Západní Spojenci získali roku 1944 faktickou leteckou nadvládu, čímž Luftwaffe přišla o možnost podnikat rozsáhlé bombardovací útoky proti Velké Británii. Hitlerovi vědci, inženýři a vojáci ale už horečně připravovali takzvané „odvetné zbraně“, které měly posunout nálety na vyšší úroveň. Na scénu přišla „létající bomba“ Fi 104 neboli V-1 a balistická raketa A-4 známá též jako V-2.

Jestliže proti druhé z nich v podstatě neexistovala efektivní obrana, zbraně V-1 se ukázaly být značně zranitelné, zvláště vůči útokům rychlých stíhaček. Právě rychlost se tak stala klíčovým parametrem, díky němuž se prosadil proudový letoun Gloster Meteor, do té doby spíš experiment, pro který velitelé teprve hledali rozumné uplatnění.

Whittle prosazuje svůj nápad 

Kořeny proudového pohonu ve Velké Británii sahají až do konce 20. let, kdy s touto koncepcí přišel Frank Whittle. V roce 1930 si patentoval motor, který místo standardních pístů používal kompresor a turbínu. Nasávaný a stlačovaný vzduch se ohříval hořením paliva a generoval tah pro pohyb vpřed. V té době šlo o skutečně revoluční nápad, který ale nepřitáhl větší pozornost britského letectva. Whittle ale našel soukromou podporu, takže v roce 1937 mohl otestovat svůj motor s názvem WU (Whittle Unit).

Počáteční výsledky přinesly spíše zklamání, nicméně odhodlaný konstruktér pracoval, upravoval a vylepšoval, takže v říjnu 1938 mohl představit finální podobu agregátu s označením W.1. Tehdy už se změnil i názor letectva, jež zadalo objednávku na motor i příslušný letoun. Ačkoliv měl sloužit zejména pro pokusy, RAF očekávalo, že jej využije i pro vytvoření specifikací na další typ, jenž přebere úlohu obranného přepadového stroje.

Když jeden nestačí

První britské proudové letadlo E.28/39, které dodala firma Gloster a které poprvé vzlétlo 15. května 1941, zůstalo skutečně pouhým experimentem. Tah jednoho motoru nepostačoval, tudíž letectvo sestavilo další zadání F.9/40, tentokrát na dvoumotorový letoun, a realizací opět pověřilo firmu Gloster. Stroj měl mít nejprve jméno Thunderbolt, ale kvůli snaze odvrátit záměnu s americkou stíhačkou P-47 se název změnil na Meteor.

Whittle zatím vyvíjel novou verzi svého motoru označeného W.2, jejíž sériovou výrobu zajišťovala firma Rolls-Royce. Jenže práce běžely pomalu, a když prototyp meteoru dne 5. března 1943 poprvé vzlétl, poháněly jej konkurenční proudové agregáty Halford H.1. Stroj s motory W.2B odstartoval až 16. června téhož roku. V té době již firma Gloster realizovala objednávku sériových letadel Meteor Mk.I s těmito agregáty, zatímco motory značky Halford se měly montovat do verze Meteor Mk.II. Ta ale nakonec zůstala jen v prototypové fázi, protože z hlediska dodávek těchto motorů měl prioritu jiný typ stíhačky, a sice De Havilland Vampire.

Přepadová stíhačka 

První sériové meteory byly dodány v lednu 1944 a víceméně se shodovaly s prototypy, nelze ale opomenout jednu zásadní změnu, a sice instalaci plné výzbroje. Každý meteor dostal do přídě čtyři kanony Hispano Mk.III ráže 20 mm, což byla patrně nejlepší letecká hlavňová zbraň, jež se za války dostala do arzenálu spojeneckých letadel.

TIP: North American F-86 Sabre: Za korejské války F-86 sestřelily 792 strojů MiG-15

Prvním útvarem, jehož piloti přebrali nové stroje, se stala 616. stíhací peruť RAF, do té doby vyzbrojená spitfiry. S těmi, ale i s jinými stíhačkami pak meteory podstoupily srovnávací testy, ale ty nebyly pro fanoušky proudového pohonu úplně potěšující. Ukázalo se, že pístové letouny Spitfire, Tempest či Mustang nabízejí výrazně lepší stoupavost a dolet. Meteor vítězil jen v maximální rychlosti, byť její hodnota nebyla nějak dramaticky vyšší. 

Pokračování v neděli 17. května

Za dobu svého života byl Karel IV. (1316-1378) spjat s osudy nejvýznamnějších zemí střední Evropy. Přestože byl ověnčen řadou více či méně významných titulů, do dějin vstoupil především jako panovník Zemí Koruny české a římský císař.

Rané dětství budoucího českého krále, tehdy ještě Václava, bylo provázeno bouřlivými událostmi, které roku 1316 vystřídala léta klidu při pobytu na francouzském dvoře strýce Karla IV., jehož jméno při biřmování přijal. Zde také potkal svou první manželku, milovanou Blanku z Valois.

Politickou kariéru odstartoval pod dohledem otce Jana Lucemburského ve 30. letech, nejdříve v roli místodržícího lucemburských panství v Itálii a poté jako markrabě moravský. Po otcově smrti roku 1346 mohl Karel začít vystupovat jako suverénní vladař a skutečný „Otec vlasti“.

TIP: Byl Karel IV. milující král, nebo tvrdý a pragmatický vladař?

Vedle úsilí o kulturní povznesení českých zemí byla jeho vláda provázena také válečnými taženími. Své mocenské zájmy navíc podporoval důmyslnou sňatkovou politikou. Po Blančině smrti se oženil ještě třikrát – na postu manželky největšího vladaře Evropy se objevila Anna Falcká, Anna Svídnická a Alžběta Pomořanská, která jediná Karla přežila. Svou životní pouť ukončil 29. listopadu 1378 v srdci svých milovaných Čech na Pražském hradě. Zanechal po sobě tři syny, kteří se významně zapsali do českých dějin.

Kromě viditelných příznaků stárnutí, jako je zhoršený zrak či šediny, se s přibývajícím věkem potýkáme i s redukcí výšky. Mohou za ni změny v kostech, svalech a kloubech.

TIP: Záhada centimetrů: Proč jsou lidé generaci od generace stále vyšší?

Už po třicátém roku věku přicházíme každou dekádu o 3–5 % svalů, především hrudních, jež zajišťují vzpřímenou pozici těla. Další důvod úbytku výškových centimetrů spočívá ve zdraví kostí: Ve 20 letech dosáhnou maximální hmotnosti, ale mezi 35 a 40 lety věku začnou postupně řídnout, což vede k osteoporóze – tedy k řídnutí kostní tkáně a zvýšené lámavosti. Kromě toho se disky mezi páteřními obratli, jež tlumí nárazy a dodávají páteři pružnost, s postupujícími roky zplošťují a vazy degenerují. Také v důsledku toho se naše tělesná schránka „zmenšuje“.

Série filmů o Jurském parku si vždy zakládala na tom, že v rámci možností respektuje vědecké poznatky o druhohorních dinosaurech. Potíž je v tom, že se tyto poznatky mohou postupně měnit. Nedávno se objevila jedna zásadní změna, která se týká oblíbených raptorů, nejobávanějších protivníků lidských hrdinů Jurských parků.

Tito raptoři, kteří jsou dnes řazeni do druhu Deinonychus antirrhopus, jsou ve filmech zobrazeni jako velmi inteligentní tvorové, kteří vzájemně spolupracovali a lovili kořist ve skupinách. A právě takto si je paleontologové obvykle představují. Jak ale upozorňuje Joseph Frederickson z americké University of Wisconsin Oshkosh, důkazy o skupinových lovech raptorů byly vždy poměrně slabé. Naopak proti lovům raptorů ve smečkách mluví to, že dnešní dinosauři a jejich nejbližší příbuzní, tedy ptáci a krokodýli, v naprosté většině případů neloví ve smečkách a jen vzácně útočí na kořist, která by byla výrazně větší, než oni sami.

TIP: Divoký opeřený Dineobellator byl jedním z posledních raptorů

Frederickson s kolegy analyzovali zuby raptorů a sledovali v nich obsah izotopů uhlíku. Z výzkumu jiných živočichů víme, že dravci, kteří loví ve smečkách, obvykle krmí mláďata. Tím pádem mají celý život víceméně stejnou stravu a jejich zuby různého stáří mají prakticky stejný obsah izotopů uhlíku.

Naproti tomu dravci, kteří neloví ve smečkách, obvykle ohrožují mláďata vlastního druhu. Mláďata se proto skrývají v jiném prostředí, kde je i jiná strava. V důsledku toho mají takoví dravci v lebce zuby z mládí a zuby z dospělosti s odlišným obsahem izotopů uhlíku. A právě to je i případ raptorů, kteří „si zahráli“ v Jurském parku. Jejich lov ve smečce je podle všeho omyl.

Ještě před pár lety by to téměř nikoho nenapadlo. Dnes už ale známe nejméně dva objekty, které jsme pozorovali, ale přitom nevznikly ve Sluneční soustavě. Kometa Borisov do značné míry připomíná komety Sluneční soustavy, i když se ukázalo, že má podivné chemické složení. Objekt Oumuamua je v mnoha ohledech velmi zvláštní a dodnes zůstává jeho původ záhadou. Každopádně se ukázalo, že takové objekty jsou zřejmě ve Sluneční soustavě častými návštěvníky, a že stojí za to je zkoumat. Problém je v tom, že tyto objekty přilétají nečekaně a řítí se velkou rychlostí. 

Americká vesmírná agentura NASA v rámci programu Innovative Advanced Concepts (NIAC) financuje tým odborníků, vedený Richardem Linaresem z MIT, který by s výzkumem mezihvězdných objektů mohl poradit. Vyvíjejí systém solárních plachetnic, které by byly jako takzvané „statity“, čili statické satelity, umístěny na různá místa na periferii Sluneční soustavy.

Systém solárních plachetnic

Tyto solární plachetnice by měly využívat tlak slunečného záření k tomu, aby se „vznášely“ na stále stejném místě. Budou tam pozorovat okolí a pátrat po mezihvězdných návštěvnících. Jak uvádí Linares, když systém solárních plachetnic takový objekt detekuje, vyšle k němu po vhodné trajektorii malý satelit – cubesat.

TIP: Nově objevená kometa Borisov zřejmě přilétla z mezihvězdného prostoru

Autoři tohoto projektu jsou přesvědčeni, že za současného stavu znalostí a technologií představuje velmi dobrou šanci, jak bychom mohli včas detekovat a následně zblízka prozkoumat objekty mezihvězdného původu. Stíhání těchto těles kosmickými sondami vypouštěnými ze Země je nereálné, protože naše sondy jsou stále příliš pomalé. Pozorování mezihvězdných objektů má také celou řadu omezení a lze s ním získat jen omezené množství informací.

Přesvědčivě to prokázal lingvista Petr Rákos ve svých esejích Národní povaha naše a těch druhých (Sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla). Ten také zjistil, že v „provozování“ humoru jsou si leckterá národní kulturní prostředí podobná a dokonce propojená vzájemnou inspirací a přebíráním vzorů. Ostatně v současné globální mediální kultuře to jinak ani není možné. Jedno však platí: předmětem humoru a satiry je vždy konkrétní situace, událost či jev, a proto je logické, že nejvíce humorných a satirických obsahů je spojeno s vývojem a příběhem toho či onoho národa. Můžeme tedy směle tvrdit, že humor je dílčí projev národní sebereflexe. 

„Vítězové nad Rakouskem“

V českých časopisech bylo ještě pár let po první světové válce hojně frekventované heslo „odrakouštění“. Vážné články rozebíraly přítomnost reliktů bývalé monarchie ve společnosti, humor a satira si z nich utahovaly a vedly k jejich odbourání ze státní praxe i z každodennosti. Stála za tím snaha odstřihnout se od bývalého státu, který se podle názoru „vítězů nad Rakouskem“ historicky přežil a který Čechům a jiným malým národům „ubližoval“.

Zobrazení degenerované rakouské šlechty (v čele s císařem), zpuchřelé rakouské byrokracie, vyžilých oficírů a vypelichaných orlů měla potvrzovat legitimitu nového demokratického režimu a nutnost jeho očištění od všeho špatného, co by do něj z monarchistické minulosti mohlo prolnout. Zcela se to nepovedlo, a jak glosoval Jiří Voskovec, Československo si za sebou v lecčems táhlo svou rakouskou vlečku. A někdy to bylo i dobře. 

V tehdejších humoristických a satirických obrazech vidíme vedle principu zkratky, který se prosadil již před válkou, i popisnou, v jádru realistickou kresbu, která více než s abstrahující glosou pracuje s polopatickým příběhem, doplněným i textovým výkladem. Humor a satira prošly od devadesátých let 19. století do počátku dvacátých let 20. století výraznými změnami směřujícími k duchu a stylu moderní evropské kultury. Pro jejich pochopení je dobré přehrát si krátký instruktážní „film“ o vývoji českého časopiseckého humoru a satiry. 

Protagonisté 

Byť se literární i výtvarná satira objevuje v památkách po staletí, je v moderní středoevropské kultuře důležitý především rok 1848, kdy se do médií dostává jako stěžejní náplň tematika politiky a veřejného života. Připomeňme zde exkluzivní a nadčasovou osobnost Karla Havlíčka, v kresbě pak vynikali Karel Purkyně a Hyppolit Soběslav Pinkas. První vytvářel obrazovou složku časopisu Brejle, druhý kreslil od ledna 1849 do Havlíčkovy přílohy Národních novin – Šotka. Potom přišlo několikaleté období Bachova absolutismu, které veřejně publikované satiře nepřálo a tolerovalo nejvýše krotký humor na nepolitická témata. Z tohoto pohledu vzala nuda v Rakousku za své počátkem šedesátých let. 

Již od roku 1858 vycházely Vilímkovy Humoristické listy, do nichž se obnova veřejného politického života promítla v soustavném zveřejňování stále ostřeji pojatých textů i obrázků, jejichž smyslem bylo propagačně podpořit program tehdejších národně liberálních reprezentantů české politiky.

Nebylo snadné v pravidelné periodicitě vydávání naplňovat obsah kvalitními příspěvky. Texty vypomáhali za drobný „žold“ nadšení studenti, kresby tvořil režisér a herec František Karel Kolár. Inspiroval se při tom anglickou, francouzskou a německou kresbou, která pracovala především s deformací hlavy a tváře pro zdůraznění žádoucích rysů vypovídajících o roli zobrazovaného aktéra. Kolár dlouho držel standard české časopisecké karikatury. Na konci sedmdesátých let pak místo dvorního ilustrátora Humoristických listů převzal Karel Krejčík, jenž po dvacetiletí náležel k českým autorským dominantám.

Mezinárodní sdílení

Rozvoj obrazové satiry do konce Rakouska-Uherska záležel především na uměleckých osobnostech výrazných jednotlivců. Na některé z nich navazovala satira a karikatura poválečná. Zčásti se někteří autoři přehoupli svým aktivním tvůrčím věkem i do období meziválečného. 

K těmto stěžejním tvůrcům řadíme v oblasti kresby Mikoláše Alše, Luďka Marolda, Viktora Olivu, Emila Holárka a zejména už skutečně moderní tvůrce, jejichž význam přesahoval hranice českých zemí: Františka Gellnera, Václava Hradeckého, Františka Kupku, Zdeňka Kratochvíla, Josefa Ladu, Karla Stroffa, Vratislava Hugo Brunnera, Josefa Čapka…

Obecně je pro časopiseckou satiru příznačné, že její modernizační rozvoj nesou především levicově orientované socialistické časopisy, dále časopisy orientované pokrokářsky a anarchisticky. To byla po roce 1900 brněnská Rašple a Šibeničky, pražský Petrklíč, Kopřivy a Karikatury, v přelomu mezi Rakouskem a Československem Nebojsa.

V těchto titulech, samozřejmě včetně nejstarší linie zosobněné Humoristickými listy, se zřetelně projevuje vliv mezinárodního sdílení a přebírání vzorů satirické a karikaturistické moderny. Totéž se ovšem děje v tvorbě německé, rakouské, polské, maďarské, jihoslovanské.

TIP: Přes rychlé stroje k bulvárům: Dějiny žurnalistiky

Za všechny cizojazyčné vzory, které u nás podnítily „pokrokovou“ kresebnou a myšlenkovou recepci, jmenujme průlomově avantgardní mnichovský časopis Simplicissimus. Výčet českých titulů a autorů podílejících se před první světovou válkou na vzedmutí kvality i kvantity satirické reflexe a sebereflexe evropských národních společností byl by zajisté mnohem širší a obsažnější.

Za městem Kofu, centrem japonské prefektury Jamanaši, se zvedají strmé zalesněné hřebeny. Nad nimi vykukují skalnaté štíty, jejichž vrcholy rozrážejí vzduch o celé tři kilometry výše, než leží toto dvousettisícové město. Nejen japonští milovníci přírody ve volném čase s lehkým srdcem opouštějí rušné ulice a vydávají se do hluboko zaříznutých údolí. Zejména o víkendech přicházejí až k tunelu Jašadžin, kde normální cesta končí. Soukromá vozidla mají dále vjezd zakázán. Můžete nasednout do autobusu, nebo vyrazit pěšky.

Klid za visutým mostem

„Máš baterku? Jestli ano, můžeš dál i pěšky!“ říká strážník na záchytném parkovišti. Na rozdíl od jiných uniformovaných mužů je velmi vstřícný a každého, kdo nějaké příruční světlo má, pouští s úsměvem dál. Po úzké cestě, která vede k několika termálním pramenům a na místo zvané Hirogawara, jezdí kromě občasných autobusových linek jen auta pracovníků národního parku, dělníci a obsluha hotelů. Úzká cestička zaříznutá v úbočí strmého a hlubokého údolí by více dopravy nezvládla.

Hirogawara, malá křižovatka na břehu řeky, je místem, kde začíná dlouhý a namáhavý výstup na 3 193 metrů vysokou horu Kitadake – vrchol číslo jedna v Jižních Alpách a druhý nejvyšší bod Japonska. Za visutým lanovým mostem, který se při každém kroku rozhoupe, je už jen svět ticha, lesů a otevřené oblohy.

Kus Evropy v Japonsku

Hory jsou krásné bez ohledu na to, jak se jmenují. V případě Japonských Alp se ovšem vnucuje otázka, proč devět tisíc kilometrů vzdušnou čarou od stejnojmenných evropských hor leží ještě jedny Alpy, jejichž hřebeny se táhnou severojižním směrem napříč centrálními částmi největšího japonského ostrova Honšú. Původcem překvapivého pojmenování je Angličan William Gowland – muž, který tady pracoval jako metalurg během éry Meidži, procesu budování moderního Japonska.

V poslední třetině devatenáctého století najímala Japonská vláda západní odborníky, jimž domácí říkali „ojatoi gaikokudžin“. Cizinci se podíleli na technologické modernizaci země i reorganizaci školství. Zanícený turista a amatérský archeolog Gowland v Japonsku strávil šestnáct let. Jako první vystoupil na několik zdejších štítů a byl i prvním cizincem na hoře Yarigatake, jíž se přezdívá japonský Matterhornem. Na zpopularizování názvu Japonské Alpy, který je bezpochyby Gowlandovým dílem, má ale největší zásluhy jeho krajan, misionář a velký milovník hor Walter Weston.

Výhled za odměnu

Japonci mají k turistice velmi blízký vztah bez ohledu na věk. Když po kamenech v paprscích ranního slunce stoupá dvojice asi osmdesátiletých stařečků, není to nic neobvyklého. Usměvavý pár se nikam nežene, vyzařuje z nich spokojenost a smíření. Ze zcela opačné věkové kategorie je dvojice mladých brigádnic na chatě sira Oike. Yuka a Sayaka mají zřejmě návštěvníky za zahraničí rády, ale anglicky neumí ani „Hello“. Nevadí: slunce příjemně svítí a zvuk vody z nedalekého pramene jednoduchou harmonii doplňuje. Na dlouho se tu však zastavit nelze. Člověk musí pokračovat dál, vzhůru strmou strání a pěkným otevřeným hřebenem až k chatě Kitadake Sansó.

Počasí se mění každou chvíli. Hory se ponoří do oblak, lesy a skály obklopí studená vlhká mlha. Vidět je jen na pár kroků, ale když se nakonec těsně pod hřebenem oblaka rozestoupí, otevře se pohled do světa, kam se člověk dostává jen za odměnu. Útulna Kitadake Sansó je větší modrá plechová bouda ležící v třítisícové nadmořské výšce. O její chod se stará Harimoto, příjemný usměvavý padesátník, jehož pravou rukou je pomocník Ian. Jídlo i ubytování na chatě je poměrně drahé, ale na vedlejší plošince si lze postavit stan. S výhledem přímo na 3 776 metrů vysoký vulkán Fudži!

Opilý les a endemická flóra

Skalnatým vrcholovým hřebenem vystupujeme na nejvyšší vrchol Kitadake. Nabízí se odtud překrásný kruhový výhled na Fudži i velkou část Japonských Alp. Okouzlující výhled neladí se stroze popisným názvem této skalní špice. Kitadake totiž v překladu znamená „Severní kopec“.

Sestup strmými svahy je namáhavý, ale v lecčem zajímavý. Například je na sesouvajících se svazích možné vidět březový „opilý les“. Tímto termínem jsou označovány porosty stromů, jejichž kořenové systémy se spolu s půdou vlivem sesuvu pohybují dolů. Kmeny se přitom snaží tento pohyb vykompenzovat a směřovat co možná nejpříměji nahoru.

Pěkné a pro oblast typické jsou kvítky z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Na svazích Kitadake lze nalézt například endemický routevník Callianthemum hondoense, v japonštině nazvaný právě podle hory, kde roste Kitadake-só . Tento bílý kvítek o průměru přibližně dvou centimetrů kvete během června a července.

Strmý výstup na Okuhotakadake

Necelých sto kilometrů severozápadně od Kitadake se k nebi táhnou hřebeny nejpopulárnější části pohoří – Severních Alp. Výchozím místem k jejich vrcholům je místo zvané Kamikóči, jež leží v údolí horské říčky Azusa. Zatímco mnoho návštěvníkům této oblasti postačí procházka po březích říčky Azusagawa s výhledem na vzdálené štíty a skalní stěny, ti sportovněji založení směřují na vrchol Okuhotakadake – třetí nejvyšší bod v zemi. Z Kamikóči je to nahoru půldruhého kilometru převýšení.

Až k chatě Dakesawa Goya je stoupání poměrně táhlé, dále však stezka vede strmou skalní rozsochou, kde roste jen kosodřevina. V ještě vyšších partiích už je jen čistě skalní terén. Na řadu přicházejí žebříky, řetězy a železné kramle. Postup po exponovaných částech zdejších hřebenů je pomalý a obezřetnosti při něm nikdy není nazbyt. Výstup ovšem opět stojí za všechnu vynaloženou námahu. Pohled na druhou stranu, do údolí říčky Karasawa, patří k nejkrásnějším okamžikům výstupu.

Brockenské strašidlo na Okuhotakadake

Vrchol Okuhotakadake (3 190 metrů nad mořem) se koupe v oblacích, ale přímo nad jeho tmavými skalami svítí slunce. Všude výš je už jen modrá obloha. Pár lidí, kteří se sem vydali navzdory vzdálenosti a chladu, má dnes vpodvečer možnost spatřit vzácný úkaz zvaný „vidmo“. Nízko nad horizontem zářící sluneční paprsky při něm promítnou obrovský stín pozorovatele na nízkou oblačnost na druhé straně, navíc s duhovou gloriolou kolem hlavy.

Ve výjimečných případech, jako je ten dnešní, jsou glorioly hned dvě. Japonci tento jev nazývají „brocken“ podle stejnojmenného vrchu v německém pohoří Harz. Tam byl totiž před více než dvěma stoletími poprvé popsán. Tento výraz je i v našich končinách jeho druhým synonymem, někdy se mluví o „brockenském vidmu“ nebo „strašidle z Brockenu“. Jev, který je známý i turistům v našich končinách, je v horách předmětem mnoha pověr. Nejčastěji se říká, že prvním vidmem hory člověka vítají, druhým varují a třetím milují. Dá se možná akceptovat, že když člověk vidmo na horách spatřil více než třikrát, nabral při túrách dostatek zkušeností a sžil se s vysokohorským prostředím.

Horká lázeň makaků

V zemi s aktivní vulkanickou činností, jakou je Japonsko, lze nalézt množství termálních pramenů. Domácí je označují slovem „onsen“ a setkat se s těmito místy odpočinku lze téměř na každém kroku. Jedním z méně typických, ale o to oblíbenějších onsenů v oblasti je Džigokudaňi, což v překladu znamená přibližně „Pekelné údolí“.

TIP: Pěšky kyrgyzským Ťan-šanem: Putování krajinou nebeské vznešenosti

Džigokudaňi leží v blízkosti Nagana a namísto lidí se v něm koupou makaci japonští (zvaní také červenolící, Macaca fuscata). Nihonzaru, jak makakům říkají Japonci, jsou nejseverněji žijícími primáty naší planety, pokud tedy nepočítáme druh Homo sapiens. Zalesněná dolina řeky Yokoyu nabízí na místě zvaném Jigokudani Yaen Koen zajímavé divadlo. Makakové se zde s potěšením máčí v malých skalních bazénech s termální vodou, skotačí a honí se. Už po chvíli pozorování lze vypozorovat skladbu jejich společnosti a hierarchii jejích členů, kde přednost vstupu do horké lázně mají ti výše postavení. Lidé si nihonzaru nejraději fotografují v zimě. Tehdy na jejich hlavy, stejně jako na štíty Japonských Alp, napadá sníh. S bílými čepicemi vypadají v horké vodě, z jejíž hladiny stoupá pára, snad nejlépe.

Už jako dítě byl Thor Heyerdahl zvídavý a výjimečný: V nepoužívaných prostorách pivovaru svého otce si zřídil malé zoologické muzeum, kam chodíval snít, že se jednou stane slavným objevitelem. Jeho přání se mu o pár let později skutečně vyplnilo, jelikož na něm na rozdíl od jiných pracoval již jako náctiletý. Tehdy podnikal první dobrodružné túry do norské divočiny, kde se naučil přežít na vlastní pěst. Na další výpravy pak mířil se svou přítelkyní Liv, kterou si ve 22 letech vzal. Společně potom strávili rok na polynéském ostrově Fatu Hiva, kam odjeli hned po svatbě v roce 1937. 

Manželé si přáli žít mimo západní civilizaci a jen z darů přírody. Na ostrově Thor také sbíral hmyz a měkkýše, což se později stalo součástí jeho dizertační práce. Na začátku ostrovního dobrodružství oba manžele fascinovala místní kultura a pověsti. Právě díky nim se začali zajímat, kdo a jak poprvé osídlil Tichomoří. Po roce na Fatu Hiva jim však došlo, že ráj na zemi, který si vysnili v Norsku, byl jen chimérou. Těžké životní podmínky a rána v podobě epidemie moru, jež lokalitu zasáhla, je donutily se vrátit domů. Touha po dobrodružství a nevyřešená záhada původu Polynésanů už ovšem objeviteli nedaly spát.

Podle pověsti vystoupil z jezera Titicaca incký bůh Apu Kon-Tiki Virakoča a stvořil Slunce, Měsíc, hvězdy i živé bytosti z kamenů. Poté po hladině Tichého oceánu odplul na západ na balzovém voru. Heyerdahl samozřejmě znal obecné antropologické teorie osidlování polynéských ostrovů z východní Asie, ovšem legenda o peruánském bohovi společně s archeologickými nálezy na Fatu Hiva jej přesvědčily, že Tichomoří mohlo být osidlováno i z Jižní Ameriky.

Na zmíněném ostrově se totiž podařilo nalézt mnoho skalních rytin zobrazujících nejrůznější zvířata, symboly – především oči spojované s peruánskou kulturou, bohy, a dokonce i loď srpkovitého tvaru s kulatým dnem a řadou vesel. Obyvatelé Markézských ostrovů, mezi něž Fatu Hiva patří, znali v době příchodu Evropanů vydlabané kánoe a vory z kmenů, jež běžně používali. Vyobrazené plavidlo však připomínalo spíš rákosovou veslici starověkého Egypta a Peru. 

Teorii o jihoamerickém osidlování Polynésie představil nadšený Heyerdahl na jaře 1946 předním americkým antropologům, kteří ho však odbyli odmítnutím a posměšky. Herbert Spinden, antropolog se zaměřením na původní americké obyvatele, jej dokonce vyzval, ať si cestu na balzovém voru z Peru do Polynésie zkusí sám. A bylo rozhodnuto.

Sebevražda na moři

Sehnat posádku nepředstavovalo větší problém a na expedici se nakonec vydalo pět Norů, jeden Švéd a také papoušek Lorita. Co na tom, že ani jeden z nich neuměl oplachtěný vor ovládat? Heyerdahl věřil, že si posádka stovky let zapomenutou dovednost snadno osvojí v průběhu cesty a s dosažením cíle jim pomohou východní větry i studený Humboldtův proud. 

Vor, jehož zbytky lze dnes spatřit v muzeu Kon-Tiki v Oslu, vyplul z peruánského města Callao 28. dubna 1947, nicméně antropologové i profesionální námořníci považovali expedici za sebevražednou: Domnívali se, že se plavidlo do dvou týdnů rozpadne.

Vor schopný plavby

Obavám odborníků se nemohl nikdo divit. Vor, představující co nejpřesnější kopii indiánské předlohy z 16. století, vznikl bez použití jediného hřebíku, jen z devíti klád balzovníku jihoamerického. Zmíněný strom roste v tropické Americe a jeho dřevo proslulo lehkostí i schopností se udržet na vodě – balzu proto hojně využívají modeláři.

Klády nechal Thor jen svázat dohromady konopnými lany. Uprostřed plavidla se nacházela chýška z bambusu se střechou z banánových listů, kde členové expedice přespávali. Vor měřil třicet metrů na délku, patnáct na šířku a měl devítimetrový stožár s plachtou, na niž Erik Hesselberg namaloval obrovskou podobiznu boha Kon-Tikiho. V 56 plechovkách si vezli tisíc litrů vody, 200 kokosů, sladké brambory, tykve i další ovoce a kořenovou zeleninu, navíc chytali tuňáky, létající ryby a žraloky.

Na konci cesty

Celý svět se zatajeným dechem pozoroval smělou cestu, jejímž prostřednictvím si Heyerdahl splnil dětský sen a zároveň sledoval vědecké cíle. Měl šanci přesvědčit nabubřelé antropology o své teorii? 

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Dobrodruh slavil úspěch už po čtrnácti dnech, kdy se ujistil, že se vor nepotápí a plavbu zvládne. K cíli ve Francouzské Polynésii se každý den přibližovali zhruba o sedm desítek kilometrů a pevninu poprvé zahlédli tři měsíce po vyplutí. Na moři strávili 101 dní, když nešťastnou náhodou ztroskotali na korálovém útesu u polynéského atolu Raroia. Urazili sedm tisíc kilometrů a dostali se téměř k cíli. Přesto se Thorova teorie, jež cestu inspirovala, nesetkala u vědců s přílišným ohlasem. Fakt, že peruánští indiáni k polynéským břehům dorazit mohli, totiž ještě neznamenal, že to skutečně udělali. Experimentální výprava tak jako důkaz nestačila.

Budoucí zakladatel mormonské církve Joseph Smith se narodil 23. prosince 1805 ve městě Sharon v americkém státě Vermont. Jeho rodiče si pak pořídili menší farmu poblíž Palmyry ve státě New York. Smithova rodina patřila k metodistům, kteří vznikli odštěpením od anglikánské církve a mimo jiné zdůrazňovali důležitost osobních zjevení. Smithův otec měl různé duchovní vize a s pomocí „nebeských“ hlasů a kouzelných proutků hledal i zakopané poklady. Údajné nalezení ukrytého pokladu ostatně také stálo za vznikem mormonské církve. V osmnácti letech se Josephu Smithovi zjevil anděl Moroni a sdělil mu, že si ho bůh vybral k odhalení dosud skrytých pravd o původu obyvatel amerického kontinentu. Jejich dějiny byly prý sepsány na zlatých deskách a uloženy na pohorku Cumorah, označovaném též jako Mormon Hill. 

Žádná káva ani čaj

Již v roce založení mormonské církve sepsal Smith mormonské „vyznání víry“ v podobě třinácti Článků víry. Podle nich to vypadá, že mormonské učení se nijak zásadně neliší od mnoha jiných křesťanských protestantských církví. Ve skutečnosti však jisté části mormonské teologie popírají nejen základní rysy křesťanství, ale i ostatních monoteistických náboženství. Svět je podle mormonů věčný a nebyl stvořen žádným z mnoha existujících bohů. Za bohy jsou považováni Elohim, Jahve (starozákonní boží jména), Adam, Kristus i Smith. Duchovní svět a bohové jsou vlastně pouze zjemnělou formou hmoty. Každý z bohů žil kdysi ve fyzickém těle a stejně jako se svými ženami plodil děti zde, bude je plodit i v duchovním světě. Také Kristus prý v Káni Galilejské slavil svou vlastní svatbu a za svůj život se stačil oženit celkem třikrát. Každý pravověrný mormon se po smrti stane také bohem a se svými manželkami bude plodit duchovní děti. Všechny lidské duše pocházejí z duchovního světa a život ve fyzickém těle je pro ně vlastně jakousi zkouškou. Pokud obstojí, vrací se jako bohové do duchovního světa.

Velmi specifickým rysem mormonské církve je křest mrtvých. Používá se především pro osoby, které žily před vznikem mormonského společenství a neměly tak možnost být u nich pokřtěni za svého života. K tomu je však zapotřebí znát jejich data narození a úmrtí. Za tím účelem jezdí mormoni po světě, zkoumají matriky a fotografují příslušné záznamy, které pak ukládají v obřím archívu v Salt Lake City. Na základě těchto údajů pak dochází k zástupným a mnohonásobným křtům. Mrtví pak mají v duchovním světě možnost rozhodnout se, zda tento křest přijmou či nikoli.

TIP: Bohové přicházejí: Kdy vznikla jednotlivá světová náboženství?

Vedle toho křtí mormoni samozřejmě i žijící členy své komunity. Děti jsou údajně křtěny až v osmi letech. V období dospívání pak odcházejí na zhruba dvouletou misijní cestu, která představuje náboženskou povinnost a službu církvi. Před touto cestou proběhne příslušné zasvěcení v chrámu a každý mormon dostane speciální spodní prádlo, které má nosit s výjimkou koupání a sportovních akcí stále na sobě. Svého nositele prý ochraňuje před zlem a nemocemi. Dalším typickým znakem mormonů je odmítání všech zdraví škodlivých látek. Kromě alkoholu tak mormoni nepijí třeba ani čaj, kávu nebo jiné nápoje s kofeinem.