rostliny

Láčka mívá baňkovitý tvar a jeho ústí je lemováno kluzkým límcem, tzv. obústím. Shora je láčka krytá víčkem. Na jejím vnějším povrchu i spodní straně víčka a vnitřním okraji obústí se nacházejí nektarové žlázky, které lákají hmyz. Vnitřek láčky je obvykle rozdělen na dvě části. Ve spodní, která je zatopená trávicí tekutinou, jsou trávicí žlázky. Výše je pak vosková zóna, která je tak kluzká, že hmyz se vlastními silami z láčky nedokáže dostat.

Láčkovky jsou dvoudomé, tj. rostliny jsou buď samčí nebo samičí. Jejich drobné květy vytvářejí bohatá květenství a většinou nepatrná semena jsou unášena větrem na velké vzdálenosti. (foto: Shutterstock)

Žaludy jsou vítanou a výživnou pochoutkou pro mnohé lesní tvory. V kuchyni a medicíně je ale využívali i indiáni a naši předkové.

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Pelargonium praemorsum ssp. Speciosum připomíná spíše orchidej.

Nápadně nebezpečná

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je původní evropská květina, která v Česku kvete zejména v květnu až červenci a je charakteristická krásnou a výraznou vůní. Slouží jako okrasný druh a rovněž je využívána jako léčivka pro posílení srdeční činnosti. Na druhou stranu jde o květinu jedovatou, jež může způsobit nebezpečnou otravu. Zejména žvýkáním listů nebo spolknutím červených plodů konvalinky si můžete přivodit nevolnost, zvracení, závratě a další nepříjemné následky. Ke konvalince je tedy dobré čichat, rozhodně se ale nedoporučuje ji pojídat.

Konvalinka patří mezi okrasné druhy, které ale zároveň mohou být užitkové. Tento druh je totiž využíván nejen jako léčivka, ale používá se i při výrobě mýdel, šňupacího tabáku nebo jako přísada do šamponů a voňavek. (foto: Pixabay, Myriams-Fotos, CC0)

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Nezdolná rostlina pouště

Mezi nejfantastičtěji vyhlížející rostliny světa nepochybně patří welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), endemit obývající pouze jisté oblasti pouště Namib na západním pobřeží Namibie a Angoly. Tato vytrvalá stálezelená rostlina ze starobylé skupiny liánovcotvarých je ovšem nejen od pohledu bizarní, ale zvládá také extrémní podmínky v podobě velkého výkyvu teplot. Vyrovná se s teplotami od 50 °C ve dne až po 7 °C v noci a ve vyschlých řečištích čelí plnému slunečnímu svitu po celých 300 dní v roce. Vláhu získává z jediného dostupného zdroje, kterým je pás mlh, jenž se ráno táhne od Atlantiku přibližně 130 kilometrů do vnitrozemí.

Welwitschie dostala svůj poněkud krkolomný název podle svého objevitele, původem korutanského Slovince, cestovatele a botanika Friedricha Welwitsche (1806–1872). Mezi další „rekordy“ této zajímavé rostliny patří také velikost listů, které mohou přesáhnout délku 6 metrů a šířku 1,8 metru.

Tučnice mají na listech dva druhy žlázek. Stopkaté žlázky s deštníkovitou mnohobuněčnou hlavičkou produkují lepkavý sekret, který hmyz láká svým leskem a snad i vůní. Po dosednutí na list jej však tekutina znehybní a udusí. Menší přisedlé žlázky pak produkují trávicí enzymy a současně vstřebávají živiny. Jejich produkce se ale spustí až v okamžiku, kdy se chytí další kořist. Při trávení většího úlovku se mohou listy některých druhů svinovat od okrajů ke středu tak, aby natrávená tekutina nestékala pryč z listů.

Vývoj a vznik nových druhů tučnic probíhal ve třech různých oblastech. Jedna je na jihu USA, druhá ve Střední Americe, v Mexiku a třetí ve Středozemí. Kromě toho se ovšem tučnice vyskytují v chladnějších oblastech celé severní polokoule. 

Životní cyklus tučnic se liší právě podle lokalit, kde rostou. Rostliny z jihovýchodu USA jsou charakteristické stejnotvarými růžicemi listů, které vytrvávají celý rok a jejich tvar se nemění. Naproti tomu mexické tučnice mohou v období sucha vytvářet kratší, silnější listy, které nejsou masožravé. Rostliny mírného pásma zase přečkávají zimu pomocí zimních pupenů – hibernakulí. 

Květy tučnic vyrůstají obvykle jednotlivě a mají nápadnou pyskatou korunu, která připomíná květy rostlin čeledi krtičníkovitých, s nimiž jsou tučnice vzdáleně příbuzné. Květy rostlin jsou opylovány hmyzem a jejich plodem je podlouhle vejcovitá tobolka s drobnými semeny. (foto: Wikimedia Commons, Noah Elhardt, CC BY-SA 3.0)

Růže galská (Rosa gallica) nebo též růže keltská má od raného středověku doložené hospodářské využití. Pěstovala se v klášterních a později lékárnických zahradách jako Rosa officinalis; využíván byl květ i šípek. (foto: Wikimedia Commons, Stefan.lefnaer, CC BY-SA 4.0 + ilustrace Tereza Samková)

Labyrint je symbolem mediteránu, a rovněž tvoří kamennou dominantu na dně lomu v Pavlíkově botanické zahradě.

Heliamphora nutans

Heliamphory obývají svět stolových hor ve Venezuele. Jejich láčky mají tvar kornoutovitě svinutého listu a nejsou kryté víčkem. Přebytečná dešťová voda je sváděna žlábkem ke kořenovému systému. V dolní partii láčky je vždy tekutina. List neprodukuje enzymy, k trávení potravy plně využívá přítomné bakterie. Tento druh byl popsán již v roce 1840 z nejvyšší stolové hory – Roraimy.

Květ: bílý poměrně velký, čtyřčetný; Listy: kornoutovité, až 40 cm dlouhé; Rozšíření: stolová hora Roraima; Ekologie: vysokohorské slatinné louky

foto: © ilustrace Tereza Samková, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Dávivec černý a jeho plody

Zápach jako vábnička

Snad nejsmrdutější „kytkou“ světa je jednoděložná áronovitá rostlina zmijovec titánský (Amorphophallus titanum). Ve své domovině na ostrově Sumatra je dokonce nazývána „rostlinou mršin“, protože páchne stejně jako tlející maso. Tento nepříjemný efekt má ovšem velmi praktický účel: stejně jako největší květina světa raflézie (Rafflesia arnoldii) láká zmijovec opylovače z řad brouků a dalšího hmyzu, na nichž je reprodukčně závislý. A právě tyto členovce silně vábí pro člověka zcela nesnesitelný zápach.

V mírném pásmu se zmijovec titánský pěstuje jako okrasná rostlina. V místě svého přirozeného výskytu je však plodinou užitkovou, která poskytuje jedlé hlízy s vysokým obsahem škrobu. V Indii a Japonsku se ze sušených hlíz této rostliny dokonce vyrábí pečivo a nudle. (foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)