Příroda

Ačkoli byly pokusné krysy vystaveny modrému světlu jedinou hodinu, projevilo se to okamžitě větším sklonem k „mlsání“, v tomto případě konzumací cukrem vylepšené vody.

Sameček modráska bahenního je na líci křidélek modře zbarvený, samička jen lehce nebo vůbec. Z rubu jsou obě pohlaví zbarvena totožně.

Zbarvení křižáka pruhovaného je velmi nápadné – na zadečku jej zdobí žluté a černé pruhy, které jsou protkány tenkým bílým lemem. Výrazně jsou ovšem zbarveny jen samičky, mnohem menší sameček, je zbarven nenápadně hnědě s nevýraznou kresbou. (foto: Wikimedia Commons, Chmee2, CC BY 3.0)

Když štír bodne s použitím maximální možné dávky jedu, musí pro to mít opravdu pádný důvod. V krajním případě umí štíři jed i rozprašovat a odradí tak od útoku třeba křečky (Onychomys), kteří škorpiony dokážou odzbrojit tím, že jim úplně odkousnou ocas.

Nezdolná rostlina pouště

Mezi nejfantastičtěji vyhlížející rostliny světa nepochybně patří welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), endemit obývající pouze jisté oblasti pouště Namib na západním pobřeží Namibie a Angoly. Tato vytrvalá stálezelená rostlina ze starobylé skupiny liánovcotvarých je ovšem nejen od pohledu bizarní, ale zvládá také extrémní podmínky v podobě velkého výkyvu teplot. Vyrovná se s teplotami od 50 °C ve dne až po 7 °C v noci a ve vyschlých řečištích čelí plnému slunečnímu svitu po celých 300 dní v roce. Vláhu získává z jediného dostupného zdroje, kterým je pás mlh, jenž se ráno táhne od Atlantiku přibližně 130 kilometrů do vnitrozemí.

Welwitschie dostala svůj poněkud krkolomný název podle svého objevitele, původem korutanského Slovince, cestovatele a botanika Friedricha Welwitsche (1806–1872). Mezi další „rekordy“ této zajímavé rostliny patří také velikost listů, které mohou přesáhnout délku 6 metrů a šířku 1,8 metru.

V blízkosti vody bují život, jak dokazuje i tato fotografie právě vylíhnuté vážky.

Není neobvyklé, že například rypouši a tučňáci obývají stejné prostory.

Čtyři mohutné, sytě oranžové přední hlodáky nutriím nepřetržitě rostou a dokonce se samy ostří. Měkká zubovina se totiž v jejich zadní části, kde chybí ochranná sklovina, neustálým hlodáním obrušuje.

Pralesnička drobná (Oophaga pumilio) žije ve Střední Americe od Nikaraguy po Panamu. Je známá díky bohaté škále variet, která čítá 15–30 různých zbarvení.

Červeně vybarvené chloupky vylučují olej, žlutými oválky průduchů list dýchá.

Výrůstek na nose má u samic více či méně šiškovitý tvar, samci jej mají dlouhý a špičatý. Samicím druhu Langaha alluaudi navíc vyrůstají nad očima jakási „tykadélka“.

Každá z chobotnic reaguje na potápěče jinak: jedna se snaží uniknout, druhá mění barvu těla a snaží se i tvarem splynout s prostředím. (foto: N. Nashipae Y. Loxodonta)

Spatřit psy pralesní ve volné přírodě je nesmírně obtížné. V zoologické zahradě je můžete vidět třeba v té pražské.

Výšku a mohutnost žirafy si zvláštním způsobem uvědomíte v okamžiku, kdy se k vám zvědavě nakloní její obrovitá hlava.

Sameček srpice obecné (Panorpa communis) má v dospělosti rozpětí křídel kolem 35 milimetrů. Na fotce je dobře patrné „škorpioní“ zakončení ocasu se dvěma háčky, jimiž si při páření přidržuje samičku.