vesmír

Kosmické záření zodpovídá za neustálý vznik řady nestabilních radioaktivních izotopů v atmosféře. Přispívá tak k radioaktivnímu pozadí na Zemi asi 13 %. S nadmořskou výškou však jeho vliv roste.

Kosmologický teleskop v pustých chilských horách.

Snímek Petra Horálka zachycující noční nebe nad místem, kde se staví dalekohled ELT.

Poloha obyvatelné zóny závisí na vývoji mateřské hvězdy.

Obzvlášť nadějný cíl pro hledání stop života představují soustavy méně zářivých hvězd, tzv. oranžových trpaslíků.

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Galileův primitivní dalekohled

Sestaven v roce: 1610
Zvětšení: 30×

Historicky první dalekohled si nechal 2. října 1608 patentovat holandský optik Hans Lippershey. O rok později jeho poznatky využil známý Ital Galileo Galilei a pomocí zdokonaleného teleskopu, složeného ze spojky a rozptylky, učinil na svou dobu řadu převratných astronomických objevů.

Prvním objektem, na který namířil svůj jednoduchý přístroj, se stal Měsíc. Na základě pozorování stínů vypočítal Galilei výšku hor na jeho povrchu, a spustil tak skutečnou revoluci v astronomii. Sedmého ledna 1610 potom nasměroval vylepšený teleskop s 30násobným zvětšením na Jupiter a spatřil v jeho blízkosti tři malé jasné „hvězdy“: jednu západně od kotoučku planety, zbývající dvě východně a všechny v jedné linii. Následujícího večera našel zmíněnou trojici západně od plynného obra, opět v jedné přímce, a později spatřil ještě čtvrtou „stálici“ – objevil tak první čtyři měsíce Jupitera. 

Dalším cílem Galileova pozorování se stal Saturn a jeho prstence v podobě „skvrn“ po stranách planety, sluneční skvrny a také Venuše, u níž astronom identifikoval střídání fází od úplňku po úzký srpek. Zjistil rovněž, že stříbřitý pás Mléčné dráhy utvářejí hvězdy.

Polární záře představují velmi efektní podívanou, přičemž za ni z velké části může magnetické pole Země.

Návrh sondy VERITAS

Závoj z mlhoviny

autor snímku: Miguel Claro

Souhvězdí Orion tvoří pás tří jasných stálic Alnitak, Alnilam a Mintaka, ale také Orionův komplex, jehož součást představuje Velká mlhovina. Od Země ji dělí 1 600 světelných let a v plné kráse ji zvěčnil astrofotograf Miguel Claro.