Na začátku první světové války považovala admiralita křižník Aurora právem za zastaralý (byl spuštěn na vodu roku 1900) a loď tak většinou jen hlídkovala podél minových polí při současném střežení vodních cest. Ještě v létě 1916 si ale lodní dělostřelci protáhli svaly, když v Rižském zálivu ostřelovali německé pozemní pozice.

Nečinnost ve víru války

Brzy nato loď nastoupila do generální opravy v Petrohradě, čehož se kapitán Michail Iljič Nikolskij obával snad více než nepřítele. Jak ukázaly zkušenosti z jiných ruských lodí, delší pobyt na břehu totiž nebezpečně podkopával morálku znuděné posádky. Mužstvo většinou tvořili jednodušší nevzdělaní rolníci, které jeden britský kapitán výstižně charakterizoval jako „smradlavou, drsnou, hrubou, ale šťastnou chasu“.

S takovým „materiálem“ tehdy poměrně snadno manipulovali zdejší početní bolševičtí agitátoři. Kapitánovy obavy se naplnily během tzv. únorové revoluce v roce 1917. Na pouliční nepokoje reagoval zadržením rudých řečníků, kteří se pokusili vtrhnout na palubu. Když je stráž odváděla na břeh, mnoho námořníků zatčené zdravilo křikem: „Hurá, bravo, propusťte je!“

Na palubě pak záhy vypukla vřava. Důstojníci se marně snažili uklidnit situaci – pomohla teprve střelba z pistolí kapitána Nikolského a nadporučíka Ogranoviče. Paluba se vylidnila; zůstali na ní ležet jen tři ranění muži, z nichž jeden – Porfir Osipenko – později zemřel. Kapitán Nikolskij se večer snažil námořníkům domluvit tvrzením, že revoluce představuje zradu panovníka a vlasti, kterou ve skutečnosti řídí Němci. Zdálo se, že protentokrát uspěl.

Druhý den se však před lodí shromáždil ozbrojený dav s rudými vlajkami, jenž hodlal křižník definitivně ovládnout. Kapitán námořníkům povolil opustit loď, ale rudou vlajku umístit na stožár odmítl. Během dalšího konfliktu, při němž kdosi bodl nadporučíka Ogranoviče bajonetem do krku, zazněl ze břehu osudový výstřel, jejž kapitán zaplatil životem.

Do role symbolu revoluce

Další události již probíhaly ve zcela převratovém duchu. Námořníci si zvolili revoluční výbor v čele s předsedou dělostřelcem Feďjaninem. Jedna zbytečná schůze stíhala druhou a oprava lodi stála. V září Feďjanina nahradil strojník Alexandr Bělyšev, muž, který Auroře velel v její hvězdné hodině. Když 25. října (dle gregoriánského kalendáře 7. listopadu) zažehli rudí další revoluci, Bělyšev po dohodě s předním agitátorem Vladimirem Antonovem poskytl loď bolševikům k bojovým operacím.

Revolucionáři již dříve používali lodní vysílačku a onoho rána Aurora s minolovkou Nr. 14 poskytla podporu desantu u Nikolajevského mostu. Večer, přesně ve 21:45, zazněl pověstný výstřel z Aurory jakožto signál k závěrečnému útoku na sídlo prozatímní vlády v Zimním paláci. Po krátké potyčce bolševici zvítězili a druhý den odvysílala rádiová stanice starého křižníku Leninovo prohlášení k občanům Ruska. Za měsíc nato Aurora odplula do Helsingforsu (dnes Helsinek), odkud po německé invazi do Finska uprchla do Kronštadtu.

Po brestlitevském míru se posádka rozešla domů a námořníci se na loď vrátili teprve v roce 1922. Technická komise tehdy konstatovala relativně slušný stav a v dalších letech Aurora sloužila jako školní křižník. Ještě ve 20. letech se pak rozjela do světa a např. v roce 1928 navštívila Kodaň. Čas se však zastavit nedal a lodní veterán měl být v roce 1941 definitivně vyškrtnut ze stavu flotily. Jenže začala další válka, sešrotování se odložilo a Aurora i nadále plnila cvičné úkoly. Rychlý německý postup do nitra SSSR ji však záhy zahnal do pevnosti Kronštadt.

Za druhé světové války

V září 1941 většina kadetů odešla na břeh bránit Leningrad, přičemž s sebou vzali i část dělostřelecké výzbroje. V té době ovšem čelila každodenním útokům německých bombardérů i samotná Aurora, na což kapitán Sakov zareagoval odvoláním části mužstva do bezpečí na břeh. Za projevenou iniciativu si vysloužil jakožto „šiřitel paniky“ soud s předpokládatelným výsledkem – popravou.

Několik blízkých zásahů pak křižník poškodilo natolik, že zůstal stát v náklonu. Na konci listopadu se život na lodi stal kvůli absenci uhlí nemožným, a tak ji opustili i poslední námořníci. Do konce leningradské blokády si slavný křižník našlo ještě pár zbloudilých granátů, ale už v roce 1944 městský sovět rozhodl o záchraně jeho vraku jakožto památníku.

Naposledy si Aurora „zabojovala“ v roce 1946, když pro filmaře ztvárnila křižník Varjag, slavnou loď rusko-japonské války. Od počátku 70. let se viditelně projevovalo chátrání staré lodi, jež se do opravy dostala teprve v letech 1984–87. Ačkoli se cena tehdejší rekonstrukce vyšplhala na závratných 35 milionů rublů, z historického hlediska proběhla velmi necitlivě – výsledkem je de facto dnešní paskvil. Po rozpadu SSSR se křižník-veterán stal komerční atrakcí a jeho paluba hostila jak řadu bujarých večírků, tak jiných svérázných akcí (např. natáčení pornofilmu). V současnosti se objevuje volání po renovaci Aurory do stavu schopného plavby.

Ještě v roce 1992 jsme za nejvzdálenější objekt Sluneční soustavy považovali planetu Pluto. Astronomové pak pouze předpokládali existenci tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu a ještě vzdálenější sférické obálky ledových těles – Oortova oblaku jako úložiště kometárních jader.

Ve zmíněném roce se však podařilo objevit první malé transneptunické těleso nazvané 1992 GB1, jež obíhá kolem Slunce za drahou Neptunu. Počet známých objektů v této kategorii pak postupně narůstal a k červenci 2015 už jich astronomové detekovali celkem 1 650. Transneptunických těles o průměru přesahujícím 100 km by přitom podle odhadů mohlo existovat i víc než 70 tisíc. Největší objekt Kuiperova pásu představuje trpasličí planeta Pluto s průměrem 2 370 km a dále zde krouží také trpasličí planety Eris, Haumea a Makemake.

Z pozemského oceánu je možné získávat celou řadu zajímavých prvků. Obsahuje například přes 4 miliardy tun uranu, který by bylo možné zužitkovat v jaderných reaktorech. Je k tomu nutná jenom jediná věc – získat uran z mořské vody. To ale vůbec není snadné.

Lidé se snaží těžit uran vlastně už asi 50 let. Zatím se to ale nedaří. Japonci v devadesátých letech vyvinuli absorbující materiál pro těžbu z mořské vody, nedotáhli to ale do konce.

TIP: Síla oceánu: U pobřeží Austrálie se daří vlnové energetice

Američtí vědci teď vyvinuli materiál, který navazuje na ten japonský a dovede získávat uran z mořské vody třikrát až čtyřikrát levněji. Nový materiál tvoří polyetylenová vlákna, která jsou potažená dusíkatou organickou látkou oximem. Oxim přitahuje oxid uranu, který se pak váže k vláknům. Pak už jenom stačí propláchnout materiál v kyselé lázni a zpracovat získané uranylové ionty na palivo pro jaderné reaktory. 

Přestože jako nejmladší syn Ferdinanda I. a české princezny Anny Jagellonské získal Karel II. Štýrský vládu „jen“ ve Vnitřních Rakousích, když 10. července 1590 zemřel, zanechal za sebou kus odvedené práce.

Původně měly ale jeho kroky směřovat do daleké ciziny, až na anglický dvůr. Císařský syn byl totiž vybrán jako vhodný kandidát na manžela pro dosud neprovdanou královnu Alžbětu. Několikaletá jednání ale k požadovanému cíli nevedla a jednatřicetiletý arcivévoda se nakonec oženil se svou sestřenicí Marií Bavorskou. Spolu dali život nejen patnácti potomkům, ale také oživili kulturní život v ovládaných zemích.

Když 9. července 1609 vydal císař Rudolf II. Majestát, který zaručoval v Českém království náboženskou svobodu, slavily české stavy nevídaný úspěch. Za to panovník zuřil. Moc dobře si uvědomoval, že nebýt nátlaku, nikdy by se k podpisu listiny nesnížil.

TIP: Věčně problematické Čechy: Od náboženské tolerance k rozkolu

Jenže situace mu nedovolila jednat jinak. Dlouholetý spor s ambiciózním bratrem Matyášem, který ho už tak stál Moravu, Uhry a Rakousy, hrozil spolknout i český trůn. Dohoda se stavy byla proto jedinou cestou, jak uchránit alespoň poslední zbytky moci. Přesto si vítězná strana svého triumfu dlouho neužívala. Svobodě náboženského vyznání učinil přítrž nový císař Ferdinand II. hned po porážce odbojného stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře.

Hyperloop One, jedna ze společností, které chtějí využít převratný pneumatický dopravní systém hyperloop, si nechala vypracovat studii o spojení švédského a finského hlavního města.

Vše nasvědčuje tomu, že by se takové spojení vyplatilo. Hyperloop je rychlejší než letadlo a ze Stockholmu by se cestující dostali do Helsinek za pouhých 28 minut.

Pasažéři by ušetřili spoustu času a provozovatel hyperloopu by vydělal 888 milionů dolarů (více než 21,5 miliardy Kč) ročně, pokud by se potvrdily odhady o zhruba 43 milionech pasažérů ročně.

TIP: Hyperloop One zvládl první veřejný test pohonného systému v nevadské poušti

Takový projekt by vyžadoval výstavbu přibližně pětisetkilometrového tubusu a náklady ve výši 21 miliard dolarů (přes 500 miliard Kč). Podle společnosti Hyperloop One je to ale stále méně, než vysokorychlostní vlakové tratě.

Astronomové zkombinovali data vesmírné rentgenové observatoře Chandra, Hubbleova dalekohledu a soustavy radioteleskopů Karl G. Jansky Very Large Array (VLA). Výsledky odhalily pravou povahu zvláštního zdroje rádiových vln, které vědci původně považovali za záření vzdálené galaxie. Nyní ale vyšlo najevo, že objekt VLA J2130+12 je vlastně docela blízká dvojhvězda, kterou tvoří malá hvězda o hmotnosti desetiny až pětiny Slunce a černá díra.

Nenápadná černá díra s malou hvězdou

Vědci zjistili, že ve vzdálenosti asi 7 200 světelných let od Země černá díra o hmotnosti několika Sluncí velmi zvolna pojídá svého hvězdného partnera. Právě kvůli „lenosti“ černé díry astronomové nepředpokládali, že by objekt VLA J2130+12 mohl představovat černou díru. Postrádá totiž některé typické znaky binárních systémů.

Černé díry ve dvojhvězdých systémech obvykle požírají materiál svého partnera s velkou chutí. Rozžhavená hmota přitom jasně září v rentgenové oblasti, což ale není případ objektu VLA J2130+12. Jeho černá díra je v rentgenové oblasti téměř neviditelná.

TIP: Černá díra V404 Cygni se po 26 letech probudila: Má hmotnost 10 sluncí

Podle vědců by takových utajených černých děr mohlo být v Mléčné dráze velmi mnoho. Některé z nich mohou být Zemi blíž, než jsme si doposud mysleli. 

Rekordní — 430 metrů dlouhý skleněný most, vinoucí se nad kaňonem Čang-ťia-ťie v provincii Chu-nan v jižní Číně, se dočkal svého slavnostního otevření. Stavba byla dokončena již v prosinci loňského roku, nyní je ale oficiálně otevřena veřejnosti. Slavnostnímu otevření předcházela originální zatěžkávací zkouška — stavitelé si na most pozvali několik siláků s kladivy a nechali je bušit do skleněné výplně mostu. Aby toho nebylo málo, nechali na důkaz pevnosti přejet po skleněném mostě i osobní automobil. Netřeba dodávat, že ve všech zkouškách nová stavba obstála.

TIP: Drama v Číně: Praskající skleněný chodník ve stometrové výšce

Celý most má podle konstruktérů bezpečně pojmout až 800 lidí najednou. Za návrhem skleněného mostu stojí izraelský architekt Chajim Dotan, který podle svých slov, inspiraci čerpal z Cameronova megatrháku Avatar.

Zpráva se sice zakládá na pravdě, nutno však dodat, že se nejedná o mluvení v pravém slova smyslu. Odborníci z amerického Georgia Institute of Technology vytvořili speciální „počítačovou“ vestu, kterou nazvali „Animal-Computer Interaction“, tedy jakési zařízení umožňující komunikaci zvířete skrz počítač. Přístroj původně vznikl pro asistenční psy, kteří pomáhají hendikepovaným.

Zvířata se sice cvičí k tomu, aby v nouzi upozornila jiné lidi, že se s jejich páníčkem něco děje; dosud se však nevědělo, jak předat okolí konkrétní zprávu. Vesta nyní umožní chlupáčům „promluvit“: Pes zatahá za speciální páčku, načež se přehraje vzkaz, například „můj majitel tě potřebuje, musíš jít se mnou“ apod.

Fotografie zachycuje zámek Velké Losiny, který neblaze proslul jako dějiště čarodějnických procesů. Po tři století byli vlastníkem Velkých Losin příslušníci mocného rodu Žerotínů, kteří tvrz postupně upravili do podoby renesančního zámku. Velkým Losinám přála skutečnost, že se během třicetileté války vyhnuly zpustošení švédskými vojsky. Stejně tak šťastně dokázali původně protestantští Žerotínové vykličkovat i z pobělohorských konfiskací. Vzhledem k tomu, že losinský pán Jan Jetřich ze Žerotína i jeho bratr Přemek aktivně podporovali stavovské povstání, je to s podivem. Císaře nakonec usmířili vlivní přímluvci, přestoupení členů rodu ke katolictví a vyplacení náhrad ve výši sto tisíc zlatých.  

Losinský zámek a jeho interiér je dnes cenným dokladem renesanční architektury, protože většina podobných památek u nás byla přestavěna v barokním slohu. Stavební úpravy se sice nevyhnuly ani Velkým Losinám, nezměnily však jejich základní podobu. V první polovině 18. století do zámeckého areálu přibyla například rodová kaple a francouzská zahrada. Rozmařilý barok ale do Velkých Losin nepřinesl jen zvelebování. V letech 1678 až 1696 byly spojeny s monstrózním inkvizičním procesem proti čarodějnicím, jenž postihl celé Jesenicko a stal se inspirací k románu a stejnojmennému filmu Kladivo na čarodějnice. 

Koncem 18. století se Žerotínové ocitli ve finančních problémech a roku 1802 prodali losinské panství Lichtenštejnům. Velké Losiny přestaly být stálým sídlem vrchnosti, což je zřejmě zachránilo před dalšími přestavbami. Lichtenštejnové zámek vlastnili až do roku 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.