vesmír

Země

Na zemském povrchu existuje řada oblastí, pro které používáme označení „poušť“. Jedná se o lokality s nedostatkem srážek a s absencí vegetace, obvykle s převahou písku. Mezi nejznámější patří Sahara, Gobi, Atacama, Karakum, Kyzylkum či Mojave. Několik „minipouští“ se pak nachází dokonce i v Česku – třeba tzv. písečný přesyp u Píst ve středním Polabí. Na pouštích se působením větru přemísťuje písek při jevu označovaném jako „saltace“, kdy se jeho zrnka valí po povrchu. Na určitých místech se pak ukládá a vytváří charakteristické duny, jež mohou být třeba parabolické, srpkovité, příčné či podélné.

Snímek zachycuje záběr z kosmologické simulace objektu označovaného jako Lyman-alpha Blob. Ve výřezu mapa mezigalaktických plynových vláken (modrá barva) zachycených detektorem MUSE. Bílé body jsou oblasti intenzivní tvorby nových hvězd, do nichž dodávají materiál vlákna.

Hoagův objekt najdeme na obloze v souhvězdí Hada, přičemž ho od nás dělí asi 600 milionů světelných let.

Nafouknutí během inflace odpovídá situaci, kdy by se objekt velký 1 nm prakticky okamžitě zvětšil do průměru 10,6 ly.

Průlet singularitou rotující supermasivní černé díry jako z filmu Interstellar by posádka lodi možná nemusela ani zaznamenat.

Mohla by vést cesta z černé díry jejím bílým protějškem?

Po splynutí dvou černých veleděr může dojít k vymrštění výsledného objektu z galaxie.

Každý den narazí do zemské atmosféry biliony atomových jader, cestujících kosmem rychlostí blízkou rychlosti světla. Energie kosmického záření by mohla „pohánět“ životní procesy jednoduchých organismů třeba na Marsu.

Kosmické záření zodpovídá za neustálý vznik řady nestabilních radioaktivních izotopů v atmosféře. Přispívá tak k radioaktivnímu pozadí na Zemi asi 13 %. S nadmořskou výškou však jeho vliv roste.