Téměř přesně 20 let po Valentině Těreškovové se do vesmíru podívala i první Američanka. Sally Rideové, která se do vemíru podívala 18. června 1983 na palubě raketoplánu Challenger, i tak ale náleží několik primátů – je první a dodnes i nejmladší Američankou ve vesmíru. V době startu jí bylo 32 let. Spolu s astronautkou Kathryn Sullivanovou se Sally účastnila i další mise, když v říjnu 1984 letěla podruhé raketoplánem Challenger.

Harding se ujal úřadu poté, co v roce 1920 zvítězil nad demokratickým kandidátem Franklinem D. Rooseveltem. V jeho administrativě přitom působila řada vážených osob: Například ministr financí Andrew Mellon zahájil svými reformami prosperitu 20. let, ministr zahraničí Charles Hughes utvořil Washingtonskou konferencí poválečné uspořádání v Tichomoří a jméno ministra obchodu Herberta Hoovera se pojí se stavbou přehrad, železnic a rozhlasových vysílačů. Rozhodující vliv však měla skupinka prezidentových přátel, která éru jeho vlády zapsala do historie především sérií korupčních skandálů. 

Ohijský gang

Prezidentovi přátelé byli známí jako „ohijský gang“, protože se s Hardingem spřáhli v době, kdy působil coby lokální politik v Ohiu. Ministr vnitra Albert Fall nechvalně proslul aférou Teapot Dome, kdy se zjistilo, že nelegálně převedl pozemky s ropnými ložisky na soukromé společnosti a z provizí si postavil vilu. Charles Forbes, ředitel úřadu pro veterány, rozkrádal a prodával pomoc určenou válečným vysloužilcům. Oba pak kryl ministr spravedlnosti Harry Daugherty, který byl podílníkem v několika firmách, jež si přivlastňovaly obsah armádních skladů po demobilizaci – a ministr inkasoval peníze za to, že bránil vyšetřování. Navíc si nechával platit od drogových dealerů za to, že nebudou stíháni.

Vrcholem gangsterství byl ovšem Albert Lasker, ředitel úřadu pro lodní dopravu: Konfiskoval obchodní plavidla na základě válečných zákonů, sám je pak od státu pod cenou kupoval, načež je i s nákladem zase prodával.

Záhadná smrt

Z řady těchto transakcí zřejmě profitoval i sám prezident – jeho žena Florence přitom proslula zálibou v luxusu a špercích, čímž si vysloužila přezdívku „vévodkyně“. Jakmile pak začaly informace o krádežích prosakovat na veřejnost a Kongres zahájil vyšetřování, rozhodl se Harding podniknout „cestu porozumění“ s cílem získat si mizející popularitu.

Během této cesty vlakem napříč celou zemí se dost vzdálil tradičním republikánským hodnotám: Povolil těžbu ropy na Aljašce, přestože do té doby republikáni jako strana hájili ochranu životního prostředí. Podpořil i vznik Mezinárodního soudu v Haagu, pak ovšem náhle 2. srpna 1923 zemřel. Jeho žena úmrtí tajila a spálila všechny jeho písemnosti. Pravděpodobně tak chtěla chránit manželův odkaz a krýt jeho podíl na nezákonném jednání. Zároveň to však vedlo ke spekulacím, že svého muže sama otrávila: Harding totiž před cestou požadoval rozvod a do vlaku si vzal svou milenku.

Rabíni jsou duchovní autoritou židovské obce a s jejich jmenováním souvisí řada zkoušek i podmínek – Jacek Niszczota je však všechny obešel chytře vykonstruovanou lží. „Tvrdil mi, že pochází z Haify, kde stále žije jeho matka, má izraelský pas a jeho syn je v armádě. Zároveň se uměl židovsky pomodlit a znal naše zvyky, takže jsem mu věřila,“ vysvětluje skandál Alicja Kobusová, viceprezidentka židovské obce v Poznani.

Jacek svou lež maskoval tak dobře, že by se na ni nikdy nepřišlo, kdyby se sám nepřiznal reportérovi místních novin. Řekl, že v životě nenavštívil Izrael, nemluví hebrejsky ani si není moc jistý v židovských zvycích – ve skutečnosti je totiž katolík. Nic z toho mu však nebránilo pořádat semináře pro děti nebo se účastnit „bohoslužeb smíření“ s polskými biskupy. 

O postavení člověka ve vesmíru přemýšlely už starověké civilizace, které věřily v nadpozemské bytosti obývající jiné světy. Po dlouhá léta však byly tyto úvahy do značné míry potlačovány: tehdejší církevní učení totiž prohlašovalo, že žádný jiný život není možný, protože bůh stvořil člověka k obrazu svému, stvořil život jako výjimečný, na místě v samotném centru všeho dění. Postupem času však vědci prokázali, že se Země nenachází v centru Sluneční soustavy, že náš solární systém neleží ve středu Galaxie a ta netvoří jádro vesmíru. Žijeme na obyčejné malé planetě obíhající obyčejnou hvězdu v obyčejné galaxii. Proč by tedy měl být výskyt života ve vesmíru výjimečný? 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?
• Jsou přírodní zákony vyladěny pro život?

Problém spočívá v tom, že pozemskému životu dosud příliš nerozumíme, pokud jde o jeho podstatu. Kdy vznikl? Jak vznikl? Zrodil se na Zemi, nebo jej na naši planetu dopravila kometa? Nic z toho nevíme dostatečně přesně. Nedokážeme ani říct, zda může existovat zcela jiný model života, naprosto nepodobný tomu pozemskému. Prozatím se tedy snažíme zjistit, zda se vesmíru vůbec nacházejí místa, kde by se život, jak jej známe, mohl vyskytovat – tedy s tekoucí vodou, příznivou teplotou a vhodnou atmosférou. Zdá se, že všechny naděje vkládané do těles Sluneční soustavy jsou marné: na Venuši vládne horké peklo, na Marsu studená poušť, a zbývají nám tak některé měsíce plynných obrů – například Europa, kde předpokládáme tekutou vodu pod ledovcovým příkrovem. 

A tak se naše oči obrátily do vzdáleného vesmíru, kde se snažíme objevit planety u jiných hvězd, což však vůbec není snadné. Planety jsou miliardkrát méně jasné než jejich hvězdy, takže sledovat je přímo prakticky nemůžeme. Proto se využívají speciální metody, které rozpoznají jemné kývání hvězdy způsobené gravitačním vlivem planety; případně tranzitní metoda měřící jasnost hvězdy, před níž planeta prochází. Zmíněnými způsoby se dosud podařilo najít tisíce planet. Ve většině případů jde ale bohužel o extrémní světy, naprosto nevhodné pro život, jak jej známe. Nejčastěji se jedná o plynné obry podobné Jupiteru, často na exotických oběžných drahách. Jen několik z nich se nachází v zóně příhodné pro život a podle dostupných měření mají blíže k Zemi než k plynným obrům. Ovšem zjistit, zda na nich existuje život, zatím neumíme. 

Kdy najdeme řešení?

Zatímco kdysi se hledání exoplanet považovalo za nereálné, dnes patří jejich objevitelé k váženým osobnostem hlavního proudu vědy. Nacházíme další a další planety a ty z konce seznamu se již pomalu, ale jistě začínají blížit Zemi – alespoň co se týká rozměrů. S vývojem plánované moderní techniky, jako například gigantických pozemních teleskopů nebo nové verze teleskopů vesmírných, lze očekávat i brzké objevení terestrických planet (pokud existují). Mohli bychom je pak dále zkoumat různými metodami, zejména spektrografickými, rádiovými atd. 

Hugenoti byli ve Francii od počátku pronásledováni, a to jak ze strany královské moci, tak ze strany katolické církve. Do čela katolické strany, vystupující bojovně proti těmto francouzským protestantům, se postavila mocná rodina lotrinských vévodů, jež přijala a osvojila si titul vévodů de Guise.

Naděje pro hugenoty

V krátkém období klidu mezi třetí a čtvrtou občanskou válkou po roce 1570 se zdálo, že se karta obrací a nastává období trvalého míru. Mezitím dospěl syn navarrského krále Antonína Bourbonského a budoucí král Jindřich Navarrský a stal se po nedávné smrti svého strýce vévody de Condé formální hlavou hugenotů. Skutečným vůdcem a velitelem však zůstával nadále admirál Gaspard de Coligny. V předchozí válce přišli hugenoti o svou baštu ve městě Orléans a našli za ni náhradou novou centrálu v dobře opevněné námořní pevnosti La Rochelle. V samotném království Navarra, jež bylo nadále pevnou oporou nové víry, vládla zatím Jindřichova matka Jana d´Albret jako královna Jana III.

Byla to patrně ona, kdo přišel s návrhem na uzavření sňatku mezi jejím synem Jindřichem a Markétou z Valois, dcerou krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Tento sňatek vzbuzoval naději, že mír bude takto zpečetěn. Byl mu nakloněn i pařížský dvůr, kde si královna Kateřina stále udržovala vliv na slabého a vrtošivého Karla IX. Jednání byla brzy navázána. Král Karel IX. byl hubený muž nezdravého vzezření, jehož velkou vášní byl lov a vše, co s ním souviselo. Až dosud se nemusel zabývat státními záležitostmi, protože ty za něho obstarávala jeho matka. Ale těžko snášel její diktát a chtěl se od něj osvobodit. Nebyl toho schopen sám a potřeboval se o někoho opřít.

V době sblížení s hugenoty přilnul k admirálu Colignymu a našel v něm protiváhu proti své panovačné matce. Věnoval mu svou důvěru a nazýval ho dokonce svým otcem. Coligny měl ovšem vlastní plány. Toužil po osvobození Flander od Španělů a tlačil mladého krále do války se Španělskem. Od roku 1571 vyjednával za tím účelem o spojenectví s protestantskou Anglií. Kateřina Medicejská se naopak snažila za každou cenu válce zabránit. Těžce snášela ztrátu vlivu na svého syna a veškerá její nenávist se obrátila proti Colignymu.

Svatební den

Mezitím pokročily přípravy ke svatbě Jindřicha Navarrského s královou sestrou Markétou. Byla překonána otázka rozdílného náboženství obou snoubenců. Dokonce papež Řehoř XIII. udělil dispens ke sňatku katoličky s protestantem. Potíž byla už jen v tom, že devatenáctiletá Markéta vytrvale odmítala svého stejně starého ženicha. Nesnášela toho malého chlapíka neotesaných způsobů, který páchl stájí a česnekem. Proplakala několik nocí, ale byla k sňatku nakonec přinucena matkou i bratrem Karlem. Dne 10. června 1572 zemřela v Paříži navarrská královna Jana. Jindřich Navarrský povýšil na krále Navarry.

Datum sňatku bylo stanoveno na 18. srpna 1572 a do Paříže se začali sjíždět tisíce Jindřichových stoupenců z řad hugenotů. Odhaduje se, že jich sem přijelo osm až deset tisíc. Svatební ceremoniel se odehrál před portálem chrámu Notre-Dame, protože ženichu jako hugenotovi nebyl umožněn vstup do katedrály. Následovaly slavnostní průvody, nákladné bankety a skvělé plesy.

Počátek krveprolití

Sotva skončila svatba, začala královna-matka Kateřina Medicejská uskutečňovat plán, který nosila dlouho v hlavě. Navedl ji k němu kdysi španělský vyslanec don Francisko de Alava a od té doby jí nesešel z mysli. Její nenávist vůči admirálu Colignimu, který jí ukradl syna, se vystupňovala do té míry, že se ho rozhodla zbavit násilnou cestou.

Do svých komnat v Louvru svolala spikleneckou schůzku několika předních katolických vůdců, kde vražedný plán uzrál. Do věci byl mimo jiné zasvěcen vévoda Jindřich de Guise, nejstarší syn někdejšího vůdce katolíků Františka, a nyní sám hlava nesmiřitelných katolíků. Pro plán vraždy byl získán jistý pan de Maurevert. 

Dne 21. srpna ho přivedli potají do domu kanovníka Villemura, který se nacházel blízko Louvru. Kolem této budovy pravidelně procházel admirál Coligny, když se vracel od krále do svého domu. Maurevert vyčíhal vhodný okamžik a vystřelil po Colignym z přízemního okna. Zasáhl však jen jeho ruku. Zranění to nebylo příliš těžké, ale upoutalo admirála na lože. Po atentátu vzniklo velké pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a sám král spolu s Jindřichem Navarrským spěchali plni obav o admirálův život k jeho lůžku.

Kateřina využila toho, že byl Coligny dočasně vyřazen ze služby u dvora a jala se svého královského syna přesvědčovat o tom, že je v nebezpečí života, že hugenoti plánují velké spiknutí proti jeho osobě. Tato smyšlenka našla nakonec u Karla IX. živnou půdu a on, člověk nestálý a snadno ovlivnitelný, souhlasil s tím, že je třeba hugenoty vyhubit. Protože Kateřina Karlovi IX. zcela nevěřila, spojila se s Guisy, kteří měli v noci zmobilizovat všechny katolické síly ve městě. Signálem k velkému vraždění měl být hlas zvonu kostela Saint-Germain l´Auxerrois naproti Louvru. Sám Jindřich de Guise měl dovršit vraždu raněného admirála. Protože mezi katolickými Pařížany to už vřelo, stačil malý impulz, aby se rozpoutalo peklo.

Krutá dohra oslav

Ve dvě hodiny v noci z 23. na 24. srpna, na den svatého Bartoloměje, spustily zfanatizované tlupy katolíků, se znamením bílého kříže na klobouku nebo bílou páskou na rukávě, krvavou řež. Za zvuku kostelních zvonů byly domy hugenotů, předem označené vápnem, vzaty útokem. Jejich obyvatelé bez rozdílu věku a pohlaví byli nemilosrdně ubiti, zabíjelo se i v komnatách a chodbách Louvru. Banda ozbrojenců pod Jindřichem de Guise vylomila vrata Colignyho domu v ulici Bétisy. Pronikli do ložnice, kde ležel admirál a zasadili mu smrtelnou ránu. 

Masakr trval několik dní a bylo obtížné ho zastavit. Uvádí se, že jen v Paříži byly zabity dva až čtyři tisíce hugenotů. Vlna násilí se však přelila do dalších měst a za oběť jim padly v Orléansu, v Bourges, v Lyonu, Saumuru a jinde další tisíce protestantů. Jen málo z nich se zachránilo útěkem, jiní pod hrozbou násilí konvertovali ke katolické víře. Jindřich Navarrský, který se těšil osobní ochraně krále Karla, přežil a skončil v Louvru jako zajatec. Až po měsících se mu podařil útěk z této zlaté klece a on sám se postavil do čela hugenotské armády. 

Společnost Local Motors se sídlem v Arizoně vyvinula autonomní autobus Olli pro 12 pasažérů. Je na elektrický pohon a z velké části ho vyrábí 3D tiskárna.

Olli je vybaven celkem 30 senzory, které zahrnují radar, LIDAR a kamery. Jejich data pak využívá umělá inteligence k autonomnímu řízení v městském provozu.

TIP: Překvapivý úspěch. Umělá inteligence Watson se naučila vařit

Není to ale jen tak nějaká inteligence Local Motors se dohodli s vývojáři IBM, kteří pracují na slavné umělé inteligenci IBM Watson. Watson se podílí na navigaci autobusu Olli a také mu poskytl schopnost povídat si s cestujícími.

Zrod samočinných pistolí v USA přišel na konci 19. století. První patenty vznikly již roku 1874, ale až v roce 1897 Hiram Maxim, známý vynálezce kulometů, zhotovil samonabíjecí pistoli s náboji uloženými v silně skloněné rukojeti. Hlavním podnětem k nasazení samočinných pistolí ve Spojených státech se stal nástup pistolí systému Browning, které vyráběla zbrojovka Colt v Hartfordu. Zpočátku pistole nesly název Colt-Browning a až později pouze Colt.

Nejlepší osobní zbraň

Konstruktérem samonabíjecí pistole, Coltu 1911, byl John Moses Browning, jeden z nejznámějších výrobců zbraní v dějinách. Počátky výroby této zbraně spadají do roku 1898, kdy vznikl první prototyp. Již v této verzi pistole prokázala svoje kvality, ale zatím se vyráběla v omezeném počtu jako Model 1900. Od roku 1900 se vyráběly pistole Colt na výkonný náboj ráže .38 a pak i ráže .45.  

U. S. Army vytvořila v roce 1906 zvláštní orgán ke zkouškám a výběru nejlepší osobní zbraně. Zkušební komise podrobila velmi přísnému zkoušení vybrané typy amerických, britských a německých samonabíjecích pistolí. Jednou z přihlášených zbraní byla také samonabíjecí pistole Colt M 1900 ráže .38 ACP. Jednotlivé pistole byly průběžně ze soutěže vyřazovány. Ve finále, v roce 1907, se „střetly“ Colty s další americkou pistolí Savage. Přes velkou vyrovnanost obou zbraní však nakonec zvítězil Colt.

Postupně firma pracovala na jeho vylepšení až do nejslavnějšího Modelu 1911. Zbraň je vybavena standardním zásobníkem, který pojme sedm nábojů. Pro lepší zabezpečení byla vybavena manuální a dlaňovou pojistkou. Před prvním výstřelem je nutné ručně natáhnout kohout zbraně. Nelze tedy, jako u dvojčinných zbraní, vystřelit první ránu pouhým protažením spouště. 

Bojové nasazení

Do výzbroje americké armády a námořnictva se Colt dostal roku 1911 pod označením „Government Model“ (Vládní model). Od března 1911 do konce první světové války obdržela americká armáda, námořnictvo a námořní pěchota 592 981 kusů převážně vyrobených firmou Colt v Hartfordu. Postupně se na výrobě podílely i další zbrojovky. I když se Colt 1911 objevil v době, kdy na bojištích již vládly dlouhé vojenské zbraně, pušky a kulomety, odvedl svůj díl práce. Pozdější vojenské eso George S. Patton, tehdy ještě kapitán americké armády, připlul v červnu 1917 do Evropy ozbrojen právě touto pistolí. Colt dokázal spolehlivě sloužit i v těch nejobtížnějších bojových podmínkách, což osvědčil v 1. světové válce během bojů ve Flandrech. Svůj podíl na tom má zejména vynikající výrobní kvalita a dokonalé umístění ovládacích prvků.

Do druhé světové války už zbraň vstupovala ve své vylepšené verzi jako M 1911 A1. K modernizacím došlo v meziválečném období, v letech 1921 a 1924. Colt M 1911 A1 měl schránkový zásobník na sedm nábojů, pětipalcovou hlaveň a jednočinné spoušťové ústrojí. Základní a nejpoužívanější ráží u Coltu M 1911 A1 a jeho variant i odvozenin byla ráže .45 ACP. Vylepšení oproti verzi Colt 1911 zahrnovalo delší ostruhu na dlaňové pojistce, poněkud kratší kohout a obloukovitá vybrání za spouští. I přes uvedené dílčí odlišnosti se stále v podstatě jednalo o tutéž zbraň. 

K nejúčelnějšímu nasazení Coltu došlo ve vietnamském konfliktu. Ve válce ve Vietnamu se představil v hlavní roli při velmi častém „čištění“ rozsáhlých podzemních komplexů Vietcongu a severovietnamské armády. V úzkých podzemních chodbičkách byl boj s puškami velmi obtížný, protože v nich nešlo manévrovat, a tak bylo nezbytné při jejich průzkumu používat pistole. Objevené tunely prozkoumávali vojáci oddílů „Tunnel Rats“ – tunelových krys,  jejichž úkolem bylo vyčistit tunely od partyzánů a pomocí demoličních náloží je zničit. Jednalo se o dobrovolníky, vojáky malých postav, a specialisty pro boj v tunelech, kteří do akcí nastupovali většinou ozbrojeni jen svítilnou a právě Coltem M 1911 A1.

Do roku 1945, kdy se výroba původního armádního modelu 1911 A1 zastavila, sjelo z výrobních linek na 2 700 000 kusů těchto pistolí. Výroba komerčních verzí ovšem pokračuje dosud. Nejúspěšnější krátká zbraň firmy Colt, M 1911 A1, se postupně dočkala mnoha variant určených pro civilní trh a její konstrukce dosud patří mezi ty nejvíce kopírované na světě. Američané ji nasadili v první i druhé světové válce, ve válce v Koreji, ve Vietnamu i v jiných ozbrojených konfliktech. 

V americké armádě Colt 1911 oficiálně sloužil až do roku 1985, kdy ho nahradila Beretta 92 F (M9) ráže 9 mm Luger. Některé speciální armádní jednotky ovšem Colt používají dodnes. Snadné zacházení a spolehlivost vydobyly Coltu 1911 v dějinách palných zbraní přední místo.

Osamělé hvězdy jako naše Slunce nepatří mezi typické vesmírné objekty – mnohem četnější jsou binární systémy (dvojhvězdy), ale vyskytují se i soustavy troj- či vícenásobné. Uvádí se, že asi 70 % stálic tvoří součást dvojhvězd a vícenásobných systémů. 

Poměrně vysoké procento hvězd vázaných ve dvojčlenných soustavách naznačuje, že je jejich vznik výhodnější než zrod samostatných stálic. Dvojhvězdy totiž elegantně odstraňují jednu z hlavních překážek, jež stojí v cestě formování nových stálic – a sice kam s přebytečným momentem hybnosti. Ve dvojčlenném systému se moment hybnosti, který by jinak zrodu hvězdy bránil, přenese do orbitálního pohybu složek.

Složky dvojhvězdy se zrodily současně, jsou tedy stejně staré. Vzácně mohou dvojčlenné systémy vzniknout i zachycením, vždy u toho však musí asistovat třetí těleso, které se při přiblížení dvojice stálic musí nacházet poblíž ve vhodné poloze, aby na sebe převzalo kinetickou energii a hybnost. V hustých hvězdokupách by se nemuselo jednat o tak výjimečný jev. Dále je nepochybné, že se obě složky dvojhvězdy zformovaly ve stejné části zárodečného oblaku, mají tedy identické počáteční chemické složení.

18. června 1952 prezentoval Julian Allen, vědec z Amesova výzkumného střediska v Kalifornii, svoji představu o podobě modulů pro návrat do zemské atmosféry z vesmíru, které pak NASA využila v programech Mercury, Gemini i Apollo.

Se záplavou lesů a azurovou modří oblohy kontrastují v oblasti středního Pováží bělavé skalní útesy a hřebeny, tvořené vápenci a „příbuznými“ horninami – vápnitými dolomity a slepenci. Skalnaté partie jsou výsledkem složitých geologických pochodů, které zejména v průběhu třetihor provázely alpínské vrásnění. Do současné bizarní podoby je pak modeloval soubor vnějších činitelů, zejména říční eroze a rozličné zvětrávací procesy. Působivé přírodní kulisy rozeklaných bílých skal zaujmou už při pohledu z vlaku nebo rychlostní silnice, sledující údolí Váhu směrem k Žilině.

Klenot ze slepeného kamene

Kamennou perlou prvořadého významu jsou ve slovenské přírodě Súlovské skály, které z lesního porostu vystupující nedaleko dřevařského městečka Bytča. Vytvářejí úchvatný amfiteátr nad vesničkou Súlov a u našich východních sousedů jsou považovány za jediné skalní město v pravém slova smyslu.
Zdejší skalní hřebeny a stovky samostatných věží tvoří usazená hornina slepenec, která vznikla stmelením vápencových a dolomitových oblázků až valounů. Ty se ukládaly na dně třetihorního moře a po jeho ústupu zapracovaly na vrstvách vápenitých slepenců vydatné horotvorné procesy. Díky nim byly některé partie zvrásněny a různě deformovány, postupně došlo k rozrušení a odnosu méně odolných poloh horniny, čímž vznikly skalní útvary vskutku nevídaných krás a parametrů.

Gotika a následky zemětřesení

Bylo jen na lidské obrazotvornosti, aby obzvlášť „vydařené“ či nejvýraznější formace v bizarním světě Súlovských skal pojmenovala. A tak se zde můžete setkat s tajemným Mnichem či výhružně vztyčeným Beranem. Ve stromoví se skrývají další zástupci zkamenělého „zvěřince“ – Sova, Sovička a Ještěřička, k nápadným útvarům patří i Varhany a zejména osamělý Kamenný hřib. Naopak poněkud stranou vystupuje Harfa a Zrcadlo.
Opravdovým skvostem ze sochařské dílny přírody je pak jeden ze symbolů zdejšího skalního města, asi desetimetrová Gotická brána, do které můžete nahlédnout z vyhlídky při nejpoužívanější trase. Ještě rozměrnější „děravá skála“, zvaná Obrovská brána, se otevírá pod vrcholovou partií na úbočí Roháče, kde ústí též archeologicky významná jeskyně Šarkania diera.

TIP: Zimní půvab jeskyně Pekárna: Vernisáž pomíjivé krásy

Nejzajímavější partie Súlovských skal byly zpřístupněny značenými cestami, včetně čtyři kilometry dlouhé trasy naučné stezky. Ta vrcholí na skromných zbytcích strážního hradu Súlov, jehož zkázu nemá na svědomí vpád nepřátelského vojska, ale silné zemětřesení v roce 1763.

Jehly pro obry

S pitoreskním světem slepencových věží Súlovských skal poněkud kontrastují nedaleké, už méně výrazné kamenné hříčky přírody – dvě osamělé vápencové skalní jehly. I když nepatří k nápadným dominantám, nemusíte mít obavu, že by se cesta k nim stala příslovečným „hledáním jehly v kupce sena“. Obě totiž vystupují v bezprostřední blízkosti frekventovaných silnic. Na západním úpatí Súlovských skal, vysoko nad silnicí z Bytče do Žiliny, vyčnívá ze stromoví bělavá, téměř dest metrů vysoká Hričovská skalní jehla. Je poněkud robustní a proto v ní „jehlu“ rozpoznáte asi jen s notnou dávkou obrazotvornosti. Snad k tomu přispěje i přítomnost svislého otvoru ve spodní části útvaru, připomínající „ouško jehly“. Z povzdálí se skála podobá též schýlené postavě, což bylo inspirací k druhému pojmenování Mnich.
Také obdobný vápencový útvar na opačném, východním úpatí Súlovských vrchů – Poluvsianská skalní jehla – připomíná lidskou postavu a místní lidé mu odedávna říkají Cikánka. Stojí přímo u silnice do lázní Rájecké Teplice a stejně jako okolní malebné seskupení Slunečných skal vznikl zvětráváním rozpukaných dolomitických vápenců.

Meziskalní úzkost

Ze sněhově bílých vápenců druhohorního (jurského) stáří jsou pak vskutku impozantní skalní útesy a hřebeny, odborně zvané bradla, zvýrazňující výběžky Strážovské hornatiny, Súlovských vrchů a Bílých Karpat v blízkosti Povážské Bystrice a Púchova. Nepřehlédnutelné jsou tam zejména strmé „homole“ Velkého a Malého Manína, protnuté neobyčejně úzkými soutěskami – Manínskou a Kostoleckou, kterými se klikatí nejen potok, ale též silnička do lůna hor.  
Obě soutěsky jsou nositeli rekordních údajů v rámci celých slovenských Karpat. Manínská tiesňava je považována za nejužší kaňon, sevřený mezi souvisle svislými skalními stěnami, pozoruhodností sousední Kostolecké tiesňavy je zase nejmohutnější skalní převis (tzv. abri), nazývaný též Dóm či Střecha Slovenska, „zakousnutý“ do pravého svahu kaňonu.

Skalní hlídači bohaté přírody

Jednu z nejpůsobivějších vápencových scenérií najdete prakticky „za humny“ – jen několik kilometrů za naší státní hranicí. Severním okrajům CHKO Biele Karpaty dominuje pásmo skalních hřebenů a věží, souhrnně zvané Vršatecká bradla a dostupné po silničkách, přecházejících horská sedla od Brumova-Bylnice. Přímo nad obcí Červený Kameň se zvedá štíhlý, asi 80 m vysoký monolit Červenokamenského bradla, v sousední vísce Lednica zase dotváří bizarní podobu rozeklaných skal zřícenina Lednického hradu. Nepřístupnosti vápencových útesů využili středověcí stratégové také k založení nedalekého hradu Vršatec v nejatraktivnější a proto i nejnavštěvovanější části bělokarpatských bradel. Mezi jejich strmými srázy se vinou stezky, nabízející nejen romantický turistický zážitek, ale místy i takřka letecký výhled do zvlněné krajiny středního Pováží.
Dlužno dodat, že hodnoty slepencových a vápencových skalních útvarů poblíž naší východní hranice se neomezují jen na neopakovatelný půvab zdejších krajinných scenérií. Na vápenitém podkladu se daří mnoha vzácným druhům rostlin i živočichů a je proto zcela na místě, že většina výše zmíněných partií byla vyhlášena za chráněná území – národní přírodní rezervace a národní přírodní památky.