Jednoho jarního odpoledne roku 2016 jsem během své práce v Indii dostala SMS zprávu od poustevníka, který přežíval v lese uprostřed Starého Dillí. Věděla jsem velmi dobře o osudech královské rodiny Oudh: Patřili k největším záhadám města a jejich příběh koloval mezi stánkaři, obchodníky s čajem i mezi rikši. Ti všichni říkali, že v lese – odříznutém od okolního města, které ho obklopuje – žili princ, princezna a královna, a povídalo se o nich, že se jedná o poslední následníky šíitské muslimské dynastie. 

Existovaly rozdílné verze příběhu podle toho, s kým jste mluvili. Někteří tvrdili, že královská rodina přebývala na místě od chvíle, kdy Britové roku 1856 zabrali jejich zemi a vyhnali je z trůnu. A že se poté uzavřela uprostřed města v odloučení do paláce, který pomalu pohltil okolní les. Jiní líčili, že jde o džiny – tedy nadpřirozené bytosti z arabského folkloru. 

Jedna věc byla jistá: Nestáli o společnost. Žili v loveckém zámečku ze 14. století, který obehnali ostnatým drátem, za nímž zuřila smečka psů. Přesto jednou za pár let dovolili nějakému novináři, z principu vždy cizinci, zaznamenat jejich stížnosti vůči státu. A žurnalisté se z hloubi lesa pokaždé vynořili obtěžkáni delikátně morbidními příběhy. V roce 1997 tak princ a princezna z Oudh sdělili zástupci Times of London, že jejich matka – v posledním velkém gestu protestu proti zrádnosti vlád Indie a Británie – spáchala sebevraždu: A do jedu si navíc nasypala rozdrcené diamanty a perly. 

Já jsem Cyrus

Bylo jasné, proč zmíněné historky tak rezonovaly. Celou zemi poznamenalo trauma, ohromný a nestydatě podvodný způsob, jakým ji Britové získali – i krvavá lázeň, jež se strhla po jejich odchodu a vstoupila do historie jako „dělení“. Z původní Indie se tehdy vyčlenil dnešní Pákistán a do pohybu se dal smrtící vír násilí mezi hinduisty a muslimy. V rodině předkládající světu svůj pomalý rozpad se zhmotňovalo vše, co se stalo samotné Indii. 

Den poté, co jsem obdržela SMS, jsem vytočila číslo jejího odesílatele. Po několika zazvoněních telefon někdo zvedl a uslyšela jsem vysoký, roztřesený hlas. Následující pondělí jsem poprosila svého řidiče, aby mě na 17:30 dovezl k okraji lesa ve Starém Dillí, jak zněly instrukce. Člověk na druhé straně sluchátka mi řekl, abych nechala auto stát a sama došla na konec cesty. Nijak mě to nepřekvapilo: O rodině Oudh se všeobecně vědělo, že si nepřála žádný styk s Indy. Požádala jsem šoféra, aby počkal, a popošla jsem blíž ke kraji lesa, přičemž jsem nervózně svírala poznámkový blok. 

Poté zapraskalo křoví a objevil se drobný muž v džínách s vysokým pasem, jaké obvykle nosí dámy středního věku. Pod vystouplými lícními kostmi běžely výrazné vrásky a šedé vlasy mu stály v divokých chomáčích. „Já sem Cyrus,“ oznámil princ. Byl to tentýž hlas, který jsem slyšela v telefonu. Mluvil v rychlé kadenci slov následovaných dlouhými pauzami, jako člověk trávící většinu času o samotě. Pak se otočil a vedl mě do nitra zeleně.

Zkoušela jsem držet krok, bojovala jsem s číhajícími kořeny a trním, až jsem nakonec stanula na masivních kamenných schodech vedoucích k zámečku. Budova se napůl rozpadala, byla otevřená rozmarům počasí a obklopovaly ji železné mříže. 

Jogíni na židlích

Vkročila jsem do strohé, a přesto velkolepé středověké majestátnosti vstupní haly, sotva zařízené, lemované palmami v mosazných květináčích a zašedlými, kdysi elegantními koberci. Stěně vévodil portrét princovy matky v objemné tmavé róbě. Oči měla zavřené, jako v transu. Chtěla jsem si s princem popovídat a napsat dobrý příběh. Když jsem se poptala po jeho rodině, spustil vzrušený monolog plný gestikulace a lamentoval na proradnost britské i indické vlády. „Zmenšuju se,“ řekl. „Zmenšujeme se. Já i princezna. Zmenšujeme se.“

Celé vyprávění začalo jeho matkou. Jednoho dne roku 1974 se objevila na nástupišti nádraží v Novém Dillí a představila se jako Wilayat, vládkyně již neexistujícího království Oudh. Britové ho anektovali v roce 1856, což způsobilo otřes, z nějž se hlavní město Lakhnaú už nikdy nevzpamatovalo. Jeho jádro dodnes tvoří chrámy a paláce vybudované dynastií Oudh. 

Královna oznámila, že zůstane na stanici do doby, než jí vláda vrátí veškerý majetek zkonfiskovaný někdejšími koloniálními pány. Usadila se ve VIP salonku a nechala tam nastěhovat celou domácnost: koberce, palmy v květináčích, stříbrný jídelní servis, nepálské služebnictvo i ohromné německé dogy. S sebou přivezla také dvě dospělé děti okolo dvaceti let, prince Alího Rázu a princeznu Sakinu. Oba ji oslovovali „Vaše Výsosti“. 

Ta žena přitahovala pohled: vysoká, s širokými rameny a tváří tak nehybnou, že připomínala sochy z Velikonočního ostrova. Nosila sárí z tmavého hedvábí a na bok si připínala pistoli. Spolu s dětmi vysedávala na červených plastových židlích a čekala. Roky. „Vypadali jako jogíni,“ vzpomínal otec John, katolický kněz a pracovník charity, který tehdy na stanici rozdával jídlo. Vybavoval si, jak byli její potomci podivně submisivní, neochotní přijmout třeba jen nabízený banán, pokud jim k tomu nedala svolení. „Poslouchali matku líp než psi,“ popsal. „Měla je absolutně pod kontrolou.“

Věci se lepší

Královnino chování bylo panovačné a s nádechem dramatu. Odmítala přímou konverzaci, vyžadovala, aby jí dotazy předkládali na hlavičkovém papíře, který pak služebník přinášel na stříbrném táce a nahlas předčítal. Pokud se dostala do konfliktu se šéfem stanice, hrozila, že vypije hadí jed. „Nepálští služebníci museli chodit po kolenou,“ vypráví historik Saleem Kidwai, jenž se s rodinou v té době setkal. „Byl to tak romantický obraz: Dáma uvyklá na palác, která teď musí žít v čekárně.“

Vládní úředníci se mohli přetrhnout, aby jí našli vhodné místo k životu. Přitahovala pozornost médií a instituce se obávaly, že by jakékoliv zjevné příkoří mohlo vyhnat šíitskou populaci Lakhnaú do ulic a způsobit občanské nepokoje. Ammara Rizviho, poradce premiéra státu Uttarpradéš, vyslali v roce 1975 na místo jako styčného důstojníka. Vzpomíná, jak vložil Wilayat do ruky obálku s deseti tisíci rupií, aby si mohla rodina koupit dům. „Tehdy šlo o pořádné peníze. Jenže ona se strašně rozčílila a obálku po mně hodila. Všude kolem létaly bankovky a můj tiskový mluvčí běhal okolo a sbíral je ze země. Křičela, že to je směšné a že se za tyhle peníze nikam stěhovat nebude.“ 

Začali se objevovat zahraniční korespondenti a ze všech koutů světa posílali čtenáři dopisy plné rozhořčení nad tím, jak se vláda ke královně chová. Wilayat stanovila pro rozhovory přísná pravidla: Například fotografovat ji směli jen v době, kdy měsíc ubýval – a novináři souhlasili, okouzleni mysteriózní podivností celé věci. Její snaha se v roce 1984 vyplatila: Premiérka Indira Gándhíová nárok rodiny uznala a věnovala jí lovecký zámeček Malcha Mahal. Šlechticové tak nádraží konečně opustili, ačkoliv to trvalo celou dekádu. Wilayat se od té doby na veřejnosti už nikdy neukázala. 

Zeptala jsem se Cyruse, jestli můžu příběh publikovat. Trval však na tom, že ho musí nejdřív schválit jeho sestra Sakina, která právě na čas odjela z města. 

Střípky minulého času

Pomalu, opatrně, den za dnem jsem tedy během občasných návštěv zkoušela odhalit princovu minulost. Cítila jsem se potěšená, že mi dovolil přiblížit se tam, kde bylo tolik jiných odmítnuto. Přesto mě něco neustále popichovalo a nutilo se zamýšlet, proč se celá rodina odstřihla od jakýchkoliv kontaktů z dob před příjezdem na vlakovou stanici. 

Když naše konverzace probíhala už téměř devět měsíců, vyrazila jsem na sever Indie do Lakhnaú, kolébky dynastie Oudh. Věděla jsem, že tam Cyrus s matkou žil v 70. letech, takže jsem zamířila do čtvrti, kde prý bydleli další potomci rodu. K mému překvapení si lidé rodinu dobře pamatovali a jen jaksi mimochodem mi řekli, že jde o jasné podvodníky. Podobně se o nich vyjádřili následníci dynastie žijící v Kalkatě, kde v exilu zemřel poslední oficiální král. A pak tu byly otázky, na něž Cyrus nedokázal odpovědět: Kde se narodil? Kdo byl jeho otec? A vůbec – jak vlastně chcete rozdrtit diamanty? 

Jednoho večera mi princ zavolal a naříkal tak, že mu téměř nebylo rozumět. Nakonec z něj vypadlo, že jeho sestra nikam neodjela, ale ve skutečnosti zemřela před sedmi měsíci. Nikomu to neřekl a pohřbil ji vlastníma rukama. Lhal o tom celou dobu i mně a cítil se provinile. Řekl mi, že už nikdy nemám jezdit a také že se cítí hrozně sám. 

Sbohem, a díky za ryby

Počkala jsem pár dní a pak jsem k němu vyrazila, i se smaženými rybími prsty z McDonald’s. Vypadalo to, že se náš vztah zacelil. Dokonce mi dovolil, abych o něm něco napsala – pokud tedy nepůjdu příliš do detailů. „Ale já musím říct pravdu,“ vysvětlila jsem mu. „OK, tak řekněte pravdu,“ odvětil. 

Povídali jsme si celých patnáct měsíců a čas mého pobytu v Indii se pomalu krátil, čekalo mě nové místo. Naše závěrečné rozhovory probíhaly vždycky podle stejného vzorce: Zkoušela jsem se dozvědět něco o jeho minulosti, a on se ze všech sil snažil vykroutit se z odpovědí. Během našeho posledního setkání, než jsem nastoupila do letadla směr Londýn, se mě zeptal, jak by mi mohli dát vědět, kdyby neočekávaně zemřel. Zeptala jsem se, jestli plánuje sebevraždu. „Zatím se hodlám uchovat při životě,“ odpověděl. „Fajn. Tak se uvidíme příště,“ usmála jsem se. Myslím, že jsem ho i objala. Tehdy jsem ho viděla naposledy. 

O tři měsíce později mě zpráva o jeho smrti zastihla na letišti. Dostala jsem vzkaz na Messenger od kamaráda, který pracuje pro BBC. O Cyrusově skonu mi později vyprávěl strážce na bráně základny, jež se nachází nedaleko zámečku. Vojáci o něm mluvili jako o „rádžovi“, tedy králi. „Považoval se za krále, a tomu nepřísluší chodit do nemocnice jako běžní lidé. Tak nešel. A zabila ho horečka dengue.“

Dokončení: Tajemství královské dynastie Oudh: Skutečná historie princů z džungle (vychází v sobotu 20. března)

Vzpomínala jsem, jaké to bylo, když jsem ji prodělala sama: Halucinace. Krvácení z nosu a dásní. Třes, nízký pulz. Jako by vás vymazali z povrchu zemského. Trpěl Cyrus? To už se nedozvím. Našli ho po pár dnech nahého, stočeného na kamenné podlaze.

Na Orknejských ostrovech, které leží na samotném sychravém severu Skotska, často řádí bouře. Ty nedávné sice způsobily nějaké škody, ale zároveň potěšily archeology. Došlo totiž k tomu, že zuřící živly na Orknejích odkryly doposud neznámou část dávného hřbitova. Své mrtvé tam ukládali Piktové i Vikingové.

Na tomto hřbitově se pohřbívalo již v polovině šestého století našeho letopočtu. V té době na Orknejích sídlili keltsky hovořící Piktové, kteří se ve středním a severním Skotsku úspěšně bránili římské invazi. Samotný hřbitov byl používaný asi 1000 let, přičemž od 9. století se tam objevují pohřby Vikingů, kteří Pikty porazili a Orkneje dobyli.

TIP: Vzácný nález: Na norském hřbitově objevili pohřbenou vikingskou loď

Vikingský hřbitov se nachází na největším ostrově Orknejí jménem Mainland, v zátoce Newark Bay. Archeologové a dobrovolníci zajišťují odkrytý hřbitov a lidské pozůstatky pomocí pytlů s pískem, aby nedošlo k jejich poškození povětrnostními vlivy. Je zde podloží z měkkého pískovce a místo je v dosahu vln, které mohou části dávného hřbitova úplně pohltit. Zřejmě se tu ještě stále nacházejí stovky pohřbených Piktů i seveřanů.

Když v polovině února dopadli japonští policisté sedmapadesátiletého Hiroakiho Suda, nejspíš neměli nejmenší tušení, s kým mají tu čest. Suda byl původně zatčen kvůli krádeži dvou cyklistických sedel v hodnotě 8 tisíc jenů (v přepočtu přibližně 1 750 korun) z parkoviště jízdních kol u vlakového nádraží v Higašiósace. Vše nasvědčovalo tomu, že půjde o jednoduchý případ – Suda při krádeži zachytily bezpečnostní kamery a on sám se k činu přiznal.

Překvapení ale přineslo až pátrání po motivu zlodějíčkova činu – během výslechu se totiž policistům svěřil, že se krádežím sedel věnuje již nejméně 25 let. Že šlo o nečekaně „plodné“ čtvrtstoletí ukázala prohlídka skladiště, které si pro své úlovky Suda pronajal. Policisté zde objevili zhruba 5 800 ukradených sedel.

Co vedlo v civilu řidiče kamionu ke krádežím sedel není úplně jasné. Se svou zálibou prý začal kvůli odreagování se a stresu před 25 lety v Tokiu a Ósace. Výpravy za trofejemi se mu ale zalíbily a díky svému povolání brzy rozšířil svůj rajón na celé Japonsko. Udivující rozsah jeho lupu dokládá i fakt, že v průměru Hiroaki Suda odcizil jedno sedlo každých 38 hodin.

TIP: Recidivistka rekordman: Za 44 let si žena z Irska vyslechla již 648 rozsudků

Překvapivě nejde o první případ vícenásobných krádeží sedel v Japonsku. Loni v říjnu byl zatčen jednašedesátiletý Akio Hatori z Tokia, kterého naštvalo, že jemu samotnému kdosi sedlo ukradl. Následně Hatori odcizil přes 159 cyklistických sedel.

Panovníci Velké Moravy věděli své o nutnosti dobrých vztahů mezi příbuznými, zvláště těmi, kteří by je mohli nahradit na jejich panovnických postech. Nicméně i tato říše se dočkala svého rodinného palácového převratu. Proběhl mezi knížetem Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem z dynastie Mojmírovců v roce 870. 

Kdo s koho

Je nutno podotknout, že Velká Morava v té době spadala pod vliv západní části bývalé veliké franské říše. Ne že by tamní panovníci dohlíželi na každý krok místních vládců, ale udržovali si slovo v jejich jmenování. I sám Rostislav by se dost možná na trůn nedostal, pokud by jej východofranský král Ludvík Němec nepodpořil, a paradoxně tento panovník mohl i za jeho pád.

Rostislav se ukázal být vším, jen ne poslušným vazalem, který by buď plnil přání krále Ludvíka, nebo se mu alespoň příliš nepletl pod nohy. Naopak, nejen že vedl svou vlastní politiku bez ohledu na říši (ta zahrnovala i pozvání jakýchsi dvou věrozvěstů z Byzance), ale dokonce začal proti králi popouzet jeho vlastní syny! To už bylo na krále příliš... 

Němec se zlobí

Ludvík se rozhodl využít toho, že na Rostislavově dvoře žil jako jeho mladší spoluvládce synovec Svatopluk. Moci měl méně, než jeho strýc, ale ambicí o to více. Tajně spolu připravovali Rostislavovo svržení. Morava je však malá a spiknutí se neutajilo. Svatopluk měl jen tak tak štěstí, že unikl strýcově pomstě – Rostislav jej chtěl zabít na hostině, kterou pořádal. Naopak se mu podařilo chytit do léčky Rostislava! 

TIP: Osudová léta Mojmíra II.: Krize Velké Moravy a její pád

Nad bývalým velkomoravským panovníkem pak král Ludvík vynesl tvrdý soud. Poprava? Ta by byla příliš milostivá. Pyšného knížete Rostislava nechal oslepit, vykastrovat a potupně dožít zmrzačeného a zavrženého v jednom z klášterů ve své říši. Na trůn se dostal Svatopluk.     

Jedná se o místa, kde je výslednice gravitačních sil obou těles a síly odstředivé nulová, a objekty, jež se v libračních bodech nacházejí, se tam mohou dlouhodobě udržet. Trójanů se týkají ty pozice, jež vytvářejí s Jupiterem a Sluncem rovnostranné trojúhelníky – tzv. librační body L4 a L5. Z pozorování víme, že v bodě L4 „před Jupiterem“ je trójanů asi o polovinu víc než v L5 „za ním“. Uvedená nesymetrie se považuje za jedno z velkých tajemství Sluneční soustavy.

TIP: Trojáni: Záhadné planetky, které doprovází Jupitera

Nedávno se v odborné literatuře objevila práce, která nerovnoměrný počet planetek v obou skupinách vysvětluje pomocí numerické simulace dlouhodobého vývoje trajektorie Jupitera. Ta ukazuje, že se obří planeta utvořila až čtyřikrát dál od Slunce, než obíhá nyní. Působením blízkých setkání s ostatními tělesy soustavy pak postupně migrovala do jejího středu a „nalovila“ při tom víc planetek v „návětrném“ libračním bodě L4 než v L5. Jde o zajímavou hypotézu, na její případné potvrzení si však budeme muset počkat.

Myanmarský jantar z období křídy se opravdu překonává. V poslední době nás zásobuje jedním pozoruhodným objevem za druhým. Tím nejnovějším je úžasná a velmi zvláštní fosilie maličkého dinosaura, který v pryskyřici uvízl asi před 99 miliony let. Tvor velikosti kolibříka je podle všeho nejmenším známým dinosaurem vůbec.

Dinosaurus kolibřík dostal jméno Oculudentavis khaungraae. Podle paleontologů vážil pouhé dva gramy. Navzdory drobné velikosti to zřejmě nebylo žádné neviňátko. V tlamě měl přibližně stovku drobných zubů, které byly pořádně ostré. Vlastně jde o největší počet zubů, jaký jsme u podobných dinosaurů zaznamenali. Měl zuby doslova po celé tlamě, kterou zřejmě dokázal otevírat velmi doširoka.

TIP: Objev v jantaru: Krásně zachovalá křídla z doby před 99 miliony let

Nepochybnně šlo o dravce. Odborníci se domnívají, že okuludentavis mohl vzhledem ke své velikosti lovit maximálně hmyz nebo další druhy bezobratlých té doby. V jantaru se bohužel zachovala jen hlava tohoto trpaslíka, navíc v nijak dobrém stavu. Zdá se totiž, že se do tohoto kusu jantaru provrtávali mlži a poškodili části nalezené lebky. Přesto jde o skvělý objev, který rozšiřuje naše představy o druhohorních dinosaurech.

Ferdinand I. Dobrotivý měl celkem asi třicet titulů. Narodil se v dubnu 1793 císaři tehdejší Svaté říše římské národa německého Františku II. a jeho druhé manželce Marii Terezii Neapolsko-Sicilské. A v tom vězel patrně ten největší zádrhel budoucích Ferdinandových zdravotních potíží. Jeho rodiče totiž byli bratranec a sestřenice. 

Ferdinandův děd z otcovy strany Leopold II. byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny a jeho děd z matčiny strany Ferdinand I. Neapolsko-sicilský byl bratrem jeho babičky z otcovy strany Marie Ludoviky Španělské. 

Již brzy po Ferdinandově narození se zjistilo, že dítě není zcela normální. Ostatně, jeho životopisci připomínají, že Nandl, jak chlapci doma od dětství říkali, měl namále už při porodu. Jak rostl, bylo patrné, že zdravý určitě není. Měl totiž nepřirozeně velkou hlavu s pokřiveným obličejem a věčně pootevřenými ústy. V poměru k hlavě se jeho tělo jevilo jako malé, tento vizuální jev podporovaly i jeho krátké ruce a nohy. Aby toho nebylo málo - končetiny mu zdeformovala křivice a chlapec špatně mluvil a zadrhával. 

Co všechno to dítě neumí…

Z jeho chorobopisu bychom mohli vyčíst i to, že ho trápily nervové tiky a křeče, což vedlo k tomu, že se často prapodivně šklebil. Podle lékařů byly způsobeny mezihlasivkovými štěrbinami. Ovšem nejvíce ho sužovaly záchvaty epilepsie, lidově označované jako psotník, doprovázené mozkovými problémy. Byl buď absolutně normální, nebo vůbec nebyl schopen vnímat, co se v okolí děje. Záchvaty vedly k tomu, že nezřídka upadal až do bezvědomí. Není proto divu, že Vídeňané mu říkali Trottel (tedy trouba nebo blbec). Vždyť ho dva roky museli učit, jak se napít z plné sklenice, aniž by se pobryndal. Musel konzumovat speciálně upravená jídla a učili ho chodit po cvičném schodišti.

Až do jeho desíti let jej vychovávala chůva. Časem se ukázalo, že výchova bude problémová, na což mohla mít vliv psychická nevyrovnanost, kterou tehdejší lékařská věda nedokázala patřičně podchytit a léčit. Nicméně svoji roli v tom mohla hrát i neschopnost jeho vychovatelů. Nedoporučovali mu vycházky, aby si prý nepřetížil mozek, nesměl hrát šachy, které by mohly vyvolat „přehřátí ducha“. Celé dny tak trávil zevlováním a zíráním z oken Hofburgu. Jeho jediná zábava spočívala v tom, že si vlezl do koše na papíry a kutálel se v něm po místnosti.

Nový lékař a přísný režim

Protože dosavadní léčebné procedury nezabíraly, Ferdinandův otec pozval na dvůr nového lékaře, který chlapci naordinoval zcela jiný režim. Nařídil mu běhat, hrát si s míčky, vyrábět vlastní nástroje a nářadí. Cvičil na posilnění paží, dostával lekce tance, začal jezdit na koni, dokonce se naučil střílet a šermovat.

Přes všechna omezení totiž zase tak úplně neschopný být nemohl, protože je o něm známo, že kromě němčiny hovořil dalšími čtyřmi jazyky – italsky, latinsky, francouzsky a později také česky. Přes své fyzické postižení projevoval v jiných oblastech nejen zájem, ale i talent. Hrál na klavír a trubku, velice blízký vztah choval k přírodním vědám, především k botanice. 

Ostatně, habsburská tradice velela, aby se každý mužský vyučil nějakému řemeslu. U Ferdinanda vyhrálo zahradnictví. Zajímal se i o technické novinky a pořídil si malou sbírku modelů. Bohužel, větší část svého života (přinejmenším toho vladařského) jej nemoc zbavila schopnosti zabývat se hlouběji panovnickými záležitostmi. 

Nezdařený atentát 

Ferdinandův zdravotní stav se do značné míry zhoršil, když na něj byl v srpnu 1832 spáchán atentát. Tehdy dlel se svým poučníkem v Badenu u Vídně. Dne 9. srpna si oba vyšli na procházku, když náhle padl výstřel, který prince zasáhl do ramena. Kulka naštěstí uvízla ve vatové vycpávce, takže střela způsobila jen silný krevní výron. Dědic trůnu však utrpěl šok, který ho dlouhodobě poznamenal. Sice se mu nic dramatického nestalo, ale s jeho psychikou to pořádně zacloumalo. Atentátníka okamžitě povalil na zem zahradník, který celou akci sledoval. Střelec se snažil spáchat sebevraždu, ale nakonec přispěchalo několik dalších osob, které v zahradě pobývaly a zneškodnily ho. 

Ferdinand prý vzrušeně poskakoval okolo, a pak rychle odjel do Vídně, aby vše zvěstoval otci. Atentátníkem se ukázal být tehdy pětačtyřicetiletý kapitán Franz Reindl, zadlužený chronický alkoholik. Coby náhradu za své služby armádě žádal od Ferdinandova otce 900 zlatých, ten mu ale nechal vyplatit jen 100. To Reindla vyprovokovalo k pomstě. Byl odsouzen k trestu smrti, nicméně Ferdinand prý za něj u otce orodoval, takže nakonec mu trest změnili na doživotí. 

Přežil svou smrt

Dá se říct, že letopočet 1832 byl snad nejkritičtějším rokem Ferdinandova života, neboť přestál několik epileptických záchvatů. Nejhorší situace nastala v době vánočních svátků. Očekávalo se dokonce, že nadchází jeho konec, a tak jej 19. prosince zaopatřili svátostmi umírajících. Nastal Štědrý den a během něj Ferdinanda postihlo údajně dvaadvacet těžkých záchvatů. Lékaři pomalu rezignovali. Úlevu nepřinášelo ani pouštění žilou, ani ledové obklady, ani přikládání pijavic. Na Boží hod pacient upadl do hlubokého spánku a v něm setrval celé dva dny. Probudil se úplně klidný, snad o tom, co se s ním dělo, ani nevěděl.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Ataky ovšem pokračovaly i v dalších letech. Léčili ho opět pijavicemi, vizmutovým práškem, koncentrovaným octem. Tyto stavy doprovázely řečové záchvaty, kdosi o něm dokonce napsal, že jeho ústa prý měla tvar trychtýře. Ferdinandův stav se sice výrazně nezlepšil, ale přece jenom z něj po smrti jeho otce v roce 1835 udělali císaře. Ve skutečnosti za něj samozřejmě vládla Státní rada složená z knížete Metternicha, hraběte Kolowrata a Ferdinandova strýce arcivévody Ludvíka I. Sám Ferdinand by na to sotva stačil. Až do jeho víceméně vynucené abdikace v prosinci 1848 se v Evropě a v zemích rakouské monarchie stále něco dělo. 

Není to tak dávno, co jsme za oběžnou dráhou Neptunu znali jenom Pluto a pár komet. Dnes je ale situace úplně jiná a postupně objevujeme další a další transneptunická tělesa. Úspěch nedávno zaznamenal i program Dark Energy Survey (DES), který detekoval celkem 316 těles za oběžnou drahou Neptunu. Z nich je 245 doposud zcela neznámých.

Jak jméno programu DES napovídá, primárně se věnuje mnohem vzdálenějším věcem, než je celá Sluneční soustava a její periferie. DES pod dobu šesti let sledoval supernovy ve vzdálených galaxiích, kvůli lepšímu pochopení stále velmi záhadné temné energie. Ta by podle současných teorií měla být zodpovědná za pozorované zrychlování rozpínání vesmíru.

Snímky z výzkumu temné energie

Velkou výhodou programu DES bylo, že pořizoval snímky, které byly velmi citlivé a pokrývaly nemalou část jižní oblohy. Student Pedro Bernardinelli z americké University of Pennsylvania si všiml, že tyto snímky mohou zachytit doslova stovky transneptunických těles.

TIP: Překvapení: Za oběžnou dráhou Neptunu je nedostatek malých těles

Bernardinelli a jeho spolupracovníci vyvinuli postup, s jehož pomocí mohli na snímcích programu DES taková tělesa z hlubin Sluneční soustavy odhalit. Prozkoumali více než 7 miliard bodů na těchto snímcích a nakonec získali asi 400 slibných kandidátů, které poté detailně prověřili. Díky 245 nově objeveným objektům se jim povedlo zvýšit počet známých těles za oběžnou dráhou Neptunu asi o 10 procent.

Na počátku září 1944 vstoupila 15. (skotská) pěší divize do Belgie. Západně od Antverp se stále nacházelo 160 000 německých vojáků, kteří zde od léta čekali na „hlavní spojeneckou invazi“. Boje opět nabraly na intenzitě. V polovině září převzali Skotové od 50. divize pozice na Albertově kanálu a v noci ze 14. na 15. září zřídili předmostí ve vesnici Aard na severním břehu kanálu Máza–Šelda.

Market Garden

Intenzivní protiútoky německých výsadkářů a samohybných děl si k udržení předmostí o rozloze sotva 900 × 900 metrů postupně vynutily přisunutí celé 44. brigády, která zde za několik dní ztratila 26 důstojníků (z toho 9 padlých) a 513 poddůstojníků a mužů (z toho 134 padlých). Od 21. září se divize začala přesunovat do Holandska s úkolem posílit u Eindhovenu obranu „pekelné dálnice“.

Náročný úkol připadl především 46. brigádě, která od amerických výsadkářů převzala úsek v lesích východně od Bestu. Převládalo deštivé počasí, vysílačky nefungovaly a vojáci byli prochladlí, naproti tomu Němci drželi domy podél železniční trati s hlavním opěrným bodem v cementárně. Tu po těžkých bojích dobyli 26. září Seafort Highlanders. Jiným praporům se dařilo méně, například rota B Glasgow Highlanders byla zaskočena nočním protiútokem a přišla o 57 mužů, tedy téměř celý svůj stav. 

Další boje v Holandsku 

Po bojích u Eindhovenu byla divize k všeobecnému překvapení na tři týdny stažena k odpočinku. Vysoké ztráty neumožňovaly doplnit pěší prapory na předepsaný stav a například Argyllové začali místo rot formovat bojové skupiny o 43 mužích, vyzbrojené sedmi lehkými kulomety, dvojicí dvoupalcových (51mm) minometů a stejným počtem protitankových vrhačů PIAT.

U ostatních praporů byla situace podobná. Koncem října se divize vrátila na frontu a byla nasazena v operaci Pheasant, která měla vytvořit podmínky ke konečnému uvolnění antverpského přístavu. Následně se přesunula do bažinatého kraje východně od Eindhovenu, odkud Němci ohrožovali Antverpy. Po neúspěšných pokusech o proražení se Wehrmacht na začátku listopadu obrátil na ústup a 15. divize se vydala za ním. Byla to bitva proti zadním vojům, blátu a minám.

Na březích Mázy

Koncem listopadu Skotové dosáhli svého operačního cíle – silně opevněného městečka Blerick, ležícího na západním břehu Mázy. Nyní byla řada na 44. brigádě, držené dosud jako záloha. Útok začal po velmi důkladné přípravě ráno 3. prosince za podpory specializovaných ženijních tanků a obrněných transportérů Kangaroo a v odpoledních hodinách byl Blerick dobyt. Rychlý pád silně opevněného města představoval pro vojáky frustrované předchozími těžkými boji u Aardu a Bestu vítanou morální vzpruhu.

Dokončení: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (4)

Na Máze zůstali Skotové až do konce ledna 1945. Na druhém břehu se nacházela německá 7. výsadková divize, která jim při svých nočních patrolách připravila několik těžkých chvilek a pravidelně je zásobovala letáky s textem „Smrt na Máze“. V průběhu ledna také od divize odešli první vojáci, kteří měli za sebou půl roku nepřetržité služby na kontinentě.