rostliny

Světlý, parkový les a v něm do daleko vonící porosty kokoříků a konvalinek – to je jarní Hodonínská Doubrava. (foto: © Jiří Sladký)

Vláskatec tajemný (Trichomanes speciosum) patří ke kapradinám, které rostou v místech s vysokou vzdušnou vlhkostí. Listy tohoto druhu se skládají pouze z jedné řady buněk, jsou na pohled průsvitné, sklovité a podobají se listům mechů. (foto: Shutterstock)

Vydáte-li se do národního parku Inthanon v severním Thajsku, zastavte se ve vesnici Ban Khun Klang. U ní najdete botanickou zahradu věnovanou stromovým kapradinám. (foto: © Topi Pigula - se souhlasem k publikování)

Starší než pyramidy

Některé druhy stromů mají dar velmi vysokého věku a patří k nejstarším organismům na Zemi. Vždyť i některé naše duby, lípy nebo tisy „pamatují“ třeba Žižku… Opravdového přeborníka ale najdeme v Severní Americe, konkrétně v Kalifornii, Nevadě a Utahu. Je jím druh pojmenovaný přiléhavě borovice dlouhověká (Pinus longaeva), středně velký jehličnan dorůstající výšky 5 až 15 metrů s nápadně oranžovožlutou borkou.

Věk jednoho konkrétního exempláře známého jako Metuzalém byl někdy kolem roku 1957 určen na fantastických 4 849 let, tento rekord však nevydržel. V roce 2012 bylo totiž stáří jiného jedince borovice dlouhověké změřeno datací letokruhů na 5 067 let. To by znamenalo, že začal růst někdy kolem roku 3050 př. n. l. a je tedy podstatně starší než třeba pyramidy v Gíze!

Některé exempláře borovic dlouhověkých v kalifornském pohoří White Mountains jsou staré v průměru 2 000 let (na severních svazích), na jižních svazích jsou populace těchto stromů o polovinu mladší. Mrtvé exempláře zde však ještě velmi dlouho přetrvávají a mohou mít stáří i přes 7 000 let. (foto: Shutterstock)

Na Vrchbělé najdete pestře kvetoucí louky, nad nimiž se v opojné vůni mateřídoušky vznáší jedna z nejbohatších populací českých motýlů. (foto: Denisa Mikešová)

Přesličky jsou vytrvalé byliny s plazivými oddenky, které můžou výjimečně na bázi dřevnatět. Podzemní oddenky jsou článkované, postranní někdy tloustnou a vytvářejí hlízky s bohatstvím zásobních látek. Mykorhizní (funkčně spojené s houbami) kořeny vyrůstají z uzlin. Lodyhy mají poměrně složitou stavbu se systémem vzdušných a vodovodných dutin. U některých druhů se lodyhy i několikanásobně větví, mohou být stálezelené či opadavé. Zároveň přebírají asimilační funkci za zakrnělé šupinovité listy, které rostou v přeslenech v uzlinách, srůstají a vytvářejí pochvu. 

Některé druhy přesliček mají dvojí lodyhy: Jednak jarní nezelené, které mají na koncích výtrusné klasy a potom letní, jež jsou zelené, ale neplodné. Jiné druhy mají jediný typ lodyhy – zelený s výtrusnými klasy. Výtrusy přesliček mají na povrchu čtyři dlouhá úzce páskovitá ramena, tzv. mrštníky, která se ve vlhku svinují a za sucha roztahují. Udržují tak vždy několik výtrusů u sebe. Ačkoli jsou výtrusy tvarově shodné, fyziologicky se rozlišují na samčí a samičí.

Přesličky dokážou hromadit oxid křemičitý, který zpevňuje stonky. Proto se stonky dříve využívaly k leštění dřeva nebo k drhnutí nádobí. Zároveň tyto rostliny obsahují flavonoidy a jiné polyfenoly, dále pak saponiny. Zajímavý je obsah thiaminasy, enzymu, jenž rozkládá vitamín B1. U některých druhů byly prokázány piperidinové alkaloidy, zejména nikotin. Proto jsou tyto druhy považovány za jedovaté. Výluh ze stonků přesličky největší (Equisetum telmateia) se používá jako alternativní fungicid, který účinkuje například na černou skvrnitost listů růží. (foto: Shutterstock)

Rosnatka okrouhlolistá má v české botanice několik názvů – mucholapka, rosička, rosník a díky paprskovitému tvaru listů se jí přezdívá také sluneční bylina. (foto: Shutterstock)

Druh Paphiopedilum Gratrixianum se dnes již běžně komerčně pěstuje a přestává být ve sbírkách raritou. (foto: Romana Rybková)

Čmelák zemní (Bombus terrestris) není jen sympatickým opylovačem, ale někdy jen bezohledným lupičem, který prokouše stěnu květu a vykrade nektar.

Pohled na podzimní vřesoviště je skutečně idylický.

Brusnice (Vaccinium), jak se tento rod keřů nazývá, vytváří stejně jako většina vřesovcovitých keřů (čeleď Ericaceae), takzvanou erikoidní mykorhizu s vřeckovýtrusými houbami, například voskovičkou vřesovcovou (Hymenoscyphus ericae). Houbová vlákna kolonizují převážně buňky pokožky kořene, v nichž se tvoří typické útvary – klubka a smyčky. Spolužití je tak těsné, že kořeny ani nevytváří kořenové vlášení (jemné kořenové vlásky). Houba pomáhá rostlině získávat živiny na chudých substrátech, kde jiné keře rostou jen obtížně. Na vhodných stanovištích, kyselých písčitých půdách v borových a smrkových lesích, jsou proto především borůvky dominantními rostlinami lesního podrostu.

Symbióza s houbou je ale také jedním z důvodů, proč se borůvky a brusinky jen špatně pěstují mimo přirozená stanoviště. Do zahrad se spíše hodí druhy, které nemají příliš vyhraněnou závislost na houbovém symbiontu, jako je například brusnice chocholičnatá (Vaccinium corymbosum). Při pěstování v zahradě je přitom nutné vysazovat více rostlin pokud možno různých odrůd, protože většina brusnic jsou rostliny cizosprašné. (foto: Shutterstock)

Stříbřenec pcháčohlavý mnohdy kvete celoročně, na jižní polokouli ovšem nejvíce od srpna do dubna. Květenství je lemováno několika řadami střechovitě se kryjících listenů krémové až karmínové barvy.

Kandík psí zub je na květ skoupý a vykvétá pouze na několik málo dní v roce.

Šest dní strávených v hlubokých kaňonech na cestě mezi městečky Lençois a Capão se proto stává opravdovým dobrodružstvím a cestou do jiného světa – takového, kde stále dominuje síla přírody.

Bledule bezesporu patří mezi u nás první kvetoucí rostliny. Statisíce těchto květů každoročně vykvétají v údolí Chlébského potoka.