rostliny

Welwitschie podivná je jediným rostlinným druhem svého rodu. Tato dvoudomá rostlina má většinou pouze dva protilehlé, stále dorůstající listy.

Přestože žádný druh rostoucí v Evropě není původní, mahónie se zde běžně pěstují a některé druhy i zplaňují. Rod byl pojmenován na počest významného amerického zahradníka irského původu, Bernarda McMahona (1775–1816). Větve mahónií jsou oblíbeným materiálem ve vazačství, používají se především na věnce a vánoční ozdoby.

Tyto keře jsou blízce příbuzné dřišťálům, k nimž je někteří (zejména američtí) autoři přiřazují. Od dřišťálů se ovšem na první pohled liší zpeřenými listy a květenstvím, které se zakládá na vrcholcích větví. Také nemají na větvích palisty přeměněné v trny. Obrannou funkci u mahónií přebírají ostré hrotité zuby kožovitých listů a jedovatý alkaloid berberin, díky němuž je dřevo keřů žlutě zbarvené.

Funkce opylovačů se u květů mahónií ujímají především včely. Ptáci se zase konzumací modrých, bíle ojíněných bobulí starají o šíření keřů do dalších lokalit. Nezralé plody jsou mírně jedovaté, během zrání však obsah alkaloidu berberidinu výrazně klesá a ptáci mohou plody bez újmy konzumovat.

Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis)

Sněženka podsněžník je nejznámější sněženkou. V Česku je domácí rostlinou a také se nejčastěji pěstuje na zahradách. Jejích lokalit v přírodě, především kvůli intenzivnímu lesnictví a přeměně listnatých lesů v jehličnaté monokultury, ovšem ubývá. Je jednou z prvních rostlin, které u nás na konci zimy vykvétají v přírodě. Začíná kvést již na konci února a kvete až do března.

Výška: 25 cm
Doba květu: únor, březen
Rozšíření: Roste od Pyrenejí po Turecko a Kavkaz. Do Velké Británie, kde zdomácněla, se dostala nejspíše ve starověku.
Ekologie: humózní, především lužní lesy a lesy roklin
Status: CITES, ohrožený druh ČR(C3), červená kniha Ukrajiny

 

Rostliny mohou vydávat různé zvuky

Hadice na mořské houbě

Hadice (Ophiuroidea) patří mezi ostnokožce (Echinodermata). Tito mořští živočichové se živí detritem a nejčastěji mají velikost kolem tří centimetrů. Existují ovšem i druhy dorůstající až 60 cm. Sexuálně dospívají ve dvou letech života a dožívají se pěti let. Můžete na ně narazit ve všech mořích světa až do hloubek šesti kilometrů. Některé druhy dokáží tolerovat i brakickou vodu. Stejně jako příbuzné hvězdice mají úžasnou schopnost regenerace.

Leontice leontopetalum - v ideálních podmínkách dorůstá až půlmetrové výšky

Řapíky mladých listů rebarbory se obvykle upravují jako zelenina. Po tepelné úpravě slouží jako náplň do moučníků nebo knedlíků, výjimečné nejsou ani rebarborové polévky, kompoty, marmelády nebo zavařeniny. To vše je ale třeba jíst s mírou, protože větší konzumace může ohrozit těhotné a kojící ženy, malé děti a lidi s ledvinovými kaménky. V rostlině je totiž mimo jiné vysoký obsah šťavelanů, který mají vliv na metabolismus vápníku v organismu.

Rebarbory jsou většinou mohutné byliny příbuzné šťovíkům, kterým se svým vzhledem podobají. Popsáno je kolem 60 druhů, z nichž nejvíce roste ve východní Asii, v Evropě jsou rozšířeny pouze dva druhy. Často rostou na pustinných horských stanovištích. Druhy, jimž se daří na suchých skalnatých místech, mají často listy ostnitě hrbolkaté, v sezóně těsně přitisklé k zemi.

Přepeřená mladá poštolka obecná se zbytky prachového peří na hlavě

Vílí kruhy v Namibii.

Květy podražců připomínají masožravky, za něž jsou tyto rostliny někdy omylem pokládány. Květy vyrůstají většinou jednotlivě a jsou souměrné – tři okvětní lístky zcela srůstají v trubku, která je ve spodní části baňkovitě rozšířená. V horní části se vytváří límec, který buď kryje květ před deštěm podobně jako víčka láčkovek, nebo je zvětšený a nápadně zbarvený a láká hmyz.

Tvarem, barvou i vůní jsou květy často podobné mršinám nebo exkrementům, což je pro hmyz další pobídka k navštívení. Květy fungují jako pasti – hmyz, který vleze dovnitř, je uvězněn uvnitř baňky, dokud nedojde k opylení. Ven se nemůže dostat kvůli nazpět ohnutým tuhým chlupům, jimiž je obvykle porostlý celý vnitřek trubky. Nejvíce jich bývá u ústí do baňky. Po opylení chlupy rychle uvadnou a uvolní cestu ven. Hmyz může past snadněji opustit i díky změně polohy (sklopení) opyleného květu.

Podražce jsou značně jedovaté a místně byly využívány i jako léčivky. I když většina druhů podražců (cca 300) jsou dřevnatějící liány, v Evropě se jedná především o byliny se ztloustlým oddenkem nebo kořenem. Liánovité dřevité druhy jsou mezi nimi pouze dva.

Jeden z mnoha kouzelných koutů Hidden Valley, kde můžete obdivovat opravdu působivé kamenité útvary.

Pivoňky jsou poměrně náročné na kvalitu přírodního prostředí a jeho změny a také se jen pomalu šíří, protože mají velká a těžká semena. I hojnější druhy mají obvykle pouze ostrůvkovitý areál, přičemž jednotlivá místa výskytu mohou být i značně vzdálená. Proto se u některých lokalit můžeme domnívat, že vznikly druhotně, zplaněním z kultury. Jestliže k tomu ale došlo ve starověku, můžeme to dnes jen stěží dokázat. Jiné druhy jsou endemité malých území, většinou hor, ze kterých se nemohly dále šířit. Mezi ně patří i tyto nejvzácnější evropské pivoňky.

Kořistí běžníka kopretinového se stala babočka síťkovaná

Vonokvětky jsou příbuzné ptačím zobům, od nichž se odlišují tím, že květy vyrůstají ve svazečcích; nikoliv v latě na konci větví. Atraktivní stálezelené stromy a keře s kožovitými listy připomínají cesmíny. Od nich se však poznají podle vstřícných listů. Květy vonokvětek jsou čtyřčetné a jejich korunní lístky obvykle srůstají v trubku. Tyčinky bývají dvě nebo čtyři. Plodem je peckovice. Anglický název Devilwood (ďábelské dřevo) odkazuje na obtížně zpracovatelné dřevo některých druhů. Na snímku vonokvětka cesmínolistá v kultivaru Rotundifolius jako bonsai.