rostliny

Tučnice mají na listech dva druhy žlázek. Stopkaté žlázky s deštníkovitou mnohobuněčnou hlavičkou produkují lepkavý sekret, který hmyz láká svým leskem a snad i vůní. Po dosednutí na list jej však tekutina znehybní a udusí. Menší přisedlé žlázky pak produkují trávicí enzymy a současně vstřebávají živiny. Jejich produkce se ale spustí až v okamžiku, kdy se chytí další kořist. Při trávení většího úlovku se mohou listy některých druhů svinovat od okrajů ke středu tak, aby natrávená tekutina nestékala pryč z listů.

Vývoj a vznik nových druhů tučnic probíhal ve třech různých oblastech. Jedna je na jihu USA, druhá ve Střední Americe, v Mexiku a třetí ve Středozemí. Kromě toho se ovšem tučnice vyskytují v chladnějších oblastech celé severní polokoule. 

Životní cyklus tučnic se liší právě podle lokalit, kde rostou. Rostliny z jihovýchodu USA jsou charakteristické stejnotvarými růžicemi listů, které vytrvávají celý rok a jejich tvar se nemění. Naproti tomu mexické tučnice mohou v období sucha vytvářet kratší, silnější listy, které nejsou masožravé. Rostliny mírného pásma zase přečkávají zimu pomocí zimních pupenů – hibernakulí. 

Květy tučnic vyrůstají obvykle jednotlivě a mají nápadnou pyskatou korunu, která připomíná květy rostlin čeledi krtičníkovitých, s nimiž jsou tučnice vzdáleně příbuzné. Květy rostlin jsou opylovány hmyzem a jejich plodem je podlouhle vejcovitá tobolka s drobnými semeny. (foto: Wikimedia Commons, Noah Elhardt, CC BY-SA 3.0)

Růže galská (Rosa gallica) nebo též růže keltská má od raného středověku doložené hospodářské využití. Pěstovala se v klášterních a později lékárnických zahradách jako Rosa officinalis; využíván byl květ i šípek. (foto: Wikimedia Commons, Stefan.lefnaer, CC BY-SA 4.0 + ilustrace Tereza Samková)

Labyrint je symbolem mediteránu, a rovněž tvoří kamennou dominantu na dně lomu v Pavlíkově botanické zahradě.

Heliamphora nutans

Heliamphory obývají svět stolových hor ve Venezuele. Jejich láčky mají tvar kornoutovitě svinutého listu a nejsou kryté víčkem. Přebytečná dešťová voda je sváděna žlábkem ke kořenovému systému. V dolní partii láčky je vždy tekutina. List neprodukuje enzymy, k trávení potravy plně využívá přítomné bakterie. Tento druh byl popsán již v roce 1840 z nejvyšší stolové hory – Roraimy.

Květ: bílý poměrně velký, čtyřčetný; Listy: kornoutovité, až 40 cm dlouhé; Rozšíření: stolová hora Roraima; Ekologie: vysokohorské slatinné louky

foto: © ilustrace Tereza Samková, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Dávivec černý a jeho plody

Zápach jako vábnička

Snad nejsmrdutější „kytkou“ světa je jednoděložná áronovitá rostlina zmijovec titánský (Amorphophallus titanum). Ve své domovině na ostrově Sumatra je dokonce nazývána „rostlinou mršin“, protože páchne stejně jako tlející maso. Tento nepříjemný efekt má ovšem velmi praktický účel: stejně jako největší květina světa raflézie (Rafflesia arnoldii) láká zmijovec opylovače z řad brouků a dalšího hmyzu, na nichž je reprodukčně závislý. A právě tyto členovce silně vábí pro člověka zcela nesnesitelný zápach.

V mírném pásmu se zmijovec titánský pěstuje jako okrasná rostlina. V místě svého přirozeného výskytu je však plodinou užitkovou, která poskytuje jedlé hlízy s vysokým obsahem škrobu. V Indii a Japonsku se ze sušených hlíz této rostliny dokonce vyrábí pečivo a nudle. (foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)

Václavka smrková (Armillaria ostoyae) v oregonských Modrých horách je stará kolem 2 800 let.

Čemeřice černá (Helleborus niger) je prudce jedovatá, stejně jako řada dalších druhů tohoto rodu. Ve středověku sloužila k ochraně příbytků a dobytka před čarodějnicemi, zároveň však měla své místo i v černé magii.

Západy slunce jsou na Okavangu velmi rychlé, ale také malebné a romantické. Rovinatá krajina podtrhuje barevnou, velmi dynamicky se měnící oblohu, která se zrcadlí v otevřených vodních pláních.

Americká réva okrouhlolistá

Opylení nenápadných květů jmelovitých rostlin (Viscaceae) zajišťuje hmyz nebo vítr. Semena se šíří buď pomocí ptáků, nebo jsou z plodů vystřelována tlakem zrajícího míšku. Aby se semeno udrželo na větvích hostitelských rostlin, je obaleno lepkavým viscinem.

Rod Pyrrosia má jazykovité, kožovité nedělené listy. Patří do čeledi osladičovitých (Polypodiacea). Popsáno je kolem 60 druhů ve východní Asii, Africe, Austrálii, na Madagaskaru a Novém Zélandu. Spodní strana listu je hustě porostlá hvězdicovitými chlupy, které mají charakteristický tvar. Na snímku hvězdicovité chlupy druhu Pyrrosia lingua.

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Havajský strom koa (Acacia koa) sahá až do výšky 33 metrů