Favoritkou Leopolda II. je dlouhá léta komorná Madeleine Bianchi. Císařovna jí bezmezně věří a svěřuje se jí i s nevěrami svého muže. Další na seznamu je tanečnice Livia Raimondiová. S tou se seznámí v roce 1786. Aby za ní mohl chodit na důstojné místo, nechá jí ve Florencii zbudovat dokonce palác. Trochu „nedůstojně“ jej dá vyzdobit silně erotickými motivy. Jejich láska nezůstane bez následků. Zplodí s ní syna Ludwiga. Když se Leopold stěhuje na císařský dvůr do Vídně, zařídí vše tak, aby Livia se synem a také rodiči a sourozenci mohli později přijet za ním.

Jenže milenecké štěstí se nekoná. V novém prostředí zaměří Leopold svou pozornost na nové objekty. Livia zuří. Vyhrožuje rozchodem. Vrátí se prý zpátky do Florencie a Leopold už syna nikdy neuvidí! Císař jí následně píše srdceryvný dopis, podle kterého se s jejím rozhodnutím smířil a přeje jí spokojený život. Obdivuhodné, jak je ve své bolesti „velkorysý“. Takovou potupu nedokáže divoká italská tanečnice přenést přes srdce. „Když ho nemůžu mít já, nebude ho mít ani žádná jiná!“ Opravdu by zašla tak daleko? Přímé důkazy nemáme, existují jen dohady.

TIP: Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

V noci na 28. února roku 1792 probudí Leopolda prudké bolesti břicha. Je v takovém stavu, že si nedokáže ani zavolat o pomoc. Odpoledne se krátce probudí, zvrací a poté umírá v náruči své manželky. Smrt je tak rychlá, že ani nestihnou poslat pro kněze. I když proběhne pitva, příčina úmrtí není jasná. Okamžitě se vynoří mnoho zaručených fám, kdo za Leopoldovou smrtí stojí. Byli to svobodní zednáři, jezuité nebo agenti francouzské revoluce? A nebo ženy?

Zvuky ve vesmíru si lze zjednodušeně představit jako elektromagnetické vibrace. Pokud k jejich naslouchání použijeme speciální přístroje, můžeme si poslechnout, jak zní například hvězdy z časů počátku vesmíru tak, jak se to podařilo vědcům z birminghamské univerzity.

TIP: Proč ve vesmíru neslyšíme zvuk?

Tým vědců pod vedením astrofyzika Andrea Miglia použil data sondy Kepler. Akustické vibrace, které sonda zachytila, vědci převedli na zvuk, se kterým si naše uši umí poradit. Na rozdíl od celkem melodických zvuků planet, zní hvězdy z hvězdokupy M4 trochu jao hudební podkres hororových filmů. Práce s akustickými vibracemi ale není samoúčelná, frekvence akustických vibrací vědcům umožňují přesněji stanovit hmotnost a také stáří vzdálených hvězd.

Pokud chcete získat lepší představu, o konkrétních hvězdách a jejich zvucích, prohlédněte si vydařenou vizualizaci birminghamských vědců.

Ještě před rokem neměla Sára Louisová na nájem, se svými dvěma dětmi bydlela u přátel a žila takřka ze dne na den – pak stvořila šaty z bonbonů Skittles.

TIP: Americký politik chce postavit nevkusné oblečení mimo zákon

Nápad „slepit“ šaty z ovocných bonbonů přišel k sedmadvacetileté Sáře ve snu. Po procitnutí si uvědomila, že měla geniální vnuknutí a pustila se do díla. Výsledný oděv sestával z látky, kterou polepila třemi tisíci bonbonů za pomoci devadesáti tub lepidla.

Nezvyklého výtvoru si následně všiml internet a zanedlouho Sáru kontaktovala společnost Ripleys, která obléká světové celebrity. Život návrhářky se drasticky změnil: Má vlastní řadu oblečení a kabelek, její konto se plní prvním milionem liber a pro svou rodinu pronajala luxusní dům.

Ryba vpluje do medúzy a… To co zní jako začátek vtipu, je popis scény, kterou se podařilo během potápění zachytit australskému fotografovi Timu Samuelovi. Jak se nešťastná rybka do útrob žahavce dostala není jasné. Podle fotografa, který scénu pozoroval přibližně půlhodinu, to ale vypadalo, že hybnou silou tohoto bizarního podvodního dvojspřeží byla spíše uvězněná rybka.

Snímek evropské Herschelovy vesmírné observatoře zachycuje nitro hvězdné asociace Vulpecula OB1 ze souhvězdí Lištičky. V oblasti vesmíru, vzdálené od nás 8 tisíc světelných let, se rodí ohromné hvězdy spektrálních tříd O a B.

Hvězdy spektrální třídy O mívají hmotnost 16 až 100 Sluncí, jsou extrémně jasné, velice horké a také neobyčejně vzácné. V našem okolí připadá na 3 miliony okolních hvězd jen jedna hvězda třídy O. Hvězdy spektrální třídy B jsou o něco méně hmotné a jasné, stále jsou ale oproti našemu Slunci hodně extrémní.

TIP: Mladá hvězdokupa ze souhvězdí Lištičky

Hvězdy typu O i B existují oproti jiným hvězdám jen velmi krátkou dobu a poté zanikají v ohromujících explozích supernov. Ve hvězdných asociacích s větším počtem takových hvězd (jako je právě Vulpecula OB1 v Lištičce), proto musí probíhat intenzivní tvorba hvězd, které po svém zániku do okolního prostoru rozptylují hvězdný plyn a prach.

Jak ukazuje snímek teleskopu Herschel, tento proces zrození a zániku hned tak neskončí. V hvězdné asociaci Vulpecula OB1 je dostatek materiálu na několik příštích milionů let.

Objev padesátikilového depotu mincí byl vlastně dílem náhody. Jednoho dne se nad obcí Podmokly přehnala bouře, která rozvodnila tamní potok. Když se počasí umoudřilo, vyrazil chalupník Janota sekat trávu. A v tom si ve vodě všiml zvláštních lesklých předmětů. Psalo se 12. června 1771.

Muž ale nebyl dostatečně prozíravý. Zatímco dal předměty na hraní svým dětem v domnění, že se jedná o mosazné knoflíky, mezi ostatními obyvateli vesnice propukla hotová zlatá horečka. Nacházeli další a další zlaťáky, až jejich počínání korunoval objev kotle plného keltských mincí. Když se ale zpráva o nálezu obrovského pokladu donesla k uším vrchnosti, začaly pro vesničany hotové galeje. Všechny mince do jedné museli odevzdat a některé z těch ziskuchtivých ubožáků drábové pro jistotu seřezali holemi.

Celkové množství mincí se vzhledem k okolnostem nálezu nepodařilo s přesností určit. Dle písemných zpráv bylo zachyceno asi 4 200 mincí, původní množství se odhaduje na nejméně 5 000 (snad až 7 000) mincí o celkové váze 30–40 (podle některých odhadů až 50) kg.

Image

Čtěte také

Ukrytý poklad Keltů: Na dělníky v Duchcově čekalo velké překvapení

Když 11. června 1509 kráčel Jindřich VIII. k oltáři s Kateřinou Aragonskou, nebyla pro něj neznámou nevěstou. Španělskou princeznu tak trochu zdědil po svém zemřelém bratru Arturovi. Právě tento nedostatek, který ale pro jednou ošetřil papežský dispens, měl o dvacet let později sehrát důležitou roli v dějinách Anglie.

TIP: Vše pro mého dědice: Co obětoval Jindřich VIII. touze po synovi?

Ke vzniku celoevropského skandálu přitom stačily dvě záminky. Tou první byl fakt, že Kateřina nedala králi mužského potomka. Druhou pak krásné oči dvorní dámy Anny Boleynové. Ve snaze zbavit se stárnoucí Kateřiny se Jindřich neváhal rozejít s papežským stolcem stejně jako ztratit popularitu v očích anglické věřejnosti. To vše pro nedostupnou Annu, kterou jen pár let po vytouženém sňatku poslal na popraviště. 

Narodit se do nejvýznamnějšího vladařského domu Evropy byla sama o sobě celkem výhra. Ale mít vyhlídky na císařskou korunu, to byla ještě vyšší liga. Právě to se poštěstilo malému Leopoldovi, který spatřil světlo světa 9. června 1640. 

TIP: Leopold I. Habsburský: Válečník a milovník umění

Protože byl v té době ještě ve hře Leopoldův bratr Ferdinand, určil císařský pan otec svému mladšímu synovi duchovní dráhu. Uběhlo ale sotva pár let a Leopold se posunul na první místo v následnictví. Zatímco český a uherský trůn mu ještě stihl otec zajistit, o římskou korunu se musel poprat vlastními silami. A pral se vlastně po celou svou vládu.

Nepřítelem číslo jedna mu nebyl nikdo menší než francouzský král Ludvík XIV. Oba rivalové aleměli společnou velkou lásku k umění a přepychu. A tak se za Leopoldovy dlouhé vlády stal vídeňský dvůr skutečným kulturním centrem monarchie.

Když v červnu 1940 padla Francie, ovládalo nacistické Německo pobřeží západní Evropy od španělských hranic až po Norsko. Bylo však potřeba tuto dlouhou čáru zabezpečit proti případným pokusům Velké Británie o invazi. Jako nejohroženější se jevila oblast Pas-de-Calais na pobřeží průlivu La Manche, protože Británie odtud byla vzdálena jen 34 kilometrů.

Hitler už 16. července 1940 nařídil vybudovat zde opevněné dělostřelecké baterie a ty se postupně stavěly i v nejdůležitějších přístavech na pobřeží Atlantiku. Když potom Britové podnikli několik nájezdů na norské a francouzské základny ovládané Němci, rozhodlo vrchní velení Wehrmachtu v prosinci 1941 vybudovat podél celého pobřeží okupované Evropy linii železobetonových objektů, jež dostala název Atlantický val.

Hitler pak nařídil, že technické záležitosti opevnění bude mít na starosti Todtova organizace. Konečným cílem bylo vybudovat úctyhodný počet 15 000 pevnostních objektů, které měly přispět k zabezpečení pobřeží západní a severní Evropy vůči útoku z moře.

Výstavba opevnění

Todtova organizace měla vybudovat v jednotlivých oblastech vrchní stavební velitelství, kterým budou podléhat místní služebny, zásobovací jednotky, provozy pro dodávky stavebnin a také služebny Německé pracovní fronty DAF. Stavba nabyla gigantických rozměrů; pracovalo na ní celkem přes 400 000 osob, mezi nimi i řada válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů. Není třeba dodávat, že tvrdé pracovní podmínky mnoho nedobrovolných dělníků nepřežilo.

Tempo výstavby bylo velice rychlé a termíny dokončení v mnoha případech stanovil Hitler osobně. V listopadu 1943 provedl inspekci dosud provedených příprav polní maršál Erwin Rommel, který byl na počátku toho měsíce Hitlerem pověřen dohledem nad budováním Atlantického valu a podle jeho koncepce se nyní kromě stavby železobetonových objektů začalo opevňovat i samo pobřeží.

Rostl zde důmyslný systém překážek, mnohé oblasti byly zaminovány a stavěly se také malé permanentní i polní objekty v bezprostřední blízkosti pláží, které měly svou palbou znesnadnit nepřátelské vylodění. Do června 1944 tak jen v samotné Francii spolykala výstavba valu 17 000 000 m³ betonu, 1 200 000 tun oceli a náklady přesáhly 3,7 miliardy říšských marek.

Podoba valu

Atlantický val představoval linii opěrných pěchotních bodů nacházejících se nedaleko pobřeží a vyzbrojených většinou protipěchotními a protitankovými zbraněmi. Jejich úkolem bylo zastavit vyloďující se nepřátelské pěší i mechanizované jednotky.

Největší koncentrace těchto objektů pochopitelně byla v takovém terénu, který se jevil jako nejvhodnější pro invazní operace. Řada z nich vznikla přímo na písčitých plážích Normandie. K zesílení této obranné linie se stavěly mohutnější železobetonové objekty pro dělostřelecké baterie, jejichž palba byla orientována směrem k moři. Ty se budovaly v místech s dobrým přehledem okolního terénu, odkud mohly palbou působit co nejúčinněji. Na zvlášť exponovaných místech se tyto baterie stavěly ve dvou sledech – první přímo na pobřeží a druhý o několik kilometrů dál ve vnitrozemí. 

Opevnění obklopoval systém různých překážek, zátarasů a minových polí. Obzvlášť silně Němci opevnili přístavy Dunkerque, Calais, Boulogne, Le Havre, Cherbourg a další. Dobře totiž věděli, že bez nich by Spojenci nemohli zásobovat vyloděná vojska. Zmíněná města potom dostala statut pevností stejně jako strategicky významné Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu, jež patřily Británii, a Němci je okupovali od léta 1940. 

Připravenost k obraně

Objekty valu byly vyzbrojeny všemi možnými typy zbraní, přičemž nacisté využili také kořist ze skladů čs. armády. Je pochopitelné, že z finančních i dalších důvodů nemohl být val ve všech oblastech stejně silný: nejvíce se Němci zaměřili na místa, která se jevila pro invazi jako nejpříhodnější, a nejtěžší opevnění se proto nacházelo právě v okolí Calais.

Dokončení: Atlantický val: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Hustota opevnění v dalších částech Francie závisela na přírodních podmínkách a na stupni ohrožení dané oblasti. Solidně byla opevněna ještě Normandie a severní část poloostrova Cotentin, kde se kromě linií opěrných pěchotních bodů nacházely četné pobřežní baterie lehčích a středních ráží. Dál na jih už ovšem byly opevněny především přístavy. Počátkem června 1944 stálo v samotné Normandii 1 643 už dokončených objektů, 79 bylo rozestavěných a u 289 stavba ještě ani nezačala. Na jeden kilometr pláží zde v průměru připadalo 800 zátarasů či překážek a tisíce min.

Nasazení biologického boje proti škůdcům, kdy záměrně rozšiřujeme predátory nebo choroby škodlivých druhů, to není nic nového.

Jenže v Dánsku nezaspali a přidali ke klasickému biologickému boji technologie 21. století. Vyvíjejí totiž ekologické drony čili ekodrony, které dovedou rozprašovat slunéčka, dravé roztoče nebo parazitické vosičky.

Pro techniky je to docela výzva. Jejich úkolem je postavit dron, kterým by bylo možné šířit živý hmyz, aniž by došlo k jeho poškození.

TIP: Dron, který umí plašit ptáky: ProHawk napodobuje skutečné dravce

Novou technologii ekodronů prověří nejprve na jahodových plantážích, v ovocných sadech a na plantážích s vánočními stromky, kde mívají vysoké výnosy. Až bude technologie ekodronů pořádně vyladěná, tak by se měla dostat příležitost i na velkoplošných farmách běžných plodin.