Bublinatky rostou od tropů až po arktická území, což svědčí o jejich úspěšnosti. Různá prostředí jsou navíc klíčem k  nesmírné univerzálnosti jejich těl. Bublinatky totiž nelze rozdělit na kořeny, stonky a listy jako většinu ostatních rostlin. Tito zástupci rostlinné říše vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené a vyrůstají na nich lapací měchýřky. Na světle se vytvářejí zelené prýty listovitého vzhledu a rozmanitého tvaru. 
U různých druhů lze objevit drobné niťovité a čárkovité listy, ale také listy štítovité s řapíkem připojeným uprostřed, ledvinité, kopinaté i vejčité. Tvarová rozmanitost je zkrátka ohromná a rozdíly existují i ve velikosti. Nejmenší jednoleté druhy mají celé sotva pár centimetrů a jejich listy několik milimetrů. U amerických druhů U. longifolia naopak nejdelší doložené listy přesahovaly délku jednoho metru a v případě U. reniformis mají ledvinité listy šířku více než 14 cm.

Štafeta dlouhého věku

Vodní bublinatky tvoří dlouhé prýty, kde z hlavní osy vyrůstají jemné niťovité úkrojky a na nich jsou umístěné pasti. Vodní druhy ze sekce Vesiculina mají celé tělo stavěné jako nosiče lapacích měchýřků, takže výsledkem je dokonalý vodní zabiják s tisícovkami pastí. Vodní bublinatky mohou dosahovat značných rozměrů, druhy jako U. foliosa mají klidně délku několik metrů a také u nás rostoucí U. vulgaris může být metrová. 
Za zmínku stojí dlouhověkost některých vytrvalých bublinatek. Obdivujeme staleté stromy a mnohdy zapomínáme, že klonální rostliny šířící se nenápadně vegetativním rozrůstáním mohou být mnohem starší. Zatím se to ví třeba o lučních travách a u mnoha dalších to začínáme tušit. U bublinatek mohu zatím posloužit osobní zkušeností, že jeden druh mám ve sbírce už 20 let.

Barevná pestrost květů

Masožravost je běžnému pohledu poměrně skrytá, ale pro lidský zrak by hlavní upoutávkou bublinatek asi stejně byly pestré květy. Existují druhy kvetoucí téměř nepřetržitě i druhy s výrazně sezónním, časově omezeným kvetením. Nejčastější barvou je žlutá, z velkých druhů známá třeba u U. involvens či U. prehensilis. Oba tyto druhy navíc mají zajímavé ovíjivé květenství, které se šplhá po různých travinách a šetří investici do zpevňovacích pletiv osy květenství. 
Časté jsou i květy bílé – třeba běžně pěstovaná U. sandersonii nebo U. nephrophylla. Obě jsou navíc příkladem další vlastnosti květů bublinatek, kterou je různobarevnost. Projevuje se buď v rámci jednotlivých květů, nebo mezi populacemi. V prvním případě je v blízkosti jícnu do ostruhy naváděcí skvrna pro hmyz jiné, obvykle sytější barvy. To je případ prvně jmenovaného druhu, zatímco u U. nephrophylla existují krom rostlin s květy bílými také rostliny kvetoucí světlounce fialově. Temně modrofialová barva zdobí například australskou U. dichotoma a jsou také druhy s květy světle modrými – např. U. lazulina, která se bohužel zatím nepěstuje. Sytá červeň je zastoupená hodně vzácně, pochlubit se jí může třeba poměrně statná U. quelchii ze stolových hor Venezuely nebo západoaustralská U. menziesii, která přežívá suché období v podobě drobných hlízek.

Plovák vodních bublinatek

Nejatraktivnější květy najdeme u sekce ze Střední a Jižní Ameriky nazývané Orchidioides. Jejich květy o velikosti až okolo 6 cm jsou pěkně tvarované i barevné a svou krásou se vyrovnají orchidejím, za které jsou často v době květu považované. Tvarem květů je pozoruhodná skupina drobných jednoletek ze západu Austrálie, které mají horní lalok koruny prodloužen do dvou dlouhých vzhůru čnějících výrůstků, jakýchsi antén. Však se také jeden druh této skupiny jmenuje U. antennifera. Dlouhé antény mohou tvořit až třetinu výšky dospělé kvetoucí rostliny.

TIP: Mravenčí ubytovny: Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Jinou zajímavost nabízejí vodní druhy. Jsou hmyzosprašné, a proto musí vystrčit květy nad vodní hladinu. Čnějící květenství je větrem vychylováno a způsobuje potíže ve stabilitě celé rostliny. U několika bublinatek došlo k vytvoření nafouklých pletiv v ose květenství (U. tubulata, U. warmingii) a v extrému dokonce k vytvoření víceramenného stabilizačního plováku z nafouklých větví (U. radiata, U. inflata, U. muellerii), takže květenství je na vodní hladině spolehlivě podepřeno. Evropské vodní druhy žel tento krásný útvar netvoří a vystačí si se sblížením jednotlivých větví osy prýtu v blízkosti květenství.

Milovníci vodního prostředí

Bublinatky skoro vždy najdeme v blízkosti vody nebo přímo ve vodě, stojaté či tekoucí. Mnoho druhů se naučilo růst také na vlhkých skalách, prameništích nebo v okolí vodopádů. Jsou schopné růst i epifytně na kmenech stromů a mohou překonat i dočasné vyschnutí prostředí pomocí semen nebo různých hlízek. Většina druhů v okolí vod jsou drobečci se slabou možností konkurovat statným příbřežním rostlinám. Proto se snaží využít každé volné místečko a stěhují se na volnou půdu na slunných místech prostřednictvím semen nebo kousků prýtů. Vyhovuje jim tedy například narušování půdy v okolí napajedel a podobně.
Zvláštní skupinkou jsou druhy rychle proudících vod. Dva jsou známé ze západní Afriky a dva z Jižní Ameriky. Proudící voda je pro vodní rostliny příznivé prostředí a také dostupné živočišné potravy zde bývá dostatek. Hlavní problém je umět se dobře udržet v proudu. K tomu slouží bublinatkám ploché části prýtů a početné drobné rhizoidy se zvláštním hustým vlášením, které je upevňuje ke kamenům. Zní to jednoduše, ale je potřeba si představit, že takto se musí zachytit na nových místech i semenáčky nebo úlomky prýtů.

Přežijí skoro všude

Hodně zvláštní vodní prostředí se naučily využívat tři druhy Jižní Ameriky. Přijaly nabídku v podobě velkých vodních kapes statných druhů bromélií a nastěhovaly se do těchto vodních nádrží. Všechny tři druhy U. reniformis, U. humboldtii a na bromélie téměř výhradně specializovaná U. nelumbifolia mají velké listy. Vytvářejí dlouhé šlahouny, s jejichž pomocí se stěhují z jednoho listového paždí do dalšího, takže se nenechají bromélií tak snadno vyhnat. Umějí také poslat téměř metrové nové prýty, které se mohou ubytovat v sousední bromélii. Také květenství jsou křivolaká a dlouhá, trčící daleko od hostitelské bromélie, aby byl zajištěn jejich snadný přenos větrem. 
Semena pak umějí nabídnout další pozoruhodné divadlo přírody, protože ve vodě během necelého dne vyklíčí do zelené vločky a rychle pokračují v růstu. Bublinatky jsou zkrátka mistry v přizpůsobivosti a tak asi není náhoda, že věda zatím neeviduje žádný vyhynulý druh a naopak stále nachází druhy nové.

Jak funguje past?

Pasti bublinatek se nazývají měchýřky a jsou schopné aktivně lapat kořist ze svého okolí. Jejich tvar a velikost se druh od druhu liší a pasti slouží jako důležitý znak pro rozlišování jednotlivých druhů. Uvnitř pasti vytváří rostlina na principu iontové pumpy podtlak. Kořist se musí dotknout citlivých brv vyrůstajících v blízkosti pohyblivé záklopky a jejich podrážděním se záklopka uvolní. Kořist je spolu s vodou nasátá do prostoru pasti, čímž se podtlak vyrovná. Pohyb záklopky se považuje za jeden z nejrychlejších v rostlinné říši. V pasti jsou žlázky vylučující enzymy štěpící bílkoviny a hned po nasátí se zvyšuje jejich produkce. Dochází také k opětovnému pumpování vody ven z pasti a obnovení vnitřního podtlaku. Během několika hodin je past schopná se znovu spustit. Bublinatka je daleko nejúčinnějším lovcem rostlinné říše a jen malé rozměry brání tomu, aby byla slavnější než mucholapka.

Masožravost nebo hmyzožravost?

Masožravost je až podbízivé slovo, při němž si okamžitě vybavíme pořádný kus masa, na který si brousí zuby nějaká šelma. U masožravých rostlin jsou však největší zaznamenanou kořistí drobní obratlovci a zůstává sporné, nakolik je rostlina opravdu využije. Je možné, že tato náhodná utopení končí rychle shnilou pastí, bez šance účinně utlumit rozkladné procesy velkého těla a využít zachycené živiny. Kořistí je tedy především hmyz – různé mouchy, vosy, motýli a podobně. Také proto se často používá označení hmyzožravost. Jenže právě bublinatky loví daleko častěji různé korýše a jiné členovce mimo skupinu hmyzu a tak by označení hmyzožravost nebylo přesné. Zůstáváme tedy u poněkud expresivního pojmu masožravost, protože vědecky korektní označení mixotrofní výživa zní příliš šroubovaně.

Bublinatky v našich vodách

Česká republika je domovem hned 13 masožravých rostlin ze čtyř rodů – tučnice, rosnatka, aldrovandka a právě bublinatka. Bublinatek je nejvyšší počet, celkem sedm druhů. Všechny rostou ve vodě, přičemž pět z nich obývá zvláštní a vzácné prostředí drobných rašelinných tůněk, jaké jsou ponejvíce na Třeboňsku. Pouze jediný druh bublinatka jižní je častý a lze ho spatřit na mnohých rybnících po většině území ČR. Ale není to orobinec, který je vidět z hráze, musíte jít k vodě nebo přímo do vody a hledat. Nejsnazší situaci máte v teplých letních měsících, kdy bublinatky mohou vykvétat a prozradí se pěknými žlutými květy vyčnívajícími nad hladinu.

„Prchaje ze zmateného víření světa, zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně…“
Středověká legenda Život svatého Prokopa

Jeskyně Pekárna v Moravském krasu je proslulou lokalitou světového významu. Bádaly tady vědecké týmy pod vedením archeologů s mezinárodní prestiží a jména jako Martin Kříž, Jindřich Wankel a Karel Absolon dodnes respektuje celý archeologický vědecký svět. Práce těchto nadšenců vnesla světýlko do temných slují magického Moravského krasu a pomohla proslavit tento skvost české přírody. Jeskyně je známá především nálezy rytin zvířecích hlav i celých postav na zvířecích kostech a rytinami šamanských symbolů a magických znaků na břidličných oblázcích. Nejslavnějším objevem je bezesporu rytina souboje tří bizonů na koňském žebru, která zde byla nalezena při pečlivém archeologickém výzkumu v roce 1927. Atmosféra pravěkého dědictví ale rozhodně není jedinou zajímavostí, kterou může toto místo návštěvníkům nabídnout.

Útočiště v temných časech

První doklady o lidské činnosti, které byly v Pekárně nalezeny, svědčí o přítomnosti neandertálců už před 50 000 lety. Evropský význam si však Pekárna vydobyla v době osídlení lovci sobů a divokých koní na konci starší doby kamenné, tedy v době paleolitických lovců (magdalénien). Vědci na základě svých nálezů vynesli verdikt, že lidé v Pekárně pobývali v průběhu celého jednoho tisíciletí – cca 13 000–12 000 př. n. l.
Není bez zajímavosti, že Pekárna poskytla na konci druhé světové války úkryt i stovkám lidí z blízkých i vzdálenějších obcí. Schovávali se tu před postupující válečnou frontou, ale klidu a bezpečí si příliš neužili. Ironií osudu se fronta přehnala právě kolem jejich jeskynního útočiště.

Zimní rozjímání

Pekárnu najdete v levém prudkém a skalnatém svahu meandrujícího potoka Říčky. Široký tunelový prostor (s největší pravděpodobností výtokový) s impozantním, dvacet metrů širokým a pět metrům vysokých vchodem, dělá tvarem svému jménu čest.
Jeskyně se nachází v dosahu turistických značených cest a tak se na jaře a v létě občas stává cílem výletníků. V zimě si však většinou užívá zasloužené poustevnické samoty, vlídně poskytuje úkryt a zimoviště vzácným netopýrům a „vzpomíná“ na své slavné, prastaré časy. Ale nespí… Právě v zimě tvoří svá nádherná tajemství…

Galerie přírodního rozmaru

Mráz, vlhko a voda dokážou stvořit pohádkové artefakty, které můžete objevit nejen na horských bystřinách a zamrzlých vodopádech, ale i v podzemních prostorách. Speleologové o tom ví své, ale nezasvěcení při náhodném setkání s ledovou nádherou zpravidla oněmí údivem. Většinou od prosince do března pracuje příroda ledovým dechem na velkolepých kulisách, které by jistě nadchly geniálního pohádkáře Hanse Christiana Andersena. Kdo ví, možná něco podobného viděl ve svých snech, když si představoval zámek pro Ledovou královnu.

TIP: Milford Sound, Nový Zéland: Fjord zelených lavin

Pokud poutníka neodradí strmý, často kluzký a zasněžený skalnatý svah, kterým musí vystoupat vzhůru, Pekárna mu štědře odhalí skryté zimní tajemství a nabídne mu pod svou vápencovou klenbou nezapomenutelný zážitek. „Nepřipravený“ návštěvník si bude dozajista připadat, jako by nedopatřením vnikl do bláznivé svatyně surrealisty Salvatora Dalího nebo náhodně objevil nejtajnější skicář sochaře Alberta Giacomettiho. V přítmí jeskyně stane zaskočený poutník na prahu bizarního jeviště, který příroda mimoděk, z kratochvíle či rozmaru, stvořila z mrazu a kapiček vody pro svou vlastní potěchu…

Nejtišší hudba

Průsvitné madony nehybně setrvávají ve svém rozjímání, hříšné Venuše vystupují z rozevřených mušlí, ledoví poutníci putují prostorem a časem vstříc neznámým cílům. Pastýři svírají třpytivé berly mezi stády svých oveček, zástupy kajícníků, elfů, skřetů a nejroztodivnějších postav a postaviček zde před našima očima ožívají a žijí svými vlastními životy.
Od kamenného stropu jeskyně splývají jako bohaté nařasené drapérie bizarní tvary rampouchů, zachycených jen na tenoučkých ledových nitkách. Jejich mohutná chladná těla vzbuzují v našinci pochyby o zemské přitažlivosti. Ledovému představení chybí snad jen hudba, a tak tajemné posvátné ticho umocňuje jen občasný zvonivý zvuk padající kapky vody…

Japonští vědci vytvořili geneticky upravené kosmany, kteří trpí Parkinsovou chorobou jako lidé. Mohli by se stát významnou pomocí ve výzkumu této závažné a běžné neurodegenerativní choroby. GM kosmani se narodili před třemi lety a už se u nich projevují symptomy Parkinsona, které se velmi podobají těm lidským.

Odborníci velmi vítají možnost rozšířit si obzory, zatímco odpůrci lékařského výzkumu na primátech mají s těmito kosmany problém. Faktem ale je, že kosmani mají k lidem evolučně mnohem blíž než myši, mouchy nebo červy, na nichž obvykle probíhá lékařský výzkum.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

To může hrát zásadní roli. Vědci například v minulosti vytipovali stovky látek, které se osvědčily v léčbě Alzheimera u laboratorních myší a u lidí pak všechny selhaly.

Když se ropa dostane do oceánu, například při nehodě lodi nebo kvůli úniku při těžbě na ropné plošině, je zle. Kvůli fyzikálním vlastnostem ropných látek bývá velmi nesnadné dostat je ven z vody. Pro ochranu prostředí oceánů je nezbytné mít k dispozici postupy, jimž by bylo možné rychle odstranit ropné látky z vody.

Podle australských vědců by řešením mohly být nanočástice oxidu železa o průměru 25 nanometrů. Takové nanočástice se totiž velmi pevně navážou na ropu a pak je lze snadno pochytat pomocí magnetu.

TIP: Vědci vynalezli síto, které jednoduše a levně odděluje vodu od ropy

Nanočástice oxidu železa nejsou toxické a lze je ve velkém množství použít přímo v oceánu, k odstraňování plovoucích i ponořených ropných látek. Badatelé teď své nanočástice hodlají testovat ve velkých nádržích s vodou, aby mohli dostat povolení pro experimenty přímo v oceánu. 

Báby kořenářky, porodní báby, kováři, bradýři, lazebníci a dokonce i kati. Lidé, kteří měli v rukou lidské tělo dnes a denně. Povolání, která neměla čest společnosti, často byla považována za nečistá, ale jeho představitelé byli v úctě obyčejných lidí.

Jejich byliny čistily zažívání, pomáhaly od otrav, či naopak. Vyráběly masti na vyrážky a otevřené rány. Pověrčivost jim přiřkla role téměř čarodějné. Říkávalo se, že umí uřknout, přivolat vám lásku, štěstí, bohatství či na nenáviděného souseda seslat svrab. Počala-li mladá děvečka nemanželské děcko, léčitelka jí dala nejen útěchu a dobrou radu pro příště, ale dokázala jí od nechtěného plodu případně pomoci. Ostatně právě u staré zkušené ženy hledaly ty mladší radu, jak hřešit bez následků, případně jak mužům dopomoci k větší touze. Jejich pověst mluvila hlavně o jejich úspěšnosti. 

Tyto ženy měly na vesnici značnou moc a slovo, byť ne vždy patřily k těm „poctivým“, což v novověku znamenalo společensky ctným a váženým. Ale jejich moudrost i zkušenost na lidi platila. To samozřejmě bylo trnem v oku farářům, kteří tradičně měli patent nejen na spásu duše, ale i na chod běžného života podle jejich morálních, společenských a sociálních zásad. A tak nejednou báby kořenářky a bylinkářky skončily na hranici, ať už je tam dovedla žárlivost, závist, zášť nebo pověrčivost.

Léčivost přírody

Zkušenost léčitelů s přírodními pomocníky, ať už to byly byliny, kůry stromů nebo třeba březové větvičky na očistu, pomáhala navozovat přirozené tělesné pochody. A protože i tyto ženy byly zbožné, k zaříkadlům připojovaly různé modlitby a prosby ke svatým a patronům.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Stejně tak byly některé zaříkávačské úkony prováděny na původní pohanské svátky asimilované křesťany. Například se věřilo, že kvítí nasbírané o májové noci, ideálně přesně o půlnoci, má čarovnou moc. Dále to byly letní a zimní slunovraty, období sklizní nebo svátek všech svatých.

Některé planety mají smůlu a skončí uvnitř hvězdy. Zatím nevíme, jak často se to stává a není vyloučeno, že se to kdysi stalo i ve Sluneční soustavě.

Když hvězda pohltí planetu, může mít nečekané následky. Italští badatelé pomocí počítačových simulací zjišťovali co se stane, když mladá hvězda pohltí planety různých velikostí – od planety velikosti Země až po planetu padesátkrát těžší.

Z jejich simulací vyplynulo, že když hvězda pohltí planetu obsahující železo a tento prvek se pak rozptýlí ve vnějších vrstvách hvězdy, dojde k jejímu zčervenání. Zčervenání je způsobeno tím, že kovy absorbují světelné záření kratších vlnových délek, což zdůrazní zbarvení hvězdy.

TIP: Ne každá modrá je dobrá: Extrémní svět exoplanety HD 189733b

V reálném vesmíru jsme takovou změnu zatím ještě nepozorovali. Pohlcení planety hvězdou zřejmě bývá extrémně rychlé a zachytit případnou změnu barvy hvězdy tak zřejmě nebude vůbec snadné.

Originální instalace na hladině ledovcového jezera Iseo spojuje pevninské Sulzano s ostrovem Monte Isola a jeden z malých soukromých ostrůvků pomocí 220 tisíc plovoucích polyethylenových kostek. Plovoucí chodník měří na délku úctyhodné tři kilometry. Jeho výstavba stála 15 milionů euro a je kompletně financována z prodeje Christových děl.

Provokativní projekty za miliony dolarů

Američan Christo Vladimirov Javacheff pochází z Bulharska. Na svědomí má desítky nákladných instalací po celém světě – v roce 1995 například zahalil látkou slavný pařížský most Pont Neuf, o deset let později pak totéž provedl s berlínským Reichstagem.

Instalace Christa a jeho dnes již zesnulé manželky Jeanne-Claude jsou velmi nákladné, jejich cena se často pohybuje v desítkách milionů dolarů. Díla ale nejsou sponzorována - Christo a Jeanne-Claude je financují převážně z Christova dědictví a prodeje skic a fotografií instalací. Fakt, že financují svoje projekty ze svých vlastních zdrojů, je jejich rozhodnutím – nechtějí být ve své tvorbě ničím vázáni a chtějí pracovat svobodně. Dokládá to například historka z roku 1988, kdy oba manželé odmítli nabídku jednoho milionu dolarů od japonské televize za natočení minutové reklamy.

Kdo by se nechtěl stát astronautem? Zažít vesmírné mise a velkolepá dobrodružství. Jaká je vlastně úspěšnost uchazečů a o práci astronauta v NASA?

Jeden vyvolený v zástupu uchazečů

Na prestižní Harvardovu univerzitu přijali předloni jen 5,9 % všech uchazečů; nicméně v porovnání s Národním úřadem pro letectví a vesmír neboli NASA šlo stále o vysoké číslo. Loni tam totiž vybrali jen 14 z 18 300 zájemců o kariéru astronauta, tedy pouhých 0,08 %.

Rekordní množství přihlášek je přitom otázkou několika posledních let: Ještě v roce 2012 se přihlásilo „jen“ 6 300 zájemců.

TIP: Vědci ocenili „marťana“ Marka Watneye: Pojmenovali po něm nový druh rajčat

Odborníci připisují zmíněný nárůst zájmu sociálním médiím, jež NASA v poslední době intenzivně využívá. A svou roli zřejmě sehrálo i několik hollywoodských trháků s vesmírnou tematikou, jako například snímek Marťan, na jehož propagační kampani se americká kosmická agentura podílela.

Fotografie zachycuje perlu české automobilové výroby Voiturettu typu A, která byla produktem slavné firmy Laurin & Klement. V roce 1895 se v Mladé Boleslavi sešli dva muži, kteří dokázali skvěle skloubit své představy o podnikání a technickém pokroku. Knihkupec Václav Klement a mechanik Václav Laurin založili podnik, který se brzy stal známým po celé Evropě. 

Od velocipedů k automobilu

Václav Klement propadl novému sportu a stal se vášnivým „velocipedistou“. Když však reklamoval u ústecké kanceláře německé firmy Seidel & Naumann zakoupené kolo Germania, dostalo se mu odpovědi, že žádost musí být napsána „ve srozumitelném jazyce“, tedy německy. Rozhodl se nejen, že si kolo sám opraví, ale že podobného zážitku ušetří své české spoluobčany a začne kola vyrábět. Ideálního partnera pro podnikání našel v osobě strojního zámečníka Václava Laurina, který přišel do Mladé Boleslavi z Turnova za stejným cílem – vyrábět bicykly. Prvním produktem firmy Laurin & Klement byla skromná řada modelů jízdních kol značky Slavia. 

Roku 1905 firma definitivně skončila s výrobou jízdních kol a nosným programem se staly motocykly. Ani u nich ale dlouho nezůstalo. Už roku 1906 firma představila a začala prodávat také první automobil vlastní konstrukce. Voituretta typu A, jak se vozidlo jmenovalo, byl lehký dvoumístný stroj. Základní model byl dále modifikován zvýšením objemu motoru a celkovým zvětšením rozměrů. Tak vznikly typy B, C i velký typ E. Mladoboleslavské automobily už nenesly název Slavia, prodávaly se pod značkou Laurin & Klement a na jejich chladiči se objevilo nové logo firmy. Konstrukčně vycházely všechny z typu A, postupně měly jen dokonalejší motory, převodovky a vybavení.