Tým evropských astronomů použil nový přístroj GRAVITY – soustavu teleskopů ESO/VLT (Very Large Telescope) a podařilo se mu získat unikátní záběry centra naší Galaxie. Vědci přitom poprvé zkombinovali světlo zachycené všemi čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT najednou.

První výsledky GRAVITY jsou zatím jen ochutnávkou přelomových vědeckých výsledků, jaké se od GRAVITY očekávají při výzkumu extrémně silných gravitačních polí v blízkosti supermasivní černé díry.

GRAVITY dosáhne rozlišení jako 130 metrový teleskop 

Přístroj GRAVITY v současnosti pracuje ve spojení se všemi čtyřmi hlavními dalekohledy systému ESO/VLT, které disponují primárním zrcadlem o průměru 8,2 metru. Zařízení je součástí interferometru VLTI. Díky kombinaci světla získaného všemi čtyřmi teleskopy VLT je GRAVITY schopen dosáhnout prostorového rozlišení a přesnosti pozičních měření jako dalekohled o průměru zrcadla kolem 130 m. Úhlové rozlišení a přesnost měření se tak zvýšila patnáctkrát ve srovnání s jednotlivými dalekohledy VLT a umožní přístroji GRAVITY pořídit mimořádně přesná pozorování různých astronomických objektů.

Jedním z hlavních úkolů přístroje GRAVITY bude detailní pozorování okolí supermasivní černé díry o hmotnosti 4 miliony Sluncí, která sídlí v centru Mléčné dráhy. Její existence je spolehlivě známá již delší dobu, GRAVITY teď ale na základě velmi přesných měření pohybu hvězd v okolí černé díry umožní astronomům zkoumat gravitační pole tohoto objektu v dosud nedosažitelných podrobnostech. Díky těmto měřením pak bude možné provést unikátní testy platnosti Einsteinovy obecné teorie relativity.

TIP: Budoucí průzkumník černých děr odhalil během testu novou dvojhvězdu

Velmi zajímavá jsou již první pozorování provedená pomocí tohoto zařízení. Členové týmu GRAVITY použili přístroj ke sledování hvězdy S2, která obíhá kolem centrální černé díry naší Galaxie s periodou 16 let. GRAVITY prokázal skvělou citlivost – s jeho pomocí se tuto slabou hvězdu podařilo zachytit během pár minut pozorování.

Vědci Salk Institute zjistili, že tetrahydrocannabinol (THC) a další složky obsažené v konopí zřejmě odstraňují z nervových buněk amyloid beta, toxickou formu proteinu, který úzce souvisí s Alzheimerovou chorobou.

Alzheimer je velmi rozšířené neurodegenerativní onemocnění mozku, které často vede k demenci a smrti. V průběhu choroby se v mozkové tkáni pacienta hromadí amyloid beta a dochází k poškození nervových spojů i buněk.

TIP: Příznivé vedlejší účinky: Zavedení lékařské marihuany pomáhá proti obezitě

Experimenty s buněčnými kulturami ukázaly, že kanabinoidy ovlivňují hromadění amyloidu beta v nervových buňkách i záněty, k nimž přitom dochází. Teď budou na řadě další testy, na jejichž konci by mohly být nové léky, schopné přinejmenším zpomalit rozvoj obávaného neurodegenerativního onemocnění.

Dvě nové vědecké studie potvrdily, že se ve vodách v těsné blízkosti pláží Rio de Janeira vyskytují superbakterie, kteřé jsou vysoce odolní vůči antibiotikům.

Tyto smrtící mikroorganismy se v dnešní době obvykle nacházejí v nemocnicích, kde ohrožují pacienty. Jenže v Riu si moc nedělají hlavu s odpadem nebo ochranou životního prostředí. V řadě případů pumpují splašky přímo do moře, aniž by se starali o nějaké čištění.

Brazílie sice před pár lety slíbila, že se postará o vyčištění olympijských vod, situace se prý ale ještě zhoršila. V současnosti je superbakteriemi kontaminována zátoka Guanabara, kde se bude soutěžit v plachtění a windsurfingu a také pět dalších pláží Ria, v místech, kde se bude plavat triatlon a další soutěže.

TIP: Jaký mozek mají elitní sportovci? O 82 procent rychlejší!

A nejde jenom o bakterie. Podle loňské studie je v olympijských vodách 1,7 milionkrát více virů z lidských splašek, než kolik bývá v Evropě nebo USA považováno za vysoce alarmující. Jak se zdá, olympiáda bude nejen o výdrži ve sportu. 

Juno byla sestrou a zároveň manželkou vládce bohů Jova, tedy nejvyšší bohyně starověkého Říma. Je to ale také sonda NASA, která v rámci programu středně drahých vědeckých vesmírných misí New Frontiers, míří prozkoumat Jupiter.

Mise Juno odstartovala z mysu Canaveral 5. srpna 2011, kdy ji do vesmíru vynesla nosná raketa Atlas V 551. Pokud se na poslední chvíli nestane něco neočekávaného, tak v úterý 5. července 2016, krátce po páté hodině ranní (našeho času), vstoupí sonda Juno na polární oběžnou dráhu Jupitera. U plynného obra by sonda měla absolvovat celkem 37 oběhů.

Gravitačním prakem k Jupiteru

Sonda má celkem urazit zhruba 2,8 miliardy kilometrů. Během své cesty sonda využila gravitační prak – manévr, při němž v říjnu 2013 prolétla kolem Země a získala tak rychlost pro let k Jupiteru.

Juno má na palubě několik vědeckých zařízení, včetně mikrovlnného radiometru (MWR), zařízení pro mapování polárních září Jupiteru (JIRAM), detektoru energetických částic Jupiteru (JEDI) či detektoru rádiových vln a vln v plazmatu (Waves).

TIP: Sonda Juno se blíží k Jupiteru: K cíli má dorazit za měsíc

Stěžejním cílem mise Juno je prozkoumat vznik a vývoj planety Jupiter, a přispět tím k pochopení historie Sluneční soustavy. Konkrétně bude Juno zjišťovat obsah vody v atmosféře plynného obra, což je významné pro ověření teorií o vzniku planet. Rovněž bude detailně a do hloubky sledovat atmosféru Jupiteru, její složení, teplotu, pohyb oblaků a další parametry. Prozkoumá také magnetické a gravitační pole Jupiteru, z čehož bude možné odvodit vnitřní strukturu planety, a také prostuduje polární záře na pólech plynného obra.

Traduje se, že tatarský biftek přivezli do Evropy kočovní Tataři téměř před osmi sty lety. Jezdci neměli čas na vaření, a tak si prý dávali pod sedlo kus syrového masa, jež se během dne krásně naklepalo a navíc se i prosolilo koňským potem. 

Svíčková, žloutek, topinka 

Romantická představa se však nezakládá na pravdě. Ve skutečnosti stojí za názvem delikatesy tartar neboli tatarská omáčka, kterou si do syrového hovězího začali na přelomu 19. a 20. století míchat Pařížané. 

Tradiční tatarák se připravoval ze syrové hovězí svíčkové, jež se jemně naškrábala ostrým nožem nebo namlela. Pochoutka se servírovala s nakrájenou cibulí, solí, pepřem a worcestrovou omáčkou, případně s dalšími přísadami. Vše završil syrový žloutek a směs se pak mazala na topinku potřenou česnekem. Průzkum v českých podnicích ovšem ukázal, že specialisté na tataráky dnes nabízejí značně odlišné recepty. 

Chuť hovězího válečku 

Titus Eliáš servíruje se svým bratrem Markem v jejich podniku jeden z nejvyhlášenějších tataráků v zemi. Sourozenci přitom podle vlastních slov vyrostli na bifteku falešném, který se připravoval z brambor. „Strouhaná syrová brambora se nechala uležet, škrob se slil a pak se přimíchaly stejné ingredience jako u bifteku,“ vzpomíná kulinářský mistr Eliáš. Tak trochu „falešný“ je i jeho recept, kterým se inspiroval v Belgii: Tatarák totiž připravuje z hovězího válečku, tzv. falešné svíčkové. 

„Hovězí váleček je chuťově daleko výraznější než svíčková, protože má větší podíl tukových vláken,“ vysvětluje kuchař. Maso se pomele, načež se připraví speciální omáčka: místo vejce majonéza, trocha kečupu, sůl, pepř, tabasco a worcestrová omáčka, jemná šalotka, kapary a malé okurčičky cornichon. Vše se promíchá a jako závěrečná ingredience se poněkud netradičně přidá parmazán. Ve vaječné skořápce vypečené na 100 °C, tak aby vyhovovala hygienickým požadavkům, přistane zákazníkovi na stole spolu s tatarákem ještě část majonézy. Na topinku s česnekem opečenou na sádle byste však čekali marně – k masu se totiž podávají křupavé hranolky. 

Všeho s mírou

Šéfkuchař Pavel Straka míchá tatarský biftek už deset let. Ale ani v podniku, kde působí, do něj nemelou svíčkovou. Vsadili na šťavnatější vrchní šál, libový kus z vnitřní části zadní kýty. Maso je mnohem výraznější než tradiční svíčková, a proto platí zásada nepřebít jej ostatními chutěmi. Přidává se pouze slunečnicový olej, sůl, čerstvě namletý pepř, drcený kmín, hořčice, cibule a kapary – všeho s mírou. Na závěr se chuť ještě podtrhne smetanou. Zbývá přidat pošírované křepelčí vejce a servírovat s opečenou topinkou potřenou česnekem. 

Navzdory značné oblibě má ovšem tatarák stále i řadu odpůrců, kteří se obávají případné nákazy. Podle výživové poradkyně a kulinářské recenzentky Václavy Kunové však riziko není velké, i když jej samozřejmě nelze zcela vyloučit. Pokud je ale maso ze zdravého chovu a zpracuje ho kuchař poctivý nejen ve vaření, nýbrž i v hygieně, není důvod se bát.

Milujete hrady, zámky a další historické památky? Přestože lze Česko považovat za ráj středověkých památek, není od věci rozšířit si obzory. Nedaleko našich hranic se totiž nacházejí skutečné architektonické skvosty.

Fotogalerie: Tipy (nejen) na léto: Deset nejhezčích hradů a zámků

Prohlédněte si 11 nejkrásnějších evropských hradů v působivém ultra HD rozlišení z ptačí perspektivy. Video zachycuje slovinské hrady Blejski a Predjamský, chorvatský Dvigrad, rakouské hrady Hohenwerfen, Ehrenberg a zříceninu Landskron nedaleko Villachu, portugalský Almourol, anglický Blenheimský palác, skotský hrad Stalker, ukrajinský Chotynský hrad a pohádkový zámek Neuschwanstein v Bavorsku. 

Narozeninový problém je matematický paradox, který říká, že ve skupině pouhých 23 náhodně vybraných lidí existuje 50% šance, že dva z nich budou mít narozeniny ve stejný den. I když se zdá, že by taková skupina měla být početnější, vše lze matematicky ověřit.

Výpočet staví na předpokladu, že každý den v roce skýtá stejnou pravděpodobnost pro narozeniny každého z lidí. Z 23 jedinců vytvoříme 253 různých párů, jež by mohly mít výročí ve stejný den. Po dosazení do příslušného matematického vzorce a s využitím počtu možných narozeninových dnů (365) dosahuje výsledná pravděpodobnost, že tomu tak je, právě přibližně 50 %. Pro 57 a více lidí je taková pravděpodobnost již více než 99%.

4. července 1997 přistála po sedmiměsíční cestě sonda Mars Pathfinder na Marsu. Přistání se uskutečnilo v pánvi Ares Vallis, v oblasti zvané Chryse Planitia. Ke konečnému snížení přistávací rychlosti použili technici poprvé systém nafukovacích airbagů. Součástí výsadku byl i minirover Sojourner.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars

Minirover měl hmotnost pouze 11 kg a pohyboval se na šesti kolech o průměru 13 centimetrů maximální rychlostí 60 centimetrů za minutu. Zastavil se během 83. solu, když prozkoumal terén do vzdálenosti 9,3 metru od místa přistání. Naposled se ozval v 87. solu 27. září 1997, kdy vyslal poslední z 550 snímků. Obě aparatury předaly dohromady 16 520 snímků a množství dalších měření. Přistávací část překonala plánovanou dobu činnosti na povrchu třikrát, minirover dvanáctkrát.

Mise za 265 miliónů amerických dolarů skončila značným technickým i vědeckým úspěchem, když se podařilo splnit a překročit většinu původních plánů. Získaná vědecká data umožnila poodhalit, že se v historii planety nacházelo období, které bylo teplejší a vlhčí než je tomu dnes a které umožnilo krátkodobou existenci tekuté vody na povrchu.

Život Žofie Chotkové byl plný cestování. V pěti letech znala Stuttgart, Petrohrad, Prahu, Madrid i Brusel. Velké změny přinesl mladé slečně rok 1888, když se v srpnu stala dvorní dámou arcivévodkyně Isabely. 

Setkání s arcivévodou

V květnu roku 1894 začal František Ferdinand d’Este sloužit u 38. dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích. Podle dochovaného vyprávění oslavoval svůj návrat z cest zpátky domů na malé společenské akci, kde poprvé uviděl ženu svého života. „Uprostřed mladých děvčat vypadala jako chmelová tyčka,“ popsal ji průvodce Ferdinanda. Ferdinand si ale všímal něčeho jiného – vysoké štíhlé postavy, světlehnědých, jemně zvlněných vlasů vyčesaných do drdolu a hlavně tajuplných tmavých očí. Historikové však tomuto pohádkovému příběhu o „přeskočení jiskry“ a „lásce na první pohled“ nevěří, spíše se přiklánějí k názoru, že se oba budoucí manželé dávno znali. Bylo více než pravděpodobné, že se setkali např. na honech, cestách či jiných společenských akcích.

Po přestěhování z Nového světa do staré dobré Anglie na počátku 80. let 19. století nasměroval na radu jednoho z přátel Hiram Stevens Maxim svou neposednou inovativní mysl do oblasti modernizace stávajících zbraňových systémů. První výraznější úspěch zaznamenal 16. července 1883, kdy se mu podařilo slavnou Winchesterovu opakovačku přeměnit na zbraň samonabíjecí.

Série dalších nesčetných výzkumů a pokusů ho na přelomu let 1884 a 1885 přivedla k vytouženému cíli. A tak mohl být v listopadu roku 1885 pod číslem 14 047 zaevidován na britském patentovém úřadě první funkční automatický kulomet na světě, který se stal nezpochybnitelným předobrazem všech následujících kulometných konstrukcí a systémů založených na principu zpětného rázu hlavně a jejího vodního chlazení. Ještě téhož roku vyvolal Maximův objev mimořádnou pozornost a velký zájem na výstavě vynálezů konané v Kensingtonu. 

Automatický kulomet na scéně

První typy Maximova kulometu uvedly do vojenské praxe smrtící zbraň, jejíž mechanismus dokázal plně využít zpětného rázu hlavně při střelbě. Krátký pohyb hlavně vzad totiž ovládal závěr a podávací mechanismus pro náboje umístěné v textilním pásu s kovovými vložkami. Zbraň byla původně komorována pro standardní vojenský puškový náboj Martini-Henry naplněný černým střelným prachem s kulkou ráže 16,8–11,4 mm. 

Prvnímu výstřelu předcházelo natažení mechanismu ruční klikou, poté již střelba probíhala zcela automaticky. Po prvním výstřelu prováděla hlaveň i se závorníkem díky zpětnému rázu krátký zákluz, v jehož průběhu se odemkl kloubový závěr. Hlaveň se poté zastavila a závorník pokračoval v pohybu vzad samostatně. Stlačoval přitom vratnou pružinu, umístěnou na vnější straně pouzdra závěru, přičemž z nábojové komory vytáhl a vyhodil vystřelenou nábojnici a následně z pásu vyjmul další náboj. Poté se závorník tlakem vratné pružiny vrátil do přední polohy a současně zasunul do komory nový náboj. Nakonec zaklapl kloubový závěr a kulomet byl připraven k opětovnému výstřelu. Celý proces se opakoval tak dlouho, dokud byly náboje v pásu, nebo dokud střelec neuvolnil spoušť.

Hlaveň obepínal bronzový plášť naplněný vodou pro nezbytné chlazení. Po odpálení přibližně šesti set patron se voda začala vařit a zakrátko odpařovat. Na každých tisíc nábojů bylo proto zapotřebí mít k dispozici necelé tři litry chladné vody. 

V letech 1892 až 1895 nepřestával Hiram Maxim pracovat na zlepšování svého vynálezu, který postupně mimo jiné transformoval na využití nábojů s ­bezdýmným střelným prachem, a vytvořil rovněž odlehčenou, vzduchem chlazenou, verzi, jež byla určena ke službě u kavalerie. Po kratičké spolupráci s Thorstenem Nordenfeltem, s nímž Maxim založil společnost Maxim-Nordenfelt Guns and Ammunition Company Limited, prodal v roce 1897 svou vlastní nástupnickou firmu Maxim Guns & Ammunition Co. věhlasné zbrojovce Vickers, pro kterou poté pracoval již jen v roli technického poradce.   

Křest ohněm

Svou sílu a užitečnost na bojišti prokázaly Maximovy kulomety velmi záhy. V listopadu 1888 přispěly k bleskové pacifikaci vzbouřených kmenů v britské kolonii Sierra Leone. O pět let později ve střetu s odbojnými Matabely v Severním Transvaalu v jižní Africe odrazila pouhá padesátka anglických vojáků se čtyřmi Maximy několik ataků pěti tisíc domorodých válečníků, kteří na bitevním poli zanechali více jak tři tisíce mrtvých spolubojovníků.

O nic lépe nedopadli 2. září 1898 na pláni Kereri u Omdurmánu súdánští mahdisté, kteří se před liniemi generála Kitchenera hroutili v husté palbě šesti kulometů a pěchotních opakovaček. Padlo jich přes dvacet tisíc. Jeden z britských pozorovatelů si tehdy poznamenal: „To nebyla bitva, nýbrž poprava...“

Ještě před vypuknutím první světové války na sebe nová revoluční zbraň strhla nejvíce pozornosti v době rusko-japonské války v letech 1904–1905, jež se stala jakýmsi zlověstným mementem věcí příštích.

Ďáblova žihadla

Pro ilustraci stačí uvést vzpomínku ruského válečného zpravodaje Taburina na krvavou zteč vojáků maršála Ójamy v bitvě u Liao-jangu na přelomu srpna a září 1904: „Japonci zaútočili na ves, kterou z krytu svých zákopů bránil batalion 4. pěšího pluku a rota 1. pěšího regimentu. Kus vpravo od zákopů zaujímala pozice kulometná kompanie. Japonská zteč byla velmi dobře připravená, protože napadená obec představovala klíč k ruským postavením. Japonci udeřili v těsně sevřené koloně... V okamžiku, kdy se útočící vlna přivalila k ruským zákopům, spustily kulomety palbu. Ruští vojáci překřtili kulomety na „ďáblova žihadla“. První řada útočníků se zhroutila v dešti střel, vzápětí ji následovaly další. Když muži ze zadnějších řad spatřili, co se vpředu odehrává, počali prchat, avšak další přicházející vojáci je tlačili před sebou, vstříc jisté smrti... Poté byl vydán povel k zastavení palby. Tři tisíce mužů zde přišlo o život.“

„Zlatý věk“ prožily kulomety všech možných typů v děsivém období prvního globálního konfliktu, kdy se jejich destrukční potenciál, přispívající velkou měrou k decimaci několika milionů mladých mužů, prokázal v celé šíři.