Životní příběh Sofie Frederiky Augusty (1729–1796), která se do historie zapsala jako ruská carevna Kateřina II. Veliká, by vydal na obsáhlou knihu. Podstatnou část by přitom zahrnoval popis poněkud komplikovaných vztahů s nejrůznějšími milenci. Někteří setrvali po jejím boku týdny, jiní dlouhá léta. Z dvaadvaceti věrně doložených mileneckých svazků a bezpočtu palácových romantických afér se však jeden vymyká - vztah mezi carevnou Kateřinou a knížetem Grigorijem Potěmkinem.

Favorité? Klíč pro cestu vzhůru

Kdo jí zahříval postel předtím? Mezi nejvýznamnější jistě patří Sergej Saltykov, gardový důstojník, který z třiadvacetileté Kateřiny učinil ženu a pravděpodobně byl otcem prvního dědice trůnu. Dále Grigorij Orlov, vůdce palácového převratu z roku 1762, během kterého byl sesazen a zabit car Petr. Kateřina s Orlovem udržovala styky dlouhých čtrnáct let a zapudila ho teprve po té, co se dozvěděla, že svedl svou třináctiletou neteř.

V loži i ve funkci ho na čas vystřídal adjutant Alexej Vasilčikov, a ten je zase nahrazen litevským šlechticem Stanislavem Poniatowským. S ním se carevna seznámila v Petrohradu, a pokud byl Orlov klíčem k palácovému převratu a trůnu, Poniatowský zase cestou k získání kontroly nad Polskem. S pomocí armády jej učinila poslušným polským králem. 

Důstojník na svém místě

Celou dobu ale v pozadí stojí jeden muž, který se všech dějinných epizod účastní, aniž by do nich výrazně zasahoval. Je to Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij (1739–1791), mladičký důstojník z gardového pluku. Sleduje rozpaky nové velkokněžny Kateřiny, která je dvorem odsuzována za to, že stále není schopna dát carovi mužského potomka.

Je pravděpodobně u toho, když „tchýně“ - carevna Alžběta I. Petrovna Kateřinu peskuje za nedostatečný zájem o jejího dětinského synovce Petra, budoucího cara. Nebo když opět Alžběta o devět let později omezuje Kateřininu snahu vychovávat vlastního syna Pavla. Potěmkin v hodnosti gardového strážmistra nechybí ani u palácového převratu. Neorganizuje jej, podílí se na něm nepřímo. Tím ho ale fakticky umožní. Proto si ho Kateřina také všimne. 

Rozhodně nepatří k nejhezčím mužům v Rusku, má však nepopiratelné kouzlo. Není to únavně dvorný Saltykov, divoký hulvát Orlov, vypočítavý kariérista Vasilčikov nebo pohodlný změkčilec Poniatowski. Zdá se naprosto jiný: srší energií, umí přemýšlet a je prý neskonale vtipný.

Půl roku stráví v diplomatických službách ve Švédsku a počíná si úspěšně. Není slaboch, bitevní vřavy se nebojí. V roce 1768 se přihlásí jako dobrovolník do kampaně proti Turecku. I když není jisté, kdy ze sympatií mezi Kateřinou a Potěmkinem vznikl milenecký vztah, ti dva dlouhou dobu udržují čilou korespondenci. Jeho hvězda neochvějně stoupá a carevna naslouchá jeho radám i lichotkám. Milostné madrigaly jí sice skládá půlka gardového pluku, ale jediný Potěmkin jí skutečně rozumí. Nebo si to aspoň myslí.

Avantýry bez rizika

Čím je tento jednooký růžolící muž s nápadným buclatým nosem tak výjimečný? Především tím, že se chová prozíravě. Už z výčtu dosavadních milenců je patrné, že Kateřin sexuální apetit byl spalující. Velká carevna si byla své slabosti pro mladé muže dobře vědoma. Po špatných zkušenostech s příliš ambiciózními amanty si proto nedovolovala žádné nepřiměřené excesy. Lásku, kterou dávala, doprovázela vždy nebývalou rozvahou. Diskrétnost, stejně jako určitou úroveň svých milenců vždy uměla ocenit. Prostě si ráda užívá, a přitom neztrácí hlavu.

Potěmkin to chápe a nesápe se na vrchol. I když na důvěrném vztahu s Kateřinou rozhodně netratil, na první dojem nepůsobí dojmem kariéristy, ale spíše člověka, kterého baví jízda první třídou. Když musí přesednout na jinou kolej, stará se carevně o přísun nových milenců.

Ti dva se prostě museli potkat

Grigorij a Kateřina rozhodně nebyli dokonalým párem. Jeden byl myšlenkovým protipólem toho druhého. Snivá vzletnost carevniných vznešených idejí postavená vedle strohého bodového plánování knížete se však výtečným způsobem doplňovala. Ona měla představu, které on dodal patřičnou formu. Byl úžasný, když přišlo na administrativní vedení, Kateřina zase disponovala patřičnými prostředky k dosažení cíle. Grigorij věděl, jak konkrétně uvést soukolí moci k činnosti. Společně tak dokázali snít v reálných intencích a plánovat zářnou budoucnost celého velkoruského kolosu. Zdaleka ne vždy došly jejich smělé záměry naplnění, některé skončily vyloženým propadákem. Kníže měl řadu vlastních nedosažitelných vizí, kterým chyběla hloubka, carevna jej za to neodsuzovala. 

Dohromady tvořili sehraný duet nespoutaných myslí. Nebránili si v tvůrčím rozletu, a přitom se stále pohybovali ve sféře rozumu. Měli velmi podobný smysl pro humor, sdíleli stejný pohled na politikaření i urputnou chtivost šlechty. Grigorij prý nebyl tak cynický jako carevna, zvlášť když přišlo na politická řešení. Jejich společným koníčkem bylo utrácení peněz za luxus a exotické zboží. Radost z něho jim rozhodně nekalil fakt, že jde o peníze ze státní pokladny. Byl to skoro nevyčerpatelný zdroj, byť sám kníže mu vydatně pouštěl žilou. Žádný jiný milenec prý Kateřinu nepřišel tak draho! Co je ale hlavní: ti dva si dokonale rozuměli v posteli. Což vlastně není docela přesné - nejčastěji se totiž milostným hrám oddávali v lázních. 

Přiměřená vášeň, prozíravá láska

Grigorij rozhodně nebyl typickým alfa-samcem nebo super-výkonným milencem. Uměl ale velmi dobře naslouchat potřebám těla i duše carevny a vždy intuitivně vycítil, jestli pohlazení zrovna potřebuje její psyché či spíše fyzická schránka. Pro Kateřinu se proto záhy stal nepostradatelným a nenahraditelným. Viděla v něm muže, který ji podpoří, a přitom ji nemůže ohrozit. Zavalila svého drahého milence právě takovým množstvím titulů a funkcí, aby uspokojila jeho touhu vládnout, a současně jeho moci vytýčila pevné limity.

Grigorij se jejím přáním bez okolků podvolil. Zařadil se přesně tam, kde jej carevna chtěla mít. Stal se chápavým přítelem, něžným milencem, rádcem a pomocníkem. Proto pro něj měla slabost a dala na jeho názor i poté, když prvotní vášeň vystřídal sexuální nezájem.

Úřad vrchního dohazovače

Byl to pravděpodobně právě Potěmkin, který zavedl do praxe carského dvora celou řadu opatření, která Kateřině umožňovaly provozovat milostné avantýry „bez následků“. Podle momentální chuti jí doporučoval vhodné adepty. Ostatně - sám moc dobře věděl, co má carevna ráda. Úroveň, eleganci, inteligenci. Takovým mužům ji uměl přiblížit. Někdy jsou zapotřebí vznosná slova básníků, jindy ryze fyzický výkon. Byl to hluboce propracovaný systém...

Pokud šlo čistě o sex, vybral Potěmkin vhodného mladíčka z důstojnické gardy. Poté, co byl hoch zasvěcen do všech podrobností a zavázán mlčenlivostí, jej prohlédl dvorní lékař. Pokud na adeptovi neshledal závad, následovalo další kolo praktického testu. Ten zajišťovala hraběnka Praskovja Alexandrovna Bruce zvaná Brussja, carevnina přítelkyně. Potenciální milenec, který svou dovedností obstál u ní, mohl být připuštěn až do carevniných pokojů.

Milenci bez záruky

Pro vybraného milence se s touto „službou vlasti“ pojilo hned několik výhod: titul generálního adjutanta, stálý plat 10 000 rublů a bohatá výsluha po propuštění z „aktivní služby“ ve formě polností nebo venkovského zámečku. Potěmkin tento diskrétní systém udržoval v chodu a díky tomu si udržel svou pevnou pozici, i když už nebyl řazen mezi favorizované milence. Někdy bylo zapotřebí něco pikantnějšího, jindy naopak klidnějšího. Vrchní dohazovač si vždy věděl rady. 

V lednu roku 1775 se vítr obrací. Na pozici vrchního adjutanta se dostává carevnin mladý kultivovaný tajemník Pjotr Zavadovskij. Pravděpodobně se vším, co k tomu náleží. Tentokrát ho ale Potěmkin osobně nedoporučil. Žárlí. Kateřina jej sice utěší titulem prince Svaté Říše římské, ale doporučí mu se vzdálit.

Zaplněné lože, prázdné srdce

V dobře placeném exilu však Grigorij dlouho nevydrží. Vrací se zpět. Carevna jej vezme na milost: nejprve mu na usmířenou daruje petrohradský palác Aničkov a později mu uvolní pokoje v sousedství svých komnat v Zimním paláci. Roztržka je zapomenuta, Potěmkinova pozice u dvora zůstává neotřesitelná. Coby nejmocnější muž Ruska pak Kateřině dále zajišťuje přísun milenců a zůstává její nepostradatelným důvěrníkem. 

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Roku 1791 Potěmkin během diplomatických jednání s Turky umírá, pravděpodobně na břišní sepsi způsobenou perforací žlučníku. Kateřina truchlí. Fyzických radovánek se ale nevzdá. Pravděpodobně posledním mužem v loži velké carevny se tak stává dvaadvacetiletý mladíček z jezdecké gardy Platon Zubov. S ním ve věku 67 let carevna ještě naposledy dokáže zažít vášeň a vzrušení, ale již ne harmonii, jakou jí dával její nejvytrvalejší přítel, rádce, milenec a možná tajný manžel Grigorij Potěmkin.

Šestatřicetiletý Nirmal ‘Nims’ Purja, bývalý člen britských speciálních vojenských sil, zahájil svou misi s názvem Possible 14/7 výstupem na Annapurnu 23. dubna a završil ji pondělním zdoláním Šiša Pangmy. Mezitím v květnu během 48 hodin vystoupil na vrcholy Mount Everestu, Lhoce a Makalu, čímž se zapsal do Guinessovy knihy rekordů.

„Než jsem začal, každý se tomu smál,“ řekl Purja. „Musíte věřit ve své schopnosti a vždy zůstat pozitivní, protože někdy věci nepůjdou tak, jak byste chtěli. Pak můžete dokázat nemožné,“ dodal.

TIP: Ďábelský triatlon kolem světa: Přes oceán, na kole i přes Mount Everest

„Je to jedinečný milník v horolezectví, co se logistiky, diplomacie a provedení týče,“ řekl Ital Reinhold Messner, který všech 14 osmitisícových vrcholů zdolal v roce 1986 jako první na světě, navíc bez použití kyslíku. „Purja dokázal něco, co už dřív slibovalo několik horolezců ze Západu, ale většina z nich s tím ani nezačala,“ dodal pětasedmdesátiletý Messner, jemuž dobytí Koruny Himálaje trvalo 16 let.

Dosavadní rekordní zápis patřil Korejci Kim Čchang-ha. Tomu zdolání všech 14 osmitisícových vrcholů trvalo sedm let, deset měsíců a šest dnů. Na rozdíl od Nepálce to ale Korejec dokázal bez kyslíkových přístrojů.

Západní vesmírné agentury slaví Halloween s nedávno pořízeným snímkem galaktického přízraku. Jde o velmi vydařenou srážku galaxií, kterou letošního 19. července (2019) zachytil v oblasti viditelného záření Hubbleův vesmírný dalekohled, pomocí svého zařízení Advanced Camera for Surveys.

Tato srážka galaxií nese označení Arp-Madore 2026-424 a dochází k ní ve vzdálenosti 704 milionů světelných let od Sluneční soustavy. Srážky galaxií jsou ve vesmíru vlastně docela běžné. Tahle je ale rozhodně výjimečná. V tomto případě se totiž galaxie srážejí „čelně“ a pohybují se přímo proti sobě.

Prstencová srážka galaxií

Výsledkem takové srážky může být dočasný prstenec galaktického materiálu, který teď pěkně obklopuje obě galaxie a tvoří obličej a nos galaktického přízraku. V tomto prstenci právě probíhá intenzivní tvorba nových hvězd. Velmi neobvyklé je i postavení obou galaktických jader vedle sebe, které ukazuje, že galaxie, co se srážejí, byly původně zhruba stejně velké.

TIP: Kosmický motýl Westerhout 40 je domovem stovek mladičkých hvězd

Prstencové galaxie jsou vzácné. V okolních vesmíru jsme jich objevili sotva pár set. Vznikají obvykle jen tehdy, když dojde ke srážce galaxií, které jsou vůči sobě orientované určitým způsobem. Prstenec navíc existuje jen relativně krátkou dobu, alespoň z hlediska délky existence celých galaxií. Časem zmizí, srážející se galaxie splynou do jedné velké galaxie a pak už téměř nic nenasvědčuje, že došlo ke galaktické srážce.

Geneticky modifikované organismy (GMO) stále čelí mnoha předsudkům, především z řad veřejnosti. Většina odborníků se naopak přiklání k tomu, že právě geneticky modifikované potraviny mohou zachránit obyvatele řady zemí před podvýživou či nedostatkem některých klíčových živin a vitamínů.

Jedním z takových GMO, které by se mohly stát velkým přínosem pro výživu a zdraví lidí, je „zlatá rýže“. Běžná bílá rýže, která je hlavní potravinou v mnoha rozvojových zemích, totiž postrádá některé klíčové živiny. Výsledkem tohoto stavu jedno dítě ze tří ve věku do 5 let trpí nedostatkem vitamínu A. Ten oslabuje imunitu a může vést až k oslepnutí. Podle Světové zdravotnické organizace WHO každoročně oslepne asi půl milionu dětí právě v důsledku nedostatku vitamínu A. Polovina z těchto dětí během 12 měsíců umírá. 

Přitom již v roce 2000 se objevilo řešení tohoto problému v podobě „zlaté rýže“. Jde o geneticky modifikovanou rýži, která obsahuje oranžový pigment beta karoten, z něhož si lidský organismus dokáže vyrobit vitamín A. Právě tento pigment dává „zlaté rýži“ její nápadnou zlatavou barvu. 

Kvůli nepřátelskému postoji vůči GMO a šíření fake news se ale upravená rýže v globálním měřítku příliš neprosadila, a to i přes absenci přesvědčivých důkazů o její škodlivosti. Zásadní překážku jejího rozšíření představuje Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti, přijatý v roce 2000 v Montrealu (Česká republika tuto úmluvu přijala v roce 2001).

TIP: Celosvětový zákaz geneticky upravených plodin by zhoršil globální oteplování

V posledních letech se ale situace pozvolna mění – v roce 2018 byla „zlatá rýže“ konečně schválena v USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu, což dláždí cestu jejímu využití i v rozvojových zemích, kde je nejpotřebnější. První vlaštovkou v tomto směru je Bangladéš, kde se má o povolení „zlaté rýže“ rozhodovat během letošního listopadu.

Vytvořil jste cyklus portrétů z Jamajky, který jste pojmenoval „Jah people“, tedy „Jahův lid“. Proč právě toto slovo?

Vyslovuje se „dža“, znamená „bůh“ a odkazuje na Jaha Rastafariho, etiopského císaře, vlastním jménem Haileho Selassieho. 

A proč právě Jamajka?

Od svých osmnácti let mám rád reggae a vždycky mě inspirovalo, hudebně i k životu. Říkal jsem si, proč tuhle zemi nenavštívit? Tak jednoduché to vlastně bylo. A samozřejmě šlo i o to, že je Jamajka pro fotky naprosto skvělá, speciálně pro street foto. A já dělám fotky na ulici fakt rád. Nechtěl jsem hudebníky zachycovat na koncertech a vystoupeních, chtěl jsem ukázat jejich každodenní život. O té sérii říkám, že je to portrét žijících legend, doplněný o všechny ty lidi okolo. A několik skutečných legend reggae jsem potkal – třeba chlápka, který vystupuje pod jménem Eek-A-Mouse, nebo dalšího, známého jako Horsemouth. A taky jsem se setkal s potomky největšího giganta ze všech, Augusta Pabla. 

Bylo těžké mezi muzikanty proniknout?

Strávil jsem tam dva měsíce, prostě to chvilku trvalo. Nakonec mě vzali, ale trochu mě překvapilo, že to nebylo tak přátelské, jak bych čekal. Mám srovnání. Fotil jsem třeba americké rappery – podobná street fotka, taky hudební subkultura. A ti mě vzali víc, rappeři jsou takoví přiznaní „sígři“. Jamajčani obecně jsou sluníčkáři, ale ve skutečnosti si vás moc k tělu nepustí. Nevím, možná je to tím, že jde o zemi třetího světa. Teda, ne že by se Detroit zemi třetího světa nepodobal, ale tam ti kluci byli v pohodě, zatímco rastafariáni moc ne. Vlastně úplně nejlepší byli samotní muzikanti, na nic si nehráli. 

Co přesně na Jamajce znamená „nebýt v pohodě“?

Jamajčani vlastně za všechno čekají peníze. Cokoliv udělají, tak pořád nějak směřuje k jejich vlastnímu prospěchu. Zrovna upřímný vztah si tím k lidem nevytvoříte. Třeba právě Eek-A-Mouse je mezi muzikanty trochu výjimka, toho peníze zajímají hodně, u mě si tím úplně zničil reputaci. Už ho radši ani neposlouchám. Ale částečně jsem to čekal, nejsem naivní. Mám za sebou spoustu cest po Africe, v Etiopii, kde se pořád očekává, že za něco platíte. 

Měl jste naopak nějakou představu, s níž jste na Jamajku jel a která se dokonale potvrdila? 

Potvrdila se asi ta nejvíc očekávaná – že tam každý hulí trávu. To nemá s rastafariány nic společného, marihuanu prostě užívá každá paní v obchodě, joint mají v puse všichni na ulici, vyhulují tam i taxikáři za jízdy – což je v pohodě, protože po trávě se člověk soustředí rozhodně líp než po alkoholu. Jen pro rastafariány to ale není výhradně relax, jde o posvátnou bylinu, což ovšem není ničím podložené, protože Haile Selassie ji prý nikdy nekouřil. Prostě to vyrůstá z místní tradice. 

Podle dostupných zdrojů je rastafariánů asi jen jedno procento z celkové populace Jamajky. Nepřijde vám zvláštní, že v očích Evropanů ostrov reprezentují téměř výhradně rastafariáni?

Může za to především reggae. Ačkoliv se na ostrově jedná o úplně minoritní záležitost, je to jediný produkt, který se odsud kdy podařilo úspěšně vyvézt. Hudebníci v tom udělali ohromný kus práce. Nejdřív šlo hlavně o původní, takzvané roots reggae, patřilo do rasta kultury, texty se hodně věnovaly náboženství. Když si poslechnete ty originální songy, zjistíte, že to vůbec není nějaká šťastná pohodová muzika. Jde o hudbu otroků, strašně smutnou, ale v rytmu tlukotu srdce. Máte pocit, jako by žila s vámi. Dnešní, takzvané nové reggae už hrají mladí, kteří často nemají s rastafariány nic společného. Líbí se jim hudba, náboženství je nezajímá. 

Postřehl jste v životě rastafariánů něco typického? 

Žijí většinou hrozně skromně. Právě ti tradiční, roots rastafariáni, mají rádi klid, kousek od města, směrem do hor. Komunita je pak někde na okraji džungle. Mají tam pár chatek, jeden obchod a spoustu kamarádů hudebníků. Nemají elektřinu, nebo všechno funguje na nějaký agregát. Většinou nedělají nic, a když náhodou ano, nejde o žádný velký byznys. Šijí čepice nebo vyrábějí drobnosti, které pak prodávají místním i turistům. 

Jednu velkou komunitu jsem navštívil v horách nad Kingstonem, kde žijí především ortodoxní rastové. Mají tam vlastní školu i sobě přizpůsobenou výuku. Bylo to hodně vysoko nad městem, jel jsem tam asi hodinu a půl. Půl dne příšerně pršelo, všude okolo bouřka, šlo skoro o náboženskou zkušenost. Když se pak počasí uklidnilo, měl jsem možnost je trochu poznat. Ty děti žijí úplně volně, jsou daleko od všech policajtů a dělají si, co chtějí. A samozřejmě nedělají nic špatného. 

Dá se v takových podmínkách vůbec přežít?

Víte, oni nemají žádné vysoké náklady. Trávu si tajně pěstují někde v džungli, protože – a to se držte – pěstování je na Jamajce nelegální. A v době, kdy jsem tam byl, stálo mimo zákon i kouření. Nejabsurdnější bylo, že jediný člověk, kterého jsem kdy viděl mít na ostrově problém, jsem byl já sám. Jediný běloch široko daleko, všichni okolo zhulení a policajti šacují zrovna mě. Našli u mě pár gramů trávy a chtěli mě pokutovat. A já jsem si z nich dělal srandu. Tu pokutu by mi nakonec asi i dali, ale zachránil mě kamarád, který jim strčil nějaké peníze s tím, že ho pak na oplátku pozvu na dvě piva. Za celé ty dva měsíce – a to jsem bydlel i u bohatých lidí, kteří si dvakrát za rok zaletí do New Yorku na nákupy – jsem napočítal celkem čtyři osoby, které řekly, že marihuanu nekouří. A jeden z nich ji sice netahá do plic, ale zas si ji každý den dává uvařenou jako součást jídla. 

Pokud je marihuana ilegální, jak ji můžou rastas používat při náboženských rituálech? To všichni zavírají oči? 

Kouřit už se dneska smí. Navíc ty rituály mají jen roots rastafariáni. Ale i kdybychom tvrdili, že kouří jenom při rituálech, byl by každý den jeden velký rituál. Za čtyřiadvacet hodin si dá jeden rasta odhadem tak patnáct marihuanových cigaret, takzvaných spliffů. Není to ale jako u nás, že by šlo o velký joint, je spíš menší. A nikdy trávu nekouří čistou, míchají ji s troškou tabáku. Joint se navíc neposílá dokola, každý má svůj vlastní, protože ten materiál je hrozně levný. Gram trávy stojí na Jamajce asi jako kusová cigareta. Obyčejná krabička cigaret tam v přepočtu vyjde na sto třicet korun, takže proč byste kouřili tabák? 

Jak si rastové stojí v jamajské společnosti? Podle toho, co říkáte, budou nejspíš někde u dna… 

Ekonomicky asi ano, ale nikdo je nepovažuje za podřadné. I bohatší Jamajčani je naprosto respektují a nevidí je jako spodinu, ačkoliv jsou minorita. Rastafariáni na Jamajku prostě patří. 

Když v roce 1912 vrcholily závody v námořním zbrojení mezi Německem a Velkou Británií, první lord admirality Winston Churchill usoudil, že by se hodila menší „pauza“. Císaři Vilémovi II. a vrchnímu veliteli Kaiserliche Marine admirálu Alfredu Tirpitzovi navrhl roční přestávku, během které by diplomaté mohli dojít k nějakému kompromisu. V Německu ale rozumný návrh chápali jako britskou slabost, a to nemohlo zůstat bez reakce. 

Hrozivá děla 

Churchill se tedy rozhodl vyzbrojit loďstvo novou třídou bitevních lodí s děly dosud nevídané ráže 15 palců (381 mm). Firma Vickers pak oznámila, že takové zbraně dokáže vyrobit, a také parlament s velkou podporou voličů v zádech s dalšími výdaji na zbrojení souhlasil. Část odborné veřejnosti ale upozorňovala na účinky tlakové vlny, která při výstřelu mohla poškodit samu loď – především optiku dálkoměrů dělových věží.

Předpokládaný problém nicméně vyřešily dálkoměry periskopového typu, a tak se mohlo začít stavět. Kýl Warspite (jméno lze přeložit jako Válečná zloba) založili dělníci doků v Devonportu 31. října 1912 jako druhou z pěti jednotek třídy Queen Elisabeth, děla, lafety a věže se stavěly současně s lodí. To znamenalo, že nezůstalo mnoho času na vývoj a testování novinek a v podstatě došlo jen ke zvětšení osvědčených děl ráže 343 mm použitých na předchozí třídě Iron Duke, se kterou se shodovalo také rozmístění výzbroje.

Pancéřová ochrana

Právě z třídy Iron Duke se vycházelo jak při celkové koncepci, tak v dílčích řešeních. Několik výjimek se ale našlo. Tou nejzřetelnější se stal posun od vytápění uhlím k použití těžkého topného oleje. Absence rozměrných uhelných bunkrů konstruktérům umožnila přidat na pancíři a strojům ještě zbylo dost energie na dosažení rychlosti o 4–5 uzlů (7,5–9 km/h) vyšší, než bylo u bitevních lodí té doby obvyklé. Tím se předznamenalo pozdější taktické využití, když obrněnce třídy Queen Elisabeth vyztužily seskupení rychlých bitevních křižníků.

Zlepšení pancéřové ochrany se týkalo především hlavní paluby, boční pás byl o palec (2,54 cm) silnější a posun ve vývoji znamenalo také nové řešení protitorpédové ochrany podélnou hrází. Granáty hlavních děl o hmotnosti 875 kg dokázaly prorazit 320mm pancíř na vzdálenost 30 km a přitom se jednalo o velmi spolehlivé zbraně, které dobře sloužily i o 30 let později. Obecně vzato tak nové britské bitevní lodě znamenaly pro německé konstruktéry výzvu, na kterou odpověděli až v polovině 30. let třídou Bismarck. 

V bitvě u Jutska 

Warspite vstoupila pod kapitánem Edwardem Phillpottsem do služby v březnu 1915, avšak krátce po testovacích plavbách se srazila se sesterským Barhamem. Po dvouměsíčních opravách pak posílila 5. eskadru bitevních lodí kontradmirála Hugha Evan-Thomase. Právě toto seskupení sehrálo velkou roli v bitvě u Jutska (31. května–1. června 1916), když bitevním křižníkům admirála Davida Beattyho vytrhlo trn z paty a později čelilo náporu hlavních sil německého Širokomořského loďstva. Dělostřelci z Warspite zasáhli bitevní loď Grosser Kurfürst, pak ale loď inkasovala čtyři granáty z obrněnců Prinzregent Luitpold a Seydlitz.

V pozdější fázi boje se Warspite po šťastném zásahu kanonýrů z Kaiserin zasekl kormidelní systém a na bezmocnou loď několik desítek minut střílelo hlavní a pomocné dělostřelectvo šesti bitevních lodí. Nepancéřované nástavby střely doslova rozmetaly, nicméně pohon zůstal díky pancíři nedotčen. Warspite opsala dva plné kruhy a po provizorní opravě se vzdálila z boje. Ačkoli německá propaganda hlásila její zničení, Warspite ve skutečnosti z nepříjemné šlamastyky vyvázla s plnými 150 zásahy, avšak s pouhými 14 padlými a 16 raněnými námořníky. Opravy v Rosythu trvaly dva měsíce a do dalšího boje už loď nezasáhla. To ovšem neznamenalo, že by neutrpěla šrámy. V srpnu 1916 se srazila se sesterským Valiantem a o rok později ji poškodily padající trosky po explozi muničních skladů bitevní lodi Vanguard.

Schizofrenie je velice komplexní duševní choroba, která zahrnuje celou řadu symptomů, často poněkud nezřetelných nebo nejasných. Dodnes není úplně jednoduché schizofrenii diagnostikovat, zvláště v raných fázích této choroby. Podle nových výzkumů jde navíc o několik podobných onemocnění, které mají různé, do značné míry genetické dané příčiny.

Japonští vědci nedávno přišli na to, že u jednoho z těchto typů dochází ke zvýšené tvorbě enzymu Mpst. Tento enzym je přitom zodpovědný za produkci sirovodíku v mozku. Je to poprvé, kdy si někdo všiml těsné souvislosti mezi sirovodíkem a schizofrenií. Japonský tým k tomu dospěl výzkumem mozků zemřelých schizofreniků.

TIP: Rozsáhlý výzkum naznačuje spojitost mezi kočkami a schizofrenií u lidí

Badatelé si pak na živých lidech ověřili, že ve vlasových folikulech pacientů se schizofrenií je mnohem více enzymu Mpst. Dokonce se ukázalo, že čím více tohoto enzymu lidé ve vlasech mají, tím horším symptomům schizofrenie musí během svého života čelit. Tento objev by mohl podstatně usnadnit detekci schizofrenii v rané fázi vývoje.

Nepilotovaný raketoplán U. S. Air Force Boeing X-37B je opět na Zemi. V neděli 27. října přistál po své páté vesmírné misi, označované jako Orbital Test Vehicle 5 (OTV-5), na základně americké vesmírné agentury NASA, která se nachází ve středisku Kennedy Space Center Shuttle Landing Facility na floridském mysu Canaveral. 

Podle dostupných zpráv šlo o hladké autonomní přistání. Mise OTV-5 přitom odstartovala 7. září 2017, s využitím nosné rakety Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. Raketoplán X-37B tentokrát pobyl na oběžné dráze 780 dní, což je pro tento kosmický letoun nový rekord. Předcházející mise OTV-4 trvala 718 dní.

Úspěšný nepilotovaný raketoplán

Americké letectvo má teď k dispozici nejméně 2 tyto nepilotované raketoplány. Společnost Boeing tyto stroje poháněné solární energií, které mají malý nákladní prostor pro satelity menší velikosti či různé experimenty, přitom původně vyvinula pro lety v délce maximálně 240 dní. Vše nasvědčuje tomu, že se jim raketoplán opravdu povedl. 

TIP: 700 dnů: Tajný americký raketoplán X-37B pokračuje v rekordní misi

Jak je to u raketoplánu X-37B zvykem, mise OTV-5 byla zcela tajná. V nedávném prohlášení U. S. Air Force stojí, že raketoplán během této mise uskutečnil větší počet experimentů a vypustil malé satelity na oběžnou dráhu. Údajně úspěšně splnil všechny stanovené cíle. Z dostupných informací rovněž vyplývá, že raketoplán tentokrát měl poněkud odlišnou oběžnou dráhu, což naznačuje testování jiných technologií, než při předchozích misích.

V dnešní době se jako houby o dešti objevují nové prototypy rozmanitých létajících kabin pro přepravu cestujících. Pokud jde o Velkou Británii, na čele závodu o aerotaxi nové generace je společnost Vertical Industries. V těchto dnech představili veřejnosti prototyp své létající kabiny Seraph.

Seraph je kabina s kolmým startem a přistáním, kterou nese celkem 12 rotorů na elektrický pohon. Uveze náklad až o hmotnosti 250 kg, s nímž může letět rychlostí až 80 kilometrů za hodinu. Svým tmavým bytelným trupem z uhlíkových kompozitů připomíná čmeláka, který namísto pylu a nektaru vyhledává pasažéry či náklad.

TIP: Létající taxi Volocopter má za sebou první let v letištním provozu

Podle vyjádření Vertical Industries by Seraph sice mohl uvézt až tři průměrně velké osoby, ve skutečnosti by se ale tento typ letounu mohl věnovat spíše přepravě nákladů. Kabina by mohla mít k dispozici kola, plováky nebo třeba lyžnice, podle typu terénu, v němž bude přisávat. Rovněž by takové kabiny mohly být v budoucnu k dispozici v různých velikostech, podle potřeb zákazníků.

William Hickling Prescott se rozhodl, že bude kráčet ve stopách řeckého historika Hérodota. Přál si, aby jeho knihy vtáhly čtenáře do minulých časů. Zřejmě proto se stal nejpřekládanějším americkým historikem všech dob. Jak to všechno dokázal, když trpěl oční chorobou, kvůli níž nemohl skoro vůbec číst? Který člověk s podobným postižením by se dal na dráhu spisovatele?

Na počátku se zdá, že sudičky daly budoucímu dějepisci do vínku vše, co by si jen člověk mohl přát. Kdyby si Prescott přízeň štěstěny udržel, nejspíš bychom o něm nikdy neslyšeli. Kdy se karta obrátila?

Slibné vyhlídky

William H. Prescott se narodil roku 1796 v americkém Salemu do rodiny respektovaného právníka Williama Prescotta. Jeho stejnojmenný dědeček si vysloužil slávu v bitvě o Bunker Hill v rámci americké války za nezávislost. Z dobré rodiny pocházela také Williamova matka Catherine Greene Hickling Prescottová, jejíž otec Thomas Hickling zastával úřad vicekonzula na Azorách.

Manželé Prescottovi si tak mohli dovolit poskytnout svým sedmi dětem, z nichž ovšem čtyři zemřely již v dětství, to nejlepší vzdělání. Kromě toho nadělil osud budoucímu historikovi také mužnost a příjemnou povahu. „Byl to vysoký, pohledný, okouzlující, inteligentní a zábavný chlapec,“ líčí Williamova mladá léta životopisci. 

Rozhodně však nepatřil mezi génie! Svými studijními výsledky se řadil spíše mezi průměrné žáky, výjimečné nadání ukazoval pouze v jazycích. Mladý Prescott se rovněž mohl pyšnit přímo fenomenální pamětí. Na ni spoléhal i při studiu. Chlapec totiž nebyl s to pochopit z matematiky nic kromě těch nejjednodušších výpočtů. Veškeré vzorce a postupy se tak musel učit nazpaměť, aby vůbec prolezl. Jeho schopnost pamatovat si neuvěřitelné množství informací ho nejen dostala na prestižní univerzitu v Harvardu, ale stala se pro něj neocenitelnou v dalších letech jeho života. Časům bezstarostného mládí už pomalu ale jistě zvoní hrana. 

Tragická nehoda

Několik mladíků na sebe ve studentské jídelně stále hlasitěji pokřikuje. Padnou i ostrá slova. Pak jeden ze studentů popadne džbán s vodou a vylije ho na hlavu svého spolustolovníka. Rozpoutá se divoká bitka, při níž po sobě bojující hází vše, co jim přijde pod ruku. „Jen počkej,“ zahrozí jeden z bojujících svému spolužákovi, která se na něj šklebí z druhého konce místnosti. Student bere do ruky skývu tvrdého chleba a hází jí přes dlouhý jídelní stůl. William Prescott se kroutí bolestí. Dlaní si zakrývá oko...

Mladíci rázem zapomenou na svůj spor. Co se to jen stalo? Tvrdý chleba zasáhl jejich spolustolovníka přímo do levého oka. „To jsem nechtěl,“ omlouvá se v šoku Prescottovi jeho spolužák. Jenže lítost zasaženému mladíkovi nijak nepomůže. Jeho levé oko je nenávratně poškozeno. Do konce života jím nedokáže vnímat nic kromě rozdílů mezi světlem a tmou.

Tím ovšem Prescottova smůla nekončí. Jeho druhé oko brzy poté zasáhne infekce. Od této chvíle ho může používat pouze omezeně. Hrozí mu úplná slepota? Platí za to, že byl dosud miláčkem štěstěny? Mnohé tomu nasvědčuje. Po ukončení studií ho postihne třetí pohroma. Jeho klouby planou jako v ohni. Čerstvého absolventa i přes jeho mladý věk trápí revmatismus! Zoufalí rodiče pošlou mladíka k jeho dědečkovi na Azory. Snad se tam jeho stav zlepší!

Nevzdá se bez boje

U dědečka se naštěstí trochu zotaví. S novou nadějí se vydá do Londýna. Zdejší lékaři třeba budou vědět, jak mu pomoci. Jenže Prescotta čeká další zklamání. I ti největší odborníci bezmocně kroutí hlavami. Aby ho nepřemohla beznaděj, vydá se zvídavý syn právníka na cestu po Evropě. Navštíví Francii i Itálii. Celou dobu přitom přemýšlí, co si se svým zkaženým životem počne. S kariérou právníka či obchodníka se musí kvůli svému handicapu rozloučit. Ale on nechce vést zahálčivý život gentlemana. Co kdyby zkusil nějak využít svůj zájem o dějiny? 

Prescott se vrátí domů s novým plánem. Pustí se do psaní historických knih! Jenže jak to udělá, když je schopen číst maximálně tři hodiny denně, někdy dokonce jenom půl hodiny? Ještěže má svou milující rodinu a přátele. Ti mu předčítají stohy knih a podklady pro jeho plánovaná díla mu shánějí po celém světě.

Brzy se k nim připojí i Susan Amoryová, která se roku 1820 stane Prescottovou manželkou. Ale tím budoucí historik překoná jenom první nesnáz. Ještě musí zvládnout psaní. V tom mu pomůže noctograf - zvláštní pomůcka, která umožňuje psát i zcela slepým lidem. Nyní se mladému muži výborně hodí jeho pozoruhodná paměť. V dobách své největší slávy je údajně schopen zapamatovat si až padesát stran textu. Kvůli svému chabému zraku se také historik nemůže zdržovat s neustálým přepisováním rukopisu. Proto si veškeré myšlenky srovnává pouze v hlavě a teprve, když je spokojen s formulací vět, píše z paměti celé kapitoly. 

Aby dosáhl naprosté dokonalosti, hledá inspiraci u slavných řeckých a římských historiků. Jenže podle svého názoru nesahá těmto velikánům ani po kotníky. „Příliš mnoho přídavných jmen, příliš mnoho opakujících se podstatných jmen a snad i sloves…,“ kritizuje vlastní styl psaní. Snad proto svá první díla vydá anonymně v časopise North American Review. Krátká pojednání ho však na dlouho neuspokojí. Co kdyby se vrhnul na španělská témata? Těmto vodám se všichni američtí spisovatelé usilovně vyhýbali, mohl by je rozčeřit jako první. 

Nenapravitelný romantik

Brzy ohromí veřejnost pojednáním Historie vlády Ferdinanda a Izabely a výpravnými spisy Dějiny dobytí Mexika a Dějiny dobytí Peru. Téměř slepý intelektuál se tak stal prvním Američanem, který se odvážil kousnout do kyselého jablka zničení aztécké a incké civilizace. Oproti tehdejším zvyklostem se však vůbec nezajímal o filozofickou a ekonomickou stránku kultury původních obyvatel Latinské Ameriky, ale soustředil se hlavně na politiku a vojenství. I tak mu současní historikové vyčítají, že ukázal Aztéky a inky v příliš romantickém světle. Navíc si dovolil psát o indiánských starousedlících, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil jejich památky! Něco takového se možná dnešním znalcům historie zdá nehorázné, avšak v tehdejší době to bylo naprosto běžné. Průkopníci vědy většinou bádali v pohodlí svých pracoven.

Miláček společnosti

Znamená to, že se americký dějepisec zavíral před světem? Kdepak, samotář! William Prescott se neustále obklopoval lidmi. Ve svém domě pořádal večírky a stýkal se i s významnými americkými státníky. Přes svůj handicap totiž vůči světu nikdy nezahořkl. Dokázal prý najít společnou řeč s každým – s právníkem, politikem i obchodníkem. „Byl to extrémně laskavý muž. V jeho blízkosti jste měli pocit, že se vyhříváte v paprscích slunce,“ napsal o historikovi jeden z jeho přátel. Nemocný učenec pamatoval i na podobně postižené lidi. Například podporoval Perkinsovu školu pro slepce. Jeho dobrota však krutý osud neusmířila.

TIP: Louis Braille: Génius v bříškách prstů

Roku 1858 dostal záchvat mrtvice. Sice se zotavil, avšak všichni i on sám si mysleli, že s jeho psaním je konec. Jenže vnuk hrdiny bojů za americkou nezávislost se ani tehdy nevzdal. Po nějaké době se znovu pustil do psaní. Necelý rok po neblahé události pracoval spisovatel na čtvrtém dílu biografie o španělském králi Filipovi II. A mrtvice zasáhla znovu. Tentokrát mu náhoda nedala žádnou šanci. Po druhém záchvatu mrtvice v lednu 1859 se Prescott rozloučil se životem.