rostliny

Látky vylučované mrtvým tělem mohou ovlivnit barvu a další vlastnosti vegetace.

Duby patří k dlouhověkým stromům, které od nepaměti podněcovaly lidskou fantazii. Při jejich košaté mohutnosti se není čemu divit (Foto: Shutterstock)

Některé druhy kosatců jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, trsnatě rostoucí byliny i rostliny se ztloustlými oddenky.

Svébytnou skupinou kosatců, jak pro botaniky tak i zahradníky, jsou cibulové kosatce. O jejich taxonomii se zasloužili sovětští botanici, především G. I. Rodioněnko. Vyčlenil je do samostatných rodů: Hermodactyloides – kosatečky, Xiphium – kosatčíky a Juno – juna. Dnes se ovšem jednotlivé rody cibulových kosatců opět považují pouze za podrody původního širokého rodu kosatec – Iris.

Největší a nejrůznorodější skupinou cibulových kosatců jsou juna. Jedná se o drobnější i poměrně mohutné rostliny vysoké i přes 50 cm. Cibule mají obvykle hladkou papírovou slupku, někdy v několika vrstvách. Nápadné jsou dlouhé, ztloustlé kořeny. Raší obvykle na jaře, pouze středomořský Iris planifolia vyráží koncem podzimu nebo v zimě. Na snímku Iris cycloglossa.

Listy některých „masožravek“ jsou nenápadné, což platí u tučnic. Jiné rostliny svítí kapičkami lepu na chlupech listů, což je často ještě zvýrazněno červenou barvou chlupů. Zatímco byblis a rosnolist jsou pasivní lovci, chlupy rosnatek již pomalým pohybem odpovídají na přítomnost kořisti.

Lepkavé listy nebo stonky má přitom více rostlin a nalepený hmyz můžeme najít například na šalvěji lepkavé nebo smolničce. Ty však kořist neumí aktivně využít, a proto do společnosti „dravých květin“ nepatří.

Na snímku Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) – naše bezesporu nejznámější masožravá rostlina

Nájezdy slonů afrických porosty „sodomského jablíčka“ těžce poznamenají. Vedle tlustokožců si s jedem žlutých plodů rostliny s vědeckým názvem Solanum campylacanthum poradí jen antilopy impaly.

Bažina v Malajsii zarostlá tokozelkou nadmutou.

Atraktivní něžná krása bramboříku nachového zdobí zářijový listnatý les u Brněnské přehrady. Jeho hlízy jsou však lákadlem pro žravé divočáky.

Životodárná spirála

Na snímku je průřez stočeným listem lilie pořízený rastrovacím elektronovým mikroskopem (SEM). Barvy jsou přidány dodatečně, protože metodou SEM lze primárně získat pouze černobílý obraz. Uvnitř listu jsou patrné pravoúhlé struktury rostlinných buněk. Právě ty obsahují chlorofyl, zelené barvivo, které je zásadním prvkem fotosyntézy – přeměny slunečního svitu na energii.

Mucholapka podivná (Dionaea muscipula)

Mucholapka loví pomocí zdvojené listové čepele. Její kořistí jsou mravenci, pavouci, sarančata, brouci i létající hmyz. Velikost kořisti je 0,5–3 cm. Při okraji čepele zakončené hřebenovitými výčnělky jsou žlázy vylučující nektar, jenž vábí hmyz. Pokud kořist zavadí o citlivé chlupy na horní straně listu, poloviny listu se k sobě přiklopí a vytvoří klec, která kořist uvězní. Ve vhodných podmínkách tento pohyb trvá asi půl vteřiny. Rostlina dovede odlišit pohyb hmyzu od náhodného doteku, třeba při dešti. Pohyb obou polovin čepele je synchronizován pomocí elektrických signálů na buněčné membráně, které se podobají nervovým vzruchům živočichů. List se neprodyšně uzavře a začne vylučovat trávicí enzymy. Když v pasti uvízne nestravitelný předmět, do dvou dnů dojde k jejímu otevření.

Barva květu: bílá
Rozšíření: USA – Severní a Jižní Karolína, severní Florida
Ekologie: krátkostébelná slatiniště
Status: IUCN – zranitelná, CITES B

Příživníci kolem nás

Protože parazitismus vede jak u živočichů tak u rostlin ke zjednodušení stavby těla a ztrátě některých anatomických znaků, je u specializovaných parazitů obtížné zařadit je do systému. Teprve moderní metody využívající analýzu DNA nám proto umožnily poznat jejich nejbližší příbuzné. Tentokrát se seznámíme s jedním druhem, který je domácí u nás v Čechách a se dvěma rostoucími ve Středomoří. Jedná se o velice nápadné rostliny, které na svých toulkách přírodou určitě nepřehlédnete. Na snímku Hlivenec rudý (Cynomorium coccineum), který místy slouží i jako barvířská rostlina.

Léčba rostliny fytoinjektorem

Střevíčník je vytrvalý, neobyčejně dlouhověký druh. Údajně jsou známy i více než stoleté rostliny. Dorůstá výšky 25–60 cm; je rozšířen v Evropě a v mírné a chladné Asii.

Prvosenka aurikule (Primula auricula)

Prvosenka aurikule je nejznámějším a nejrozšířenějším druhem, po němž byla pojmenována celá skupina. Oddenek má krátký, silný. Listy jsou okrouhle obvejčité, na kraji úzce chrupavčité.  Na snímku Prvosenka aurikule ve svém přirozeném vysokohorském prostředí.

Výška: až 20 cm
Barva květu: žlutá
Rozšíření: Karpaty, Alpy, na Balkáně
Ekologie: roste především na skalách, ve skalních štěrbinách, převážně na vápencích
Status: chráněná v Maďarsku, Rakousku, Německu, Itálii, ve Slovinsku, Švýcarsku a na Slovensku

Jaterníky se v několika málo druzích vyskytují v lesích Severní Ameriky, Evropy a Asie. Počet popsaných druhů se různí, protože mnoho autorů považuje americké a většinu asijských druhů za pouhé poddruhy naší domácí podléšky. Někteří botanici dokonce neuznávají samostatný rod jaterníků a spolu s konikleci je řadí do rozsáhlého rodu sasanek.

Především díky brzké době kvetení patří jaterníky k oblíbeným zahradním rostlinám. Také u nás můžeme v lese najít rostliny s květy růžovými nebo téměř bílými. Především v Japonsku se pak mnozí sběratelé zabývají vyhledáváním a sběrem těchto odchylně kvetoucích rostlin v přírodě. Dále je mezi sebou kříží a získávají tak podléšky plnokvěté nebo až monstrózní – s nejrůznějšími barvami jak okvětních lístků, tak i prašníků. Ceny odrůd často šplhají do závratných výší.

Welwitschie podivná je jediným rostlinným druhem svého rodu. Tato dvoudomá rostlina má většinou pouze dva protilehlé, stále dorůstající listy.