tedy nevyšel.

Zůstal nám po ní ovšem jeden milý „pohrobek“: od té doby se ESA ve svých dlouhodobých plánech zabývá právě misí pro získání hornin z povrchu Marsu (dříve o ní hovořila jen francouzská národní agentura CNES). V rámci původních představ měla nová evropská sonda startovat v roce 2016 a podle pozdějších plánů o čtyři roky později. ESA přitom v projektu nazvaném ExoMars počítá se scénářem tří sond: jedna by přistála na povrchu rudé planety a nasbírala tam vzorky; druhá by si pro ně přiletěla a odeslala je pomocí rakety na tuhé pohonné látky v malé kapsli na oběžnou dráhu Marsu, kde by si je vyzvedla třetí, uložila je do návratového pouzdra a vydala se s nimi k Zemi.

Jenže NASA, jež na projektu původně spolupracovala, od něj kvůli nedostatku finančních prostředků nakonec odstoupila. Evropa se svých plánů na průzkum Marsu nehodlala vzdát, a tak se obrátila na Rusko, které po chvíli váhání na nabídku kývlo: má totiž u čtvrté planety Sluneční soustavy dost mizivou úspěšnost. Nové partnerství ESA a Roskosmosu ovšem znamenalo, že bude nutné podobu projektu ExoMars zásadně překopat: Rusko disponuje jinými technologiemi než USA, takže se scénář výpravy musel sestavit od základů znovu.

Dnes jsou pevně dány dvě mise: První odstartovala v březnu letošního roku (2016), přičemž se sestávala z orbitální sondy TGO (Trace Gas Orbiter) a experimentálního výsadkového modulu Schiaparelli. O dva roky později by se k rudé planetě měla vydat téměř dvoutunová ruská výsadková plošina, která na její povrch dopraví evropské robotické vozidlo Pasteur.

Žádné další pokračování programu oficiálně schváleno nebylo, ale ruští inženýři představili v lednu 2014 misi nazvanou Expedice-M, která by měla zajistit získání vzorků marsovské horniny, přičemž by využívala technologii z programu ExoMars. Konkrétně by se jednalo o přeletový stupeň, jenž zajišťuje základní funkce a komunikaci sondy mezi Zemí a Marsem, brzdicí tepelný štít a přistávací plošinu. Na povrch rudé planety by byla dopravena 900kg raketa, která by umožnila vynést družici se vzorky na marsovskou orbitu (tzn. udělit jí rychlost 3,56 km/s). Tam by se k ní přiblížilo rozměrné transportní plavidlo pro cestu na Zemi: jakmile by se obě tělesa nacházela dostatečně blízko, vystřelila by družice kapsli se vzorky. Transportní loď by ji zachytila a umístila do uzavřené schránky, v níž by materiál setrval až do přistání – předešlo by se tak případné kontaminaci. Podle ruských plánů by bylo možné Expedici-M realizovat už v roce 2024.

Zrníčka prachu z atmosféry

V roce 2002 vyhlásila NASA soutěž na sondu pro průzkum Marsu, která by startovala o pět let později. Jedním ze čtyř návrhů, jež postoupily do finálového výběru, se stal i SCIM – Sample Collection for Investigation of Mars: měl přitom těžit ze zkušeností a technologií získaných při misích Stardust (odběr vzorků z kometárního chvostu) a Genesis (odběr částic slunečního větru). Sonda SCIM by proletěla horními vrstvami atmosféry Marsu, kde by do aerogelu „pochytala“ její vzorky včetně drobných zrníček prachu, a po trajektorii volného návratu by pokračovala zpět k Zemi. NASA však dala nakonec přednost projektu Phoenix.

Pokračování článku vyjde příští neděli

Léto po celý rok

V Dominikánské republice se teploty celoročně pohybují okolo 28 °C, a tak je možné sem vycestovat v podstatě kdykoliv. Nejteplejším měsícem je srpen, kdy teploty dosahují až 35 °C. V horách Cordillera Central ve vnitrozemí mohou teploty v zimních měsících klesat dokonce až k nule. 

Do Dominikánské republiky je možné vycestovat jak organizovaně s cestovní kanceláří, tak na vlastní pěst. Let z Evropy trvá přibližně 10 hodin a ke vstupu do země je potřeba platný cestovní pas a dále tzv. turistická karta.

Perfektní pláže

Země má na 400 km písečných pláží. Ty nejznámější leží na východě v Punta Cana (Bávaro, Cabeza de Toro, Macao). Korálové útesy a vraky potopených lodí na jižním pobřeží mezi letovisky Boca Chica a Bayahibe lákají vyznavače potápění a šnorchlování. Romantické zátoky a panenskou přírodu najdeme na poloostrově Samaná (Rincon, Bonita, Portillo) a nejlepší podmínky pro vodní sporty nabízí Puerto Plata a Cabarete na severním pobřeží.

Hory, vodopády i koloniální památky

Dovolená v Dominikánské republice ale nemusí být jen o lenošení. V zemi se i přes poměrně malou rozlohu (48 442 km2) nachází na 19 národních parků! Za zmínku stojí např. park Del Este či Los Haitises. Můžete podniknout trek na nejvyšší vrchol Karibiku – třítisícovku Pico Duarte, k vodopádům Aguas Blancas, El Limón či Monte Plata nebo k solnému jezeru Enriquillo, které je domovem krokodýlů, plameňáků a leguánů. Za kulturou a historií stojí za to vyrazit do Santo Dominga, jehož Koloniální zóna je na Seznamu památek UNESCO. Při návštěvě dominikánské metropole určitě ochutnejte místní vyhlášené pokrmy (např. Sancocho, Tostones, Mangú nebo La Bandera).

Festivaly v rytmech merengue

Dominikánské zvyky nejlépe poznáte na místních festivalech a oslavách. V srpnu se v Santo Domingu pravidelně koná Merengue festival, na který se sjíždějí lidé ze všech koutů země. V srpnu je pak vyhledávaným festivalem Restauracion de Puerto Plata. V únoru se v La Vega konají karnevalové oslavy a v Cabarete mezinárodní šampionáty ve vodních sportech.

Ubytování pro každý rozpočet

Co se ubytovacích možností týká, na výběr je od luxusních all-inclusive resortů přes butikové hotely, plážové apartmány až po hostely a kempy. Trendem posledních let jsou „adults only“ hotely, které cílí na dospělé klienty (16+).

Více informací o zemi najdete na stránkách: www.GoDominicanRepublic.cz

Fakt, že se Íránci nepovažují za Araby, by si měl každý cestovatel dobře zapamatovat. Íránci jsou Peršané a nemluví arabsky, ale jazykem fársí. Nazvat Íránce Arabem patří snad k největším místním urážkám. 

Důsledné lpění na etnickém původu však není vyjádřením slepého nacionalismu: Zmíněná skutečnost celkově reflektuje kulturní historii země a její tradice. Zatímco Perská říše zasahovala na území dnešního Íránu již od svého počátku v 6. století př. n. l., Arabové – a s nimi i islám – tam přišli o víc než tisíc let později. A přestože od invaze uplynula již celá staletí, mnozí Íránci vnímají muslimskou rozpínavost jako počátek stále trvající okupace a mnohem silněji se ztotožňují s tradicí perskou. Jistě to souvisí i se skutečností, že poněkud primitivní arabská kultura 7. století stála na tradici beduínů a pastevců, zatímco ta perská ji převyšovala snad ve všech myslitelných směrech. Svou roli hraje také skutečnost, že se většina arabské populace hlásí k sunnitskému směru islámu, zatímco Peršané přijali islám menšinový, tedy šíitský. 

Kupé pouze pro ženy 

Teheránské metro – otevřené teprve v roce 2000 – je velmi moderní, přesto však natolik přeplněné, že se na zastávkách budete tísnit se stovkami lidí. Některé feministické aktivistky by mohl rozhořčit fakt, že v soupravách existují zvláštní oddíly pro ženy. Neznamená to ovšem, že by příslušnice něžného pohlaví musely chodit pouze do vyhrazených vagonů. Spíš naopak: Potkáte je kdekoliv ve vlaku, některé zahalené od hlavy k patě, jiné jen s lehkým šátkem přes vlasy. Jejich protějšky však do ženské části nesmějí, což se zdůvodňuje ochranou slabšího pohlaví.

Írán se stále řídí mnohdy velice přísnými náboženskými a kulturními pravidly, která již od základní školy oddělují mužský a ženský svět. U mužů to vede k sexuální frustraci a neschopnosti s ženami přirozeně mluvit; často pak dochází k tomu, co bychom západní rétorikou označili za sexuální harašení. 

Přechod sebevrahů

Čekáte-li v Teheránu rozlehlé, životem pulzující tržiště, nebudete zklamáni. Nicméně bazar arabského typu, podobný například tomu káhirskému, ve městě nehledejte – obchodování v Íránu se zkrátka liší. Trhovci tam vtíravě nepokřikují ani vás nebudou vydírat slovy o hladovějících dětech. Takové chování je pod íránskou úroveň, podobně jako smlouvání. Nevíme, kdy přesně se teheránský bazar zrodil, ovšem podle místní tradice funguje už zhruba tisíc let. Evropští cestovatelé ho zmiňují až později, přibližně od druhé poloviny 16. století. 

Dostat se až k Velkému bazaru vám ovšem může přinést mnohem větší dávku adrenalinu, než se na první pohled zdá. Na několika víceproudých silnicích kolem tržiště totiž není žádný přechod, zatímco auta sviští všude okolo, místy i v protisměru. Pro Evropana zvyklého na dodržování dopravních předpisů se tak příchod k bazaru může stát noční můrou hraničící s pokusem o sebevraždu. Naštěstí existuje zaručený způsob, jak se nekonečnému čekání na skulinu mezi auty vyhnout: Stačí se jako stín zavěsit za nějakého Íránce, který právě přechází, a dokonale napodobit jeho „choreografii“ spočívající v proplétání se mezi automobily, motorkami a autobusy. Časem si na zmíněný „sport“ zvyknete, a možná si ho i užijete. 

Noc v mešitě 

Odpočinek a klid patří v Teheránu k nedostatkovému zboží, stejně jako čistý vzduch. Není divu: Metropole má včetně předměstí víc než patnáct milionů obyvatel, což v centru patřičně pocítíte. Přesto existují místa, kam se můžete před všudypřítomným ruchem uchýlit – a překvapivě jsou to mešity.

Evropané vycházející z křesťanské tradice vnímají modlitebnu jako prostor přímo posvátný, kam si obvykle nejdete jen tak posedět. Teheránské mešity ovšem fungují jinak: „Dřív sem někteří mladíci chodili i spát. Měli jen svůj vozík nebo malý krámek na bazaru, kde trávili celý den. Večer pak přišli sem, vyspali se a ráno zase zamířili za obchodem. Pokračovali tak, dokud si nevydělali na vlastní dům,“ popisuje álim (učenec a znalec islámského práva) z mešity Imáma Chomejního. Lidé jsou tu vstřícní a rádi se podělí o své znalosti islámu, mnohem hůř ovšem snášejí fotografování – přece jen: „Nejsou to žádná zvířata v zoo.“

Virtuální zeď 

S íránským internetem se často spojují pojmy jako „omezený“, „zakázaný“ či „nesvobodný“. Podle těch nejdramatičtějších zkazek je na místní síti zakázáno téměř vše a například mít účet na Facebooku se rovná rozsudku smrti. Pravda je to však jen zčásti. 

Íránský internet opravdu silně omezují vládní zásahy a mnohé servery podléhají oficiálnímu zákazu. To však nebrání tisícům mužů a žen „nevhodné“ stránky navštěvovat. Stačí mít v počítači, tabletu či telefonu jednoduchý program – a zeď dělící Írán od zbytku světa na jedno kliknutí zmizí, ať již jde o Facebook, Twitter, nebo stránky s pornem. Neznamená to však samozřejmě, že úředníci síť nesledují a že na ni lze psát cokoliv dle libosti.

Tradicionalismus Íránu se odráží i ve způsobu oblékání. Místní nosí velmi střízlivé oděvy tmavých barev; výrazné odstíny uvidíte spíš u žen, a to v podstatě jen na kabelkách, šátcích či jiných doplňcích. Stejná „politika“ se týká i automobilů – většina vozů v ulicích je bílá, šedá či tmavě modrá. Jak vysvětluje jeden z teheránských průvodců Ali: „Je to kvůli tomu, že jsme stále smutní a zatím se nedokážeme radovat.“ Pro cestovatele je výhodné střízlivost ošacení přijmout – nebudete-li budit pozornost, spatříte v zemi mnohem víc než ve svítivě oranžových kalhotách a zeleném tričku.  

Velký a malý satan 

U budovy bývalé ambasády Spojených států narazíte na zajímavé kresby protiamerické propagandy, které prosluly po celém světě. Fotit se tam nesmí, ačkoliv k tomu místo přímo vybízí. Stavba symbolizuje dřívější šáhovu krutovládu, stejně jako snahu Západu podmanit si íránskou zemi i její bohatství. Někdejší nenávist však pomalu odeznívá: Přestože slova o „velkém a malém satanovi“ – tedy USA a Izraeli – stále zdobí oficiální plakáty a zaznívají v politických výzvách, jde spíš už jen o prázdné fráze. Mnoho Íránců dnes plánuje odcestovat do Spojených států a ani sionismus již nepředstavuje takového nepřítele jako kdysi. Platí to však víc mezi obyčejnými lidmi, zatímco politici všech stran si své plamenné projevy nadále užívají. Navzdory jistému uvolnění zůstává Írán policejním státem, a tudíž je lepší se řečí o politice vyvarovat, nebo si přinejmenším partnery k takovým rozhovorům pečlivě vybírat.

Pochválen buď Husajn 

Šíitský islám považuje za jednoho z největších mučedníků Husajna bin Alího, který byl vnukem proroka Mohameda a jehož památku připomíná svátek ašúra. Husajn a jeho blízcí byli zavražděni v bitvě u Karbalá v roce 680. Ašúra tak připadá na desátý den měsíce muharram (letos 11. října), kterým začíná muslimský kalendář. 

Během dní příprav narazíte v ulicích měst i vesnic na vyzdobené stánky, kde muži nabízejí čaj a jídlo – to vše k uctění Husajna a samozřejmě Alláha. Mezi nejčastěji chystané sváteční pokrmy patří gheyme, tedy maso, rajčata, hrách, cibule a limetka, a gharme sabzi, což je jakýsi bylinkový guláš s rýží. Pozvání dostane každý, kdo projde kolem stánku, a nemusí být ani muslim – stačí, když jako dík vysloví modlitbu: „Pochválen buď Husajn, služebník boží.“  

S otevřenýma očima

Írán představuje složitou mozaiku mnoha kultur a jeho lidé se nebojí stát si za svým – bývá tak nepřesně chápán i krutě odsuzován. Není zemí svobody, jak si ji představujeme na Západě, ale rozhodně ani zemí zla, jak nám často tvrdí média. Stačí trocha trpělivosti a zájmu, a před pozorným cestovatelem se rázem otevře obraz přátelského a zajímavého místa.

Ulf Merbold se narodil 20. června 1941 v durynském Greizu, shodou okolností jen čtyřicet kilometrů od vesnice Morgenröthe-Rautenkranz, z níž pocházel první východoněmecký kosmonaut Sigmund Jähn (letěl v roce 1978 na sovětské lodi Sojuz 31). Zmíněné území přitom po válce připadlo Německé demokratické republice. Merbold vyrůstal jako jedináček v učitelské rodině ve Wellsdorfu. Otec byl však záhy odveden na frontu, kde padl do amerického zajetí. Ani po návratů domů si jej ovšem čtyřletý Ulf dlouho neužil: Rudá armáda Merbolda staršího zatkla a uvěznila ho v Buchenwaldu, kde o tři roky později zemřel.

Cesta za fyzikou

Ulf pak vyrůstal na předměstí Greizu jen s matkou, kterou ovšem plně vytěžovalo učitelské povolání, a tak jej vychovávali prarodiče. Od roku 1956 navštěvoval Střední školu Theodora Neubauera (jež byla mimochodem v roce 2010 přejmenována na Ulf-Merbold Gymnasium). O čtyři roky později úspěšně odmaturoval a chtěl se věnovat studiu své oblíbené fyziky. Ze zcela prozaických důvodů poplatných době k tomu však nedošlo: talent netalent – mladík nebyl členem komunistické mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend (obdoba našeho Socialistického svazu mládeže).

Merbold se rozhodl řešit lásku k fyzice rázně a v listopadu 1960 se vydal přes ještě relativně průchozí hranici do Západního Berlína (neslavně proslulá zeď začala růst až o rok později). Ani tam ovšem neměl na růžích ustláno, neboť úřady Spolkové republiky Německo neuznaly jeho východoněmecké studium, a tak musel rok chodit do „vyrovnávací“ školy. Poté se konečně vrhnul na vysněnou vědu, ale život v obklíčeném městě se mu příliš nezamlouval. Neměl přátele, volnost, příležitosti. Po třech semestrech proto odjel studovat do Stuttgartu, kde bydlel u své tety.

Aby si přivydělal nějakou marku, pracoval coby asistent v knihovně a doučoval. V roce 1968 získal na tamní univerzitě vysokoškolský diplom a o osm let později i doktorát. Už od roku 1973 pracoval souběžně s doktorským studiem v Institutu Maxe Plancka, kde se věnoval materiálovým výzkumům na poli fyziky pevných látek a při nízkých teplotách. Ihned po dokončení školy tam také nastoupil na plný úvazek.

Jediný ze sedmi set

V té době došlo k události, která zásadním způsobem změnila jeho život a učinila jej vpravdě nesmrtelným. ESA podepsala s americkou NASA dohodu o vývoji laboratoře Spacelab, která měla létat jako samostatné zařízení v nákladovém prostoru raketoplánů. Součástí smlouvy se stal i příslib startů evropských kosmonautů do vesmíru. Mimochodem, zde narážíme na zmíněnou československou stopu: Když se o uvedeném záměru dozvěděl Sovětský svaz coby tradiční sběratel kosmických prvenství, rozhodl se prostřednictvím organizace Interkosmos vyslat do vesmíru zástupce všech spřátelených (tedy socialistických nebo k socialismu mířících) zemí. Vladimír Remek se pak společně s náhradníkem Oldřichem Pelčákem octil v prvním kole výběru.

ESA volbu kosmonautů neomezila na úzkou skupinu kandidátů jako SSSR, který se zaměřil pouze na stíhací piloty. Kladla mnohem větší důraz na způsobilost odbornou, nikoliv politickou – a navíc chtěla vybrat skutečně ty nejlepší, takže vyhlásila veřejný konkurz. Sešlo se na dva tisíce přihlášek, z toho sedm set ze Spolkové republiky Německo. Každá členská země ESA však tehdy mohla navrhnout jen jednoho adepta s tím, že z výsledných dvanácti (právě tolik bylo v té době členských zemí evropské agentury) vzejde jádro kosmického oddílu. Nakonec byli vybráni čtyři kandidáti: Wubbo Ockels (Nizozemsko), Franco Malerba (Itálie), Claude Nicollier (Švýcarsko) a právě Ulf Merbold. Malerba se nakonec zařadil do výcviku později, protože v danou chvíli se hledal pouze člen první testovací mise Spacelabu a nebylo žádoucí vytvářet zbytečně velký tým.

Poletí Merbold – a hotovo!

Trojice Merbold–Nicollier–Ockels zahájila hned v roce 1978 výcvik v Houstonu. Původně se s nimi počítalo jen na pozici palubních specialistů na raketoplánech – tedy méně kvalifikovaných astronautů, kteří měli projít pouze limitovaným výcvikem a doprovázet do vesmíru konkrétní náklad. Ve zmíněné kategorii létali na amerických strojích jak vědci, tak například zástupci Pentagonu doprovázející na orbitu zpravodajské družice či představitelé zemí, kteří si zaplatili u NASA vypuštění satelitu.

ESA však chtěla mít plnohodnotné kosmonauty v kategorii „letový specialista“, na které se už kladly přísnější nároky, především zdravotní. Nakonec se s americkou agenturou dohodla, že tříčlenný oddíl počínaje rokem 1980 skutečně výcvikem na letové specialisty projde. Jenže pak padla kosa na kámen: Merbolda nepustila dál americká lékařská komise, a dokonce hrozilo, že jej vyřadí z jakékoliv budoucí přípravy. Zasáhla však politika: Spolková republika Německo držela v té době předražený program Spacelab finančně nad vodou a jaksi automaticky předpokládala, že právě její zástupce se první mise zúčastní. Kdyby Merbolda nepřijali k výcviku, mohl německý penězovod vyschnout.

Jako letoví specialisté se tak kvalifikovali jen Ockels a Nicollier, zatímco Merbold zůstal specialistou palubním. Podle očekávání jej pak v roce 1982 vybrali na první misi laboratoře Spacelab, kterou absolvoval na přelomu listopadu a prosince následujícího roku na Columbii STS-9, a stal se tak prvním členem posádky raketoplánu jiné než americké národnosti.

Návrat do kosmu

V letech 1984 a 1985 se Merbold podílel na přípravě první německé výzkumné mise Spacelab D-1 – formálně jej dokonce jmenovali jejím náhradníkem. Po úspěšném letu působil v technickém středisku ESA ESTEC v nizozemském Noordwijku, kde se věnoval vývoji platformy Columbus pro vesmírnou stanici (tehdy nemělo jít o jediný laboratorní modul, ale hned o několik komponent). Zároveň se stal vedoucím oddílu kosmonautů německé letecko-kosmické agentury DLR: v té době si totiž vedle ESA držely své národní oddíly i Francie a Německo, přičemž jim domlouvaly nezávislé mise jak na raketoplánech, tak v ruských lodích Sojuz.

V roce 1988 nominovala evropská agentura Merbolda jako palubního specialistu na misi Spacelab IML-1 (International Microgravity Laboratory), jež se uskutečnila v lednu 1992 na raketoplánu Discovery STS-42. Ruku na srdce: byl de facto jediným kandidátem, protože Ockels se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů a Nicollier se připravoval na mnohem obtížnější úkoly (například na opravu Hubbleova teleskopu). Vzhledem k absenci dalších adeptů tak ESA neměla moc na výběr – Merboldovým náhradníkem se musel stát Američan.

Do třetice všeho ruského

Aby se situace s nedostatkem potenciálních členů posádky nemohla opakovat, rozhodla se evropská agentura v roce 1992 vytvořit nový, šestičlenný oddíl. Dva kandidáti ihned zahájili výcvik v Houstonu, zbývající čtyři ve Hvězdném Městečku. ESA totiž podepsala s Ruskem dohodu o uskutečnění dvou společných pilotovaných letů na stanici Mir (a opci na třetí): první (EuroMir 94) měl trvat měsíc, druhý (EuroMir 95) půl roku.

V evropském kvartetu nováčků vybraném pro Hvězdné Městečko však došlo k nečekané situaci. Jediná žena v oddíle, Marianne Merchézová z Belgie, odmítla k výcviku v Rusku nastoupit – zamilovala se totiž do italského kandidáta Maurizia Cheliho, který však mířil do Houstonu. Merchézová dostala nůž na krk: buď Městečko, nebo Cheli a odchod z oddílu. Rozhodla se následovat hlas srdce, a tak zůstala evropská ekipa v Rusku najednou jen tříčlenná.

Vzniklou mezeru bylo nutné někým zaplnit, jenže na nový výběr nebyl čas, a tak došla opět řada na Merbolda. Zkušený matador nedal nováčkům šanci, zajistil si účast v měsíční misi EuroMir 94, a stal se tak prvním kosmonautem ESA na ruské lodi. Po přistání pak nešetřil na adresu ruské techniky chválou: „Sojuz je jako Volkswagen Brouk. Je spolehlivý, robustní a létá dobře za každého počasí.“

Život po vesmíru

V roce 1995 převzal Ulf Merbold vedení nově vznikajícího výcvikového střediska evropských kosmonautů EAC, kde působil tři roky, načež odešel do nizozemského centra ESTEC. V roce 2004 se oficiálně odebral do důchodu, ale s ESA úzce spolupracuje dosud. Má pilotní licenci, ve volném čase se věnuje kluzákům a hře na klavír, a kromě toho je nadšeným radioamatérem – jeho volací znak je DB1KM.

Tři kosmické (vý)lety Ulfa Merbolda

Columbia STS-9 (28. 11. až 8. 12. 1983) – desetidenní výprava raketoplánu s vědeckou laboratoří Spacelab, při níž se uskutečnilo 72 experimentů; historicky první kosmický let šestičlenné posádky.

Discovery STS-42 (22. až 30. 1. 1992) – osmidenní let výzkumné mikrogravitační laboratoře; pokusy pro ni připravili vědci z patnácti zemí.

Sojuz TM-20 (3. 10. až 4. 11. 1994) – první mise kosmonauta ESA v ruské lodi; měsíční pobyt na stanici Mir.

Pokud jde o letiště nebo letadla, drony se v jejich blízkosti obvykle nesmí ukázat. Významný výrobce leteckých a kosmických technologií Airbus ale udělal zajímavou výjimku.

Airbus nedávno názorně předvedl, jak v této společnosti používají drony ke kontrole kvality nově vyrobených letounů, než se dostanou k zákazníkům.

V Airbusu doposud ke kontrole kvality letadel využívali zařízení na teleskopických tyčích. Je to ale dost pracné a zabere to celé hodiny. Když specialisté Airbusu na tuhle práci naprogramovali drony, tak jim to pak zabralo pouhých 10 minut.

TIP: Dost bylo bezpilotního létání: Americká letiště testují protidronový systém AUDS

V Airbusu si pro tento účel upravili drony Falcon 8. Nesou kamery Intel RealSense pro inteligentní navigaci kolem složitého tvaru letadla, a také 42-megapixelevou kameru pro sběr dat. Během typické kontroly letouny drony nafotí kolem 150 snímků, z nichž si pak kontroloři kvality sestaví 3D model letadla, který pečlivě zkontrolují.

Zvonky, latinsky Campanuly, jsou vyloženě letní květiny prázdninových dnů. Některé druhy začínají kvést již od června, jiné své okolí zdobí až do září. Latinský i český rodový název je odvozen od tvaru květu, který připomíná zvon – campana. Toto jméno dal rostlinám roku 1542 německý botanik a lékař Leonhard Fuchs.
V přírodě se nachází více než 300 druhů zvonků. Barva květů je většinou modrá nebo s nádechem do fialova až růžova. Existují i výjimky – žlutě nebo bíle kvetoucí zvonky – a jen zcela mimořádně lze v přírodě nalézt bílé formy původně modře kvetoucích druhů, což zřejmě způsobuje defekt (mutace) v syntéze antokyanů – modrého barviva květů.

TIP: Všechny naše kosatce aneb Divocí bratranci zahradních okras

Různá a na pohled někdy velmi nezvyklá jsou také květenství zvonků. Od jednotlivých na zem přisedlých květů, přes shluky připomínající klubka až po husté klasy. Celá řada zvonků roste jen ve vyšších nadmořských výškách, čemuž ve většině případů odpovídá také výška rostliny. Ve vyšších polohách je menší konkurence trav a ostatních rostlin a proto zde mohou být i zvonky nižší. Tím mají také větší šanci odolávat rozmarům horského počasí. Nejvýše položený zvonek – Campanula cenisia, jsem našel až v nadmořské výšce 2 900 metrů v oblasti průsmyku Galibier ve francouzských Alpách. Podívejme se na krásu některých horských zvonků, které u nás většinou nerostou.

Patent, vydaný 28. prosince 1623, upozorňoval obyvatele habsburské monarchie na takzvanou kaládu. Pod libozvučně znějícím názvem se skrývala tragédie, mající k líbeznosti na míle daleko. Stávající měna, znehodnocená lstivým podvodem několika úředníků, ztratila během jediné noci svou cenu a její hodnota se propadla na pouhou desetinu. Lidé, kteří večer usínali s léty pracně nashromážděným obnosem, se do nového dne vzbudili jako žebráci.

Dlouhá mince   

Stěží bychom na mapě dnešní České republiky hledali město, které nebylo zasaženo. Výsledkem byl upadající trh, řemesla, výroba a měšťanský život stagnovaly. Zhoubný byl pochopitelně i vliv vleklé třicetileté války. To nejhorší však mělo teprve přijít. Z Prahy do Vídně totiž odešel návrh Karla z Lichtenštejna o založení mincovního konsorcia. Císař, tlačený hned z několika stran rychle se rozmáhajícími boji třicetileté války, neprodleně potřeboval stálý přísun hotovosti, kterou by financoval svou armádu. Zabírání statků v Čechách a v menší míře na Moravě však kýžené obnosy nepřineslo. Český místodržící proto v ten nejvhodnější okamžik přednesl na první pohled důvěryhodný návrh na zřízení spolku, který by výměnou za státní půjčku převzal po dobu jednoho roku příjmy z mincovnictví.

Konsorcium

Po bok Karla z Lichtenštejna se do čela korporace postavili také další z nejvýraznějších osobností pobělohorské doby: Albrecht z Valdštejna (1583–1634), olomoucký biskup František z Ditrichštejna (1570–1636) a příslušník českého šlechtického rodu Pavel Michna z Vacínova († 1632). Vedle zaručených katolíků však ve svazku mincovního konsorcia stanul také Nizozemec Jan de Witte († 1630) a židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka (1570–1634). Poslední jmenovaný, který byl v roce 1616 zvolen představeným pražské židovské obce, patrně do budoucího „vytunelování“ státu příliš nezasáhl. V rámci konsorcia totiž sehrál spíše druhořadou organizační roli. Činnost mincovního konsorcia zprvu spočívala ve stažení dosavadní měny z oběhu. Kupecké stánky tak pomalu opustila dřívější ražba, nesoucí tvář zavrženého krále Fridricha Falckého. Tyto mince byly postupně nahrazovány takzvanou kiprovou nebo také dlouhou mincí. Měnová reforma se měla stát stimulem k tolik potřebnému oživení české a moravské ekonomiky, v důsledku však vedla k naprostému opaku.