Kola, na kterých jezdci absolvují třítýdenní muka Tour de France, vypadají na první pohled podobně jako ta, jež si můžete pořídit v obchodě. Na jejich vývoji však pracují samotní jezdci a výrobci se pro ně snaží odladit každý detail, který při průjezdu cílovou páskou ušetří cenné sekundy. Obzvlášť významnou roli hraje taková péče v případě individuálních časovek, v nichž se startuje na kratší trať a jediným soupeřem závodníků je časomíra. Borci proto vyrážejí na speciálním bicyklu, kterému se kvůli jeho tvaru přezdívá „koza“: typický aerodynamický posez a precizní vyladění umožňují jezdcům dosáhnout v etapě průměrné rychlosti kolem 55 km/h.

Německá armáda v polovině 30. let operovala s myšlenkou, že každý tankový prapor bude disponovat mimo jiné jak lehčími, tak lépe pancéřovanými středními tanky. Vznik té lehčí varianty spadá do roku 1935, kdy proběhla soutěž prototypů od firem Daimler-Benz AG, MAN, Rheinmetall Borsig a Krupp AG.

První krůčky

Pouze Daimler-Benz a Krupp ale byly schopny představit prototypy středního tanku s hmotností do 15 t a vítězem se nakonec stala prvně jmenovaná firma. Na její prototyp navázala první série, která dostala označení Pz.Kpwf. III Ausf.A. Pohonnou jednotku představoval dvanáctiválec Maybach HL108 TR s výkonem 250 koní. Výzbroj tvořily dva kulomety MG 34 (jeden ve věži a jeden v čelním pancíři korby) a kanón KwK L/45 ráže 37 mm. Další vývojové verze Ausf.B, C a D se od původní varianty lišily především konstrukcí podvozku a věže.

Původních pět kol zde nahradilo osm menších, jež byly zavěšeny po párech za sebou. Změnami prošel také tvar velitelské věžičky. Následná modifikace Ausf.E znamenala významný zlom ve vývoji obrněnce. Vzhledem k nespokojenosti s osmikolovým podvozkem ubrali konstruktéři dvě kola a tento nový šestikolový systém zůstal prakticky nezměněn u všech dalších verzí. Ausf.E se stala  první velkosériovou variantou vyráběnou v letech 1938–1939.

Také došlo k instalaci výkonnější pohonné jednotky, motoru Maybach 120 TR s 300 koňskými silami. Některá vozidla z této série v průběhu války dostala výkonější kanón KwK 38 L/42 ráže 50 mm. Nasledovaly verze Ausf.F a G, jež se vyznačovaly novým upraveným motorem Maybach HL 120 TRM. Standardní výzbrojí se stal 50mm kanón KwK 38 L/. Upravené stroje Ausf.G se dostaly i na africkou půdu, přičemž měly například účinější filtry vzduchu a výkonnější chlazení a na zadní stěně tanku namontované skříně na uložení různého vybavení.

TIP: Tank PzKpfw I: Německé provizorium prvních měsíců druhé světové války

Produkce této verze probíhala v letech 1940–1941 a vzniklo kolem 600 kusů. Další modifikaci Ausf.H charakterizovala především zvýšená pancéřová ochrana a širší pásy. Zvláštní variantu představovala Ausf.J, kde část vozidel nesla staré dělo KwK 38 L/42 a část nový výkonnější KwK 39 L/60 se stejnou ráží, ale s prodlouženou hlavní (z původních 2,13 na 3 m). Ausf.J byla nejpočetnější modifikací a představuje výrobní vrchol. Tanky Ausf.L už standardně nesly kanón KwK 39 L/60.

Závěrečné série

Posledními modifikacemi Pz.Kpwf.III byly M a N, u kterých nejmarkantnější změny představují instalace bočních přídavných plátů (tzv. Schürzen), verze N navíc dostala dělo KwK 37 L/24 ráže 75 mm, které můžeme najít ve výzbroji raných Pz.Kpfw.IV. V řadě písmen chybí K – to patřilo speciálně upraveným obrněncům (Panzerbefehlswagen III Ausf.K), které sloužily jako velitelské. Disponovaly rozšířenou radiovýbavou a rámovou anténou.

TIP: Tank PzKpfw II: I přes výkonný kanón rychle zastaral

Některé tyto tanky měly instalovanou atrapu kanónu, nebo případně zcela hlavní zbraň chyběla. Poprvé Pz III bojovaly v září 1939 v Polsku, později ve Francii, na Balkáně, v SSSR a také v severní Africe.Vozidla vybavená krátkohlavňovými kanóny neměla v boji se stále se zlepšujícími sovětskými tanky zhruba od poloviny války na východní frontě prakticky žádnou šanci. Proto poslední verze Pz III sloužily už jen jako podpůrné obrněnce pro jiné těžší stroje a produkce tohoto vozidla skončila v roce 1943. 

Otec a syn, ale přesto zásadně odlišné povahy. To byl problém, který formoval vztah Petra Velikého a Alexeje Petroviče až k záhadným událostem 7. července 1718, při kterých přišel carevič o život.

Přestože měl Petr z narození syna radost, s postupem času věnoval chlapci menší a menší pozornost. Následník trůnu naopak neprojevoval žádný zájem o otázku vládnutí a politiky, což vytvářelo nové třecí plochy. Krizový okamžik nastal ve chvíli, kdy se Alexej uchýlil před svým otcem pod ochranu císaře Karla VI. do Rakouska.

TIP: Vrahové vlastních dětí: Kdo ze slavných neváhal vztáhnout ruku na vlastní krev?

Netrvalo dlouho a otcovi agenti ho vypátrali. Pod záminkou odpuštění a možnosti žít poklidně v ústraní ho nalákali zpátky do Ruska, kde byl ale carevič zadržen. Následoval převoz do petropavlovské pevnosti, kde byl obviněn ze vzpoury proti otci-carovi a opakovaně mučen. Právě tvrdé zacházení bylo zřejmě příčinou jeho skonu, ačkoliv oficiální prohlášení mluvilo o mrtvici.

Obavy ze ziky se šíří ještě mnohem rychleji, než virus samotný. Klíčem ke zvládání paniky i infekce je rychlá, spolehlivá a dostupná detekce tohoto viru.

Vědci Pensylvánské univerzity vynalezli přenosné zařízení, s nímž lze diagnostikovat ziku přesně a hlavně extrémně levně. Stačí jenom plivnout na kazetu vytištěnou na 3D tiskárně a počkat si asi 40 minut na výsledek testu v ceně v ceně 2 dolarů (necelých 50 Kč).

TIP: Experimentální vakcína proti viru zika bude poprvé testována na lidech

Detekce viru se u tohoto zařízení nevyužívá testování protilátek z těla vyšetřované osoby, které bývá nespolehlivé. Naproti tomu pátrá po přítomnosti genetického materiálu viru zika. Další výhodou je, že zařízení nepotřebuje ke svému provozu elektrický proud a lze ho tím pádem využít v terénních podmínkách.

Planeta K2-33b, objevená vesmírným dalekohledem Kepler, je superneptun, který obíhá hvězdu vzdálenou 500 světelných let. Jeden oběh ji trvá pouhých 5,4 dní a je ke své hvězdě dvacetkrát blíže než Země Slunci, takže procházka po jejím povrchu bez mohutného skafandru by nebyla nic příjemného.

Takových pekelných planet je celá řada, většina z nich je ale středního věku, tedy miliardy let staré. K2-33b je ale výjimečná - exoplaneta K2-33b je totiž podle vědců stará pouhých 5 až 10 milionů let. V porovnání s naší planetou tak jde o vesmírné nemluvně - stáří Země vědci odhadují na 4,5 miliardy let. Takto mladá planeta tak nabízí unikátní příležitost pochopit zákonitosti vzniku a vývoje planet v planetárních systémech.

TIP: Překvapení v planetárním systému: Obří planeta u příliš mladé hvězdy

K2-33b je vzhledem ke svému stáří a velikosti zajímavá i z jiného ohledu. Není totiž úplně jasné, kde se tak velká a přitom tak mladá planeta vzala. Nejpřirozenějším vysvětlením, které se nabízí je, že jde o cestovatele z jiných koutů vesmíru. Podle vědců to ale vypadá, že jejím rodištěm je prostor okolo současné mateřské hvězdy.

Je toho hodně, co tajemný klub podle různých konspiračních teorií provádí. V zákulisí prý rozhodl o budoucnosti Evropy. Lidé si myslí, že demokraticky volí své zástupce na posty prezidentů nebo do parlamentů. „Ve skutečnosti volí ty, které pro ně dopředu vybral Klub Bilderberg,“ zní jedno z tisíců očernění. To ale není zdaleka všechno. Hlavním cílem má být vytvoření globální vlády a redukce lidstva planety o 80 %. To znamená minus 5,6 miliardy lidí. Na tom prý Klub Bilderberg pracuje už nějaké to desetiletí prostřednictvím viru HIV, trávením pitné vody a přidáváním látek do očkovacích sér, jež způsobují rakovinu.

Nic netajíme, jsme jako géčka

O Klubu Bilderberg se skoro nic neví. Sám na svých internetových stránkách vyvěšuje asi tak zajímavé informace, jako je postup při pečení bábovky. Nechce, aby se o něm vědělo. Ven se dostane jen to, co je oficiálně odsouhlasené. Pravidelné schůzky jsou bezpečnostně podchycené jako návštěvy amerického prezidenta. O soukromí se starají stovky ochránců. Například 36. sjezd z dubna 1987 neprodyšně uzavřel okruh luxusní vily d’Este nedaleko Říma. Do oblasti v okruhu 300 metrů nesměli ani ptáci! Místo hlídalo na 1 200 policistů a několik desítek odstřelovačů k tomu. Na jezeře nedaleko vily hlídkovali agenti ve člunech a pod vodou se plácali potápěči. Proč to všechno? Hlavouni světové politiky a byznysu mají rádi klid.

Sjezdy Klubu Bilderberg jsou snad jediné myslitelné akce, kde osobnosti světa můžou mezi sebou mluvit bez obalu, aniž by se bály, že se jejich výroky dostanou k médiím. Informace se k reportérům z nejprestižnějších amerických deníků sice dostanou, ale jsou tak strohé a fádní, naservírované potupně jakoby na podnosu, že nemají žádnou hodnotu. Všechna tato tajemství zastánce konspiračních teorií neuvěřitelně dráždí. Z Klubu Bilderberg ale z ní prosté: „Takoví jsme, nic netajíme, jen se bavíme o celosvětových problémech. Nic víc…“ Prý jsou jejich setkání něco jako oficiální schůzky nejvyspělejších zemí světa známé coby G8 a G20.

Volí si nejmocnějšího muže planety?

Scházejí se každý rok na různých místech světa. Jde o elitu ze Severní Ameriky a západní Evropy. Nikdo jiný sem pozvánku nedostane! Většinou jde o 130 až 150 mocnářů, politiků a obchodníků. Jména nejsou vždy stejná, střídají se. Stálicemi jsou jediní dva muži – 89letý Henry Kissinger, laureát Nobelovy ceny míru, a pak 97letý bankéř David Rockefeller, syn zakladatele Standard Oil. Oba dva jsou navíc členy řídicího výboru klubu, jemuž předsedá Henri de Castries, šéf skupiny AXA. Seznam pozvaných se veřejnosti prozrazuje až po skončení konference. Ta poslední probíhala letos v červnu v německých Drážďanech. A možná se na ní „vybral“ i nový prezident USA! Zní to divně? Jistě. Faktem ale je, že jakkoli se Klub Bilderberg snaží vystupovat před světem neangažovaně, z nějakého nevysvětlitelného a záhadného důvodu má poslední roky čich zvát budoucí americké prezidenty – nejmocnější muže světa.

Když se konal sjezd v roce 2008, dorazili na něj tehdy i dva hlavní kandidáti demokratů se stejnými šancemi na zvolení, jak Barack Obama, tak i Hillary Clintonová. A vyhrál… Obama. Podobné to bylo s Billem Clintonem. Setkání se zúčastnil v roce 1991 a o rok později vyhrál boj o Bílý dům. A George H. W. Bush dorazil v roce 1985 coby viceprezident − v následujících prezidentských volbách v roce 1988 zvítězil. Z Klubu Bilderberg ale zní neoblomně dál: „Jde o spiklenecké teorie, o ničem nerozhodujeme.“ 

Vymysleli Evropskou unii?

Začalo to před 62 lety. Zatímco se v roce 1954 u Moskvy Sověti chystali na spuštění vůbec první jaderné elektrárny, 130 nejvlivnějších lidí demokratického světa přijalo pozvání nizozemské královské rodiny a amerických bankéřů Rockefellerů – pozvání na ojedinělou akci do malého nizozemského městečka Oosterbeek. Schůzka za zavřenými dveřmi Hotelu de Bilderberg (odtud název skupiny) všechny natolik nadchla, že si domluví pravidelná setkávání. Rozjela se podivná hra o budoucnosti Evropy a světa.

Od první schůzky uběhlo 16 měsíců, když se mocní Klubu Bilderberg setkali opět, tentokrát v alpském lyžařském středisku Garmisch-Partenkirchen v západním Německu. Co bylo na programu? To skoro 50 let veřejnost neví. Až v roce 2003 se podařilo reportérům britské BBC vypátrat skoro zapomenutý obsah. Klub Bilderberg už v roce 1955 plánoval sjednocení jednotlivých zemí Evropy pod jeden celek se společnou měnou. Vytvořit „superstát“ kvůli konkurenceschopnosti. „V co nejkratší době je nezbytné dospět k integraci, počínaje společným evropským trhem,“ stálo ve zprávě.

Mocní zkrátka snili o něčem, čemu se dnes říká Evropská unie. Jenže to bylo dva roky před tím, než se začaly oficiálně tvořit základy Evropského hospodářského společenství uhlí a oceli – tedy předchůdce EU. Historikové ale s konspiracemi nesouhlasí a házejí protiargumenty. „Myšlenka společného evropského trhu tu byla už kolem roku 1950. Tedy ještě před vznikem Klubu Bilderberg. Oni nic neovlivnili.“

Měnou bude euro, poděkujte!

Když už se mluví o Evropské unii, zbývá skutečně malý krok ke společné měně – euru. A právě k tomu měl Klub Bilderberg taky pomoct. Přiznal to i bývalý předseda klubu, belgický vikomt Étienne Davignon. Řekl, že Bilderberg se podílel na vytvoření měny euro, když v roce 1990 představil politickou agendu pro jednotnou měnu. Jenže dokument zveřejněný BBC mluví o debatách kolem společné měny už v roce 1955.

Pravdou je, že se ani jedno nevylučuje. Bavit se může kdokoli o čemkoli. A taky že se lidé baví – ti lidé, kteří Klubu Bilderberg nevěří. Podle nich se jeho členové snaží spojit nejen Evropu, ale téměř celý svět. K EU má přibýt Severoamerická unie (USA, Kanada, Mexiko) a Asijská unie. Fámy říkají, že Klub Bilderberg dokonce uvažuje o společné měně, jejíž koncept pro společnost vytváří nositel Nobelovy ceny za ekonomii a duchovní otec eura Kanaďan Robert Mundell.

Krokem dopředu se zdá být výrok Denise Healeye, spoluzakladatele a dlouholetého člena řídicího výboru, z roku 2001. Přiznal plány na jednu globální světovou vládu. „Že jsme usilovali o světovou vládu, je přehnané, ale ne zcela nepravdivé. Někteří z nás v Bilderbergu mají pocit, že svět nemůže donekonečna bojovat mezi sebou, že nemůžeme přihlížet zabíjení milionů lidí. Myslím, že jedno společenství je dobrý nápad.“

Pět českých žolíků

Pozvání do Klubu Bilderberg se cení jako vzácnost. Málokdo odmítne. Spíš sem mocní chtějí. Před zvolením na post premiéra Velké Británie se setkání zúčastnil třeba Tony Blair. Jsou však země, kde se svévolná účast nedovoluje. V Americe existuje Loganův zákon – směrnice, která zakazuje zástupcům země jednat s členy cizích vlád bez zmocnění prezidenta nebo Kongresu USA. To neplatí u nás.

Za poslední roky dostali pozvánky na setkání Klubu Bilderberg třeba bývalý velvyslanec ČR při OSN Karel Kovanda, bývalý velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský, pak také Jiří Pehe nebo ekonom Vladimír Dlouhý. A také bývalý český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. 

„Mají vynikající přednášky, diskuse na vysoké úrovni, které jsem s radostí poslouchal… Není to grémium, kde se dělají rozhodnutí. Já jsem tam byl dvakrát v životě, pokaždé to bylo přínosné,“ uvedl exministr.

Skutečně se zdají být přehnané plány na ovládnutí světa, tím spíš eliminaci drtivé většiny populace. Na druhou stranu Klub Bilderberg svoji moc a vliv má. Musí mít, když zastřešuje ty nejmocnější, nejvlivnější hybatele společnosti. Kde je ale skutečná pravda, když samotný klub informace tají, to ví pár set vyvolených…

Z počátku nejevila tvorba tohoto umělce žádné znaky výjimečnosti. Maloval tak jako mnoho jiných. Jeho portréty byly dobře provedené, ale formálně ani obsahově nevykazovaly žádnou odlišnost od děl jeho současníků a byly zcela konvenční. Až v roce 1563 použil princip, který jej následně proslavil. Při stavbě obrazu užil objektů z živé přírody a vytvořil z nich portrét.

Od konvence k jedinečnosti

Výběr jednotlivých komponent přitom nebyl náhodný, ale dával určitý smysl a celek vytvářel alegorii. Vznikla série čtyř obrazů známá jako Čtyři roční doby. Jaro, léto, podzim, zima byly představeny jako lidské busty podané v profilu. Jejich těla i tváře však byly složeny z plodů, květů, stromů a jiné vegetace. Jaro je například poskládáno z rozličných květů, přičemž jich v tomto obraze bylo napočítáno na osmdesát druhů. Léto, oblečené v obilném šatu, je zase tvořeno dozrálými ovocnými plody a zeleninou.

Giuseppe Arcimboldo ale nebyl vynálezcem metody tohoto zobrazování, pouze ji převzal, zdokonalil a proslavil. Tento princip se objevil již na jednom majolikovém talíři z roku 1536, známém jako Testa di cazzi. Arcimboldo však metodu ve svých dílech bohatě rozvinul. Užíval k tomu nejen plody rostlinné říše, ale také různé předměty jako hrnce, nářadí, knihy, svitky a podobně. Získal si tím velkou oblibu a již za svého života byla jeho díla často kopírována. 

Poslední obraz pro císaře

Rudolf II. si Arcimbolda velmi cenil, především pro jeho odlišnost od ostatních umělců. Byl všestranný člověk, jehož um, který tak bravurně demonstroval v portrétním umění, se neomezoval pouze na malířství. Byl renesančním člověkem v pravém slova smyslu. Staral se o návrhy dekorací na různé slavnosti, turnaje nebo procesí, nakupoval umělecká díla a pro císaře vytvářel návrhy a později i budoval vodní stavby. Jeho odchodem na odpočinek do Milána ale vztah k Rudolfovi II. neskončil. Arcimboldo udržoval s císařem písemný styk a nadále mu radil s nákupy uměleckých děl. Pár let před svou smrtí pak namaloval poslední Rudolfovu podobiznu známou jako Rudolf II. – Vertumnus, při níž využil své oblíbené metody komponování z rostlinných objektů. 

Yucatanský poloostrov je tvořen velmi porézním vápencem, jenž je protkán sítí podzemních říček končících v moři. Na místech, kde se vápenec prolomil, vznikly různé laguny, jezírka, zkrátka vstupy do tohoto rozsáhlého podzemního labyrintu.

Největší filtr na světě

Před miliony let se celý poloostrov nacházel na dně moře, přibližně před 15 000 lety během doby ledové poklesla hladina asi o 76 metrů. Podzemní systém, jeskyně a na ně navazující cenoty, tedy vývěry podzemní vody (více viz Brána do podsvětí) byly v průběhu dějin planety zatopeny několikrát. Období trvalé přítomnosti vody byla střídána obdobími sucha, kdy se za pomoci prosakující kapaliny tvořila krápníková výzdoba.
Veškerá voda v cenotech je dešťového původu a než se dostane do podzemního systému, musí projít dlouhou cestou skrz nánosy zeminy, které fungují jako filtr. Právě proto je zde vynikající viditelnost. Voda proudí velmi pomalu, udává se rychlost mezi jedním až tisíci metry za rok. V místech kde se prolomil strop nějaké jeskyně, může být rychlost proudění mnohonásobně rychlejší – až 10 000 metrů za den.

Hranice mezi vodami

Cenoty se nacházejí na celém Yucatanu, ale je potřeba zmínit zejména dvě oblasti. První z nich je kráter Chicxulub, který je položen částečně v moři a z části na poloostrově. Kráter vznikl před 65miliony let po nárazu vesmírného tělesa (předpokládá se, že dopad byl možnou příčinou zahubení velké části dinosaurů). Právě zde je patrné velké seskupení cenotů, které přesně kopírují oblast podél kráteru. Druhou oblastí je karibské pobřeží Yucatanu (stát Quintana Roo), kde je jeskynních labyrintů nejvíce.

TIP: Uvnitř bezedných propastí: Hory a podzemí jižní Albánie

Jelikož na celém Yucatanu dochází k prosakování slané mořské vody, v cenotech se vyskytuje vzácný jev zvaný haloklina založený na různé hustotě sladké a slané vody, které zůstávají relativně odděleny. Přechod mezi těžkou slanou a lehčí sladkou vodou je v každém cenotu v různé hloubce, což závisí na jeho vzdálenosti od pobřeží. V cenotech na pobřeží státu Quintana Roo se v průměru nachází mezi 10–20 metry hluboko; uprostřed poloostrova se však již jedná o stovky metrů pod povrchem. V případě, že je toto rozmezí nějak narušeno, např. pohybujícím se potápěčem, dojde k zakalení a zhoršení viditelnosti. Při proplouvání halokliny proto musí být potápěči velmi opatrní, aby si nezhoršili viditelnostní podmínky a v panice pak třeba neztratili cestu v jeskyni.

Objevy neznámého

Kvůli unikátním jeskynním systémům jezdí do Mexika potápěči z celého světa. Potápění v cenotech je relativně bezpečné. V turisticky navštěvovaných místech jsou pro orientaci uvnitř jeskyně a pro snadné nalezení východu natažena po dně lana. I tak je ale nutné, aby rekreační potápěč měl s sebou zkušeného místního průvodce, který jej cenotem bezpečně provede.
Další skupinou potápěčů navštěvující cenoty jsou kvalifikovaní jeskynní potápěči, kteří mohou podnikat výpravy do hloubky jeskyní a třeba i mapovat neznámé úseky. Takto se na objevování nových zaplavených prostor v cenotech Yucatanu podílejí od roku 2003 čeští a slovenští speleopotápěči ze skupiny Speleoaquanaut. V průběhu sedmi expedic přispěli svým dílem k prozkoumání více než 30 km chodeb, nálezu kosterních pozůstatků mastodonta a řady dalších prehistorických živočichů. Dopomohli k vzniku mapových podkladů sedmi vodou zaplavených systémů a nadále pokračují ve výzkumu.

Brána do podsvětí

Slovo cenot pochází z mayského „dzónot“, což je v širším smyslu jakékoliv vyvěrání podzemní vody. V užším pojetí se cenoty vyskytují pouze na Yucatanu a několika přilehlých karibských ostrovech. Tyto pozoruhodné vodní rezervoáry byly dobře známy už starověkým Mayům, pro něž byly zdrojem plodnosti a života, vstupní bránou do podsvětí a sídlem boha deště Chaka. Mayové tak často házeli do cenotů špěrky, drahé kovy, další vzácné a ceněné artefakty a rovněž lidské oběti.
Zřejmě nejznámějším příkladem je posvátný cenot na archeologickém nalezišti Chichén Itzá, na jehož okraji byly lidské oběti zabíjeny a poté svrženy do hlubiny jako obět bohu Chakovi. Tato skutečnost byla potvrzena E. H. Thompsonem, který r. 1904 tento Posvátný Cenot doslova vybagroval. Na dně nalezl jak lidské ostatky tak i materiální oběti ve formě klenotů a zlata.

Jak se hledá labyrint

V okolí cenotu je většinou velmi hustá tropická džungle, na některých místech téměř neprostupná, což hledání nových cenotů podstatně komplikuje. Nalezení nového cenotu je proto do značné míry záležitostí náhody, jak mi vyprávěli speleologové Daniel Hutňan a Míra Manhart, kteří byli našimi potápěčskými průvodci: ,,Prostě vezmeš mačetu, vybereš si nějaký směr do džungle a jdeš, po několika dnech třeba na nějakou tu díru v zemi narazíš, ale ani to neznamená úspěch. Ne všechny vodní plochy jsou napojeny na jeskynní systém, který nás nejvíce zajímá.“
Podle místních legend žijí v džungli divocí domorodci, kteří mohou tábory výzkumníků přepadnout a jsou zodpovědní za nevysvětlené ztráty lidí v lesích. Kromě mýtických nástrah jsou v lesích hlavně jedovatí hadi, kteří se skrývají nejen na zemi, ale i v korunách stromů.

Jen málokterá záhada paleontologie je mezi lidmi tak populární. Co zabilo velké dinosaury a spoustu dalších organismů na konci křídy, před zhruba 66 miliony let?

Vědci se poslední dobou přetahují o to, jestli je má na svědomí pád asi desetikilometrového meteoritu, který zasáhl oblast dnešního Chicxulubu na Yucatánu anebo zda to bylo soptění ohromného rozsahu po dlouhé tisíce let, jehož pozůstatkem jsou monumentální vrstvy hornin v indickém Dekkánu a širokém okolí.

TIP: Dinosauři byli ztraceni dlouho předtím, než je zlikvidoval slavný meteorit

Podle nejnovější studie by tento spor měl skončit remízou. Za masové vymírání na konci křídy může vulkanismus v Dekkánu, který vyvolal dlouhodobý tlak na prostředí celé planety, a současně i dopad meteoritu v Chicxulubu, který pak jako náhlý úder smetl dlouhodobě nalomené ekosystémy. Když se sešly dvě takové katastrofy najednou, pro velké dinosaury a tři čtvrtiny všech tehdejších druhů nebylo úniku.