Živá poušť Erg Chebbi: Opravdový přírodní skvost severní Afriky

Marocká poušť Erg Chebbi je známá mohutnými písečnými dunami. Ačkoli na první pohled se zdá, že jde o nehostinnou pustinu, trpělivý pozorovatel brzy odhalí zdejší pestrý život

26.02.2022 - Daniel Jablonski



Do Merzougy, osady doslova zasazené do saharského písku, přijíždím první jarní den. Jedu sem hledat plazy, konkrétně jeden ze symbolů severní Afriky – zmiji rohatou (Cerastes cerastes), případně její příbuznou zmiji saharskou (Cerastes vipera). Pro tento účel jde o jednu z nejkrásnějších a nejlepších lokalit vůbec. Proč? Díky ergům, obrovským horám přesýpavého písku, které leží zde na samotném okraji Sahary a poskytují těmto hadům vynikající útočiště. Poušť je však mnohem bohatší, a proto se těším, co mne v příštích několika dnech v této oblasti Maroka čeká. 

Zelená oáza 

Marocká Merzouga je malá, zato hustě osídlená osada skládající se z městečka hliněných domků v oblasti obecně známé jako Erg Chebbi. Místní lidé jsou hodně závislí na turistickém ruchu, ale o své živobytí se bát nemusejí. Duny jsou totiž velmi silným lákadlem. Nejkratší cesta, která sem vede, je silnice 3461 na jih od Erfoudu, jež je prvních 16 km upravená a poté je vystřídána 35 km dlouhou pistou, ze které již zdálky pozoruji obrovské žluté hory. Snad každého při tomto pohledu napadne, zda opravdu jde o hledané duny, nebo o nějaké horstvo. Vzhled gigantických hromad písku je skutečně majestátní.

Osadu ovšem netvoří jen písek. Po celé šířce městečka se rozprostírají uměle vytvořená zavlažovací políčka, která jsou při dostatečném přísunu vody svěže zelená. Tvoří tak doslova oázu v poušti, do které se uchylují další a další živočichové. 

Samotná Merzouga a její okolí je tak skvělým střediskem pro průzkum marocké písečné pouště, kde můžeme s menší či větší dávkou štěstí pozorovat faunu a flóru ukázkově přizpůsobenou zdejším zdánlivě nehostinným environmentálním podmínkám. 

Zima žhoucí Afriky

Téměř ihned po příjezdu vyrážím do terénu. Vím, kde, jak a co hledat; otázkou zůstává, zda budu mít při svém pátrání štěstí. I když je krásné slunečné počasí, teplota v těchto březnových dnech na začátku jara sahá k pouhým 20 °C ve stínu. V noci dokonce rtuť teploměru klesá k –5 °C, což pro studenokrevné bratrstvo není to pravé. I místní lidé jsou oblečeni mnohem tepleji než v jiných obdobích roku. 

Nejlepšími informátory jsou vždy domorodci, a proto, když se ke mně připlete klučina jménem Ahmed, hned vyzvídám, jestli něco neví o místních plazech. Plazy, jako pouštní rohaté zmije, scinky a varany, znal. Vysvětlil mi, kde, kdy a jak je nejlépe najdu, ale zároveň potvrdil mou domněnku, že je ještě zima. Ano, i zde v horké Africe plazi a obojživelníci zimují podobně jako u nás! Nedá se nic dělat, třeba se přece jen něco podaří nalézt. Den však přinesl jen hromadu fotografií pouště, lidí a jejich obydlí. Snad soumrak a brzký večer budou o něco lepší …

Budíček po setmění

Přišla tma a já za svitu svítilny a měsíce procházím okolí oázy. Již po pár metrech se světlo baterky odrazí ve velkých očích jednoho z celkem jedenácti druhů obojživelníků nacházejících se v Maroku – ropuchy zelené (Pseudepidalea viridis), která se vyskytuje také v našich zeměpisných šířkách. Zdejší žabí populace formovaná značným tlakem fenotypové plasticity se však od našich žab liší nejen jiným uspořádáním skvrn, sytostí a pestrostí barev, ale také velikostí těla. Netrvá to dlouho a nacházím další a další exempláře. A také další překvapení. 

Poprvé se zde setkávám se zajímavým a velikostně značně převažujícím žabím konkurentem, ropuchou Bufo mauritanicus. Tato krásná marocká žába s černými skvrnkami na bílém podkladě je opravdovým klenotem místních zavlažovacích políček. Jako všechny ropuchy se živí hmyzem, ale díky své mohutnosti uloví také drobné obratlovce, jako jsou mláďata hlodavců či plazů. Nebyl to však poslední obojživelník toho večera. Druh Pelophylax saharicus, neboli skokan saharský, je rovněž hojným zástupcem vlhčích míst v poušti. 

I s plazy to začalo být zajímavější. Po písku, který byl přece jen ze dne trochu vyhřátý, pobíhali a lovili svou potravu drobní a nenápadní gekonci Stenodactylus petrii, přizpůsobení stavbou těla a strategií lovu k životu na jemných přesýpavých píscích. V Maroku se kromě tohoto zástupce vyskytuje ještě jeden příbuzný druh a tím je druh Stenodactylus sthenodactylus, jenž je naopak přizpůsoben hamadám (kamenitým pouštím).

Ještěři vylézají z děr

V dalších dnech se počasí ještě vylepšilo, sluníčko začalo hřát, a tak se i počet pozorovaných zástupců nejen plazí říše rozšířil. I když se mi nakonec nepodařilo žádného hadího obyvatele zdejší oblasti nalézt (vyskytují se tady mimo již zmiňovaných zmijí např. zástupci rodů Psammophis či Malpolon), přece jen byla druhová skladba pozorovaných druhů herpetofauny pestrá. 

Čeleď ještěrkovitých (Lacertidae) zastupují zajímaví Acantohodactylus longipes, kteří jsou svými rozšířenými prsty na nohou dobře adaptováni na písčitý terén, ale také taxonomicky složití ještěři Mesalina rubropunctata. Ti jsou hojní spíše v okolí Erg Chebbi než na samotných píscích. Herpetologickým vrcholem byl ovšem nález varana pustinného (Varanus griseus), který je jediným zástupcem čeledě největších ještěrů světa (Varanidae) v severozápadní Africe a zároveň vrcholovým predátorem zdejších písků.

Písečný ráj zvířat

Erg Chebbi a její okolí je pro herpetologa nesmírně zajímavá, ale minimálně dvakrát tolik zajímavá musí být pro ornitologa. Brzy zjara se totiž západně od Merzougy (cca 3 km) vytváří poměrně velké pouštní jezero s vysokým obsahem soli, zvané Dayet Srji. To pravidelně přiláká množství plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), na které je ve volné přírodě nádherný pohled. 

Kromě plameňáků sem jezero vábí i mnoho dalších ptáků, kteří při svých tazích zrovna přeletěli poušť. Pozorovat se dá husice rezavá (Tadorna ferruginea) nebo kulík Kittlitzův, který byl v Maroku poprvé viděn právě zde. S větší dávkou štěstí pak spatříte například pisilu čáponohou (Himantopus himantopus), dropa arabského (Ardeotis arabs) či orebici berberskou (Alectoris barbara).

TIP: Drancování přírodního dědictví Maroka: Je libo orlí křídlo, opičí hlavu nebo třeba kabelku z geparda?

Cestou pouští k jezeru si však můžete povšimnout i přítomnosti zdejších savců. Stopy v písku po sobě zanechávají tarbík, ježek ušatý nebo „lišák pouště“ – fenek. Důsledný pozorovatel se ovšem nevyhne ani nejnápadnějším zástupcům bezobratlých. Pod kameny v písku můžete vidět jedny z nejjedovatějších štírů světa – Androctonus australis či zajímavé střevlíkovité brouky rodu Anthia, hojné zejména v podobných písčitých oblastech. 

Oblast Erg Chebbi je opravdovým přírodním skvostem severní Afriky. Právě díky poloze na okraji Sahary, mezi pískem a kamením, skýtá nemalá překvapení všudypřítomného života tak nápadného právě na jaře. 

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Daniel Jablonski (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci