Boleslav I. vyčníval nad ostatními knížaty nejen délkou své vlády, ale také vojenskými úspěchy, které zajistily rodícímu se českému státu pevné místo na politické mapě středověké Evropy.

V duchu rodinné tradice

Boleslav I. nastoupil na kamenný stolec knížete Čechů krátce po smrti svého bratra Václava jako jediný myslitelný nástupce z rodu Přemyslova. Nepostrádal nic z dravosti a cílevědomosti Přemyslovců, od bratra se pilně učil a beze zbytku využil toho, co Václav za svého života vybudoval. To se týkalo oblasti ekonomické, kulturní i vojenské. Jestliže Václav během své vlády vybudoval základy přemyslovské moci, pak Boleslav na těchto základech vystavěl pevný hrad. Hlavním předpokladem úspěšného vládce byla opora v dobře živeném, vycvičeném a vyzbrojeném vojsku.

V čem však svého bratra rozhodně nenásledoval, byla Václavova zahraniční politika, s níž niterně nesouhlasil. Zatímco Václav, pod tlakem okolností, ale i ve snaze zajistit své zemi bezpečí a možnost nerušeně sílit, vsadil na strategické spojenectví s mocnějším sousedem, saským vévodou a východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, Boleslav jakoukoliv formu podřízenosti Sasům odmítl.

Ve stejné době, kdy došlo ke změně na českém trůně, proběhla změna i v Sasku, kde po svém otci převzal vladařské povinnosti Ota I., Boleslavův stejně schopný vrstevník. A tak se roku 936 rozhořela mezi Otou I. a Boleslavem I. čtrnáct let trvající válka. Poté spolu uzavřeli mír, partnerství, z něhož český stát nevyšel oslaben, ale posílen.

Slavné časy knížete Boleslava

Bělostný měsíc planety Saturn Enceladus je se svým ledovým krunýřem, kryovulkanismem a podpovrchovým oceánem jedním z nejzajímavějších ve Sluneční soustavě. A stále tam máme co objevovat.

Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli i badatelé pražské Univerzity Karlovy, vytvořil nový model struktury Enceladu. Podle tohoto modelu má led na jižním pólu Enceladu tloušťku pouhých pár kilometrů.

Pokud se model neplete, tak by to znamenalo, že uvnitř Enceladu je výkonný zdroj tepla. A jeho přítomnost významně zvyšuje šance na existenci nějakého jednoduchého života v podpovrchovém oceánu měsíce.

TIP: Všechno je jinak: Podpovrchový oceán na Enceladu je patrně globální

Podle nového modelu by měl Enceladus mít kamenné jádro o poloměru 185 km, podpovrchový oceán o hloubce cca 45 km a na povrchu ledový krunýř o průměrné tloušťce 20 km, s výjimkou jižního pólu měsíce. Podpovrchový oceán by měl tvořit asi 40% objemu Enceladu a jeho slanost by se měla blížit pozemskému oceánu. 

Dálnice M62 patří mezi důležité dopravní tepny Anglie. Vine se ze západu na východ a spojuje Liverpool na západním pobřeží s Machesterem, Leedsem a Hullem na východě. Přibližně uprostřed cesty mezi Machesterem a Leedsem se řidičům nabízí bizarní pohled – uprostřed dálnice zde stojí zemědělská farma.

Farma uprostřed dálnice

Nejen mezi řidiči panovala po dlouhá léta pověra, že farma uprostřed dálnice je výsledkem tvrdohlavosti majitelů, kteří odmítli svůj pozemek prodat a dálnice proto musela jejich farmu obejít. Jak ale odhaluje zapomenutý televizní dokument, pravda je mnohem prostší.

Farma Stott Hall má za sebou skutečně předlouhou historii. Na svém místě stojí nejméně od první poloviny 18. století. V roce 1934 koupil farmu i s okolními pozemky pan Wild a po jeho smrti na ní hospodařil jeho syn Ken s manželkou Beth. Když v roce 1960 započala výstavba dálnice, počítalo se s výkupem pozemků rodiny Wildových. Geologický průzkum ale odhalil, že místo pod farmou je velmi nestabilní a úprava terénu by byla nepřiměřeně nákladná. Inženýři se proto rozhodli, že kvůli geologické poruše farmu raději obejdou.

TIP: Občanský vzdor v Číně: Svůj dům zbourat nenechám!

Dálnice byla dokončena v roce 1976 a manželé Wildovi na ní ještě dalších třicet let hospodařili. V roce 2004 Ken Wild zemřel a vdova farmu prodala novým zájemcům. Ti si bydlení na „samotě“ pochvalují, na nepřetržitý hluk projíždějících aut si ale ani po více než 10 letech zvyknout nedokázali.

Plovoucí chodník, jehož výstavba stála 15 milionů euro, měří na délku úctyhodné tři kilometry. Během prvních 5 dnů instalace přilákala 270 tisíc návštěvníků a přístupná bude ještě necelý týden – do 4. července.

Není tajemstvím, že někteří živočichové mohou vnímat magnetické pole a orientovat se podle něj. Díky výzkumu, na němž se zásadně podíleli i čeští vědci, jsme se to teď dozvěděli o prasatech.

Badatelé analyzovali data o více než 1 600 divokých prasatech (Sus scrofa) z České republiky a o více než 1 300 prasatech savanových (Phacochoerus africanus) ze šesti zemí napříč Afrikou.

Během pozorování prasat si badatelé uvědomili, že když tito sudokopytníci pohybují, krmí, nebo když si chystají místo k ulehnutí, nápadně často se orientují podél osy sever – jih. Všechno podle vědců nasvědčuje tomu, že prasata používají vnitřní magnetickou mapu, s jejíž pomocí se mohou orientovat v krajině.

TIP: Vědci objevili molekuly vnímající magnetické pole v očích psů a primátů

Zjištění by mohlo mít i zajímavé praktické využití. Divoká prasata jsou přemnožená a často ohrožují pole s úrodou. Magnetická zařízení ovlivňující magnetický kompas prasat by tak mohla pole účinně ochránit. 

Ve fosilním jantaru, tedy zkamenělé pryskyřice dávných stromů, se obvykle nacházejí různé druhy hmyzu. Mohou tam ale být i jiné, podivuhodné věci.

Vědci nedávno objevili ve dvou kouscích jantaru skvěle zachovalá opeřená křídla z druhohor. Nálezy pocházejí z období křídy před 99 miliony let. Křídla patřila dinosaurům, kteří zřejmě měřili na délku jen necelé 4 cm. Jejich velikost naznačuje, že zřejmě šlo o mláďata.

TIP: Dávný předek Černé smrti objeven v jantaru starém 20 milionů let

Fosilie jsou tak dobře zachovalé, že je lze s velkou pravděpodobností přiřadit ke skupině enantiornitů, primitivních druhohorních ptáků, kteří měli drápy na křídlech a ozubené zobáky. Enantiorniti vymřeli na konci období křídy a celých druhohor, v zatím posledním masovém vymírání historie.

10. srpna 955 po desetihodinovém zápolení definitivně skončila doba obávaných nájezdů maďarských kočovníků, kteří převzali štafetu od Avarů a Hunů. Maďaři představovali problém zejména pro Franskou říši, pustošili německé země, Francii i severní Itálii. Postavit se jim dokázal až Ota I., nikoliv však plánovaně.

Spojené síly

V létě 955 vtrhli Maďaři na jih Německa, kde plenili Bavorsko a Švábsko. Ota tou dobou pobýval s vojskem v Sasku, kde čelil povstání Polabských Slovanů. Zpráva o ničivé smršti z východu vyžadovala okamžitou odezvu. Maďaři se rozhodli oblehnout a dobýt Augsburg, jehož hradby byly poškozené, o to silnější byl ale odpor obránců. To Maďary zdrželo a Otovi poskytlo potřebný čas k zásahu a povolání posil. Vedle Franků, Bavorů a Švábů dorazili také Čechové.

TIP: Obři děsivého vzhledu: Skutečně Avaři přinášeli Slovanům jen smrt?

Kronikář Widukind uvádí tisíc vybraných bojovníků, jiný zdroj mluví o jezdcích. Českým válečníkům byla svěřena obrana zavazadel a zásob, původně se vůbec neměli zapojit do bojů. Ovšem nečekaným manévrem Maďarů to byli právě, kteří čelili hlavní útočné vlně. V boji obstáli, zdrželi nájezdníky do doby, než přišly posily, avšak téměř všichni u toho zahynuli. Maďary nakonec smetla králova těžká jízda, Legio Regia, a ukončila veškeré maďarské výboje. Nedlouho poté Maďaři vytvořili vlastní království pod vládou rodu Arpádovců.

Kníže Boleslav se bojů na Lechu neúčastnil. V téže době totiž vedl české vojsko proti jiné maďarské hordě, která vpadla na Moravu. Bohužel, zprávy o průběhu střetu opět postrádáme, víme ovšem, že i zde byli Maďaři poraženi a kníže dostál své pověsti zdatného vládce a vojevůdce.

Druhá světová válka přesvědčivě demonstrovala efektivitu univerzálních kulometů, jež se dají používat jako lehké (s dvojnožkou) i těžké (na trojnožce). Do československé armády byl sice zaveden lehký kulomet vz. 52 (po rekonstrukci na sovětský náboj značený vz. 52/57), který se částečně dal označit za univerzální, plnohodnotnému zastání role těžkého kulometu však bránil příliš malý výkon náboje, a proto byl 1. ledna 1956 zahájen vývoj nového kulometu pod krycím názvem Rachot. Výsledná zbraň, označovaná jako univerzální kulomet (UK) vz. 59, je dosud zavedena i ve výzbroji Armády České republiky.

Dvě základní provedení zbraně

Kulomet, jehož vedoucím konstruktérem byl Antonín Foral z podniku Konstrukta Brno, se do určité míry podobá kulometu vz. 52, který (hodně vzdáleně) vychází z populárního ZB vz. 26. Pohon automatického mechanismu zajišťují prachové plyny odebírané z hlavně, tlačící pomocí pístu na závěr tvořený závorníkem a jeho nosičem. K uzamykání přímoběžného závěru slouží závora, která se vykývne vždy směrem vzhůru. O vrácení závěru do jeho přední polohy se stará předsuvná pružina.

K napínání zbraně slouží (stejně jako u starších brněnských kulometů) typické spušťadlo, způsobilé jen pro palbu dávkou a opatřené pojistkou. Kulomet je opatřen pistolovou rukojetí a pevnou pažbou a k jeho zásobování standardně slouží pásy po 50 okrajových nábojích ruského typu 7,62×54 mm. Zde už se však nachází rozdíl mezi dvěma hlavními provedeními, tedy mezi lehkým a těžkým kulometem.

V roli lehkého kulometu (označovaného také vz. 59L) má zbraň lehkou hlaveň s dvojnožkou a používá schránku pro jeden pás na 50 nábojů. Když je však konfigurována jako těžký kulomet (čili vz. 59T), má těžkou hlaveň, podstavec řešený jako trojnožka a větší schránku, do které se vejde pětice spojených pásů, tedy 250 nábojů.

Kromě běžných nábojů s ocelovým jádrem jsou užívány náboje průbojně zápalné, náboje svítící a zvláštní náboje s takzvanou těžkou střelou, vhodné pro nasazení v úloze těžkého kulometu, který zpravidla vede střelbu na větší vzdálenost, popřípadě i na vzdušné cíle (což trojnožka umožňuje). Pro míření slouží klasická muška a hledí, kulomet však lze vybavit i zaměřovacím dalekohledem 4×8 či infračerveným zaměřovačem PPN-2.

Ke kulometu náleží i škála příslušenství, jež zahrnuje například popruhy, náhradní a výstrojní součástky a plničku nábojových pásů. Kromě dvojice zmíněných základních verzí vznikla ještě třetí, a to takzvaný tankový kulomet vz. 59T, jenž postrádá pažbu a má elektricky ovládané spušťadlo. Oproti prvním dvěma byl ale vyroben v poměrně malém počtu.

Několik kritických připomínek

Sériová výroba kulometu vz. 59 probíhala v letech 1960–1975 ve Zbrojovce Vsetín. Bylo zhotoveno celkem asi 37 000 exemplářů. Kromě služby v Československé lidové armádě byla tato zbraň i exportována, a to především do některých arabských zemí. Snahy uspět s tímto kulometem na světovém trhu šly až tak daleko, že vznikla přepracovaná varianta na střelivo ráže 7,62×51 mm NATO.

Dostala jméno UK vz. 59N (některé prameny uvádějí také vz. 68) a vyrobilo se několik malých sérií pouze pro exportní účely (například jedna směřovala do Maroka). Je však třeba konstatovat, že úspěchy kulometu vz. 59 značně zaostaly za očekáváním, a to zejména v kontrastu s obrovskými úspěchy meziválečných kulometů. Byl za tím nepochybně i fakt, že vz. 59 zkrátka nepatřil mezi nejpodařenější výrobky čs. zbrojního průmyslu, takže na něj pořád směřuje občasná kritika našich vojáků i zahraničních uživatelů.

Jeho „papírové“ výkony sice převyšují sovětský kulomet PK (ačkoliv oba používají stejný náboj), československý kulomet však bývá často hodnocen jako příliš složitý, a zejména při dlouhodobém užívání někdy dost nespolehlivý, neboť některé součástky jeho mechanismu se poměrně rychle opotřebí.

Zahraniční uživatele zarazilo i poněkud neobvyklé ovládání kulometu s pomocí zmíněného spušťadla. V současnosti se kulomet stále nachází ve výzbroji armád České i Slovenské republiky a několika dalších států, například Libanonu, který náležel mezi největší odběratele a v němž bývaly čs. kulomety často vidět během občanské války v 70. a 80. letech.

Tento kulomet byl zaznamenán též v Gruzii a někdy (ačkoliv sporadicky) se objevuje v rukou ozbrojenců v afrických a arabských zemích. V české armádě je pomalu nahrazován 5,56mm kulometem FN Minimi. Zbrojovka Vsetín jej zkoušela svého času znovu propagovat na mezinárodním trhu pod obchodním jménem Rachot, ale není známo, že by se jí podařilo získat nějakého zákazníka. 

V rámci příprav na blížící se přílet meziplanetární sondy Juno k Jupiteru pořídili astronomové pomocí dalekohledu ESO/VLT působivé snímky obří planety v oboru infračerveného záření. Pozorování provedli během kampaně, jejímž cílem bylo vytvořit detailní mapy oblačných struktur v atmosféře Jupiteru. Výsledky poslouží k plánování činnosti sondy Juno v následujících měsících, protože astronomům umožní seznámit se s aktuálním stavem atmosféry ještě před příletem sondy.

Není to tak dávno, co nizozemský student Boyan Slat přišel s projektem plovoucích bariér, s nimiž by bylo možné lapat a odstraňovat plovoucí odpad z oceánu.

Z nápadu záhy vznikl Ocean Cleanup Project, v jehož rámci nedávno spustili na moře u nizozemského pobřeží prototyp plovoucí bariéry.

TIP: Světový oceán je plný plastového odpadu. Pomohou plovoucí bariéry?

Tento prototyp slouží jako první test pro přípravu mnohem větší bariéry, kterou by Ocean Cleanup Project chtěl vypustit v oblasti Velké tichomořské odpadkové skvrny o velikosti dvojnásobku státu Texas, kde se ve velkém množství shromažďuje plovoucí odpad.