11. 11. 2022Mravenci jsou jednou z nejúspěšnějších skupin hmyzu, známo je více než 12 tisíc druhů. Vznikali během období křídy před 99 miliony let, dnes jsou takřka všudypřítomní. Za dobu mravenčí existence došlo mezi nimi a rostlinami k mnoha interakcím. Od běžného sběračství, kdy mravenci shromažďují a konzumují semena či listy rostlin, ochranu před škůdci či naopak chov škůdců na rostlinách. Mravenci také rozmělňují, převrstvují a mění vlastnosti půdy a vytvářejí prostředí pro růst určitých druhů rostlin na mraveništích.
Mezi některými rostlinami a mravenci dokonce došlo k vzájemnému přizpůsobení. Rostliny například vytvářejí mimokvětní nektaria, která lákají mravence a ti pak své „hostitele“ ochraňují. Mravenci také šíří semena některých rostlin, na nichž vyrůstají speciální útvary, které slouží jako odměna za prokázanou službu. Nejtěsnější vazbu představují myrmecodia, rostlinou připravené hnízdní útvary pro některé druhy mravenců. Ta vznikají u tropických rostlin různých taxonomických skupin. Všechny druhy rostliny, jež s mravenci nějakým způsobem kooperují, se souhrnně označují jako myrmekofilní. (foto: Shutterstock)
01. 08. 2022Starší než pyramidy
Některé druhy stromů mají dar velmi vysokého věku a patří k nejstarším organismům na Zemi. Vždyť i některé naše duby, lípy nebo tisy „pamatují“ třeba Žižku… Opravdového přeborníka ale najdeme v Severní Americe, konkrétně v Kalifornii, Nevadě a Utahu. Je jím druh pojmenovaný přiléhavě borovice dlouhověká (Pinus longaeva), středně velký jehličnan dorůstající výšky 5 až 15 metrů s nápadně oranžovožlutou borkou.
Věk jednoho konkrétního exempláře známého jako Metuzalém byl někdy kolem roku 1957 určen na fantastických 4 849 let, tento rekord však nevydržel. V roce 2012 bylo totiž stáří jiného jedince borovice dlouhověké změřeno datací letokruhů na 5 067 let. To by znamenalo, že začal růst někdy kolem roku 3050 př. n. l. a je tedy podstatně starší než třeba pyramidy v Gíze!
Některé exempláře borovic dlouhověkých v kalifornském pohoří White Mountains jsou staré v průměru 2 000 let (na severních svazích), na jižních svazích jsou populace těchto stromů o polovinu mladší. Mrtvé exempláře zde však ještě velmi dlouho přetrvávají a mohou mít stáří i přes 7 000 let. (foto: Shutterstock)
22. 07. 2022Přesličky jsou vytrvalé byliny s plazivými oddenky, které můžou výjimečně na bázi dřevnatět. Podzemní oddenky jsou článkované, postranní někdy tloustnou a vytvářejí hlízky s bohatstvím zásobních látek. Mykorhizní (funkčně spojené s houbami) kořeny vyrůstají z uzlin. Lodyhy mají poměrně složitou stavbu se systémem vzdušných a vodovodných dutin. U některých druhů se lodyhy i několikanásobně větví, mohou být stálezelené či opadavé. Zároveň přebírají asimilační funkci za zakrnělé šupinovité listy, které rostou v přeslenech v uzlinách, srůstají a vytvářejí pochvu.
Některé druhy přesliček mají dvojí lodyhy: Jednak jarní nezelené, které mají na koncích výtrusné klasy a potom letní, jež jsou zelené, ale neplodné. Jiné druhy mají jediný typ lodyhy – zelený s výtrusnými klasy. Výtrusy přesliček mají na povrchu čtyři dlouhá úzce páskovitá ramena, tzv. mrštníky, která se ve vlhku svinují a za sucha roztahují. Udržují tak vždy několik výtrusů u sebe. Ačkoli jsou výtrusy tvarově shodné, fyziologicky se rozlišují na samčí a samičí.
Přesličky dokážou hromadit oxid křemičitý, který zpevňuje stonky. Proto se stonky dříve využívaly k leštění dřeva nebo k drhnutí nádobí. Zároveň tyto rostliny obsahují flavonoidy a jiné polyfenoly, dále pak saponiny. Zajímavý je obsah thiaminasy, enzymu, jenž rozkládá vitamín B1. U některých druhů byly prokázány piperidinové alkaloidy, zejména nikotin. Proto jsou tyto druhy považovány za jedovaté. Výluh ze stonků přesličky největší (Equisetum telmateia) se používá jako alternativní fungicid, který účinkuje například na černou skvrnitost listů růží. (foto: Shutterstock)
13. 04. 2022Brusnice (Vaccinium), jak se tento rod keřů nazývá, vytváří stejně jako většina vřesovcovitých keřů (čeleď Ericaceae), takzvanou erikoidní mykorhizu s vřeckovýtrusými houbami, například voskovičkou vřesovcovou (Hymenoscyphus ericae). Houbová vlákna kolonizují převážně buňky pokožky kořene, v nichž se tvoří typické útvary – klubka a smyčky. Spolužití je tak těsné, že kořeny ani nevytváří kořenové vlášení (jemné kořenové vlásky). Houba pomáhá rostlině získávat živiny na chudých substrátech, kde jiné keře rostou jen obtížně. Na vhodných stanovištích, kyselých písčitých půdách v borových a smrkových lesích, jsou proto především borůvky dominantními rostlinami lesního podrostu.
Symbióza s houbou je ale také jedním z důvodů, proč se borůvky a brusinky jen špatně pěstují mimo přirozená stanoviště. Do zahrad se spíše hodí druhy, které nemají příliš vyhraněnou závislost na houbovém symbiontu, jako je například brusnice chocholičnatá (Vaccinium corymbosum). Při pěstování v zahradě je přitom nutné vysazovat více rostlin pokud možno různých odrůd, protože většina brusnic jsou rostliny cizosprašné. (foto: Shutterstock)