Dělostřelectvo

Samohybné dělo Bishop vzniklo jako montáž 25liberního kanonu do masivní nástavby na podvozku pěchotního tanku Valentine. (Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0)

406mm houfnice M1920 sloužila k obraně hlavních amerických námořních přístavů v letech 1922 až 1947. (foto: Wikimedia Commons, U.S. National Archives and Records Administration, CC0)

Britské 280cm dělo v akci v oblasti Coigneux, Francie. (foto: Wikimedia Commons, National Library NZ, CC0)

400mm železniční houfnice měla maximální dostřel okolo 16 km, díky těžším granátům se ale dramaticky zvýšila její ničivá síla. (foto: Wikimedia Commons, NARA, CC0) 

Bär měl být vyzbrojen 30,5cm moždířem, jenž byl derivátem legendární zbraně ze Škodovky (zde ještě ve službách rakousko-uherské armády). (foto: Wikimedia Commons, Österreichische Nationalbibliothek, CC0)

Samohybné dělo Heuschrecke IVb určitě představovalo zajímavý nápad, ovšem připomínky úředníků koncepci vozidla absurdně zkomplikovaly. (foto: Wikimedia Commons, Ben Sherman, CC0)

Jediný zachovaný kus německého 128mm samohybného kanonu s přezdívkou „Sturer Emil“ lze zhlédnout v muzeu v ruské Kubince. (foto: Wikimedia Commons, Alan Wilson, CC BY-SA 2.0)

Samohybná houfnice Wespe zničená v Normandii. Armáda ji nakonec upřednostnila před Geschützwagenem Ivb für 10,5-cm leFH 18/1. (foto: Wikimedia Commons, W.wolny, CC0)

Dobře vycvičená obsluha 88mm protiletadlového kanonu K-Zugflak L/45 mohla zvládnout špičkovou kadenci až 10 výstřelů za minutu.

Obsluha 8,8-cm K-Zugflak L/45 předvádí manipulaci s kanonem lafetovaném na podvozku pro motorový tah.

Lafetovaná houfnice shora otevřeného vozidla Sexton.

Sovětské SU-5-2 na přehlídce v roce 1936 v Chabarovsku.

Během první světové války nedokázalo dělostřelectvo držet krok s postupující pěchotou. Britští vojáci na snímku se chystají k postupu proti Němců.

Rakousko-uherští vojáci si prohlížejí houfnici Obice da 305/17 modello 16, kterou za sebou zanechala ustupující italská armáda.

Tento hummel vyřadila spojenecká vojska v Normandii.